KSBR 30 Af 56/2018-46

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a JUDr. Petra Polácha ve věci žalobkyně: H. H. zastoupena advokátem JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem sídlem Benešova 628/12, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2018, č. j. 13055/18/5000-10610-712427 takto:

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Vymezení věci

Finanční úřad pro Jihomoravský kraj rozhodnutím ze dne 29. 8. 2017, č. j. 3896993/17/3000-11482-701864 (dále též jen „správce daně“), uzavřel provozovnu žalobkyně na adrese Masarykovo nám. 391/44, Vyškov, podle § 31 odst. 1 písm. a) zákonač. 11/2016 Sb., o evidenci tržeb.

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

II. Obsah žaloby

Žalobkyně v podané žalobě popsala průběh dosavadního řízení před správními orgány a namítla, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo nezákonně vydáno v režimu daňového řádu. Má za to, že pokud mohlo být vůbec vydáno, tak mělo být vzhledem k sankčnímu charakteru opatření k nápravě vydáno ve správním řízení ve smyslu § 33 zákona o evidenci tržeb.

Uzavření provozovny bylo nezákonné, neboť správce daně k tomu neměl žádný legitimní důvod. Rozhodnutí bylo zjevně nepřiměřené vzhledem k závažnosti porušení povinností a závažně zasáhlo do práva žalobkyně na svobodné podnikání. Uzavření provozovny podnikatele je nejkrajnější opatření, které je správnímu orgánu zákonem dovoleno a jako takové musí být užíváno pouze ve výjimečných situacích, kdy se daňový subjekt úmyslně vyhýbá plnění povinností. Před tímto krajním opatřením by měla předcházet opatření mírnějšího a méně invazivního charakteru, jako např. napomenutí, výzva případně pokuta za správní delikt.

Uzavřením provozovny a udělením pokuty došlo ke dvojímu trestu za jedno porušení povinnosti. Je zřejmé, že uzavření provozovny působí jako represivní sankce, neboť ztráta způsobená podnikateli může převyšovat udělenou pokutu. V daném případě se jak rozhodnutí o uzavření provozovny, tak rozhodnutí o udělení pokuty odvolávají na jedno a totéž porušení zákona o evidenci tržeb, zjištěné při místních šetření.

Žalobkyně namítla, že postup správních orgánů byl v rozporu se zásadou veřejné správy jako služby veřejnosti upravenou v § 4 zákonač. 500/2004 Sb., správního řádu. Správce daně uzavření provozovny načasoval tak, aby způsobil žalobkyni co největší ekonomickou ztrátu tím, že uzavřel provozovnu těsně před začátkem školního roku, žalobkyni společensky vážně poškodil, neboť případ medializoval a způsobil jí psychickou újmu tím, že uzavření prodejny načasoval k datu doručení rozhodnutí o udělení pokuty a uzavřel provozovnu za přítomnosti tří příslušníků celní správy v uniformách v době, kdy byl na provozovně větší počet zákazníků.

Navrhla proto, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že použití daňového rádu vyplývá ze systematického zařazení opatření k vynucení nápravy, které je upraveno v samostatné části zákona o evidenci tržeb a nespadá tedy pod část upravující přestupky, jež je jedinou výjimkou a v souladu s § 33 zákona o evidenci tržeb se při řízení o nich podle daňového rádu nepostupuje.

Správce daně přistoupil k vydání rozhodnutí o uzavření provozovny v okamžiku, kdy bylo při místním šetření provedeném v provozovně žalobkyně zjištěno stále trvající závažné porušování zákona o evidenci tržeb spočívající v tom, že žalobkyně vůbec nedisponovala zařízením k evidování tržeb. Tato skutečnost svědčila o tom, že žalobkyně své povinnosti plynoucí ze zákona o evidenci tržeb neplní a de facto ani plnit nebude, když k tomu nemá potřebné základní materiální vybavení.

Žalovaný nesouhlasí s námitkou žalobkyně, že správce daně porušil zásadu zákazu dvojího trestání. Mechanismus opatření k vynucení nápravy je třeba od sankcí důsledně odlišovat, neboť se o sankci nejedná. Účelem těchto opatření totiž není trestat, ale zamezit určitému nezákonnému jednání. Taktéž doba trvání tohoto opatření, jehož následky subjekty přirozené vnímají nepříznivě, je dána přístupem samotných subjektu, resp. době, za kterou jsou schopny uvést vše do stavu souladného se zákonem o evidenci tržeb. Skutečnost, že se nejedná o sankci, zároveň znamená, že je možné uložit opatření k vynucení nápravy podle ustanovení § 31 zákona o evidenci tržeb vedle sankce, aniž by došlo k porušení zásady zákazu dvojího trestání.

Žalovaný neshledal v postupu správce daně žádné nesrovnalosti či nezákonnosti. Správce daně postupoval v souladu se zásadami správy daní a v souladu se zákonem o evidenci tržeb. Pro vydání napadeného rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky, neboť se jednalo o déle trvající zvlášť závažné porušení povinnosti zasílat údaje o evidované tržbě správci daně, vydávat účtenky a umístit v provozovně informační oznámení. Žalobkyně měla dostatečný prostor, aby začala plnit své zákonné povinnosti. Pokud k tomu nedošlo, přistoupil správce daně k uzavření provozovny.

Nelze rozporovat skutečnost, že žalobkyně uzavření své provozovny vnímá negativně a že s ním souvisí i některé negativní dopady, jako např. ekonomická ztráta. Žalovaný však důrazně odmítl úvahy o úmyslném načasování uzavření provozovny na nevhodné datum či jiné spekulace. Od nabytí účinnosti zákona o evidenci tržeb mela žalobkyně dostatek času na to, aby se adekvátně technicky vybavila a začala tržby evidovat v souladu se zákonem o evidenci tržeb. Musela si být vědoma, že pokud tak neučiní, hrozí jí následky předvídané zákonem o evidenci tržeb, tj. sankce, případně uzavření provozovny do zjednání nápravy.

Z popsaných důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Ústní jednání

Při ústním jednání dne 19. 12. 2019 účastníci setrvali na svých stanoviscích obsažených v předchozích písemných podáních.

Zástupce žalobkyně zdůraznil nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Podle něj neexistovalo podezření, že by žalobkyně krátila daně, což vylučuje působnost daňového řádu. Žalobkyně vynaložila dostatečné úsilí tím, že správce daně informovala, že její dodavatel nemůže zařízení na evidování tržeb dodat. První reakcí bylo až uložení pokuty. Zástupkyně žalovaného uvedla, že v dané věci šlo o dlouhodobé porušování zákona o evidenci tržeb.

Soud konstatoval obsah soudního a správního spisu. Dokazování prováděno nebylo, neboť účastníci řízení žádné důkazy nenavrhli a ani soud ze své vlastní vůle nehodlal dokazování doplňovat.

V. D) Námitka postupu správce daně v rozporu se zásadami správního řádu

Žalobkyně namítla, že správce daně nepostupoval v souladu s § 4 odst. 1 správního řádu, tedy zásadou dobré správy. O uzavření provozovny rozhodl těsně před začátkem školního roku, celý případ medializoval a uzavření provozovny načasoval k datu doručení rozhodnutí o udělení pokuty.

Soud prvně uvádí, že při vydání rozhodnutí o uzavření provozovny postupuje správce daně podle daňového řádu, nikoliv podle správního řádu [viz část V. A) tohoto rozsudku]. Aplikují se tedy zásady správy daní, nikoliv zásady obsažené ve správním řádu. Zásadě zakotvené v § 4 odst. 1 správního řádu nicméně do jisté míry odpovídá zásada vstřícnosti a slušnosti zakotvená v § 6 odst. 4 daňového řádu. Podle citovaného ustanovení správce daně podle možností vychází osobám zúčastněným na správě daní vstříc. Úřední osoby jsou povinny vyvarovat se při správě daní nezdvořilostí.

Povinnost úředních osob chovat se vůči osobám zúčastněným na správě daní vstřícně a vyvarovat se nezdvořilostí je určitou proklamací, jejímž cílem je apelovat na společensky korektní jednání ze strany úředních osob. Porušení těchto povinností představuje nevhodné chování, proti kterému lze brojit stížností dle § 261 posledně citovaného shora. Nelze však dovozovat, že by kupř. daňová kontrola, při níž se pracovník správce daně choval nezdvořile, byla kontrolou nezákonnou (srov. Lavický, P. in Baxa, J. a kol. Daňový řád: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 44). Porušení zdvořilostních norem tedy bez dalšího nevede k nezákonnosti rozhodnutí (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2019, č. j. 55 Ad 14/2018-54).

Žalobní námitka týkající se porušení zásady vstřícnosti a slušnosti zůstala v obecné rovině. Žalobkyně v tomto směru žádné důkazy nepředložila a ze správního spisu nevyplývá, že by při uzavření provozovny došlo k nějakým nestandardním okolnostem. Měla-li za to, že jednání ze strany úředních osob vybočovalo z mezí slušnosti, mohla podat stížnost podle § 261 daňového řádu. I pokud by snad došlo k porušení zdvořilostních norem (což v dané věci nebylo zjištěno), nemá to za následek nezákonnost rozhodnutí o uzavření provozovny.

Nepřiléhavá je rovněž argumentace týkající se nevhodného načasování uzavření provozovny před začátkem školního roku. Očekávala-li žalobkyně větší nápor zákazníků v tomto období (a tím pádem i větší zisk), mohla se vyhnout negativním důsledkům uzavření provozovny tím, že by si včas obstarala příslušné pokladní zařízení, jež by evidovalo tržby v souladu se zákonem. Pokud setrvale porušovala zákonné povinnosti, není oprávněna nyní argumentovat, že k uzavření provozovny došlo v „nevhodném“ termínu, kdy očekávala vyšší tržby. Ani tato námitka tak není důvodná.

Správním orgánem bylo následně dne 11. 8. 2017 vydáno rozhodnutíč. j. 3671161/17/3000-11482- 709482, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 65 000 Kč za správní delikty ve smyslu § 29 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o evidenci tržeb. Z důvodu obdobných zjištění u další provozovny žalobkyně ve Slavkově u Brna. Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Odvolací orgán napadené rozhodnutí změnil rozhodnutím ze dne 17. 1. 2018, č. j. 2173/18/5000-10610-711361, tak, že změnil část výroku napadeného rozhodnutí a uvedl citovaná ustanovení zákona o evidenci tržeb do souladu s právní úpravou v rozhodném znění. Změna rozhodnutí neměla vliv na výši sankce či zákonnost rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího orgánu nabylo právní moci dne 22. 1. 2018.

Dne 29. 8. 2017 se správce daně dostavil i do shora uvedené provozovny žalobkyně ve Slavkově u Brna za účelem prověřování plnění povinností při evidenci tržeb. Úřední osoby provedly kontrolní nákup ve výši 37 Kč a po zaplacení jim byla vydána účtenka, která neobsahovala náležitosti v souladu s § 20 zákona o evidenci tržeb. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně při přijetí tržby neodeslala datovou zprávou údaje o evidované tržbě správci daně. Úřední osoby během místního šetření dále zjistily, že provozovna stále nedisponuje pokladním zařízením, které by bylo schopno datové zprávy zasílat (viz protokolč. j. 3908990/17/3000-11482-710022). Téhož dne 29. 8. 2017 vydal správce daně rozhodnutí o uzavření provozovny podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci tržeb, č. j. 3896965/17/3000-11482-701864, které je předmětem přezkumu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 Af 55/2018.

Z výše popsaného je zřejmé, že v provozovně žalobkyně ve Vyškově bylo vykonáno místní šetření, v jehož rámci bylo zjištěno pochybení spočívající v porušení § 18 odst. 1 a § 20 zákona o evidenci tržeb. Obdobná místní šetření v provozovně žalobkyně ve Slavkově u Brna se konala v rozmezí čtyř měsíců, přičemž žalobkyně při nich byla na porušování svých zákonných povinností opakovaně upozorňována. Řízení ve věci přezkumu zákonnosti rozhodnutí o uzavření provozovny žalobkyně ve Slavkově u Brna je vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 Af 55/2018.

Není tedy sporu o tom, že žalobkyně v nyní projednávané věci porušila povinnost zasílat údaje o evidované tržbě nebo vydávat účtenky splňující náležitosti podle § 20 zákona o evidenci tržeb a mít umístěno v provozovně informační oznámení podle tohoto zákona. Soud proto dále zkoumal, zda k porušení těchto povinností došlo zvlášť závažným způsobem, což je nezbytný předpoklad pro případné uzavření provozovny v souladu s § 31 odst. 1 zákona o evidenci tržeb.

Žalobkyně byla povinna evidovat tržby podle zákona od 1. 3. 2017 [§ 37 odst. 1 písm. b) zákona o EET]; zákon nabyl účinnosti od 1. 9. 2016, mohla se tak nejméně od tohoto data na nově vzniklou povinnost připravovat. Ani přes opakovaná místní šetření v její provozovně ve Slavkově u Brna, při nichž byla upozorňována na porušování svých evidenčních povinností, si až do konce srpna 2017 pokladní zařízení ani v případě provozovny ve Vyškově, které by bylo schopno zasílat datové zprávy v souladu se zákonem o evidenci tržeb, neobstarala. Téměř šest měsíců tedy vědomě nerespektovala povinnosti stanovené zákonem o evidenci tržeb. Žalobkyně navíc na své závadné jednání správce daně sama upozorňovala a vinu za neplnění svých povinností se snažila přenést na svého dodavatele. Nelze však přehlédnout, že zmíněný dodavatel žalobkyni již v dubnu 2017 informoval, že nemůže zajistit splnění jejích požadavků a odmítl s ní o dodávce pokladního zařízení dále jednat. Soud je přesvědčen, že žalobkyně minimálně již od 12. 4. 2017 musela vědět, že pro dodání pokladního zařízení schopného evidovat tržby v souladu se zákonem je nutné kontaktovat jiného dodavatele; do konce srpna 2017 tak měla dostatek času na vzniklou situaci reagovat a oslovit jiného dodavatele. Ostatně po uzavření provozovny si žalobkyně obstarala pokladní zařízení v řádu necelých čtyř týdnů.

Správným přístupem nicméně bylo připravit se na plnění povinností vyplývajících ze zákona o evidenci tržeb ještě před 1. 3. 2017, jak ostatně učinila převážná většina poplatníků. Argumentace o tom, že vinu za porušení povinností nese dodavatel žalobkyně, resp. že bylo nutné aplikovat § 30 odst. 3 zákona o evidenci tržeb (ve znění účinném do 30. 6. 2017), podle něhož právnická osoba a podnikající fyzická osoba za správní delikt neodpovídá, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila, je proto nepřípadná. Za prvé, jak bylo vyloženo výše, v daném případě nejde o správní trestání žalobkyně, ale o opatření k nápravě. Za druhé, popsané skutkové okolnosti by ani nebylo možné považovat za vynaložení veškerého úsilí.

Ve shodě s žalovaným tak má soud za to, že opakované a dlouhodobé porušování povinnosti zasílat údaje o evidované tržbě a vydávat účtenky podle § 18 odst. 1 zákona o evidenci tržeb představuje zvlášť závažné porušení evidenční povinnosti podle § 31 odst. 1 zákona, jehož důsledkem může být uzavření provozovny. Pokud žalobkyně ani po dvou předchozích upozorněních správce daně na neplnění evidenční povinnosti podle § 18 odst. 1 zákona o evidenci tržeb (v případě její druhé provozovny) své zákonné povinnosti dobrovolně nesplnila ani ve vztahu k provozovně ve Vyškově, bylo možno usuzovat, že ani do budoucna je plnit nehodlá, proto rozhodnutí o uzavření i její provozovny ve Vyškově, v níž byla situace obdobná (dlouhodobá absence příslušného pokladního systému) bylo přiměřeným opatřením k vynucení jejich splnění.

Lze doplnit, že opatřením k nápravě v podobě dočasného uzavření provozovny [§ 31 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci tržeb] do doby, než dojde k nápravě nezákonného stavu, nedochází k narušení či dokonce popření smyslu a podstaty základního práva (práva na podnikání). Jedná se o mírnější prostředek nápravy nezákonného stavu než pozastavení výkonu činnosti podle § 31 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci tržeb. Žalobkyni uloženým opatřením k nápravě nebylo zcela zamezeno podnikání, došlo pouze k dočasnému uzavření provozovny do doby, než budou zákonem vyžadované povinnosti plněny. Ve výsledku trvalo uzavření provozovny od 29. 8. do 22. 9. 2017, tj. cca 25 dnů než žalobkyně uvedla pokladní systém do souladu se zákonem o evidenci tržeb.

Soud rovněž připomíná, že z § 31 zákona o evidenci tržeb nevyplývá, že by správní orgán byl povinen žalobkyni před uzavřením provozovny informovat o zjištěných nedostatcích, stanovovat jí lhůtu k nápravě či pravomocně jí uložit pokutu za přestupek (resp. do 30. 6. 2017 za správní delikt). Žalobkyně neměla „nárok“ na to, aby byla o pochybeních, které budou mít za následek uzavření provozovny předem informována a byla jí poskytnuta lhůta k nápravě (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2016, č. j. 59 Ad 17/2014-31). Přesto však v daném případě žalobkyně opakovaně při místních šetřeních v provozovně ve Slavkově u Brna na svá pochybení upozorněna byla, nicméně ani téměř 6 měsíců poté, co jí vznikla povinnost evidovat tržby podle zákona o evidenci tržeb, si neobstarala pokladní systém umožňující vydávat účtenky v souladu se zákonem o evidenci tržeb. Postup žalovaného považuje soud za přiměřený, v souladu s § 31 odst. 1 zákona o evidenci tržeb. Neshledal proto nepřiměřenost napadeného rozhodnutí, ani rozpor zákonné úpravy s právem žalobkyně na podnikání a na ochranu vlastnictví garantovaných Listinou.

Pro úplnost soud dodává, že jeden den před uzavřením provozovny (28. 8. 2017) bylo zástupci žalobkyně doručeno shora zmiňované prvostupňové rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt podle § 29 odst. 1 zákona o evidenci tržeb. V době uzavření provozovny tak předmětné rozhodnutí nebylo pravomocné, soud jej nezvažoval jako další okolnost, jež by odůvodňovala vydání rozhodnutí o uzavření provozovny. I tak však soud shledal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Námitka proto není důvodná.

VI. Závěr a náklady řízení

Soud na základě všech výše uvedených skutečností a úvah neshledal žalobu důvodnou, proto ji postupem podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 19. prosince 2019

Mgr. Milan Procházka ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu