KSBR 30 A 133/2018-87

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Karla Černína, Ph. D. ve věci žalobkyně: Mgr. S. B. zastoupená advokátem JUDr. Filipem Rigelem, Ph. D. sídlem Teplého 2786, Pardubice proti žalované: městská státní zástupkyně v Brně sídlem Polní 41, Brno zastoupená advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno o žalobě proti rozhodnutí výtce městské státní zástupkyně v Brně ze dne 15. 6. 2018, č. j. 1 SPR 348/2018-26, takto:

Výtka městské státní zástupkyně v Brně ze dne 15. 6. 2018, č. j. 1 SPR 348/2018-26, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 934,06 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Filipa Rigela, Ph. D., sídlem Teplého 2786, Pardubice.

I. Vymezení věci

V projednávané věci jde o přezkum výtky udělené žalobkyni podle § 30 odst. 3 zákonač. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. za dozor v trestní věci sp. zn. 4 ZN 2761/2017, v němž byla shledána závažná pochybení, a který byl vyhodnocen jako neodůvodněný a nezákonný, za nerespektování výzvy žalované ze dne 11. 6. 2018, aby se žalobkyně dostavila dne 15. 6. 2018 v 9: 00 hodin do kanceláře vedoucí státní zástupkyně k projednání jejího postupu ve věci vedené pod sp. zn. 4 ZN 2761/2017.

II. Obsah žaloby

Žalobkyně v podané žalobě zpochybnila zákonnost výtky a upozornila na vady, které jejímu vydání předcházely. Po skutkové stránce odkázala na obsah výtkového spisu, jakož i na trestní spis sp. zn. 4 ZN 2761/2017 a dohledový spis Krajského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 2 KZN 1051/2018.

Úvodem podotkla, že výtka představuje rozhodnutí, proti němuž se lze bránit žalobou ve správním soudnictví (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2015, č. j. 4 As 173/2015-31, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016-41). Specifický charakter výtky vylučuje aplikaci klasického správního řízení. Pro řízení předcházejícímu vydání výtky se použijí pouze základní zásady činnosti správních orgánů obsažené v § 2 až § 8 zákonač. 500/2004 Sb., správního řádu, jakož i principy zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Podle žalobkyně je nezbytné nejprve zjistit skutkový stav a poté poskytnout osobě, které se věc týká, prostor k vyjádření. Uloženou výtku je nutno pečlivě zdůvodnit. V předmětné věci nebyla žalobkyně před vydáním rozhodnutí seznámena s podklady pro jeho vydání a neměla možnost se k věci vyjádřit (to se týká skutku vymezeného v bodě I. i II. výtky). O tom, že se má dostavit k vedoucí státní zástupkyni dne 15. 6. 2018 k projednání postupu, se dozvěděla až na konci pracovní doby předešlého dne. Emailem žalované sdělila, že neshledává důvod k projednání věci s ní a že se v 10 hodin má účastnit vazebního zasedání a v 10: 45 hodin veřejného zasedání, na něž se musela připravit. Neměla tušení, že dne 15. 6. 2018 s ní má být projednána její výtka; žalovaná totiž nespecifikovala, čeho se má projednání týkat. Je tak zřejmé, že žádný pokus o projednání výtky neproběhl a že žalobkyně neměla možnost se na svoji obhajobu připravit. Neprojednáním výtky byl porušen § 4 odst. 4 správního řádu a zásada spravedlivého procesu, jakož i princip legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 správního řádu. S odkazem na triádu možných postupů vedoucího státního zástupce definovanou v usnesení rozšířeného senátuč. j. 9 As 79/2016-41 bylo na místě zvolit jinou formu postihu. Žalobkyně je navíc přesvědčena, že se žádného pochybení nedopustila.

Dále upozornila na nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost výroku uvedeného v bodě I. výtky. Udělení výtky je podle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství podmíněno tím, že se státní zástupce dopustí drobných nedostatků a poklesků. Závažné pochybení nelze řešit výtkou, ale podáním kárného návrhu. Shledala-li žalovaná, že došlo k „závažným pochybení“, a za to žalobkyni uložila výtku, je její postup nesrozumitelný, a tudíž nezákonný. Výtka představuje vůči kárnému postihu překážku věci rozhodnuté (viz např. rozhodnutí kárného senátu NSS ze dne 15. 9. 2009, č. j. Ksz 1/2008-97). Pokud má fungovat jako překážka věci rozhodnuté, musí mít určité náležitosti, tj. např. obsahovat ve výroku rozhodnutí přesný popis skutku, pro který je státní zástupce postižen, jakož i právní kvalifikaci vytýkaného jednání). Výtka tak musí obsahovat výrok ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k rozhodnutím vydávaným v oblasti správního trestání. Jelikož výrok výtky neobsahuje ustanovení právních předpisů, které měly být porušeny, ani dostatečnou formulaci skutku, aby nemohlo dojít k jeho zaměnitelnosti se skutkem jiným, nemůže obstát.

Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že je postihována za nedostavení se k projednání trestní věci sp. zn. 4 ZN 2761/2017. Za prvé, má za to, že omluva z jednání byla dostatečná, neboť byla učiněna z důvodu nepřítomnosti na pracovišti a účasti na soudním jednání. Z omluvy žalobkyně vyplývá, že vedle vyjádření nesouhlasu s projednáním věci uváděla žalobkyně jako důvod omluvy účast na soudních jednáních a nutnost tomu předcházející přípravy. Omluva byla zaslána žalované v 8: 22 hodin, tedy před plánovaným časem projednání. Přestože tedy důvod omluvy (účast na soudním jednání) byl podle žalované přijatelný, v konkrétní věci k ní žalovaná nijak nepřihlédla, ani se s ní v napadeném rozhodnutí nevypořádala. Druhým problematickým aspektem byla aplikace § 11a odst. 2 zákona o státním zastupitelství upravujícího princip nadřízenosti vedoucího státního zástupce. Předmětné ustanovení nelze vykládat široce, ale toliko tak, že k využití konkrétní pravomoci vedoucího státního zástupce je nutné konkrétní ustanovení zákona. Žádné ustanovení nepřikazuje státnímu zástupci dostavit se k vedoucímu státnímu zástupci za účelem projednání věci. Odkaz na § 15 zákona o státním zastupitelství nelze využít, neboť má účinky vně soustavy státního zastupitelství, nikoliv dovnitř. Výzva k osobnímu projednání věci nebyla označena jako možnost vyjádřit se k věci samé před udělením výtky. I pokud by tak byla míněna, nebylo povinností žalobkyně se k projednání věci dostavit, resp. toto nedostavení nelze sankcionovat. To platí tím spíše, že výzva k projednání věci směřovala k otázce právního názoru žalobkyně, do něhož žalovaná nemůže zasahovat; k tomu je příslušné toliko Krajské státní zastupitelství v Brně.

Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že z nezávislého postavení státního zástupce vyplývá, že nemůže být sankcionován pro svůj právní názor (viz rozhodnutí kárného senátu NSS ze dne 16. 9. 2010, č. j. 12 Ksz 3/2010-83, ze dne 30. 6. 2011, č. j. 11 Kss 9/2009-331, nebo ze dne 18. 1. 2012, č. j. 11 Kss 18/2011-251, nebo ze dne 10. 11. 2014, č. j. Ksz 7/2014-91). V dané věci však k takovému sankcionování došlo (viz bod I. výtky). Není na místě rozvádět konkrétní právní názor, který se týkal otázky místní příslušnosti v trestní věci 4 ZN 2761/2017. Je však důležité zmínit, že soustava státního zastupitelství pamatuje na situace, kdy dochází k různosti názorů mezi státními zástupci, a obsahuje mechanismy, jak názorové rozpory překlenout [§ 12c a násl. zákona o státním zastupitelství, přičemž podrobnosti upravuje pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 28. 3. 2017, o výkonu dohledu v soustavě státního zastupitelství publ. podč. 1/2017 Sbírky pokynů obecné povahy nejvyššího státního zástupce (dále též „Pokyn“), k němuž bylo vydáno odůvodnění ze strany Nejvyššího státního zastupitelství pod sp. zn. 1 SL 903/2015]. V daném případě však takové mechanismy nebyly ze strany žalované ani Krajského státního zastupitelství v Brně využity. Žalobkyně zastávala určitý právní názor týkající se místní příslušnosti. V přesvědčení, že jde o názor souladný se zákonem, podle něj postupovala. Pokud by nejblíže vyšší státní zastupitelství nebo vedoucí státní zástupce shledal nesprávnost tohoto postupu v rámci dohledové činnosti, měl vydat písemný pokyn, který by byl výslovně jako „pokyn“ označen. Takovému pokynu by se žalobkyně buďto podřídila, nebo by se vůči němu vymezila. Žalovaná však ve věci dohled nevykonala. Přestože takový dohled vykonalo nejblíže vyšší státní zastupitelství, jeho výsledkem nebyl písemný pokyn. Krajské státní zastupitelství v Brně přípisem ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 2 KZN 1051/2018 výslovně informovalo žalovanou, že na základě provedeného dohledu nebyl dán pokyn ve smyslu § 12d zákona o státním zastupitelství. Výsledkem tak bylo právní stanovisko nezávazné povahy, které žalobkyni nezavazovalo, ani ji nenutilo vymezit se vůči němu v souladu s § 12d zákona. Usnesení ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. 2 KZN 1904/2018, vydané podle § 12a zákona o státním zastupitelství není nástrojem dohledu. Navíc závazný je pouze jeho výrok, nikoliv odůvodnění.

Podle žalobkyně nelze souhlasit ani se závěry žalované, že krajské státní zastupitelství uložilo žalované projednat pochybení zjištěná v rámci dohledové prověrky se žalobkyní. Taková úvaha odporuje čl. 5 odst. 4 Pokynu i § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, z nichž plyne, že pokyn lze uložit pouze nižšímu státnímu zastupitelství jako celku. Zásadní v tomto směru je rovněž čl. 8 Pokynu upravujícího postup při odmítnutí splnění pokynu.

Absurdnost výroku I. výtky dokládá rovněž skutečnost, že postup žalobkyně byl žalovanou výslovně vzat na vědomí před vlastní realizací, o čemž svědčí aprobování postupu žalobkyně náměstkem žalované Mgr. P.

Žalobkyně uzavřela, že dosud žádnou výtku nedostala. Absolvovala stáže na krajském, vrchním i nejvyšším státním zastupitelství s pozitivním hodnocením.

S ohledem na výše uvedené navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalované, věc jí vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalované

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě shrnula skutkové okolnosti případu a odmítla, že by žalobkyně neměla možnost vyjádřit se k věci před vydáním výtky. Z obsahu emailu ze dne 15. 6. 2018 je zřejmé, že žalobkyně možnost vyjádřit se k projednání věci odmítla, proto bylo přistoupeno přímo k udělení výtky. Žalovaná doplnila, že výtky nejsou vydávány ve správním řízení, proto není nutno formalizovat proces, který jejich vydání předchází. Ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu se tak v dané věci neužije.

Není rovněž pravdou, že žalobkyni nebyl sdělen předmět jednání a nebyla avizována možnost udělení výtky. Z předvolání je nepochybné, že na jednání měl být projednáván postup žalobkyně ve věci sp. zn. 4 ZN 2761/2017. S ohledem na charakter předmětného řízení nebyla žalovaná povinna informovat žalobkyni o zahájení postupu ani o jeho předmětu. V okamžiku, kdy byla žalobkyně předvolána k projednání nesprávného postupu, nebyla předmětem projednání výtka. K rozhodnutí udělit výtku dospěla žalovaná až následně v důsledku odmítnutí žalobkyně zúčastnit se projednání věci. Výtka byla vyhotovena 15. 6. 2018 a její odůvodnění lze považovat za dostatečné. Ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu se nepoužije. Odkazy na úvahy dohledového orgánu jsou legitimní, neboť žalovaná se s nimi plně ztotožnila.

Výtka vedoucího státního zástupce představuje manažerský nástroj řešení méně závažných pochybení. Je nástrojem řízení, nikoliv sankčním institutem. Argumentaci žalobkyně, že neproběhl pokus o projednání věci s ní, resp. že jí bylo upřeno právo na obhajobu, je nutno odmítnout právě s ohledem na bezformálnost vytýkacího procesu. V případě, že by výtka byla ukládána ve formalizovaném správním řízení, ztrácel by se rozdíl mezi kárným řízením a uložením výtky. Ani požadavek na písemnou formu výtky vyžadovaný § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství nemění nic na jejím neformálním charakteru.

Udělení výtky za situace, kdy zjištěná pochybení, průtahy a nedostatky dozorový státní zástupce odmítá projednat se svým nadřízeným státním zástupcem, nelze považovat za porušení zásad spravedlivého procesu ani zásad správního řízení. Absence zákonných ustanovení upravujících postup při udělování výtky umožňuje procesně neformální postup, který žalovaná zvolila.

Neobstojí ani námitka nepřezkoumatelnosti uložené výtky. Celý obsah výtky je výrokem, v němž je dostatečně specifikováno období, v němž žalobkyně vykonávala vadně dozor nad dodržováním zákonnosti trestního řízení sp. zn. 4 ZN 2761/2017. Porušila povinnosti státního zástupce vyplývající z § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství i § 2 odst. 4 zákona tím, že nerespektovala rozhodnutí nejblíže vyššího státního zastupitelství, resp. vedoucí státní zástupkyně.

Je zcela na uvážení vedoucího státního zástupce, zda při shledání závažných pochybení podá kárný návrh nebo udělí výtku. Podání kárného návrhu je nutno chápat jako krajní opatření vyhrazené pro případy, které nelze řešit jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první závažné pochybení žalobkyně, považovala žalovaná uložení výtky za adekvátní.

Nelze akceptovat ani tvrzení žalobkyně, že by její sdělení, že se nezúčastní projednání věci dne 15. 6. 2018, bylo možné považovat za řádnou omluvu. Žalobkyně není oprávněna jakákoli tvrzení vydávat za relevantní omluvu a je pouze na žalované, jakou argumentaci za omluvu uzná. Žalobkyně výslovně sdělila, že se k projednání nedostaví, jelikož k němu nevidí žádný důvod, nikoliv že se připravuje na vazební zasedání. Navíc ani sama jiný termín projednání nenavrhla. Tím se dopustila porušení § 11a odst. 2 zákona o státním zastupitelství.

Ve vztahu k věcnému pochybení žalovaná zmínila, že žalobkyně byla zpravena o své místní příslušnosti k plnění svých zákonných povinností v trestní věci sp. zn. 4 ZN 2761/2017, ovšem nerespektovala právní názor nadřízeného státního zastupitelství o určení místní příslušnosti a zneužila oprávnění vyplývající z § 174 zákonač. 141/1961 Sb., trestního řádu, s cílem prosadit svůj právní názor odlišný od názoru dohledového orgánu. Ačkoliv je právem žalobkyně nesouhlasit s pravomocným rozhodnutím nadřízeného státního zastupitelství, musí se jeho obsahem řídit do doby, než by takové rozhodnutí bylo zrušeno cestou mimořádného opravného prostředku.

K vnitřním aprobačním procesům shrnula, že aprobací se rozumí, že dokument je podepsán vlastním jménem vedoucího pracovníka, přestože byl zpracován jiným státním zástupcem. Vedoucí pracovník poté odpovídá za správnost a úplnost podepsaného dokumentu. Nesnižuje se však odpovědnost osoby, která dokument zpracovala či se podílela na jeho přípravě. Vedoucí pracovník není seznámen s celým obsahem trestního či dozorového spisu; schvaluje toliko obsah podepsaného dokumentu na základě běžné znalosti trestního řízení. Ostatně pojem aprobace je upraven v čl. 42 Organizačního a aprobačního řádu Městského státního zastupitelství vedeného pod sp. zn. 1 SPR 131/2017. Z čl. 46 bod 4 tohoto řádu pak plyne, jaká rozhodnutí jsou náměstkům před jejich expedicí předkládány k nahlédnutí. Rozhodnutí žalobkyně podle § 174 trestního řádu bylo tedy náměstkem Mgr. P. toliko vzato na vědomí.

Žalovaná dále k návrhu na předložení spisu Městského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 4 ZN 2761/2017 a dohledového spisu Krajského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 2 KZN 1051/2018 zdůraznila, že se nejedná o správní spisy, ale o evidenční pomůcky státního zastupitelství vyňaté z povinnosti jejich předkládání soudům. Dozorové a dohledové spisy se soudům nepředkládají ani v trestním řízení. Pokud by soud trval na jejich předložení, vedla by taková praxe k tomu, že by civilní i správní soudy tyto spisy vyžadovaly všude tam, kde je to navrhováno, tj. mj. i v řízení dle zákonač. 82/1998 Sb.

K požadavku žalobkyně na náhradu nákladů řízení žalovaná dodala, že náhradu lze přiznat pouze tehdy, pokud byly náklady účelně vynaloženy. Žalobkyně je osobou s právnickým vzděláním a nepochybně je schopna žalobu tohoto typu sestavit a podat. Její zastoupení advokátem lze chápat jako účelovou snahu umožnit jinému získat finanční prostředky za situace, kdy žaloba věrně reprodukuje názory žalobkyně. V opačném případě by i žalovaná měla stejné právo na zastoupení advokátem, neboť je po odborné stránce na formálně stejné úrovni jako žalobkyně.

S ohledem na vše shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a žádné ze stran nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

IV. Replika žalobkyně

Žalobkyně v replice k vyjádření žalované vznesla požadavek na projednání věci při ústním jednáním, nedojde-li ke zrušení výtky bez jednání ve smyslu § 76 odst. 1 s. ř. s.

Přestože výtka není vydávána v klasickém správním řízení, musí řízení, které předchází jejímu vydání, splňovat určité požadavky. V daném případě se žádné řízení nevedlo a vydání výtky bylo prvním a jediným úkonem žalované. Za první úkon v řízení nelze považovat výzvu k projednání věci dne 15. 6. 2018 v 9: 00 hodin, neboť během tohoto jednání nemělo dojít k projednání výtky. Navíc i samotné nedostavení se k projednání bylo žalobkyni ve výtce kladeno k tíži. Žalobkyně proto zopakovala, že nebyla seznámena s podklady rozhodnutí a před vydáním výtky neměla možnost se k věci vyjádřit. Porušení předmětných pravidel představuje podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem a podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je důvodem pro zrušení rozhodnutí bez jednání. Žalovaná navíc žalobkyni sankcionovala před tím, než byl Městskému státnímu zastupitelství v Brně uložen závazný pokyn ze strany krajského státního zastupitelství. Ten pak žalobkyně odmítla splnit pro rozpor se zákonem.

Žalobkyně rovněž setrvala na své argumentaci o nepřezkoumatelnosti výtky z důvodu nesrozumitelnosti i nedostatku důvodů. Má za to, že závažná pochybení mají být řešena prostřednictvím kárného návrhu, nikoliv výtkou.

Odmítla argumentaci o nemožnosti zapůjčení dozorových a dohledových spisů. Z § 162 odst. 3 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupceč. 7/2004 ze dne 25. 10. 2004, kterým se vydává kancelářský řád státního zastupitelství, plynou podmínky, za jakých lze předmětné spisy zapůjčit. Navíc v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2 As 93/2011-79, bylo vysloveno, že rozhodnutí o poskytnutí informací z dozorového spisu státního zástupce podléhá přezkumu ve správním soudnictví. Případné nepředložení těchto spisů by mohlo představovat vadu řízení dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Podle žalobkyně není prostor pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni. Je sice právním profesionálem, předmětem její činnosti však je trestní právo, nikoliv správní soudnictví. Potřeba zastoupení a konzultace věci s advokátem je o to větší, že v dané věci je veden spor nejen s orgánem veřejné moci, ale rovněž s nadřízeným.

V. Ústní jednání

Při ústním jednání dne 22. 10. 2020 účastníci setrvali na svých stanoviscích obsažených v předchozích procesních podáních.

Zástupce žalobkyně odkázal na žalobu a námitky zde uplatněné. Doplnil, že následně bylo v předmětné věci vydáno rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 12 Ksz 2/2019, jímž byla žalobkyně zproštěna kárného návrhu. V rozsudku bylo konstatováno, že názor, který žalobkyně zastávala, byl hajitelný. Z předmětného rozhodnutí je nutno v dané věci vycházet. K náležitostem odůvodnění výtky odkázal zástupce žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2019, č. j. 25 A 88/2018-23. Žalobkyně ve svém vyjádření poznamenala, že ve věci nebyl vydán pokyn. Jednalo se toliko o nezávazné stanovisko krajského státního zastupitelství. Ostatně proto žalobkyně uplatnila podnět k vyvolání dohledu nad dohledem. Předvolání k projednání věci jí bylo zasláno až na poslední chvíli. Jednání se nemohla zúčastnit s ohledem na nutnost přípravy v jiných trestních věcech. Ostatně osobní projednání věci by bylo čistě formálním úkonem.

Zástupce žalované odkázal na vyjádření k žalobě. Podotkl, že podle judikatury Nejvyššího soudu nejsou výtky tohoto typu přezkoumatelné v soudním řízení. Nesouhlasil s tvrzeními o nutnosti dodržení formálních požadavků a nutnosti odlišení výroku a odůvodnění výtky; požadavky na formu byly dodrženy. Elementární slušností je dostavit se na výzvu nadřízeného k osobnímu projednání. V daném případě nešlo o řádnou omluvu; výtka proto byla uložena důvodně. Je nutné odmítnout rovněž argumentaci žalobkyně o důvodnosti jejího právního názoru. Touto logikou by vůbec neměly význam trestné činy zneužití pravomoci veřejného činitele. Kárný senát ve zmiňovaném rozhodnutí na výtku nahlížel jako na res iudicata, tím její uložení fakticky aproboval.

Soud konstatoval obsah soudního a správního spisu. Uvedl, že rozhodnutí správních soudů, kárného senátu Nejvyššího správního soudu, Pokyn i stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů při výkonu působnosti státního zastupitelství podle § 12 odst. 2 zákonač. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů z 3. 11. 2014, publikované podč. 1 SL 723/2013 Sbírky výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství, týkající se rozhodování sporů o příslušnost mezi státními zastupitelstvími, jsou mu známy z úřední činnosti, resp. jsou veřejně přístupné; není jimi proto nutné provádět dokazování (§ 64 s. ř. s. ve spojení s § 121 zákonač. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Návrhy důkazů přiložené k žalobě, které jsou obsaženy ve správním spise, soud dokazování neprováděl. K důkazu soud provedl odůvodnění návrhu pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce o výkonu dohledu v soustavě státního zastupitelství z 28. 3. 2017, č. 1 SL 903/2015. Ostatní důkazní návrhy, které žalobkyně uplatnila při ústním jednání, soud neprováděl pro nadbytečnost. Co se týče požadavku na vyžádání trestního spisu sp. zn. 4 ZN 2761/2017, resp. dohledového spisu Krajského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 2 KZN 1051/2018, ten je podle soudu s ohledem na obsah předloženého výtkového spisu nadbytečný. Ve správním spise, který byl soudu žalovanou předložen, jsou obsaženy veškeré listiny nezbytné pro zodpovědné posouzení žalobních námitek. Za dané situace zástupce žalované na doplnění dokazování netrval.

VI. E) Věcné posouzení důvodů pro udělení výtky

Žalobkyně dále zpochybňovala věcné důvody, pro něž jí byla výtka udělena.

S ohledem na závěry učiněné v bodě VI. B) tohoto rozsudku ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem II. (u něhož soud shledal porušení procesních práv žalobkyně), nebylo možné vyjádřit se věcně k otázce naplnění důvodů pro udělení výtky. Úvahy soudu v tomto směru by byly předčasné.

Ve vztahu ke skutku I. však byla procesní práva žalobkyně respektována, proto soud považoval za vhodné vyjádřit se i k věcné argumentaci žalobkyně zpochybňující oprávnění žalované udělit jí výtku za dané jednání.

Žalobkyně namítala, že žalovaná udělením výtky nepřípustně sankcionovala její právní názor. Zdůrazňovala, že ve věci nebyl vydán pokyn podle § 12d ani § 12e zákona o státním zastupitelství. Odkázala rovněž na závěry kárného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku ze dne 22. 10. 2019, č. j. 12 Ksz 2/2019-101, jímž byla zproštěna kárného provinění, které mělo spočívat v tom, že odmítla splnit pokyn v trestní věci sp. zn. 4 ZN 2761/2018, který časově následoval po udělení nyní projednávané výtky.

Z § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství plyne, že nejblíže vyšší státní zastupitelství je oprávněno vykonávat dohled nad postupem nejblíže nižších státních zastupitelství ve svém obvodu při vyřizování věcí v jejich příslušnosti a dávat jim k jejich postupu písemné pokyny. Postup nejblíže nižších státních zastupitelství může sjednocovat i pokyny vztahujícími se na více věcí určitého druhu. Odstavec 2 citovaného ustanovení pak uvádí, že nejblíže nižší státní zastupitelství je povinno řídit se písemnými pokyny podle odstavce 1, s výjimkou pokynu, který je v konkrétní věci v rozporu se zákonem. Odmítne-li z tohoto důvodu nejblíže nižší státní zastupitelství pokyn splnit, sdělí neprodleně důvody odmítnutí písemně nejblíže vyššímu státnímu zastupitelství; pokud nejblíže vyšší státní zastupitelství na svém pokynu trvá a neuplatní jiný postup, věc nižšímu státnímu zastupitelství odejme a vyřídí ji samo.

Podle § 12e zákona o státním zastupitelství je vedoucí státní zástupce oprávněn vykonávat dohled nad postupem státních zástupců a vyšších úředníků působících u státního zastupitelství, v jehož čele stojí, a dávat jim pokyny k postupu při vyřizování věcí v příslušnosti tohoto státního zastupitelství. Postup státních zástupců a vyšších úředníků může sjednocovat i pokyny vztahujícími se na více věcí určitého druhu. Výkonem těchto oprávnění či některých z nich může pověřit jiného státního zástupce (odstavec 1). Státní zástupci jsou povinni řídit se pokyny vedoucího státního zástupce nebo jím pověřeného státního zástupce, s výjimkou pokynu, který je v konkrétní věci v rozporu se zákonem. Pokud byl pokyn vydán ústně, státní zástupce, který pokyn vydal, jej na žádost státního zástupce, kterému je pokyn adresován, potvrdí písemně (odstavec 2).

Ze skutkového shrnutí popsaného v bodech 39 až 46 je zřejmé, že žalobkyni byla v prosinci 2017 postoupena Okresním státním zastupitelstvím v Břeclavi věc podezřelého M. B. Žalobkyně s postoupením věci nesouhlasila, proto věc předložila Krajskému státnímu zastupitelství v Brně k rozhodnutí sporu o místní příslušnost. Měla přitom za to, že došlo k vyloučení věci z jiné trestní věci M. M. dozorované Okresním státním zastupitelstvím v Břeclavi a že k řízení o vyloučené věci by mělo být příslušné okresní státní zastupitelství. Rozhodnutím z 26. 1. 2018 se krajské státní zastupitelství s právním názorem žalobkyně prezentovaným v přípise z 8. 12. 2017 neztotožnilo. Rozhodlo, že místně příslušným k výkonu dozoru v trestní věci M. B. je Městské státní zastupitelství v Brně. Předmětné rozhodnutí o místní příslušnosti bylo pro žalobkyni závazné. Argumenty žalobkyně prezentované v předkládací zprávě k rozhodnutí o místní příslušnosti byly nadřízeným státním zastupitelstvím zváženy, nicméně nebyly shledány důvodné. Žalobkyni tak bylo uloženo, aby vykonávala dozor v trestní věci sp. zn. 4 ZN 2761/2017.

Namísto, aby žalobkyně rozhodnutí nadřízeného státního zastupitelství o místní příslušnosti respektovala, snažila se jej obejít tím, že dne 19. 3. 2018 vydala opatření, jímž podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu zrušila pro nezákonnost záznam o zahájení úkonů trestního řízení. Jeho nezákonnost přitom odůvodnila týmiž skutečnostmi, které uváděla již v návrhu na rozhodnutí sporu o příslušnost a které byly nadřízeným státním zastupitelstvím shledány jako neoprávněné. Nejednalo se tedy o skutečnosti nové či nově zjištěné, ale o tytéž skutečnosti, kterými argumentovala již dne 8. 12. 2017 a které byly nadřízeným státním zastupitelstvím v rozhodnutí ze dne 26. 1. 2018 zváženy. Následně žalobkyně uložila policejnímu orgánu, aby postupoval v souladu s jí zastávaným právním názorem (odporujícím rozhodnutí o místní příslušnosti) a rozhodl o vyloučení věci M. B. z trestní věci M. M. a o tom informoval příslušného okresního státního zástupce v Břeclavi. Okresní státní zastupitelství v Břeclavi však věc opětovně předložilo nadřízenému státnímu zastupitelství k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství. Krajské státní zastupitelství pak v přípise ze dne 29. 5. 2018 setrvalo na svém původním názoru, že k úkonům trestního řízení je místně příslušné Městské státní zastupitelství v Brně.

Podle § 12a odst. 1 zákona o státním zastupitelství spory o příslušnost mezi státními zastupitelstvími rozhoduje státní zastupitelství, které je vůči těmto státním zastupitelstvím nejblíže vyšší.

V dané věci je podle soudu stěžejní posoudit, zda žalobkyně mohla na svém právním názoru ohledně místní příslušnosti trvat i poté, co Krajské státní zastupitelství v Brně rozhodlo spor o příslušnosti podle § 12a odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Soud ve svých úvahách zohlednil jednak poměrně nízkou důležitost místní příslušnosti státního zastupitelství pro trestní řízení, jakož i skutečnost, že žalobkyně na svém právním názoru sveřepě trvala i poté, co jí bylo nadřízeným státním zastupitelstvím sděleno, že její názor neobstojí.

Při posuzování rozsahu závaznosti rozhodnutí sporu o místní příslušnost v případě soustavy státního zastupitelství nelze odhlédnout od hierarchických vztahů uvnitř soustavy státního zastupitelství. Podle judikatury kárného senátu „i rozhodnutí sporu o příslušnost je v určitém směru pokyn k dalšímu postupu, konstatující, který z článků soustavy státního zastupitelství má ve věci dále konat. (…). Přesto povaha vztahů uvnitř státního zastupitelství a relativně slabší význam správného určení příslušnosti státního zastupitelství by mohla svědčit i tomu, aby byl závazný i právní názor podstatný pro rozhodnutí sporu o příslušnost a nadále taková otázka nezatěžovala soustavu státního zastupitelství.“ (viz rozsudekč. j. 12 Ksz 2/2019-101, bod 102).

V dané věci spor mezi žalobkyní a nadřízeným státním zastupitelstvím spočíval v rozdílném pohledu na způsob vedení řízení o trestné činnosti dvou obviněných. Nejednalo se tedy o spor, který by měl klíčový význam pro další průběh dozorované trestní věci. Polemizováním o méně významné otázce došlo k průtahům v trestním řízení, k čemuž by standardně docházet nemělo. Případy vyjádření nesouhlasu s pokynem či rozhodnutím nadřízeného státního zastupitelství by měly být vyhrazeny pouze principiálním otázkám a neměly by se stát běžnou praxí v soustavě státního zastupitelství (přiměřeně viz bod 139 rozsudku kárného senátu NSS č. j. 12 Ksz 7/2018-160).

Názor žalobkyně, že ji zavazoval toliko výrok rozhodnutí o místní příslušnosti („Podle § 12a odstavec 1 zákonač. 283/1993 Sbírky, o státním zastupitelství, ve znění pozdějších změn, je k úkonům trestního řízení příslušné Městské státní zastupitelství.“), soud považuje za účelový. Za situace, kdy sama žalobkyně dávala nadřízenému státnímu zastupitelství návrh na rozhodnutí sporu o příslušnosti, v němž popsala důvody podporující její názor, nelze tvrdit, že ji zavazoval toliko výrok rozhodnutí o místní příslušnosti, nikoliv již jeho odůvodnění, v němž se krajské státní zastupitelství s názory žalobkyně neztotožnilo. Pokud tedy žalobkyně následně rozhodla o zrušení úkonů trestního řízení, činila tak patrně ve snaze vymanit se z rozhodnutí o místní příslušnosti. Svůj postup odůvodňovala nikoli okolnostmi do té doby neznámými, ale týmiž důvody, které uplatnila již v návrhu na určení místní příslušnosti. Takový postup nelze v soustavě státního zastupitelství tolerovat. Státní zastupitelství totiž není založeno na zcela nezávislém postavení řadových státních zástupců; jejich nezávislost je oslabena principem hierarchického postavení státních zástupců (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 17/10).

V dané věci se princip nezávislosti střetl s principem subordinace, což mělo za následek pětiměsíční průtahy žalobkyně v předmětném trestním řízení. Za dané situace podle soudu nebylo na místě, aby žalobkyně jakožto státní zástupkyně podřízeného státního zastupitelství bez rizika jakéhokoliv postihu nerespektovala rozhodnutí o místní příslušnosti a tím zpochybňovala postavení nadřízeného státního zastupitelství, navíc v situaci, kdy její právní názory byly v rozhodnutí o místní příslušnosti již zváženy. Tím, že se snažila ze závaznosti daného rozhodnutí vymanit využitím oprávnění podle § 174 trestního řádu, narušila žalobkyně řádné fungování státního zastupitelství (přiměřeně viz rozsudek kárného senátu NSS ze dne 27. 5. 2019, č. j. 12 Ksz 7/2018-160).

Přestože kárný senát v rozsudkuč. j. 12 Ksz 2/2019-101 neshledal kárné provinění v tom, že žalobkyně následně neuposlechla pokyn vedoucí státní zástupkyně, což odůvodnil zejména tím, že udělený pokyn nebyl odpovídajícím způsobem odůvodněn, pro nyní projednávanou věc takový závěr nutně neznamená, že ani výtka uložená žalobkyni (resp. skutek v bodě I.) neobstojí. Je tomu tak proto, že výtkou byl žalobkyni vytýkán skutek časově spadající do ledna až června 2018, nikoliv následné jednání žalobkyně v téže trestní věci, které přezkoumával kárný senát. Navíc, na rozhodnutí soudu přezkoumávajícího zákonnost udělené výtky nelze nahlížet stejnou optikou jako na kárné provinění. V nyní projednávané věci je nutné zohlednit neformálnost procesu vedoucího k udělení výtky, který se odlišuje od formalizovaného kárného řízení. Současně platí, že pro uložení výtky není třeba tak vysoké míry porušení profesních povinností jako v případě kárného provinění. Výtka má sloužit k rychlé reakci na problémy vznikající v soustavě státního zastupitelství. Podle soudu tak výtku bylo možné udělit i v případě, že žalobkyně nerespektovala závazné rozhodnutí nadřízeného státního zastupitelství o místní příslušnosti a setrváním na své původní argumentaci se jej snažila obejít tím, že zrušila záznam o zahájení úkonů trestního řízení. Činila tak v situaci, kdy se nadřízené státní zastupitelství k jí prezentovanému právnímu názoru ve svém rozhodnutí vyjádřilo a vysvětlilo, proč se s ním neztotožnilo. V důsledku jednání žalobkyně docházelo v předmětné trestní věci k pětiměsíčním průtahům.

Se žalobkyní se lze ztotožnit v tom, že v daném případě jí před udělením výtky nebyl dán pokyn ve smyslu § 12d ani § 12e zákona o státním zastupitelství. To však na výše vyslovených závěrech nic nemění, neboť rozhodnutí o místní příslušnosti z 26. 1. 2018 bylo pro žalobkyni závazné a měla jej respektovat, nebylo-li cestou mimořádných opravných prostředků zrušeno.

Ostatně obdobné závěry o přípustnosti udělení výtky v případě nerespektování rozhodnutí o místní příslušnosti vyplývají rovněž z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 10 A 73/2016-57. V případě řešeném městským soudem sice byla výtka státnímu zástupci udělena až poté, co nerespektoval rozhodnutí o místní příslušnosti ani pokyn dle § 12d zákona o státním zastupitelství; některé závěry zde vyslovené jsou však přenositelné i na případ žalobkyně. Městský soud v citovaném rozsudku podotkl, že se v dané věci nejednalo „o naprosto zásadní právní, skutkovou nebo procesní otázku s podstatným vlivem na výsledek trestního řízení. Odlišné právní názory se naopak vztahovaly k obsahovému posouzení podání, jimiž podatelka vyjadřovala nesouhlas s postoupením svých dřívějších podání jinému státnímu zastupitelství z důvodu místní příslušnosti, tedy o otázku po všech stránkách marginálního významu.“

O tom, že lpění žalobkyně na jejím názoru ohledně místní příslušnosti nebylo otázkou zásadního právního významu, svědčí i závěry kárného senátu NSS vyslovené v rozsudkuč. j. 12 Ksz 2/2019-101. V daném rozsudku kárný senát sice shledal výklad žalobkyně o místní příslušnosti „obecně hajitelný“ (viz bod 89), nicméně v bodě 112 shrnul, že „pokud byly její závěry správné, pak opětovným formálním zahájením úkonů trestního řízení došlo k oddálení okamžiku zahájení trestního stíhání, ačkoliv již mohly být splněny podmínky pro jeho zahájení dle § 160 tr. řádu. V projednávané věci je však evidentní, že by takové oddálení velmi pravděpodobně nebylo nijak výrazné. Naopak případné odmítnutí splnění pokynu nadřízeného státního zastupitelství ze strany MSZ v Brně a s tím spojené odejmutí věci a jeho vyřízení ze strany KSZ v Brně mohlo vést k delším průtahům v řízení. Stejně tak nebylo zřejmé, že by i případná nutnost obstarat ty důkazy, které by nemusely být použitelné z trestní věci obviněného M., měla být spojena s nějakými mimořádnými obtížemi, které by ohrožovaly důkazní situaci státního zástupce u soudu.“ Ani podle kárného senátu sveřepé trvání žalobkyně na jejím původním náhledu nemohlo mít pro řešenou trestní věc zásadní význam.

Argumentaci žalobkyně o tom, že postup žalobkyně byl před vlastní realizací aprobován, soud neshledal důvodnou. Z povahy samotné aprobace je zřejmé, že ten, kdo aprobaci provádí, se do podrobností nemůže seznámit se všemi okolnostmi aprobované věci. Proto skutečnost, že určité podání bylo aprobováno některým z nadřízených, nemůže sejmout odpovědnost za správnost úkonu ze žalobkyně (viz bod 86 rozsudku kárného senátu NSS č. j. 12 Ksz 2/2019-101).

Námitku věcného pochybení při ukládání výtky za skutek uvedený pod bodem I. tak soud neshledal důvodnou. Bude nicméně na žalované, aby poté, co jí bude věc vrácena soudem k dalšímu řízení, uvážila, zda skutek uvedený pod bodem I. postačí k udělení výtky žalobkyni, případně zda vlivem plynutí času zájem na uložení výtky již nepominul.

VII. Závěr a náklady řízení

Soud z důvodů uvedených v části VI. B) dospěl k závěru, že ve vztahu ke skutku uvedenému v bodu II. výtky byla porušena procesní práva žalobkyně, pročež napadené rozhodnutí neobstojí jako celek (viz bod 59 a 60 rozsudku). Výrokem I. proto soud zrušil výtky pro vadu postupu, který vydání výtky předcházel [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované. Nepřisvědčil argumentaci žalované, že náklady žalobkyně nebyly účelně vynaloženy. Přestože je žalobkyně právní profesionálkou, i jí svědčí právo na právní pomoc, tedy právo nechat se v řízení zastoupit advokátem. Soud proto považoval náklady žalobkyně na zastoupení advokátem za účelně vynaložené.

Náklady řízení žalobkyně se skládají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a z odměny a náhrady hotových výdajů jejího zástupce. Soud přiznal zástupci žalobkyně odměnu podle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) vyhláškyč. 177/1996 Sb. za šest úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, podání repliky, porada s klientem přesahující 1 hodinu, účast na jednání přesahující 2 hodiny – 2 úkony) 6 × 3 100 Kč a náhradu hotových výdajů s těmito úkony spojenými 6 × 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky); celkem tedy 20 400 Kč. Dále soud přiznal zástupci žalobkyně náhradu za promeškaný čas v souvislosti s cestou zástupce žalobkyně k jednání soudu (Pardubice – Brno a zpět) dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu za každou započatou půlhodinu ve výši 10 × 100 Kč a náhradu cestovních výdajů vozidlem RZ 7H4 8763 (technický průkaz doložen) ve výši 1 686 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil soud přiznanou odměnu o částku odpovídající této dani (tj. o 4 848,06 Kč) na 27 934,06 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.; věta za středníkem). Celkem tedy zástupci žalobkyně náleží náhrada nákladů řízení ve výši 30 934,06 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 22. října 2020

Mgr. Milan Procházka ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu