KSBR 41 A 4/2020-47

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: H. D. bytem X. zastoupena opatrovnicí D. A. (matka žalobkyně) bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2019, č. j. MPSV-2019/243064-921, takto:

Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věci ze dne 5. 12. 2019, č. j. MPSV-2019/243064-921, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Podstata věci

Žalobkyně požádala o změnu výše příspěvku na péči. Správní orgány shledaly, že nezvládá jen pět životních potřeb. Míru její závislosti na pomoci jiné osoby – zde její maminky, která je opatrovnicí žalobkyně – určily na stupni II. Podle žalobkyně však toto posouzení neodráží skutečnost. Žalobkyně nezvládá více životních potřeb. Potřebuje o mnoho více pomoci. Krajský soud proto musel posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s příslušnou právní úpravou a své závěry náležitě odůvodnil. Zejména se zaměřil na dostatečnost posudku posudkové komise žalovaného, o nějž se opřel, a přezkoumatelnost jeho závěrů.

II. d) Rozhodnutí o odvolání

Žalovaný zrekapituloval proces posuzování žalobkyně posudkovou komisí a její posudkový závěr. Uvedl, že jiné životní potřeby, než které posudková komise uznala za nezvládané, zdravotní stav žalobkyně umožňuje zvládat. Podle posudkové komise neexistuje medicínský důvod pro jejich nezvládání. Schopnost zvládat zákonem stanovené základní životní potřeby žalovaný hodnotil s ohledem na využití zachovalých potenciálů kompetencí účastníka řízení s využitím běžně dostupných pomůcek, které vyrovnají případné znevýhodnění nebo umožňují samostatnost. Poté prakticky zopakoval posudkové zhodnocení.

Žalovaný následně dodal, že se posudková komise vyjádřila k odvolacím námitkám a konstatovala – jak žalovaný předtím sám uvedl – že funkční schopnosti dané dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem se hodnotí s využíváním zachovalých potenciálů a kompetencí osob (tj. zachovanými funkčními schopnostmi) a s využitím běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku (tzv. facilitátory, facilitující prostředky). Posudková komise podle žalovaného uvedla, že se pro účely zákona o sociálních službách hodnotí funkční dopady zdravotního postižení na schopnost zvládat základní životní potřeby s využitím facilitujících prostředků, které vyrovnávají případné znevýhodnění a napomáhají nebo umožňují samostatnost, např. zdravotně vyhovující oblečení, obuv, hůl, berle, chodítko, zábradlí, madlo, odstranění prahu, lžíce na obouvání, kompenzační pomůcky jako protézy, brýle, lupy, sluchadla, pomůcky při úniku moče, chůze s přidržováním, vstávání s oporou o nábytek atd.

Žalovaný pak v reakci na odvolací námitky napsal, že neschopnost zvládat základní životní potřeby znamená, že porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké. Nepostačuje jakákoliv porucha funkčních schopností (§ 1 odst. 4 vyhláškyč. 505/2006 Sb.; „vyhláška“). K námitce potřeby celodenního dohledu žalovaný zmínil, že tuto skutečnost zhodnotil v rámci životní potřeby orientace a osobní aktivity, které posudková komise uznala za nezvládané. K námitkám, které se týkaly orientace žalobkyně, žalovaný upozornil, že tuto životní potřebu uznal za nezvládanou. K nezvládání stravování, oblékání a obouvání a výkonu fyziologické potřeby žalovaný sdělil, že je posudková neuznala za nezvládané. Dodal, že na rozdíl od lékařky MSSZ posudková komise neuznala za nezvládanou životní potřebu tělesná hygiena. K neuznaným základním životním potřebám odkázal na závěr posudkové komise o neprokázání pohybových poruch, a nikoliv trvalé povaze floridní psychotické symptomatologie, která tak neovlivňuje zvládání základních aktivit v oblasti stravování, oblékání a tělesné hygieny včetně výkonu fyziologické aktivity. Opakuje, že potřebu celodenního dohledu zahrnuje hodnocení životní potřeby orientace a osobní aktivity. Žalovaný danou pasáž uzavírá konstatováním, že posudková komise lékařské zprávy doložené k odvolání náležitě prostudovala a zhodnotila na svém jednání.

Žalovaný po dalším zopakování východisek hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby shledal, že mezi podklady rozhodnutí neshledal rozpory, které by se týkaly skutečností významných pro rozhodování. Posudková komise podle něj svůj závěr náležitě zdůvodnila a vypořádala se se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Závěr posudkové komise je úplný a přesvědčivý. Posudková komise měla dostatek podkladů, aby rozhodla bez přítomnosti žalobkyně a její matky. Žalovaný dodává, že pro účely hodnocení závislosti žalobkyně vzal v potaz i sociální šetření. Poté žalovaný opakuje již vícekrát v rozhodnutí zmíněná východiska hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby. Shrnuje, že shromáždil dostatečné podklady pro rozhodnutí o odvolání a rozhodl v souladu s posudkem posudkové komise, který se taktéž opíral o dostatečné podklady. Dospěl tak k závěru, že žalobkyně nadále splňuje kritéria pro poskytování příspěvku na péči v původní výši 4.400 Kč.

III. Obsah žaloby

Žalobkyně namítá, že nezvládá i další životní potřeby kromě těch, které jí žalovaný a posudková komise uznali. Podle žalobkyně žalovaný posoudil její zdravotní stav nesprávně.

V případě potřeby stravování si žalobkyně nemůže sama nakoupit nebo si stravu zajistit. Neumí si nabrat jídlo a obsloužit se. Jíst odmítá, matka ji musí k jídlu přemlouvat a kontrolovat, zda něco snědla. Obává se, že jídlo je otrávené. Dobrovolně konzumuje pouze čistou vodu, kterou pije ve velkém množství.

Při oblékání a obouvání se žalobkyně neumí obléct adekvátně vůči aktuálnímu počasí. Oblečení mívá naopak nebo naruby. Dvě stejné boty si vybrat nedokáže. Oblékat a obouvat ji musí matka. Nachystané oblečení však odmítá a vyžaduje stále stejný oděv, který nechce odevzdat k vyprání. Při převlékání bývá agresivní. Občas se úplně odmítá obléknout a oblečení zahazuje nebo ho poničí.

Co se mobility týče, žalobkyně sice může samostatně chodit, ale s ohledem na své psychické diagnózy se nemůže pohybovat sama venku. Chodí se sklopenou hlavou i očima. Dívá se pouze na zem, nerozhlíží se a neumí přejít silnici. Pohybuje se nemotorně. Ze strachu z kolemjdoucích či davu neopouští byt. Neumí využít městskou hromadnou dopravu. I uvnitř se neumí vyhnout překážkám. Vráží do nábytku a působí si tak drobná zranění.

Ve vztahu k tělesné hygieně žalobkyně uvádí, že si neumí sama omýt tělo ani vlasy. Nedokáže nastavit adekvátní teplotu vody pro koupel, nechápe potřebu použít mýdlo či šampon. Očistu provádí matka žalobkyně, přestože ji žalobkyně osočuje z týrání či „zabíjení“. Žalobkyně se hystericky bojí vlézt do napuštěné vany. Hlasy v hlavě varují, že se utopí. Nečistí si zuby z obavy, že se zlomí a ona je polkne. Pravidelnost hygieny je proto problematická.

V oblasti fyziologických potřeb žalobkyně odmítá používat menstruační potřeby. Žije v představě, že opakovaně prožívá potrat. Na toaletu si umí sama dojít, ale po vykonání potřeby nedodržuje hygienu – nepoužívá toaletní papír. Ruce si po toaletě umyje. Nicméně si je i obličej poté nekontrolovaně dře do krve. Matka proto na ní musí neustále dohlížet.

Žalobkyně poté popisuje, jak se vypořádává s dalšími životními potřebami, které jí správní orgány uznaly. Dodává, že její stav komplikuje možnost jejího případného umístění v denním stacionáři. Zařízení ji totiž kvůli jejím diagnózám odmítá. Příjmy žalobkyně za invalidní důchod (4.747 Kč měsíčně) a příspěvek na péči (4.400 Kč měsíčně) na umístění do stacionáře nebo podobného zařízení sociálních služeb nestačí. Matka žalobkyně je samoživitelkou a žije se žalobkyní ve společné domácnosti. Nemůže nastoupit do zaměstnání, protože žalobkyně vyžaduje neustálý osobní dohled. Pečuje o ni již od roku 2012. Péče je pro ni fyzicky i psychicky náročná kvůli agresivitě žalobkyně, sebepoškozování, halucinacím, bludům a fyzickým útokům.

IV. Vyjádření žalovaného

Žalovaný uvádí, že zákonná kritéria hodnocení zvládání jednotlivých základních potřeb obsahuje § 9 odst. 4 a 5 zákona o sociálních službách a vyhláška. Neschopnost zvládat základní životní potřeby znamená, že porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné nebo těžké poruchy. Jakákoliv porucha funkčních schopností nestačí (§ 1 odst. 4 vyhlášky). Posudková komise přitom musí vycházet z lékařských nálezů a sociálního šetření. Po vyhodnocení všech posudkově rozhodných skutečností musí zhodnotit, o jaký stupeň závislosti na jiné osobě se jedná. Současně musí být splněna podmínka dlouhodobosti nepříznivého zdravotního stavu. Posudková komise nemůže zohledňovat jiné skutečnosti než ty, které hrají roli pro přiznání příspěvku na péči.

Ke stravování žalovaný sdělil, že nakupování, zajištění stravy a vaření vyhodnotil v rámci základní životní potřeby péče o domácnost, kterou posudková komise uznala za nezvládanou [viz písm. j) přílohyč. 1 k vyhlášce]. Z dostupné zdravotnické dokumentace neplynul medicínský důvod, který by trvale bránil zvládání elementárních aktivit v oblasti stravování.

K životní potřebě oblékání a obouvání se žalovaný uvedl, že ji zhodnotil v rámci životní potřeby orientace, kterou posudková komise uznala za nezvládanou [viz písm. b) přílohyč. 1 k vyhlášce]. Z dostupné zdravotnické dokumentace pak neplynul medicínský důvod, který by trvale bránil zvládání výkonu dalších činností uvedených žalobkyní.

Ve vztahu k životní potřebě mobility žalovaný tvrdí, že související potřebu dohledu zahrnuje hodnocení základních životních potřeb orientace a osobní aktivity [viz písm. b) a i) přílohyč. 1 k vyhlášce]. Nad rámec toho odkazuje na posudek posudkové komise, která na základě dostupné zdravotnické dokumentace vyhodnotila absenci medicínských důvodů, které by měly vliv na zvládání žalobkyní tvrzených činností.

U životní potřeby tělesné hygieny a fyziologické potřeby žalovaný odkazuje na posudek posudkové komise, podle kterého z dostupné zdravotnické dokumentace neplyne, že by existoval medicínský důvod pro nezvládání činnosti v rámci daných potřeb.

Žalovaný shromáždil zákonem stanovené podklady pro rozhodnutí. Posudková komise vycházela z kompletních podkladů včetně dokumentace předložené žalobkyní. Její posudek žalovaný vyhodnotil jako každý jiný důkaz po stránce úplnosti i přesvědčivosti, přezkoumatelnosti a bezrozpornosti. V tomto hodnocení posudek posudkové komise obstál. V řízení o návrhu žalobkyně nedošlo k žádnému pochybení. Žaloba je proto nedůvodná.

V. Jednání před krajským soudem

Dne 16. 12. 2020 u krajského soudu proběhlo jednání. Zúčastnila se jej matka žalobkyně, která omluvila žalobkyni. Z účasti na jednání se omluvil i žalovaný. Podmínky pro jednání byly splněny (§ 49 zákonač. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“). Samosoudce upozornil žalobkyni na změnu ve složení soudu. Samosoudkyni, které byla věc původně přidělena, ke dni 31. 12. 2020 zaniká funkce soudkyně z důvodů podle § 94 písm. a) zákonač. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V den jednání samosoudkyně čerpala zbylou dovolenou. O věci proto rozhodl samosoudce, který ji podle platného a účinného rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2020 zastupuje. O těchto skutečnostech žalobkyni poučil a dal jí možnost namítnout jeho podjatost. Žalobkyně ji nenamítla, proto samosoudce rozhodoval o věci samé.

V průběhu jednání žalobkyně shrnula podstatu žaloby. Krajský soud poté zrekapituloval obsah spisu a obsah jednotlivých pro meritum věci relevantních podkladů. Další dokazování nad rámec obsahu spisového materiálu neprobíhalo. Po závěrečném návrhu žalobkyně a krátkém přerušení krajský soud vyhlásil tento rozsudek.

VI. f) Shrnutí a závazný právní názor krajského soudu

Krajský soud pro přehlednost shrnuje, že žalovaný nedostál požadavkům na přezkoumatelné odůvodnění svého rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3097/16 ze dne 6. 2. 2018). Stejně tak krajský soud nepovažuje za dostatečně a přezkoumatelně odůvodněný posudek posudkové komise. Ta na odvolací námitky žalobkyně zareagovala prakticky jen v jednom velmi obecně pojatém odstavci, což v konkrétních okolnostech této věci krajský soud nepovažoval za dostačující. Posudková komise ani žalovaný se nevypořádali odpovídajícím způsobem se sociálním šetřením a lékařskými zprávami, které žalobkyně přiložila k odvolání. V novém řízení to vše bude nutné.

Posudkové komisi i žalovanému lze obecně vytknout, že nesprávně vyšli jen z části § 9 odst. 4 a 5 zákona o sociálních služeb, resp. jej provádějícího § 1 odst. 4 vyhlášky. Ten upravuje, co se rozumí neschopností zvládat základní životní potřeby. Je pravdou, že se za ni považuje úplná nebo těžká porucha funkčních schopností týkajících se té které životní potřeby, jak žalovaný tvrdí. Současně se však uplatní kritérium přijatelného standardu, na kterém musí posuzovaná osoba každou konkrétní aktivitu zvládat, aby posudková komise a žalovaný mohli dojít k závěru, že jde o zvládanou aktivitu. Přijatelným standardem se přitom rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby. Potřebu celodenního dohledu přitom žalovaný i posudková komise žalobkyni uznali. S kritériem přijatelného standardu zvládání dotčených aktivit ovšem nepracovali. Žalovaný ho v rozhodnutí zmiňuje, ale reálně ho nepoužil. V odůvodnění absentuje jakákoliv úvaha o práci s tímto kritériem v konkrétních okolnostech této věci. To budou muset žalovaný i posudková komise v novém řízení napravit.

Krajský soud tedy nedochází tímto rozsudkem k závěru, že žalobkyně definitivně nezvládá životní potřeby, které žalovaný a posudková komise uznali za zvládané. Způsob, jakým žalovaný a posudková komise pojali své rozhodnutí a posudek však nepostačoval k tomu, aby krajský soud mohl dospět k závěru, že jejich odůvodnění dosahuje – ani ne tak pro krajský soud, jako spíš pro žalobkyni – adekvátní úrovně. Neplynou z nich jasné a přesvědčivé důvody, pro které nebylo namístě přehodnocovat stupeň závislosti žalobkyně na jiné osobě.

Žalovaný a posudková komise proto budou muset přistoupit k novému posouzení věci a právě vytýkaných vad se v novém rozhodnutí, resp. posudku vyvarovat. Podle krajského soudu se to jen stěží může obejít bez přímého osobního vyšetření žalobkyně (viz bod 49 výše). Jestliže k němu ani tentokrát posudková komise nepřistoupí, bude to nutné obzvláště pečlivě odůvodnit.

Krajský soud však opakuje, že tento argument bez dalšího hlubšího vysvětlení a odůvodnění nepovažuje za dostatečnou reakci na odvolací námitky žalobkyně, které odpovídají sociálnímu šetření a hodnocení posudkové lékařky MSSZ. Stejně jako v případě životních potřeb stravování a oblékání a obouvání bude žalovaný (a potažmo posudková komise) muset tyto vady napravit v novém řízení. Jejich hodnocení, zda žalobkyně zvládá tuto životní potřebu, musí opravdu představovat přímou věcnou reakci na námitky žalobkyně, sociální šetření a také závěry posudkové lékařky MSSZ. Přímé osobní vyšetření žalobkyně splnění tohoto úkolu nepochybně napomůže.

V právě popsaném rozsahu tedy posudková komise a žalovaný opět nevysvětlili v dostatečné míře, proč tuto potřebu, resp. dvě konkrétní aktivity zmíněné v předchozím odstavci, neuznali jako nezvládané. Z tvrzení žalobkyně, sociálního šetření i lékařské zprávy MUDr. S. se krajskému soudu i zde jeví, že žalobkyně tyto aktivity nezvládá. Z rozhodnutí žalovaného a posudku posudkové komise se nedozvídá dostatečně konkrétní vysvětlení tohoto závěru. Tuto vadu nepřezkoumatelnosti bude muset žalovaný (a potažmo posudková komise) v novém řízení taktéž napravit.

Jak nicméně krajský soud uvádí výše, posudek posudkové komise není pro žalovaného závazným stanoviskem. Měl vyhodnotit jeho správnost z hlediska úplnosti a přesvědčivosti. To však žalovaný podle krajského soudu neučinil. Žalovaný jen zmiňuje, že posudková komise nezjistila objektivní medicínský důvod pro nezvládání neuznaných životních potřeb. Poté uvádí, že se posudková komise k námitkám žalobkyně uvedeným v odvolání a k doloženým skutečnostem vyjádřila v posudkovém hodnocení. Podle žalovaného konstatovala výše vícekrát zmíněnou „mantru“ o podobě hodnocení funkčních schopností daných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem (viz bod 12 výše). Na tomto místě ovšem krajský soud musí upozornit, že toto konstatování v posudku posudkové komise neobjevil. Spíše se zdá, že jde o jistou „vzorovou pasáž“, kterou žalovaný dává (na více místech) do svých rozhodnutí. Jenže v tomto případě neodpovídá posudku posudkové komise.

K životní potřebě stravování pak žalovaný v reakci na námitky žalobkyně ve svém rozhodnutí pouze bez dalšího uvedl, že ji posudková komise neuznala za nezvládanou. To ovšem nestačí. Žalovaný tedy učinil ty samé chyby jako posudková komise, jen ještě zesílil jejich intenzitu. Rozhodl až automatizovaně, aniž by žalobkyni vysvětlil, proč životní potřebu stravování zvládá. Pokud ovšem účastník správního řízení vznese konkrétní podložené námitky, které míří na jádro posouzení merita věci, a správní orgán na ně odpovídajícím způsobem nezareaguje, pak zatěžuje své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2017, č. j. 7 Ads 149/2017-18).

Ve vyjádření k žalobě žalovaný dodává, že co se týče nakupování, zajištění stravy a vaření, tak tyto činnosti vyhodnotil v souladu s právními předpisy v rámci základní životní potřeby péče o domácnost, kterou posudková komise uznala za nezvládanou. Nic takového se ovšem v jeho rozhodnutí neuvádí. Ani to neplyne z posudku posudkové komise. Krajský soud připomíná, že nelze doplňovat odůvodnění rozhodnutí žalovaného až ve vyjádření k žalobě (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002-25, či ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71). Navíc, i pokud by tato tvrzení v rozhodnutí žalovaného byla, stále by takové odůvodnění nepostačovalo. Není z něj jasné, které konkrétní aktivity spadající pod životní potřebu stravování (viz bod 39 výše), žalovaný podřadil pod „nakupování, zajištění stravy a vaření“. Některé z aktivit předvídaných vyhláškou by do takto vymezeného rámce navíc stále zřejmě nespadaly. Na podobné nejasnosti by rozhodnutí žalovaného mělo jasně odpovídat. Pokud pak ve vyjádření k žalobě žalovaný uvádí, že posudková komise neshledala medicínský důvod pro uznání životní potřeby stravování za nezvládanou, plyne již z předchozího odůvodnění, že krajský soud postrádá přezkoumatelné vysvětlení takového závěru.

Pokud tedy má nové rozhodnutí žalovaného vydané v dalším řízení obstát, bude muset o mnoho hlouběji, pečlivěji a konkrétněji – ve věcnější reakci na námitky žalobkyně, sociální šetření a obsah lékařských zpráv - odůvodnit, z čeho přesně dovozuje, zda žalobkyně základní životní potřebu stravování ve smyslu aktivit vymezených ve vyhlášce (ne)zvládá. K tomu bude třeba vyhotovit nový posudek posudkové komise. Ten stávající může pro svou nepřezkoumatelnost k takovému posouzení věci jen stěží poskytnout náležitou oporu.

Krajský soud si také dovoluje připomenout východisko judikatury Nejvyššího správního soudu k podobě posudkové činnosti posudkových komisí žalovaného. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že by přímé osobní vyšetření posuzované osoby lékařem okresní správy sociálního zabezpečení a posudkovou komisí v řízení o příspěvku na péči mělo být pravidlem. Byť takové pravidlo nemůže platit bezvýjimečně, Úřad práce a žalovaný vždy musí náležitě zohlednit konkrétní okolnosti projednávaného případu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011, č. j. 4 Ads 82/2011-44). Přímé osobní vyšetření přitom posudkové komise a lékaři okresních správ sociálního zabezpečení nemohou pojímat jako „nežádoucí přítěž“. Naopak pomáhá i jim, aby dosáhli přesnějšího, spravedlivějšího a lépe věcně zdůvodněného posudkového hodnocení. Krajský soud nabyl dojmu, že právě chybějící přímé osobní vyšetření žalobkyně by posudkové komisi v této věci nepochybně napomohlo, aby svůj posudek pojala poctivěji a lépe odůvodnila (či dokonce přehodnotila) své závěry. To se týká nejen hodnocení ve vztahu ke zvládání životní potřeby stravování. V novém řízení proto posudková komise bude muset z výše uvedeného východiska vyjít a žalobkyni buď přímo osobně vyšetřit anebo o mnoho pregnantněji odůvodnit, proč to nadále podle ní není třeba.

VII. Závěr a náklady řízení

Krajský soud z výše uvedených důvodů zrušil žalobou napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení žalovaného váže právní názor krajského soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žádné ovšem neuplatnila. Proto jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovanému jako neúspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno 16. prosince 2020 Martin Kopa, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: B. Z.