KSBR 29 Ad 2/2021-71

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph. D., a JUDr. Mariana Kokeše, Ph. D., ve věci žalobce: AVEC trade CZ, s. r. o., IČ: 27748057 sídlem Panská 25, 686 04 Kunovice zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Otrusinou sídlem Lešetín II 7147, 760 01 Zlín proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kotlářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2021, č. j. 7783/1.30/20-5, sp. zn. S9-2019-496, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Vymezení věci

Žalobou podanou u krajského soudu žalobce brojí proti výše označenému rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „oblastní inspektorát“ nebo „správní orgán prvního stupně“) ze dne 17. 7. 2020, č. j. 29685/9.30/19-26 (ve znění opravného usnesení ze dne 1. 10. 2020, č. j. 29685/9.30/19-30), kterým oblastní inspektorát rozhodl, že se žalobce uznává vinným ze spáchání celkem tří přestupků (správních deliktů), a to dle § 25 odst. 1 písm. b) a § 33a odst. 1 písm. c) zákonač. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“) a dle § 140 odst. 1 písm. g) zákonač. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) a uložil žalobci pokutu ve výši 6 500 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

Žalobou napadeným rozhodnutím rozhodl žalovaný o odvolání žalobce tak, že se odvolání proti výroku I. části 1. zamítá a napadené rozhodnutí se v tomto potvrzuje; výrok I. část 2. se v písm. A mění tak, že se text „v Přílozeč. 1 tohoto přípisu“ nahrazuje textem „v Přílozeč. 1 tohoto rozhodnutí“; výrok I. část 2. se v písm. B mění tak, že se text „v období od 2. 1. 2019 do 28. 2. 2018“ mění na „v období od 2. 1. 2019 do 28. 2. 2019“; ve zbývajícím se výrok I. část 2. potvrzuje; odvolání proti výroku I. část 3 se zamítá a napadené rozhodnutí se v tomto potvrzuje.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že oblastní inspektorát práce se podrobně zabýval, jakým způsobem došlo k naplnění skutkových podstat přestupků, za jejichž spáchání byla žalobci uložena pokuta. Oblastní inspektorát odkázal na příslušná ustanovení právních předpisů, na základě kterých došel k závěru, že byly přestupky spáchány. Žalovaný dále uvedl, že na základě spisové dokumentace dospěl k závěru, že spáchání předmětných přestupků bylo prokázáno a přestupky, jejichž spáchání je žalobci kladeno za vinu, jsou řádně popsány v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Správní úvaha oblastního inspektorátu obsažená v jeho rozhodnutí je dle žalovaného plně přezkoumatelná, je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou materiální pravdy. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí byly řádně uvedeny důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jejich vydání, úvahy, kterými se oblastní inspektorát řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Žalovaný neshledal žádný rozpor mezi výpověďmi jednotlivých osob poskytující součinnost při kontrole, naopak je shledal naprosto souladnými. Uložená pokuta je dle žalovaného adekvátní, výše uložené pokuty odpovídá represivní i preventivní funkci, a to aniž by měla sama o sobě likvidační charakter.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě a jejím doplnění

Ve včas podané žalobě žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí oblastního inspektorátu zrušil. Pokud nebude rozhodnutí žalovaného zrušeno, navrhl žalobce snížení uloženého správního trestu, jelikož má za to, že trest za přestupek, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný.

Žalobce považuje napadené rozhodnutí i samotné správní řízení za nezákonné pro rozpor s právními předpisy.

Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí oblastního inspektorátu, bylo vydáno, aniž by byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, resp. stav věci v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu předmětné kontroly. Žalobce namítl, že k jeho tvrzením ani k jím předloženým důkazům nebylo přihlédnuto anebo byly vyhodnoceny v rozporu se skutkovými zjištěními. Napadené rozhodnutí přejímá závěry rozhodnutí oblastního inspektorátu, které však nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž i přes zjevné rozpory, s nimiž se prvostupňové rozhodnutí nijak nevypořádalo, a i přes rozdílnost informací zjištěných v rámci kontroly a následného dokazování, byly učiněny závěry k tíži žalobce.

Předně žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí oblastního inspektorátu, neboť obsahuje protichůdná a vzájemně se vylučují tvrzení a činí závěry bez patřičných odůvodnění. Provedené důkazy byly v řadě případů vyhodnoceny v rozporu se skutkovými zjištěními. Dále žalobce uvedl, že skutečnost, že žalovaný se s rozhodnutím oblastního inspektorátu v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil, dle názoru žalobce nejen představuje zopakování všech chybných, nesprávných a nezákonných kroků z prvostupňového rozhodnutí a řízení o něm, ale utvrzuje žalobce též v jeho názoru, že mezi oblastním inspektorátem a žalovaným není, co do důsledků, dodržována zásada dvojinstančnosti.

Žalobce dále namítl, že řízení před oblastním inspektorátem bývá vedeno tak, že je o jeho výsledku jasno již na začátku, neboť fakticky jsou v něm převzaty závěry z kontrolních zjištění (protokolu o kontrole) a prakticky jakákoliv argumentace žalobce, která má tyto závěry popřít, vyvrátit či relativizovat je upozaďována a není k ní přihlíženo, tudíž se skutkový stav shoduje se závěry z kontrolních zjištění. Protokol o kontrole je tak de facto jediným důkazem, byť formálně jsou provedeny i některé další důkazy, avšak nezřídka nejsou vůbec provedeny důkazy svědčící ve prospěch obviněného, což je nepřípustné.

Žalobce namítá, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy (výslechy svědků pana J. S. a pana M. S., vyžádána u společnosti PIKA náplň práce paní D.), čímž došlo ke zkrácení práv žalobce a byl zásadně ovlivněn průběh i výsledek řízení. Důvody, proč nebyly navrhované důkazy provedeny, prvostupňové rozhodnutí neobsahuje, což vede k jeho nepřezkoumatelnosti. Provedené důkazy nebyly posuzovány komplexně a ve vzájemné souvislosti tak, aby mohl být zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Některé žalobcem navrhované a předložené důkazy pak nebyly hodnoceny ani samy o sobě. V kontextu způsobu (ne)provádění důkazů navržených žalobcem bylo žalobci upřeno právo na spravedlivý proces.

Bez ohledu na usnesení o opravě zřejmých nesprávností a rozhodnutí o odvolání proti tomuto usnesení žalovaným je žalobce i nadále přesvědčen o tom, že jeho tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí oblastního inspektorátu (pro kterou měl žalovaný toto rozhodnutí zrušit) podporuje i skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí oblastního inspektorátu je zjevný kompilát odůvodnění vícero rozhodnutí v různých věcech, avšak natolik nedůsledný, že obsahuje jména cizích subjektů a okolnosti na straně těchto cizích subjektů, které nikde v řízení nefigurovaly, jsou kladeny k tíži žalobci. Žalobce i zde připomíná, že nemá nic společného se „společností IMPACT“ ani osobami označenými jako „pan R., pan Č. a pan M.“ (viz strany 47 a 48 rozhodnutí oblastního inspektorátu). Tato skutečnost vrhá vážné pochybnosti na to, z jakých okolností a podkladů oblastní inspektorát vůbec vycházel a jak důsledně k vedení řízení přistoupil. Tyto vady vedou samy o sobě k nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost. Skutečnost, že žalovaný prvostupňové rozhodnutí posuzoval ve znění usnesení o opravě zřejmých nesprávností, a sám vydal rozhodnutí o odvolání proti tomuto usnesení, představuje procesní vadu, neboť usnesení bylo vydáno v rozporu s § 70 zákonač. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), dle kterého se opravné usnesení vydává tehdy, týká-li se oprava výroku rozhodnutí (nikoliv jeho odůvodnění) a mohou jim být opraveny zřejmé nesprávnosti (zjevné písařské či početní chyby). Tím, že žalovaný opravné usnesení nezrušil, naopak jej potvrdil svým rozhodnutím o odvolání proti tomuto usnesení, umožnil zkrácení práva žalobce na řádný přezkum rozhodnutí oblastního inspektorátu v odvolacím řízení, neboť mimo toto odvolací řízení byla odstraněna závažná vada tohoto rozhodnutí (resp. řízení, v němž bylo rozhodnutí oblastního inspektorátu vydáno), což je v rozporu s § 87 a § 89 odst. 2 správního řádu). Dalšího procesního pochybení se žalovaný dle žalobce dopustil tím, že v řízení o odvolání zkrátil žalobce na jeho právu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, event. v právu vyjádřit se k nim, tj. žalovaný porušil § 36 odst. 3 správního řádu.

Dále žalobce namítá, že se přestupku dle § 25 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce nedopustil, neboť se všemi vyjmenovanými zaměstnanci měl uzavřenu dohodu o provedení práce a tyto dohody oblastnímu inspektorátu předložil. Inspektorát však tyto dohody prakticky nevzal v potaz, ani nezdůvodnil, proč tak neučinil, tudíž se s těmito naprosto zásadními důkazy nijak nevypořádal. Pokud jde o související žalobcem doložená čestná prohlášení dotčených pracovníků, odbyl je oblastní inspektorát s tím, že jim přisoudil nižší důkazní hodnotu, a to bez dostatečného zdůvodnění, než výpovědi paní W., s tím, že „nijak věrohodně nezpochybňují skutkovou verzi reality, kterou popsala paní W.“, což je nesmyslné, neboť výpověď paní W. je v rozporu s výpovědí jiných osob, ale i v rozporu s žalobcem doloženými dohodami o provedení práce a čestnými prohlášeními. Informace, které sdělila paní W. inspektorům při kontrole ale zásadně nekorespondují s jinými zjištěnými skutečnostmi, neboť pokud by byla pravda, že „nové dohody o provedení práce dává zaměstnancům podepsat vždy pouze v úterý“ (v den kontroly bylo úterý), museli by všichni pracovníci, kteří do práce nastoupili v pondělí (tedy v době kontroly pracovali druhý den), pracovat bez podepsané dohody o provedení práce, avšak minimálně paní H., pak K. a pan Š. uvedli, že pracují druhý den, a potvrdili, že pracují na základě podepsané dohody. K tomu žalobce dodal, že dohody o provedení práce měli uzavřené nejen tito zaměstnanci, kteří jsou však bez ohledu na jejich tvrzení a doložené důkazy uvedení ve výroku I. odst. 1 prvostupňového rozhodnutí jako pracovníci bez uzavřené dohody, ale i všichni ostatní dotčení pracovníci. Správní orgán prvního stupně tedy neposoudil informace uvedené paní W. v kontextu ostatních informací a důkazů a nijak nevyřešil zjevné rozpory.

K výroku I. odst. 2 písmeno A. prvostupňového rozhodnutí žalobce namítal, že není nijak blíže vysvětlena souvislost přílohyč. 1 rozhodnutí, tedy seznamu pracovníků, jejichž pracovní sílu měl žalobce pronajmout společnosti PIKA, a.s., (dále jen „společnost PIKA“) s vytýkaným porušením zákona. Z prvostupňového rozhodnutí neplyne, na základě čeho dospěl oblastní inspektorát k tomu, že k tvrzenému pronájmu pracovní síly došlo právě v případě těchto pracovníků. Přílohač. 1 obsahuje seznam 350 osob, přičemž v den kontroly bylo na místě samém zjištěno 56 pracovníků žalobce.

Žalobce dále namítl, že žalovaný se nezbýval ani samotnou námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí; byla-li součástí odvolání námitka nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, nelze odkazovat na to, že s touto námitkou nepřezkoumatelnosti se oblastní inspektorát vypořádal v samotném prvostupňovém rozhodnutí. Taková konstrukce nejen že nepřezkoumatelnost neřeší, ale navíc dle názoru žalobce zakládá i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť je nesmyslná nejen právně, ale i z hlediska časové souslednosti.

V případě přestupku spočívajícího v zastřeném zprostředkování zaměstnání žalobce namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu věci a nesprávné vyhodnocení zjištěných skutečností, neboť z 56 pracovníků žalobce zjištěných na pracovišti při kontrole bylo vyslechnuto (resp. poskytlo součinnost) pouhých 6 osob. Z těchto šesti osob byla jedna osoba koordinátorka (paní W.), zbylých pět osob byli dělníci. Z pěti dělníků byli čtyři v práci teprve druhý den. Vzhledem k tomu, že kontrola byla zahájena po ránu, měli všichni čtyři tito dělníci odpracovánu pouhou jednu celou směnu. Pokud tedy tyto osoby uvedly, že se něco nějakým způsobem dělá „každý den“, je třeba brát v potaz, že v jejich podání to znamená maximálně to, že se něco stalo či nějak udělalo pouze v rámci této jediné jimi dosud odpracované směny a z takových informací nelze dovozovat jakoukoliv soustavnost, a to tím méně, pokud z výpovědí jiných osob plynou opačné závěry. Dále žalobce zdůraznil, že výpovědi vyslechnutých osob si často vzájemně odporují.

Zcela zásadní je, že mistr společnosti PIKA a vedoucí výroby společnosti PIKA označili jako osoby přidělující práci pracovníkům žalobce koordinátory žalobce, což koresponduje i s tvrzením koordinátorky žalobce a odpovídá nejen stavu nastavenému příslušnou smluvní dokumentací, ale i stavu faktickému. Za daných okolností tedy nelze učinit v neprospěch žalobce jakékoliv jednoznačné závěry v tom smyslu, že žalobce nelegálně „pronajímá“ své pracovníky anebo jejich pracovní sílu společnosti PIKA. Přesto žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatuje, že nemá žádných pochyb, a vše bylo řádně prokázáno. Správní orgán prvního stupně se rovněž blíže nezabýval tzv. denním rozkazem a mylně jej ztotožnil s přidělováním konkrétní práce pracovníkům žalobce. Denní rozkaz přitom nedefinuje, kdo bude jakou konkrétní práci vykonávat, stanoví pouze rámec výroby. Konkrétní práci konkrétním pracovníkům žalobce přidělují koordinátoři žalobce.

Pokud jde o kontrolu výsledků práce pracovníků žalobce, je na místě upozornit na skutečnost, že společnost PIKA je oprávněna „průběžně kontrolovat kvalitu realizovaného plnění“ dle ujednání čl. II. odst. 7. rámcové smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností PIKA. K tomu žalobce dodává, že se oblastní inspektorát dostatečně nezabýval obsahem smluvní dokumentace, ačkoliv mu byla předložena. Za dostatečné přitom nelze považovat tvrzení, že se jedná o formální dokumenty, odporující kontrolou zjištěné praxi, neboť i z tvrzení dotčených osob (minimálně paní W., pana S. a pana M.) výslovně plyne totéž, co je ve smluvní dokumentaci sjednáno.

K výroku I. odst. 2 písmeno B prvostupňového rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným z nezákonného pronájmu pracovní síly svých zaměstnanců společnosti Conecs.r.o. (dále jen „Conec“) namítá žalobce, že v řízení nebylo zjištěno nic, co by takové provinění prokazovalo. Jakákoliv faktická zjištění učiněná při kontrole dne 9. 4. 2019 i výpovědi osob, které byly při kontrole dotazovány, se vztahují k okolnostem a situacím aktuálním k danému datu. Pokud byl těmito osobami (mezi nimiž navíc nebyl žádný pracovník žalobce) žalobce zmiňován jako agentura práce, pak to odpovídá tomu, že ke dni kontroly byli pracovníci žalobce vskutku dočasně přiděleni k výkonu práce u společnosti Conec jakožto uživatele, což ostatně ani oblastní inspektorát ve svém rozhodnutí nezpochybňuje. K tomu žalobce dále dodal, že je-li předmětné období skutku dle výroku I. odst. 2 písmeno B prvostupňového rozhodnutí vymezeno od 2. 1. 2019 do 28. 2. 2019, nelze hovořit o tom, že by zjištění učiněná na místě až dne 9. 4. 2019 mohla být pokládána za faktická zjištění pro shora specifikované předmětné období skutku, což platí dvojnásob tehdy, pokud se v mezičase podmínky spolupráce žalobce a společnosti Conec zásadně právně i fakticky změnily, což plyne nejen z žalobcem doložených dokumentů (smluv, na základě kterých probíhala spolupráce mezi žalobcem a společností Conec), ale i výpovědí jednatele společnosti Conec. Závěry oblastního inspektorátu o tom, že se „jedná o zásadně totožnou činnost“, tak nemají žádnou oporu ve skutkových zjištěních, tedy opět nebyl řádně zjištěn skutkový stav a závěry, které zjištěny byly, byly následně interpretovány mylně a bez vyjasnění jejich vzájemných rozporů a výhradně v neprospěch žalobce.

Dále žalobce namítá, že i výpovědi pracovníků společnosti Conec učiněné v rámci kontroly jsou obecné a nikde se blíže nezmiňují o žalobci a ani o tom, jak probíhala spolupráce žalobce a společnosti Conec v předmětném období skutku; přesto jsou však kladeny k tíži žalobce a navíc jsou zcela přehlíženy dokumenty předložené společností Conec a žalobcem, jakož i informace sdělené jednatelem společnosti Conec, což žalobce pokládá za nedostatečné a účelové hodnocení důkazů. Dotčení pracovníci žalobce přitom nebyli vyslechnuti vůbec. Výrok I. odst. 2 písmeno B rozhodnutí oblastního inspektorátu se tedy opírá o čirou fabulaci a o řádném zjištění stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nemůže být řeč. Jakékoliv případné výhrady, které byly při kontrole zjištěny ve vztahu k ostatním kooperačním partnerům společnosti Conec, nelze vztahovat k tomu, jak probíhala spolupráce žalobce a společnosti Conec v předchozím období, přinejmenším tak nelze činit za takových okolností (skutkových zjištění a důkazů), jak učinil v řízení oblastní inspektorát. Žalovaný se ani s těmito opakovaně žalobcem namítanými skutečnostmi v řízení o odvolání nevypořádal, neboť pouhé přitakání závěrům prvostupňového rozhodnutí nepokládá žalobce za přezkum nadřízeným orgánem a ani za odpovídající odůvodnění napadeného rozhodnutí.

K výroku I. odst. 3 prvostupňového rozhodnutí žalobce namítl, že v odvolání uvedl, že si je vytýkaných formálních nesrovnalostí v dokumentech vědom a ihned po jejich zjištění v rámci kontroly zjednal nápravu. V řízení se však neprokázalo, že by zjištěnými nesrovnalostmi došlo k faktickému zásahu do sféry vlivu nebo práv dotčených pracovníků žalobce, což žalobce prokázal předložením mzdových listů dotčených pracovníků (které jsou součástí spisu). Žalobce tedy v odvolání namítal, že nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku, s čímž se však žalovaný neztotožnil, avšak tento svůj závěr zdůvodnil pouze odkazem na příslušnou část rozhodnutí oblastního inspektorátu, což žalobce pokládá na nedostatečné odůvodnění vedoucí k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poslední okruh námitek žalobce směřuje proti výši uložené sankce. Žalobce trvá na tom, že uložená výše pokuty je nepřiměřená a pro žalobce likvidační, přičemž prvostupňové rozhodnutí není v otázce uložené pokuty a její výše přezkoumatelné a nerespektuje zákonné zásady správního trestání. S argumenty žalobce uvedenými v odvolání se žalovaný řádně nevypořádal.

Žalobce je toho názoru, že ve věci společenské škodlivosti, jakožto materiální stránky přestupku, chybí v rozhodnutí oblastního inspektorátu hodnocení míry škodlivosti protiprávního jednání (nízká, střední či vysoká) a související vyjádření intenzity porušení právní povinnosti, neboť délka času, po kterou k tvrzenému porušení došlo, a počty dotčených pracovníků žalobce jsou pouze konstatovány bez dalších návazností a odůvodnění; počty dotčených pracovníků, resp. důvody jejich zařazení do Přílohyč. 1 prvostupňového rozhodnutí navíc nejsou řádně zdůvodněny.

Žalobce dále namítá, že k přeměně společnosti došlo cca rok před vydání prvostupňového rozhodnutí, tudíž se nemůže jednat o okolnost polehčující ani přitěžující, jak oblastní inspektorát naznačil. Rozhodnutí oblastního inspektorátu se dle žalobce žádnými polehčujícími ani přitěžujícími okolnostmi nijak nezabývá, a to nejen výslovně, ale nelze ani zjistit, z jakých okolností správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí ve svých úvahách o výši sankce vycházel, což opět vede k nepřezkoumatelnosti, která měla být důvodem zrušení prvostupňového rozhodnutí žalovaným.

Napadené rozhodnutí dle žalobce neodstranilo ani rozpor v nazírání správního orgánu na způsob spáchání deliktních jednání a jejich okolností. Na jednu stranu bylo prvostupňovým rozhodnutím tvrzeno, že „nebylo prokázáno, že by obviněný jednal úmyslně, ale je nesporné, že obviněný výrazně zanedbal své zákonné povinnosti“, tedy se má jednat o opomenutí, nikoliv o aktivní konání, což dle žalobce značí nižší intenzitu porušení zákonné povinnosti, na druhou stranu je žalobci vytýkáno „zneužívání institutu agenturního zaměstnávání“, což značí úmyslné deliktní jednání.

Žalobce také namítá, že u hodnocení majetkových poměrů oblastní inspektorát nesprávně interpretoval obrat, tržby a hospodářský výsledek žalobce. Žalobce jednak upozorňuje na to, že v řízení prokázal předloženými kontrolního hlášeními razantní propad tržeb (žalobce poznamenává, že tento propad pokračoval tak, že tržby žalobce k 30. 9. 2020 byly na 36,7 % tržeb celého roku 2020) a dále na to, že při hodnocení majetkových poměrů nebyla zohledněna pasiva, resp. závazky, zejména v rámci odštěpení, kde správní orgán prvního stupně žalobci vytýká přechod nerozděleného zisku, kdy dlouhodobý hmotný majetek, který navíc přešel na nástupnickou společnost, a není tedy ve vlastnictví žalobce, byl a je zatížen úvěry na jeho pořízení, což rovněž plyne z žalobcem doložených dokumentů. Hospodářský výsledek žalobce za rok 2018 tedy nelze považovat za prostředky aktuálně pro žalobce disponibilní, které by mohly být použity na úhradu pokuty, jejíž výše ve skutečnosti převyšuje možnosti žalobce. V případě, že by byl nucen tuto částku uhradit, by to pro žalobce bylo likvidační, což dalece převyšuje kritérium citelného zásahu do majetkové sféry pachatele. Výše obratu a osobních nákladů správní orgán prvního stupně i žalovaný ve svých rozhodnutích uvádějí bez vysvětlení jejich vazby na uloženou výši sankce a dle názoru žalobce pouze jako „berličku“ na podporu vysoké sankce, neboť se jedná o čísla vysoká, avšak sama o sobě nijak nevypovídající o ekonomických poměrech žalobce.

Za důvod, který sám o sobě vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí oblastního inspektorátu co do uložené pokuty, označil žalobce v odvolání naprosto rozporné a věcně zcela nesprávné tvrzení, že pokuta byla uložena při spodní hranici zákonného rozpětí. Horní hranice pokuty však činí 10 000 000 Kč, takže uložená sankce dosahuje 65% maximální možné výše, tudíž o spodní hranici nemůže být řeč. Za daných okolností nelze z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zjistit a přezkoumat, zda měla být pokuta uložena při spodní hranici zákonného rozpětí anebo ve výši 6 500 000 Kč, neboť nelze tvrdit obojí současně, k čemuž vede žalobce nejen rozpor ve slovním označení hranice zákonného rozpětí možné výše pokuty a konkrétně vyčíslené výše pokuty.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě a další podání žalobce

Žalobní námitky jsou dle žalovaného povětšinou identické s námitkami, které žalobce vznesl již během přestupkového řízení. Žalovaný tedy setrvává na závěru o správnosti svého rozhodnutí a odkazuje na obsah správního spisu.

Žalovaný uvedl, že trvá na tom, že opravné usnesení bylo vydáno v souladu s § 70 správního řádu, a že bylo též dodržen § 36 odst. 3 správního řádu.

Žalovaný je přesvědčen, že obě správní rozhodnutí byla vydána na základě skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy v souladu se zásadou materiální pravdy. Řízení bylo dle žalovaného vedeno a rozhodnutí byla vydána v souladu se zásadami správního řízení. Taktéž skutkové závěry má žalovaný za řádně odůvodněné a přezkoumatelné, když při hodnocení stavu věci orgány inspekce práce vycházely ze skutečného (nikoli formálně deklarovaného) stavu věci a z provedených důkazů. Orgány inspekce práce provedly důkazy ve prospěch i neprospěch žalobce, a tyto důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti.

Žalovaný má také za to, že uložená výše pokuty byla stanovena v souladu se zásadami správního trestání a plně reflektuje závažnost deliktních jednání žalobce za současného přihlédnutí k jeho osobním a majetkovým poměrům, resp. ke všem zákonným kritériím pro její stanovení, a to včetně zvážení možného likvidačního charakteru uložené sankce.

Z výše uvedených důvodů žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce zopakoval, že trvá na tom, že usnesení o opravě zjevných nesprávností bylo vydáno v rozporu se zákonem a jeho vydání, jakož i následné rozhodnutí o odvolání proti tomuto usnesení představuje vadu správního řízení. Dále rozporuje přesvědčení žalovaného, že rozhodnutí správních orgánů byla vydána na základě skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a setrvává na své další žalobní argumentaci.

IV. Procesní okolnosti řízení

Žalobce v žalobě současně požádal soud, aby jeho žalobě přiznal odkladný účinek, a to z důvodu hrozby výkonu žalobou napadeného rozhodnutí, který by pro žalobce znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a není to v rozporu s důležitým veřejným zájmem

Žalovaný k návrhu žalobce sdělil, že je toho názoru, že jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí oblastního inspektorátu, proti kterým žalobce brojí, bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalovaný má za to, že nelze žalobě odkladný účinek přiznat, jelikož by došlo k popření hlavního účelu zřízení orgánů inspekce práce a sistování účinku rozhodnut správního orgánu není ve veřejném zájmu.

Usnesením ze dne 17. 2. 2021, č. j. 29 A 2/2021-41, krajský soud žalobě odkladný účinek přiznal.

V. g) Výše uloženého správního trestu

Soud dále hodnotil, zda uložená pokuta není zjevně nepřiměřená, což by byl důvod pro moderaci uložené sankce.

Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jimž správní orgán uložil správní trest za přestupek, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.

Moderační oprávnění podle § 78 odst. 2 s. ř. s. umožňuje soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu k návrhu žalobce buď snížit uložený trest, nebo od něj upustit. Soud však takto může učinit jedině v případě, kdy jde o postih zjevně nepřiměřený, neboť smyslem a účelem moderace není hledání „ideální“ výše sankce soudem namísto správního orgánu, ale její korekce v případech, kdy sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládaní a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23, publikovaný podč. 2672/2012 Sb. NSS).

Žalobci byla uložena pokuta ve výši 6 500 000 Kč za přestupky podle dle § 25 odst. 1 písm. b) a § 33a odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce a dle § 140 odst. 1 písm. g) zákona o zaměstnanosti. Oblastní inspektorát se podrobně věnoval zákonným kritériím relevantním pro stanovení uložené pokuty na s. 48 až 55 prvostupňového rozhodnutí a žalovaný pak v napadeném rozhodnutí na s. 13 až 15. Správní orgán prvního stupně určil výměru pokuty s přihlédnutím k tomu, že jednáním či opomenutím byla naplněna skutková podstata více přestupků, což obvykle zvyšuje závažnost sankcionovaného protiprávního jednání a projevuje se přísnější sankcí. Zde přezkoumatelným způsobem odůvodnil způsob spáchání přestupku, jeho okolnosti i celkovou závažnost. Z rozhodnutí je tedy zřejmá snaha o individualizaci pokuty a o její řádné zdůvodnění. Správní orgány se zabývaly závažností přestupku na základě kritérií obsažených v § 37 a § 38 zákonač. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, kterými jsou způsob spáchání, následky a okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán. V důvodech rozhodnutí podrobně vyložily, jaká konkrétní kritéria byla vzata v úvahu, jaký mají vliv na význam deliktu (přitěžující a polehčující okolnosti) a věnovaly se i majetkovým poměrům žalobce (jak deklarovaným žalobcem, tak zjištěným z veřejně dostupných rejstříků).

Co se týče překročení meze správního uvážení, tedy jakési povolené volné úvahy (diskrečního oprávnění) správního orgánu, soud přezkoumává pouze to, zda tato úvaha nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem. Není totiž v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a nahradil správní uvážení správního orgánu uvážením soudcovským a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36, publikovaný podč. 2671/2012 Sb. NSS).

Ve vztahu ke stanovení pokuty v projednávaném případě zákonodárce postihoval deliktní jednání spočívající ve spáchání nejzávažnějšího přestupku dle § 140 odst. 1 písm. g) zákona o zaměstnanosti pokutou až do výše 10 000 000 Kč. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 6 500 000 Kč. Vyměřená sankce tedy tvoří 65 % z její maximální možné výše a dle soudu nelze hovořit o excesivním způsobu správního trestání, a to zejména vzhledem k rozsahu spáchaného přestupku (u celkem 350 zaměstnanců u společnosti PIKA a jedné zaměstnankyně u společnosti Conec). Správní orgány výši uložené sankce dostatečným způsobem odůvodnily, přičemž vzaly v potaz veškeré skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce (zde postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat). Je proto zřejmé, že v zákonem stanoveném rozmezí se správní orgán prvního stupně pohyboval a meze správního uvážení ohledně výše uložené pokuty nepřekročil, naopak uložil pokutu za jeden z nejpřísněji trestaný přestupek dle zákona o zaměstnanosti a jako takovou ji nelze považovat za zjevně nepřiměřenou (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2014, č. j. 6 As 148/2014-30).

V souladu s judikaturou se správní orgány zabývaly osobními a majetkovými poměry žalobce s ohledem na to, zda by pokuta mohla mít likvidační charakter. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Na základě předložených dokladů a dalších podkladů provedly správní orgány podrobnou analýzu finanční situace žalobce a dospěly k závěru, že uložená pokuta pro žalobce likvidační není, jelikož nemůže ohrozit celkovou likviditu společnosti, s čímž se soud ztotožnil. Potenciální likvidační charakter pokuty byl správním orgánem zmírněn prodloužením splatnosti na 90 dnů, žalovaným byl žalobce obeznámen o možnosti požádat o úhradu pokuty ve splátkách (vizs. 15 napadeného rozhodnutí). Usnesením krajského soudu ze dne 17. 2. 2021, č. j. 29 A 2/2021-41, byl správní žalobě žalobce přiznán odkladný účinek, což dále také zmírnilo potencionální citelnost zásahu do majetkové sféry žalobce uložením sankce za přestupky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 6 As 250/2014-35, bod [37]).

Podmínky pro moderaci sankce tak v daném případě splněny nebyly. Námitka nepřiměřené výše uložené pokuty v návaznosti na výše uvedené také není důvodná.

Dále soud zjistil, že součástí správního spisu je rámcová smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností Conec dne 13. 11. 2014. Předmětem rámcové smlouvy je „úprava práv a povinností, za kterých bude dodavatel pro odběratele provádět výrobní služby dle potřeby a objednávek odběratele, spočívající v provádění výrobních kompletizačních činností, manipulačních a balicích činnostech souvisejících s předmětem podnikání odběratele či na něj navazujících.“ Dále je uvedeno, že výrobní služby spočívají zejména v montáži konektorů a jejich krimpování, obstřikování kontaktů, kontrola zboží a skládání zboží do přepravek. Dále jsou součástí spisu jednotlivé měsíční objednávky, které jsou vystaveny na dodávku kompletizace kabelových konektorů včetně jejich montáže, krimpování, zabalení a skládání (s uvedením rozsahu množství kusů a přepočítaných normohodin).

Dále ze správního spisu plyne, že dne 30. 1. 2019 žalobce se společností Conec uzavřeli rámcovou dohodu o dočasném přidělení zaměstnanců agentury práce, a na základě této smlouvy žalobce ode dne 4. 3. 2019 společnosti Conec zprostředkovával své zaměstnance jako agentura práce, a to na požadovanou profesi „Montážní dělníci elektrických a energetických zařízení“. V Objednávce na dočasné přidělení zaměstnanců agentury práce 01_2019 ze dne 30. 1. 2019 je pak uvedeno, že náplní této profese je montáž a kompletace kabelových svazků a elektromechanických součástek včetně jejich balení a přípravy k expedici. Součástí spisu je také pracovní smlouva paní L. B. a její dodatky (č. l. 142 až 150 kontrolního spisu), pokyn k dočasnému výkonu práce u uživatele (č. l. 152 kontrolního spisu), docházka paní B. za období leden až květen 2019 (č. l. 154 až 157 kontrolního spisu), výplatní lístky za měsíc leden až květen 2019 (č. l. 158 až 162 kontrolního spisu).

Na základě těchto skutečností dospěl oblastní inspektorát ke kontrolnímu zjištění, že žalobce zprostředkoval svým zaměstnancům zaměstnání ve společnosti Conec dle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti.

V souladu se závěry kontrolního zjištění pak správní orgán prvního stupně rozhodl v řízení o spáchání přestupku žalobcem, s čímž se žalovaný v napadeném rozhodnutí ztotožnil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán prvního stupně uvedl, že „[o]bviněný i jednatel společnosti Conec uváděli, že tyto dvě formy spolupráce se od sebe zásadně odlišovaly, kdy do 28. 2. 2019 byly vyhotovovány každý měsíc objednávky na plnění díla, předávací protokoly, podklad pro fakturaci a vystavována faktura, a dílo mělo být plněno jménem obviněného na jeho odpovědnost, přičemž od března 2019 se mělo jednat o ‚novou‘ formu spolupráce, kdy byla dne 30. 1. 2019 vyhotovena objednávka na dočasné přidělení zaměstnanců agentury práce 01_2019 a následně každý měsíc (od března 2019) opět vystavován podklad pro fakturaci a faktura za dodávku pracovních sil. Již porovnáním konkrétní náplně práce, která měla být jednak prováděna jako poskytnutí služby a poté zaměstnanci obviněného jako agenturními pracovníky, je zcela zřejmé, že se jedná o zásadně totožnou činnost. Uvedené potvrzují i povinné osoby při poskytnutí součinnosti, a to pan V. (vedoucí mistr společnosti Conec), který se vyjadřoval jak ke kmenovým zaměstnancům společnosti Conec, tak k pracovníkům třetích subjektů (kdy do této skupiny spadali do 28. 2. 2019 také pracovníci obviněného) a k pracovníkům agentur práce, kdy tyto pracovníky obecně společně označil jako ‚zaměstnance agentur práce‘ (s rozčleněním podle národností k jednotlivým subjektům). Pan V. potvrdil, že všichni pracovníci bez rozdílu vykonávají stejný druh práce a všichni jsou podřízeni vedoucímu výroby panu B., panu V. a mistrům; úkoly jim přiděluje pan V. nebo mistři a stejné to je i s kontrolou práce. Rovněž také doplnil, že pro všechny zaměstnance jsou směny stejné (mají ranní a odpolední směny) a každý zaměstnanec má svůj elektronický čip. Shodné informace uvedla také paní T., která má na starost fakturaci a personalistiku, když tato sdělila, že všichni pracovníci dělají pomocné práce při montáži konektorů. Nadto pan K., jednatel společnosti Conec, při poskytnutí součinnosti dne 30. 4. 2019 sdělil, že žádní pracovníci na pracovišti nejsou nijak odlišeni od ostatních, ať už kmenových, agenturních nebo pracovníků smluvních partnerů na základě smlouvy o dílo, a rozvržení směn je společností Conec dané pro všechny pracovníky na pracovišti, přičemž všem pracovníkům je vydáván elektronický čip. K dané změně smluvního vztahu mezi společností Conec a obviněným pan K. sdělil, že touto změnou můžou dané zaměstnance přidělovat na složitější (kvalifikovanější) práce, které vykonávají i jejich kmenoví zaměstnanci. Důvodem je i překládání náročnější práce na pracoviště společnosti Conec z mateřské firmy z Německa, kdy potřebují vykonávat sofistikovanější práci na nových výrobcích. A dále uvedl, že pracovníci zajištění smluvními Partnery na základě smlouvy o dílo se podíleli na všech konkrétních činnostech, jejichž výsledkem byl výsledný produkt - konektor. Agenturní zaměstnanci jsou po zaškolení přidělováni.“

Krajský soud se na základě výše zjištěných skutečností ztotožňuje s hodnocením správního orgánu prvního stupně. Soud má za to, že byly naplněny znaky zprostředkování zaměstnání – pracovníci žalobce vykonávali práci pro osobu odlišnou od formálního zaměstnavatele (žalobce), která práci přiděluje a dohlíží na její provedení. Z provedených výpovědí v rámci poskytnutí součinnosti při kontrole a listinných důkazů vyplývá, že práce byla zaměstnancům žalobce přidělována a určována přímo zaměstnanci společnosti Conec (viz výpověď pana V.) a nijak se nelišila od práce prováděné jinými pracovníky. Rámcová smlouva jakož i jednotlivé měsíční objednávky jsou i v tomto případě koncipovány natolik obecně, aby na jejich základě mohla být prováděna jakákoliv činnost související s výrobním procesem společnosti Conec.

I když rámcová smlouva o dílo umožňuje společnosti Conec kontrolovat vyráběné produkty, ve spojení s udělováním pokynů mistry společnosti Conec, společnou evidencí práce a neodlišitelností jednotlivých pracovníků nevznikají přílišné pochybnosti o tom, že žalobce se pokoušel pouze zastřít pravou povahu jeho činnosti u společnosti Conec.

Soud musí však konstatovat, že postup oblastního inspektorátu spočívající v absenci výslechu jakéhokoliv pracovníka žalobce je přinejmenším nevhodný. Ovšem jak soud popsal výše, tak všechny výpovědi učiněné v rámci poskytnutí součinnosti spolu s listinnými důkazy a zjištěními učiněnými v rámci kontroly na pracovišti, komplexně vypovídají o tom, že činnost žalobce nelze mít za zhotovování díla, ale za pronájem pracovní síly.

Námitka žalobce týkající se neprokázání faktického stavu bez důvodných pochybností je proto nedůvodná.

Soud nemůže souhlasit ani s námitkou, že všechny kontrolou zjištěné informace se vztahují pouze k aktuálnímu stavu, tedy stavu, kdy žalobce u společnosti Conec již působí jako agentura práce. Z provedených důkazů právě vyplývá, že se činnost žalobce u společnosti Conec nijak nezměnila, což tedy také svědčí o tom, že nikdy skutečně nešlo o zhotovování díla žalobcem pro společnost Conec, ale pouze o pronájem pracovní síly.

I zde, podobně jako v případě bodu 88. tohoto rozsudku, soud přiměřeně odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2019, č. j. 62 Ad 3/2017-65.

Pan S. pracuje pro společnost PIKA od roku 2017 jako vedoucí výroby. Na pracovišti jsou zaměstnanci společnosti PIKA, pak lidé od žalobce a ještě ze společnosti JOBBEES. K přidělování práce jednotlivým pracovníkům uvedl, že je to dáno denním rozkazem, rozkazů je tolik, kolik je ten den směn. Rozkaz se dělá vždy před každou směnou a účastní se ho vždy všichni. Na rozkaz chodí vždy koordinátor. Rozkaz vede mistr, šéf směny, ten řekne, co je potřeba udělat na dané směně. Správně by se rozkazu měli účastnit jen koordinátoři, ale je lepší, když si to poslechnou i běžní zaměstnanci agentur, lépe pak porozumí, co mají dělat. Koordinátoři jednotlivých agentur sami rozhodují o tom, co, kdo a kde konkrétně bude dělat. Jejich lidé na stejné pozici během směny nevydrží, musí se střídat. O tom také rozhodují koordinátoři jednotlivých agentur. Pracovníci pracující pro jiný subjekt než pro společnost PIKA nedělají stejnou práci jako zaměstnanci společnosti PIKA, neobsluhují stroje. Agenturní zaměstnanci dělají přípravné pomocné práce – čistí zeleninu, skládají, provádějí jednoduché manipulační práce. Jsou na začátku a na konci výrobní linky. Na začátku čistí zeleninu, na konci skládají hotové výrobky. Pracovníci pracující pro jiný subjekt než pro společnost PIKA v podstatě mají vyhrazeno nějaké konkrétní pracoviště, ve „špinavé zóně“. Je to začátek a konec výrobní linky. Které produkty zpracovali zaměstnanci společnosti PIKA, a které pracovníci pracující pro jiný subjekt než pro společnost PIKA, nelze poznat, výrobek je společný. Je to jedna výrobní linka, rozlišení není ani možné. Suroviny čistí vždy jen agenturní pracovníci a také je skládají na paletu (např. ze sterilizátorů a pasteru), skládají sklenice jako polotovar nebo etiketují. Na zaměstnance společnosti PIKA dohlíží vždy mistr a hlídka jakosti. Na agenturní dohlíží vždy primárně jejich koordinátoři, pak ještě hlídka jakosti ze společnosti PIKA a mistr společnosti PIKA. Tak také probíhá kontrola výsledků práce. Lidé ze společnosti PIKA se školí vždy při nástupu do zaměstnání (ať už pro obsluhu strojů, tak BOZP a PO). Pak už chodí jen na periodická školení. Agenturní zaměstnanci jsou školeni primárně jejich agenturou – ať už pro obsluhu strojů, tak z BOZP a PO. Pro jistotu (společnosti PIKA) jsou agenturní zaměstnanci školeni vždy na začátku každého turnusu. Přidělování konkrétních pracovníků probíhá tak, že mistr společnosti PIKA řekne, kolik potřebuje lidí, a pak je na žalobci, jak poskládá směnu. Na každou směnu mají mistři seznam zaměstnanců žalobce, dle kterého můžou zkontrolovat docházku.

Pan S., ředitel a prokurista společnosti PIKA, uvedl, že zaměstnanci žalobce pracují na pracovišti společnosti PIKA, protože ta nemá dostatek vlastních pracovníků. S žalobcem má společnost PIKA uzavřenou rámcovou smlouvu o dílo. Na základě této smlouvy objednává společnost PIKA služby, hlavně čištění zeleniny. Zaměstnanci žalobce nedělají stejnou práci jako kmenoví zaměstnanci, kteří obsluhují stroje. Zaměstnanci žalobce čistí hlavně zeleninu, když jich přijde málo, čistí zeleninu i kmenoví zaměstnanci. Práci a její výsledky kontrolují u všech pracovníků mistři společnosti PIKA. Také uvedl, že práce kmenovým zaměstnancům je přidělována mistry, zaměstnanci žalobce mají své koordinátory.

Dále soud zjistil, že součástí správního spisu je rámcová smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností PIKA dne 25. 5. 2018. Předmětem rámcové smlouvy je „úprava práv a povinností, za kterých bude dodavatel pro odběratele dodávat výrobní služby a zhotovovat zboží ze skupiny sterilované a konzervované zeleniny dle sortimentu odběratele, vč. jeho balení, etiketace a expedice.“.

Na základě těchto skutečností dospěl oblastní inspektorát ke kontrolnímu zjištění, že žalobce zprostředkoval svým zaměstnancům zaměstnání ve společnosti PIKA dle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti.

V souladu se závěry kontrolního zjištění pak správní orgán prvního stupně rozhodl v řízení o spáchání přestupku žalobcem, s čímž se žalovaný v napadeném rozhodnutí ztotožnil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán prvního stupně definoval pojem agenturní zaměstnávání, a dále zhodnotil, zda činnost žalobce v nyní projednávané věci mohla být agenturním zaměstnáváním, poskytováním jiných služeb (outsourcingu) či poskytováním plnění ze smlouvy o dílo. Oblastní inspektorát nejprve shledal, že plnění žalobce nemohlo být plněním ze smlouvy o dílo, neboť v případě takové smlouvy musí mít výsledek povahové vlastnosti, dle kterých je možno určit, co bylo na základě této smlouvy zhotoveno, v jakém termínu, jakosti, aby bylo možno určit případnou odpovědnost za vady díla, a dále kdo za plnění díla odpovídá. O dílo se pak dle správního orgánu prvního stupně nemohlo jednat, neboť objednávky společnosti PIKA nespecifikovaly konkrétní dílo, ale činnosti, které měli zaměstnanci žalobce vykonávat za určenou cenu, a počet těchto zaměstnanců. Z takto vymezeného plnění ze strany žalobce nelze poznat, za které zhotovené dílo měl žalobce nést odpovědnost, což odpovídá i zjištěným skutečnostem, že zaměstnanci žalobce byli zjištěni na společném pracovišti s kmenovými zaměstnanci společnosti PIKA při společném výkonu práce. Prováděná činnost všech pracovníků na sebe při výrobním procesu bezprostředně navazovala a v závěru vznikl finální výrobek, za který nesla odpovědnost výhradně společnost PIKA. S ohledem na tyto skutečnosti správní orgán prvního stupně uzavřel, že nemá důvodné pochybnosti o tom, že žalobce vystupoval jako agentura práce, dodával své pracovníky společnosti PIKA, resp. najímal pracovníky za tím účelem, aby de facto zajišťovali provoz pracoviště společnosti PIKA.

Krajský soud se na základě výše zjištěných skutečností neztotožňuje s námitkou žalobce, v níž zpochybňuje správnost právní kvalifikace činnosti žalobce ze strany správních orgánů, vycházející ze skutkového stavu zjištěného v rámci řízení před správním orgánem prvního stupně. Soud má za to, že byly naplněny znaky zprostředkování zaměstnání – pracovníci žalobce vykonávali práci pro osobu odlišnou od formálního zaměstnavatele (žalobce), která práci přiděluje a dohlíží na její provedení. Z provedených výpovědí v rámci poskytnutí součinnosti při kontrole vyplývá, že práce byla zaměstnancům žalobce přidělována, určována buď přímo zaměstnanci společnosti PIKA (viz součinnost paní Š., Ž., pana P., pana B., paní S., paní D. a paní F.) nebo zprostředkovaně přes zaměstnankyni žalobce paní L. W. (viz součinnost paní W., pana M., pana S., i pana S.). Ačkoliv žalobce namítá, že práce jeho zaměstnanců byla řízena výhradně pokyny jeho koordinátorů, tak přímo z poskytnuté součinnosti paní W. vyplynulo, že den předem přijímá pokyny od mistrů ze společnosti PIKA, a pak rozřazuje zaměstnance žalobce na pracoviště. Pracovníci jsou tak řízeni nepřímo, zprostředkovaně, přes koordinátorku mistry společnosti PIKA.

Kontrola činnosti zaměstnanců žalobce taktéž z logiky věci nemohla probíhat zaměstnanci žalobce. Z poskytnutých součinností jasně vyplývá, že zaměstnanci žalobce pracovali na stejných výrobních linkách s kmenovými zaměstnanci. Ačkoliv pracovníci žalobce vykonávali povětšinou jinou práci než kmenoví zaměstnanci, tak na sebe tyto činnosti bezprostředně navazovaly. Z poskytnutých součinností plyne, že zaměstnanci žalobce např. nahazovali zeleninu na pás, poté byla zpracována stroji, které obsluhují kmenoví zaměstnanci, a na konci linky byl výrobek skládán do lahví opět zaměstnanci žalobce. To znamená, že zaměstnanci žalobce vytvářeli jen článek výrobního procesu, který není oddělitelný od zbytku procesu, tedy ani nijak kontrolovatelný. Tomu dále odpovídá i vyjádření paní W., že se stává, že zeleninu dočišťují i kmenoví zaměstnanci.

Soud dodává, že učiněné výpovědi v rámci poskytnutých součinností si v celkovém kontextu nijak neodporují a nelze říci, že by správní orgány účelově braly v potaz jen některé části těchto výpovědí. Naopak žalobce pro sestavení tabulky, která je součástí žaloby, a měla zpochybnit jednotlivá tvrzení, účelově vybral jen některé části poskytnutých součinností.

Ani skutečnost, že někteří pracovníci žalobce byli na pracovišti teprve druhý den, nijak nesnižuje jejich schopnost vypovídat o tom, jak činnost na pracovišti funguje. Navíc paní M. Ž. uvedla, že u žalobce pracovala již v roce 2017, a že se věci mají stále stejně.

O začlenění zaměstnanců žalobce do výrobního procesu společnosti PIKA vypovídají i taková zjištění, jako jsou totožné směny všech pracovníků, totožná evidence pracovní doby pomocí „píchaček“ (všichni zaměstnanci žalobce, kteří poskytli součinnost, uvedli, že používají „píchačky“) či školení BOZP poskytované mistry společnosti PIKA. Ačkoliv měl žalobce uzavřenou nájemní smlouvu na části pracovní plochy, jeho zaměstnanci byli odlišeni od kmenových zaměstnanců jinou barvou pracovních čepic a na pracovišti působila koordinátorka, zaměstnankyně žalobce, jako nadřízená pracovníků žalobce, je soud toho názoru, že těmito opatřeními se žalobce pouze pokoušel zastřít pravou podstatu jeho činnosti u společnosti PIKA, o které soudu nevznikají žádné důvodné pochybnosti.

Jak soud popsal výše, tak všechny výpovědi učiněné v rámci poskytnutí součinnosti spolu s listinnými důkazy a zjištěními učiněnými v rámci kontroly na pracovišti komplexně vypovídají o tom, že činnost žalobce nelze mít za zhotovování díla, ale za pronájem pracovní síly. Námitka žalobce, že nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a že došlo k účelovému hodnocení důkazů, je také nedůvodná.

Výše popsané skutkové okolnosti tak soud považuje za obdobné jako v případě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2019, č. j. 62 Ad 3/2017-65, který se rovněž týkal problematiky zastřeného agenturního zaměstnávání; soud v odkazovaném rozsudku obdobně jako nyní dospěl k závěru o společném výkonu práce „agenturních“ zaměstnanců se zaměstnanci třetího subjektu, práce dle směn a pokynů mistrů tohoto třetího subjektu, poskytování spíše určeného počtu pracovníků než konkrétního díla apod. (srov. zejména body 29., 30., 32. a 33. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2019, č. j. 62 Ad 3/2017-65). Pokud jde o společenskou nebezpečnost takového jednání, ta již byla správními soudy rovněž řešena (viz např. bod 35. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2019, č. j. 62 Ad 3/2017-65, na který soud v tomto smyslu nyní odkazuje).

VI. Závěr a náklady řízení

Na základě výše uvedeného soud žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

Soud přitom dodává, že i přes tento závěr nemůže postupy a podobu rozhodnutí správních orgánů zcela aprobovat, byť se domnívá, že se nejednalo o pochybení, která by měla vliv na zákonnost napadeného či prvostupňového rozhodnutí (u některých aspektů dané věci se však dle názoru soudu již jednalo z hlediska zákonnosti až o hraniční jevy). Minimálně žalovaný se mohl podrobněji vyjádřit k námitkám žalobce, tedy těm obsaženým v odvolání. S ohledem na podobnost námitek proti kontrolnímu zjištění a námitek odvolacích lze sice do jisté míry akceptovat poněkud paušalizující odkaz žalovaného na „stranu třicátou pátou až padesátou“ prvostupňového rozhodnutí, na druhou stranu však lze chápat i žalobce, že se proti takovému vypořádání svých námitek ohrazuje. S tím je pak spojeno, že se žalovaný s některými dílčími námitkami vůbec nevypořádával. Krajský soud sice netvrdí, že by žalovaného stíhala povinnost se detailně vyslovit ke každé takové dílčí námitce, avšak přinejmenším „nedobře“ působí, pakliže žalobce odkáže na nesmyslnost některých formulací obsažených v rozhodnutí oblastního inspektorátu [znalost zaměstnanců češtiny či spisovné slovenštiny (srov. bod 54. tohoto rozsudku), tvrzení o uložení pokuty na spodní hranici] a žalovaný se k tomu nijak nevysloví. Ke zrušení napadeného rozhodnutí tak soud nepřistoupil toliko s ohledem na to, že zde zmíněné (popř. další) – a podrobně nevypořádané – námitky nepovažuje za nosné, resp. za klíčové nepovažuje závěry oblastního inspektorátu, které s nimi souvisejí: tvrzení o znalostech slovenštiny či češtiny jsou zjevný logický lapsus, který však nenarušuje jinak akceptovatelnou zjištěnou skutkovou verzi případu; formulace o spodní hranici pokuty pak zřejmě vyplývá z nepečlivého kopírování dřívějších rozhodnutí (to se ostatně týká i problematiky shora rozebíraného usnesení o opravě zřejmých nesprávností), opět však nenarušuje přijatelnou podobu zbytkové argumentace obvodního inspektorátu (která, jak již bylo řečeno, tvoří určitou jednotu s napadeným rozhodnutím) Vypořádání i dalších žalobcových námitek přitom lze považovat za alespoň implicitní, byť podrobnější oponenturu by si zřejmě zasluhovala rovněž např. i detailní argumentace žalobce o rozporech ve výpovědích svědků. Za takového stavu je dán zřejmý prostor pro žalobce, aby rozhodnutí správních orgánů napadal.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Na okraj soud dodává, že věc projednal přednostně ve smyslu § 56 odst. 1 s. ř. s., neboť případ právně a skutkově úzce souvisel s žalobcovou věcí projednávanou u zdejšího soudu pod sp. zn. 29 Ad 22/2019, kterou Krajský soud v Brně v „řádném“ pořadí.

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 27. října 2021

JUDr. Zuzana Bystřická, v. r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: B. K.