KSBR 31 Af 1/2020-115

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, PhD. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: PLP INVEST Moravias.r.o., IČO 01785133 sídlem Zaoralova 1901/1, 628 00 Brno zastoupený daňově poradenskou společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelářs.r.o. sídlem Jiráskova 1284, 755 01 Vsetín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2019, č. j. 43880/19/5300-22443-607102, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Předmět řízení

Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) dodatečnými platebními výměry ze dne 1. 2. 2019, č. j. 418496/19/3002-50521-711445 a č. j. 419264/19/3002-50521-711445 (dále jen „platební výměry“), na základě výsledků provedené daňové kontroly doměřil žalobci daň z z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období srpen 2016 ve výši 408 636 Kč a za zdaňovací období září 2016 ve výši 569 195 Kč a uložil žalobci povinnost uhradit penále za zdaňovací období srpen 2016 ve výši 81 727 Kč a za zdaňovací období září 2016 ve výši 113 839 Kč. Správce daně dospěl k závěru, že nárok na odpočet DPH z plnění přijatých žalobcem od společností Scoop, cz s.r.o. (dále jen „Scoop“) a Charts Urals.r.o. (dále jen „Charts“) byl žalobcem uplatněn neoprávněně, neboť tato plnění byla zasažena podvodem na DPH, o kterém žalobce věděl či vědět měl a mohl, přičemž neučinil opatření, která lze po něm rozumně vyžadovat, aby zamezil své účasti na daňovém podvodu. Proti platebním výměrům brojil žalobce odvoláním, které žalovaný dle § 116 odst. 1 písm. c) zákonač. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítl, přičemž platební výměry potvrdil.

II. Obsah žaloby

Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí dle jeho názoru trpí v částech vadami nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a v částech zároveň vadami nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost.

Namítá, že výklad podvodu na DPH provedený žalovaným je nesprávný. Chybějící daň byla uměle vytvořena, ve skutečnosti v daných dodavatelsko-odběratelských řetězcích byla daň přiznána i odvedena. Žalovaný se nevypořádal s protikladnou argumentací žalobce stran umělého stanovení chybějící daně. Jednotlivá zjištění žalovaného mezi danými subjekty jsou ve vzájemném rozporu. Identifikace chybějící daně je založena na nerespektování principu neutrality daně, je v rozporu s tvrzeným a zjištěným skutkovým stavem. Společnosti Scoop, Charts, BRAVA CZ s. r. o. (dále jen „BRAVA“) a SCANTO s. r. o. (dále jen „SCANTO“) podávaly daňová přiznání, kontrolní hlášení vykazovala vždy shodu a tvrzenou daňovou povinnost řádně odvedly. Nelze tvrdit neprokázání nároku na odpočet daně odběratelů a zároveň u těchto plnění uznávat u jednotlivých dodavatelů daň na výstupu s odůvodněním, že nedochází ke zpochybnění existence a uskutečnění zdanitelných plnění ve prospěch daných odběratelů. Skutečnost, že BERI COMPANY družstvo (dále jen „BERI“) nepodala daňové přiznání ani kontrolní hlášení, neznamená, že se jedná o chybějící daň. U společnosti BRAVA se správce daně i přes existenci daňových přiznání a kontrolních hlášení nepokusil zkoumat nároky na odpočet daně u identifikovaných dodavatelů. Jeho závěry jsou v rozporu se spisovým materiálem a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Žalobce dále uvádí, že tvrzené nestandardní okolnosti svědčící o participaci žalobce na daňovém podvodu nemají vypovídací hodnotu, jsou hrubě zkreslené a v rozporu se spisem. Většina zjištění byla učiněna ex post, jejich existence je spekulativní a vychází pouze z domnělé chybějící daně. O existenci daňového podvodu nijak nevypovídá, že dodavatelé nebyli registrováni jako agentury práce. Skutečnosti, že dodavatelé sídlí na virtuální adrese, neukládají do sbírky listin účetní závěrky a svou činnost neprezentují na webu, nevypovídají o tom, na jakých skutkových okolnostech daňový podvod spočíval. Daňové orgány ignorovaly dlouhodobost a soustavnost spolupráce mezi žalobcem a Scoop i to, že žalobci byly jednotlivé osoby známy. Navíc za zdaňovací období duben 2015 provedl správce daně na DPH daňovou kontrolu bez jakéhokoliv negativního nálezu stran spolupráce žalobce se Scoop. Ani forma plateb se nelišila od dříve prováděných plateb. Je projevem libovůle, když správce daně dovozuje daňový podvod pouze ve dvou měsících 2016, i když obchodní spolupráce mezi společnostmi pokračovala i v následujících měsících. Společnost Charts neměla v období obchodu povinnost uveřejnit účetní závěrku. Je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné tvrzení žalovaného, že ani jedna z obchodních korporací neměla personální zabezpečení pro realizaci zdanitelného plnění, i když mezi stranami není sporu o tom, že k plnění došlo. Skutečnost, že ani jedna společnost nebyla registrována u Okresní správy sociálního zabezpečení, neznačí, že by společnost neměla zaměstnance – pracovněprávní poměr mohl vzniknout na základě dohod. Ačkoliv zaměstnanci byli identifikování, daňové orgány jejich výslech neprovedli. Pokud mají daňové orgány pochybnosti o faktickém sídle společnosti, tuto skutečnost měly ověřit v době samotné registrace k DPH. Jestliže tyto společnosti k DPH registrovaly, nemohou se následně dovolávat nesprávného či dokonce rizikového zápisu. Daňové orgány nedefinovali skutkové a příčinné souvislosti mezi neodvedením daně a nárokováním tohoto odpočtu, ani v čem shledávají získání daňového zvýhodnění. Daňové orgány neunesly své důkazní břemeno, nevysvětlili, jak jednotlivé skutečnosti svědčí o daňovém podvodu.

Žalovaným uvedené objektivní okolnosti nejsou s to založit pochybnosti stran neserióznosti nebo neobvyklosti daných obchodních transakcí. Odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-329/18 ALTIC (dále jen „rozsudek C-329/18“), ze kterého vyvozuje, že daňové orgány mohou přičítat k tíži daňovým subjektům pouze ty skutečnosti, které jsou po nich zákonem požadovány, a které mají přímou souvislost s uplatněným nárokem na odpočet daně ve smyslu směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice 2006/112/ES“). Žalobci jsou však přičítány k tíži skutečnosti, které nejsou zákonnou povinností a navíc jsou tvořeny dezinterpretacemi daňovými orgány ve snaze navodit účast žalobce na domnělém daňovém podvodu, aniž by byly jakkoliv vypořádány konstantní námitky žalobce. To, že žalobce nebyl plně spokojen s dodáváním pracovníků společností Scoop, nijak nevypovídá o existenci daňového podvodu. Žalovaný opomíjí, že platby probíhaly pouze za faktické uskutečnění zdanitelných plnění. Ke spolupráci s Charts dodává, že s jednatelem společnosti jednal žalobce osobně, vždy byla vystavena objednávka a vždy bylo placeno na bankovní účet až po přejímce plnění. Žalovaný přehlíží existenci objednávky, která dokáže suplovat písemnou formu smlouvy. Odpovědnost za vady je upravena v občanském zákoníku. Navíc pracovníci dodavatelů byli využiti k třízení odpadu na pásech, nejednalo se o pracovníky, kteří by manipulovali se stroji nebo technikou na středisku. Žalovaný nevysvětlil, jak absence písemné formy smlouvy vypovídá o existenci podvodu. Bylo sice placeno na nezveřejněný bankovní účet, ale obě strany obchodního vztahu předmětná plnění vykázaly a před daňovými orgány jejich rozsah a existenci nijak nezamlčely. Jedná se navíc o pochybení správce daně, který měl jednoznačně identifikovaný bankovní účet, tento účet však neuvedl do veřejného rejstříku. Cenu služeb nelze srovnávat s prodejní cenou vytřízeného odpadu, argumentace žalobce zůstala žalovaným opomenuta. Žalobce nenakládal s odpady jako vlastník. Žalovaný nevypořádal argumentaci žalobce uvedenou v odvolání stran otázky mzdových nákladů. Zatímco u žalobce byla správcem daně porovnávána reálná mzda zaměstnanců, očištěná o marži, správce daně vypočítal mzdu pracovníkům dodavatelů z celkové ceny, aniž by však kalkuloval marži dodavatelů a jejich náklady. Tímto byli dodavatelé prakticky zbaveni jakéhokoliv zisku. Takový závěr je však nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Žalovaný se nevypořádal s námitkou žalobce, že cena za přijaté plnění se odvíjela od ceny stanovené společností SUEZ Využití zdrojůa.s. (dále jen „SUEZ“) – jediným odběratelem žalobce. Opět odkazuje na výsledky kontroly provedené v roce 2015. Poukazuje na nepoměr výkonnosti zaměstnanců, kdy zaměstnanci žalobce vytřídili z důvodu nedokonalé pracovní výbavy cca 13 tun odpadu, zatímco zaměstnanci dodavatelů cca 20 tun odpadu. Navíc pracovníci dodavatelů jen třídili odpad, zaměstnanci žalobce byli rozděleni do jednotlivých skupin pro třízení odpadu, obsluhu strojů či jinou manipulační práci. Žalovaný se s námitkou žalobkyně nevypořádal, jeho závěr je nepřezkoumatelný. Závěr žalovaného o nereálnosti výkonů v jiných střediscích je nepřezkoumatelný. Žalobce uváděl, že na těchto střediscích dodavatelé nebyli potřební, ale žalovaný se s jeho námitkou nevypořádal. Účelem nalézacího řízení zjevně nebylo řádně zjistit skutkový stav, když žalovaný vynechává podstatu celé námitky, a to nemožnost a zmatečnost výpočtu, který kalkuluje se všemi pracovníky, ačkoliv prokazatelně část pracovníků odpad vůbec netřídila, neboť obsluhovala stroje a prováděla manipulační práce. Navíc otázka vytřízeného odpadu souvisí se splněním hmotněprávních a formálních podmínek nároku na odpočet daně, nikoliv s otázkou účasti na daňovém podvodu. Poukazuje na nízké marže, nicméně je věcí žalobce jakožto podnikatele, jak svoje příjmy hodlá načasovat. Žalovaný neuvádí, jak ze skutečnosti, že žalobce skončil ve ztrátě, dovozuje jeho účast na daňovém podvodu.

Žalobce má za to, že prokázal dostatečná opatření zamezující účasti na daňovém podvodu, byl tedy v dobré víře. Správce daně je bagatelizuje a požaduje po žalobci přijetí nemožných opatření. Po daňových subjektech nelze požadovat, aby si u Cizinecké policie ČR ověřovali zaměstnance svých dodavatelů a vyhledávali, zda předložené listiny nebyly padělány či pozměněny. Ze závěrů žalovaného nelze dovodit, co měl žalobce učinit. Žalobce postrádá logiku v tvrzení, že cena plnění se v průběhu obchodních případů neměnila. Žalobce poskytoval službu, nikoli prodej zboží, tudíž kolísání cen dle aktuálního trhu jej nijak netížilo, neboť se nejednalo o odpad v jeho vlastnictví a tento odpad neprodával jako zboží. Je nepochopitelné, že žalovaný požaduje úpravy cen za přijaté plnění, ačkoliv si je zároveň vědom toho, že SUEZ cenu za plnění pro žalobce neměnil. Touto opakovanou námitkou se žalovaný nezabýval. Tvrzení, že se jednalo o nevýhodné ceny, nemá oporu ve spisu. Tvrzení, že žalobce nevyužíval plně potenciálu jeho zaměstnanců, je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Pokud by žalobce hradil jinému dodavateli za shodnou práci nižší cenu, jednal by v rozporu se svou zavedenou obchodní praxí. Žalobce nebyl schopen si značnou část tvrzení žalovaného ani ověřit, nebyla mu předložena žádná listina týkající se stanovení daňové povinnosti SCANTO, absentovaly důkazní prostředky jako kontrolní hlášení subjektů s dodavatelsko-odběratelských vztazích, registrace Charts k DPH.

Žalovaný dle názoru žalobce porušil § 115 odst. 2 daňového řádu, neboť žalobce neseznámil s nově zjištěnými skutečnostmi, i když doplnil napadené rozhodnutí o nová zjištění. Výzva byla nezákonná pro její vnitřní rozpornost. Žádá, aby zdejší soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku stran výkladu čl. 168 písm. a) směrnice 2006/112/ES.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Poukazuje na nalézacímu řízení předcházející vydání zajišťovacích příkazů, které byly potvrzeny Krajským soudem v Brně i Nejvyšším správním soudem. Daňové orgány tedy doměřili žalobci DPH z identických důvodů, na základě kterých jimi byla shledána pravděpodobnost budoucího stanovení daně.

Jako chybějící daň nelze dle žalovaného chápat jen situaci, kdy je daň vyměřena a daňový subjekt ji neuhradí, ale i situaci, kdy je daňový subjekt nekontaktní, a tak správce daně nemá možnosti ověřit si výši daňové povinnosti, resp. jednotlivá přijatá a uskutečněná zdanitelná plnění. V rámci prvního řetězce byla společnost BERI i SCANTO nekontaktní, společnosti Charts uhradila svou daňovou povinnost za období srpen 2016 pouze částečně a za období září 2016 vůbec. V rámci daňového řetězce neposkytly společnosti BRAVA a Scoop správci daně požadované podklady (nekontaktnost) a neuhradily vlastní daňové povinnosti.

Žalovaný dále uvádí, že nestandardní okolnosti svědčící o participaci žalobce na daňovém podvodu jsou ve svém souhrnu zcela dostačující (např. jednatelé jsou příslušníci třetích zemí bez pobytu na území ČR, virtuální sídla, absence movitého i nemovitého majetku, absence zaměstnanců a registrace coby agentura práce, úhrady na nezveřejněné bankovní účty, následné výběry peněz v hotovosti, nezveřejňování účetních závěrek atp.). Cena, za kterou žalobce nakupoval službu třídění odpadu, byla sjednána v jeho neprospěch, bez reakce na trh. Neměl uzavřeny ani žádné písemné smlouvy pro ošetření rizikových situací. Cenu služeb lze srovnávat s cenou vytřízeného zboží, neboť pakliže je cena služby za vytřízení zboží srovnatelná či vyšší než cena zboží již vytřízeného, nemá tento vzorec chování ekonomické opodstatnění. Nedává smysl, že výkonnost pracovníků žalobce je skoro poloviční. Množství vytříděného materiálu v třídírnách v Hruškách, Otrokovicích u Brna a Brně, vzhledem k bezpečnostním předpisům, se jeví jako zcela nereálné. Navíc žádný ze zaměstnanců přímých dodavatelů žalobce nikdy neměl na území ČR ani jakýkoliv záznam o ubytování. Žalobce účelově směšuje dvě odpovědi uvedené v rozsudku ALTIC daném rozsudku na předběžné otázky v jednu. Z čl. 168 písm. a) směrnice 2006/112/ES lze a contrario dovodit, že pouze nedodržení povinnosti sledující za cíl ochranu systému DPH může představovat jedinou objektivní okolnost, na základě níž lze dovozovat, že plátce DPH věděl či měl vědět, že se účastní daňového podvodu. Rozsudek je na nyní projednávanou věc nepřiléhavý, neboť žalovaný vycházel z několika rozličných objektivních okolností, nikoli jen z jediné. Pokud tedy žalobce neměl prověřeno, že zaměstnanci jeho přímých dodavatelů ne/mají na území ČR záznam o pobytu, jedná se o plnohodnotnou objektivní skutečnost, neboť není objektivní skutečností ojedinělou (osamocenou) – je doprovázená dalšími objektivními skutečnostmi.

Opatření přijatá žalobcem byla dle názoru žalovaného nulová – neprověřoval, zda jeho přímí dodavatelé zveřejňují účetní závěrky, hradil jim v hotovosti, absentovaly písemné smlouvy, ačkoliv se jednalo o obchody v milionech Kč atp. Požadavek prověřování zaměstnanců (ze třetích zemí) dodavatelů u Cizinecké policie sice nelze klást na bedra žalobce, nicméně pokud zkonstatoval, že legální možnost jejich práce byla zkontrolována v rámci BOZP proškolení, kdy předkládali pasy a potvrzení o trvalém pobytu, jeví se toto tvrzení jako nepravdivé.

Žalovaný tvrdí, že žalobce byl prokazatelně seznámen s nově zjištěnými skutečnostmi (č. j. 36917/19/5300-22443-607102), byla mu dána možnost na seznámení reagovat, čehož také využil v podání ze dne 26. 9. 2019, resp. v odvolacích námitkách (body 4 napadeného rozhodnutí a bod 5 – č. 9 – 11). Ustanovení § 115 odst. 2 daňového řádu nebylo žalovaným porušeno. Je diskreční pravomocí krajského soudu, zda předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie položí či nikoliv.

IV. Replika

V podané replice žalobce trvá na skutečnostech uvedených v žalobě. Žádá soud, aby žalobu posuzoval odděleně od řízení ve věci zajišťovacích příkazů, neboť daná řízení jsou založena na odlišných principech. V projednávané věci nese důkazní břemeno výlučně správní orgán. Tvrzením, že v případě nákupu v řetězci neprokázaly jednotlivé články nákup předmětných služeb na vstupu, na základě čehož došlo ke ztrátě daně, žalovaný tyto řetězce popírá a rozbíjí sám. Za těchto podmínek lze jen stěží hovořit o tom, že správce daně popsal, v čem podvod na dani spočíval, když v podstatě existenci těchto řetězců sám zpochybnil. Situace, kdy dojde k doměření daně až následným zásahem správce daně, nemůže být chápána jako ztráta ve smyslu judikatury SDEU. Z rozhodnutí žalovaného neplyne, jak došel k závěru, že právě plnění dodaná žalobci byla zasažena podvodem na dani. Žalovaný nevysvětlil, proč nárok na odpočet odmítl žalobci, když tvrzenou výhodu měla čerpat společnost SUEZ coby profit taker (broker). Žalobci nelze klást k tíži, že se v rámci dlouholeté spolupráce najednou změní způsob platby, což lze přičíst i skutečnosti, že se v témže okamžiku změnil jednatel, přičemž tento dodavatele dlouhodobě zastupoval, takže nebyl pro žalobce neznámou osobou, což žalovaný ignoruje.

Žalobce opakovaně zdůrazňuje, že daňové orgány mohou přičítat k tíži daňovým subjektům pouze ty skutečnosti, které jsou po nich zákonem požadovány, a které mají přímou souvislost s uplatněným nárokem na odpočet daně ve smyslu směrnice 2006/112/ES. Objektivní okolnost je taková okolnost, která okamžitě upozorní, že může docházet k nějakému podezřelému obchodování již v samotné době obchodního vztahu a má souvislost s právní úpravou obsaženou ve směrnici 2006/112/ES. Nikoliv okolnost, která vyplyne o více než dva roky později od obchodní spolupráce, nebo okolnost, kterou se daňový subjekt ani dozvědět nemůže. Žalovaný nemůže na základě svých vnitřních pokynů chtít po podnikatelích, aby ještě vyšetřovali své dodavatele namísto žalovaného.

V. Ústní jednání před soudem

Při ústním jednání před soudem konaném dne 20. 7. 2021 účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce nad rámec žaloby odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-189/18 Glencore, a navrhl provedení důkazu zprávami likvidátorů BRAVA a Charts, a daňovými doklady týkajícími se Charts za rok 2017.

VI. F K návrhu žalobce na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru

Návrh žalobce na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie zdejší soud nepovažuje za opodstatněný. Jak vyplývá z výše citovaných rozhodnutí (srov. např. rozsudek Maks Pen), Soudní dvůr se k problematice výkladu čl. 168 písm. a) směrnice o DPH dostatečně vyjádřil již několikrát. Existující judikatura tak správním orgánům i soudům poskytuje dostatečně konkrétní výklad daného ustanovení, který není třeba, minimálně pro účely tohoto řízení, jakkoli zpřesňovat. Právní otázky posuzované v této věci zdejší soud považuje za acte éclairé (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81, CILFIT v. Ministry of Health), a proto předběžnou otázku Soudnímu dvoru nepředložil.

Stejně tak nelze souhlasit se žalobcem v tom, že by žalovaný nereagoval na jím vznesené námitky, či navrhované důkazy. Žalovaný se podle zdejšího soudu vypořádal se všemi námitkami stěžovatele vznesenými v odvolání, a byť neodpověděl explicitně na každé dílčí tvrzení, z odůvodnění napadeného rozhodnutí jako celku je zřejmé, proč námitky nepovažoval za důvodné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, a contrario). Z napadeného rozhodnutí je patrná reakce na námitky žalobce i konkrétní úvahy žalovaného. Ostatně sám žalobce proti těmto úvahám v žalobě brojí konkrétní argumentací, a krajskému soudu nic nebránilo v tom, aby správnost těchto úvah věcně posoudil.

Stejně jako reakce soudu na konkrétní žalobní námitky, tak i reakce žalovaného na konkrétní odvolací námitky, je, co do šíře odůvodnění, spjata s otázkou hledání míry. Povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každé tvrzení. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13), případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09) i Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011-72). Takový postup je vhodný zejména u velmi obsáhlých podání, nebo podání značně nepřehledně až chaoticky odůvodněných. Opačný postup by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. To znamená, že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací orgán prezentuje od názoru odvolatele odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. nález ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

Příkladmo lze poukázat na provedený rozbor a následný právní názor žalovaného vyslovený stran posuzování a zjišťování existence chybějící daně. Právě v této otázce předestřel žalovaný zcela jednoznačnou argumentaci jasně a srozumitelně vysvětlující podstatu existence chybějící daně, čímž implicitně vypořádal odvolací námitky žalobce spočívající v argumentaci protikladné. Nelze tak v žádném případě hovořit o pominutí odvolací námitky.

Jelikož však není nutné prokázat, že žalobce byl do předmětných daňových podvodů zapojen aktivně, není potřeba ani předkládat důkazy o přímém profitu žalobce či s ním spojených osob z daňového úniku, byť z některých skutečností by bylo možné takový závěr dovozovat (např. profit žalobce z daňového úniku se nabízí jako ekonomické vysvětlení toho, že žalobce záměrně uzavíral formálně ztrátové transakce). Z hlediska daňového však má přímý profit daňového subjektu účastnícího se daňového podvodu stejné důsledky jako nedostatečná obezřetnost daňového subjektu, který měl a mohl vědět o své účasti na daňovém podvodu a nepřijal dostatečná opatření, aby tomu zabránil.

Žalobce přijetí takových opatření sice v obecné rovině tvrdí, avšak ani zdaleka je neprokazuje.

Spočívala-li žalobcova opatření, resp. prověřování dodavatelů, dle jeho vlastního tvrzení v ověření jejich existence v obchodním rejstříku, v ověření, že nejsou v insolvenci, že jsou plátci DPH, že nejsou nespolehlivými plátci, v osobním jednání pouze s osobami oprávněnými jednat za dodavatele, v realizaci plateb teprve po uskutečnění plnění a ve stabilních cenách za služby, jedná se o prověřování spíše formální, bez úmyslu zjistit bližší informace vypovídající o spolehlivosti a důvěryhodnosti dodavatelů, u nichž existovala řada nesrovnalostí. Výčet uvedených opatření lze připustit jako dostačující u standardních transakcí, nevykazujících žádné znaky nesolidnosti obchodního partnera. Jestliže existují zásadní pochybnosti o důvěryhodnosti obchodního partnera, resp. nasvědčuje-li skutkový stav aktivnímu zapojení žalobce do daňového podvodu, nelze za dostatečné považovat toliko formální a neúplné prověření dodavatele v některých veřejných rejstřících. Veškerá žalobcova „důvěra“ v dodavatele byla založena na neznalosti informací o něm v důsledku vlastní pasivity. Na tom nemůže nic změnit ani žalobcem tvrzené „osobní jednání“ s jednateli dodavatelů. To samo o sobě není s to zajistit žalobci dostatečné informace o solidnosti jeho obchodního partnera. Navíc v případě osob daných dodavatelů by měly výsledky i takového, ryze formálního, prověření, s ohledem na zapsaný druh podnikání dodavatelů, osoby jednatelů, či nezveřejňování účetních závěrek Scoop v žalobci vzbudit spíše pochybnost o standardnosti plánovaných obchodů (už s ohledem na jejich rozsah), než jej utvrdit v neexistenci podezřelých znaků transakce. Taková skutečnost by měla v žalobci iniciovat vyšší míru obezřetnosti a s ní související aktivitu k ověření, zda je jeho obchodní partner zejména po právní a obchodní stránce způsobilý k provedení transakce a zda není pouze formálním článkem, který se transakce účastní primárně za účelem zastření daňového podvodu. Je-li absence kontrolních mechanismů v obchodní činnosti žalobce jeho běžnou praxí, nejedná se o okolnost, která by mohla svědčit v jeho prospěch a podpořit tvrzení, že si nemohl být vědom účasti na podvodu.

Není přitom pravdou, že by žalovaný opomněl, že platby ze strany žalobce probíhaly vždy až za faktické uskutečnění zdanitelného plnění. Z bodu 107 napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že tuto skutečnost žalovaný vzal v potaz, nicméně nepovažoval ji za projev dostatečné obezřetnosti žalobce vzhledem k existující míře rizika, s čímž se zdejší soud zcela ztotožnil.

Soud zdůrazňuje, že není povinností správce daně a žalovaného, aby žalobci vysvětlovali, jaká konkrétní opatření k tomu, aby zajistil svou neúčast na daňovém podvodu, měl žalobce přijmout. Naopak je to žalobce, kdo je povinen prokazovat, jaká konkrétní opatření přijal. Je však nutno poznamenat, že z úvah správce daně, žalovaného i zdejšího soudu je zcela patrné, jaká opatření mohl žalobce přijmout. Daňové subjekty obecně mají celou škálu možností ověřování důvěryhodnosti svých obchodních partnerů. Míra prověření, k jakému v konkrétním případě přistoupí, se však nutně liší v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Nutno dodat, že pokud se obchodní partner jeví i po vyčerpání všech možností prověření jako nedůvěryhodný, nebo transakce jako podezřelá, má vždy daňový subjekt možnost vyvarovat se své účasti na daňovém podvodu tím, že s tímto obchodním partnerem danou transakci neuzavře.

Na tom místě považuje soud za vhodné zopakovat, že žalobce, jakožto plátce DPH mající v úmyslu nárokovat případné daňové výhody musí být v rámci svého podnikání obezřetný také proto, aby byl schopen daňovým orgánům prokázat případně nárokovaný odpočet na DPH. Je tudíž jeho povinností být ostražitý nad rámec „pouhé“ garance dodávky služby a v případě existence rizika daňového podvodu, jaké nastalo v projednávané věci, přijmout nejen opatření snižující jeho soukromoprávní rizika (např. tím, že prováděl platby teprve po převzetí dodávky), ale také rizika veřejnoprávní, tedy opatření směřujícími k zamezení jeho účasti na daňovém podvodu (tím, že prověří, zda není dáno příliš vysoké riziko, že předmětná transakce je součástí daňového podvodu).

Považuje-li snad žalobce za unesení svého důkazního břemene skutečnost, že se nedozvěděl o žádných podezřelých znacích dané transakce, neznamená to, že by se sám aktivně snažil eliminovat riziko spojené s uzavřením plánovaného obchodu, např. zjištěním bližších informací o dodavateli, smluvním ošetřením plánované transakce, transparentními platbami na prověřené bankovní účty, apod. Postoj žalobce nesvědčí ani o přijetí rozumných opatření, ani o jeho dobré víře v zákonnost a bezproblémovost transakce. Okolnosti posuzované věci ve svém souhrnu jasně ukazují, že žalobce dobrou víru osvědčit nemůže. Jinými slovy, s ohledem na okolnosti zjištěné a prokázané správními orgány, žalobce nemůže úspěšně tvrdit, že o daňovém podvodu nevěděl ani nemohl vědět.

Opatření, která žalobce dle vlastního tvrzení přijal, totiž ani v nejmenším nedosahovala standardu, který mohl správce daně s ohledem na míru rizik jím prokázaných po žalobci žádat. Žalovaným bylo prokázáno, že sjednané nákupní ceny byly z hlediska tržních podmínek pro žalobce neobvykle vysoké, zatímco jeho prodejní ceny vůči jeho odběrateli byly natolik nízké, že žalobci nemohly přinést zisk. Žalobce také např. mohl s dodavateli Scoop a Charts Ural sjednat, že DPH odvede státu sám postupem podle § 109a zákona o DPH, přičemž pokud by s tím odmítli souhlasit, logicky by do těchto obchodů vůbec nevstupoval.

O jakémkoli účelném preventivním opatření nelze u žalobce hovořit v případě spolupráce se společností Scoop. Ba právě naopak. Za situace, kdy společnost v krátkém časovém úseku opakovaně změní jednatele, navíc vždy na osobu cizí státní příslušnosti bez pobytu na území ČR, kdy žalobce přestává být údajně spokojen s kvalitou plnění tohoto dodavatele, a navíc, kdy nastavené ceny negenerují žalobci zisk, se jeví zdejšímu soudu jako zcela nelogické, až hazardní, že žalobce změní podmínky spolupráce s tímto dodavatelem takovým způsobem, kterým rizikovost probíhajících obchodů ještě zvýší – přistoupí na 100 % platby dodávek v hotovosti. Lze tedy konstatovat, že žalobce nejen že při obchodní spolupráci s tímto dodavatelem v předmětných zdaňovacích obdobích jakkoli nepřispěl k zamezení své účasti na daňovém podvodu, jím zvolené kroky naopak nasvědčují tomu, že pochybné spolupráci vykazující znaky podvodného jednání šel zcela vědomě vstříc.

Co se týče žalovaným zmiňovaného nezveřejňování účetních závěrek dodavatelem Scoop, v důsledku kterého měl žalobce přijmout opatření k zamezení jeho účasti na daňovém podvodu (viz bod 86 napadeného rozhodnutí), je na místě zmínit, že sám žalobce uvedl, že své dodavatele ověřoval ve veřejných rejstřících. Pokud tak skutečně činil, musel si být vědom toho, že dodavatel Scoop již od roku 2010, tedy dlouhodobě, účetní závěrky nezveřejňuje. Ani tato skutečnost však, ve spojení s ostatními, výše uvedenými skutečnostmi, nevzbudila v žalobci žádnou iniciativu k přijetí opatření proti možnému podvodnému jednání. Jeho jednání tedy v žádném ohledu nesměřovalo k zajištění podmínek pro přiznání nároku na odpočet DPH, ani k zamezení rizikových situací obchodování jako takového.

S ohledem na shora popsanou míru rizika taktéž bylo možno po žalobci požadovat uzavření písemné smlouvy o spolupráci se společností Charts, kterou by byly náležitě upraveny podmínky obchodní spolupráce partnerů. Ačkoliv absence písemné smlouvy, která je mezi stranami nahrazována písemnými objednávkami a jejich akceptací, není okolností, která by v případě standardního obchodního vztahu měla být připisována daňovému subjektu k tíži, v daném případě byla precizace smluvních práv a povinností v písemné smlouvě více než žádoucí, a to mimo jiné z důvodu, že společnost Charts byla nově vzniklým subjektem (vznikla v témže roce, jako obchodní spolupráce mezi stranami), dále pak z důvodu, že se jednalo o obchody v řádech miliónů korun (je v zájmu každého řádného hospodáře požadovat u takových obchodů maximální míru jistoty / garance jeho obchodního partnera), a dále také důvodu, že dle tvrzení samotného žalobce mělo na jednom pracovišti docházet k výkonu práce jak vlastních zaměstnanců žalobce, tak zaměstnanců jeho dodavatelů. Bez písemné smlouvy, resp. úpravy odpovědnosti za vady díla, by žalobce byl jen stěží schopen prokázat případnou odpovědnost jeho dodavatelů za vadu díla, neboť by nemohl mít postaveno najisto, která konkrétní osoba vadu způsobila (zda zaměstnanec žalobce, či zaměstnanec dodavatele). Při absenci takové smluvní úpravy se pochopitelně nabízí, že ve skutečnosti šlo o zastřené agenturní zaměstnávání (nikoliv poskytování služby, nýbrž poskytování pracovní síly), které ovšem taktéž nenasvědčuje tomu, že by žalobce vstupoval do právně zajištěného vztahu.

Ke spolupráci s oběma dodavateli lze přitom shodě uvést, že jak vyplývá ze správního spisu, resp. ze zprávy o daňové kontrole (srov. str. 23 zprávy o daňové kontrole), správce daně prokázal, že žalobce nakupoval předmětná plnění za ceny vymykající se průměru na trhu, ostatně ani sám žalobce netvrdí opak. Tvrzení žalobce o tom, že cena za přijaté plnění se odvíjela od ceny stanovené společností SUEZ – jediným odběratelem žalobce, nedává ekonomický smysl. Je jistě pravdou, že je věcí podnikatelského subjektu, jakým způsobem se rozhodne hospodařit a do jakých časových intervalů si rozdělí plánované zisky. Nicméně stále platí, že chce-li čerpat beneficia spočívajícího v určitém daňovém zvýhodnění, je povinen počínat si tak, aby byl schopen nárok na požadovanou výhodu také prokázat (a mimo jiné také zdůvodnit ekonomickou racionalitu svého jednání). Odkazy na dosavadní bezproblémovou spolupráci, znalost oprávněných osob jednajících za dodavatele a volnost v rozhodování o stavu hospodaření, či jakákoli další „pasivita“ nemohou osvědčit nárok na přiznání daňového zvýhodnění. V případě spolupráce s dodavatelem Charts je situace ještě markantnější – žalobce i přes zkušenost, že daná výše nákupní ceny přesahuje při běžných měsíčních nákladech jím dosažené tržby, tuto cenu i s novým dodavatelem sjedná znovu.

Za preventivní opatření nelze považovat žalobcem tvrzený požadavek na předložení cestovních pasů, potvrzení o trvalém pobytu na území ČR či pobytu v EU od zaměstnanců dodavatelů. Jak uvedl soud výše, z informací od Cizinecké policie vyplynulo, že daní cizinci nemohli žalobci takové dokumenty předložit, neboť o nich nebyl učiněn žádný záznam.

Zdejší soud má za to, že provedl-li by žalobce alespoň zběžné prověření personálního či materiálního zázemí dodavatelů, ať už vlastním šetřením, či např. prostřednictvím internetu, ověřil jejich skutečný předmět činnosti, chod společnosti a zajišťování dodávek, či učinil-li by podrobnější zjištění ohledně tržní ceny obchodované služby, resp. vlastní rozvahu nad ziskovostí takto uskutečňovaných obchodů, musel by nutně dospět k závěru, že předmětné transakce byly zcela jistě zatíženy daňovým podvodem.

Jak bylo uvedeno výše, východiska stanovená judikaturou Soudního dvora směřují k ochraně nároku na odpočet plátců, kteří jednají v dobré víře. Za tímto účelem přinášejí i povinnost věnovat zvýšenou pozornost interním kontrolním mechanismům, aby v případě odhalení podvodného jednání nevzniklo podezření, že o podvodu věděli či se zřetelem ke všem okolnostem vědět mohli. Je totiž věcí podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika přizpůsobil svou obchodní činnost konkrétním podmínkám a při sjednávání obchodních kontraktů (zvláště se značným finančním dopadem) se v rámci možností snažil dbát na bezproblémovost svých obchodních partnerů.

Okolnosti posuzované věci ve svém souhrnu ovšem ukazují, že žalobce potřebná opatření na ochranu před zapojením do podvodných transakcí nečinil, díky čemuž svou dobrou víru nemohl osvědčit. Správce daně prokázal existenci jak skutečně vážných, tak i dalších slabších podezření, s nimiž žalobce musel být při odpovídající míře obezřetnosti konfrontován a na něž řádně (v zájmu minimalizace jeho podnikatelského a daňového rizika) nereagoval. Daňové orgány tak unesly důkazní břemeno, které je tížilo, zatímco žalobce přijetí opatření na své straně neprokázal. Ačkoliv si tedy žalobce musel být vědom zatížení řetězce daňovým podvodem, nejednal s okolnostem přiměřenou opatrností, aby se nestal součástí takového daňového podvodu.

Východiska stanovená judikaturou Soudního dvora směřují k ochraně nároku na odpočet plátců, kteří jednají v dobré víře. Za tímto účelem přinášejí ovšem těmto plátcům i povinnost věnovat zvýšenou pozornost interním kontrolním mechanismům, aby v případě odhalení podvodného jednání nevzniklo podezření, že o podvodu věděli či se zřetelem ke všem okolnostem vědět mohli. Je totiž věcí podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika přizpůsobil svou obchodní činnost konkrétním podmínkám a při sjednávání obchodních kontraktů (zvláště se značným finančním dopadem) se v rámci možností snažil dbát na bezproblémovost svých obchodních partnerů (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 10. 1. 2008, č. j. 9 Afs 67/2007 - 147, či ze dne 15. 12. 2011, č. j. 9 Afs 44/2011 - 343).

Vědomostní test tedy sestává ze dvou kroků: 1) zjištění objektivních okolností nasvědčujících vědomosti daňového subjektu o podvodném jednání; 2) zkoumání, zda byla daňovým subjektem přijata taková opatření, která byla s to zamezit jeho účasti na podvodném jednání.

K tomu je však nutno zdůraznit, že základní penzum úkonů daňového subjektu je zcela minimální - patří do něj pouze povinnost ověřit, zda dodavatel není veden na seznamu nespolehlivých plátců (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 10. 2017, C-101/16 Paper Consult, body 54 a 55), a formální povinnosti související s oběhem daňových dokladů. Nic dalšího do základního penza úkonů nepatří. Daňový subjekt tedy nemusí aktivně ověřovat další skutečnosti (mimo jiné ani skutečnost, zda je jeho obchodní partner plátcem DPH, jak uvedl Soudní dvůr v bodech 61 až 63 rozsudku Mahagében a Dávid), musí však „mít otevřené oči“ a vyhodnocovat všechny okolnosti, s nimiž byl konfrontován.

Vše ostatní je již pouze důsledkem povinnosti daňového subjektu „mít otevřené oči“, jež je však s výjimkou aktivních úkonů, zmíněných v předchozí větě, spjata jen s informacemi, které se daňový subjekt (samovolně) dozvěděl, aniž by bylo ale možné po něm požadovat, aby takové informace sám aktivně vyhledával. Teprve pokud je správcem daně prokázáno, že se informace, jež vzbuzují podezření, že by mohlo dojít k nesrovnalosti nebo podvodu, dostaly do dispozice daňového subjektu, lze aplikovat dodatečné požadavky na to, aby daňový subjekt blíže svého obchodního partnera a povahu obchodní transakce, již hodlá podstoupit, předem prověřoval, a to i prostřednictvím aktivního šetření (právě o takové situaci se hovoří v bodech 59 a 60 rozsudku Mahagében a Dávid). Nadto i toto aktivní šetření (jež má povahu výjimky z pravidla), byla-li jeho potřeba aktivována, nemůže být neomezené, ale vždy záleží na možnostech prověřování, jimiž daňový subjekt disponuje (teoretická dostupnost informací), a na okolnostech případu, především na povaze informace naznačující riziko podvodu (požadavek proporcionality prověřování k míře zjištěných pochybností).

Zdejší soud dává za pravdu žalobci v tom, že je vyloučeno, aby správce daně kladl na daňový subjekt nesplnitelné požadavky a pro jejich nesplnění mu odpíral nárok na odpočet. Proto vždy musí správce daně prokázat, že bylo v možnostech daňového subjektu šetřením v době předcházející uzavření obchodu získat takové (dodatečné) informace, jež samy o sobě či ve svém souhrnu potvrzovaly podezření o možném podvodu na DPH jako důvodné. Pokud již daňový subjekt má určité indicie, lze též předpokládat, že v rozsahu přiměřeném jejich závažnosti a jeho „manévrovacímu prostoru“ případně pozdrží uzavření obchodu či jej podmíní určitou součinností obchodního partnera (např. předložením určitých potvrzení a dokladů) tak, aby před realizací transakce bylo podezření na možný daňový podvod pokud možno rozptýleno. Jestliže tak neučiní, vědomě podstoupí riziko účasti na podvodu, a pokud správce daně existenci podvodu i neuskutečnění adekvátních, daňovému subjektu dostupných šetření (byť i pod tlakem obchodního partnera, který, je-li jeho cílem krátit daň, přirozeně bude tlačit na rychlé uzavření obchodu) prokáže, bude moci daňový odpočet neuznat.

Zároveň však správce daně nemůže po daňovém subjektu požadovat i při prokázání znalosti určitých podezření realizaci preventivních šetření v rozsahu, který neodpovídá (omezené) závažnosti takových podezření. Jinými slovy nelze jen na základě skutečností, jež jen ve velmi málo pravděpodobné variantě naznačují, že by zdanitelné plnění snad mohlo být dotčeno podvodem na DPH, požadovat po daňovém subjektu zevrubné šetření, jež je v praxi spojeno s nemalými časovými a personálními (a tedy i finančními) náklady, zcela neúměrnými povaze takové pochybnosti. Požadavek důkladného prověřování přichází do úvahy jen tam, kde již prvotní informace naznačují vyšší pravděpodobnost (byť ne ještě důvodný závěr o existenci) podvodné transakce, popřípadě tam, kde postupným doplňováním informací na základě zběžného šetření je podezření zesilováno, namísto toho, aby se jej v rámci ověření podařilo rozptýlit.

Daňový subjekt přirozeně tíží důkazní břemeno k rozsahu a výsledku jím prováděných šetření jen v míře odpovídající podezřelým skutečnostem, jejichž znalost mu správce daně prokáže. Nebyl-li konfrontován s ničím podezřelým, nemusí daňový subjekt prokazovat prakticky žádnou aktivní snahu o předcházení účasti na daňovém podvodu (kromě ověření statusu nespolehlivého plátce a přijetí daňového dokladu). Byl-li s podezřelou informací seznámen, prokazuje provedení jen odpovídajících opatření (pokud by byla vůbec způsobilá dle informací správce daně podezření posílit) a eventuálně též může prokazovat, že tato opatření i přes očekávání správce daně případně kýžené informace nepřinesla, a to z příčin, jež nelze daňovému subjektu přičítat k tíži (zatímco vadně realizované prověřování je chybou daňového subjektu, za přesvědčivé zastření či důvěryhodné vysvětlení podezřelých okolností ze strany tvůrců podvodné transakce nebo za náhodu, která zabránila získání informace, daňový subjekt neodpovídá). Odpovědnost daňového subjektu se totiž týká pouze řádného prověřování tam, kde to situace žádala, nejedná se však o odpovědnost za výsledek.

Je také nezbytné rozlišovat mezi okolnostmi, jež samy o sobě vedou k důvodnému předpokladu podvodného jednání v řetězci dodavatelů (event. odběratelů), popř. k takovému závěru vedou v kombinaci s dalšími daňovému subjektu známými okolnosti, a mezi okolnostmi, které takovou informační hodnotu ani s ostatními známými údaji nemají, avšak jejich znalost by měla u daňového subjektu vyvolat snahu o bližší prověření zamýšlených transakcí a obchodních partnerů. V prvním případě jejich znalost u daňového subjektu musí vést bez dalšího k rozhodnutí takový obchod neuzavřít, jinak mu totiž související odpočet (nebo např. osvobození apod.) nesmí být uznán. V druhém případě se jedná jen o pouhé iniciátory povinnosti prověřit další okolnosti zamýšlené transakce. Ovšem neprokáže-li daňový subjekt, že po obeznámení s takovými skutečnostmi provedl potřebná šetření a správce daně zároveň prokáže, že lze důvodně předpokládat, že by šetření k dosažení důvodného předpokladu podvodného jednání vedly, i takové okolnosti povedou k nepřiznání souvisejícího daňového nároku. Pokud ovšem daňový subjekt prokáže, že na jejich základě provedl dodatečné prověření, jež bez jeho viny podezření neposílilo (ani jej nemusí oslabit), nelze jej činit odpovědným za nezjištěnou účast na daňovém podvodu. To přitom platí řetězově i pro případné další stupně prověřování v případě dílčího posilování podezření, jestliže v konečném důsledku ani finální suma adekvátních úkonů nevedla ke kritické míře podezření v podobě objektivně důvodného přesvědčení o podvodnosti zamýšlené transakce.

Informační hodnotu té které informace a jejich souhrnu je třeba hodnotit hlediskem nezaujaté, rozumně uvažující a obezřetné osoby, která by stála v pozici daňového subjektu a měla v daném čase právě ty informace, kterými disponoval daňový subjekt, popř. kterými byl povinen disponovat.

VIII. Shrnutí a náklady řízení

Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 27. července 2021

JUDr. Jaroslava Skoumalováv. r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu