KSBR 41 A 3/2020-47

41 A 3/2020-47

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: D. K. bytem ……… proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2019, č. j. KUJI 94374/2019, sp. zn. OOSČ 890/2019 OOSC/247 takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

I. Podstata věci

Správní orgány uznaly žalobce vinným ze spáchání několika dopravních přestupků. Žalobce namítá, že jeho vinu neprokázaly nade vši pochybnost. Mimo jiné proto, že vycházely z výpovědí policistů, ve kterých byly rozpory. Kromě toho jej neprávem uznaly vinným z přestupku nepodrobení se vyšetření, zda není pod vlivem návykové látky, přestože se tomuto vyšetření podrobil a poskytl vzorek moči. Krajský soud proto musel posoudit, zda spisový materiál obsahuje dostatečný podklad ke shledání viny žalobce za předmětné přestupky.

II. c) Čtvrtý a pátý přestupek

Dne 13. 7. 2019 jel žalobce vozidlem Citroen po ulici Znojemská v Jihlavě směrem od Znojma k centru města. Na křižovatce s ulicí Brtnická odbočil vpravo na tuto ulici. Na křižovatce je dopravní značka C 2c přikazující směr jízdy vlevo. Žalobce ovšem odbočil doprava. Viděla jej policejní hlídka, která žalobce následně zastavila a vyzvala k předložení řidičského průkazu. Ten žalobce nepředložil. Uvedl, že mu jej dříve nezákonně zadržela policie. Při podání vysvětlení poté uvedl, že značku přikazující jízdu vlevo si nevšiml.

Magistrát zahájil řízení a provedl ústní jednání, při kterém provedl listinné důkazy. Na jejich základě považoval spáchání přestupků za dostatečně prokázané. Z evidenční karty řidiče a potvrzení o zadržení řidičského průkazu je zřejmé, že žalobci byl řidičský průkaz zadržen dne 25. 5. 2019. Proti rozhodnutí o jeho zadržení se žalobce neodvolal. Skutečnost, že žalobce nerespektoval příslušnou dopravní značku, potvrdili dva policisté a nepřímo i sám žalobce.

Proti rozhodnutí magistrátu se žalobce odvolal. Ve svém odvolání popřel spáchání prvních tří přestupků. Tvrdil, že jej jihlavská policie šikanuje a neustále kontroluje. Za posledních devět měsíců mu asi desetkrát dělali testy na drogy, které pokaždé vyšly negativně. Zákon nikde nedefinuje, jaký biologický materiál měl na výzvu poskytnout. Přítomnost drog se obvykle zjišťuje testem z moči. Žalobce má paniku z odběru krve, protože se v minulosti při odběru krve nakazil vážnou nemocí. S policisty spolupracoval, nedali však jím poskytnutou moč na žádný rozbor. Žalobce také zpochybňuje věrohodnost výpovědí policistů ohledně druhého přestupku. Ani jeden z nich předtím žalobce nikdy osobně neviděl. Je proto zarážející, že jej mohli poznat z jedoucího auta. Závěrem namítal několik procesních pochybení. A uloženou sankci považoval za likvidační.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 11. 2019, č. j. KUJI 94374/2019, zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí magistrátu. Námitky žalobce neshledal důvodnými. Nenašel důvod, který by zpochybnil věrohodnost výpovědi policistů. Při kontrole žalobce neprojevili přílišnou horlivost. Žalobce si v srpnu 2019 stěžoval na jednání policistů při jeho kontrole dne 25. 5. 2019. Tato stížnost však nebyla úspěšná.

Totožnost řidiče vozidla Audi magistrát zjistil zejména na základě svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Kromě toho vycházel z kamerového záznamu a úředního záznamu o spáchání přestupku. Tyto důkazy posoudil ve vzájemné souvislosti. Policisté shodně vypověděli, jak došlo ke spáchání přestupku. O řidiči vozidla Audi neměli žádné pochybnosti. Žalobce znají z úřední povinnosti. Výpovědi policistů si neodporují, vzájemně korespondují i s obsahem spisu.

K přestupku odmítnutí podrobit se vyšetření žalovaný uvedl, že ze spisu jasně plyne, že policisté žalobce vyzvali k poskytnutí krve i moči. Neměl v tomto ohledu na výběr. Přesné stanovení hodnoty návykové látky v těle člověka se provádí rozborem krve. Z moči lze ověřit pouze to, zda osoba danou návykovou látku užila či nikoliv. Odběr moči se proto samostatně provádí pouze v případě, že odběr krve není možný ze zdravotních důvodů. O tom rozhodne lékař. Žalobce se však žádných zdravotních problémů nedovolával. Měl proto povinnost podrobit se odběru krve.

Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plznič. j. 17 A 2/2012-43, z něhož plyne, že žádné zákonné ustanovení nezakládá řidiči, kterého policista vyzval k odbornému lékařskému vyšetření, aby si sám zvolil, jaký druh biologického materiálu poskytne. Jako důvodné žalovaný nevyhodnotil ani další námitky žalobce procesního charakteru a ohledně výše pokuty.

III. Obsah žaloby

Žalobce v prvé řadě namítá nevěrohodnost výpovědí policistů ve vztahu k prvnímu přestupku. Oba policisté přiznali, že nikdy předtím se žalobcem osobně nejednali a že ho osobně neznají. Svědek Č. vypověděl, že žalobce zná pouze jako zájmovou osobu, kterou mu několikrát ukázali kolegové. Svědek P. podobně uvedl, že žalobce několikrát řešila policii, a proto jej poznal. Podle žalobce výpovědi policistů trpí vnitřními rozpory. Oba uvedli, že v řidiči vozidla poznali žalobce, ačkoliv jej nikdy předtím osobně neviděli. Žalobce upozorňuje na to, že videozáznam ze služebního vozidla prokazuje, že na danou vzdálenost není podoba řidiče zřejmá. Vozidlo policie v momentu míjení vozidla Audi jelo rychlostí asi 17 km/h. Pokud Audi jelo nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h, vozidla se míjela výslednou rychlostí 67 km/h. Během takto krátkého časového úseku, kdy se navíc míjeli v poměrně velké vzdálenosti, svědci nemohli stoprocentně rozpoznat řidiče, se kterým se osobně neznají. Spáchání prvního přestupku žalobcem proto správní orgány dostatečně neprokázaly.

Význam žalobce přikládá i tomu, že si na policisty opakovaně stěžoval. Také dne 25. 5. 2019 policejní hlídka ve složení policistů Č. a K. prakticky vylákala žalobce k jízdě, jenom aby jej mohli zkontrolovat. Na videozáznamu jej označují za feťáka. Mezi žalobcem a svědky panuje zjevná animozita. Tím se správní orgány nezabývaly.

Dále žalobce vznáší námitky ve vztahu ke třetímu přestupku. Poukazuje na to, že správní orgány se nezabývaly tím, podle jakého zvláštního předpisu [na který odkazuje § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu] se měl žalobce podrobit vyšetření, zda není ovlivněn návykovou látkou. Konkrétně žalobci není jasné, podle jakého ustanovení správní orgány dospěly k závěru, že žalobce měl povinnost jako biologický materiál poskytnout i krev, nikoliv pouze moč. Jejich závěry v tomto ohledu jsou nepřezkoumatelné. To, že žalobce moč neposkytl, správní orgány neprokázaly. Poskytnutý vzorek totiž nikdy nebyl analyzován.

IV. Vyjádření žalovaného

Žalovaný nesouhlasí, že by správní orgány řádně nezjistily skutkový stav. Spisový materiál dostatečně dokládá, že žalobce se dopustil předmětných přestupků. Námitku nevěrohodnosti výpovědí policistů žalobce vznesl již v odvolání a žalovaný se k ní vyjádřil. V tomto směru proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ohledně údajné absence odkazu na zvláštní přepis upravující odběry biologického materiálu žalovaný uvedl, že na několika místech svého rozhodnutí uvedl, že se jedná o zákonč. 65/2017 Sb. o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek („zákon o ochraně zdraví“).

V. b) Přestupek odmítnutí podrobit se vyšetření na ovlivnění návykovou látkou

Třetí přestupek, který správní orgány žalobci kladly za vinu, spočívá v porušení § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení má každý řidič povinnost podrobit se na výzvu policisty, vojenského policisty, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu („jiná návyková látka“). Zvláštním zákonem, na který toto ustanovení odkazuje v poznámce, je dnes již zrušený zákonč. 379/2005 Sb., nahrazený zákonem o ochraně zdraví. Zákon ochraně zdraví v § 20 odst. 4 stanoví, že za účelem stanovení krevních hladin alkoholu nebo jiných návykových látek pomocí specifických toxikologických metod se provede toxikologické vyšetření biologického materiálu odebraného v rámci odborného lékařského vyšetření. Odborným lékařským vyšetřením se podle § 2 písm. n) téhož zákona rozumí cílené klinické vyšetření lékařem, včetně odběru biologického materiálu. Odběrem biologického materiálu je podle § 2 písm. o) téhož zákona odběr vzorku žilní krve, moči, slin, vlasů nebo stěru z kůže nebo sliznic, s výjimkou odběru biologického materiálu pro orientační vyšetření.

Žalobce namítá nepřezkoumatelnost závěrů správních orgánů o tom, že se předmětného přestupku dopustil i přesto, že policistům poskytl vzorek moči, ale nikoliv i krev.

Je pravdou, že zákon o silničním provozu ani zákon o ochraně zdraví výslovně nestanovují, zda může policista řidiče vozidla vyzvat k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření spojenému s odběrem konkrétního biologického materiálu, případně zda si řidič může sám vybrat, jaký biologický materiál poskytne.

Judikatura ovšem v tomto ohledu jasně dovodila, že žádné ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích nezakládá oprávnění řidiče, kterého policista vyzval k odbornému lékařskému vyšetření podle § 5 odst. 1 písm. g) tohoto zákona, aby si sám zvolil konkrétní druh vzorku biologického materiálu, který mu má být odebrán. Neumožňuje-li formulace výzvy policisty výběr mezi více druhy vzorků biologického materiálu, splní řidič svou povinnost tak, že podstoupí odborné lékařské vyšetření a současně akceptuje konkrétní požadavek na odběr určitého druhu vzorku biologického materiálu a podrobí se mu. Skutkovou podstatu přestupku tak řidič naplní, i pokud se sice odmítne podrobit požadavku na odběr jednoho druhu vzorku biologického materiálu, ale jiný druh vzorku biologického materiálu k výzvě poskytne (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2013, č. j. 17 A 2/2012-43, č. 2977/2014 Sb. NSS, obdobně viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2019, č. j. 17 A 160/2019-57, bod 11 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2020, č. j. 1 As 481/2019-36). Na tuto právní úpravu i na rozsudek Krajského soudu v Plzni odkazuje žalovaný ve svém rozhodnutí. Jeho rozhodnutí v tomto ohledu není nepřezkoumatelné.

Žalobce prokazatelně odmítl odběr krve, je zákonný závěr správních orgánů, že se žalobce dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) ve spojení s § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu.

Námitka související s postupem policie při nakládání se vzorkem moči, který žalobce poskytl, nemá pro rozhodnutí soudu relevanci. Z výše uvedené judikatury plyne, že i pokud by nebylo pochyb o tom, že žalobce skutečně poskytl vzorek moči, ke splnění požadavku na odběr moči i krve, by to nepostačovalo. Za daných okolností proto není vůbec rozhodné, zda žalobce skutečně poskytl moč nebo nikoliv. Podstatné je, že neposkytl krev, ač jej k tomu policie vyzvala.

Pochybnosti o věrohodnosti svědků nemůže vyvolat ani tvrzení žalobce, že se na dotyčné policisty opakovaně stěžoval. Ze správního spisu plyne, že žalobce podal stížnost dne 20. 8. 2019 v souvislosti s jeho kontrolou dne 25. 5. 2019. Jeden z policistů zasahující v tento den (p. Č.) byl také řidičem vozidla, které týden předtím pronásledovalo vozidlo Audi. Svědek Č. však žalobce označil za řidiče vozidla Audi do úředního záznamu již dne 18. 5. 2019, tedy o tři měsíce dříve, než si žalobce na něho stěžoval. Jeho věrohodnost proto nelze zpochybnit ani z tohoto důvodu. Žalobcovo tvrzení o tom, že dne 25. 5. 2019 jej policejní hlídka fakticky „vylákala“, jen aby ho mohli zkontrolovat, navíc neodpovídá výpovědí obou zasahujících policistů.

Konečně krajský soud nemůže přisvědčit ani tvrzení žalobce o tom, že vozidlo Audi a vozidlo policejní hlídky se míjeli v rychlosti cca 67 km/hav příliš velké vzdálenosti na to, aby vůbec bylo možné, že policisté viděli, kdo dané vozidlo řídil. Žalobce v tomto směru odkazuje na videozáznam ze služebního vozidla. Videozáznam z palubní desky policejního vozu, který je součástí správního spisu, ovšem nepochází z vozidla policistů Č. a P., ale z druhého auta, které se k pronásledování vozidla Audi připojilo. Svědek P. vypověděl, že v jejich vozidle kamera nebyla. Dohady žalobce o tom, z jaké vzdálenosti a v jaké rychlosti se vozidla míjela, jsou irelevantní.

Krajský soud proto shledal, že spisový materiál obsahuje dostatek podkladů, ze kterých plyne bezpečný závěr o spáchání přestupků, které správní orgány kladly žalobci za vinu. Žalobní námitky související s přestupky ze dne 18. 5. 2019 jsou proto nedůvodné.

VI. Závěr a náklady řízení

Krajský soud pro nedůvodnost žalobních námitek žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly (§ 60 s. ř. s.).

Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, pokud má stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno 29. září 2021 Martin Kopa, v. r. samosoudce