KSBR 13 CO 225/2021-234

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Dušana Schinzel ⟪LB:lb_001⟫ a soudců Mgr. Hany Střítecké a JUDr. Jiřího Horáka ve věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_003⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_004⟫ zastoupený zmocněnkyní příjmení jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_009⟫ o určení vlastnictví, ⟪LB:lb_010⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 23. 7. 2021, č. j. 8 C 156/2020-204,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění takto:

Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že ke dni datum byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů jméno příjmení, narozené dne datum, naposledy bytem adresa, a jméno příjmení, narozeného dne datum, naposledy bytem adresa, tyto nemovité věci, zapsané na listu vlastnictví číslo pro obec a katastrální území obec u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště obec: pozemek parc. číslo – ostatní plocha o výměře 23 m2, pozemek parc. číslo – zahrada o výměře 899 m2 a pozemek parc. číslo – orná půda o výměře 43 m2 (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši částka (výrok II.).

2. Pokud je v odůvodnění tohoto rozsudku pojednáváno o nemovitých věcech, jedná se o nemovité věci nacházející se v katastrálním území Měnín, jehož název se pro stručnost již dále znovu neuvádí.

3. Soud prvního stupně poté, co považoval za splněný naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení, dospěl k závěru, že rodiče žalobce splnili všechny předpoklady pro nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením, neboť pozemky po stanovenou dobu fakticky ovládali, měli vůli nakládat s nimi jako se svými a byli v dobré víře, že jim pozemky patří. Rodiče žalobce tak lze považovat za oprávněné držitele, a to nejméně od datum, kdy státu zaplatili kupní cenu za pozemek parc. číslo jemuž v současné době odpovídají předmětné pozemky. Kupní smlouva o nabytí pozemku od státu rodiči žalobce z roku 1957 sice nebyla nalezena, je však právním titulem domnělým, který má význam pro nabytí vlastnictví k pozemkům vydržením. obec víře rodičů žalobce svědčí také to, že v roce 1957 občanský zákoník nevyžadoval k převodu vlastnického práva k nemovitostem intabulaci, tedy zápis do pozemkové knihy, ale vlastnictví k nim se převádělo již uzavřením samotné kupní smlouvy. Navíc stát se od roku 1957 k pozemkům nijak nehlásil. Oprávněná držba rodičů žalobce trvala i ke dni datum, kdy zemřela matka žalobce, který je jejím jediným dědicem. O náhradě nákladů řízení účastníků soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, v němž nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně a navrhla změnu jeho rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta.

5. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

6. Krajský soud v obec (dále jen„ odvolací soud“ - § 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, řízení jeho vydání předcházející, správnost skutkových zjištění soudu a jejich právního posouzení, nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. a důvody pro změnu výroku II. rozsudku.

7. Pokud jde o skutkovou stránku věci, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně přesvědčivě popsal, které skutečnosti má za prokázané, jakož i to, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel. jméno a srozumitelně vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, důkazy posoudil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž postupoval v souladu s pravidly logického myšlení. Rozsah dokazování byl plně dostačující pro učinění jednotlivých skutkových zjištění i celkového závěru o skutkovém stavu věci, s nímž se odvolací soud plně ztotožňuje. Skutkový stav věci soud prvního stupně shrnul do odst. 23 odůvodnění rozsudku a odvolací soud na toto shrnutí pro stručnost odkazuje.

8. Odvolací soud se se soudem prvního stupně plně shodl také v právním posouzení věci, na základě kterého dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Právní posouzení věci je obsaženo v odstavcích 24 až 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud pro stručnost také odkazuje.

9. K odvolacím námitkám žalované uvádí odvolací soud následující:

10. Především odvolací soud konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně a jeho odůvodnění je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k posouzení oprávněnosti držby a potažmo vydržení vlastnického práva, shrnutou např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1321/2020). Podle této judikatury se dobrá víra držitele„ se zřetelem ke všem okolnostem“ musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Právní otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

11. Za ryze spekulativní a ničím nepodložené odvolací soud považuje námitky žalované, že když rodiče žalobce projednávali na místní národním výboru otázku prodeje pozemku parc. číslo tak není jisté, jaké části pozemku se schvalování odprodeje týkalo, zda to nebyla pouze ta část pozemku, která byla nutná k výstavbě rodinného domu adresa, a že je podle žalované možné, že převod byl pouze připravován a nebyl z nějakých důvodů dokončen. Jde totiž o to, že provedené důkazy prokazují, že rodiče žalobce neměli celou vydržecí dobu žádné pochybnosti o tom, že jim předmětný pozemek patří, resp. že jej získali na základě kupní smlouvy v roce 1957. Důkazy jasně ukazují na to, že rodiče žalobce byli přesvědčeni o existenci kupní smlouvy, byť tato se nedohledala a jde tedy o domnělý právní titul. Není zřejmé, proč by se měl odprodej týkat jen části pozemku, když tento byl v listinách označen jako parc. číslo jemu odpovídají nyní žalované pozemky.

12. Pokud žalovaná namítala, že rodiče žalobce nemohli ze stavebního povolení z roku 1954 dovozovat, že jim vlastnicky patří i pozemek parc. číslo jde také o lichou námitku. K uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného pozemku totiž došlo až v roce 1957, tedy tři roky po vydání stavebního povolení na stavbu rodinného domu adresa obec víra a oprávněnost držby se na straně rodičů žalobce datuje až od roku 1957, nikoliv již od roku 1954, kdy bylo vydáno stavební povolení.

13. Nedůvodnou je i námitka žalované, že pokud by rodiče žalobce provedli kontrolu svého majetku zapsaného v příslušné evidenci nemovitostí, zjistili by, že vlastnické právo k pozemku parc. číslo je zapsáno ve prospěch žalované (státu). Z žádného právního předpisu účinného po dobu držby pozemku rodiči žalobce totiž nevyplývalo, že by uživatel nemovité věci byl povinen se přesvědčit v evidenci nemovitostí o tom, zda je zapsán jako vlastník pozemku. K takovému postupu rodiče žalobce ostatně ani neměli důvod, neboť byli po celou dobu v důvodném přesvědčení, že jsou vlastníky pozemku, který přímo sousedil s vedlejším pozemkem parc. číslo jenž rodiče žalobce nezpochybnitelně nabyli kupní smlouvou ze dne datum od rodičů matky žalobce.

14. Lichý je též poukaz žalované na to, že otec žalobce podepsal v roce 1986 listinu založenou v evidenci nemovitostí, kde byl otec žalobce označen pouze jako„ uživatel“ pozemku. Z této listiny (č. l. 140) vyplývá jen to, že otec žalobce podpisem souhlasil s výsledkem šetření a vyznačením průběhu hranic pozemku, ovšem souhlas na listině dával coby„ uživatel – vlastník“ pozemku. Není tedy zřejmé, zda byl pokládán za uživatele pozemku nebo za jeho vlastníka, a už vůbec z této listiny nevyplývá ztráta dobré víry otce žalobce o tom, že je vlastníkem pozemku.

15. Žalovaná namítá, že z rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, kdy k vydržení vlastnického práva rodiči žalobce mělo dojít, neboť z odůvodnění vyplývá jen to, že k tomu došlo někdy před rokem 1996. Žalované lze sice přitakat v tom, že datum nabytí vlastnického práva rodiči žalobce vydržením skutečně z rozsudku explicitně nevyplývá, toto datum lze však bez pochybností dovodit ze souvislostí zmiňovaných soudem prvního stupně. S ohledem na právní úpravu vydržení účinnou od roku 1957 až do smrti žalobcovy matky dne datum, k němuž žalobce požaduje určit vlastnické právo, došlo k nabytí vlastnického práva rodiči žalobce vydržením dnem datum, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.), provedená zákonem č. 509/1991 Sb. K vydržení došlo podle § 134 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb., když podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1991 nepřicházelo v úvahu nabytí vlastnického práva k pozemkům vydržením fyzickou osobou. Z ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2832/2014) vyplývá, že v období od datum do datum mohl vlastnictví k pozemkům vydržením nabýt jen stát, nikoliv fyzická osoba. Jelikož oprávněná držba rodičů žalobce trvala od roku 1957 a podle § 134 obč. zák. účinného od 1. 1. 1992 činí vydržecí doba 10 let, která datum uběhla, nabyli k tomuto dni rodiče žalobce k předmětnému pozemku vlastnické právo vydržením.

16. Sluší se dodat, že nabytí vlastnického práva k nemovité věci vydržením bylo podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., jenž byl účinný v době započetí oprávněné držby rodičů žalobce k pozemku (rok 1957), bylo sice možné podle jeho § 115, desetiletá vydržecí doba (§ 116 odst. 1 zmíněného zákoníku) však rodičům žalobce po dobu účinnosti zmíněného zákoníku neuběhla. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. byl totiž s účinností od datum nahrazen (v naprosto převažující většině ustanovení) obč. zák., který až do datum nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením fyzickou osobou neumožňoval. Řečeno jinak, od roku 1957 do datum neuplynula potřebná desetiletá vydržecí doba, a proto rodiče žalobce vlastnické právo k pozemku podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nenabyli. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu i s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3209/2009).

17. Pokud žalovaná namítala, že rodiče žalobce na pozemku od roku 1982 nehospodařili a neužívali jej, a proto k vydržení nemohlo dojít, je i tato námitka nedůvodná. Důvodem je skutkové zjištění, že od roku 1982 rodiče žalobce pozemek neužívali proto, že otec žalobce prodělal mozkovou příhodu, ochrnul na část těla a starala se o něj matka žalobce. S ohledem na to rodiče žalobce souhlasili s tím, že pozemek bude užívat sestra matky žalobce (teta žalobce) jméno příjmení a žalobce, tedy že užívání pozemku zůstane„ v rodině“. Je tedy zřejmé, že nedošlo ke skončení užívání pozemků rodiči žalobce ve smyslu podmínek pro vydržení, jelikož nepřestali mít úmysl nakládat s pozemkem jako s vlastním a vykonávat práva vlastníka, pouze užívání pozemku přenechali z objektivních důvodů třetí osobě.

18. Odvolací soud tedy, podle § 219 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. jako věcně správný potvrdil.

19. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odvolací soud, za přiměřeného užití § 220 odst. 1 o. s. ř., změnil, neboť soud prvního stupně sice správně přiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), přiznal ji však v nižší částce, než žalobci náleží. Soud prvního stupně žalobci (nezastoupenému zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř.) správně přiznal paušální náhradu podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ovšem u paušálních náhrad v souvislosti s účastí zmocněnkyně žalobce u čtyř jednání soudu prvního stupně opomněl žalobci přiznat též čtyři paušální náhrady za přípravu účasti na těchto jednáních. Celkem tedy žalobci náleží 11 paušálních náhrad po částka, a to za sepis žaloby, písemné vyjádření ze dne datum, písemné vyjádření ze dne datum, čtyři účasti na jednání před soudem prvního stupně ve dnech datum, datum, datum a datum, a čtyři přípravy na tato jednání. Dále žalobci náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši částka Odvolací soud proto výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně celkem částku částka.

20. Náhradu nákladů odvolacího řízení přiznal odvolací soud žalobci (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.), který byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Tato náhrada sestává z náhrady v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za tři úkony po částka – vyjádření k odvolání, přípravu účasti na jednání odvolacího soudu dne datum a účast na tomto jednání.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není samostatně přípustné proti rozsudku v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.