KSBR 14 CO 169/2021-89

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Novákové a soudců JUDr. Jitky Levové a JUDr. Libora Daňhela ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o odpůrčí žalobě, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 4. 2021, č. j. 6 C 159/2019-58,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění

a) ve výroku I o věci samé jen tak, že se určuje, že darovací smlouva uzavřená 6. 10. 2017 mezi jméno příjmení, narozeným datum, bytem adresa, coby dárcem a žalovanou jméno příjmení, narozenou datum, bytem adresa, jako obdarovanou, na základě které došlo k převodu vlastnického práva k jednotce číslo způsob využití byt, vymezený podle zákona o vlastnictví bytů v budově číslo popisné číslo, postavené na pozemku parcelní číslo st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, a s jednotkou souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních číslo na společných částech budovy číslo popisné číslo postavené na pozemku parcelní číslo st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, a s jednotkou souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních číslo na pozemcích parcelní číslo st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, a parcelní číslo – ostatní plocha, vše v katastrálním území a obci obec, zapsané u stát. instituce, stát. instituce, je vůči žalobci neúčinná,

b) ve výroku II o náhradě nákladů řízení účastníků jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 232,70 Kč k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 601 Kč k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že darovací smlouva uzavřená 6. 10. 2017 mezi jméno příjmení, narozeným datum, bytem„ ulice a číslo“, coby dárcem a žalovanou jméno příjmení jako obdarovanou, na základě které došlo k převodu vlastnického práva k jednotce číslo způsob využití byt, vymezený podle zákona o vlastnictví bytů v budově adresa, postavené na pozemku parc. č. st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, a s jednotkou souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti id. číslo na společných částech budovy adresa, postavené na pozemku parc. č. st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, a s jednotkou souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti id. číslo na pozemku parc. č. st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, vše v k. ú. a obci obec, zapsáno u stát. instituce, stát. instituce, je vůči žalobci neúčinná (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení„ na soudním poplatku 2 000 Kč a za právní zastoupení žalobce advokátem JUDr. jméno příjmení částku 14 232,70 Kč, vše k jeho rukám“ do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku se v zákonné lhůtě žalovaná odvolala a navrhla napadený rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkla soudu prvního stupně neúplné zjištění skutkového stavu, neboť neprovedl navržené důkazy, znalecký posudek ke zjištění hodnoty sporných nemovitostí. Jeho neprovedení soud řádně nezdůvodnil, jen stroze konstatoval, že se hodnotou nemovitosti nezabýval, neboť nebyla převáděna zastavěná věc. Rozhodnutí též spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná se neztotožňuje se závěrem, že nebyla převáděna zastavená věc, a s argumentací, že nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2785/2012, což považuje za přepjatý formalismus ve smyslu nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 85/06. Zástavní právo bylo vymazáno právě a jen proto, aby převod mohl být uskutečněn, neboť podle smlouvy byl jakýkoli převod podmíněn souhlasem banky. Jde také o rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, kdy následkem jednání žalované v dobré víře by bylo, že se nestane vlastníkem nemovitosti a získá de facto nedobytnou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení za původním nemajetným vlastníkem nemovitosti, což není v souladu s dobrými mravy či § 6 a § 8 občanského zákoníku, když odepřít ochranu lze i výkonu práva odpovídajícímu zákonu, zejména je-li zřejmé, že vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se mezi účastníky i na postavení některého z nich navenek. Tím se soud vůbec nezabýval.

3. Žalobce v písemném vyjádření k podanému odvolání navrhl napadený rozsudek potvrdit. Vkladovou listinou v daném případě byla darovací smlouva z 6. 10. 2017 a v té době byla již nemovitost právně čistá bez váznoucí zástavy. Nespravedlivé by naopak bylo zamítnutí žaloby. Žalovaná se snaží uchránit nemovitosti před věřitelem argumentací o širších souvislostech nedoložených smluv a jejich vzájemnou provázaností. K tvrzené smlouvě o půjčce přesahující 1 000 000 Kč nedisponuje žádnou písemnou smlouvou, žádnou dohodou o narovnání, novaci či jiným dokumentem. Nevysvětluje, proč nebylo podáno daňové přiznání a uhrazena daň z převodu a nevysvětluje, proč se vytvářela tak složitá konstrukce, když stačilo jednoduše podepsat kupní smlouvu. K převodu došlo neúplatným jednáním, darovací smlouvou uzavřenou mezi blízkými příbuznými. Proto nebylo třeba zkoumat hodnotu převáděné nemovitosti.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen„ o. s. ř.“, po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), zopakoval dokazování některými z důkazů provedených soudem prvního stupně, z nichž vyplývají i další než v odůvodnění soudu prvního stupně uvedená zjištění (uvedená v tomto rozhodnutí posléze), na něž odvolací soud odkazuje, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Nad rámec zjištění učiněných soudem prvního stupně z provedených listinných důkazů (ohledně nichž odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí) odvolací soud zjistil, že ve výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví číslo z datum, prokazujícím vlastnictví jméno příjmení ke sporné nemovitosti na základě darovací smlouvy z 6. 10. 2017, není zapsáno žádné zástavní právo, a ze zástavní smlouvy k nemovitosti ze 7. 10. 2011, že byla uzavřena mezi jméno příjmení, jako dlužníkem, právnická osoba, s. r. o. jako zástavcem a právnická osoba jako zástavním věřitelem k zajištění hypotečního úvěru ve výši 1 175 000 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru z 3. 10. 2011, a zástavce se, mimo jiné, zavázal požádat o souhlas zástavního věřitele s převodem předmětu zástavy třetí osobě nebo ke zřízení věcného břemene s tím, že nevyjádří-li se zástavní věřitel k žádosti do jednoho měsíce od jejího doručení, má se za to, že souhlas je udělen. Z výpisu z bankovního účtu vedeného u anonymizováno na jméno žalované (anonymizována dvě slova) dále odvolací soud zjistil, že v listopadu 2016 byl na účtu zůstatek 1 090 509,12 Kč a v prosinci 2016 byl (mimo jiné) z účtu proveden převod částky 343 261 Kč na účet Mgr. jméno příjmení, s označením platby„ anonymizována dvě slova, číslo jednací anonymizováno číslo“, a v září 2017 pak byla z účtu odepsána částka 1 038 019,30 Kč ve prospěch účtu, jehož číslo koresponduje s informací anonymizována dvě slova ze dne 6. 9. 2017, adresované jméno příjmení, o mimořádné splátce úvěru požadované v celkové výši 1 038 019,30 Kč (zjištěno z označené informace z 6. 9. 2017 anonymizována dvě slova). Z výpisů z katastru nemovitostí, listu vlastnictví číslo pro obec a katastrální uzemí, vyhotoveného stát. instituce, stát. instituce, pak odvolací soud zjistil, že ke dni 21. 9. 2017 byl jako vlastník sporné nemovitosti (bytu číslo v budově adresa, bytovém domě zapsaném na list vlastnictví, na parcele č. st. číslo, zapsané na témže listu vlastnictví, a k podílu na společných částech domu a pozemků parcelní č. st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 2 240 m2, a parcelní číslo ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 1 570 m2 o velikosti ideálních číslo, dále jen„ sporná nemovitost“) zapsán jméno příjmení na základě kupní smlouvy z 15. 11. 2011 a ke dni výpisu bylo na listu vlastnictví zapsáno zástavní právo podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze 7. 10. 2011, s účinky vkladu práva k 10. 10. 2011, ve prospěch právnická osoba k zajištění pohledávky ve výši 1 175 000 Kč s příslušenstvím (zjištěno z výpisu z 21. 9. 2017). Stejný zápis přetrvával ke dni 6. 10. 2017 (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí k tomuto dni), zatímco ke dni 1. 11. 2017 byla jako vlastník sporné nemovitosti zapsána jméno příjmení na základě darovací smlouvy z 6. 10. 2017 s právními účinky zápisu ke dni 6. 10. 2017, provedeného dne 31. 10. 2017, aniž by na listu vlastnictví bylo zapsáno jakékoli zástavní právo (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 1. 11. 2017). Řízení o výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí bylo založeno 26. 9. 2017, rozhodnuto bylo 18. 10. 2017 (zjištěno z informace o řízení vedeném pod č. anonymizováno číslo rok u stát. instituce, anonymizováno pracovitě obec, z 15. 7. 2020). Z notářského zápisu sepsaného u JUDr. jméno příjmení, notářky v obec, pod sp. zn. NZ číslo, spisová značka, dne 20. 3. 2015, dále odvolací soud zjistil, že dlužníci jméno příjmení a jméno příjmení se zavázali po uznání co do důvodu a výše svého dluhu ve výši 4 760 000 Kč z titulu ústní smlouvy o zápůjčce z 20. 3. 2015 dluh splnit solidárně do 31. 3. 2018 na číslem označený účet u právnická osoba, a oba dlužníci svolili dle § 71b zákona č. 358/1992 Sb. k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí podle notářského zápisu a k tomu, aby byl notářský zápis exekučním titulem, pokud svou povinnost řádně a včas nesplní. Z darovací smlouvy z 6. 10. 2017 nad rámec uvedeného soudem prvního stupně odvolací soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalovanou jako obdarovanou a dárcem jméno příjmení, narozeným 4. 8. 1993, s označeným bydlištěm„ adresa“, a že předmětem převodu s bytovou jednotkou a podílem na společných částech domu a pozemku parcelní číslo st. číslo byl i podíl o velikosti ideálních číslo na pozemku parcelní číslo – ostatní plocha, vše v katastrálním území a obci obec.

6. V předmětné věci se žalobce domáhá vydání rozsudku o neúčinnosti vůči němu darovací smlouvy uzavřené mezi jméno příjmení a žalovanou, na základě tvrzení, že jako zapůjčitel uzavřel 20. 3. 2015 s dlužníky jméno příjmení a příjmení příjmení ústní smlouvu o zápůjčce, na základě které jim přenechal částku 4 760 000 Kč, tuto pohledávku dlužníci podle notářského zápisu JUDr. jméno příjmení, notářky v obec, z 20. 3. 2015 uznali co do důvodu a výše a zavázali se částku vrátit solidárně do 31. 3. 2018 a současně svolili k přímé vykonatelnosti notářského zápisu. Do podání žaloby zaplatili pouze 32 000 Kč, zbývá proto k úhradě 4 728 000 Kč. Ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce a sepsání notářského zápisu byl jméno příjmení výlučným vlastníkem ve výroku tohoto rozsudku označené nemovitosti (dále jen„ sporná nemovitost“). Žalobce zjistil, že 6. 10. 2017 jméno příjmení daroval spornou nemovitost jméno příjmení, své matce, a byl podán návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Uvedené právní jednání zkracuje uspokojení pohledávky žalobce. Jedná se o bezplatné plnění ve prospěch matky dlužníka a není nutno zkoumat vědomost žalované o úmyslu zkrátit věřitele a nejde o plnění vyjmenované v § 591 písm. a) až d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Žalobci není známo, že by jméno příjmení vlastnil další majetek větší hodnoty nebo měl k dispozici množství finančních prostředků na úhradu dluhu a žaloba je podána v zákonně lhůtě.

7. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. V době převodu darovací smlouvou (6. 10. 2017) byla sporná nemovitost zatížena zástavním právem ve prospěch právnická osoba k zajištění pohledávky 1 175 000 Kč s příslušenstvím zřízeným zástavní smlouvou ze 7. 10. 2011, proto nelze darování považovat za jednání směřující ke zkrácení uspokojení vykonatelné pohledávky žalobce. jméno příjmení převodem na žalovanou neměl v úmyslu zkrátit žalobce, neboť v případě prodeje nemovitosti by byla přednostně uspokojena pohledávka zajištěná zástavním právem, která by spolu s náklady exekutora činila 1 388 019 Kč, což de facto odpovídá obvyklé ceně sporné nemovitosti 1 400 000 Kč. Žalobce by tak svou pohledávku zpeněžením sporné nemovitosti neuspokojil. Žalovaná o existenci pohledávky zajištěné zástavním právem věděla a s ohledem na její výši nemohla poznat případný zkracovací úmysl syna vůči žalobci. Jediným majetkem, z něhož bylo možné uspokojit pohledávku žalobce, byla sporná nemovitost, kterou jméno příjmení daroval žalované, a v té době její obvyklá cena činila 1 400 000 Kč. Již v prosinci 2016 byla sporná nemovitost postižena exekucí pro 343 261 Kč, kterou byl jméno příjmení povinen zaplatit věřiteli, a jelikož neměl dostatek finančních prostředků a anonymizováno banka chtěla přistoupit k zesplatnění úvěru, požádal o zápůjčku žalovanou, která přislíbila, že exekučně vymáhaný závazek uhradí a v září 2017 uhradí i zůstatek hypotečního úvěru, a syn se zavázal, že po vyplacení hypotečního úvěru a výmazu zástavního práva daruje nemovitosti žalované. Převod byl realizován po vyplacení hypotečního úvěru, protože po dobu existence zástavního práva byl převod podmíněn souhlasem banky a dřívější splacení úvěru by mělo za následek povinnost zaplatit smluvní pokutu. Na jednání dlužníka není proto možno pohlížet jako na prosté bezúplatné jednání, neboť šlo o poslední právní skutečnost, kterou bylo ukončeno celkové majetkové vypořádání mezi dlužníkem a žalovanou v širším smyslu; jde tak o jednání úplatné podřaditelné pod § 590 odst. 1 písm. c) o. z., avšak dlužník nejednal v úmyslu zkrátit věřitele, když veškerý svůj majetek použil na uspokojení přednostních věřitelů.

8. Soud prvního stupně žalobě vyhověl na základě závěru, že nemovitost zastavenou zástavním právem lze převádět. V době převodu darovací smlouvou 6. 10. 2017 již zástavní právo neexistovalo, neboť zbytek hypotečního úvěru byl splacen 25. 9. 2017 žalovanou za syna a v darovací smlouvě je uvedeno, že byl podán návrh na výmaz zástavního práva z důvodu jeho zániku. V době převodu tedy již zástavní právo neexistovalo, proto nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2785/2012, jehož se dovolává žalovaná. Proto se nezabýval hodnotou převáděných nemovitostí. Žalovaná nepopřela, že věděla o dluhu syna u právnická osoba, když mu slíbila, že za něj závazek zaplatí. Byla si tak vědoma jeho majetkové situace. Žalovaná je osobou blízkou převodci a je na ní důkazní břemeno o tom, že nevěděla o dluzích syna, a z obsahu spisu vyplývá, že si jich vědoma byla, zejména dluhu u právnická osoba

9. Rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku věcně správný.

10. Podle § 591 o. z. neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o plnění povinnosti uložené zákonem (písm. a), obvyklé příležitostné dary (písm. b), věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel (písm. c), nebo plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (písm. d).

11. V případě bezúplatného právního jednání podmínkou prohlášení jeho neúčinnosti není důkaz o úmyslu zkrátit věřitele. Jak úmysl zkrátit věřitele, tak následek dlužníkova jednání, totiž zkrácení věřitele, se v případě bezúplatných právních jednání předpokládá, aniž by bylo možné tento předpoklad vyvrátit důkazem opaku. Bezúplatnost právního jednání prokazuje věřitel. Žalovaný naopak tvrdí a prokazuje naplnění skutkových znaků některé z výjimek. Bezúplatné je jakékoliv jednání, při němž dlužník učiní majetkovou oběť, aniž by za to obdržel odpovídající protihodnotu. Hodnota protiplnění se posuzuje zásadně objektivně (Pulkrábek In: Melzer, Tégl a kol. 2014 § 590 a 591, shodně Janoušková In: Petrov, Výtisk, Beran a kol. 2019 § 591).

12. Podle § 590 odst. 1 písm. c) o. z. se věřitel může dovolat neúčinnosti (mimo jiné) právního jednání, kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

13. Podle § 22 odst. 1 věty první části věty před středníkem o. z. osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen„ partner).

14. Podle § 4 o. z. se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat (odst. 1). Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti (odst. 2).

15. Výše citované ustanovení § 590 o. z. tedy dopadá na případy úplatných právních jednání. V případě osoby blízké se podle § 590 odst. 1 písm. c) o. z. její vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele právním jednáním v její prospěch bez dalšího předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Osoba blízká má právo dokázat, že jí nebylo nic o úmyslu zkrátit věřitele známo a vzhledem k objektivním okolnostem jí ani nic známo být nemuselo, ačkoli vynaložila náležitou pečlivost, kterou je nutné očekávat od každé právně jednající osoby (§ 4 o. z.).

16. Podle § 2055 odst. 1 o. z. darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá.

17. Darovací smlouva je tedy typickým bezúplatným právním jednáním.

18. Podle § 2390 přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

19. Podle § 1746 zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv (odst. 1). Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (odst. 2).

20. Podle § 1312 odst. 1 o. z. se zástavní právo zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. Podle § 1316 o. z. zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak. Podle § 1376 o. z. zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo. Podle § 1378 o. z. je-li zástavní právo zapsáno do rejstříku zástav nebo do veřejného seznamu i po svém zániku, jedná se o závadu váznoucí na zástavě.

21. Podle § 274 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se ustanovení § 251 až 271 použije s výjimkou § 261a odst. 2 a 3 i na výkon notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti sepsaných podle zvláštního zákona.

22. Neúčinnosti právních jednání se věnuje i judikatura Nejvyššího soudu.

23. Jednotlivé skutkové podstaty, které vymezují podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, jsou upraveny v ustanoveních § 590 a § 591 o. z. Zatímco ustanovení § 590 odst. 1 o. z. obsahuje skutkové podstaty, při jejichž naplnění se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, aniž by stanovilo, zda se tyto skutkové podstaty uplatní pro právní jednání úplatná nebo bezúplatná (ustanovení § 590 odst. 2 o. z. stanovuje speciální skutkovou podstatu pro dlužníkovo mrhání majetkem na základě kupní či směnné smlouvy uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana v jeho jednání mrhání majetkem poznat), ustanovení § 591 o. z. stanovuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání. Vzájemný vztah ustanovení § 590 a § 591 o. z. je nutné posoudit pomocí výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali (tj. že zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy obecné), z čehož vyplývá, že ustanovení § 590 o. z. nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání, neboť speciální právní úprava neúčinnosti bezúplatných právních jednání v ustanovení § 591 o. z. vylučuje použití obecnějšího ustanovení § 590 o. z. na případy zkracujících bezúplatných právních jednání. Osoba obohacená bezúplatným právním jednáním se proto nemůže úspěšně bránit tvrzením, že jí zkracující úmysl dlužníka nebyl znám a ani znám být nemusel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu).

24. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti). K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018, z 13. 12. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, z 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018.

25. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). O zkracující právní úkon se nejedná tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada. Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o osobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě - ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007). Vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, z uvedeného mimo jiné vyplývá, že věc, pohledávka nebo jiné majetkové právo, které tvoří zástavu, nejsou způsobilé uspokojit jiné pohledávky (pohledávky zajištěné zástavním právem s pozdějším pořadím a nezajištěné pohledávky), jestliže výtěžek jejich zpeněžení může sloužit (s ohledem na hodnotu zástavy) jen k uspokojení pohledávky zástavního věřitele, ledaže by zákon takovým jiným pohledávkám přiznal právo na přednostní uspokojení. Učiní-li tedy dlužník právní úkon, kterým převede svou zastavenou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo na jiného, nedochází tím ke zmenšení jeho majetku, které by mohlo způsobit zkrácení uspokojení jiných pohledávek, měl-li zástavní věřitel (v době dlužníkova právního úkonu) právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, nepřesahuje-li hodnota zástavy výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství (a nelze tedy důvodně předkládat, že by výtěžek zpeněžení zástavy mohl sloužit k uspokojení dalších pohledávek) a působí-li zástavní právo vůči nabyvateli zástavy; uvedené neplatí jen tehdy, přiznává-li zákon zkrácené pohledávce právo na uspokojení před zajištěnou pohledávkou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 10. 2013, 21 Cdo 2785/2012).

26. V této věci žalobce prokázal existenci své soudně vymahatelné pohledávky (uznané dlužníky, mimo jiné jméno příjmení, synem žalované, v notářském zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti) a žaloba na neúčinnost právního jednání uskutečněného darovací smlouvu z 6. 10. 2017 byla podána od jeho učinění do dvou let (5. 6. 2019). K převodu sporné nemovitosti na žalovanou solidárním (spolu) dlužníkem jméno příjmení, tedy osobou žalované blízkou (synem), došlo darovací smlouvou, tedy typickým bezúplatným právním jednáním, na něž dopadá speciální ustanovení § 591 o. z., a u něhož se neprokazuje ani zkrácení věřitele, ani vědomost nabyvatele o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, jen to, že žaloba byla podána včas, a žalovaná se může ubránit jen tím, že by tvrdila a prokázala, že jde o některou z výjimek uvedenou v § 591 odst. 2 o. z. Takové skutečnosti žalovaná ani netvrdila a tudíž ani nemohla prokázat.

27. Pokud by však zvažoval soud poukaz žalované na širší souvislosti vztahů mezi ní a synem, kdy v minulosti zaplatila za syna ze svého účtu (což bylo v řízení prokázáno výpisy z účtu u anonymizováno z let 2016 a 2017 a informací banky k mimořádné splátce úvěru z 6. 9. 2017) exekuci a před uzavřením darovací smlouvy za něj doplatila hypotéku (pro jejíž zajištění vázlo na sporné nemovitosti zástavní právo), čímž přivodila zánik zástavního práva (účastníci mohou uzavřít i smlouvu v o. z. výslovně neuvedenou, viz § 1746 odst. 2 o. z.), jako obranu o výjimce z § 591 věty první o. z. uvedené v písm. d) (plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti – byť takto výslovně svou obranu žalovaná neformulovala), pak lze poukázat na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku z 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018, že„ podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za„ slušné“ a„ mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z., a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za„ slušné“ a„ mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.“ V této věci by tak při uvedeném pojetí plnění syna vůči žalované darovací smlouvou s ohledem na dřívější zaplacení exekuované částky a doplacení hypotéky syna (podle žalované šlo o zápůjčku pro syna) bylo sice vůči žalované mravné a slušné (zápůjčky se mají vracet), avšak upřednostnilo by ji při úhradě její pozdější pohledávky před stejnou dřívější pohledávkou žalobce podstatně vyšší hodnoty, a to přesto, že žalovaná neměla vůči synovi přednostní pohledávku a, na rozdíl od žalované, není žalobce vůči dlužníkovi (synovi žalované) osobou blízkou a jeho pohledávka tak nemůže být uspokojena pro nemajetnost dlužníka (tvrzenou samotnou žalovanou) jiným způsobem, a to ani např. různými úsluhami v rámci nejužší rodiny obvyklými apod.

28. Pokud se pak žalovaná domáhala posouzení věci v širších souvislostech a hodnocení převodní smlouvy (formálně darovací) jako právního jednání nikoli bezúplatného, nýbrž úplatného, neboť tím mělo dojít k uspokojení (tedy vrácení) dříve poskytnuté zápůjčky synovi na úhradu exekuce a doplacení hypotéky zajištěné zástavním právem na sporné nemovitosti váznoucí, na rozhodnutí soudu by se tím nic nezměnilo. I kdyby totiž soud na právní jednání účastníků nahlížel v uvedených širších souvislostech (na předchozí úhradu exekuované částky a hypoteční pohledávky zajištěné zástavním právem žalovanou jako jí tvrzenou zápůjčku synovi a následný převod již zástavním právem nezatížené nemovitosti darovací smlouvou žalované jako plnění na uspokojení této pohledávky žalované z předchozí zápůjčky – byla-li by taková dohoda v řízení prokázána, když z písemné darovací smlouvy nevyplývá) a považoval ho v těchto souvislostech za úplatné, pak s ohledem na to, že žalovaná jako matka je osobou blízkou dlužníkovi (§ 22 odst. 1 o. z.), by bylo možno aplikovat jen § 590 odst. 1 písm. c) o. z. To ukládá věřiteli prokázat toliko zkrácení jeho vykonatelné pohledávky (kterou prokázal notářským zápisem a to, že došlo k jejímu zkrácení, potvrzuje v řízení sama žalovaná tvrzením, že syn nemá žádný další majetek, kterým by mohl uspokojit i její podstatně nižší pohledávku) a skutečnost, že žaloba byla podána včas, tedy v dvouleté prekluzivní lhůtě od uskutečnění sporného právního jednání (což bylo splněno, viz výše uvedené). Úmysl zkrátit věřitele a vědomost nabyvatele (zde žalované) o tom se předpokládá vyvratitelnou právní domněnkou. Žalovaná by tak musela tvrdit, že ke zkrácení věřitele nedošlo nebo že jí úmysl dlužníka zkrátit věřitele nebyl znám a ani znám být nemusel (při vynaložení náležité pečlivosti, kterou lze po ní požadovat) a z čeho to dovozuje, a tyto skutečnosti soudu prokázat. Takové skutečnosti však žalovaná ani netvrdila, tudíž nemohla prokázat. Naopak opakovaně v řízení uvedla, že její syn je nemajetný, nebyl by schopen z jiného majetku uspokojit (ani) její pohledávku, a o tom, že měl dluhy již v minulosti, věděla, pokud za něj zaplatila nikoli pouze zbývající dluh na hypotečním úvěru, ale i dřívější exekuci (i kdyby byla vedena na stejnou pohledávku). Neučinila přitom žádné tvrzení o tom, že by vyvinula jakékoli úsilí k tomu, aby si celkovou finanční situaci syna před darováním ověřila. Za této situace opravdu hodnota převáděných nemovitostí není skutečností právně významnou pro rozhodnutí věci a provádět k němu dokazování znaleckým posudkem navrženým oběma stranami (byť ve vyjádření k odvolání žalobcem označené za nadbytečné) je zcela neúčelné a neekonomické.

29. V daném případě neobstojí ani argument žalované, že nešlo o zkracující úkon, neboť v době právního jednání – uzavření darovací smlouvy – byla nemovitost zatížena zástavním právem (což ve skutečnosti z důvodu předchozího zániku zajištěné pohledávky jejím zaplacením v září 2017 již nebyla, neboť tím zástavní právo zaniklo dle § 1376 o. z., i když dosud nedošlo k výmazu zápisu zástavního práva z katastru nemovitostí, byl však již podán návrh na jeho výmaz z katastru, jak bylo uvedeno i v darovací smlouvě a jak vyplývá z výše uvedené informace o vedeném řízení u katastrálního úřadu, a žalovaná, z jejíhož účtu byla částka na doplacení zajištěné pohledávky vyplacena, o tom věděla). Sporná nemovitost tak již nemohla (v době uzavření darovací smlouvy 6. 10. 2017) sloužit jako zástava k uspokojení pohledávky zástavního věřitele z hypotečního úvěru a nákladů exekuce (a zástavní právo přejít se zástavou na nabyvatelku podle darovací smlouvy), jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku z 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2785/2012. Sporná nemovitost, sloužící dříve jako zástava, k okamžiku uzavření darovací smlouvy a vkladu práva žalované do katastru tedy nemohla být použita na úhradu zajištěné pohledávky z hypotečního úvěru, která již neexistovala (tudíž ani zástavní právo), když na úhradu zajištěné pohledávky byly předtím použity zapůjčené peníze od žalované (dle jejího tvrzení poskytnuté synovi jako zápůjčka). Proto na věc nedopadá (jak správně dovodil soud prvního stupně) označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterého se žalovaná dovolává, v němž Nejvyšší soud řešil otázku možného zkrácení věřitele v případě, kdy v době převodu stále existovalo zástavní právo k převáděné věci (k zajištění stále existující přednostní pohledávky zástavního věřitele), které přešlo na nabyvatele zastavené věci a hodnota zástavy nepřesahovala hodnotu takto zajištěné pohledávky a jejího příslušenství (a výtěžek zpeněžení zástavy by tak nemohl sloužit k uspokojení dalších pohledávek). V této věci však, i kdyby nemovitost byla na žalovanou převedena (na základě jejích tvrzení) z důvodu úhrady její pohledávky vůči synovi ze zápůjčky (tedy na úhradu stejného druhu pohledávky, jakou má vůči jméno příjmení žalobce z doby dřívější), již v době převodu darovací smlouvou zástavní právo neexistovalo, nemohlo na žalovanou přejít (a zástava sloužit k uspokojení přednostní pohledávky s příslušenstvím zajištěné zástavním právem), neboť již neexistovala přednostní pohledávka právnická osoba, a žalovaná se svou pohledávkou ze zápůjčky nebyla věřitelkou přednostní, jelikož její pohledávka zajištěná zástavním právem nebyla. Sporná nemovitost tedy již v době darovací smlouvy mohla v její plné hodnotě sloužit k uspokojení dluhů ostatních nezajištěných věřitelů, z nichž jedním byla i žalovaná z titulu zápůjčky poskytnuté synovi. Jinak řečeno, v době darovací smlouvy byla žalovaná jedním z věřitelů syna, a pokud se dohodli na tom, že jí syn na úhradu její pohledávky nemovitost (již nezatíženou zástavním právem ve prospěch pohledávky anonymizováno banky) převede, pak tím došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce jako dřívějšího věřitele podstatně vyšší pohledávky. I kdyby tedy dlužník (syn žalované) zápůjčkou od matky a následným darem matce řešil jeden svůj finanční problém (dluh vůči bance z hypotéčního úvěru), tak tím, že po jeho vyřešení zápůjčkou od žalované se zbavil vlastnictví již nezatížených nemovitostí, žalobce jako věřitele zkrátil, a to bez ohledu na to, jaká byla v té době hodnota nemovitosti, neboť jiný majetek k úhradě svého dluhu vůči žalobci neměl. Převodem sporné nemovitosti na žalovanou přitom nebylo získáno protiplnění, kterým by byla uspokojena přednostní zajištěná pohledávka z hypotečního úvěru (to bylo synem získáno dřívější zápůjčkou), neboť ta v době převodu již neexistovala a převod tak (dle obrany žalované) směřoval toliko k uspokojení pohledávky, která případně žalované jako další (nezajištěné) věřitelce vůči synovi ze zápůjčky vznikla. Proto tvrzení o úmyslu tímto způsobem vyřídit zajištěnou pohledávku nemůže vyvrátit, že šlo o zkracující úkon, aniž by bylo možno uvedený výklad považovat za formalistický, jak namítá žalovaná.

30. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení účastníků, které soud prvního stupně správně vyčíslil a přiznal úspěšnému žalobci, potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Změna vyjádřená ve výroku I tohoto rozsudku je jak ve vztahu k výroku o věci samé, tak o nákladech řízení, jen formálního rázu a týká se upřesnění žaloby v odvolacím řízení o správné (v darovací smlouvě uvedené) bydliště převodce jméno příjmení a ideálního podílu na pozemku parcelní číslo jenž byl rovněž předmětem převodu (když předmětem řízení byla od podání žaloby neúčinnost darovací smlouvy jako celku), a v případě nákladů řízení odstranění nejasnosti výroku II rozsudku soudu prvního stupně, jenž budil pochybnosti o tom, zda náhrada nákladů řízení má být splatná k rukám samotného žalobce nebo v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jeho zástupce.

31. Výrok II o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a plnou úspěšností žalobce v odvolacím řízení. Má tak právo na náhradu nákladů mu v odvolacím řízení vzniklých v souvislosti se zastoupením advokátem sestávajících z odměny za dva úkony právní služby advokáta (sepis vyjádření k odvolání a účast zástupce u odvolacího jednání 19. 5. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ advokátní tarif“) po 1 500 Kč (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu), to je 3 000 Kč, dvou paušálních částek náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), to je 600 Kč, z náhrady za ztrátu času advokáta cestou z místa sídla advokáta v obec k jednání odvolacího soudu v obec za dvě půlhodiny v jednom směru, čtyři půlhodiny v obou směrech, celkem tedy za 4 půlhodin po 100 Kč (podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu), to je 400 Kč, a náhrady cestovních výdajů advokáta značka automobilu anonymizována dvě slova s průměrnou spotřebou podle velkého technického průkazu 4,4 l motorové nafty na 100 km, při ujetých 50 km v jednom směru ze sídla advokáta v obec do místa jednání odvolacího soudu v obec, celkem v obou směrech za 100 ujetých kilometrů, tedy celkem za 4,4 l pohonných hmot při ceně podle vyhlášky č. 511/2021 Sb. 36,10 Kč za litr, což je 159 Kč za pohonné hmoty, a na paušální částce (4,70 Kč za každý ujetý kilometr) při 100 km celkem 470 Kč, tedy celkem na cestovném 629 Kč. Na účelných nákladech odvolacího řízení tak žalobci náleží náhrada částky 4 629 Kč, zvýšené o částku 972 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, jenž je plátcem této daně, povinen odvést podle zvláštního právního předpisu (§ 137 odst. 1, odst. 3 písm. a) o. s. ř.) Celkem proto na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží žalovanému náhrada částky 5 601 Kč, splatné podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta v řízení zastupujícího žalovaného.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí.

Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či soudní exekuci.