KSBR 15 CO 182/2021-395

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců:; a) jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmenířešitele ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ b) jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_006⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_007⟫ zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_009⟫ c) MUDr. jméno příjmení, Ph.D., narozená dne datum ⟪LB:lb_010⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_011⟫ zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_012⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_013⟫ proti ⟪LB:lb_014⟫ žalované:; RNDr. právnická osoba, IČO: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_015⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_016⟫ zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_017⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_018⟫ o zaplacení 289 200 Kč s příslušenstvím, 312 800 Kč s příslušenstvím a 819 400 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 18. 5. 2021, č. j. 43 C 42/2013-351, a to napadených výroků I., II., VI. a VII., ve spojení s napadeným výrokem II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2021, č. j. 43 C 42/2013-358,

I. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2021, č. j. 43 C 42/2013-351 v napadených výrocích I., II. a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2021, č. j. 43 C 42/2013-358 ve výroku II. o nákladech státu, se potvrzuje.

II. Ve výroku VI. o nákladech řízení se výše uvedený rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na nákladech řízení částku ve výši 162 161,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce a) JUDr. jméno příjmenířešitele.

III. Ve výroku VII. o nákladech řízení se výše uvedený rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na nákladech řízení částku ve výši 187 761,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně b) JUDr. jméno příjmení.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na nákladech odvolacího řízení částku 23 619,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce a) JUDr. jméno příjmenířešitele.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na nákladech odvolacího řízení částku 28 774,13 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně b) JUDr. jméno příjmení.

1. Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 5. 4. 2013, kterou se původní žalobci (jméno anonymizováno, titul jméno příjmení, Mgr. jméno příjmení, Mgr. jméno příjmení, datum narození) domáhali vydání rozsudku, na základě kterého by žalované bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců část částky 2 000 000 Kč, a to v rozsahu, ve kterém tato částka připadne na každého z žalobců na základě pravomocného výsledku dodatečného dědického řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. spisová značka (po zemřelém RNDr. jméno příjmení), a to se zákonným úrokem z prodlení od 23. 10. 2012 do zaplacení. V průběhu řízení došlo k několikanásobné změně účastníků na straně žalobců, když řízení bylo zastaveno vůči žalobkyni titul jméno příjmení a Mgr. jméno příjmení (pro nezaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení), dále bylo k 22. 7. 2008 pravomocně rozhodnuto o vstupu MUDr. jméno příjmení jméno, datum narození do řízení na straně žalobců (nadále označované jako žalobkyně c)) a k 24. 1. 2020 bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že namísto zemřelé žalobkyně příjmení jméno příjmení (v době zahájení řízení příjmení, datum narození) bude v řízení pokračováno s jméno příjmení, datum narození (nadále označenou jako žalobkyně b)). V mezidobí také došlo k připuštění změny žaloby, když na základě výsledku dědického řízení po zemřelém RNDr. jméno příjmení se žalobce a) jméno příjmení domáhal po žalované zaplacení částky 289 200 Kč s 7,25 % úrokem z prodlení ročně od 23. 10. 2012 do zaplacení, žalobkyně b) jméno příjmení (datum narození) se domáhala po žalované zaplacení částky 312 800 Kč s 7,25 % úrokem z prodlení ročně od 23. 10. 2012 do zaplacení a žalobkyně c) MUDr. jméno příjmení jméno se domáhala po žalované zaplacení částky 819 400 Kč s 7,25 % úrokem z prodlení ročně od 23. 10. 2012 do zaplacení.

2. Uplatněné nároky žalobci odůvodňovali tím, že jsou dědici po RNDr. jméno příjmení (datum narození, zemř. datum, naposledy bytem adresa, dále také„ zůstavitel“), který vlastnil (ovládal) žalovanou právnická osoba právnická osoba Tvrdili, že zůstavitel dne 11. 4. 2011 a 21. 6. 2011 uzavřel neformální smlouvy o půjčkách, když žalované 11. 4. 2011 půjčil 1 000 000 Kč a 21. 6. 2011 znovu 1 000 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zůstavitel byl ovládající osobou žalované společnosti, nebyly smlouvy uzavřeny písemně, když obě částky ve výši 1 000 000 Kč byly odeslány z účtu zůstavitele na účet žalované s poznámkou, že se jedná o„ půjčku“. Tvrdili také, že mezi zůstavitelem a žalovanou nebyl sjednán úrok z půjčených peněz ani splatnost půjček. Dále tvrdili, že žalovaná poskytnuté peněžní prostředky přijala a nevrátila a že tedy dluží 2 000 000 Kč. Předmětné pohledávky byly projednány až v dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli, když usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2016, č. j. číslo jednací (právní moc 28. 1. 2016) byla schválena dohoda dědiců o vypořádání nově objeveného majetku po zůstaviteli ve výši 2 000 000 Kč, který nabyli pozůstalý syn jméno příjmení (žalobce a)) v rozsahu 14,46 % (což odpovídá žalované částce 289 200 Kč), pozůstalá dcera Mgr. jméno příjmení, datum narození (původní žalobkyně b)) v rozsahu 15,64 % (což odpovídá žalované částce 312 800 Kč a pozůstalá manželka příjmení jméno příjmení, Ph.D. (žalobkyně c)) v rozsahu 40,97 % (což odpovídalo žalované částce 819 400 Kč). Poměrnou část předmětné pohledávky po zemřelé původní žalobkyni b) pak na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 10. číslo, č. j. číslo jednací (právní moc 24. 10. 2019) nabyla jako jediná dědička jméno příjmení, datum narození (současná žalobkyně b)).

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznávala; v řízení nerozporovala platby zůstavitele z 11. 4. 2011 a z 21. 6. 2011 ve výši 2x 1 000 000 Kč, ani skutečnost, že zůstavitel měl v době převodu peněz u žalované 90 % obchodní podíl. Bránila se však tím, že se ze strany zůstavitele nejednalo o půjčky žalované společnosti, když žádné takovéto půjčky v účetnictví žalované nejsou evidovány, a že tyto platby tam byly zaúčtovány jako„ ostatní kapitálové fondy“. Namítala také, že v době, kdy zůstavitel jako majoritní vlastník žalované a její jednatel převedl celý svůj obchodní podíl ze žalované na třetí osoby, neinformoval nabyvatele obchodního podílu o žádných takovýchto pohledávkách. Měla tedy za to, že skutečnou vůlí zůstavitele nebylo poskytnout žalované půjčku, ale jednalo se o jeho (obchodní) rozhodnutí v souvislosti s jeho znalostí cash- flow žalované. Tomu odpovídalo i zaúčtování těchto plateb v účetnictví žalované, když v té době proti tomuto zaúčtování zůstavitel nic nenamítal. I pokud by se však jednalo o půjčky, namítla, že s ohledem na tehdy platné ust. § 196a obchodního zákoníku by smlouvy o půjčce nebyly platné. Žalovaná konečně namítla i promlčení uplatněných nároků.

4. Soud I. stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 43 C 42/2013-351, kterým uložil žalované zaplatit žalobci a) částku 289 200 Kč s 7,25 % úrokem z prodlení ročně od 7. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni b) částku 312 800 Kč s 7,25 % úrokem z prodlení ročně od 7. 11. 2012 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v té části, kde se žalobce a) domáhal zaplacení 7,25 % úroku ročně z částky 289 200 Kč od 23. 10. 2012 do 6. 11. 2012 (výrok III.), zamítl žalobu v té části, kde se žalobkyně b) domáhala zaplacení 7,25 % z prodlení ročně z částky 312 800 Kč od 23. 10. 2012 do 6. 11. 2012 (výrok IV.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně c) domáhala po žalované zaplacení částky 819 400 Kč s 7,25 % úrokem z prodlení ročně od 23. 10. 2012 do zaplacení (výrok V.), uložil žalované zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 167 885 Kč (výrok VI.), uložil žalované zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení částku 195 271 Kč (výrok VII.) a uložil žalobkyni c) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 136 742 Kč (výrok VIII.). Soud I. stupně dále usnesením ze dne 12. 8. 2021, č. j. 43 C 42/2013-358, uložil žalobkyni c) zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 281 Kč (výrok I.) a dále žalované uložil zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 203 Kč (výrok II.).

5. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud I. stupně po zjištění skutkového stavu dospěl k závěru, že mezi zůstavitelem jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o půjčce podle ust. § 657 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013), když zůstavitel byl současně jednatelem žalované a byl tak oprávněn smlouvu uzavřít i za dlužníka. Že se jedná o půjčku, dovodil z označení platby z 11. 4. 2011, kdy platba byla identifikována jako„ půjčka firmě 1 mil. Kč“, a platby z 21. 6. 2011, kdy platba byla identifikována jako„ půjčka firmě, 2. část“. Dodal, že žalovaná finanční prostředky identifikované jako půjčka přijala a nevrátila je zůstaviteli jako nedůvodné platby. Poskytnutím druhé platby ze dne 21. 6. 2011 vznikl mezi zůstavitelem jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem závazkový vztah ze smlouvy o půjčce, který byl současně obchodním závazkovým vztahem ve smyslu obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013; tento vztah se tedy řídí obchodním zákoníkem (vyjma smlouvy o půjčce, která byla upravena jen v občanském zákoníku), a to včetně promlčení. Dospěl také k závěru, že smlouva o půjčce nebyla neplatná pro nedostatek absence souhlasu valné hromady podle ust. § 196a odst. 1 obchodního zákoníku, neboť zůstavitel byl v době poskytnutí půjčky žalované ovládající osobou žalované ve smyslu § 66a odst. 3 písm. a/ obchodního zákoníku, když byl jeho společníkem s obchodním podílem ve výši 90 %. Vycházel dále z toho, že jelikož v řízení nebylo tvrzeno žádné konkrétní smluvní ujednání o době splatnosti půjčky, je třeba vyjít ze skutečnosti, že doba splatnosti půjčky sjednána nebyla (jak žalobci tvrdili). V takovém případě je věřitel podle ust. § 340 odst. 2 obchodního zákoníku oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Žalovaná tak byla povinna splnit dluh bez zbytečného odkladu, kdy byla věřitelem o plnění požádána. Závěr o tom, že zůstavitel poskytl žalované předmětnou půjčku ve výši 2 000 000 Kč, opřel i o svědeckou výpověď RNDr. jméno příjmení, jenž byl v době poskytnutí půjček účetním a daňovým poradcem žalované. V odůvodnění rozsudku citoval jednotlivé pasáže výpověďi tohoto svědka, který (mimojiné) uvedl, že„ v roce 2011 na základě účetních podkladů vypracoval účetní rozvahu za rok 2011, když v době zpracování této rozvahy byla v účetnictví žalované zaúčtována půjčka zůstavitele jako společníka společnosti ve výši 2 000 000 Kč, v účetnictví to bylo evidováno jako závazek společnosti ke společníku. Dne 4. 7. 2012 se na účetní žalované (pí. příjmení) obrátila daňová poradkyně právnická osoba (Ing. příjmení), která žádala, aby půjčky zůstavitele byly přeúčtovány do ostatních kapitálových fondů, jakožto vklad společníka do vlastního kapitálu. Účetní pí. příjmení tuto záležitost předala svědkovi, který na to Ing. příjmení mailem odpověděl, že požadované přeúčtování není možné, neboť by tomu muselo předcházet schválení příplatků společníka do vlastního kapitálu valnou hromadou za účasti notáře, což neproběhlo. Zpracovanou rozvahu včetně dalších dokladů předal jednatelce žalované mezi 27. a 30. červnem 2012. Později ze sbírky listin obchodního rejstříku zjistil, že do sbírky byla založena jiná rozvaha, než kterou sestavil, když v této nové rozvaze již nebyla zahrnuta půjčka společnosti vůči zůstaviteli z roku 2011 ve výši 2 000 000 Kč“.

6. Soud I. stupně dále v odůvodnění rozsudku dospěk k závěru, že všichni žalobci jsou v této věci aktivně legitimovaní, když předmětná pohledávka z titulu smlouvy o půjčce byla vypořádána v dědickém řízení (ve kterém byl projednáván majetek po zůstaviteli) usnesením soudu, které nabylo právní moci 28. 1. 2016. Do té doby byli dědicové zůstavitele oprávněni vůči žalované společně a nerozdílně. Výzvou ze dne 4. 10. 2012 vyzvali tři dědicové (původní žalobci) žalovanou k zaplacení celé půjčky ve výši 2 000 000 Kč, a to ve lhůtě do 15 dnů od doručení výzvy (výzva byla doručena žalované 22. 10. 2012), čímž se půjčka stala splatnou, a to posledním dnem poskytnuté lhůty, což bylo 6. 11. 2012. Od následujícího dne se žalovaná dostala podle § 365 obchodního zákoníku do prodlení, a proto byla povinna platit i požadovaný úrok z prodlení.

7. Pokud se týká promlčení, tak ve vztahu k žalobcům a) a b) soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok promlčený není, když pro počátek běhu promlčecí doby byl rozhodující den, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat. Za situace, kdy zůstavitel poskytl žalované druhou část půjčky 21. 6. 2011, mohl od následujícího dne (22. 6. 2011) požadovat vrácení celé půjčky, proto v tomto případě čtyřletá promlčecí doba skončila dne 22. 6. 2015. Jelikož žalobce a) a právní předchůdce žalobkyně b) podali žalobu 5. 4. 2013, nárok promlčený není. U žalobkyně c) soud I. stupně dovodil promlčení uplatněné pohledávky, když ta předmětný nárok uplatnila až 29. 9. 2017, tedy až po uplynutí promlčecí doby. Z tohoto důvodu byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu ohledně nároku uplatněného žalobkyní c). Naopak žalobě bylo vyhověno ohledně nároků, které uplatnili žalobce a) a žalobkyně b), když požadované příslušenství (úrok z prodlení) byl přiznán až od 7. 11. 2012; pokud se žalobce a) a žalobkyně b) domáhali úroku z prodlení i za období od 23. 10. 2012 do 6. 11. 2012, byla žaloba v této části zamítnuta (výroky III. a IV.). O náhradě nákladů řízení mezi žalobci a) a b) a žalovanou soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní c) a žalovanou rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů státu (viz usnesení zed dne 12. 8. 2021, č. j. 43 C 42/2013-358) soud I. stupně odůvodnil § 148 odst. 1 o.s.ř., když podle výsledku řízení uložil žalobkyni c) povinnost nahradit státu část svědečného ve výši 281 Kč (výrok I.) a žalované část svědečného ve výši 203 Kč (výrok II.).

8. Proti rozsudku soudu I. stupně žalovaná podala odvolání, a to do výroků I., II., VI., VII. a VIII., dále pak do výroku II. usnesení z 12. 8. 2021. Žalovaná nesouhlasila zejména s tím, že obě předmětné platby zůstavitele na účet žalované z 11. 4. 2011 a z 21. 6. 2011 jsou půjčkami, když toto je v rozporu s rozvahou žalované za rok 2011 založenou ve sbírce listin obchodního rejstříku, jakož i s v řízení prokázaným ekonomickým stavem a hospodářskými výsledky žalované v rozhodné době, které neumožňovaly zůstaviteli jako majoritnímu společníkovi, aby svoji společnost zatížil dalším vysokým vratným závazkem. Nesouhlasila s odůvodněním rozsudku, že zaevidování sporných plateb v účetnictví žalované není významné. Za zásadní vadu pak považovala, že soud I. stupně připustil jako důkaz svědeckou výpověď RNDr. příjmení a učinil z ní skutková zjištění, o která opřel vyhovující meritorní výroky. Žalovaná nadále trvala na již dříve namítané nezákonnosti tohoto důkazu, neboť svědek byl ve zdaňovacím období roku 2011 daňovým poradcem žalované, který zpracovával daňové přiznání k dani z příjmu a jako takový má zákonnou povinnost mlčenlivosti (§ 6 odst. 9 zákona č. 523/1992 Sb.), které ho žalovaná nezprostila. Odůvodnění soudu, že tento svědek se o jim vypovídaných skutečnostech dozvěděl jako účetní poradce a nikoli jako daňový poradce, nemůže obstát, když obě tyto„ role“ nelze od sebe jednoznačně oddělit, protože se vzájemně prolínají. To vyplývá z toho, že účetní závěrka vymezená zákonem o účetnictví je jako povinná příloha součástí daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob, protože údaje z ní tehdy byly (a jsou i nadále) podle tehdy platného daňového řádu součástí tiskopisu daňového přiznání. Přitom soud I. stupně sám nezpochybnil námitku žalované, že za jedině relevantní lze považovat rozvahu založenou ve sbírce listin obchodního rejstříku, která má v příslušné sekci nulový stav závazků žalované vůči společníkům; toto tedy tvrzení svědka o půjčce vyvrací. Namítla také, že soud se nezabýval posouzením hodnověrnosti svědka, když svědek je v kolizi zájmů, neboť v rozhodné době vystupoval jakožto daňový a účetní poradce žalované i zůstavitele. Dále namítla, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl žalovanou navržené důkazy, a to výslechem RNDr. jméno příjmení (současným jednatelem žalované), smlouvou o půjčce mezi RNDr. anonymizováno a žalovanou a výpisem z účtu žalované společnosti týkající se půjčky RNDr. anonymizováno vůči žalované. Měla za to, že pokud by soud tyto navržené důkazy provedl, mohl z nich zjistit skutečnosti, které zpochybňují jeho skutková zjištění, které se týkají důvodu (motivu) i právního titulu obou předmětných plateb zůstavitele z 11. 4. 2011 a z 21. 6. 2011 na účet žalované, neboť RNDr. anonymizováno byl jediný, kdo v rozhodné době o záležitostech žalované společnosti se zůstavitelem hovořil. Za nesprávné považovala i právní posouzení soudu o tom, že k předmětné půjčce zůstavitele nebylo třeba souhlasu valné hromady žalované podle tehdy platného § 196a obchodního zákoníku. V tomto směru poukázala na to, že judikatura Nejvyššího soudu (například rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1780/2008) nečiní rozdíl mezi smlouvami o půjčce uzavřenými společností jako věřitelem a jako dlužníkem. Z tohoto pohledu je třeba vykládat i soudem citované„ změkčující“ ustanovení § 196a odst. 2 věta druhá obchodního zákoníku. Navíc podle § 66a odst. 9 obchodního zákoníku v tehdy platném plnění bylo nutné, aby mezi zůstavitelem jako ovládající osobou a žalovanou společností jako ovládanou osobou byla uzavřena ovládací smlouva; a protože ta uzavřena nebyla, bylo nutné, aby byla vypracována zpráva o vztazích mezi propojenými osobami, která by byla přílohou výroční zprávy. Konečně za nesprávné považovala i právní posouzení splatnosti předmětné půjčky, dle kterého splatnost půjčky nebyla sjednána. Zde poukazovala na to, že v řízení předmětnou půjčku popírala, popírala tedy závazek z půjčky jako takový, a to včetně žalobci tvrzené splatnosti. Navrhla, aby rozsudek v napadených výrocích byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta i vůči žalobci a) a žalobkyni b) s tím, že oba žalobci budou povinni zaplatit žalované náklady řízení, včetně nákladů řízení odvolacího. Pokud se týká odvolání do usnesení ze dne 12. 8. 2021, zde navrhla, aby napadený výrok II. tohoto usnesení byl změněn tak, že náklady řízení státu ve stanovené výši jsou povinni zaplatit žalobce a) a žalobkyně b).

9. Žalobci a) a b) odvolání do zamítavých výroků III. a IV. rozsudku soudu I. stupně odvolání nepodali; stejně tak žalobkyně c) nepodala odvolání do výroku V., kterým byl zamítnut v celém rozsahu jí uplatněný nárok vůči žalované; tyto výroky tedy jsou již v právní moci.

10. Odvolání žalované do nákladového výroku VIII. bylo zapsáno jako samostatná věc, která bude odvolacím soudem řešena pod sp. zn. 15 Co 92/2022. Takto bylo postupováno z toho důvodu, že ve věci samé mezi žalobkyní c) a žalovanou nebylo rozhodnutí soudu I. stupně žádným z účastníků napadeno a že výrokem VIII. bylo rozhodnuto výlučně o nákladech řízení mezi žalobkyní c) a žalovanou.

11. Žalobce a) odvolání žalované považoval za nedůvodné. Měl za to, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav z důkazů, které provedl; zejména pak ze svědecké výpovědi RNDr. příjmení, ze které zcela jasně vyplynulo, že obě platby ve výši 1 000 0000 Kč byly v účetnictví žalované zaúčtováy od počátku jako půčjky (nikoliv jako„ ostatní kapitálové fondy“, jak to žalovaná po celou dobu řízení účelově tvrdila) a že teprve po smrti zůstavitele žalovaná, navzdory nesouhlasu RNDr. jméno příjmení, obě platby účelově přeúčtovala do položky„ ostatní kapitálové fondy“. Tím bylo vyvráceno obranné tvrzení žalované, že do položky„ ostatní kapitálové fondy“ zaúčtoval obě platby zůstavitel a že tím měl projevit vůli, že se o půjčky nejedná. Za daných okolností nedávalo žádný smysl, aby soud prováděl další důkazy navržené žalovanou, zejména pak účastnickým výslechem jednatele žalované. Nesouhlasil s tím, že by výpověď svědka příjmení příjmení byla nezákonným důkazem, zde poukázal na to, že svědek nemohl porušit povinnost mlčenlivosti týkající se daňového poradenství, neboť se při svém výslechu o daních vůbec nezmínil. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3954/2018). K tomu dodal, že i kdyby se hypoteticky jednalo o otázky vztahující se k daňovému poradenství, je třeba konstatovat, že jestliže svědek daňové poradenství poskytoval nejen žalované, ale rovněž samostatnému zůstaviteli (jako fyzické osobě), jsou nepochybně jeho dědicové, případně jejich právní nástupci (tedy žalobci v tomto sporu), oprávněni svědka příjmení příjmení zprostit povinnosti mlčenlivosti. Pokud žalobci v řízení svým procesním důkazním návrhem v podobě svědecké výpovědi RNDr. příjmení dali zcela jasně najevo, že mají zájem na tom, aby tento svědek vypovídal, pak by se nejednalo o vadu, kvůli které by bylo nutné napadený rozsudek zrušit a vrátit zpět soudu I. stupně, neboť je zřejmé, že by se jednalo pouze o formalitu. Zdůraznil, že z označení obou plateb samotným zůstavitelem je bez jakékoliv pochybnosti zřejmé, že šlo o půjčky (tj. principiálně vratné platby). Zde poukázal na to, že žalovaná nikdy nevysvětlila, na základě jakého právního titulu si částku ve výši 2 000 000 Kč ponechala a odmítá ji vydat, přestože obě částky byly výslovně zůstavitelem označeny v beztohovostním příkazu k úhradě slovy„ půjčka firmě“. Konečně měl za to, že souhlas valné hromady podle § 196a obchodního zákoníku nebyl k platnosti půjčky zapotřebí, neboť podle tohoto ustanovení jednoznačně platilo, že souhlasu není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě.

12. Žalobkyně b) rovněž odvolání žalované považovala za nedůvodné a na podporu svého stanoviska uvedla v zásadě shodné argumenty tak, jak žalobce a) (viz předchozí odstavec). K neprovedeným důkazům doplnila, že žalovaná tyto návrhy odůvodnila zcela nesrozumitelně (důkazy měly být navrženy k prokázání„ důvodu (motivu) i právního titulu“ obou předmětných plateb). Žalovaná však nikdy v řízení netvrdila, jaký byl konkrétní motiv a konkrétní důvod plateb, pouze tvrdila, že půjčka to nebyla. Za této situace tak žalovaná nemohla úspěšně navrhovat jakékoliv důkazy k prokázání tvrzení o právním důvodu poskytnutí plnění, když žádný právní důvod v řízení netvrdila. Stejně tak nemohla navrhovat důkazy k prokázání negativní skutečnosti, tedy že„ nešlo o půjčku“.

13. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

14. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, jakož i s jeho skutkovým a právním závěrem a pro stručnost odkazuje na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, v němž se soud I. stupně podrobně vypořádal i s jednotlivými námitkami žalované, které ve svém odvolání víceméně zopakovala. Soud I. stupně všechny své závěry logicky zdůvodnil a jeho odůvodnění je přesvědčivé. Lze jenom shrnout, že z důkazů provedených v řízení před soudem I. stupně lze mít za prokázané, že zůstavitel RNDr. jméno příjmení, (zemř. 30. 7. 2011) poskytl jako fyzická osoba žalované půjčku ve výši 2 000 000 Kč, a to beztohovostními platbami ze dne 11. 4. 2011 a 21. 6. 2011. Půjčka byla bezúročná a nebyla sjednána její splatnost. V době poskytnutí půjčky byl zůstavitel jednatelem a společníkem žalované. Odvolací soud má za to, že smlouva byla uzavřena konkludentně (faktickým jednáním) tím, že zůstavitel poskytl žalované peněžní prostředky, když jeho jednání bylo zcela určité, neboť obě platby označil jako půjčku firmě, když u první platby konkrétně uvedl„ půjčka firmě 1 mil. Kč“ a u druhé platby uvedl„ půjčka firmě, druhá část“. Odvolací soud považuje za správné hodnocení důkazů soudem I. stupně včetně toho, že v dané věci byl přípustný důkaz výpovědí svědka příjmení příjmení, když tento svědek byl vyslýchán jako účetní poradce žalované, nikoliv jako daňový poradce. Odvolací námitka žalované, že tyto role se vzájemně prolínají a nelze je od sebe jednoznačně oddělit, má sice v obecné rovině své opodstatnění, nicméně to neznamená, že by nebylo možné osobu, která pro nějaký subjekt vykonává současně účetního i daňového poradce, vyslechnout. Podstatné je vždy, k jakým otázkám je výslech veden a co má být tímto důkazem prokázáno. Že se v takových případech nejedná o porušení povinnosti mlčenlivosti, dovodila i soudní judikatura (důkaz výpovědí svědka, který byl současně účetním i daňovým poradcem, byl připuštěn např. v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Co 414/2017 a v dovolacím řízení Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3954/2018 na takovémto postupu neshledal nic nezákonného). V daném případě svědek příjmení příjmení potvrdil, že v rámci vedení účetnictví žalované zpracovával rozvahu pro rok 2011, ve které byla předmětná půjčka zaúčtována jako půjčka zůstavitele vůči společnosti (žalované), když k tomuto závěru dospěl na základě všech indícií. Odvolací soud nepovažuje za právně významné to, jak nakonec byly předmětné platby (půjčka) zaúčtovány ve finální verzi rozvahy, kterou již za nového vedení společnosti (žalované) nezpracovával svědek příjmení, ale nová účetní a daňová poradkyně. Označení předmětných plateb samotným zůstavitelem ve spojení s výpovědí svědka příjmení příjmení tvoří ucelený řetězec důkazů, který vede k jednoznačnému závěru, že ze strany zůstavitele se jednalo o půjčku vůči společnosti (žalované). Za této situace tak další navržené důkazy žalovanou byly skutečně nadbytečné a soud I. stupně nepochybil, pokud je neprováděl.

15. Za situace, kdy smlouva byla uzavřena mezi společností (žalovanou) a jejím jednatelem (zůstavitelem), jedná se podle § 261 odst. 3, písm. f) zákona č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obchodní zákoník) o vztah, který se řídí obchodním zákoníkem. Jelikož smlouva samotná (smlouva o půjčce) nebyla jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku, řídí se podle § 261 odst. 6 obchodního zákoníku práva a povinnosti z této smlouvy občanským zákoníkem (a to § 657 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013); ve všem, co není dáno zvláštní úpravou občanského zákoníku pro daný smluvní vztah, pak platila obecná ustanovení obchodního zákoníku. Z této konstrukce vyplývá i právní závěr, že promlčení se řídí obchodním zákoníkem, když podle § 397 obchodního zákoníku byla obecná promlčecí doba 4 roky. V poměrech projednávané věci, kdy nebyla sjednána splatnost předmětné půjčky, se tak uplatní ust. § 391 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. V tomto případě zůstavitel poskytl žalované druhou část půjčky 21. 6. 2011, od následujícího dne tak mohl požadovat vrácení celé půjčky. Pouze zde je třeba korigovat nepřesný závěr soudu I. stupně o počátku běhu promlčecí doby. Pokud totiž zůstavitel (či jeho právní nástupci) mohl požadovat vrácení půjčky dnem 22. 6. 2011, znamená to, že splatnost mohla být vyvolána nejdříve dnem 23. 6. 2011. Čtyřletá promlčecí doba tak nezačala běžet 22. 6. 2011 (závěr soudu I. stupně), ale až 23. 6. 2011. Bez ohledu na tuto drobou odlišnost v právním hodnocení, je správný závěr soudu I. stupně o tom, že nárok žalobců a) a b) (kteří žalobu podali 5. 4. 2013) není promlčen.

16. Odvolací soud považuje rovněž za správný závěr soudu I. stupně o tom, že předmětná smlouva o půjčce nebyla neplatná pro nedostatek absence souhlasu valné hromady ve smyslu ust. § 196a odst. 1 obchodního zákoníku. Toto ustanovení zajišťuje ochranu společnosti před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny činit za společnost či jejím jménem právní jednání (úkony). Soudní praxe je ustálená v závěru, že podmínka souhlasu valné hromady se vztahuje jak na půjčky, kdy ovládaná společnost je věřitelem, tak na půjčky, kdy je dlužníkem. To vyplývá z toho, že i v případě, že ovládaná společnost nabývá nějaké peněžní prostředky, může být zatížena tím, že by například na sebe vzala závazek nepřiměřeně vysokého úroku z poskytnutých prostředků. V daném případě je však třeba vycházet z toho, že zůstavitel byl v době poskytnutí půjčky ovládající osobou žalované (ve smyslu § 66a odst. 3 písm. a/ obchodního zákoníku). Pro poměry projednávané věci to znamená, že zůstavitel mohl uzavřít smlouvu o půjčce s žalovanou i bez předchozího souhlasu valné hromady. Výjimka z podmínky souhlasu valné hromady je dána ustanovením § 196a odst. 2, věty druhé obchodního zákoníku, když tato výjimka je důsledkem ekonomických vazeb mezi ovládající osobou a ovládanou osobou. Pro posouzení platnosti této konkrétní půjčky pak není právně významné, zda ovládající a ovládaná osoba mezi sebou uzavřely ovládací smlouvu ve smyslu ustanovení § 66a odst. 7, věty čtrvté obchodního zákoníku (upravující podnikatelská seskupení, zejména koncerny a holdingy), neboť ustanovení § 196a obchodního zákoíku je třeba považovat za speciální úpravu obchodního zákoníku upravující opatření proti konfliktům zájmů výhradně jen ve vztahu ke smlouvám o úvěru a půjčce.

17. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že správné jsou závěry soudu I. stupně i ohledně prodlení žalované s vrácením půjčky od 7. 11. 2012 (viz bod 40 odůvodnění rozsudku).

18. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I., II. a dále i správný výrok II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2021, č. j. 43 C 42/2013-358 o náhradě nákladů řízení státu (výrok I. tohoto rozsudku).

19. Podle § 220 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud změnil výroky VI. a VII. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, když při jejich přezkumu dospěl k jiné výši nákladů. Zde byl správný závěr soudu I. stupně o tom, že žalobci a) i b) měli z procesního hlediska neúspěch jen nepatrný a že jim podle § 142 odst. 3 o.s.ř. náleží plná náhrada nákladů řízení. Nesprávně však byly vypočteny náklady za právní zastoupení obou žalobců.

20. V případě žalobce a) soud I. stupně správně vycházel z toho, že jeho zástupce v řízení učinil 13 účelných úkonů právní služby (uvedených v bodě 50 odůvodnění rozsudku), i z toho, že odměna za 1 úkon právní služby činí 9 460 Kč. Nebylo však vzato v úvahu, že za úkon spočívající v podání odvolání z 19. 3. 2018 mohla být přiznána jen poloviční odměna, nikoli plná odměna. Je třeba vycházet z toho, že odvolání bylo podáno do usnesení, kterým nebyl připuštěn návrh na přistoupení žalobkyně c) do řízení na straně žalobců, tedy do usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé. Podle § 11 odst. 2 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále jen advokátní tarif) za takovýto úkon náleží mimosluvní odměna ve výši jedné poloviny. Proto celková odměna za úkony právní služby měla být přiznána ve výši 118 250 Kč (12,5 úkonů po 9 460 Kč); s připočtením režijních paušálů 3 900 Kč (13x 300 Kč) a 21 % DPH ve výši 25 651,50 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) tak celkové náklady za právní zastoupení dosáhly částky 147 801,50 Kč. K této částce bylo třeba ještě připočíst i soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 14 360 Kč. Žalobci a) v řízení před soudem I. stupně tak vznikly celkové náklady ve výši 162 161,50 Kč. Proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

21. V případě žalobkyně b) byl správný závěr o tom, že její zástupce v řízení učinil 14 účelných úkonů právní služby (uvedených v bodě 51 odůvodnění rozsudku) a že za 1 úkon náleží odměna ve výši 9 580 Kč. I zde nesprávnost spočívá v tom, že za odvolání z 16. 3. 2018 proti rozhodnutí soudu z 7. 3. 2018 o nepřipuštění vstupu žalobkyně c) do řízení nenáleží plná, ale poloviční odměna ze základní odměny 9 580 Kč (tedy 4 790 Kč). Správně pak byla přiznána poloviční odměna za účast u jednání 18. 5. 2021, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí (§ 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu). Celková odměna za všech 14 úkonů právní služby tak dosáhla částky 124 540 Kč (12x 9 580, 2x 4 790). K těmto úkonům byly správně přiznány i paušální náhrady hotových výdajů ve výši 4 200 Kč (14x 300 Kč) i cestovné ke 4 soudním jednáním v celkové výši 10 309 Kč. Nebylo však důvodu, aby soud krátil zástupci žalobkyně b) účtovanou náhradu za ztrátu času v souvislosti s časem stráveným cestou z obec do obec a zpět. Zástupce žalobkyně b) účtoval za každou cestu 4 hodiny (celkem tedy 16 hodin, tj. 32 půlhodin), soud I. stupně mu však bez podrobnějšího zdůvodnění přiznal jen 24 půlhodin po 100 Kč. Správně tedy měla být zástupci žalobkyně b) přiznána náhrada za ztrátu času v rozsahu 32 půlhodin po 100 Kč, tj. celkem 3 200 Kč (ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu). Celkové náklady za právní zastoupení tak dosáhly částky 142 249 Kč a s připočtením 21 % DPH (29 872,30 Kč) částky 172 121,30 Kč. Po připočtení zaplaceného soudního poplatku ve výši 15 640 Kč tak celkové náklady žalobkyně b) před soudem I. stupně dosáhly částky 187 761,30 Kč. Proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a oběma úspěšným žalobcům byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení.

23. V případě žalobce a) náklady odvolacího řízení dosáhly částky 23 619,20 Kč. Tato částka představuje náklady za právní zastoupení a byla vypočtena podle advokátního tarifu. Zástupce žalobce a) v odvolacím řízení učinil 2 úkony právní služby, které podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu spočívaly v písemném vyjádření k odvolání a v účasti u odvolacího jednání dne 7. 6. 2022. Odměna za tyto úkony právní služby činí 18 920 Kč (2x 9 460 Kč). Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za každý úkon právní služby náleží zástupci režijní paušál ve výši 300 Kč, tj. celkem 600 Kč Náklady za právní zastoupení dosáhly částky 19 520 Kč. Jelikož zástupce žalobce a) osvědčil, že je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (ve výši 4 099,20 Kč) na celkovou částku 23 619,20 Kč. Proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.

24. V případě žalobkyně b) náklady odvolacího řízení dosáhly celkové částky 28 774,13 Kč, když se jedná o náklady za právní zastoupení vypočtené podle advokátního tarifu. I zástupce žalobkyně b) v řízení učinil 2 úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a v účasti u jednání odvolacího soudu. Proto mu náleží odměna v celkové výši 19 160 Kč (2x 9 580 Kč) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (2x 300 Kč). Mezi hotové výdaje bylo třeba započítat náklady cestovného k jednání odvolacího soudu, když zástupce žalobkyně b) cestoval vlastním osobním automobilem na trase obec – obec a zpět při ujetí celkem 420 km. Cestovné ve výši 3 220,27 Kč bylo vypočteno podle vyhl. č. 511/2021 Sb. ve znění účinném od 13. 5. 2022, podle které náhrada za použití vozidla činí 1 974 Kč (420 km x 4,70 Kč) a náhrada za pohonné hmoty činí 1 246,27 Kč (420 km x 0,063 x 47,10 Kč). Při výpočtu náhrady za pohonné hmoty bylo vycházeno z předloženého technického průkazu použitého vozidla, ze kterého vyplývá, že spotřeba paliva (motorová nafta) dle metodiky 2017 činí 6,3 l /100 km (kombinovaná spotřeba), a z vyhláškové ceny motorové nafty ve výši 47,10 Kč za 1 litr. Do hotových výdajů byla rovněž započítána náhrada za promeškaný čas nutný k cestě na jednání a zpět v částce 800 Kč (8 půlhodin po 100 Kč), když tento nárok se opírá o ust. § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu. Celkové náklady za právní zastoupení tak dosáhly částky 23 780,27 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně b) osvědčil, že je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (ve výši 4 993,86 Kč) na celkovou částku 28 774,13 Kč. Proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku V. tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně.

Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není samostatné dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).