KSBR 15 CO 194/2021-724

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ evidenčně bytem adresa ⟪LB:lb_004⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalovaným:; 1. příjmení, stavební bytové družstvo, IČO ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa; 2. Ing. jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_009⟫ bytem adresa; 3. Mgr. jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_010⟫ bytem adresa, ⟪LB:lb_011⟫ oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_012⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_013⟫ o určení vlastnictví, o návrhu na povolení obnovy řízení, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Brně („ dále jen soud I. stupně“) ze dne 30. 6. 2021, č. j. 61 C 141/2016-672,

I. Usnesení soudu I. stupně se v napadených výrocích I., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2) a 3), oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech odvolacího řízení částku 2 700 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaných 2) a 3) JUDr. jméno příjmení.

IV. České republice se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

1. V záhlaví označeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh žalobce na povolení obnovy řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 141/2016 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Co 45/2019 (výrok I.), nepřiznal žalovanému 1) náhradu nákladů řízení (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným 2) a 3) náklady řízení ve výši 6 534 Kč (výrok III.) a nepřiznal státu náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění uvedl, že návrh není důvodný, pokud je založený na tvrzení žalobce o tom, že existuje důkaz, který bez své viny nemohl použít v původním řízení a který by pro něho mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, a to rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494, 62 Co 8/2020,

2. kde v bodě 31. odůvodnění a i v dalších pasážích soud uvedl, že spis Městského soudu v Brně sp. zn. spisová značka (o jehož obsah se opírají meritorní rozhodnutí vydaná ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. spisová značka a v návaznosti na to i rozhodnutí v řízení vedeném u Městského soudu v Brně sp. zn. 61 C 141/2016) s meritem této trestní věci vůbec nesouvisí, neboť se týká právních vztahů k jinému bytu, a to bytu číslo v obec anonymizována dvě slova, nikoli k bytu číslo který je předmětem tohoto řízení. Soud I. stupně poukázal zejména na skutečnost, že žalobce v původním řízení nebyl úspěšný z toho důvodu, že nedisponoval naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovanému 1) žádné náklady v souvislosti s návrhem na povolení obnovy řízení nevznikly a žalovaným 2) a 3) vznikly náklady řízení ve výši 6 534 Kč O náhradě nákladů státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., když neúspěšný žalobce byl osvobozen od placení soudních poplatků.

3. Proti tomuto usnesení žalobce podal dne 9. 8. 2021 odvolání ve znění doplnění z 13. 8. 2021. Nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhu na povolení obnovy řízení, když měl za to, že žaloba je zcela důvodná. Opětovně poukázal na to, že žaloba na obnovu se opírá zejména o rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494, 62 Co 8/2020, ze kterého vyplynula nová skutečnost, a to že Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí vydaném v rámci řízení vedeného (u Krajského soudu v Brně) pod sp. zn. spisová značka vycházel při svém meritorním rozhodování ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. spisová značka, přestože tento spis s meritem této věci vůbec nesouvisí, neboť se týká právních vztahů vztahujících se k naprosto jinému bytu. Z této nové skutečnosti tedy vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci vyřešil otázku (která byla v původním řízení označena za otázku prejudiciální) na základě podkladů, které s předmětnou věcí nesouvisely. Z toho žalobce dovozoval, že Vrchní soud v Olomouci nemusel tuto předběžnou otázku vyřešit správně a že soud I. stupně měl tuto předběžnou otázku na základě této nové skutečnosti posoudit sám. Měl tak za to, že výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020 lze považovat za rozhodnutí, které by pro něho mohlo v rámci tohoto řízení přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Dalším odvolacím důvodem bylo, že soud I. stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani slovem nezmínil o tom, že žalobce u soudního jednání dne 30. 6. 2021 uvedl (doplnil) jako další důvod obnovy řízení skutečnost, že žalobce v listopadu 2008 převedl členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na svého otce jméno příjmení; proto nemohl později (stejná) členská práva a povinnosti převést na jméno příjmení. Soud I. stupně se také nezmínil ani o dalším důvodu obnovy (rovněž uplatněnému u jednání dne datum), a to že jméno příjmení ještě předtím, než převedl členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na žalované 2) a 3), uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu s jméno příjmení. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4872/2008 je dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi jméno příjmení a žalovanými 2) a 3) absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření jméno příjmení již členská práva a povinnosti nevlastnil. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný 1) se k odvolání žalobce nevyjádřil.

5. Žalovaní 2) a 3) navrhli, aby napadené usnesení bylo potvrzeno. Vyslovili přesvědčení, že žalobcem tvrzené skutečnosti nemohou v původním řízení změnit závěr soudu o tom, že na žádném určení žalobce nemá naléhavý právní zájem, neboť tvrzené (nové skutečnosti) se nijak nedotýkají závěrů, které byly v původním řízení rozhodné pro posouzení naléhavého právního zájmu.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Podle § 228 odst. 1 o.s.ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

8. Podle § 233 odst. 1 o.s.ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.

9. Podle § 233 odst. 2 o.s.ř. po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.

10. Z obsahu spisu vyplývá, že v původním řízení zahájeném dne 23. 5. 2016 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že žalovaní 2) a 3) nejsou vlastníky předmětné bytové jednotky (byt číslo o velikosti 3+1 nacházející se v 2. nadzemním podlaží na adrese anonymizována dvě slova 2, PSČ obec a společných bytových prostor a pozemku o podílu číslo) dle smlouvy o převodu vlastnictví jednotky z 14. 4. 2010 uzavřené mezi nimi a žalovaným 1). Dále se domáhal určení, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je žalovaný 1). Soud I. stupně rozsudkem z 3. 10. 2018, č. j. 61 C 141/2016-377 žalobu na určení vlastnictví zamítl, a to jak ve vztahu k žalovaným 2) a 3), tak ve vztahu k žalovanému 1). Pokud se týká určení vlastnictví ve vztahu k žalovaným 2) a 3), uvedl, že žalobce na tomto určení nemá naléhavý právní zájem. Pokud se týká určení vlastnictví ve vztahu k žalovanému 1), zde žalobu zamítl na základě výsledku řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. spisová značka, které se týkalo určení, zda žalobce je členem žalovaného 1) a nájemcem předmětného bytu. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně z 23. 1. 2018, č. j. číslo jednací bylo nejdříve návrhu vyhověno a o členství žalobce v družstvu a existenci nájemního vztahu bylo rozhodnuto kladně; k odvolání účastníků však Vrchní soud v Olomouci usnesením z 15. 8. 2018, č. j. číslo jednací toto rozhodnutí změnil tak, že návrh na určení, že žalobce je členem žalovaného 1) a nájemcem předmětného bytu, zamítl (rozhodnutí nabylo právní moci 14. 9. 2018). Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že smlouva o převodu členských práv k předmětnému bytu byla platně uzavřena nejdříve mezi žalobcem a jméno příjmení a následně mezi jméno příjmení a žalovanými 2) a 3). Žalobce proti rozsudku soudu I. stupně z 3. 10. 2018 podal odvolání. Ve věci poté rozhodoval Krajský soud v Brně rozsudkem ze 14. 5. 2019, č. j. 15 Co 45/2019-467, kterým byl rozsudek soudu I. stupně z 3. 10. 2018 potvrzen v zamítavých výrocích o určení vlastnictví k předmětné bytové jednotce. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil závěr, že žalobce od počátku neměl naléhavý právní zájem na určení, že žalovaní 2) a 3) nejsou vlastníky předmětné bytové jednotky. Pokud se týká určení vlastnictví ve vztahu k žalovanému 1), zde uvedl, že na počátku řízení žalobce měl naléhavý právní zájem na tomto určení, avšak v důsledku řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. spisová značka (na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 15. 8. 2018, č. j. číslo jednací ve spojení s usnesením z 29. 8. 2018, č. j. číslo jednací) tento naléhavý právní zájem ztratil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu z 14. 5. 2019 žalobce ještě podal dovolání. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením z 3. 6. 2020, č. j. 24 Cdo 465/2020-552 tak, že dovolání bylo odmítnuto; Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil závěr, že naléhavý právní zájem žalobce byl odvolacím soudem posouzen správně. Žalobce nakonec proti rozhodnutí soudu I. stupně z 3. 10. 2018, rozhodnutí odvolacího soudu z 14. 5. 2019 i rozhodnutí dovolacího soudu z 3. 6. 2020 podal ústavní stížnost; Ústavní soud usnesením z 8. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2408/20 tuto stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Rozsudek soudu I. stupně z 3. 10. 2018 o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k předmětnému bytu ve vztahu ke všem žalovaným tak nabyl právní moci dne 10. 6. 2019.

11. Z obsahu spisu dále vyplývá, že dne 19. 8. 2020 žalobce podal návrh na obnovu původního řízení ve znění jeho doplnění z 5. 1. 2021. Jako důvod obnovy uvedl existenci rozsudku Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494, 62 Co 8/2020 (kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 21. 3. 2019, kterým bylo státu uloženo zaplatit žalobci zadostiučinění 82 500 Kč s příslušenstvím z důvodu průtahů ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 17/2011). Důvod pro obnovu řízení spatřoval v bodě 31. odůvodnění výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (a v jeho dalších pasážích), když zde bylo uvedeno, že spis Městského soudu v Brně sp. zn. spisová značka (o jehož obsah se opírají meritorní rozhodnutí vydaná ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. spisová značka a ve věci vedené soudem I. stupně pod sp. zn. 61 C 141/2016) s meritem této věci vůbec nesouvisí, neboť se týká právních vztahů vztahujících se k naprosto jinému bytu. U nařízeného jednání dne 30. 6. 2021 žalobce doplnil další dva důvody pro obnovu řízení. Tvrdil jednak, že v listopadu 2008 převedl členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na svého otce (jméno anonymizováno), proto následně nemohlo dojít k převodu těchto členských práv na žalované 2) a 3). Dále tvrdil, že ve spise Městského soudu v Brně sp. zn. spisová značka dohledal dohodu z 22. 1. 2010 o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu z jméno příjmení na jméno příjmení; tato dohoda byla datována o 5 dní dříve než dohoda o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu uzavřená mezi jméno příjmení a žalovanými 2) a 3). I v tomto tedy spatřoval důvod, že žalovaní 2) a 3) nemohli získat členská práva a povinnosti k předmětnému bytu a že by jeho určovací žalobě mělo být vyhověno. Soud I. stupně u jednání provedl důkaz rozsudkem Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494, když tento důkaz směřoval k prvnímu tvrzenému důvodu obnovy. Dále dokazování provedl listinou nazvanou„ oznámení o převodu členství“ datovanou„ listopad 2008“, kterou žalobce se svým otcem jméno příjmení oznámili žalovanému 1), že mělo dojít ke zpětnému převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu na původního člena jméno příjmení (kdy přesně k tomuto zpětnému převodu mělo dojít, v listině uvedeno nebylo). Soud I. stupně nepřipustil důkaz do spisu založenou kopií dohody o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, která měla být uzavřena mezi jméno příjmení a jméno příjmení dne 22. 1. 2010.

12. Žalobce u jednání odvolacího soudu uvedl, že o existenci dohody z 22. 1. 2010 se dozvěděl někdy v období duben až červen 2021, kdy nahlížel do spisu Městského soudu v Brně sp. zn. spisová značka.

13. Pokud se týká posouzení, zda žalobce podal žalobu na obnovu řízení ve lhůtách stanovených ve shora citovaném ust. § 233 o.s.ř., a to jak v subjektivní 3-měsíční lhůtě, tak v objektivní 3-leté lhůtě, lze dospět k závěru, že subjektivní i objektivní lhůta byla splněna u prvního tvrzeného důvodu (rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020) i u třetího tvrzeného důvodu (dohoda o převodu členských práv a povinností z 22. 1. 2010). Pokud pak žalobce opíral důvod obnovy i o tvrzení, že v listopadu 2008 převedl členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na svého otce (druhý důvod), byl tento důvod uplatněný zjevně po uplynutí jak subjektivní, tak objektivní lhůty, když o této skutečnosti žalobce – jako účastník tohoto tvrzeného převodu – musel vědět již od roku 2008. Navíc by se jednalo o důkaz, který žalobce mohl použít už v původním řízení, takže by zde nebyly splněny ani základní podmínky pro obnovu řízení ve smyslu § 228 odst. 1 o.s.ř.

14. Pokud jde o první důvod obnovy, je třeba konstatovat, že rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494 ve věci samé řešil odškodnění žalobce za průtahy v soudním řízení; tedy s původním řízením to přímo nijak nesouviselo. Na tom nemohou nic změnit ani dílčí právní závěry uvedené v bodě 31. odůvodnění tohoto rozsudku. Je třeba znovu poukázat na to, že zamítnutí určovacích žalob v původním řízení je založeno na nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na obou určovacích žalobách. Z tohoto pohledu na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce nemůže nic změnit ani případný převod členských práv a povinností k předmětnému bytu, který měl dne 22. 1. 2010 proběhnout mezi jméno příjmení a jméno příjmení (třetí důvod obnovy). Toto všechno jsou skutečnosti, které měly být případně uplatněny v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. spisová značka, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobce není členem žalovaného 1) a nájemcem předmětného bytu. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce i v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. spisová značka podal návrh na obnovu řízení a že tento návrh byl zamítnut usnesením z 25. 11. 2021, č. j. číslo jednací ve znění usnesení z 31. 1. 2022, č. j. číslo jednací, přičemž Vrchní soud v Olomouci usnesením z 8. 6. 2022, č. j. číslo jednací potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně o zamítnutí návrhu žalobce na obnovu řízení v dané věci. Právní stav je tedy nadále takový, že bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobce není členem žalovaného 1) a není nájemcem předmětného bytu. Za dané situace tak nadále platí závěry odvolacího soudu uvedené v rozsudku z 14. 5. 2019, č. j. 15 Co 45/2019-467 o tom, že žalobce nemá na určovacích žalobách (jak ve vztahu k žalovanému 1), tak ve vztahu k žalovaným 2) a 3)) naléhavý právní zájem, a tento závěr nemohou změnit ani skutečnosti (a důkazy) uváděné v návrhu na obnovu původního řízení.

15. Odvolací námitka žalobce byla částečně důvodná ohledně toho, že soud I. stupně se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tvrzeným druhým a třetím důvodem pro obnovu. Nicméně vzhledem k závěrům odvolacího soudu uvedeným shora, toto částečné pochybení nemělo vliv na správnost rozhodnutí a nemohlo být ani důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

16. S ohledem na vše shora uvedené lze dospět k závěru, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení ve smyslu § 228 odst. 1 o.s.ř., proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadené usnesení ve výroku I. jako věcně správné potvrdil, a to včetně správných nákladových výroků III. a IV. (výrok I. tohoto usnesení).

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Jelikož žalobce nebyl s odvoláním úspěšný, vznikla mu povinnost nahradit ostatním účastníkům náklady řízení. Žalovaný 1) byl v odvolacím řízení pasivní a žádné náklady mu nevznikly, proto odvolací soud žalovanému 1) náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (výrok II. tohoto usnesení).

18. Úspěšným žalovaným 2) a 3) v rámci odvolacího řízení vznikly náklady za právní zastoupení v částce 2 700 Kč, proto náhrada v této výši byla uložena žalobci (výrok III. tohoto usnesení). Tato částka byla vypočtena podle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále advokátní tarif). Zástupce žalovaných v řízení učinil jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k odvolání) ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Jelikož se jedná o zastupování dvou osob, byla odměna za tento úkon vypočtena podle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu na částku 2 400 Kč za jeden úkon. Mezi náklady patří i režijní paušál ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalovaných v průběhu odvolacího řízení přestal být registrovaný jako plátce DPH, nebyla částka 2 700 Kč navyšována o 21 % DPH (tak jako u nákladů vzniklých v průběhu řízení před soudem I. stupně).

19. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl osvobozen od placení soudních poplatků, odvolací soud za použití § 148 odst. 1 o.s.ř. nepřiznal státu náhradu nákladů řízení v souvislosti s odvolacím řízením (výrok IV. tohoto usnesení).

Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně.

Nesplní-li povinná strana dobrovolně a včas, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná strana podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).