KSBR 15 CO 197/2021-97

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; příjmení příjmení spol. s r.o., IČO: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; IČO ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o částka s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2021, č. j. 249 C 5/2019-78,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného příjmení jméno příjmení.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2021, č.j. 49 C 5/2019-78, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhá zaplacení částky 18 812,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 17. 1. 2019 do zaplacení (výrok I.) a bylo mu uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II.).

2. Proti tomuto rozhodnutí podává odvolání žalobce, který namítá, že soud nesprávně zjistil skutkový stav ve věci a věc nesprávně posoudil po právní stránce. Svůj závěr o nepoctivosti žalobce učinil soud na základě hypotetického předpokladu o nějaké skutkové okolnosti, která nebyla tvrzena, kdy předpokládá, že se měl žalobce podílet na podnikatelském záměru developera, a že před zahájením realizace projektu byly s obcí ujednány též podmínky následného převodu, přinejmenším kupní cena či způsob jejího určení a dále předpokládá, že pokud tak není učiněno a obec bude fakticky nucena k řešení takové situace bez ohledu na výhodnost podmínek pro obec, tak se nejedná o postup poctivý. Zdůraznil, že situace kolem realizace celého projektu byla značně komplikovaná, byla ovlivněna především konkurzním řízením vedeným vůči developeru jméno příjmení. Žalobce, v zájmu ochránit své klienty, předmětný pozemek koupil za tržní cenu 86 000 Kč, aby byl dořešen přístup k pozemkům přes pozemní komunikaci, která měla být vybudována, aby částečně bylo vyrovnáno značně nerovné postavení mezi developerem a budoucími vlastníky, aby mohlo být jednáno o podmínkách přístupu k dotčeným pozemkům. příjmení nebylo blokováno pokračování výstavby, zřídil žalobce tehdejším vlastníkům věcná břemena, která jim dávala právo jízdy a chůze přes dotčený pozemek. Úmyslem koupě pozemku byla ochrana vlastníků před uplatňováním neoprávněných požadavků ze strany developera. Na předmětném pozemku se nachází veřejné prostranství, které zásadním způsobem omezuje žalobce v jeho vlastnickém právu, kdy nemůže volně disponovat s předmětem svého vlastnictví, nemůže předmět vlastnictví změnit tak, aby veřejné prostranství na tomto pozemku zaniklo. Vlastnické právo může být omezeno jen za odpovídající náhradu.

3. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen, zdůraznil okolnost, že k předmětnému pozemku bylo zřízeno 34 věcných břemen, která upravují právo pohybu po tomto pozemku, žalobce se tudíž nechová a nechoval k pozemku jako k veřejnému prostranství.

4. Poté, co odvolací soud zjistil, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.) a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202 o.s.ř. a contrario), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Žalobou podanou dne 1. 2. 2019, doplněnou dne 30. 10. 2019, se žalobce domáhá zaplacení částky 18 812,50 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdí, že je vlastníkem pozemku parc. číslo ostatní plocha, silnice, o výměře výměra v katastrální uzemí (dále též předmětný pozemek). Na pozemku se nachází veřejně přístupná komunikace, a to z části ul. ulice. Pozemek je užíván jako veřejné prostranství, je veřejně přístupný. Za užívání předmětného pozemku náleží žalobci odpovídající náhrada, která nebyla přes výzvu zaplacena. Odpovídající náhradu spatřuje v částce 75 Kč/m2/rok, neboť pozemek není užíván k podnikatelským účelům a výše nájemného se řídí cenovým předpisem. U jednání dne 20. 5. 2021 pak skutková tvrzení doplnil tak, že na pozemku je vybudována komunikace k budovám vystavěným developerem, tato z části stojí na pozemcích developera, z části na pozemku žalobce. Bylo zamýšleno, že po kolaudaci vozovky budou pozemky převedeny do vlastnictví žalovaného. Do doby kolaudace a převodu bylo vlastníkům nemovitostí, tj. bytových a nebytových jednotek v této lokalitě, zřízeno věcné břemeno užívání průchodu a průjezdu. Pozemek není dosud převeden do vlastnictví žalovaného z důvodu neshody na výši kupní ceny.

6. Žalovaný namítá, že pozemek neslouží obecnému užívání, slouží jednak vlastníku komunikace na něm budované a dosud nedokončené, jednak vlastníkům jednotek v bytových domech nacházejících se v sousedství, kdy k příchodu a příjezdu k jejich nemovitostem bylo zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy zatěžující pozemek žalobce. Stavebníkem a výlučným vlastníkem komunikace je právnická osoba s.r.o., jedná se o komunikaci nedokončenou, jejíž užívání bylo povoleno předčasně. Předčasné užívání nedokončené komunikace bylo povoleno s ohledem na potřebu přístupu k zrealizovaným přilehlým obytným budován. Omezení užívání pozemku nepramení z toho, že by byl veřejným prostranstvím, nýbrž z toho, že je zatížen několika desítkami věcných břemen a je zastavěn nedokončenou stavbou komunikace ve vlastnictví třetí osoby, přičemž věcná břemena byla zřízena za úplatu. Užívání třetími osobami bylo vykompenzováno peněžitým plněním z úplatného věcného břemene. Pozemek je přístupný z vůle žalobce, komunikace, která je zde stavěna a není zkolaudována, není ve vlastnictví žalovaného. To, že část pozemků nedotčená nedokončenou stavbou komunikace není oplocena, z něj nečiní veřejné prostranství.

7. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku (dále též o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

11. Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

12. Soud I. stupně provedl dokazování výpisem z katastru nemovitostí, rozhodnutím Úřadu městské části obec – část obce a část obce z 8. 1. 2016, obsahem smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 3. 2. 2010 a vyšel z nesporných tvrzení účastníků. Na základě provedeného dokazování žalobu zamítl, kdy své skutkové a právní závěry opřel o skutečnost, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku, ke kterému zřídil 34 dočasných a úplatných věcných břemen práva jízdy a chůze ve vztahu k celému pozemku. Jako úplatu obdržel částku 34x 1.700 Kč, tj. 57 800 Kč. Jedna čtvrtina předmětného pozemku má na povrchu asfalt, zbývající ¾ je nezpevněná polní cesta. Žalobce byl realitním zprostředkovatelem při prodeji a koupi nemovitostí v lokalitě obec, k. ú. část obce, při ulici ulice, kde probíhala výstavba bytových domů. V roce 2007 koupil pozemek, na jehož části byla vystavena komunikace sloužící jako přístupová cesta (resp. její část) k nově vystavěným domům. Bylo zjevně záměrem dokončit výstavbu včetně výstavby přístupových komunikací, zkolaudovat nové stavby a následně převést pozemky pod komunikacemi do vlastnictví žalovaného, jak vyplývá i ze znění smluv o zřízení věcného břemene, které se zřizuje to„ do doby převodu pozemku parcelní číslo (…) do vlastnictví stát. instituce nebo subjektu jím zřízeného za účelem správy komunikací“. Smlouvy byly uzavřeny dle žalobce za účelem, aby osoby kupující jednotky v nově vystavených domech měly nějak upraveno užívací právo k předmětnému pozemku. Do dnešního dne k převodu předmětného pozemku na žalovaného nedošlo, a to z důvodu absence dohody o kupní ceně.

13. Soud I. stupně poukázal na ustanovení § 13 o. z., zdůraznil, že mezi týmiž účastníky bylo vedeno řízení ve skutkově obdobné věci, týkající se pouze odlišného období (řízení sp. zn. spisová značka u Městského soudu v obec, týkající se období let 2014 a 2015). Žaloba v tomto řízení byla zamítnuta, neboť při zohlednění závěrů judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17) a s ohledem na specifika této věci nelze žalobci přiznat právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť existence velkého množství úplatně zřízených věcných břemen (zřízených do doby převodu vlastnictví k pozemku žalovanému) je okolností na straně žalobce, která vylučuje přiznání právní ochrany práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným za obecné užívání pozemku jako veřejného prostranství. Žalobce vyčerpal svůj nárok na kompenzaci omezení svého vlastnického práva vůči žalovanému již tím, že v minulosti zřídil věcná břemena chůze a jízdy osobám vlastníků, kteří přístupovou cestu primárně potřebují pro přístup ke svým nemovitostem. Tyto závěry byly přezkoumány Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1892/20), který se s nimi zcela ztotožnil. Ve svém rozhodnutí se pak Ústavní soud vypořádal i s námitkou žalobce o výši úplaty pokrývající jen náklady se zřízením věcného břemene spojené, kdy tento uvedl, že není zřejmé, jaký by žalobce měl motiv ke zřizování věcných břemen„ jen za údajné náklady s tím spojené“, když sám v ústavní stížnosti uvádí, že s majetkovými hodnotami„ musí být nakládáno tak, aby přinášely zisk“, navíc mezi účastníky jsou vedena jednání o prodeji pozemku, takže„ hovořit o nevýhodnosti jeho držení (žalobcem) ve vlastnictví je minimálně předčasné“ (srov. bod 9 odůvodnění shora uvedeného usnesení Ústavního soudu).

14. Soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok není důvodný, byť by se na první pohled mohlo jevit, že mezi účastníky vznikl vztah bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný, který je statutárním městem, užívá předmětný pozemek, který je přinejmenším zčásti (na níž je umístěna přístupová komunikace k nově vystaveným domům při ulici ulice) veřejným prostranstvím, k užívání tohoto pozemku nemá žádný právní důvod a za užívání neposkytuje žalobci žádnou kompenzaci. Soud I. stupně zdůraznil, že takovéto zjednodušující právní posouzení, které by nezohledňovalo specifika dané věci je ryze formalistické a nesprávné. Zdůraznil, že finanční protiplnění za zřízení věcného břemene nemusí být jedinou výhodou, která žalobci plynula a sotva si lze představit motiv, který by žalobce vedl ke zřízení věcných břemen, aniž by to pro něho bylo z ekonomického pohledu racionální. Kupní cena, za kterou pozemek nabyl, nijak výrazně nepřevyšuje částku, kterou inkasoval za zřízení věcných břemen o tři roky později. Žalobce zjevně měl významný důvod do vztahů mezi developerem a kupujícími vstoupit, když sám koupil pozemek v dané lokalitě a usiloval, jak sám tvrdí, o ochranu zájmů osob kupujících, jimž koupi zprostředkovával (má tedy např. jako realitní zprostředkovatel zájem na zachování dobrého jména a pověsti, což je stěží penězi ocenitelné). Dále soud I. stupně vyzdvihl, že k situaci, k níž v projednávané věci došlo, dojít podle původních záměrů developera ani žalobce vůbec nemělo, neboť lze předpokládat, že byly-li záměry všech zúčastněných poctivé (a jiné zájmy právem chránit netřeba, srov. např. ustanovení § 6 o. z.), měla být v určité (nikoli dlouhé) době realizována výstavba domů a přilehlých komunikací, tyto měly být řádně a včas zkolaudovány a pozemky pod nimi měly být převedeny do vlastnictví žalovaného. Jestliže k tomu do dnešního dne – přes odstup přesahující dobu deseti let – nedošlo, a to z důvodů nikoli na straně žalovaného, nemůže žalobce ani žádný jiný ze subjektů, který na výstavbě a developerském projektu v dané lokalitě jakkoli participoval, tj. včetně žalobce v projednávané věci, z této skutečnosti jakkoli těžit. Pokud má developer podnikatelský záměr vystavit domy a příjezdovou komunikaci k nim a přitom od začátku počítá s tím, že pozemky pod komunikací nezůstanou soukromé (nebudou převedeny do podílového spoluvlastnictví vlastníkům nemovitostí v dané lokalitě, nebudou k nim zřízena věcná břemena užívání apod.), ale budou převedeny obci, lze zcela legitimně předpokládat, že před zahájením realizace takového projektu s obcí sjedná též podmínky následného převodu, a to přinejmenším kupní cenu či způsob jejího určení. Neučiní-li tak a spoléhá-li prostě na to, že po vybudování komunikace bude nutno komunikační plochy kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a tím bude obec fakticky nucena k řešení takové situace bez ohledu na výhodnost podmínek pro obec, racionalitu takového jejího postupu apod., nejde o postup poctivý, požívající právní ochrany. V projednávané věci jsou mezi účastníky vedena jednání o prodeji předmětného pozemku, sporná je výše kupní ceny. Je zcela nepřijatelné, aby za této situace žalobce fakticky profitoval z toho, že účastníci řízení nedosáhli dohody o výši kupní ceny, a požadováním vydání bezdůvodného obohacení žalovaného fakticky nutil k co nejdřívější koupi pozemku za pro něho případně nevýhodných podmínek.

15. Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobci nelze právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznat, neboť se mu reálně náhrady za užívání jeho pozemku dostalo (a případně ještě dostane), tento nekupoval k tomu, aby jej sám užíval, ale k tomu, aby se podařilo realizovat podnikatelský záměr spočívající ve výstavbě a prodeji nemovitostí v dané lokalitě, na němž žalobce jako zprostředkovatel participoval tím, že koupi a prodej nemovitostí v dané lokalitě zprostředkovával. I kdyby odměna, jíž se mu dostalo za omezení vlastnického práva užívacími právy jiných osob, nespočívala přímo v součtu úplat, za něž bylo zřízeno 34 věcných břemen k pozemku, je nepochybné, že koupi pozemku a zřízení věcných břemen žalobce neprováděl nezištně. Žalobce je právnickou osobou zprostředkovávající koupě a prodej nemovitostí, nepochybně s cílem zisku. Zrealizuje-li žalobce prodej pozemku, jak bylo (mělo být) od počátku jeho záměrem, dostane se mu finančního protiplnění za pozemek. Pokud by žalobce považoval pozemek za veřejné prostranství, postrádá smysl zřizování věcných břemen průchodu a průjezdu pro vlastníky nemovitostí v dané lokalitě. Přiznáním plnění z bezdůvodného obohacení by žalobce de facto profitoval z toho, že dosud nesplnil to, co zjevně od počátku měl v úmyslu (a tento úmysl projevoval navenek přinejmenším ve vztahu ke kupujícím nemovitostí v dané lokalitě, což lze nepochybně usuzovat z toho, že věcná břemena byla zřizována na dobu určitou do doby převodu vlastnického práva k pozemku na žalovaného), nelze s ohledem na požadavek výkonu práv v souladu s dobrými mravy žalobci požadované plnění přiznat.

16. Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobci nepřísluší právo na vydání bezdůvodného obohacení, odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje, byť částečně z jiných právních důvodů. Předmětný pozemek je svou povahou veřejným prostranstvím ve smyslu ust. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Pozemek je zčásti zastavěn veřejnou komunikací, která sice slouží k přístupu k nemovitostem vybudovaným developerem, není však zkolaudována a stále je ve vlastnictví developera (společnosti právnická osoba), tj. osoby odlišné od žalovaného. Přinejmenším v tomto rozsahu není žalovaný pasivně legitimovaný k vydání bezdůvodného obohacení, kdy lze například odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 2496/11 v němž je vyjádřen závěr, že směřuje-li žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívá v užívání pozemků, a to tím způsobem, že se na těchto pozemcích nachází pozemní komunikace, je pasivně legitimovaným subjektem ten, kdo je vlastníkem dotčených komunikací. Nelze pak odhlédnout ani od judikaturou zastávaného názoru, že bezdůvodné obohacení vznikající umístěním stavby komunikace na cizím pozemku může vznikat i v rozsahu odpovídajícím užívání plochy nezastavěné touto komunikací, která je však k provozu komunikace nezbytná. Jiné právní hodnocení odvolacím soudem se však do výrokové části rozsudku soudu I. stupně nijak nepromítlo.

17. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobci nelze požadované plnění přiznat ani částečně. Z provedeného dokazování vyplynulo, že vlastnické právo žalobce ve skutečnosti neomezuje to, že jím vlastněný pozemek je veřejným prostranstvím. Omezuje ho jeho částečné zastavění komunikací, která je ve vlastnictví osoby odlišné od žalovaného, stejně jako zřízení úplatných dočasných 34 věcných břemen, která sám žalobce k celému předmětnému pozemku zřídil, a která spočívají v průchodu a průjezdu přes tento pozemek. Z uzavřených smluv o zřízení věcného břemene vyplývá, že bylo zřízeno dočasně právě proto, že pozemek bude v budoucnu převeden do vlastnictví stát. instituce. Na tom, že do současné doby k převodu nedošlo, tj. s odstupem času namítaná nevýhodnost věcných břemen, se podílí i žalobce.

18. Je-li odvolatelem namítáno, že soud I. stupně vychází ve svých úvahách jen z hypotetických předpokladů o tom, že před zahájením realizace projektu byly s obcí ujednány podmínky následného převodu, námitka není důvodná. Úmysl převodu pozemku do vlastnictví žalovaného vyplývá z uzavřených smluv. Soud I. stupně pak na základě této skutečnosti pouze rozvíjí úvahu o tom, že pokud byl převod do vlastnictví žalovaného od počátku předpokládán, měl by developer, postupoval-li by v právním styku poctivě, podmínky takového prodeje sjednat alespoň co se týče kupní ceny či způsobu jejího určení tak, aby v budoucnu nikdo netěžil ze situace, kdy se zúčastněné osoby nemohou na podmínkách prodeje následně domluvit. O tom, že k takové situaci skutečně došlo, svědčí i toto řízení.

19. Žalobce nabýval předmětnou nemovitost za situace, kdy věděl, že je určena ke stavbě komunikace a se stávající komunikací bezprostředně sousedí. Věděl od počátku, že jeho vlastnické právo bude omezeno. Byť pozemek splňuje definici veřejného prostranství, ve vztahu k osobám, s nimiž uzavírá smlouvy o zřízení věcného břemene, žalobce takto nejedná. Přestože by tyto osoby mohly mít přístup ke svým nemovitostem z titulu veřejného prostranství, uzavírá s nimi žalobce úplatné smlouvy o věcném břemenu, kterými upravuje právo průchodu a průjezdu přes svůj pozemek. Byť by tato úplata kryla jen náklady právního zastoupení a správní poplatek, což však žalobce v řízení před soudem I. stupně v koncentrační lhůtě neprokázal, jedná se pořád o situaci, kdy s daným pozemkem nakládal ve vztahu k těmto třetím osobám nikoliv jako s veřejným prostranstvím, tj. pozemkem přístupným všem, nýbrž jako s pozemkem, u něhož je obecné užívání vyloučeno. Za této situace pak žalobce žádá po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení z tvrzeného titulu obecného užívání pozemku, kdy jeho vlastní jednání je s tímto v rozporu. To, že„ dočasné“ období trvá déle, než žalobce předpokládal, a to z důvodu nedostatku shody o kupní ceně za nemovitost, kdy z obsahu spisu vyplývá, že účastníci mezi sebou o této záležitosti jednají, nemůže jít k tíži žádného z nich.

20. Přestože bylo zjištěno, že souhrnná výše plnění za jednotlivá věcná břemena je nižší než částka, z níž vycházel soud ve věci vedené u Městského soudu v obec pod sp. zn. spisová značka, nemůže tato skutečnost přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí. Podstatné je, že s pozemkem nakládal, jakoby se o veřejné prostranství nejednalo a nyní se domáhá plnění z toho titulu, že se jedná o veřejné prostranství. Byl to sám žalobce, kdo určoval obsah smluv o zřízení věcného břemene, pokud doba„ dočasná“ trvá déle, než předpokládal, což je dáno mj. tím, že s žalovaným není schopen se dohodnout na kupní ceně za pozemek, nemůže být zpětně změněn náhled na jeho jednání, kdy ve vztahu k předmětnému pozemku jednal tak, jakoby nebyl veřejně přístupný. Ostatně i Ústavní soud ve věci projednávané mezi týmiž účastníky uvedl, že jedná-li žalobce s žalovaným o prodeji předmětného pozemku, nelze hovořit o nevýhodnosti jeho držení.

21. Skutkové okolnosti, které byly v řízení zjištěny, odůvodňují ve svém souhrnu závěr, že přiznání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy.

22. Pokud žalobce argumentuje tím, že pozemek kupoval, protože měl obavu ze zneužití postavení developera vůči investorům, je třeba uvést, že pozemek byl tehdy ve vlastnictví třetí osoby, jeho koupě právě žalobcem nemohla obecně postavení, tj. ochranu investorů, nijak změnit. Pokud soud I. stupně hovoří o zjevně významném důvodu žalobce zasáhnout do vztahu mezi developerem a kupujícími, na této jediné skutečnosti, která nevychází z provedeného dokazování, a je jen úvahou soudu o tom, co mohlo žalobce k jeho počínání vést, není závěr soudu I. stupně vystavěn. V řízení bylo zjištěno, že žalobce předmětnou nemovitost koupil za tržní kupní cenu, věděl, že je určena pro stavbu pozemní komunikace, nemůže být užívána jinak, v budoucnu má být převedena do vlastnictví žalovaného. K takovému počínání musel mít žalobce jistě důvod, avšak pohnutky, které ho ke koupi pozemku vedli, nemohou mít vliv na výsledek tohoto řízení. Rozhodné pro posouzení, proč žalobci nelze právo na vydání bezdůvodného obohacení je to, že žalobce v době koupě pozemku znal jeho právní a faktický stav, věděl, že jeho určením bude podstatně omezen ve výkonu vlastnického práva, rozhodné je i jeho následné chování ve vztahu k třetím osobám, s nimiž uzavíral smlouvy o zřízení věcného břemene jako dočasné a úplatné (tj. jakoby se jednalo o pozemek, který není přístupný každému, a pohyb na něm je třeba zvláště smluvně upravit) a nyní žádá bezdůvodné obohacení po žalovaném z titulu veřejného prostranství (pozemek přístupný každému), i když je sám osobou, která se podílí na tom, že pozemek není dosud převeden do vlastnictví žalovaného.

23. Namítá-li žalobce, že soud I. stupně vycházel z nesprávného závěru, že se snad žalobce měl podílet na podnikatelském záměru developera vystavit domy a příjezdovou komunikaci k nim, z čehož pak měl plynout jeho počáteční kalkul, takový skutkový závěr soud I. stupně neučinil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že dospěl k závěru o tom, že žalobce byl realitním zprostředkovatelem při prodeji a koupi nemovitostí v dané lokalitě, o podnikatelském záměru spočívajícím ve výstavbě domů a příjezdové komunikace je pak hovořeno jen ve vztahu k developerovi, nikoli ve vztahu k žalobci. S ohledem na všechny tyto důvody je rozhodnutí soudu I. stupně správné.

24. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jak ve výroku o věci samé, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšný, má právo na náhradu nákladů řízení, které jsou představovány paušální náhradou ve výši 300 Kč za účast u odvolacího jednání dle vyhl. č. 254/2015 Sb., neboť ostatních nákladů řízení se žalovaný vzdal. Žalovaný byl sice zastoupen advokátem, ale nejedná se o náklad účelně vynaložený, protože je statutárním městem a má dostatečné personální a materiální vybavení a zabezpečení k tomu, aby ve sporech tohoto typu, tj. týkajících se nakládání s majetkem, využil práci svých zaměstnanců. Pokud žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení jako nezastoupenému účastníku, přestože byl právně zastoupen, má právo na paušální náhradu za úkony a ve výši dle vyhl. č. 254/2015 Sb., k nimž patří i příprava ke každému jednání, které ve věci mělo proběhnout či proběhlo.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí exekuce.