KSBR 15 CO 218/2021-124

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený obecným zmocněncem příjmení jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ bytem PSČ obec a číslo ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované:; jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 53 C 218/2019-106,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované příjmení jméno jméno příjmení.

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitých věcí, pozemku p. číslo o výměře 108m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova s číslem popisným rok, pozemku p.č.

2 15 Co 218/2021 číslo o výměře 99m2, zahrada a pozemku p. číslo o výměře 47m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, garáž, vše v obci obec, k.ú. část obce, zapsáno u stát. instituce, KP okres, na list vlastnictví (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalobce k povinnosti uhradit žalované náklady řízení ve výši 18 815,50 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II.). Dále soud I. stupně zavázal žalobce k povinnosti zaplatit státu náklady řízení ve výši 502 Kč (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podal prostřednictvím svého obecného zmocněnce odvolání žalobce. Podaným odvoláním napadá rozhodnutí soudu I. stupně v celém jeho rozsahu s tím, že ve svém žalobním návrhu popsal skutky a přesně vymezil činnosti a chování žalované ke své osobě jako dárci. I přes obsáhlé odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu nelze z toho dovodit, že by se žalovaná vůči žalobci popisovaného jednání nedopouštěla. Je nepochybné, že po návratu žalované do domu žalobce se vzájemné vztahy zhoršily, neboť žalobce, tak jako v předcházejícím období, obýval celý dům a měl za to, že služebnost, která byla sjednána darovací smlouvou, nastupuje teprve v okamžiku, kdy se nebude schopen sám o sebe postarat. Žalobce si je nyní již vědom, že nepochopení obsahu samotné darovací smlouvy s věcným břemenem nemůže být důvodem k odvolání daru, ale v daném případě je nutné uvážit, že žalobci při samotném darování nebyl objasněn obsah a důsledky právního jednání. Užívání celého domu tedy považoval žalobce za samozřejmé, a to do doby, kdy již nebude schopen tento užívat. Samotné násilné přestěhování žalobce do prostor vymezených věcným břemenem bylo nepřípustným, svévolným výkonem práva, a to za situace, kdy žalovaná je právního vzdělání a musela si tedy být vědoma toho, že tento způsob jednání je nepřípustný. Odcizení finanční hotovosti ve výši 98 000 Kč při zásahu do osobních věcí žalobce, byl už důsledek protiprávního jednání žalované. Vzhledem k okolnostem nebylo možné ztotožnit osobu, která hotovost odcizila. Prvoinstanční soud tedy podle žalobce nepřihlédl ke všem skutečnostem, které byly žalobcem tvrzeny, přičemž v průběhu řízení nebyla tvrzení žalobce vyvrácena. Žalobce dále uvádí, že již na počátku řízení poukazoval na to, že žalované v předcházejícím období převedl do vlastnictví nemovité věci v obci obec, u kterých předpokládal, že tyto bude užívat k bydlení, popřípadě k rekreačním účelům. Žalovaná nemovitosti však prodala, finanční obnos si ponechala, aniž by tento použila k zabezpečení své bytové situace. Samotné užívání domu na ulici ulice a číslo bylo dle názoru žalobce zcela účelově směřováno výlučně k tomu, aby žalobce dům opustil a tímto umožnil žalované s domovem volně disponovat. O tomto svědčí i vyjádření svědkyně jméno příjmení, sestry žalobce, která uvedla, že jí žalovaná společně se svojí matkou jméno příjmení, navštívily a požadovaly po této, aby ovlivnila žalobce k tomu, aby se zřekl věcného břemene, nechal si zaplatit a odešel z domu. Zcela amorální je skutečnost, že žalovaná mohla použít peníze, které obdržela z předcházejícího daru v obci obec, který prodala. Těmito okolnostmi celého případu se prvoinstanční soud vůbec nezabýval a neúplně zjistil skutkový stav věci, kdy postup a motivace jednání žalované mohla být zásadním vodítkem pro rozhodnutí ve věci. Žalobce má za to, že„ vztahy mezi rodiči a dětmi vyžadují ve věci darování a následné určité mravní čistoty vyšší právní ochrany“. Prvoinstanční soud provedl ve věci obsáhlé důkazní řízení, které však nepotvrdilo a rovněž tak nevyvrátilo tvrzení účastníků řízení. Žalobce má za to, že skutková zjištění potvrdily, že chování žalované bylo vůči žalobci šikanózní, zjevně v rozporu s dobrými mravy a vedly žalobce až k nutnosti psychiatrické léčby, která byla v průběhu řízení prokázána, a to v přímé souvislosti s chováním žalované. Za takovéto situace muselo docházet nepochybně k vyhrocení vzájemných vztahů a vzájemnému hrubému chování, jehož vznik je však nepochybně v chování žalované, která žalobce defakto provokovala a bylo jejím cílem. Prvoinstanční soud se vůbec nezabýval vznikem těchto psychických potíží žalobce a neprovedl výslech MUDr. jméno příjmení, psychiatra, který by mohl objasnit skutečnosti důležité pro vydání rozhodnutí. Prvoinstanční soud po provedeném důkazním řízení dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Rozhodnutí samotné se opírá o skutečnost, že žalobce se spolupodílel

3 15 Co 218/2021 na vzniku neshod a hádek s žalovanou. Je nutné zdůraznit, že žaloba byla podána za situace, kdy k zavrženíhodnému jednání docházelo toliko ze strany žalované, a žalobce odmítal tento způsob chování tolerovat a z tohoto důvodu odstoupil od daru. Z výpovědi samotného žalobce vyplynulo, že tento si nebyl vědom, že bude zasahováno a bylo zasaženo do jeho práv odpovídajících věcnému břemeni, respektive žalobce si vůbec nebyl vědom jakéhokoliv zásahu do jeho užívacích práv. Přestože se jedná o zcela subjektivní posouzení vzniku práv a povinností žalobce, prvoinstanční soud tuto okolnost vůbec neposuzoval a nevypořádal se s touto okolností. Žalovaná zcela evidentně změnila svůj přístup k žalobci, nerespektuje jeho osobnostní práva a oprávněné zájmy, neprojevuje o něj zájem. Žalovaná nerespektuje žalobce, preferuje vlastní zájmy směřující ke zbavení se žalobce. Podle názoru žalobce dochází tímto chováním žalované ke zjevnému porušování dobrých mravů tak, jak to má na mysli ust. § 2072 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že žalobce nadále trvá na vydání rozhodnutí ohledně určení jeho vlastnického práva.

3. Při jednání odvolací soudu se k odvolání žalobce vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce žalovaná. Uvedla, že odvolání žalobce nerespektuje princip neúplné apelace, když důkazy, které žalobce v rámci odvolání navrhuje, jsou uplatňovány v rozporu se zásadou koncentrace. Soud I. stupně podle žalované zjistil skutkový stav důsledně, provedl rozsáhlé dokazování, když důkazní návrhy uplatněné po koncentraci řízení nic nemohou změnit na výsledcích skutkových zjištění.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se v projednávané věci domáhá určení svého vlastnického práva a to v souvislosti s vrácením daru. V této souvislosti tvrdil, že žalované daroval předmětnou nemovitost s tím, že v jeho prospěch a prospěch jeho bývalé manželky (matky žalované) bylo zřízeno právo věcného břemene spočívající v doživotním užívání vymezené části darované nemovitosti. Žalobce dále tvrdil, že žalovaná se ve vztahu k němu jako dárci dopustila chování v rozporu s dobrými mravy, které je důvodem pro vrácení daru. Toto jednání, včetně odstoupení od darovací smlouvy, vymezil žalobce v dopise ze dne 25. 10. 2018, kterým žalovanou vyzval k vydání daru. Žalovaná na tento dopis nereagovala.

6. Vzhledem k právě uvedenému, kdy žalobce má za to, že na základě výzvy k vrácení daru ze dne 25. 10. 2018 je vlastníkem uvedené nemovitosti, přičemž jako vlastník je v rozporu s tím vedena v katastru nemovitostí žalovaná, má odvolací soud za to, že v projednávané věci má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení (srov. § 80 o.s.ř.).

7. V projednávané věci je třeba nejprve uvést, že (ať již podle úpravy v novém občanském zákoníku, tedy zákoně č. 89/2012 Sb., nebo i dle úpravy v dřívějším občanském zákoníku, tedy zákoně č. 40/1964 Sb.) předpokladem pro navrácení daru je hmotněprávní úkon učiněný dárcem, jímž obdarovaného vyzývá k vrácení daru (podle nové právní úpravy odstupuje od darovací smlouvy). Soud I. stupně, byť konstatoval skutečnosti ohledně dopisu ze dne 25. 10. 2018, považoval za odstoupení od darovací smlouvy a výzvu k vrácení daru (tedy realizaci tohoto hmotněprávního úkonu) až samotnou žalobu a její doručení. V této souvislosti lze uvést, že i když ustálená judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007) připouští, aby výzva dárce k vrácení daru, co by jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému, byla obsažena v žalobě, judikatura ohledně tohoto předpokladu zdůrazňuje, že se jedná o hmotněprávní úkon, který musí splňovat náležitosti hmotného práva.

4 15 Co 218/2021

Tento hmotněprávní úkon sice může být obsažen v žalobě, avšak konkrétně jen v té její části, která obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností; nikoli tedy v návrhu rozsudečného výroku, který je procesněprávním úkonem adresovaným soudu, a který v sobě bez dalšího výzvu k vrácení daru obsahovat nemůže (když zde uvedené rozhodnutí navazuje na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodnutí ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000 a též dřívější rozhodnutí ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96).

8. V uvedených souvislostech má odvolací soud za to, že žaloba tak, jak byla žalobcem (respektive jeho zástupcem) u soudu I. stupně podána, neobsahuje hmotněprávní úkon – výzvu k vrácení daru. Odvolací soud se pak na základě důkazů provedených soudem I. stupně, tedy listiny ze dne 25. 10. 2018 jako odstoupení od smlouvy včetně podacího lístku (potvrzeného poštou téhož dne), zabýval tím, zda tento hmotněprávní úkon byl učiněn před podáním žaloby, a to právě touto listinou. V tomto směru odvolací soud dospívá k závěru, že uvedená listina splňuje předpoklady hmotněprávního úkonu k vrácení daru, byla zaslána doporučeně prostřednictvím držitele poštovní licence, který ji doručoval na adresu, kde se žalovaná, tedy obdarovaná, zdržovala. I když faktické převzetí uvedené listiny žalovanou nebylo prokázáno, odvolací soud má za to, že tímto byl hmotněprávní úkon – výzva k vrácení daru proveden, a to i s odkazem na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že„ projev vůle dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tzn. v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od okamžiku dojití projevu vůle do sféry adresáta je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. Není přitom nezbytné, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu; dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009). S ohledem na uvedené má odvolací soud za to, že žalobce jako dárce učinil ve vztahu k žalované jako obdarované hmotněprávní úkon, jímž ji vyzval k vrácení daru, přičemž tento úkon (výzva) se dostal do sféry dispozice žalované a tedy ze strany žalobce jako dárce byl naplněn první předpoklad pro vrácení daru, tedy realizace tohoto hmotněprávního úkonu.

9. V projednávané věci je třeba dále uvést, že pokud se soud I. stupně zabýval naplněním předpokladů pro vrácení daru (tedy hodnotil jednání, které žalobce jako dárce žalované jako obdarované vytýkal s tím, že uvedené jednání je v rozporu s dobrými mravy, a že je tedy důvodem pro vrácení daru) posuzoval věc dle nového občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb., a to jeho ust. § 2072 a následující. Aplikace tohoto právního předpisu soudem I. stupně však nebyla správná. Zde je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že„ byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), i když k „ nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by mu - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení. Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o typické právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1841/2020 – a též dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu např. sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, sp. zn. 33 Cdo 124/2020, sp. zn. 33 Cdo 2132/2019 atd.).

10. Na základě právě uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci se neuplatní zákon č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník), ale je třeba aplikovat právní úpravu předchozí, která byla platná a účinná v době uzavření darovací smlouvy tj. zákon č. 40/1964Sb. (a to byť jednání, které žalobce považuje za v rozporu s dobrými mravy, a kterého se dle jeho tvrzení měla žalovaná dopustit a jež bylo vymezeno ve výzvě z 25. 10. 2018, mělo být ze strany žalované realizováno až po 1. 1.

5 15 Co 218/2021

2014, tedy v době účinnosti nového občanského zákoníku). Odvolací soud tedy s ohledem na ustálenou a zcela jednoznačnou judikaturu Nejvyššího soudu posuzoval uvedenou věc dle § 630 zákona č. 40/1964 Sb.

11. Podle ust. § 630 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen občanský zákoník) dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

12. Vzhledem k tomu, že hmotněprávní úkon, kterým žalobce vyzval žalovanou k vrácení daru, byl z jeho strany proveden dne 25. 10. 2018, přičemž pro posouzení naplnění hypotézy uvedené v ust. § 630 občanského zákoníku je tento úkon určující, je zřejmé, že lze vycházet jen z těch vytýkaných jednání, které žalobce v uvedené listině skutkově vymezuje. Nelze se tak zabývat těmi, které v uvedené listině vymezeny nejsou, přičemž je lhostejno, zda jde o jednání, které se sice událo, ale nebylo v listině uvedeno nebo jde o takové jednání, k němuž došlo až později po odeslání uvedené listiny.

13. Z tohoto pohledu pokud žalobce v rámci žaloby uváděl další jednání, jichž se dle jeho tvrzení měla žalovaná dopustit, než jsou ta, která žalobce uvedl v dopise ze dne 25. 10. 2018 (jako je např. uváděné vystěhování věcí žalobce provedené v prosinci 2018), tyto nemohou být předmětem posouzení a odvolací soud se těmito nezabýval, neboť nebyly součástí výzvy k vrácení daru ze dne 25. 10. 2018.

14. V tomto ohledu žalobce v dopise ze dne 25. 10. 2018 jako jednání v rozporu s dobrými mravy vymezil: ⟪LB:lb_001⟫ -) oznámení žalované, že žalobce přestěhují do sklepa (vyházení peřin z ložnice); ⟪LB:lb_002⟫ -) kopání do psa; ⟪LB:lb_003⟫ -) zamykání dveří a ponechání klíče v zámku, aby nebylo možné se dveřmi dostat do domu (žalobce nucen„ vcházet“ = lézt do domu sklepním oknem); ⟪LB:lb_004⟫ -) rozhazování jeho šatů; ⟪LB:lb_005⟫ -) výměnu cukru za sůl a obráceně; ⟪LB:lb_006⟫ -) odpojování počítače; ⟪LB:lb_007⟫ -) schovávání věcí žalobce; ⟪LB:lb_008⟫ -) braní peněz proti jeho vůli a bez svolení; ⟪LB:lb_009⟫ -) zamykání žalobce v místnosti, kterou užívá jako kancelář; ⟪LB:lb_010⟫ -) braní jídla žalobci; ⟪LB:lb_011⟫ -) neudržování pořádku; ⟪LB:lb_012⟫ -) pořádání hlučných večírků v domě s nadměrnou konzumací alkoholu; ⟪LB:lb_013⟫ -) vyhrožování žalobci, že ho nechá zavřít, s tím, že nafinguje znásilnění a obviní z tohoto žalobce; ⟪LB:lb_014⟫ -) úmyslné poškození dveřní lišty u zaparkovaného veterána (vozidla) zn. Saab 900 Aero cabrio.

15. Zde je třeba uvést, že pokud jde o posouzení jednotlivých jednání, jež byly vytknuty v dopise ze dne 25. 10. 2018, je třeba při jejich posouzení vycházet taktéž z ustálené judikatury, z níž vyplývá, jednak to, že„ k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění

6 15 Co 218/2021 vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského, objektivizovaného, pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007). Dále nelze přehlížet to, že„ předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 občanského zákoníku, nýbrž předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Dárce se jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolávat skutkových okolností, jež nastaly či existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000).

16. Jde-li o projednávanou věc, odvolací soud po přezkoumání věci dospívá ke shodnému závěru jako soud I. stupně, že ze strany žalobce nebylo prokázáno (a to přes poučení dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř.), že by se žalovaná dopustila jednání takového charakteru a takové intenzity, které by naplňovalo předpoklady pro vrácení daru. V této souvislosti nelze přehlédnout, že naopak v řízení bylo prokázáno to, že spory mezi účastníky vznikaly především z popudu žalobce, a to za situace, kdy dle darovací smlouvy měl zřízeno věcné břemeno jen k určité části domu, avšak žalobce po odchodu žalované v roce 2017 (a následném odchodu i její matky, tedy dřívější manželky žalobce) užíval celý dům sám. Pokud se tedy v červenci 2018 žalovaná vrátila zpět do domu a usilovala o úpravu užívání dle obsahu darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, žalovaný s tímto nesouhlasil a z výslechu svědků je zřejmé, že právě tato skutečnost byla důvodem vzniku rozepří mezi účastníky. I přes uvedené spory však žádný ze svědků navržených žalobcem nepotvrzoval, že by (kromě zprostředkovaného sdělení přímo od žalobce) viděl nebo měl nějaké informace o jednání žalované, které jí žalobce v rámci dopisu ze dne 25. 10. 2018 vytýkal, a které dle jeho názoru měly být důvodem pro vrácení daru. V této souvislosti naopak nelze přehlédnout zprávy Policie ČR potvrzující tvrzení žalované o jejím napadení ze strany žalobce.

17. Pokud soud I. stupně neprovedl výslech MUDr. příjmení, nejedná se dle odvolacího soudu o vadu řízení, když na výslovný dotaz odvolacího soudu při jednání odvolacího soudu zástupce žalobce uvedl, že navrhovaný svědek nebyl přítomen žádnému z vytýkaných jednání, přičemž informace měl pouze zprostředkovaně od samotného žalobce. V tomto směru tedy pokud již byly soudem I. stupně provedeny důkazy, které o zprostředkované informaci (např. sestra žalobce) vypovídali, nebylo třeba duplicitně tyto skutečnosti zjišťovat od dalších osob. Za rozhodující odvolací soud považuje to, co vyšlo v průběhu dokazování najevo z výpovědí svědků, kteří přímo uvedenou situaci vnímali, případně pak z provedených listin (zprávy Policie ČR).

18. V neposlední řadě pak ostatní odvolací námitky žalobce ohledně toho, že si dostatečně neuvědomoval obsah a důsledky věcného břemene, případně to, že dříve daroval žalované nemovitost v obec, kdy očekával, že v ní bude žalovaná bydlet (případně že za peníze utržené jejím prodejem si pořídí jiné bydlení), nemají z pohledu posouzení žaloby o určení vlastnictví z důvodu vrácení daru (tedy z pohledu aplikace ust. § 630 občanského zákoníku) žádný vliv – jedná se o námitky zcela irelevantní.

19. S ohledem na vše uvedené tedy odvolací soud dospěl k závěru, že pokud jde o věc samu, tak byť soud I. stupně aplikoval nesprávnou právní úpravu, je jeho závěr o zamítnutí žaloby správný. Z těchto důvodů proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně včetně rozhodnutí o nákladech řízení dle ust. § 219 o.s.ř potvrdil.

7 15 Co 218/2021

20. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byla úspěšná žalovaná, náleží jí náhrada účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti s tímto řízením vznikly. V tomto směru se jedná o náklady za právní zastoupení, a to za 1 úkon právní služby ve výši 2 500 Kč, 1 režijní paušál 300 Kč a DPH; celkem se tedy v rámci odvolacího řízení jedná o náklady v částce 3 388 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalované tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně.