KSBR 15 CO 83/2022-177

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému:; příjmení jméno jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_005⟫ t.č. anonymizována dvě slova obec, ulice a číslo, PSČ obec ⟪LB:lb_006⟫ zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 341 406,22 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2022, č. j. 253 C 14/2019-145,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II., IV., V. a VI. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že jednak zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 351,93 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 351,93 Kč od 28. 9. 2018 do zaplacení (výrok I.). Dále soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 337 045,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 337 045,29 Kč od 28. 9. 2018 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní

2 15 Co 83/2022 moci rozsudku (výrok II.). Současně soud I. stupně zamítl žalobu v části, kde se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 300 Kč (výrok III.). Soud I. stupně též uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 571 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Současně soud I. stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 17 071 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.). V neposlední řadě pak soud I. stupně rozhodl tak, že„ žalobkyně je povinna nahradit České republice – Městskému soudu v Brně část nákladů řízení spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka žalovaného, jejichž přesná výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do 3 dnů od právní moci samostatného usnesení“ (výrok VI.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně i žalovaný. Žalobkyně svým odvoláním napadá výrok V., jímž jí byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 17 071 Kč a dále nákladové výroky IV. a VI. rozhodnutí soudu I. stupně. Žalovaný svým odvoláním napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, a to ohledně výroku II., jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 337 045,29 Kč s příslušenstvím a výrok IV. o nákladech řízení. Z uvedeného tedy vyplývá, že nebyl žádným z účastníků napaden výrok I. a výrok III., které tak již dříve samostatně nabyly právní moci.

3. V případě odvolání žalovaného ve věci samé, tedy proti výroku II. (a závislému výroku IV. o nákladech řízení), žalovaný namítá, že i přesto, že dříve bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno z důvodu, že nárok uplatněný žalobkyní nebyl odpovídajícím způsobem prokázán, má žalovaný za to, že uvedený stav nadále trvá a tuto námitku tedy žalovaný činí i vůči rozsudku soudu I. stupně ze dne 3. 3. 2022, č. j. 253 C 14/2019-145, když má za to, že v řízení nebyla dostatečným způsobem prokázána důvodnost a výše žalobkyní uplatněného a tvrzeného nároku – tedy, že byly žalovanému poskytnuty tvrzené zdravotnické služby, a že tyto byly uhrazeny žalobkyní předmětným poskytovatelům zdravotní péče. Žalovaný dále připouští, že po rozhodnutí odvolacího soudu soud I. stupně vyzval žalobkyni k prokázání předmětných skutečností, přičemž žalobkyně doložila potvrzení předmětných poskytovatelů zdravotnické péče, že péče byla poskytnuta a žalobkyni účtována. Dále byly dodány potvrzení o platbách značných částek mezi žalobkyní a předmětnými poskytovateli zdravotnické péče, bez bližší specifikace. Žalovaný se domnívá, že doplněné listiny nemají ve vztahu k uplatněnému nároku dostatečnou důkazní váhu. Listiny byly zjevně vypracovány na žádost žalobkyně, s cílem vyhovět poslední výzvě soudu. Nejsou to listiny, které by historicky prokazovaly poskytnutí služeb, nejsou to listiny, které by prokazovaly úhradu té které služby ze strany žalobkyně vůči poskytovateli zdravotnické péče. V listinách nejsou dostatečným způsobem specifikovány poskytnuté služby. Poskytnutí konkrétních služeb není nijak prokazováno. Z balíku plateb nelze dovodit, zda tyto balíky obsahují konkrétní platbu – tedy zda žalobkyně hradila za žalovaného. Je třeba poukázat i na skutečnost, že mezi žalobkyní a poskytovateli zdravotnické péče logicky existuje blízká funkční vazba, která musí být brána na zřetel při hodnocení důkazů. Žalovaný se domnívá, že jak poskytování zdravotnické péče, tak i nakládání s prostředky z veřejného zdravotního pojištění nepochybně vyžaduje podstatně vyšší míru transparentnosti co do vedení dokumentace, náležitého vyúčtování i realizace plateb, než jak vysvítá z předložených důkazních prostředků. Náhrada za případné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného vyžaduje precizní evidenci a vyúčtování. Tím spíše pokud toto mají provádět veřejné instituce. V řízení nelze přimhouřit oči nad břemenem důkazní na straně žalobkyně, i když se jedná o zákonnou zdravotní pojišťovnu, a v tomto je třeba poukázat na zásadu rovnosti stran v řízení před soudem. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených částech zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Odvolání proti rozsudku soudu I. stupně podala též žalobkyně, a to výlučně do výroku IV., V. a

3 15 Co 83/2022

VI. Jde-li o odvolání proti výroku V., jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit soudní poplatek, žalobkyně v této souvislosti poukazuje na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a dále na ust. § 11 odst. 2 písm. d/ zákona č. 549/1991 Sb. (o soudních poplatcích), dále § 11 odst. 1 písm. b/ téhož zákona, kdy provádí jejich„ výklad“ a zdůrazňuje, že osvobození dle ust. § 11 odst. 2 písm. d/ zákona o soudních poplatcích se vztahuje i na zdravotní pojišťovny. Odvolání proti výroku VI. pak žalobkyně odůvodňuje tím, že„ při změně výroku V. musí dojít ke snížení částky, kterou má hradit žalovaný žalobkyni o částku 17 071 Kč na částku 1 500 Kč“. Ohledně napadeného výroku VI. žalobkyně poukazuje na ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. a namítá, že v případě, že jsou splněny u žalobkyně předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak není na místě uložit jí povinnost nahradit náklady řízení státu v rozsahu cca 1,36 %. Žalobkyně tedy vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby odvolací soud výrok VI. zrušil a výroky IV. a V. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 17 071 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

5. Žalobkyně se dále vyjádřila k odvolání žalovaného, když uvedla, že platby všem zdravotnickým zařízením jsou zasílány v rámci hromadných plateb a představa, že každá jednotlivá úhrada bude zasílána jednotlivě, není v praxi realizovatelná. Mezi poskytovateli zdravotních služeb a VZP ČR existují pouze smluvní vazby, kdy veškeré smlouvy jsou řádně zveřejněny. VZP ČR není nijak majetkově a ve smyslu ovládání osob propojena s poskytovateli zdravotních služeb. Jedinou výjimkou je propojení přes zřizovatele VZP ČR, tedy přes stát – Českou republiku. Zde je toto propojení i se soudy. Je nepředstavitelné, že by zdravotnická zařízení potvrzovaly provedené úhrady ze strany VZP ČR, přestože by tyto úhrady nebyly provedeny. Žalobkyně zdůrazňuje, že zdravotnická zařízení opakovaně v minulosti upozorňovaly na zpožďování plateb. Zde odkazuje na § 6 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, tedy předpoklad, že subjekty jednají poctivě. Bez sebemenšího důvodu nelze dle názoru žalobkyně zpochybňovat tvrzení zdravotnických zařízení. příjmení příjmení jméno vychází z totožných údajů, které jsou doloženy v přehledech zdravotní péče, které byly podkladem žaloby. Žalobkyně dále uvádí, že žalovaný byl i v následujících letech, a i v současnosti je i nadále hospitalizován ve zdravotnickém zařízení, kdy je jím čerpaná zdravotní péče hrazena ze strany VZP ČR. Je naprosto zřejmé, že předmětem žaloby není nějaké náhodné ošetření, ale hrazení prakticky permanentní péče ve zdravotnickém zařízení. Důvěra zákonodárce v přesnou evidenci zdravotní péče hrazenou ze strany zdravotních pojišťoven vedla v rámci tzv. správní novely zákona č. 48/1997 Sb. i k novelizaci § 44 odst. 5. V rámci přestupkového řízení, které po 1. 1. 2022 vedou zdravotní pojišťovny, je možné uložit zneuživateli i povinnost nahradit škodu, která zneužitím vznikla. Pokud by byla pochybnost o evidenci a správnosti údajů u zdravotních pojišťoven, tak by k tomuto kroku zákonodárce nedospěl. Mimo uvedené dále žalobkyně poukazuje na to, že v případě, že by žalovaný čerpal zdravotní péči mimo ČR, tak VZP ČR není oprávněna vyžadovat další doklady k platbě a požadovanou platbu musí uhradit bez dalšího, když v tomto směru odkazuje na čl. 3 rozhodnutí č. S9 Správní komise pro koordinaci systému sociálního zabezpečení ze dne 20. 6. 2013 o postupech a poskytování náhrad za účelem provádění čl. 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004. Žalobkyně v neposlední řadě pak uvádí, že i v případě, že by došlo např. na zkoumání úhrad soudním znalcem a byl vypracováván znalecký posudek, tak by soudní znalec rovněž mohl vycházet pouze z podkladů VZP ČR a zdravotnických zařízení. V situaci, kdy žalovaný čerpal zejména psychiatrickou péči, tak není možné tuto prokázat„ zkoumáním/prohlídkou“ žalovaného, jako např. provedení operace, kdy došlo k odstranění žlučníku, léčbě zlomeniny apod. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud potvrdil napadený výrok II. rozhodnutí soudu I. stupně.

6. K odvolání žalobkyně se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil též žalovaný. K otázce

4 15 Co 83/2022 osvobození od soudních poplatků v případě žalobkyně žalovaný poukazuje na závěry soudu I. stupně s tím, že úvahy uváděné žalobkyní v rámci podaného odvolání se opírají jednak o důvodovou zprávu a zákonodárný proces včetně úvah de lege ferenda. K tomu žalovaný uvádí, že jakkoliv lze argumentaci žalobkyně rozumět, tak je třeba přivolit soudu I. stupně v tom, že ze znění ust. § 11 odst. 2 písm. d/ zákona o soudních poplatcích se nepodává, že by předmětné řízení, v němž se žalobkyně jako zdravotní pojišťovna domáhá po žalovaném náhrady toho, co vyplatila zdravotnickému zařízení za jeho léčení, bylo řízením, v němž má být odškodněna újma na zdraví (či usmrcení) ani řízením souvisejícím. Pokud záměrem zákonodárce bylo skutečně osvobození zdravotních pojišťoven, i v tomto typu řízení, pak provedení samotného ustanovení bylo provedeno nešťastně, jelikož z něj dostatečně nevyplývá. Za daných okolností ponechává žalovaný úvahu ohledně osvobození žalobkyně od soudního poplatku na úvaze odvolacího soudu.

7. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že ani odvolání žalobkyně ani odvolání žalovaného není důvodné.

8. Podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen občanský zákoník) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Jde-li tedy o odvolání žalovaného ve věci samé, a to proti výroku II., kde byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 337 045,29 Kč s příslušenstvím, je třeba poukázat na to, že pokud dřívější rozhodnutí soudu I. stupně ohledně tohoto nároku bylo zrušeno a vráceno s tím, že bylo označeno za předčasné, bylo tak učiněno na základě toho, že závěry (skutkové závěry), které soud I. stupně učinil, neměly dostatečnou oporu v provedeném dokazování, neboť soud I. stupně vycházel výlučně z interní evidence žalobkyně, která nebyla potvrzována žádnými jinými důkazy. Poté, co dřívější rozhodnutí soudu I. stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, soud I. stupně doplnil dokazování, a to potvrzeními třetích stran (subjektů odlišných od žalobkyně – tedy anonymizována dvě slova obec ze dne 14. 9. 2021 – č.l. 111 spisu, potvrzení anonymizována dvě slova u anonymizováno. jméno ze dne 20. 9. 2001 – č.l. 124 spisu, potvrzení Zdravotní záchranné služby Jihomoravského kraje, příspěvková organizace ze dne 17. 9. 2021 – č.l. 125 spisu), kdy tyto důkazy byly základem pro skutkové zjištění soudu I. stupně ohledně toho, že žalobkyně skutečně vynaložila uvedenou částku tak, jak o ní bylo rozhodnuto ve výroku II. rozsudku soudu I. stupně k úhradě lékařské péče poskytnuté žalovanému v době, kdy tento nebyl pojištěncem žalobkyně a tato tak tedy neměla zákonnou povinnost za něj uvedenou částku hradit.

10. Na základě právě uvedeného lze zdůraznit, že prokázání žalobkyní tvrzených rozhodných skutečností nyní nestojí jen na interní (vlastní) evidenci žalobkyně, ale potvrzují je i třetí subjekty, které měly uvedenou zdravotní péči a prostředky poskytnout a žalobkyni vyúčtovat, když současně potvrzují i jejich proplacení žalobkyní. Tyto skutečnosti potvrzují i předložené listiny o bankovních převodech uskutečněných žalobkyní právě ve prospěch těchto subjektů.

11. V tomto směru není důvodná námitka žalovaného ohledně toho, že z provedených plateb není zřejmé, že se jednalo o úhradu právě této péče. Zde totiž nelze přehlížet to, že péče je proplácena za určité období, a to za veškerou péči ohledně vícero pacientů (často je poskytována též zálohově) a s ohledem na její rozsah nelze očekávat, že by platby probíhaly za každého pacienta zvlášť. Za této situace a též s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je stále v péči anonymizováno

5 15 Co 83/2022 nemocnice obec (jak vyplývá z obsahu spisu – naposledy podání anonymizováno nemocnice obec ze dne 8. 7. 2022, založené na č.l. 168 spisu), má odvolací soud za to, že tvrzená péče a její úhrada žalovanou byla v potřebné (minimální) míře prokázána (tzn. za situace, kdy námitky žalovaného k prokázání péče jsou jen obecné povahy). S ohledem na uvedené dospívá odvolací soud k závěru, že jak skutkové závěry, tak i jejich právní posouzení, tedy že se v daném případě jedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, je správné, a proto odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku II. rozsudku soudu I. stupně potvrdil.

12. Odvolací soud shledává správnými též výroky IV., V., VI., které byly napadeny odvoláním žalobkyně. Zde jako zásadní se jeví námitka žalobkyně ohledně toho, že ji netíží povinnost k zaplacení soudního poplatku, neboť je dle ust. § 11 odst. 2 písm. d/ zákona o soudních poplatcích od jejich placení osvobozena. Odvolací soud v projednávané věci dospívá k závěru, že pokud soud I. stupně ohledně této námitky má za to, že na žalobkyni osvobození vyplývající z ust. § 11 odst. 2 písm. d/ zákona o soudních poplatcích nedopadá, je tento závěr soudu I. stupně správný. K tomu je možno uvést, že z ust. § 11 odst. 1 písm. b/ zákona o soudních poplatcích vyplývá věcné osvobození žalobkyně pro případy, kdy předmětem řízení by bylo„ pojistné na veřejné zdravotní pojištění“. O takový případ se však zde nejedná. Pokud pak žalobkyně v rámci svých podání poukazovala na ust. § 11 odst. 2 písm. d/ zákona o soudních poplatcích, jedná se o osvobození osobní, které se však vztahuje pouze na„ navrhovatele, jemuž byla způsobena újma, v řízení o náhradu újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením včetně náhrady škody na věcech vzniklé v souvislosti s ublížením na zdraví nebo usmrcením a náhrady nákladů léčení“. V projednávané věci se však o tento předmět řízení nejedná, když mezi žalobkyní a žalovaným se jedná o bezdůvodné obohacení, kdy se žalobkyně domáhá vrácení plnění, které bylo za žalovaného uhrazeno bez právního důvodu. S ohledem na uvedené je zcela zřejmé, že ust. § 11 odst. 2 písm. d/ zákona o soudních poplatcích na tuto projednávanou věc nedopadá, a proto pokud soud I. stupně dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí věcně správné. S ohledem na uvedené jsou též správné návazné výroky ohledně nákladů řízení, a proto tedy odvolací soud i v napadených výrocích IV., V., VI. rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

13. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy pokud jde o věc samu, tedy soudem I. stupně přisouzenou část jistiny, která byla předmětem odvolacího řízení, byla zcela úspěšná žalobkyně, avšak tato se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdala, proto odvolací soud o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně.