KSBR 15 CO 98/2022-116

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; příjmení jméno, narozený dne datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupen advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2021, č. j. 38 C 167/2019-80,

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru žalobce okamžitým zrušením, k němuž žalovaný přistoupil dopisem ze dne 24. 9. 2019, je neplatné.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 27 716 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce příjmení jméno příjmení.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2021, č. j. 38 C 167/2019-80, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením dne 24. 9. 2019 (výrok I.), současně mu byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 7 676 Kč (výrok II.).

2. Proti tomuto rozhodnutí podává odvolání žalobce, který namítá, že soud z provedených důkazů nesprávně zjistil, že byl vyzván k podrobení se orientační dechové zkoušce na přítomnost alkoholu. Uvedl, že nadále setrvává na svém tvrzení, že ho žalovaný nevyzval k tomu, aby se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu podrobil. Soud I. stupně v rozsudku uvádí, že tato skutečnost byla prokázána mj. i výpovědí svědka příjmení, který však k této skutečnosti nebyl vůbec vyslýchán. Ze zvukového záznamu (hlášení traťového dispečera na dispečink) vyplývá opak skutkových zjištění soudu I. stupně. Slyšení svědci byli v rozhodné době zaměstnanci žalovaného a jejich tvrzení o tom, že odmítl dechovou zkoušku, byla prvotním impulzem pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Výpověď svědků měla být hodnocena v souvislosti se zvukovými záznamy, ale i s logickým sledem událostí a dalšími skutečnostmi prokazovanými v soudním řízení. Žalobce totiž v předmětný den konal jízdu nad rámec svých pracovních povinností, je nemyslitelné, že by byl pod vlivem alkoholu. Za dobu od 2. 2. 2014 do 22. 9. 2019 byl dle žalovaného celkem 20x testován na přítomnost alkoholu dechovou orientační zkouškou, vždy se jí podrobil, pokaždé s negativním výsledkem. Navíc dispečeři v terénu žalobci vůbec nedali možnost se vyjádřit. Soud I. stupně se řádně nezabýval skutečností, zda byl žalobce vyzván k tomu, aby se podrobil orientační dechové zkoušce, namísto toho se rovnou začal zabývat intenzitou porušení povinností žalobce a otázkou oprávnění traťových dispečerů.

3. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. V řízení bylo prokázáno, že se žalobce dne 22. 9. 2019 nepodrobil orientační dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, přestože byl k tomu vyzván. Tyto skutečnosti jsou prokázány svědeckými výpověďmi osob, které žalobce k dechové zkoušce vyzvaly, průběh předmětné kontroly byl řádně zaznamenán postupem dle interních předpisů. Výpověď svědka příjmení byla hodnocena ve zjištěném skutkovém stavu v kontextu s těmito důkazy, neboť všem je známo, že tento svědek předmětné kontrole žalobce nebyl přítomen. Zvukový záznam nezachycuje samotný okamžik kontroly, nýbrž zachycuje až následný rozhovor svědka příjmení s dispečerem dispečinku. K ukončení jízdy žalobce došlo z jeho vlastní iniciativy, kdy se bez jakéhokoliv požadavku ze strany žalovaného odhlásil z jízdního výkazu a z místa kontroly odešel, přičemž jeho směnu následně dokončil svědek příjmení, respektive další zaměstnanec žalovaného jméno příjmení. S ohledem na povahu sporu je zcela evidentní, že předmětnou kontrolu žalobce nemohl provádět nikdo jiný než zaměstnanci žalovaného, tudíž z tohoto důvodu ani objektivně nemohou být předloženy jiné důkazy (svědecké výpovědi třetích osob). Pouze žalobci může jít k tíži výsledek celé situace ze dne 22. 9. 2019, neboť to byl on, kdo se odmítl podrobit dechové zkoušce a opustil pracoviště. Samotné jednání žalobce zabránilo oběma přítomným svědkům poučit ho o dalším postupu ve věci. Soud I. stupně nepochybil, pokud se v odůvodnění rozhodnutí zabýval otázkou oprávnění traťových dispečerů žalovaného ke kontrole ostatních zaměstnanců stran možné přítomnosti na alkohol, ve věci je rovněž stěžejní posouzení intenzity porušení povinností žalobce. Žalobci nebyl ukončen pracovní poměr z důvodu požití alkoholických či jiných látek, ale proto, že se kontrole na přítomnost alkoholu odmítl podrobit, čímž zvlášť hrubým způsobem porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.) a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202 o.s.ř. a contrario), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro potvrzení napadeného rozhodnutí soudu I. stupně.

5. Předmětem žaloby podané dne 18. 11. 2019 je určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 24. 9. 2019, které bylo žalobci doručeno 2. 10. 2019. Důvodem uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru je odmítnutí podrobit se dechové zkoušce na alkohol dne 22. 9. 2019 v 15:50 hodin. Žalobce popírá, že byl k podrobení se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu vyzván. V minulosti se podrobil několikrát namátkové dechové zkoušce na alkohol, vždy s negativním výsledkem. V den, kdy měl být údajně vyzván k dechové zkoušce, byl pracovně pochválen za aktivitu a odměněn bonusem ke mzdě. Žalobce je přesvědčen, že se jedná o mstu žalovaného. Žalovaný mu tento den přidělil trasu autobusové linky číslo která končí v zastávce příjmení písek, v níž se zdržují osoby pravidelně cestující bez platného jízdního dokladu a řidiči mají povinnost na této zastávce kontrolovat platnost jízdních dokladů. Jeden z cestujících nedisponoval platným jízdním dokladem, žalobce měl již všechny jízdenky vyprodány, proto cestujícího vyzval, aby autobus opustil. Celou věc řešil s dispečinkem, neboť cestující výzvu ignoroval a začal stupňovat agresivitu. Na zastávku pak byli vysláni dispečeři, kteří se tam dostavili cca v 15 hodin. Tito dispečeři mu vytýkali, že museli řešit bagatelní problém s cestujícím, kterým žalobce obtěžoval dispečink. Sdělili mu, aby dále nepokračoval v práci. Žalovaný pouze využil situace a žalobci dal okamžité zrušení pracovního poměru, poněvadž ho považoval za osobu, se kterou jsou pořád problémy.

6. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Žalobce se odmítl podrobit namátkové dechové zkoušce na alkohol, k níž byl vyzván dopravními dispečery. Žalobce byl k podrobení se namátkové dechové zkoušce vyzván dispečery příjmení a příjmení, kteří dne 22. 9. 2019 kontrolovali více řidičů ve smyčce příjmení anonymizováno. Žalobce se odmítl zkoušce podrobit, sbalil si své věci, odhlásil se z palubního počítače a dispečerům sdělil, že tam být nemusí, že si mají s autobusem jezdit sami.

7. Soud I. stupně provedl dokazování pracovní smlouvou žalobce, okamžitým zrušením pracovního poměru, přípisem žalobce ze dne 31. 10. 2019, hodnocením řidiče, záznamem o kontrole, jízdním výkazem ze dne 22. 9. 2019, alkohol testem, přehráním zvukových záznamů hovorů ze dne 22. 9. 2019, výslechem svědků jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení, směrnicí žalovaného anonymizována tři slova ze dne 31. 1. 2019, pracovním řádem žalovaného – směrnice anonymizováno – anonymizována dvě slova, směrnicí anonymizováno, směrnicí anonymizováno – anonymizována dvě slova, anonymizována dvě slova – anonymizováno 1 a anonymizována dvě slova – anonymizováno 4. Na základě provedeného dokazování žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobce konal dne 22. 9. 2019 práce pro žalovaného jako řidič autobusové linky číslo tohoto dne v době kolem 15:50 hodin v rozporu s ust. § 106 odst. 4 písm. i/ zákoníku práce se odmítl podrobit na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance písemně určeného zaměstnavatelem zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Oprávněným vedoucím zaměstnancem k učinění pokynu byl v souladu s pracovním řádem a jeho přílohou jméno příjmení jako vedoucí operátor řízení provozu, který dal traťovým dispečerům jméno příjmení a jméno příjmení pokyn k tomu, aby provedli dechové zkoušky řidičů, zda nejsou pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, přičemž traťoví dispečeři jsou dle čl. 2 směrnice anonymizováno – revize 6 osobami, které vykonávají trvalou kontrolu a řízení provozu a mají oprávnění provádět kontrolu, zda řidiči nejsou pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek. Co se týče intenzity porušení povinnosti zaměstnance, soud I. stupně dospěl k závěru, že odmítnutí zaměstnance podrobit se kontrole oprávněných zaměstnanců ke zjištění, zda není pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, tedy jednání v rozporu s ust. § 106 odst. 4 písm. i/ zákoníku práce, dosahuje intenzity porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem, pro které je možno dát okamžité zrušení pracovního poměru. Soud I. stupně dospěl k závěru, že toto odmítnutí způsobilo nástup fikce dle ust. § 20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví, a na žalobce bylo třeba hledět jako na osobu pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky. Soud I. stupně dále co se týče intenzity, hodnotil, že žalobce v daném okamžiku byl na pracovišti jako řidič autobusové linky číslo práce řidiče městské hromadné dopravy je práce zodpovědná a podléhající nulové toleranci alkoholu či jiných návykových látek. Zdůraznil, že užití alkoholu ovlivňuje soustředěnost a rychlost reakcí a vypovídá o jisté lehkovážnosti a bezohlednosti uživatele ve vztahu k jiným řidičům, jiným účastníkům silničního provozu, jakož i k pasažérům dopravního prostředku, které řidič řídí. Ani skutečnost, že žalobce přes sedm roků vykonává u žalovaného pozici řidiče městského hromadného dopravního prostředku, má dobré pracovní hodnocení, nemůže převážit nezodpovědné, lehkovážné a bezohledné jednání žalobce s vážnými důsledky pro zaměstnavatele, které by mu vznikly, pokud by pod vlivem alkoholu způsobil dopravní nehodu.

8. Po právní stránce je třeba věc posoudit podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném ke dni dání okamžitého zrušení pracovního poměru.

9. Podle § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

10. Podle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

11. Podle § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

12. Podle § 106 odst. 4 písm. i/ zákoníku práce každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Znalost základních povinností vyplývajících z právních a ostatních předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních předpokladů zaměstnance. Zaměstnanec je povinen podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance písemně určeného zaměstnavatelem zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.

13. Odvolací soud zopakoval důkaz zvukovým záznamem 2019 číslo číslo jméno, z něhož stejně jako soud I. stupně zjistil, že tento záznam nebyl pořízený v době, kdy byl žalobce vyzván k podrobení se dechové zkoušce. Jedná se o hovor traťového dispečera s dispečinkem, který bezprostředně následoval jednání, jež je vytýkáno žalobci. Traťoví dispečeři informují dispečink o tom, že žalobce„ odmítl foukat“, rozčiluje se na ně s tím, že na to dispečeři nemají právo, že ho nemohou kontrolovat během služby, že je povinen„ foukat“ jen při nástupu na šichtu. Ze záznamu je patrno, že žalobce je na místě přítomen, křičí, že takto to neřekl. A dále vyjadřuje svůj názor, že se dispečeři mají starat o jiné problémy. Dispečink dává traťovým dispečerům jednoznačný pokyn k tomu, aby za této situace přebrali od žalobce vozidlo, že žalobce dnes skončil, nesmí pokračovat v jízdě. Pokyn je opakován, neboť traťový dispečer mj. navrhuje, aby žalobce dojel ještě jedno kolo, než bude vystřídán. Traťovým dispečerům je sdělováno, že tentýž den byla na žalobce stížnost ze strany cestujícího, není však zatím vyhodnocena důvodnost stížnosti.

14. Žaloba byla podána ve smyslu ust. § 72 zákoníku práce včas, neboť byla uplatněna u soudu v prekluzivní dvouměsíční lhůtě.

15. Z textu okamžitého zrušení pracovního poměru vyplývá, že zaměstnavatel považuje za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem jednání, kdy se jako řidič autobusu při výkonu služby dne 22. 9. 2019 v 15:50 hod. odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol, k níž byl vyzván dopravními dispečery, čímž porušil ust. § 106 odst. 4 písm. i/ zákoníku práce, které ukládá zaměstnanci povinnost podrobit se zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Z textu okamžitého zrušení pracovního poměru je zřejmé, že žalovaný považuje samotné porušení této povinnosti za porušení právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. V okamžitém zrušení nejsou vylíčeny žádné další okolnosti, které by měly ze strany zaměstnavatele vliv na vnímání intenzity porušení právních povinností zaměstnancem. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by takové okolnosti případně byly žalobci sděleny při doručení okamžitého zrušení pracovního poměru.

16. V případě porušení povinností zaměstnance vztahujících se k jím vykonávané práci vyplývajících z právních předpisů, je třeba rozlišovat, zda se jedná o porušení povinností zvlášť hrubým způsobem či jiné porušení povinností. I v případě porušení povinností, pro které by mohl zaměstnavatel se zaměstnancem zrušit pracovní poměr okamžitě, je možno zaměstnanci dát výpověď podle ustanovení § 52 písm. g/ zákoníku práce, přičemž ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku práce stanoví, že k dání okamžitého zrušení pracovního poměru má zaměstnavatel přikročit pouze výjimečně. Jinými slovy zaměstnavatel může přikročit k okamžitému zrušení pracovního poměru jen tehdy, jestliže po něm nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával do konce výpovědní doby, která by plynula na základě dání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g/ zákoníku práce.

17. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o zjištěném skutkovém stavu, tj. že se žalobce odmítl podrobit dechové zkoušce na pokyn oprávněné osoby, kdy oprávnění vyplývalo z vnitřních předpisů zaměstnavatele. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že žalobce byl vyzván k podrobení se dechové zkoušce, tuto však odmítl. Skutkový stav byl prokázán výpovědí slyšených svědků, následnou komunikací s dispečinkem, sepsanými záznamy a hlášeními vztahujícími se k této události. Věrohodnost provedených důkazních prostředků nebyla zpochybněna, tyto vedou ve svém souhrnu k jednoznačnému závěru, že žalobce se odmítl dechové zkoušce na výzvu oprávněných osob podrobit. Samotná skutečnost, že slyšení svědci jsou zaměstnanci žalovaného, nemůže bez dalšího vést k závěru o nižší věrohodnosti svědecké výpovědi těchto osob. Uvedený postup by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4643/2010). Právě zaměstnanci žalovaného jsou osobami, kterým zákoník práce, jakož i další právní předpisy, dávají oprávnění vyzvat zaměstnance k podrobení se dechové zkoušce, z čehož logicky plyne, že právě tito zaměstnanci, kteří byli oprávněni vyzvat jiného zaměstnance k podrobení se dechové zkoušce, mohou vypovídat o tom, jak se skutkový děj odehrál. Žalobce v řízení pouze popíral, že byl k dechové zkoušce vyzván, provedenými důkazy bylo zjištěno, že skutek vytýkaný žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru se stal. Ani ze zvukového záznamu nevyplývá opak. Je z něj patrno, že se žalobce ohrazuje proti celému sdělení, jehož obsahem je nejen informace o tom, že se odmítl podrobit dechové zkoušce, ale i důvody, pro které tak učinil, přičemž během hovoru s dispečinkem ještě dále uváděl, že se mají starat o jiné problémy. Zvukový záznam neprokazuje, že by žalobce nebyl vyzván k dechové zkoušce, tak jak tvrdí. Záznam vyznívá tak, že se žalobce (zasahující skákáním do řeči traťovému dispečerovi při hovoru s dispečinkem) ohrazuje proti sdělení, že takto to neřekl, přičemž obsahem sdělení bylo, že žalobce odmítl dechovou zkoušku z důvodu, že na to dispečeři nemají právo, že ho nemohou kontrolovat během služby, že je povinen„ foukat“ jen při nástupu na šichtu.

18. Ve sporu o neplatnost skončení pracovního poměru má zaměstnavatel břemeno důkazní a břemeno tvrzení o skutečnostech, které byly důvodem, pro které byl pracovní poměr jeho jednostranným úkonem skončen. Je na žalobci, aby případně prokázal opak, tj. že se události odehrály jinak, než tvrdí zaměstnavatel. Je na žalobci, jakou procesní taktiku v soudním sporu zvolí. Žalobce mohl skutkový děj buď popírat, jako v tomto případě, nebo mohl uvést svou vlastní konkrétní skutkovou verzi dané události a k této označit důkazy. Bylo by v rozporu se zásadou rovnost účastníků tyto poučovat o tom, jakou procesní taktiku mají zvolit. Z provedených důkazů ani ze skutečností, které vyšly v řízení najevo, nelze dovodit, že se události odehrály jinak. Mezi dobou pořízení zvukového záznamu v čase číslo minut a v délce 1 min 53 s a okamžikem, kdy se žalobce odepsal z výkazu v čase 15.57 hodin, uplynulo v řádu několik minut, ve kterých by se případně mohl ještě dechové zkoušce podrobit, svůj názor změnit. Z hlasitého sdělení traťového dispečera na dispečink vyplýval důvod, pro který měl žalobce tento den ukončit jízdu, tj. výkon práce. Žalobce se dechové zkoušce nepodrobil. Hlášení o nepodrobení se dechové zkoušce přijímal za dispečink dispečer příjmení, hlášení ohledně problémů s cestujícím dispečer příjmení (událost byla řešena v čase číslo – 13.47 hodin), traťoví dispečeři příjmení a příjmení byli o této stížnosti informováni až v souvislosti s komunikací s dispečerem v čase 15.57 hodin, tudíž nelze dovodit, že na místo byli vysláni proto, aby s žalobcem řešili právě tuto stížnost a vytýkali mu zatěžování dispečinku v brzkých popoledních hodinách. Okolnosti konfliktu s cestujícím nemají žádnou souvislost s jednáním, které je žalobci kladeno za vinu v okamžitém zrušení pracovního poměru. Tvrzení o tom, že celá situace byla na žalobce zosnováno, ve světle provedených důkazů neobstojí. Konflikt na lince totiž hlásil i dotčený cestující, tudíž by byla předmětem šetření dispečinku i v situaci, kdy by ji žalobce na dispečink sám nehlásil. Událost, která se odehrála v čase mezi 13.35 – 13.47 hodin řešil jiný dispečer dispečinku než odmítnutí dechové zkoušky. Navíc dle zvukových záznamů měla být na místo konfliktu s cestujícím vyslána policie, nikoliv traťoví dispečeři. Stejně tak nelze uzavřít, že by žalovaný jednal v úmyslu zbavit se žalobce. Pokud dispečer na dispečinku přijímá v tentýž den stížnost cestujícího na řidiče a tento řidič odmítne dechovou zkoušku, může sdělení ve vztahu k dispečerům legitimně obsahovat hodnocení, že se jedná o řidiče, s nímž jsou problémy opakovaně, neboť tentýž den opakovaně dispečer na dispečinku přijal stížnost a sdělení o nepodrobení se dechové zkoušce. Slovo opakovaně lze použít tehdy, pokud se něco děje vícekrát než jedenkrát. Traťoví dispečeři byli se skutečností, že téhož dne byla na žalobce podána stížnost cestujícím, seznámeni až v čase hovoru s dispečinkem. Bylo prokázáno, že traťoví dispečeři byli na uvedenou smyčku dopravních spojů vyslání ke kontrole celkem 10 namátkově zvolených řidičů, kteří se v daném čase na místě nacházeli, kontrola však nemohla být dokončena, neboť jeden z dispečerů musel převzít od žalobce autobus do doby, než byl vystřídán dalším řidičem. Sled událostí, jak vyplynul z provedeného dokazování, nevede k závěru, že by traťoví kontroloři byli na dané místo vysláni za účelem pomsty žalobci za to, že obtěžuje dispečink a celou situaci, tj. odmítnutí dechové zkoušky, si vymysleli.

19. Odvolací soud má však za to, že jednání žalobce, jímž porušil předpisy vztahující se k jím vykonávané práci, je třeba po právní stránce posoudit jinak, než je posoudil soud I. stupně, a to z hlediska intenzity porušení povinností.

20. Soud I. stupně vystavil svůj závěr o intenzitě jednání žalobce na skutečnosti, že v daném případě nastala fikce požití alkoholu, přičemž žalobci přičítá při hodnocení porušení jeho povinností právě skutečnosti, které jsou důsledkem faktického požití alkoholu.

21. Povinnost zaměstnance podrobit se orientační dechové zkoušce vyplývá z ustanovení § 106 odst. 4 písm. i/ zákoníku práce, vyplývá i z ustanovení § 5 odst. 1 písm. f/ zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, z ustanovení § 20 odst. 1 zák. č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. V případě zákoníku práce se jedná o povinnost na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Plnění takové povinnosti nelze zlehčovat, neboť zaměstnavatel orientačními dechovými zkouškami zjišťuje, zda jsou řidiči schopni konat svou práci, která je zodpovědná, spočívá v hromadné dopravě blíže neurčeného počtu osob na stanovené trase, přičemž následky v případě opilosti řidiče a jeho neschopnosti či snížené schopnosti věnovat svou pozornost řízení mohou být fatální, co se týče škod na zdraví a majetku. Na druhé straně z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce vyplývá, že zaměstnavatel by měl k okamžitému zrušení pracovního poměru přistupovat jen výjimečně, tj. nelze-li po něm požadovat, aby zaměstnance zaměstnával do konce výpovědní doby na základě výpovědi podle § 52 písm. g/ zákoníku práce.

22. Pro hodnocení intenzity jednání žalobce má význam rozlišení mezi situací, kdy se zaměstnanec skutečně nacházel pod vlivem alkoholu, nebo je u něho důvodné podezření, že se pod vlivem alkoholu nachází, a proto byl podroben (odmítl se podrobit) dechové zkoušce, a situací, kdy se zaměstnanec odmítl podrobit namátkové dechové zkoušce, přičemž zaměstnavatel zaměstnance této nepodrobuje pro důvodné podezření, že je zaměstnanec pod vlivem alkoholu. Ze zvukového záznamu nevyplývá, že by žalobce v době, kdy byl k dechové zkoušce vyzván, jevil známky požití alkoholu. Svědek příjmení uvedl, že ze žalobce alkohol necítil. Jednalo se o namátkovou dechovou zkoušku více předem neurčených řidičů. Dispečeři v terénu sami zvažovali, že žalobce by nechali odjet ještě jednu linku daného spoje do vystřídání záložním řidičem, v tomto jim však byl dán jednoznačný pokyn neumožnit žalobci další pokračování v jízdě z důvodu odmítnutí dechové zkoušky. Samy osoby, které dechovou zkoušku měli provést, tak bezprostředně po události neshledávali žalobce nezpůsobilého k pokračování v práci, přestože vnitřní předpis další pokračování práce v takovém případě zakazoval. Z tohoto pohledu je pak lhostejné, jestli, žalobce opustil sám pracoviště bez výzvy nebo zda se tak stalo až po výzvě k opuštění pracoviště.

23. Ustanovení § 20 odst. 1, 2 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, na které soud I. stupně odkazuje, upravuje stejně jako zákoník práce povinnost osob podrobit se orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření, která je však podle tohoto zákona uložena jen osobám, u nichž je důvodné podezření, že jsou pod vlivem alkoholu či návykových látek. Pouze u osoby definované v ustanovení § 20 odst. 1 zák. č. 65/2017 Sb., tj. osoby, u níž je důvodné podezření, že je pod vlivem alkoholu, a to jen v případě, že odmítne orientační vyšetření, nebo orientační vyšetření nelze provést nebo úspěšně dokončit, a dále že odmítne odborné lékařské vyšetření, nastupuje fikce, že se na takovou osobu hledí, jako by byla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Aby bylo možno uvažovat o aplikaci ustanovení § 20 odst. 3 zák. č. 65/2017 Sb., bylo by třeba, aby byly splněny dvě podmínky: a) dechové zkoušce by se odmítla podrobit osoba, u níž je důvodné podezření, že je pod vlivem alkoholu, b) vyšetření na ovlivnění alkoholem spočívající v dechové zkoušce by muselo být prováděno analyzátorem alkoholu v dechu, který splňuje podmínky stanovené vyhl. č. 345/2002 Sb. Taková skutečnost, však tvrzena nebyla. Fikce, že je žalobce pod vlivem alkoholu, podle zák. č. 65/2017 Sb. mohla nastat až v okamžiku odmítnutí odborného lékařského vyšetření, kterým se rozumí podle § 2 písm. n/ zákona č. 65/2017 Sb. cílené klinické vyšetření lékařem, včetně odběru biologického materiálu. Žalobci bylo vytýkáno porušení ustanovení zákoníku práce, nikoliv porušení ustanovení § 20 odst. 1, 2 zák. č. 65/2017 Sb., které však na posouzení této situace nedopadá, neboť se jednalo o dechovou zkoušku namátkovou, nikoliv cílenou na osobu, u níž je důvodné podezření, že je pod vlivem alkoholu. Jde-li o povinnost uvedenou v § 5 odst. 1 písm. f/ zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, tento rovněž odkazuje, co se týče dechové zkoušky, na zák. č. 65/2017 Sb., respektive zák. č. 379/2005 Sb., který byl zrušen zákonem č. 65/2017 Sb.

24. Odvolací soud tudíž nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně o tom, že odmítnutím podrobení se namátkové dechové zkoušce, jež měla být provedena osobami oprávněnými ke kontrole zaměstnance, nastala u žalobce fikce požití alkoholu. Tuto fikci nemohl stanovit ani vnitřní předpis zaměstnavatele, neboť zaměstnanci lze vytýkat jen skutečné porušení právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, nikoliv přičítat mu okolnosti, které nenastaly jen na základě toho, že je zaměstnavatel stanoví jako fikci ve svém vnitřním předpisu (Směrnice anonymizována dvě slova, číslo listu, anonymizována dvě slova, anonymizováno). V daném případě je třeba rovněž hodnotit i chování samotného žalovaného v dané situaci.

25. Hodnotí-li odvolací soud po právní stránce intenzitu jednání žalobce s ohledem na výše uvedené skutečnosti, s přihlédnutím k tomu, že se v minulosti vždy kontrole podrobil, a to s negativním výsledkem, byl ochoten konat i mimořádné pracovní směny, o čemž svědčí i jízda v předmětný den, ve spojení s tím, že porušení povinností zaměstnance„ zvlášť hrubým způsobem“ spatřuje zaměstnavatel právě jen v okolnosti odmítnuti se podrobit (namátkové) dechové zkoušce, aniž by z textu okamžitého zrušení pracovního poměru vyplývaly případné další okolnosti, proč v dané situaci bylo jednání žalobce považováno za porušení povinností tvrzené intenzity, kdy sám žalovaný uvažoval i po odmítnutí dechové zkoušky o tom, že by žalobce ještě odjel další jízdu, než bude vystřídán zálohou, tj. pokračoval v práci, přičemž tento postup navrhoval traťový dispečer, který je oprávněn vykonávat trvalou kontrolu a řízení provozu, kdy jednoznačný pokyn k tomu, aby žalobce dál v práci nepokračoval musel být dán až dispečinkem, je třeba dospět k závěru, že žalobce sice porušil své povinnosti vztahující se k jím vykonávané práci hrubým způsobem, nikoliv však zvlášť hrubým způsobem, za který by měla být považována až situace, kdy by zaměstnavatel měl důvodné podezření, že je žalobce pod vlivem návykové látky, ale tento se dechové zkoušce odmítl podrobit.

26. Rozsudek soudu I. stupně byl podle § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. změněn, včetně závislého výroku o nákladech řízení.

27. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl ve sporu úspěšný, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Účelně vynaloženými náklady řízení před soudem I. stupně je zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna zástupce žalobce stanovená podle § 9 odst. 3 vyhl. č. 177 /1996 Sb. (dále jen advokátní tarif) ve výši 2 500 Kč za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání soudu 4. 9. 2020, 8. 9. 2021 a 3. 12. 2021, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč příslušející ke každému úkonu právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Účelně vynaloženým úkonem právní služby není vyjádření se k dokazování, tuto možnost má účastník při jednání, což v daném případě i učinil. Navíc k tomuto úkonu nebyl vyzýván. Účelně vynaloženým úkonem není ani předžalobní výzva. Předmětem řízení je určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Účinky jednání žalovaného nastaly okamžikem doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, toto jednání už nejde odvolat, situace by mohla být smírně řešena jen v případném soudním řízení o neplatnost skončení pracovního poměru. Předžalobní výzva k dobrovolnému plnění postrádá opodstatnění, neboť zaměstnavatel nemůže již účinky svého právního jednání, aniž by byla podána žaloba, zvrátit. Účelně vynaloženým nákladem odvolacího řízení je zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč, odměna zástupce žalobce za dva úkony právní služby: podání odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 14. 9. 2022 ve výši 2x 2 500 Kč, režijní paušál 2x 300 Kč příslušející k těmto úkonům právní služby. Ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je účelně vynaloženým nákladem řízení i 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 4 116 Kč Náklady řízení před soudy obou stupňů činí celkem 27716 Kč, jejich náhrada je splatná k rukám zástupce žalobce podle § § 149 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V tom případě je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR u soudu, který rozhodoval v I. stupni.

Nebude-li povinnost stanovená vykonatelným rozsudkem splněna dobrovolně, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí exekuce.