KSBR 17 CO 181/2021-100

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ b) jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení příjmení ⟪LB:lb_011⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_012⟫ o zaplacení částky 50.080 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_013⟫ o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 9. 2021, č. j. 5 C 292/2020-55 ve spojení s usneseními téhož soudu ze dne 1. 10. 2021, č. j. 5 C 292/2020-57, a ze dne 7. 10. 2021, č. j. 5 C 292/2020-58,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 16.630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. jméno příjmení příjmení, sídlem adresa.

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 11.056 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. jméno příjmení příjmení, sídlem adresa.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ve znění uvedených opravných usnesení zamítl soud prvního stupně žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jim jako oprávněným společně a nerozdílně částku 50.080 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 6. 12. 2020 do zaplacení (výrok I rozsudku ve spojení s výrokem I opravného usnesení ze dne 7. 10. 2021 č. j. 5 C 292/2020-58), a žalobcům stanovil povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili žalovanému náklady řízení ve výši 16.079 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalovaného (výrok II rozsudku ve spojení s výrokem opravného usnesení ze dne 1. 10. 2021, č. j. 5 C 292/2020-57).

2. Proti tomuto rozsudku se žalobci odvolali, neboť s ním nesouhlasili, a ve svém odvolání opětovně podrobně popsali okolnosti uzavření nájemní smlouvy mezi účastníky a dodatku k ní týkající se bytu číslo B v prvním NP v budově adresa, která je součástí pozemku parc. č. st. 720 zapsané v katastru nemovitostí na list vlastnictví pro obec a k. ú. obec. Znovu zdůraznili, že žalovaný nesplnil svůj závazek ze smlouvy převést na ně vlastnické právo k předmětnému bytu po uplynutí 20 let od kolaudace. Po celou dobu mu platili řádně z předmětného bytu nájemné a o tom, že na ně byt nebude převeden z důvodu neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví, se dozvěděli až na konci roku 2017, ačkoli žalovaný to věděl již od roku 2010. Žalovaný tím podle jejich názoru porušil svou prevenční povinnost, a placením nájemného jim tak vznikala škoda, k níž by nedošlo, pokud by se včas dozvěděli o tom, že byt do jejich vlastnictví převeden nebude, neboť by nájemní vztah ukončili. Vyslovili přesvědčení, že za takto vzniklou škodu je žalovaný nepochybně odpovědný, neboť v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaným jim vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhají. Poukázali na to, že soud prvního stupně nepřihlédl řádně ke všem jejich tvrzení a nevyhodnotil je a věc nesprávně právně posoudil, dospěl-li k závěru, že zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za předmětnou škodu nejsou splněny. Poukázali na některé judikáty Nejvyššího soudu a namítli, že závazkový vztah by se neměl posuzovat jen z prostého textu smlouvy, ale ze všech okolností, které s kontraktací souvisely. Rozvedli dále podrobně své přesvědčení, že žalovanému zcela nepochybně vznikla ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 27. 11. 2001 povinnost převést na ně vlastnické právo k předmětné bytové jednotce a poukázali k tomu na některá další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nutno podle nich také přihlédnout k tomu, že to byl žalovaný, kdo způsobil neplatnost právního jednání, a zdůraznili, že způsobení absolutní neplatnosti může být důvodem k náhradě škody touto neplatností způsobené podle ustanovení § 579 odst. 2 občanského zákoníku. Poukázali rovněž na rozdílnou cenu bytové jednotky v době uzavření smlouvy a v době, kdy mělo k převodu dojít. Navrhli proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že jejich žalobě v celém rozsahu vyhoví.

3. Ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobců žalovaný rovněž opakovaně uvedl, že žalobci ve věci směšují jednak převod vlastnického práva k bytové jednotce a jednak nájemní vztah. Jde o dva samostatné právní vztahy, přičemž nájemní vztah byl řádně sjednán nájemní smlouvou, takže placení nájemného nemohlo být žádnou marnou investicí, jak žalobci tvrdili, neboť platili za nájemní bydlení, a okolnost, že nájemné nekonzumovali, bylo jejich volbou. Nabýt vlastnické právo k bytové jednotce bylo možno pouze v souladu se zákonem o vlastnictví bytů a žalobci nemohli očekávat, že jim bude předmětná bytová jednotka převedena do vlastnictví de facto zadarmo na základě uzavřené nájemní smlouvy, resp. jejího dodatku č. 1, neboť sjednaný převod byl neplatný hned z několika zákonných důvodů. Nelze ovšem směšovat povinnost žalovaného převést vlastnictví k bytové jednotce a povinnost nájemníků platit nájemné po dobu trvání nájemního vztahu. Popis okolností dvoustranného smluvního vztahu o budoucím převodu vlastnictví k bytové jednotce nemá podle názoru žalovaného s plněním povinností žalobců jako nájemců bytové jednotky platit nájemné nic společného. Žalovaný nijak nebránil žalobcům v užívání bytové jednotky, a pokud ji užívat nechtěli, měli nájemní vztah ukončit, což neučinili. Žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, v jehož důsledku by žalobcům vznikla tvrzená škoda, a proto podle jeho názoru soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu zamítl. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací posoudil takto podané odvolání žalobců jako včasné, podané osobami k tomu oprávněnými, jako přípustné a řádné (ustanovení § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanský soudní řád, dále jen o.s.ř., ve spojení s ustanoveními § 201, § 202 odst. 2 a contrario a § 205 téhož zákona). Odvolací důvody, které žalobci uplatnili ve svém odvolání, lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly žalobci v jejich odvolání tvrzeny a odvolací soud je ze spisu ani nezjistil. Po přezkoumání napadeného rozsudku v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

5. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení částky 50.080 Kč, a to jako náhrady škody, která jim měla vzniknout zaplacením nájemného v období od dubna 2016 do listopadu 2017 (tj. 20 měsíců po 2.504 Kč) za byt číslo B v prvním NP v budově adresa, která je součástí pozemku parc. č. st. 720 zapsané v katastru nemovitostí na list vlastnictví pro obec a k. ú. obec (dále jen byt), který užívali na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalovaným dne 27. 11. 2001 a který jim měl žalovaný na základě této smlouvy a jejího dodatku č. 1 převést do vlastnictví, což se nestalo. O svém záměru nepřevést tento byt do vlastnictví žalobců žalovaný žalobce informoval až dopisem v listopadu 2017, ačkoli o něm věděl již dříve, čímž porušil svou prevenční povinnost, v jehož důsledku jim vznikla žalobcům tvrzená škoda, neboť pokud by věděli o tom, že jim byt převeden nebude, nájemné za užívání bytu by nehradili a právní vztah k bytu by ukončili. Žalovaný se bránil tvrzením, že žádnou svou právní povinnost neporušil a zdůraznil, že žalobci směšují údajnou povinnost žalovaného převést na ně vlastnictví k bytu s povinností žalobců jako nájemců bytu platit řádně nájemné po dobu nájemního vztahu, který byl řádně sjednán a který po celou dobu trval. Podle jeho názoru nemá převod vlastnictví k bytu nic společného s povinností žalobců platit nájemné.

6. Za výše popsané situace, kdy žalobci uplatnili vůči žalovanému svůj tvrzený nárok na zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, soud prvního stupně správně zkoumal, zda jsou splněny ve věci zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu (ust. § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o. z., ve spojení s ustanoveními § 2951 a násl. téhož zákona), jimiž jsou porušení smluvní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Po provedeném dokazování pak uzavřel, že tyto předpoklady v posuzované věci splněny nejsou, a proto nelze odpovědnost žalovaného za žalobci tvrzenou škodu vyvodit.

7. Při posouzení důvodnosti podané žaloby vyšel odvolací soud ze skutkového stavu tak, jak jej provedeným dokazováním zjistil soud prvního stupně a jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku. V této souvislosti odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalobců, že soud prvního stupně nepřihlédl dostatečně ke všem jejich tvrzením, a že tak byl skutkový stav zjištěn nesprávně a neúplně. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, o čemž mezi účastníky ostatně ani nebylo sporu, že v období od dubna 2016 do listopadu 2017, což je období, kdy měla žalobcům vzniknout škoda placením nájemného za užívání v žalobě specifikovaného bytu, jejíž náhrady se po žalovaném domáhají, byli žalobci nájemci tohoto bytu na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalovaným jako pronajímatelem dne 27. 11. 2001. V uvedeném období nebyl nájemní vztah ukončen a trval, takže platili-li v té době žalobci nájemné za užívání bytu v souladu s nájemní smlouvou, nelze uzavřít, že by jim placením nájemného vznikla škoda jako majetková újma. Nutno tak přisvědčit soudu prvního stupně, že již první předpoklad pro vyvození odpovědnosti žalovaného za škodu, a to vznik škody, není splněn, přičemž všechny výše uvedené zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu musejí být splněny současně, chybí-li byť jen jeden z nich, odpovědnost za škodu vyvodit nelze. Nebyl-li zjištěn vznik škody, nebylo zapotřebí zkoumat ještě otázku existence dalších uvedených zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu. Na uvedeném závěru, že placením nájemného po dobu trvání nájemního vztahu nemohla žalobcům vzniknout žádná škoda, nemůže nic změnit ani to, že v této době byt neužívali. Jak v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl soud prvního stupně, žalobcům nic nebránilo v tom, aby v případě, že byt nehodlali užívat, nájemní vztah s žalovaným ukončili a v takovém případě by nájemné samozřejmě hradit nemuseli.

8. Nutno tak uzavřít, že nárok žalobců na náhradu škody tak, jak byl vymezen a uplatněn v podané žalobě, je zcela nedůvodný, neboť placením nájemného po dobu trvání nájemního vztahu nemohla žalobcům vzniknout žádná škoda jako majetková újma, která by měla jít k tíži žalovaného. Nutno ještě uvést, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepřehlédl tvrzení žalobců, že jim předmětná škoda měla vzniknout i v důsledku tvrzeného porušení závazku žalovaným převést do jejich vlastnictví předmětný byt. Nutno přisvědčit soudu prvního stupně i žalovanému v tom, že nelze směšovat žalobou uplatněný nárok na náhradu škody, která měla žalobcům vzniknout řádným placením nájemného v době trvání nájemního vztahu, s tvrzeným nárokem žalobců na převedení tohoto bytu do jejich vlastnictví na základě jejich předchozích jednání. Jde totiž o dva zcela samostatné a odlišné nároky, které je také nutno takto odlišně a samostatně posuzovat. Nelze sice vyloučit, že by žalobcům mohla vzniknout škoda v souvislosti s případným porušením smluvního závazku žalovaného, pokud by byl platný, převést na žalobce předmětný byt, takovou škodu však rozhodně nemůže představovat nájemné hrazené za užívání bytu v době trvání nájemního vztahu, jak žalobci dovozovali a tvrdili.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně v této věci nejen správně a dostatečně zjistil skutkový stav, ale věc rovněž zcela správně právně posoudil, neboť odpovědnost žalovaného za škodu nelze vyvodit. S ohledem na tvrzený nárok žalobců na náhradu škody tak, jak byl v jejich žalobě uplatněn, jsou pak zcela nadbytečné úvahy žalobců uváděné v jejich odvolání týkající se tvrzené povinnosti žalovaného převést na ně vlastnictví k předmětné bytové jednotce. V podrobnostech pak odvolací soud odkazuje na závěry soudu prvního stupně, jak vyplývají z bodu 5 odůvodnění napadeného rozsudku a s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil.

10. Je zřejmé, že námitky žalobců, jimiž v odvolání brojili proti vydanému rozsudku, jsou nepřiléhavé a uplatněné odvolací důvody nemohou obstát. Soud prvního stupně rozhodl v této věci správně, a proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil za použití ustanovení § 219 o.s.ř.

11. Odvolací soud však nepřisvědčil výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, neboť byť bylo rozhodováno správně ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož soud prvního stupně ve věci neúspěšným žalobcům stanovil povinnost nahradit úspěšnému žalovanému náklady řízení, výši těchto nákladů řízení nestanovil správně. Soud prvního stupně totiž pochybil, pokud advokátce žalovaného, jíž mimo jiné přiznal náhradu cestovného k soudnímu jednání, nepřiznal také náhradu 21% daně z přidané hodnoty (dále jen DPH), neboť na tuto náhradu má právní zástupkyně žalovaného nárok (ustanovení § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů), přičemž advokátka žalovaného prokázala, že je plátkyní DPH. Odměna advokátky žalovaného za zastupování za tři úkony právní služby po 3.140 Kč, dále 3x režijní paušál po 300 Kč a náhrada za ztrátu času za 8 započatých půlhodin po 100 Kč spolu s vynaloženým cestovným ve výši 2.624 Kč činí celkem 13.744 Kč. Tuto částku je zapotřebí navýšit o 21% DPH, tedy na částku 16.630 Kč (po zaokrouhlení), která tak představuje účelně vynaložené náklady řízení žalovaného. Odvolací soud proto za použití ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, a žalobcům tak stanovil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v této výši za použití ustanovení § 160 odst. 1 os.ř. a §149 odst. 1 téhož zákona.

12. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 téhož zákona, podle nichž v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalovanému přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení, které jsou tvořeny náklady jeho právního zastupování. Advokátka žalovaného učinila v odvolacím řízení 2 úkony právní služby, a to sepis vyjádření k odvolání žalobců a účast u odvolacího jednání, náleží jí proto odměna za tyto dva úkony právní služby po 3.140 Kč (ustanovení § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, advokátní tarif, dále jen AT), celkem tedy 6.280 Kč. Dále jí náleží 2x paušální náhrada hotových výloh po 300 Kč (ustanovení § 13 odst. 3 AT), celkem tedy 600 Kč, a náhrada cestovného osobním vozidlem při ujetí celkem 200 km, při průměrné spotřebě 12,7 l na 100 km, při ceně 1 l motorové nafty ve výši 36,10 Kč (ustanovení § 4c vyhlášky č. 511/2001 Sb.) a při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 4,7 Kč (ustanovení § 1b cit. vyhl.). Cestovné tak činí 1.857 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalovaného činí 9.077 Kč, navýšené o 21% DPH pak představují částku 11.056 Kč. K zaplacení této částky tedy odvolací soud zavázal žalobce tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, přičemž lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo jsou odůvodněny ustanoveními § 160 odst. 1 o.s.ř., § 149 odst. 1 a § 211 téhož zákona.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Nesplní-li povinná strana dobrovolně a včas to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná strana domáhat jeho splnění návrhem na výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.