KSBR 17 CO 121/2021-250

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem ulice a číslo ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 103.184,80 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 19. 4. 2021, č. j. 34 C 75/2020-191 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 12. 5. 2021, č. j. 34 C 75/2020-196,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění jen tak, že se žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 2.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.000 Kč za dobu od datum do zaplacení, zamítá.

V ostatním se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jakož i ve výroku III, potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 38. 010 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení, sídlem adresa.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 9. 002 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení, sídlem ulice a číslo obec

1. V záhlaví označenými rozsudkem a doplňujícím usnesením stanovil soud prvního stupně žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobkyni částku 103.184,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále soud prvního stupně stanovil žalovanému povinnost, aby v téže lhůtě nahradil žalobkyni náklady řízení ve výši 53.820,80 Kč k rukám Mgr. jméno příjmení, advokáta v obec (výrok II), dále aby nahradil České republice – Okresnímu soudu obec – venkov náklady řízení ve výši 13.950 Kč (výrok III) a aby zaplatil soudní poplatek za žalobní návrh ve výši 2.000 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV v doplňujícím usnesení).

2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný, který jej napadl v celém rozsahu, a ve svém odvolání namítl, že podle jeho názoru nerozhodl soud prvního stupně správně. Shrnul skutkové okolnosti celé věci i dosavadní průběh řízení a poukázal na to, že se soud prvního stupně nevypořádal dostatečně s jeho námitkami ohledně aplikace zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích jako speciálního právního předpisu. Vyslovil přesvědčení, že v posuzované věci nešlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu příslušného ustanovení zákona o pozemních komunikacích, neboť žalobkyně mohla a měla předvídat horší schůdnost oproti normálu, protože šlo o zimní období a v předmětný den výrazně a dlouhodobě sněžilo. V této souvislosti pak žalovaný odkázal i na vyhlášku č. 107/1997 Sb., jímž se zákon o pozemních komunikacích provádí. V návaznosti na to pak uzavřel, že jeho odpovědnost za způsobenou újmu nemůže být podle uvedeného speciálního právního předpisu dána. Uvedl dále, že jeho odpovědnost nelze vyvodit ani podle obecné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Rozhodně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že odpovídá za újmu vzniklou žalobkyni podle ustanovení § 2900 občanského zákoníku o obecné prevenční povinnosti. Žádnou prevenční povinnost neporušil, neboť porušení povinnosti prevence nelze vztahovat na omisivní jednání. Poukázal na rozdíl v právní úpravě obsažené v ustanovení § 415 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a ustanovení § 2900 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a zdůraznil, že současná právní úprava porušení prevenční povinnosti se vztahuje pouze na aktivní jednání. Je-li někdo pasivní a nekoná, nelze jeho povinnost k náhradě podle ustanovení § 2900 občanského zákoníku konstruovat. Vytkl dále soudu prvního stupně, že jeho odpovědnost postavil i na ustanovení § 2901 občanského zákoníku, neboť jeho odpovědnost není dána ani podle tohoto ustanovení. S ohledem na klimatické podmínky, které v době úrazu žalobkyně panovaly, nebylo v jeho dispozici a v možnostech, a ani žádné třetí osoby, zajistit způsob nepřetržitého odklízení sněhu, který na předmětnou účelovou komunikaci nasněžil. Nebyla tak dána snadnost odvrácení újmy, neboť odklízet sníh za situace, kdy významně sněží a nepřestává, je nehospodárné a pro běžnou osobu iracionální. Žalovaný dále zpochybnil povahu předmětné komunikace, na níž došlo k újmě na zdraví žalobkyně, neboť zdůraznil, že není chodníkem a nemá ani povahu chodníku. V této souvislosti poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nelze na vlastníku, správci či uživateli pozemku, který není komunikací (chodníkem) požadovat, aby zajistil úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi, i když je pozemek k chůzi fakticky využíván. Ani v této souvislosti tedy nemohla vzniknout jeho odpovědnost za tvrzenou újmu žalobkyně. Opakovaně rovněž zpochybnil svou pasivní věcnou legitimaci a se závěrem soudu prvního stupně, že účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu, a nemohou tak být současně pozemkem a současně stavbou jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim, nesouhlasil. Poukázal v této souvislosti na úpravu tzv. liniových staveb a uvedl, že úvaha soudu prvního stupně o nemožnosti účelové komunikace být stavbou je proto lichá. Poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech a zdůraznil, že předmětná komunikace je vydlážděnou plochou, která je zhotovena z rozložitelných betonových kostek, které lze bez zásadního poškození oddělit od zemského povrchu, je tedy samostatnou věcí. Právní názor soudu prvního stupně tak nemůže obstát. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a v návaznosti na to změní i výroky o náhradě nákladů řízení.

3. Ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného žalobkyně s odvolací argumentací žalovaného nesouhlasila. Uvedla, že jeho výtka, že se soud prvního stupně dostatečně nezabýval posouzením věci podle zákona o pozemních komunikacích, je zcela irelevantní, neboť s ohledem na nesporný charakter komunikace, na níž došlo k tvrzené újmě žalobkyně a která je účelovou komunikací, nepřichází aplikace zákona o pozemních komunikacích v úvahu. Žalobkyně ani v průběhu řízení nikdy netvrdila, že by byla dána odpovědnost žalovaného za vzniklou újmu podle zákona o pozemních komunikacích. Je tak podle ní v podstatě nesporné, že odpovědnost žalovaného podle tohoto speciálního předpisu nemůže být dána. Nesouhlasila dále s tím, že žalovaný odmítá svou odpovědnost i podle obecné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Vyslovila přesvědčení, že jeho odpovědnost je dána podle ustanovení § 2901 občanského zákoníku, přičemž pouhá absence snadnosti odvrácení újmy nevylučuje vznik odpovědnosti podle tohoto ustanovení. Povinnost odvrátit hrozící újmu má ten, kdo má kontrolu nad nebezpečnou situací, což byl žalovaný, přičemž podle ní odklízení čerstvě napadeného sněhu není jediným způsobem možné údržby komunikace. Komunikaci, na niž sněží, lze mimo jiné ošetřit např. posypovou solí, která by zajistila rozpouštění následně padajícího sněhu. I s ohledem na zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný předmětnou komunikaci dlouhodobě neudržoval zcela vědomě a cíleně, o čemž ostatně ani nebylo sporu, neboť žalovaný to připustil, nelze dojít k závěru, že by odvrácení újmy v důsledku nebezpečné situace nebylo jeho v silách nebo dispozicích, když se žalovaný o odvrácení újmy vůbec ani nepokusil. K argumentu žalovaného, že předmětná komunikace, na níž došlo k újmě, není chodníkem a není k chůzi určena, neboť je využívána k příjezdu k tam stojícím nemovitostem, uvedla, že žalovaný zcela opomíjí fakt, že tato komunikace je rovněž využívána k příchodu k těmto nemovitostem, neboť k nim jiná přístupová cesta nevede. Pokud jde o namítanou povahu předmětné komunikace a jeho tvrzení, že účelová komunikace může být stavbou, žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3905/2018, jehož závěry dopadají i na posuzovanou věc, a zdůraznila, že již ke dni datum se žalovaný zavázal, že uzavře s Obcí obec kupní smlouvu, jíž na Obec Holasice převede vlastnictví mimo jiné i k pozemku parc. číslo včetně součástí a příslušenství, tj. včetně vybudované komunikace bez ohledu na to, zda je komunikace samostatnou věcí či nikoliv. Žalovaný tak vystupoval již ke dni datum jako vlastník předmětné komunikace a v této souvislosti považuje argumentaci žalovaného ohledně povahy účelové komunikace jako součásti pozemku nebo samostatné věci v právním smyslu za nadbytečnou, bezpředmětnou a zcela účelovou. Podle jejího názoru rozhodl soud prvního stupně v posuzované věci správně, a proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací posoudil takto podané odvolání žalovaného jako včasné, podané osobou k tomu oprávněnou, jako přípustné a řádné (ustanovení § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanský soudní řád, dále jen o.s.ř., ve spojení s ustanoveními § 201, § 202 odst. 1 a 2 a contrario a § 205 téhož zákona). Odvolací důvody, které žalovaný ve svém odvolání uplatnil, lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly žalovaným v jeho odvolání tvrzeny a odvolací soud je ze spisu ani nezjistil. Po přezkoumání napadeného rozsudku v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že se žalobkyně žalobou podanou dne datum domáhala po žalovaném zaplacení částky 103.184,80 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy, která jí měla vzniknout v důsledku úrazu utrpěného dne datum ve 13.20 hodin při chůzi na zasněžené a zledovatělé účelové pozemní komunikaci ve vlastnictví žalovaného, a to na ulici obec v obci obec před domy adresa a adresa, kdy přesto, že se pohybovala opatrně, dbala zvýšené bezpečnosti a měla na sobě vhodnou zimní obuv, uklouzla, spadla a utrpěla frakturu diafýzy fibuly, frakturu kotníku a abrupci zadní hrany tibie. Žalovaná částka představovala náhradu bolestného, které bylo stanoveno lékařským posudkem v souladu s metodikou Nejvyššího soudu, a to ve výši 94.060,75 Kč, dále účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 7.124,05 Kč a účelně vynaložené náklady spojené s uplatněním nároku ve výši 2.000 Kč představující poplatek za vystavení posudku o bolestném a poplatek za poskytnutí výpisu z katastru nemovitostí. Podle názoru žalobkyně žalovaný porušil svou prevenční povinnost udržovat pozemní komunikaci v jeho vlastnictví schůdnou, poukázala v této souvislosti na příslušná ustanovení občanského zákoníku a zdůraznila, že v důsledku porušení této prevenční povinnosti došlo ke vzniku újmy na jejím zdraví a majetku. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, tvrzenou odpovědnost za újmu odmítal a zdůraznil, že žádnou svou prevenční povinnost neporušil. V této souvislosti poukázal na nově koncipovanou právní úpravu prevenční povinnosti v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 a uvedl, že porušení prevenční povinnosti se vztahuje pouze k aktivnímu konání, a nikoli k pasivitě či nekonání. Zpochybnil dále žalobní tvrzení obsažená v žalobě týkající se samotného úrazu, odmítl vystavený posudek o bolestném a poukázal na klimatické podmínky které panovaly v době úrazu, a v této souvislosti zdůraznil, že nebylo v jeho dispozici a možnostech zajistit nepřetržité odklízení sněhu, který na předmětnou účelovou komunikaci nasněžil. Navíc předmětná komunikace nemá povahu chodníku, a proto nebylo jeho povinností zajistit, aby byl bezpečně schůdný, a to bez ohledu na to, že je k chůzi fakticky využíván. Zpochybnil rovněž své vlastnické právo k předmětné účelové komunikaci, která je dle jeho názoru samostatnou věcí a lze ji oddělit od pozemku. Zpochybnil tak svou pasivní věcnou legitimaci a navrhl zamítnutí žaloby.

6. Za výše popsané situace se soud prvního stupně správně zabýval otázkou tvrzené odpovědnosti žalovaného za újmu vzniklou žalobkyni, a to správně z pohledu obecné právní úpravy, tedy občanského zákoníku, neboť bylo zjištěno, o čemž ostatně ani nebylo mezi účastníky sporu, že komunikace, na níž žalobkyně uklouzla, je veřejně přístupnou účelovou komunikací, a tudíž nelze na posuzovanou věc aplikovat speciální právní předpis, jímž je zákon č. 13/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů o pozemních komunikacích, neboť tento zákon nárok na náhradu škody vzniklé závadou ve schůdnosti na veřejně přístupné účelové komunikaci neupravuje. Případná odpovědnost za škodu tak může vzniknout pouze podle obecného právního předpisu, jímž je občanský zákoník, tedy zákon č. 87/2013 Sb. V souvislosti s tím tedy odvolací soud již na tomto místě považuje za potřebné uvést, že je zcela irelevantní odvolací námitka žalovaného, že soud prvního stupně pochybil, nezkoumal-li odpovědnost za tvrzenou újmu rovněž podle zákona o pozemních komunikacích jako speciálního předpisu s přihlédnutím k prováděcí vyhlášce číslo Sb., na niž žalovaný ve svém odvolání rovněž poukazoval. Žalobkyně, jejíž povinností ovšem není právně posoudit uplatněný nárok, ostatně ani odpovědnost žalovaného za vzniklou újmu podle zákona o pozemních komunikacích netvrdila a odkazovala na obecnou právní úpravu, tedy příslušná ustanovení občanského zákoníku týkající se prevenční povinnosti, která měl podle ní žalovaný porušit. I když odpovědnost žalovaného za tvrzenou újmu žalobkyně není dána podle zákona o pozemních komunikacích, nelze však pominout otázku jeho odpovědnosti podle občanského zákoníku, kterou se soud prvního stupně správně zabýval a posléze uzavřel, že odpovědnost žalovaného podle obecné právní úpravy je v posuzované věci dána.

7. Při posouzení důvodnosti žalobkyní uplatněného nároku vyšel odvolací soud z rozsáhlého dokazování provedeného ve věci soudem prvního stupně a popsaného v odůvodnění napadeného rozsudku, který byl účastníkům doručen, a zjištěný skutkový stav je jim proto znám. Po přezkoumání věci dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně zjistil v této věci skutkový stav zcela správně a v dostatečném rozsahu tak, aby bylo možno ve věci rozhodnout, přičemž s takto zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud ztotožnil a pro stručnost proto v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud především přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť provedenými důkazy bylo zcela nepochybně zjištěno, že žalovaný je vlastníkem pozemní komunikace na pozemku parc. číslo v k. ú. obec, která byla zkolaudována jako veřejně přístupná účelová komunikace a na níž došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný připouštěl vlastnictví pozemku, zpochybňoval však vlastnictví účelové komunikace jako samostatné věci v právním smyslu, která se na pozemku nachází. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil tuto námitku žalovaného jako nepřiléhavou a soud prvního stupně se s ní již řádně a náležitě vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v obdobných věcech (např. na jím citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn, 22 Cdo 766/2011, nebo dále i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum, sp, zn. 25 Cdo 3905/2018), z níž vyplývá závěr, že účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu, a nemohou tak být současně pozemkem a současně stavbou, které by mohly mít rozdílný právní režim. S tímto závěrem Nejvyššího soudu se odvolací soud ztotožňuje a nemá žádný důvod jakkoli se od něj odchylovat. Otázku pasivní věcné legitimace v tomto sporu posoudil soud prvního stupně zcela správně a v podrobnostech odkazuje odvolací soud znovu na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku. Argumentace žalovaného, jíž zpochybňoval svou pasivní legitimaci, je zcela nepřiléhavá a účelové, a nemůže proto obstát.

8. Odvolací soud rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný odpovídá za tvrzenou újmu žalobkyně podle obecné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku, tedy v zákoně č. 87/2012 Sb. (dále jen o. z.), neboť předpoklady jeho odpovědnosti za újmu vzniklou žalobkyni vyplývající z tohoto právního předpisu jsou zcela naplněny. Těmito předpoklady jsou porušení právní povinnosti škůdcem, vznik škody, příčinná souvislost mezi nimi, a zavinění, které se předpokládá. Žalovaný porušil svou právní povinnost předcházet škodám, která je upravena v ustanovení § 2900 o. z. ve spojení s ustanovením § 2901 téhož zákona. Soud prvního stupně správně zjištěný skutkový stav podřadil pod tato ustanovení a rovněž správně uzavřel, že žalovaný právní povinnost, a to povinnost prevenční, porušil. I podle názoru odvolacího soudu není důvodná námitka žalovaného, že porušení prevenční povinnosti je nutno vztáhnout pouze na aktivní jednání, tedy konání, což podle něj není případ posuzované věci, bylo-li zjištěno, že předmětnou účelovou komunikaci, na níž žalobkyně uklouzla, dlouhodobě a vědomě neudržuje, jak sám připustil, a hájil se rovněž tím, že při klimatických podmínkách, které panovaly v době úrazu žalobkyně, kdy dlouhodobě sněžilo, nebylo v jeho možnostech zajistit nepřetržité odklízení sněhu, což by bylo také navíc podle něj zcela nehospodárné. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že porušení prevenční povinnosti lze vztáhnout s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu i na pasivní jednání, zde v posuzované věci na neprovádění údržby předmětné účelové komunikace, na niž žalovaný zcela rezignoval, neboť dlouhodobě tuto komunikaci vědomě neudržoval. Podle názoru odvolacího soudu je totiž zapotřebí ustanovení § 2900 o. z. vykládat ve spojení s ustanovením § 2901 téhož zákona, které stanoví zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě škody způsobené jeho omisivním jednáním (nekonáním). Podle ustanovení § 2901 věta první o. z., vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci, nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Odvolací soud je názoru, že byť nelze z žádného právního předpisu explicitně dovodit povinnost žalovaného pečovat o schůdnost a sjízdnost své účelové komunikace, lze tuto jeho povinnost dovodit právě z výše citovaného ustanovení, neboť žalovaný tím, že tuto komunikaci neudržoval, vytvořil nebezpečnou situaci, nad níž měl kontrolu, a neučinil žádné opatření k tomu, aby nedošlo k nějaké újmě na straně jiného. Porušil tím svou zakročovací povinnost ve vztahu k zájmům třetích osob, a porušil tedy svou zákonnou prevenční povinnost předcházet vzniku újmy na zdraví, majetku apod. Nebylo sporu o tom, že žalovaný se ani nesnažil učinit jakékoli opatření, jímž by se alespoň pokusil zabránit vzniku případných škod, ač tak učinit měl a mohl, s přihlédnutím k tomu, že v den úrazu žalobkyně nebylo zjištěno nic neobvyklého do té míry, že by to provádění údržby bránilo, např. nějaká výjimečná kalamitní situace apod.

9. Provedeným dokazováním byla rovněž zcela nepochybně zjištěna újma na zdraví i na majetku žalobkyně, kterou utrpěla v důsledku pádu na neošetřené předmětné účelové komunikaci, představující požadované bolestné a náklady spojené s léčením, přičemž zcela nepochybně je dána i příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaným a vznikem této újmy. Jsou tak zcela naplněny podmínky ustanovení § 2900 věta první o. z., podle něhož škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Zákon zde presumuje zavinění ve formě nedbalosti, které nebylo v řízení vyvráceno. Výše újmy na zdraví i věcné újmy byla řádně zjištěna především ze znaleckého posudku doc. MUDr. jméno příjmení, CSc. a z dalších dokladů ve spise založených. Jak již bylo uvedeno, uplatněný nárok žalobkyně představuje bolestné a účelně vynaložené náklady spojené s léčením předmětného úrazu, povinnost žalovaného k nahrazení takto vzniklých újem pak vyplývá z ustanovení § 2958 o. z. a § 2960 téhož zákona, pod něž soud prvního stupně správně podřadil zjištěný skutkový stav.

10. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci nebyly zjištěny žádné takové okolnosti, které lze přičítat k tíži žalobkyně, a proto nelze uzavřít, že by vznik předmětné újmy spoluzavinila porušením své prevenční povinnosti, a to ani zčásti. Bylo zjištěno, že žalobkyně si při chůzi na neošetřené komunikaci, která byla zasněžená a pod sněhem se nacházelo náledí, počínala přiměřeně opatrně a obezřetně, měla obutou pevnou zimní obuv a nemohla zvolit žádnou jinou cestu. V této souvislosti nutno uvést, že není přiléhavá ani námitka žalovaného, že předmětná vydlážděná účelová komunikace není chodníkem a slouží pouze k příjezdu vozidel k rodinným domům postaveným na ulici, neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žádná jiná cesta nebo chodník v předmětné lokalitě vybudována nebyla, a žalobkyně tak neměla možnost použít jinou cestu než právě po předmětné účelové komunikaci. Rovněž námitky žalovaného, jimiž zpochybňoval pád žalobkyně, tedy samotný úraz, nejsou přiléhavé, neboť ze znaleckého posudku ve věci vypracovaného a zaměřeného mimo jiné i na posouzení mechanismu vzniku úrazu žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně uklouzla na neudržované kluzké cestě a po ztrátě rovnováhy došlo k přisednutí pravé dolní končetiny a tím ke vzniku komplikované zlomeniny pravého hlezenního kloubu. Hmotnost žalobkyně, na niž žalovaný rovněž poukazoval, neměla dle znalce na vznik úrazu či na jeho následky žádný vliv. Příčinou vzniku zlomeniny byla ztráta rovnováhy uklouznutím.

11. Je zřejmé, že soud prvního stupně posoudil správně otázku odpovědnosti žalovaného za žalobkyní tvrzenou škodu a správně uzavřel, že žalovaný za ni odpovídá. Výše uvedená odvolací argumentace žalovaného, jíž opakovaně brojil proti žalobkyní uplatněným nárokům, nemůže obstát, s jednotlivými argumenty se již řádně ve svém rozhodnutí vypořádal soud prvního stupně a tato argumentace žalovaného nemůže nic změnit na správném závěru soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za újmu vzniklou žalobkyni. Odvolací důvody, o něž žalovaný opřel své odvolání, tak nejsou dány, neboť soud prvního stupně v této věci správně a dostatečně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj rovněž odpovídající právní závěry.

12. Soud prvního stupně pouze nesprávně stanovil výši škody, jejíž náhrada žalobkyni náleží, neboť žalobkyni přisoudil vedle bolestného požadovaného ve výši 94.060,75 Kč a nákladů na léčení ve výši 7.124,05 Kč také náklady spojené s vystavením posudku o bolestném praktickým lékařem a poplatku za výpis z katastru nemovitostí v celkové výši 2.000 Kč, které žalobkyně v souvislosti s tímto řízením vynaložila. S takto přisouzenou výší náhrady újmy se však odvolací soud neztotožnil, neboť podle jeho názoru náklady spojené s uplatněním nároku v předmětném soudním řízení nelze žalobkyni přisoudit v rozhodnutí ve věci samé, neboť se nejedná o nárok vyplývající z věci samé, tedy nárok na náhradu újmy, nýbrž jde o náklady, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s uplatněním svých nároků v předmětném řízení (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5415/2014). Uvedený zdravotní posudek a výpis z katastru nemovitostí jsou podle názoru odvolacího soudu nákladem řízení ve smyslu ustanovení § 137 o.s.ř., které uvádí jejich demonstrativní výčet a zahrnuje mimo jiné i hotové výdaje účastníků a jejich zástupců. Náklady spojené se zdravotním posudkem a výpisem z katastru nemovitostí jsou jistě hotovými výdaji účastníka ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř., přičemž při zkoumání otázky, zda za ně účastníkovi náleží náhrada, nutno posoudit, zda tyto náklady byly v předmětném řízení vynaloženy účelně a nezbytně. Odvolací soud v této věci dospěl k závěru, že tyto náklady vynaložené v souvislosti s uplatněním nároku žalobkyně v tomto řízení lze je považovat za nezbytné, a lze jí proto jejich náhradu přiznat. Nutno tak uzavřít, že nárok na náhradu újmy žalobkyni svědčí ve výši 101.184,80 Kč, a to i s příslušenstvím z této částky, na jehož zaplacení má žalobkyně rovněž nárok. Náhrada vynaložených nákladů za zdravotní posudek a za výpis z katastru nemovitostí ve výši 2.000 Kč byla žalobkyni přiznána jako náhrada nákladů řízení, jak bude uvedeno níže.

13. Je zřejmé, že soud prvního stupně pochybil, přisoudil-li žalobkyni ve věci samé náhradu újmy ve výši 103.184,80 Kč s příslušenstvím, takže odvolací soud za použití ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil výrok napadeného rozsudku ve věci samé tak, že žalobu žalobkyně ohledně částky 2.000 Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbytku tento výrok jako věcně správný potvrdil za použití ustanovení § 219 o.s.ř., stejně jako správný výrok III o náhradě nákladů řízení státu.

14. Odvolací soud však musel změnit ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. výrok II napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení, neboť soud prvního stupně sice správně postupoval podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení, výši těchto nákladů však nestanovil správně. Při stanovení výše odměny za zastupování žalobkyně advokátem totiž vycházel z nesprávné tarifní hodnoty v té části řízení, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném náhrady bolestného, které je nemajetkovou újmou, a proto je nutno při stanovení výše tarifní hodnoty, od níž se odvíjí výše odměny za zastoupení advokátem, vycházet z ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, dále jen AT, ve spojení s ustanovením § 8 odst. 1 AT, podle nichž je tarifní hodnotou v tomto případě částka 50.000 Kč (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020). V té části řízení, v níž žalobkyně požadovala náhradu nákladů spojených s léčením, je tarifní hodnotou částka 7.124,05 Kč. Žalobkyně tak v řízení uplatňovala dva samostatné nároky, za tarifní hodnotu je proto zapotřebí považovat součet tarifních hodnot obou věcí, tedy celkem částku 57.124,05 Kč (ustanovení § 12 odst. 3 AT). Odměna advokáta za jeden úkon právní služby pak činí 3.420 Kč (ustanovení § 7 bod 5 AT). Učinil-li advokát žalobkyně v řízení osm úkonů právní služby, jak jsou specifikovány v odůvodnění napadeného rozsudku, je zřejmé, že mu náleží odměna ve výši 27.360 Kč, k tomu mu náleží 8x režijní paušál hotových výloh po 300 Kč (ustanovení § 13 odst. 3 AT) v celkové výši 2.400 Kč, celkem tedy odměna advokáta činí 29.760 Kč. Jelikož advokát žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH), je zapotřebí navýšit takto vypočtené náklady o 21 % DPH, neboť i DPH patří k nákladům řízení (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.) Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 36.009,60 Kč. K tomu žalobkyni náleží náhrada nákladů za vyhotovený zdravotní posudek a výpis z katastru nemovitostí ve výši 2.000 Kč, jak bylo vysvětleno výše, celkové náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně pak po zaokrouhlení činí 38.010 Kč. K zaplacení této částky tedy odvolací soud zavázal ve věci neúspěšného žalovaného tak, jak vyplývá z výroku tohoto rozsudku, přičemž lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo jsou odůvodněny ustanoveními § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 téhož zákona.

15. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 3 téhož zákona, podle nichž náleží žalobkyni, která byla v odvolacím řízení neúspěšná pouze v nepatrné části, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. V odvolacím řízení činí odměna za její zastoupení advokátem za dva úkony právní služby, a to za sepis vyjádření k odvolání žalovaného a za účast u odvolacího jednání, vždy po 3.420 Kč, neboť tarifní hodnota v odvolacím řízení se nezměnila, celkem 6.840 Kč. Spolu se dvěma paušálními náhradami hotových výloh po 300 Kč odměna činí 7.440 Kč, navýšená o 21 % DPH pak po zaokrouhlení činí 9.002 Kč. K zaplacení této částky tedy zavázal odvolací soud žalovaného tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, přičemž v odvolacím řízení jsou lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo odůvodněny ustanoveními § 160 odst. 1 o.s.ř., § 149 odst. 1 a § 211 téhož zákona.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu obec – venkov. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Nesplní-li povinná strana dobrovolně a včas to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná strana domáhat jeho splnění návrhem na výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.