KSBR 17 CO 162/2021-233

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 2.610.474 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalovaného i žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 3. 2021, č. j. 7 C 222/2019-176,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 264.136 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení, sídlem adresa.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 36.405 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení, sídlem adresa.

1. V záhlaví označeným rozsudkem stanovil soud prvního stupně žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobci částku 2.610.474 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1.614.695 Kč od 10. 10. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 995.779 Kč od 2. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále soud prvního stupně stanovil žalovanému povinnost, aby v téže lhůtě nahradil žalobci náklady řízení ve výši 247.055 Kč k rukám advokáta žalobce (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný nejprve blanketním odvoláním, které posléze doplnil, a namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyložil příslušná ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a to jeho ustanovení § 10 odst. 1 písm. j), odst. 2 a 3. Zdůraznil, že nemohl jednání viníka dopravní nehody ovlivnit, a nelze proto použít ustanovení § 10 odst. 3 uvedeného zákona. Poukázal na to, že viníkem dopravní nehody byl zemřelý jméno příjmení, který vozidlo použil bez jeho vědomí a proti jeho vůli jako provozovatele. Žalovaný nevěděl, že viník dopravní nehody nemá řidičské oprávnění, a nekontroloval ani jeho stav schopnosti k řízení. příjmení od vozidla měl u sebe v kapse a spal a rozhodného dne neměl v úmyslu s vozidlem kamkoli odjíždět ani to jinému umožnit. příjmení jméno příjmení, který vozidlo řídil, tak nutno kvalifikovat jako excesivní jednání, které nemohl předvídat, a za jeho jednání tak nemůže odpovídat. Nemohl se dopustit žádného porušení právní povinnosti, neboť spal, a nelze mu proto vytýkat ani porušení povinnosti zajistit patřičný dohled nad vozidlem. Uvedl dále, že v posuzované věci nelze uplatnit ani ustanovení § 10 odst. 1 písm. j) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť v žádném případě řízení vozidla nikomu nepředal. Zopakoval, že spal ve svém autě a klíče od zapalování měl v kapse svého oblečení, které měl na sobě. Za této situace nelze jeho jednání kvalifikovat jako nedbalost, neboť by došlo jednak k nepřípustně extenzivnímu výkladu uvedeného ustanovení a jednak i k uplatňování přílišné tvrdosti zákona. Konečně namítl, že žalobce neprokázal svůj postižní nárok vůči němu ani podle ustanovení § 10 odst. 2 uvedeného zákona. Zjištěný skutkový stav v této věci nelze subsumovat pod příslušná ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a jsou v rozporu i s jeho účelem. Jediným viníkem dopravní nehody a osobou odpovědnou za vzniklou újmu je zemřelý řidič vozidla jméno příjmení, společnou odpovědnost žalovaného jako provozovatele vozidla zde nelze dovodit. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

3. Proti rozsudku soudu I. stupně, a to výslovně pouze proti jeho výroku II o náhradě nákladů řízení, se odvolal také žalobce, neboť nesouhlasil s výší nákladů řízení, jejichž náhrada mu byla přiznána. Nesouhlasil především s tím, že v souvislosti s učiněnými dvěma předžalobními výzvami mu soud prvního stupně přiznal odměnu pouze v poloviční výši, ačkoli šlo o výzvy v obou případech kvalifikované. Za tyto výzvy mu tak náleží odměna v plné výši, nikoli snížená na polovinu. vytkl soudu prvního stupně dále, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za další úkon právní služby spolu s paušální náhradou spočívající v přípravě a převzetí věci v souvislosti s rozšířením žaloby. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci přizná částku 278.335,80 Kč.

4. Žalovaný ani žalobce se k odvolání svých protistran písemně nevyjádřili.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací posoudil odvolání žalovaného i žalobce jako včasná, podaná osobami k tomu oprávněnými, jako přípustná a řádná (ustanovení § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanský soudní řád, dále jen o.s.ř., ve spojení s ustanoveními § 201, § 202 odst. 1 a 2 a contrario a § 205 odst. 1 a 2 téhož zákona). Odvolací důvody uplatněné žalovaným, který se odvolal do věci samé, lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly žalovaným ani žalobcem v jejich odvoláních tvrzeny a odvolací soud je ze spisu ani nezjistil. Po přezkoumání napadeného rozsudku v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, zatímco odvolání žalobce zčásti opodstatněné je.

6. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že se žalobce podanou žalobou, posléze rozšířenou, domáhal po žalovaném zaplacení celkové částky 2.610.474 Kč s příslušenstvím, a to jako náhradu toho, co jako pojistitel žalovaného, s nímž uzavřel pojistnou smlouvu o odpovědnosti z provozu vozidla k automobilu tovární značky Opel Astra, registrační značka, vyplatil za žalovaného osobám poškozeným v souvislosti s dopravní nehodou, která se stala dne 30. 9. 2018 a za niž odpovídá žalovaný společně a nerozdílně s řidičem vozidla zemřelým jméno příjmení. Žalovaná částka představuje vyplacené náklady na léčení a náhradu za bolestné poškozenému jméno příjmení a náklady na léčení dalším poškozeným, a to žalovanému a jméno příjmení, kteří byli rovněž účastníky této nehody. Podle žalobce žalovaný předal řízení uvedeného vozidla zemřelému jméno příjmení, ačkoli věděl, že je pod vlivem alkoholu, a navíc jméno příjmení ani neměl řidičské oprávnění. Žalovaný se bránil tvrzením, že za škodu způsobenou předmětnou dopravní nehodou nemůže odpovídat, neboť řízení vozidla zemřelému řidiči jméno příjmení nepředal, a vozidlo tak bylo použito bez jeho vědomí a proti jeho vůli s tím, že nemohl jednání řidiče jméno příjmení ovlivnit. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný jako provozovatel vozidla, jímž byla způsobena předmětná dopravní nehoda, odpovídá solidárně s řidičem vozidla za škodu, která byla touto nehodou způsobena, neboť bylo zjištěno, že žalovaný svou nedbalostí umožnil užití svého vozidla, s nímž byla posléze dopravní nehoda způsobena, a naopak nebylo zjištěno, že by toto vozidlo bylo použito bez jeho vědomí nebo proti jeho vůli. Výše požadované náhrady za vyplacené pojistné plnění byla řádně doložena, nebyla ostatně v řízení ani nijak rozporována, a proto soud prvního stupně uplatněný nárok žalobci přiznal a žalovanému stanovil povinnost, aby žalobci žalovanou částku i s požadovaným příslušenstvím zaplatil.

7. Při posouzení důvodnosti žalobcem uplatněného nároku vyšel odvolací soud ze skutkového stavu tak, jak byl provedeným dokazováním zjištěn soudem prvního stupně a jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, který účastníci obdrželi, a je jim proto znám. Podle názoru odvolacího soudu byl skutkový stav v posuzované věci zjištěn řádně a v dostatečném rozsahu tak, že bylo možno ve věci rozhodnout. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že neshledal přiléhavou námitku žalovaného, že soud prvního stupně ve věci nesprávně a nedostatečně zjistil skutkový stav, protože neprovedl důkazy, které navrhoval. Nutno zdůraznit, že není povinností soudu provádět veškeré účastníky navržené důkazy, a dospěje-li soud k závěru, že skutkový stav je zjištěn dostatečně tak, že ve věci lze rozhodnout, další dokazování, a to ani dokazování navrhované účastníky řízení, provádět nemusí. Jeho povinností ovšem je v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, proč navržené důkazy neprovedl. Této své povinnosti soud prvního stupně dostál, neboť v bodě 40 odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč považuje provedení dalších navržených důkazů za nadbytečné, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Lze tedy připomenout, že bylo zjištěno, že žalovaný byl vlastníkem a provozovatelem osobního vozidla tovární značky Opel Astra, registrační značka, s nímž byla dne 30. 9. 2018 způsobena dopravní nehoda. Vozidlo tehdy řídil jméno příjmení, který na následky dopravní nehody zemřel, a jejími dalšími účastníky byli jako spolujezdci přítomni ve vozidle žalovaný, dále jméno příjmení a tehdy nezletilý jméno příjmení. Spolujezdci utrpěli zranění, museli se podrobit léčení, přičemž zranění tehdy nezletilého jméno příjmení byla velmi vážná. V krvi řidiče jméno příjmení bylo zjištěno 2,34 promile alkoholu, trestní stíhání vedené proti němu jako proti zemřelé osobě bylo odloženo. Zúčastnění před dopravní nehodou opravovali výfuk vozidla, popíjeli přitom alkohol a po skončení opravy si do vozidla sedli, žalovaný na zadní sedadlo, a v popíjení alkoholu všichni pokračovali. Žalovaný jako vlastník a provozovatel vozidla měl uzavřenou s žalobcem pojistnou smlouvu o odpovědnosti z provozu vozidla a z titulu této smlouvy vyplatil žalobce všeobecné zdravotní pojišťovně náklady na léčení osob poškozených v důsledku dopravní nehody a poškozenému jméno příjmení byla dále vyplacena náhrada bolestného a poplatek za vypracování znaleckého posudku, to vše ve výších, jak byly zjištěny z předložených dokladů založených ve spise. Řidič vozidla, zemřelý jméno příjmení, nejenže řídil pod vlivem alkoholu, nýbrž nebyl ani držitelem řidičského oprávnění. V podrobnostech pak odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

8. Po právní stránce nutno věc podřadit pod příslušná ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve znění účinném ke dní dopravní nehody (dále jen zákon), a to podle jeho ustanovení § 10 odst. 1 písm. g), i) a j) ve spojení s jeho odstavcem 3. Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. g), i), a j) zákona platí, že pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný řídil vozidlo a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění (s výjimkou tam uvedenou, která se ovšem netýká posuzované věci), řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo nebo předal řízení vozidla osobě uvedené mj. v písmenech g) a i). Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona platí, že provozovatel vozidla odpovídá společně a nerozdílně s osobou podle odstavce 1 za pohledávku pojistitele na náhradu částky vyplacené podle odstavce 1 písm. g), h), i) a j), neprokáže-li, že nemohl jednání této osoby ovlivnit.

9. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že žalobce má proti žalovanému uplatněný regresní nárok, tedy svědčí mu právo na náhradu vyplaceného pojistného plnění, neboť žalovaný jako provozovatel vozidla, s nímž byla způsobena předmětná dopravní nehoda, odpovídá spolu s řidičem za škodu způsobenou touto dopravní nehodou, a tudíž za pohledávku žalobce jako pojistitele na náhradu vyplaceného pojistného plnění v žalované výši. Nutno zdůraznit, že osobou, která je objektivně odpovědná za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Společná a nerozdílná odpovědnost původce škody a provozovatele pak nastupuje v těch případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí, a pouze v případě, že dopravní prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tyto závěry vyplývají z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, např. jeho rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4550/2011, na nějž správně v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal soud prvního stupně, přičemž se závěry uvedeného rozhodnutí se odvolací soud ztotožňuje a nemá žádný důvod jakkoli se od nich odchylovat. V posuzované věci tak byla i podle názoru odvolacího soudu naplněna skutková podstata výše citovaného ustanovení § 10 odst. 1 písm. g), i) a j) ve spojení s odstavcem 3 tohoto ustanovení. Obrana žalovaného, že nemohl jednání řidiče vozidla jméno příjmení ovlivnit a že předmětné vozidlo bylo použito bez jeho vědomí a proti jeho vůli, byla vyvrácena provedeným dokazováním, neboť bylo zjištěno, že žalovaný i řidič jméno příjmení spolu s dalšími osobami uvedenými výše před jízdou společně popíjeli alkohol, a to nejen při provádění opravy vozidla, nýbrž i po jejím skončení, kdy všichni seděli ve voze a v pití alkoholických nápojů pokračovali. Bylo zjištěno že klíče od vozidla nebyly nijak zabezpečeny před zneužitím, dle tvrzení žalovaného, který seděl ve vozidle na zadním sedadle, je měl mít u sebe, a tyto klíče pak měl jméno příjmení použít k jízdě. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaný si počínal krajně lehkomyslně a nedbale a svým jednáním umožnil jméno příjmení, který byl pod značným vlivem alkoholu, a navíc neměl řidičské oprávnění, použití vozidla, je zcela správný. Na správnosti tohoto závěru nemění nic ani to, že žalovaný tvrdil, že nevěděl, že jméno příjmení nemá řidičské oprávnění a že on sám ve vozidle usnul a probudil se až při dopravní nehodě, neboť ani tyto okolnosti, i kdyby byly prokázány, nesvědčí s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem tohoto případu, jak byly popsány výše, pro závěr, že by žalovaný nemohl ovlivnit jednání řidiče příjmení, a svědčí naopak o jeho lehkomyslném a nedbalém jednání, a to i v kontextu s tím, že všichni popíjeli alkohol. Jednal-li by žalovaný s náležitou obezřetností a opatrností, měl a mohl podnapilému řidiči v jízdě zabránit, a předejít tak dopravní nehodě a vzniklé škodě, především tím, že by řádně zabezpečil klíče od vozidla tak, aby nemohly být použity, případně alespoň tím, že by si sedl na sedadlo pro řidiče, čímž by znemožnil řízení vozidla jinému. Ani jeho obrana, že nemohl jednání jméno příjmení předvídat, s ohledem na výše uvedené skutečnosti neobstojí a jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1908/2020 je nepřiléhavý.

10. Je zřejmé, že odvolací důvody, o které žalovaný opřel své odvolání, nejsou dány, neboť soud prvního stupně v této věci správně a dostatečně zjistil skutkový stav a rovněž jej správně právně posoudil. Odvolací námitky žalovaného nejsou přiléhavé a v řízení byly provedeným dokazováním vyvráceny, takže nutno uzavřít, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé správně a správně stanovil žalovanému povinnost nahradit žalobci vyplacené pojistné plnění v žalované výši i s příslušným úrokem z prodlení, o němž bylo rozhodnuto rovněž správně. Odvolací soud proto za použití ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé jako věcně správný potvrdil.

11. Odvolací soud však musel ve smyslu ustanovení § 220 o. s. ř. změnit výrok napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení, neboť i když soud prvního stupně postupoval správně podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s jeho právním zastoupením, nevyčíslil správně jejich výši. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobce, že soud prvního stupně nesprávně snížil odměnu za dva provedené úkony právní služby, a to předžalobní výzvy, na polovinu, neboť i podle názoru odvolacího soudu je lze považovat za výzvy kvalifikované obsahující základní skutkový i právní rozbor věci. Odměna za ně proto náleží v plné výši (ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, advokátní tarif, dále jen AT). Na druhou stranu neshledal odvolací soud přiléhavou námitku žalobce, že mu soud prvního stupně nepřiznal odměnu i za provedený úkon přípravy a převzetí věci v souvislosti s rozšířením žaloby. Odměnu za tento úkon nebyla přiznána správně, neboť odměna za úkon přípravy a převzetí věci již byla žalobci přiznána v souvislosti s poskytnutím celkových právních služeb v této věci, takže mu tuto odměnu nelze přiznat duplicitně, a to s i přihlédnutím k tomu, že rozšíření žaloby ve věci spočívající na témže skutkovém základě nelze považovat za přípravu a převzetí zastoupení v nové právní věci. Advokátovi žalobce tak náleží odměna za sedm úkonů právní služby v plné výši, přičemž odměna je stanovena z tarifních hodnot tak, jak se v průběhu řízení měnily (ustanovení § 8 odst. 1 AT). Předmětem řízení před rozšířením žaloby byla částka 1.614.695 Kč, takže za první čtyři úkony, a to přípravu a převzetí věci, kvalifikovanou předžalobní výzvu, sepis žaloby a účast u jednání dne 30. 1. 2020, náleží odměna ve výši 14.780 Kč za úkon (ustanovení § 7 bod 6 AT), za čtyři úkony tak odměna činí 59.120 Kč. Předmětem dalších dvou úkonů právní služby, a to rozšíření žaloby a druhé kvalifikované předžalobní výzvy v souvislosti s rozšířením žaloby byla částka 995.779 Kč, takže odměna zde činí 24.600 Kč (dvakrát po 12.300 Kč). Za poslední úkon právní služby, a to účast u jednání dne 17.12.2020, náleží advokátovi žalobce odměna ve výši 18.780 Kč, neboť tarifní hodnotou v té době byla již částka 2.610.474 Kč. Je tak zřejmé, že celková odměna za uvedených sedm úkonů právní služby činí 102.500 Kč, k tomu advokátovi žalobce náleží 7 x paušální náhrada hotových výloh po 300 Kč, celkem tedy 2.100 Kč (ustanovení § 13 odst. 3 AT) a rovněž náklady cestovného ke dvěma soudním jednáním z Prahy do Vyškova a zpět, a to k jednání dne 30. 1. 2020 veřejným hromadným prostředkem ve výši 642 Kč, jak bylo doloženo, a k jednání dne 17. 12. 2020 osobním vozidlem v celkové výši 2.681 Kč, jak je konkretizováno v odůvodnění napadeného rozsudku (ustanovení § 13 odst. 1 a 4 AT ve spojení s ustanoveními § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. v platném znění). Advokátovi žalobce dále náleží náhrada za čas strávený na cestě k uvedeným dvěma soudním jednáním, a to za 25 započatých půlhodin po 100 Kč, celkem tedy 2.500 Kč (ust. § 14 odst. 1 a 4 AT) Náklady právního zastoupení tak celkem činí 110.423 Kč. Jelikož advokát žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH), je zapotřebí navýšit takto vypočtené náklady právního zastoupení o 21 % DPH, neboť i DPH patří k nákladům řízení (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.) Náklady právního zastoupení navýšené o DPH tak činí 133.611,83 Kč. Žalobce má rovněž právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 130.524 Kč, takže celkové náklady řízení úspěšného žalobce po zaokrouhlení činí 264.136 Kč. K zaplacení této částky tedy odvolací soud zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, přičemž lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo jsou odůvodněny ustanoveními § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 1 téhož zákona.

12. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 téhož zákona, podle nichž v odvolacím řízení úspěšnému žalobci přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které jsou rovněž tvořeny jeho náklady spojenými s právním zastoupením. Advokát žalobce učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby, a to sepis odvolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a účast u odvolacího jednání. Odměnu za úkon odvolání do nákladů řízení je ovšem nutno snížit na polovinu, neboť se nejednalo o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé (ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) AT). Odměna za jeden úkon právní služby v odvolacím řízení s ohledem na tarifní hodnotu činí 18.780 Kč, odměna za 1,5 úkonu právní služby tak celkem činí 28.170 Kč. Advokátu žalobce dále náleží 2 x paušální náhrada hotových výloh po 300 Kč, tedy ve výši 600 Kč, dále náhrada za ztrátu času při cestě k odvolacímu jednání z Prahy do Brna a zpět za 9 půlhodin po 100 Kč, celkem tedy 900 Kč, a cestovné k tomuto odvolacímu jednání veřejným dopravním prostředkem ve výši 417 Kč, jak žalobce doložil. Celkové náklady právního zastoupení žalobce v odvolacím řízení činí 30.087 Kč, navýšené o 21 % DPH pak představují po zaokrouhlení částku 36.405 Kč. K zaplacení této částky tedy odvolací soud zavázal žalobce tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, přičemž v odvolacím řízení se lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo opírají o ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 a § 211 téhož zákona.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Nesplní-li povinná strana dobrovolně a včas to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná strana domáhat jeho splnění návrhem na výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.