KSBR 17 CO 23/2021

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Hany Příhodové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený JUDr. jméno příjmení, advokátem ⟪LB:lb_004⟫ se sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený Mgr. jméno jméno, advokátem ⟪LB:lb_009⟫ se sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o částka s příslušenstvím, ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 9. 2020, č. j. 16 C 178/2018-313,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I. ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku částka se zákonným úrokem z prodlení 8,5% ročně z částky částka od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení 9% ročně z částky částka od datum do zaplacení se potvrzu je.

II. Rozsudek soud I. stupně se v části výroku I. ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku částka spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,5% ročně z částky částka od datum do zaplacení a ve výrocích IV. a V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen soud prvního stupně) rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 16 C 178/2018-313 (dále jen rozsudek soudu prvního stupně) tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku částka spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky částka od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I). Žalobu ohledně žalobcem požadované částky částka s úrokem z prodlení z částky částka ve výši 8,5% ročně od datum soud prvního stupně zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice doplatek soudního poplatku za řízení ve výši částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Žalovanému soud prvního stupně uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku částka (výrok příjmení) a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku částka (výrok V).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný obsáhlé odvolání, ve kterém namítl, že nebyly naplněny podmínky ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. Žalovaný poukázal na skutečnost, že po dopravní nehodě byl v šoku, silně rozrušen a byl také pod značným psychickým tlakem, což v kombinaci s jednoznačně stresujícím charakterem předmětné situace a s jeho zdravotním stavem lze považovat za důvod hodný zřetele. Namítl, že žalobce musel tvrdit a prokazovat také to, v čem byla ztížena jeho možnost šetření a že právě porušením povinnosti (např. opuštění místa nehody) bylo šetření ztíženo, tj. v jakém směru konkrétně údajně nemohl pojistitel průběh dopravní nehody řádně vyšetřit. Žalovaný dále namítl, že soud prvního stupně nesprávně zjistil výši škody za poškození jízdního kola a oblečení a stejně tak označil za nesprávný závěr soudu prvního stupně ohledně spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě. Žalovaný poukázal na znění ustanovení § 135 o. s. ř. a na skutečnost, že pravomocný odsuzující rozsudek automaticky neznamená, že škoda byla způsobena výlučně jeho zaviněním; jestliže se na vzniku škody spolupodílel svým jednáním poškozený nebo třetí osoba, vázanost dle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. se neprosadí. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to na rozsudek ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99. Žalovaný uvedl, že otázka spoluzavinění poškozeného nejenže nebyla v trestním řízení řádně řešena, ale zejména ani vyřešena, a proto se jí měl soud prvního stupně v rámci civilního řízení zabývat zejména za situace, kdy z trestního spisu vyplývá, že na místě dopravní nehody byla dechovou zkouškou zjištěna přítomnost alkoholu v dechu poškozeného. Žalovaný dále vznesl námitky ke stanovení výše škody na jízdním kole a na oblečení poškozeného v částce částka, kdy poukázal na skutečnost, že v rámci trestního řízení nebylo o výši škody rozhodováno v tzv. adhezním řízení a otázka způsobené škody nebyla posuzována ani z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty, neboť byl odsouzen pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. V podstatě se jednalo pouze o tvrzení soudu, které pro tuto civilní věc nebylo relevantní a dle žalovaného nebylo k tomuto provedeno dostatečné dokazování. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016 a uvedl, že soud není vázán v otázce rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí vydané v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků anonymizováno činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu. Soud prvního stupně dle žalovaného při posouzení tohoto dílčího nároku vyšel toliko z tvrzení žalobce a ocenění hodnoty věcí poškozeným, aniž by přihlédl k jeho námitkám a k důkazním návrhům. Žalovaný vyslovil pochybnosti o hodnotě poškozených věcí. Dále namítl, že soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami ohledně posouzení a stanovení náhrady za pojistné plnění vyplacené poškozenému ve formě náhrady za ztráty na výdělku, bolestného a nákladů poškozeného na cestovné. Soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl jím navržené důkazy. Žalovaný opakovaně připomenul, že náhrada na ztrátu na výdělku poškozenému je nepřiměřená, neboť délka pracovní neschopnosti poškozeného neodpovídala rozsahu újmy na zdraví poškozeného a poukázal na údajné zveličování anonymizováno obtíží poškozeným. V této souvislosti poukázal rovněž na závěry stát. instituce, který jako správní orgán ve svém rozhodnutí číslo jednací, sp. zn. spisová značka číslo ze dne 9. 11. 2020, dospěl k závěru, že za dobu nezbytnou pro trvání pracovní neschopnosti poškozeného považuje dobu od datum do datum. Doba trvání dočasné pracovní neschopnosti v tomto období je v přímé příčinné souvislosti s úrazem ze dne datum. V závěru odvolání žalovaný soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl jím navržené důkazy k prokázání jeho nepříznivého psychického stavu a rozrušení bezprostředně po předmětné dopravní nehodě, kdy navrhoval výslech jméno příjmení, MUDr. jméno příjmení, kteří by se mohli vyjádřit k tomu, jak vnímal zranění cyklisty bezprostředně po dopravní nehodě. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl, eventuálně, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že žalovaný úmyslně opomíjí ustanovení § 10 odst. 1 písm. c), zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, na základě kterého svůj regresní nárok vůči žalovanému odvíjí, neboť v rámci uvedeného postačí, že žalovaný bez zřetele hodného důvodu z místa dopravní nehody ujel. Tvrzení žalovaného, že byl bezprostředně po dopravní nehodě v šoku a silně rozrušen, dle žalobce nelze považovat za důvod zřetele hodný. V opačném případě by byla možnost pojistitele domáhat se vůči řidiči vozidla regresního nároku znemožněna, když by vesměs každý viník dopravní nehody, zejména v případě, že byl pod vlivem alkoholu s cílem nenaměřit hodnotu alkoholu v krvi, místo dopravní nehody opustil, aniž by splnil svou zákonem stanovenou povinnost ve smyslu ustanovení § 47 zákona o silničním provozu. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015 ze dne 28. 2. 2017. Vzhledem k tomu, že žalovanému bylo v rámci trestního řízení uloženo, aby poškozeným osobám uhradil náhradu škody, je nepochybné, že se trestní soud v rámci adhezního řízení otázkou míry spoluúčasti na vzniku škody zabýval. Podle žalobce je soud vázán závěry trestního rozsudku a vzhledem k tomu, že v rámci adhezního řízení nebyla prokázána žádná spoluúčast poškozeného na škodě z dopravní nehody, se již soud možnou spoluúčastí v tomto řízení zabývat nemůže. Nadto žalobce považuje námitku žalovaného, že byla poškozenému zjištěna přítomnost alkoholu v krvi za absurdní s ohledem na množství alkoholu, který byl v případě poškozeného v jeho krvi zjištěn. K otázce výše škody na jízdním kole a na oblečení poškozeného žalobce uvedl, že veškeré důkazy prokazující výši škody předložil v trestním řízení a jak rozsudek Okresního soudu v Břeclavi v trestní věci, tak i doložené důkazy výši majetkové a nemajetkové újmy prokazují. Dle žalobce poškozený náležitě prokázal škodu na jízdním kole i oblečení a majetkovou újmu na zdraví. Ohledně náhrady nemajetkové újmy žalobce poukázal na znalecký posudek zpracovaný znalcem příjmení jméno příjmení, ze kterého vyplývá, že délka pracovní neschopnosti poškozeného od datum do datum je hraničně úměrnou a že nelze jednoznačně dovozovat, že by postižený jméno příjmení prodlužoval svou pracovní neschopnost až za limity nezbytné, resp. řádné, doby léčení. Žalobce rovněž poukázal na výslech jmenovaného znalce k otázce lékařské zprávy vystavené MUDr. příjmení a uzavřel, že nelze souhlasit s tvrzením žalovaného, že poškozený dle lékařské dokumentace své zdravotní obtíže bez objektivních důvodů zveličoval. Žalobce vyslovil nesouhlas s názorem žalovaného, že poškozený byl anonymizováno způsobilý k výkonu svého zaměstnání mnohem dříve, než uváděl. Žalobce poukázal na charakter práce, kterou poškozený dle vyjádření jeho zaměstnavatele vykonával. K žalobcem předloženému rozhodnutí stát. instituce, číslo jednací ze dne 9. 11. 2020 žalobce uvedl, že z tohoto nelze dovozovat závěr, že by doba pracovní neschopnosti poškozeného tak, jak ji čerpal, byla nedůvodná. Žalovaným navržené a soudem neprovedené důkazy označil žalobce za nehospodárné a s ohledem na blízký vztah navržených svědků k žalovanému označil tyto důkazy jako důkazy, které by byly zkreslené. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

4. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o. s. ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř., tedy, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání žalovaného nebyly namítány.

5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu vyjma výroků II a III, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné pouze z části.

6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky částka spolu s blíže specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, a to jako regresního nároku na náhradu škody. Žalobce poukazoval na skutečnost, že žalovaný způsobil dne datum v 15:55 hod na silnici třetí třídy číslo v km 16,215 v obci obec před prodejnou Jednoty dopravní nehodu. Žalovaný jako řidič osobního motorového vozidla značky Ford Fusion, registrační značka při vyjíždění od pravého okraje komunikace s úmyslem otočit se s vozidlem přehlédl zezadu ve směru od kostela, přijíždějícího cyklistu jméno příjmení a najel mu do jízdní dráhy. příjmení jméno příjmení narazil předním kolem jízdního kola do levé přední části vozidla příjmení jméno, přepadl přes kapotu a upadl na komunikaci, v důsledku čehož došlo nejen ke zranění poškozeného jméno příjmení, ale rovněž i k věcné škodě na kole a dalších věcech poškozeného. Žalobce jako pojistitel z pojistné smlouvy číslo o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla příjmení jméno registrační značka vyplatil poškozenému jméno příjmení bolestné a náhradu nákladů na léčení ve výši částka, náhradu za ztrátu na výdělku ve výši částka, náhradu škody na jízdním kole a oblečení ve výši částka a náhradu za poplatky za vyplnění tiskopisu ve výši částka. Dále žalobce vyplatil v souvislosti s touto pojistnou událostí Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky dne datum částku částka jako náhradu nákladů na léčení jméno příjmení.

7. Žalovaný s nárokem žalobce nesouhlasil, poukazoval na skutečnost, že místo dopravní nehody opustil ze zřetele hodného důvodu, neboť byl silně rozrušen, byl v šoku, a navíc tímto jeho jednáním nedošlo ke ztížení možnosti řádného šetření nehodového děje žalobcem. Žalovaný dále poukazoval na skutečnost, že žalobce řádně nehájil zájmy svého klienta a zcela nedůvodně hájil především zájmy poškozeného. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že všechna v žalobě uvedená plnění, jejíž náhradu žalobce po žalovaném požaduje, jsou pojistným plněním žalobce jako pojistitele za žalovaného coby pojištěnce podle § 6 odst. 1 až 4 zákona č. 168/1999 Sb. Protože žalovaný bez zřetele hodného důvodu místo dopravní nehody opustil, dopustil se tak jednání popsaných v ustanoveních § 10 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 168/1999 Sb. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný porušil svým jednáním rovněž ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to § 47 odst. 2 písm. b), § 47 odst. 3 písm. f), § 47 odst. 4 písm. a), § 47 odst. 4 písm. b) a § 47 odst. 4 písm. c). Za své jednání byl žalovaný pravomocně odsouzen pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti a svým jednáním znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody, tedy všech skutečností, které k nehodě vedly, přičemž spoluzavinění poškozeného v trestním řízení zjištěno nebylo. S ohledem na pravomocné odsouzení žalovaného se soud prvního stupně nezabýval mírou zavinění nehody žalovaným, ani spoluzaviněním poškozeného. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný plně odpovídá za zranění způsobená při dopravní nehodě poškozenému i za škodu na majetku – jízdním kole a oblečení poškozeného a je v plném rozsahu povinen odčinit nemajetkovou újmu poškozeného a nahradit poškozenému škodu podle § 2894 - § 2962 občanského zákoníku. Soud vzal za prokázané, že náhradu nemajetkové i majetkové újmy žalobce plnil namísto žalovaného, a to jako jeho pojistitel a má tak vůči žalovanému právo na náhradu toho, co za něho plnil. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyjádřil k jednotlivým žalobcem uplatněným nárokům, které za žalovaného plnil a kromě částky částka, která byla pod výrokem II zamítnuta spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a která nebyla předmětem tohoto odvolacího řízení, žalobě v celém rozsahu vyhověl (viz výrok I rozsudku soudu prvního stupně). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. S bližším odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který byl účastníkům řízení doručen, a tito byli s jeho obsahem seznámeni.

8. V průběhu řízení nebylo pochyb o tom, že žalobce částku, kterou se v tomto řízení po žalovaném domáhá zaplatit, uhradil poškozenému jméno příjmení i Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobené provozem škodícího vozidla příjmení jméno registrační značka řízeného žalovaným.

9. Jak správně poukázal soud prvního stupně, předmětem tohoto řízení jsou nároky žalobce jako pojistitele (pojišťovny) vůči pojištěnému (řidiči pojištěného vozidla) podle § 10 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 168/1990 Sb. Jedná se o náhradu toho, co pojistitel vyplatil namísto žalovaného coby pojištěného na náhradě škody a nemajetkové újmy v souvislosti s dopravní nehodou, kterou zavinil pojištěný, který porušil ustanovení zákona o pozemních komunikacích.

10. Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen zákon č. 168/1999 Sb.) pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodní událostí, a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona nebo možnost pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění.

11. Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) citovaného zákona pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody.

12. Podle ustanovení § 47 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění účinném ke dni dopravní nehody řidič, který měl účast na dopravní nehodě, je povinen zdržet se požití alkoholického nápoje a užít jiné návykové látky po nehodě po dobu, do kdy by to bylo na újmu zjištění, zda před jízdou nebo během jízdy požil alkoholický nápoj nebo užil jinou návykovou látku, vždy však do doby příjezdu policisty v případě, že jsou účastníci nehody povinni ohlásit nehodu policistovi podle odst. 4 a 5.

13. Podle ustanovení § 47 zákona odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. účastníci dopravní nehody jsou povinni oznámit, v případech stanovených tímto zákon, nehodu policii; došlo-li ke zranění, poskytnout podle svých schopností první pomoc a k zraněné osobě přivolat poskytovatele anonymizováno záchranné služby.

14. Podle ustanovení § 47 odst. 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku částka, jsou účastníci dopravní nehody povinni:

a) neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi,

b) zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel; musí-li se však situace vzniku dopravní nehody změnit, zejména, je-li to nutné k vyproštění nebo ošetření zraněné osoby nebo k obnovení provozu na pozemních komunikacích, především provozu vozidel hromadné dopravy osob, vyznačit situaci stopy,

c) setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody.

15. Z obsahu spisu, zejména z obsahu pravomocného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 6. 2018, č. j. číslo jednací je zřejmé, že žalovaný jako účastník dopravní nehody, ke které došlo dne datum, porušil téměř vše, co je citováno ve výše uvedených zákonných ustanoveních. Především žalovaný, byť při dopravní nehodě došlo ke zranění další osoby, dopravní nehodu neohlásil policistovi, nesetrval na místě dopravní nehody do příchodu policisty a nezdržel se požití alkoholického nápoje po dopravní nehodě, což ve svém důsledku zcela nepochybně vedlo, jak vyplývá z výsledku trestního stíhání žalovaného, ke znemožnění zjištění, zda žalovaný řídil motorové vozidlo v době dopravní nehody pod vlivem alkoholických nápojů či nikoliv.

16. Základní podmínkou pro to, aby žalobce mohl být se svým nárokem dle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. úspěšný je, že pojištěný své povinnosti jako účastníka dopravní nehody nesplnil bez zřetele hodného důvodu. Žalovaný poukazoval na skutečnost, že k porušení zákonných povinností z jeho strany zejména k opuštění místa dopravní nehody došlo v důsledku šoku a jeho silného rozrušení a v důsledku toho, že byl pod značným psychickým tlakem, což v kombinaci s jednoznačně stresujícím charakterem předmětné situace a s jeho zdravotním stavem lze považovat za důvod hodný zřetele.

17. Se žalovaným lze souhlasit v tom, že vznik dopravní nehody zejména v případě, kdy při dopravní nehodě dojde ke zranění osoby, je stresujícím faktorem pro účastníky dopravní nehody, nicméně samo o sobě to není důvodem pro to, aby účastník dopravní nehody, který ji zavinil, místo dopravní nehody opouštěl před příjezdem policisty, aniž pro to má vážný důvod. Je třeba poukázat na skutečnost, že dopravní nehoda, při níž došlo ke zranění poškozeného cyklisty, neměla fatální důsledky pro některého z účastníků dopravní nehody, kdy by došlo k vážnému zranění poškozeného či dokonce k jeho úmrtí, což by pak nepochybně byla situace pro žalovaného, který dopravní nehodu zavinil, výrazně psychicky náročnější. Sám žalovaný při dopravní nehodě nijak zraněn nebyl. Pokud žalovaný poukazoval na umocnění stresové situace svým anonymizováno stavem, pak k tomuto odvolací soud uvádí, že žalovaný k tomuto svému tvrzení nenabídl žádný hodnověrný důkaz, z něhož by vyplynulo, že by se na jím tvrzeném šoku a rozrušení podílel jeho anonymizováno stav. Žádnou lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu nedoložil a žádnou lékařskou péči po dopravní nehodě nevyhledal. Namísto toho, aby vyhledal případné anonymizováno ošetření, nebo poté, co se zklidnil, aby se přihlásil sám Policii ČR a přispěl k objasnění dopravní nehody, navštívil hostinec, kde začal požívat alkoholické nápoje. Poté, co byl v tomto restauračním zařízení asi hodinu po dopravní nehodě žalovaný nalezen Policií České republiky, odmítl podrobit se provedení dechové zkoušce a anonymizováno vyšetření spojenému s odběrem krve a takovémuto vyšetření se podrobil teprve v 17:46 hod a 17:54 hod (dechová zkouška) a odebrání vzorku krve až v 19:35 hod. Výše uvedený postup žalovaného nesvědčí ani tak o jeho rozrušenosti a šoku, ale o promyšleném jednání, který měl za cíl vyhnout se po dopravné nehodě bezprostřednímu provedení dechové zkouky na alkohol, a tím řádnému zjištění, zda v době dopravní nehody řídil pod vlivem alkoholických nápojů či nikoliv. Ve výše uvedeném jednání žalovaného odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledává důvod zřetele hodný, pro který by bylo na místě nárok žalobce uplatněný dle § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. odmítnout.

18. K námitce žalovaného, že žalobce musel tvrdit a prokazovat též to, v čem ztížená možnost šetření údajně spočívala a že právě porušením povinnosti bylo šetření údajně ztíženo, odvolací soud uvádí, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. I když žalovanému v trestním řízení nebylo požití alkoholu před jízdou prokázáno, lze však z jeho jednání bezprostředně po dopravní nehodě dovodit, že tímto jednáním se žalovaný snažil vyhnout řádnému prošetření dopravní nehody v tom směru, zda vozidlo neřídil pod vlivem alkoholického nápoje či jiné návykové látky. Je zcela nepochybné, že takovéto jednání žalovaného ztížilo zejména posouzení otázky možného regresního nároku žalobce vůči žalovanému. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že neshledává nesprávnost postupu soudu prvního stupně v tom, že nevyslechl žalovaným navrhované svědky, a to jeho rodiče, kteří by se měli vyjádřit k otázce, v jakém byl žalovaný psychickém rozpoložení v době těsně po dopravní nehodě. Tyto výpovědi jsou zcela bezpředmětné zejména ve světle chování žalovaného, který byl schopen po dopravní nehodě sednout do auta, z místa nehody odjet, navštívit následně hostinec, a zde požívat alkoholické nápoje. Navíc nelze také odhlédnout od skutečnosti, že žalovaným navrhovaní svědci jsou jeho rodiče, kteří by nepochybně vypovídali ve prospěch žalovaného, jejich svědecká výpověď by byla zkreslena. Výslech žalovaným navržených svědků tedy odvolací soud s ohledem na to, co bylo uvedeno výše, považuje za nadbytečný.

19. Odvolací soud tedy uzavírá, že žalovaný svým jednáním nepochybně ztížil žalobci šetření dopravní nehody v tom směru, zda v době dopravní nehody neřídil vozidlo pod vlivem alkoholu či jiné omamné látky, když nic žalovanému nebránilo v tom, aby se případně vrátil na místo dopravní nehody nebo aby se sám dobrovolně ohlásil policii. Nic mu nebránilo ani v tom, aby se těsně poté, co byl policií vyhledán v hostinci, podrobil zkoušce na alkohol v dechu či krvi a tím umožnil řádné prošetření této skutečnosti.

20. K námitce žalovaného, že soud prvního stupně se při svém rozhodování nezabýval otázkou spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody, a blíže se nezabýval otázkou, že i poškozenému byl bezprostředně po dopravní nehodě zjištěn alkohol v krvi, a to dechovou zkouškou, které se poškozený podrobil, odvolací soud uvádí následující. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že ve vztahu k nároku žalobce na úhradu částky částka, která představuje částku, kterou žalobce uhradil Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky v souvislosti s léčením poškozeného, nebylo možné se zabývat mírou případného spoluzavinění poškozeného na vzniku této škody, neboť o této částce bylo již rozhodnuto pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, kterým byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené příjmení zdravotní pojišťovně České republice tuto částku ve výši částka jako náhradu škody spočívající v nákladech na léčení poškozeného jméno příjmení. Ve vztahu k této částce tedy již nepřísluší soudu se zabývat otázkou, zda a do jaké míry měl na vzniku této škody podíl samotný poškozený (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006). Jinak je tomu však ve vztahu k dalším žalobcem uplatněným částkám, a to ve vztahu k částkám představujícím žalobcem uhrazenou škodu na jízdním kole, oblečení, na náhradě za ztrátu na výdělku, bolestném a na nákladech na léčení. Tyto nároky nebyly předmětem šetření v rámci adhezního řízení v rámci trestního řízení vedeného vůči žalovanému a s žalovaným lze souhlasit v tom, že výše jím způsobené škody žalobci nebyla zákonným znakem skutkové podstaty přečinu, kterého se měl dopustit, neboť byl odsouzen pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti. Ve vztahu k dalším žalobcem uplatněným nárokům tedy skutečně soudu prvního stupně nic nebránilo v tom, aby se zabýval mírou případného spoluzavinění poškozeného na vzniku škody a zabývat se touto otázkou měl. I když však soud prvního stupně takto neučinil, neshledává odvolací soud v tomto postupu soudu prvního stupně pochybení, které by mělo vést k případné kasaci rozsudku soudu prvního stupně, neboť z provedených důkazů před soudem prvního stupně lze tuto otázku posoudit odvolacím soudem.

21. K otázce spoluzavinění poškozeného na vzniku škody je třeba uvést, že z obsahu spisu, a to ani v rámci šetření dopravní nehody Policií ČR ani v rámci trestního řízení vedeného vůči žalovanému nevyplývají žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly nesprávnému způsobu jízdy poškozeného, z čehož by bylo možno dovodit, že se poškozený na vzniku dopravní nehody a vzniku jemu vzniklé škody podílel. Veškerá odpovědnost za vznik dopravní nehody byla shledána na straně žalovaného. K tomuto je třeba uvést, že ani sám žalovaný na nesprávný způsob jízdy samotného poškozeného nepoukazoval, což stěží také mohl, když při otáčení se se vozidlem jedoucího poškozeného přehlédl a vjel mu do cesty.

22. Žalovaný zejména poukazoval na skutečnost, že soud se měl mírou spoluzavinění poškozeného zabývat především proto, že na místě dopravní nehody byla dechovou zkouškou zjištěna přítomnost alkoholu v dechu poškozeného. K této námitce odvolací soud uvádí, že v případě poškozeného bylo po dopravní nehodě v 16:18 hod zjištěno 0,07 promile alkoholu v dechu a v 16:24 0,18 promile. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že především správní orgány při rozhodování o přestupcích v oblasti dopravy při posuzování řízení pod vlivem alkoholických nápojů vychází z Metodiky vypracované Českým metrologickým institutem – AAD- číslo číslo, přičemž zde se vychází ze skutečnosti, že pro zjištění prokazatelné hladiny alkoholu v dechu je třeba od výsledku měření vyplývajícího z výstupu analyzátoru alkoholu v dechu odečíst hodnotu zahrnující součet možných faktorů, které mohou výsledek měření ovlivnit. Výsledek měření zkoušky provedené analyzátorem alkoholu v dechu lze považovat za pozitivní tehdy, je-li výsledná naměřená hodnota větší nebo rovna hodnotě 0,25 promile. V případech, kdy je naměřená hodnota nižší než 0,25 promile, tedy 0 – 0,24 promile, je nutno ve smyslu uvedené metodiky považovat výsledek za negativní. Běžně se totiž uznává, že fyziologicky člověk může při dechové zkoušce, aniž by požil alkoholické nápoje, vykázat 0,2 promile alkoholu v dechu a při chybovosti měřících přístrojů 0,04 promile se pak od naměřených hodnot odečítá částka 0,24 promile. V daném případě tedy hodnoty promile alkoholu, které byly v případě poškozeného v jeho dechu zjištěny, se rovnají nule. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že poškozený nebyl nijak pro řízení kola pod vlivem alkoholu jako účastník silničního provozu postižen a naměřená hodnota alkoholu v dechu nebyla v jeho případě v závěrech Policie ČR při šetření dopravní nehody zohledňována. V případě naměřeného alkoholu v dechu poškozeného se jednalo o tak nepatrné množství, které nemohlo žádným způsobem ovlivnit poškozeného při jízdě na kole a navíc, jak již bylo výše uvedeno, z ničeho nevyplývá, že by tomu tak bylo. Zavinění dopravní nehody je tak dle názoru odvolacího soudu zcela na žalovaném a odvolací soud žádné spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody a na vzniku škody neshledal.

23. Pokud se jedná o výši ušlého výdělku poškozeného za období, kdy byl v dočasné pracovní neschopnosti, pak má odvolací soud za to, že soud prvního stupně se s důvodností této částky řádně vypořádal pod bodem 11 odůvodnění svého rozsudku, na který odvolací soud v celém rozsahu odkazuje. Samotnou výši této částky zpochybňoval žalovaný poukazem na skutečnost, že pracovní neschopnost poškozeného byla neúměrně dlouhá, neodpovídala rozsahu jeho zranění, poukazoval na anonymizováno zprávu zpracovanou MUDr. příjmení, kde mělo být vysloveno podezření na agravaci. Dle názoru odvolacího soudu však opodstatněnost pracovní neschopnosti poškozeného za dobu od datum do datum byla řádným způsobem objasněna znaleckým posudkem MUDr. jméno příjmení, z něhož vyplývá, že pracovní neschopnost poškozeného je hraničně úměrná a že nelze jednoznačně dovozovat, že by postižený pracovní neschopnost prodlužoval až za limity nezbytné, resp. řádné doby léčení. Znalec příjmení jméno příjmení byl rovněž slyšen soudem prvního stupně, kde setrval na závěrech svého znaleckého posudku a ke zprávě lékaře MUDr. příjmení uvedl, že šlo o subjektivní názor tohoto lékaře a konstatoval, že bolestivost ramene se nedá vyloučit, i když nebylo zjištěno nic, co by pohybu bránilo. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že znalec příjmení jméno příjmení dostatečným způsobem objasnil nezbytnost délky dočasné pracovní anonymizováno poškozeného v důsledku úrazu, který utrpěl při dopravní nehodě, přičemž znalec se také dostatečným způsobem vyjádřil ke vlivu degenerativního poškození úporu šlachy nadhřebenového svalu na dobu léčení poškozeného. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že doba dočasné pracovní neschopnosti poškozeného byla odpovídající rozsahu jeho zranění, tudíž za tuto dobu mu přísluší náhrada ztráty na výdělku, která byla řádným způsobem prokázána.

24. Námitce žalovaného, že Okresní správa sociálního zabezpečení Jičín provedla samostatné šetření, které zohlednila ve svém rozhodnutí ze dne 9. 11. 2020, číslo jednací, v němž bylo shledáno, že dočasná pracovní neschopnost poškozeného jméno příjmení byla v bezprostřední příčinné souvislosti s jeho úrazem ze dne datum v trvání od tohoto data do datum odvolací soud uvádí, že toto rozhodnutí vydané Okresní správou sociálního zabezpečení Jičín je pro rozhodnutí ve věci nepodstatné, a to s ohledem na závěry znaleckého posudku, který byl v dané věci zpracován, přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že zmíněné rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení bylo vydáno pro zcela jiné účely, než pro účely tohoto občanskoprávního řízení a navíc toto rozhodnutí má výrazně nižší důkazní sílu, než ve věci zpracovaný znalecký posudek. V této souvislosti je třeba uvést, že posudkovému lékaři nepřísluší hodnotit závěry znaleckého posudku zpracovaného v tomto soudním řízení, což ani posudkový lékař v dané věci nečinil. Navíc je třeba také konstatovat, že závěry obsažené ve zmíněném rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení, zejména závěry MUDr. jméno příjmení, na něž je v odůvodnění rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Jičín odkazováno, jsou ohledně délky pracovní neschopnosti poškozeného nepřezkoumatelné a jedná se o pouhé konstatování tohoto tvrzení.

25. Pokud se tedy jedná o výši bolestného v částce částka, které bylo žalobcem poškozenému vyplaceno, pak výše bolestného nebyla žalovaným co do způsobu jejího stanovení zpochybňována, přičemž výši tohoto bolestného soud prvního stupně řádně zdůvodnil. Rovněž tak náklady, které vynaložil poškozený na své léčení v částce částka, které byly žalobcem poškozenému uhrazeny, byly řádně prokázány. Stejně tak je tomu i v případě částky částka představující poplatky za vyplněné tiskopisy poškozeným.

26. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně přiznané částky částka, kterou žalobce uhradil poškozenému jako náhradu škody na jízdním kole a oblečení. Soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. a na skutečnost, že je vázán výrokem anonymizováno rozsudku název soudu ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, v jehož výrokové části byla jako škoda na jízdním kole tato částka částka uvedena. Jak již bylo výše uvedeno, tato částka však nebyla předmětem adhezního řízení a anonymizováno soud se opodstatněností této částky blíže nezabýval. Odvolací soud má za to, že vzhledem k tomu, že částka částka nebyla předmětem adhezního řízení v rámci trestního řízení a ani se skutečně nejednalo o částku, která by byla podstatná pro kvalifikaci protiprávního jednání žalovaného, nelze pak dospět k závěru, že soud je v tomto občanskoprávním řízení výší této částky vázán a že je možno výši této částky brát za prokázanou a blíže se jí nezabývat. Z rozsudku název soudu ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací je zřejmé, že žalovaný byl tímto rozsudkem odsouzen pro anonymizováno ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákona, tedy, že jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, přičemž otázka, zda tímto jednáním byla poškozenému způsobena škoda a v jaké výši je pro kvalifikaci tohoto anonymizováno skutečně otázkou bezvýznamnou. Pokud tedy název soudu v anonymizováno rozsudku ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací ve skutkové větě uvedl, že byla poškozenému způsobena škoda na jízdním kole ve výši částka, jedná se tak o pouhé dokreslení skutku spáchaného žalovaným a toto uvedení částky ve skutkové větě soudu v dané věci nijak nebrání důvodností této částky se v daném řízení zabývat.

27. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že poškozenému skutečně vznikla škoda na jízdním kole a na dalších jeho věcech, a že tedy žalovaný je povinen žalobci určitou částku jako regresní náhradu uhradit, když žalobce za žalovaného poškozenému škodu na jízdním kole a dalších věcech poškozenému uhradil, nicméně dle názoru odvolacího soudu je třeba, aby se soud I. stupně otázkou výše této škody blíže zabýval. Je na žalobci, aby prokázal, že částku, kterou se domáhá po žalovaném v tomto řízení zaplatit, poškozenému vyplatil důvodně. Soud prvního stupně se výší škody na kole a dalších movitých věcech s ohledem na výše vyslovený právní názor, který nebyl odvolacím soudem shledán jako správný, nezabýval. Je skutečně otázkou, zda částka částka, kterou žalobce měl poškozenému uhradit, odpovídá výši škody, která poškozenému vznikla, přičemž skutečně nelze vyloučit, že např. poškození kola nebylo poškozením totálním, že některé komponenty kola byly využitelné a rovněž je zcela dosud nepodložené, jaká byla skutečná hodnota věcí před jejich poškozením a po poškození.

28. S přihlédnutím k výše uvedenému odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci rozhodl správně, pokud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku částka, což představuje částku, kterou žalobce uhradil Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky za léčení poškozeného na základě výše citovaného trestního rozsudku název soudu a dále dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit žalobci částku částka, v případě obou částek s příslušným úrokem z prodlení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku částka se zákonným úrokem z prodlení 8,5% ročně z částky částka od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení 9% ročně z částky částka od datum do zaplacení, potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

29. Ohledně žalobcem požadované částky částka, která byla žalobci výrokem I rozsudku soudu prvního stupně rovněž spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,5% ročně z této částky od datum do zaplacení uložena zaplatit, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) § 219a odst. 2 o. s. ř.). V návaznosti na zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky částka spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení odvolací soud zrušil rovněž i závislé výroky IV a V o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu.

30. V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat pouze otázkou výše náhrady škody, kterou žalobce vůči žalovanému požaduje jako regresní náhradu za vyplacenou škodu poškozenému za poškození jeho kola a dalších movitých věcí v rozsahu částka. Co do základu tento nárok ve shodě se soudem prvního stupně považuje odvolací soud za důvodný. Je tedy pouze otázkou, jakou částku bude žalovaný zavázán zaplatit žalobci. Pokud se účastníci s ohledem na vyslovený názor odvolacího soudu, že nárok žalobce je co do základu dán, na výši škody, kterou by měl žalovaný žalobci uhradit neshodnou, bude třeba, aby soud prvního stupně vyzval žalobce k řádnému doložení výše jím požadované škody v rozsahu částka a aby k této částce provedl účastníky navržené důkazy a ve věci znovu rozhodl. V novém rozhodnutí také soud prvního stupně rozhodne o nákladech jak nalézacího řízení, tak i tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Proti výroku I ohledně částky částka představující náhradu škody za vyplacenou ztrátu na výdělku spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od datum do zaplacení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně ve lhůtě do dvou měsíců od jeho doručení. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat pouze dovolací soud.

Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu ohledně částky částka se zákonným úrokem z prodlení 8,5% ročně z této částky od datum do zaplacení, ohledně částky částka se zákonným úrokem z prodlení 9 % ročně od datum do zaplacení, ohledně částky částka ze zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z této částky od datum do zaplacení, jakož i proti výroku II tohoto rozsudku není dovolání přípustné. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat pouze dovolací soud.