KSBR 17 CO 242/2020-145

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 1568.399,81 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 7. 2020, č. j. 112 C 29/2019-112,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 40.739,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení, sídlem adresa.

1. V záhlaví označeným rozsudkem stanovil soud prvního stupně žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobci částku 1.568.399,81 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 30. 7. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a nahradil mu v téže lhůtě náklady řízení ve výši 74.685 Kč k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení (výrok II). Dále soud prvního stupně žalovanému stanovil povinnost, aby zaplatil České republice na účet Okresního soudu v Jihlavě soudní poplatek z žaloby ve výši 78.420 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Proti tomuto rozsudku se žalovaný odvolal, neboť s ním nesouhlasil, a zdůraznil, že v posuzované věci je nutno bankovní záruku kvalifikovat jako bezpodmínečnou, a proto ji nelze dále nijak podmiňovat, což vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu v obdobných věcech. Přesto však soud prvního stupně zcela v rozporu s touto judikaturou nakonec uzavřel, že bezpodmínečná bankovní záruka může být podmíněna dalšími ujednáními obsaženými v uzavřené smlouvě o dílo. Poukázal na to, že není správný názor soudu prvního stupně, že princip subsidiarity vyloučený u bezpodmínečné bankovní záruky se v daném případě má interpretovat jiným způsobem, a rozhodně nesouhlasil se závěrem, že při žádosti o výplatu bankovní záruky nesplnil podmínky stanovené smlouvou o dílo, ačkoli k tomu byl povinen. Namítl, že žádné povinnosti ze smlouvy o dílo neměl, neboť tato smlouva zanikla odstoupením ke dni 16. 11. 2018 s účinky ex tunc, takže v okamžiku podání výzvy k čerpání bankovní záruky, tedy ke dni 24. 1. 2019, již byla smlouva zrušená. Uvedl dále, že na celou situaci je nutno nahlížet i z hlediska úmyslu smluvních stran při uzavírání smlouvy o dílo, kdy písemná výzva před čerpáním bankovní záruky měla zajistit, aby dlužník byl o této možnosti informován předem a mohl případně čerpání bankovní záruky zabránit tím, že svůj závazek uhradí sám a dobrovolně. Touto smlouvou zamýšlená situace ovšem nemohla nastat, neboť dlužník byl již v době žádosti o čerpání bankovní záruky v insolvenci a jakákoli úhrada závazku z jeho strany nebyla možná. Žalovaný nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku nesplnění všech povinností pro výplatu bankovní záruky se vůči dlužníkovi bezdůvodně obohatil nebo mu způsobil škodu, neboť veškeré jeho nároky vůči dlužníkovi byly zcela po právu. K čerpání bankovní záruky došlo zcela oprávněně a v souladu se záruční listinou, a jelikož byla k okamžiku výzvy k plnění bankovní záruky smlouva o dílo zrušena, bylo plnění jakýchkoli dalších podmínek zcela zbytečné. Napadený rozsudek je tak zcela nesprávný, a proto žalovaný navrhl, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného žalobce uvedl, že je považuje za neopodstatněné. Nesouhlasil s argumentací žalovaného, že pro výplatu bankovní záruky bylo v posuzovaném případě rozhodující splnit pouze podmínky stanovené v záruční listině za situace, že smlouva o dílo byla zrušena. Zdůraznil, že i přes odstoupení od smlouvy zůstaly i nadále platné podmínky pro čerpání bankovní záruky sjednané ve smlouvě o dílo, a nadále tak zůstala zachována povinnost žalovaného dodržet podmínky smlouvy pro čerpání bankovní záruky podle článku 16. bod 4 smlouvy. Uvedl dále, že tvrzení žalovaného, že vzhledem k insolvenčnímu řízení byl význam výzvy před čerpáním bankovní záruky nulový, je pouhou spekulací, neboť žalovaný nemůže předjímat, jak se dlužník zachová, aby zabránil plnění z bankovní záruky, a zároveň je nepřijatelné, aby si žalovaný vybíral, které podmínky splní a které nikoliv. K tvrzení žalovaného, že měl právo na plnění z bankovní záruky z důvodu odstoupení od smlouvy o dílo pro závažné porušení povinností, žalobce uvedl, že mu není známo, jaké nároky byly z bankovní záruky hrazeny, neboť žalovaný je neoznačil ani nevyčíslil. Vzhledem k absenci písemné výzvy s oznámením, z jakého důvodu či v jaké výši bude záruku čerpat, se žalobce resp. insolvenční dlužník nemohl proti čerpání bankovní záruky bránit, a neměl tak možnost napravit vytýkané nedostatky. Snaha žalovaného zpochybnit platnost ujednání ve smlouvě o dílo vede k nelogickému závěru, kdy v důsledku odstoupení od smlouvy by se žalovanému dostalo v podstatě bianco šeku a zcela dle libosti by mohl uplatňovat nároky z bankovní záruky. Žalobce tedy uzavřel, že v posuzované věci žalovaný zcela nepochybně čerpal bankovní záruku neoprávněně, a proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací posoudil takto podané odvolání žalovaného jako včasné, podané osobou k tomu oprávněnou, jako přípustné a řádné (ustanovení § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. v platném, občanský soudní řád, dále jen o.s.ř., ve spojení s ustanoveními § 201, § 202 odst. 2 a contrario a § 205 téhož zákona). Odvolací důvody, které žalobce uplatnil ve svém odvolání, lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly žalovaným v jeho odvolání tvrzeny a odvolací soud je ze spisu ani nezjistil. Po přezkoumání napadeného rozsudku v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1.568.399,81 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody, a to s odůvodněním, že žalovaný neoprávněně čerpal bankovní záruku vystavenou společností právnická osoba, která byla sjednána k zajištění řádného splnění povinností vyplývajících ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným a právnická osoba, a. s., na jehož majetek byl posléze prohlášen konkurz (insolvenční dlužník). Podle žalobních tvrzení však žalovaný nesplnil podmínky pro výplatu záruky stanovené smlouvou o dílo, neboť neučinil předchozí písemné oznámení insolvenčnímu dlužníkovi, z jakého důvodu či v jaké výši bude záruku čerpat. Uzavřené smlouva o dílo byla navíc odstoupením zrušena, takže zanikla všechna práva i povinnosti ze smlouvy vyplývající, a to včetně práva na vyplacení bankovní záruky. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a namítl, že odstoupení od smlouvy neznamená zánik zajištění dluhu, takže k zániku jeho práva na výplatu bankovní záruky nedošlo. Zdůraznil, že bankovní záruka měla povahu bezpodmínečné bankovní záruky, která žádné další podmínky, a to ani podmínku předchozího oznámení dlužníkovi, neobsahovala. Podle jeho názoru tak záruku čerpal zcela oprávněně.

6. Při posouzení důvodnosti žalobcem uplatněného nároku vyšel odvolací soud ze skutkového stavu tak, jak jej z provedených důkazů zjistil soud prvního stupně, neboť na rozdíl od žalovaného dospěl k závěru, že soud prvního stupně skutkový stav ve věci zjistil zcela správně a v dostatečném rozsahu tak, že bylo možno ve věci rozhodnout. Zjištěný skutkový stav vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, který byl účastníkům doručen, a proto je jim znám, takže odvolací soud v tomto směru odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnil.

7. Bylo zjištěno, ostatně o tom ani nebylo mezi účastníky sporu, že žalovaný jako objednatel uzavřel se právnická osoba, a. s. jako zhotovitelem, u něhož byl následně zjištěn úpadek a na jehož majetek byl prohlášen konkurz (dále jen dlužník), smlouvu o dílo, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že v případě nesplnění povinností ze smlouvy zhotovitelem vznikne objednateli, tedy žalovanému, právo čerpat finanční prostředky z bankovní záruky, a to ihned po předchozím písemném oznámení zhotoviteli, z jakého důvodu či v jaké výši bude záruku čerpat. V souladu se smlouvou vystavila bankovní záruku společnost právnická osoba (dále jen výstavce), a to na základě záruční listiny číslo ze dne 4. 7. 2018, podle níž byl žalovaný povinen písemně vyzvat výstavce k výplatě bankovní záruky a současně prohlásit, že dlužník nesplnil své povinnosti ze smlouvy. V důsledku nesplnění povinností zhotovitelem-dlužníkem z uzavřené smlouvy o dílo, žalovaný jako objednatel od této smlouvy s účinností ke dni 16. 11. 2018 odstoupil, vyzval písemně výstavce k vyplacení bankovní záruky a současně prohlásil, že dlužník své povinnosti ze smlouvy porušil. Výstavce pak žalovanému vyplatil bankovní záruku dne 7. 2. 2019 v celé výši 1.565.269,27 Kč. Sporná mezi účastníky zůstala otázka, zda k výplatě bankovní záruky došlo oprávněně či nikoliv.

8. Z výše uvedeného je zřejmé, že podmínky pro výplatu bankovní záruky byly v tomto případě upraveny jak ve smlouvě o dílo, tak také v záruční listině, neboť podle smlouvy o dílo byl žalovaný oprávněn čerpat bankovní záruku po předchozím písemném oznámení dlužníkovi, z jakého důvodu či v jaké výši bude záruku čerpat, a podle záruční listiny byl žalovaný povinen písemně vyzvat výstavce k proplacení záruky a současně prohlásit, že dlužník své povinnosti ze smlouvy nesplnil. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný pro účely výplaty bankovní záruky splnil pouze podmínky stanovené záruční listinou, nikoli však podmínky stanovené smlouvou o dílo, neboť dlužníkovi písemně oznámil pouze odstoupení od smlouvy o dílo, nedoručil mu však žádné písemné oznámení o svém záměru čerpat bankovní záruku, jak mu to smlouva o dílo ukládala. Bylo proto zapotřebí posoudit otázku, zda za této situace čerpal žalovaný bankovní záruku oprávněně či nikoliv, a to i s přihlédnutím k tomu, že smlouva o dílo, v níž byly upraveny podmínky pro výplatu bankovní záruky, byla odstoupením od smlouvy zrušena s účinky ex tunc. Otázku, zda měl žalovaný právo požadovat výplatu bankovní záruky i po odstoupení od smlouvy o dílo, posoudil soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu zcela správně, neboť z ustanovení § 2005 odst. 2 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o. z., mimo jiné vyplývá, že byl-li dluh zajištěn, odstoupení od smlouvy se zajištění nedotýká. Závěr soudu prvního stupně, že odstoupením od smlouvy o dílo nezaniklo právo žalovaného požadovat výplatu bankovní záruky, je tak správný.

9. Soud prvního stupně dospěl dále ke správnému závěru, že bankovní záruka v posuzované věci byla sjednána jako bezpodmínečná, neboť ze záruční listiny vyplývá pouze závazek výstavce poskytnout záruku na první výzvu a bez námitek a závazek žalovaného prohlásit, že dlužník nesplnil své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o dílo. Žádné další podmínky záruční listina neobsahuje, a to ni povinnost žalovaného čerpat peněžní prostředky z bankovní záruky po předchozím písemném oznámení dlužníkovi, z jakého důvodu či v jaké výši bude záruku čerpat (ustanovení § 2035 o. z.). I když platí, že v případě bezpodmínečné záruky se neuplatní princip akcesority nebo princip subsidiarity vzhledem k samostatnému závazku banky resp. výstavce, v posuzované věci nebylo možno přehlédnout, že podmínky pro výplatu bankovní záruky byly upraveny nejen v záruční listině, ale také ve smlouvě o dílo. Jak již bylo výše uvedeno, ve smlouvě o dílo bylo v článku 16. bod 4 sjednáno, že žalovaný může čerpat bankovní záruku po předchozím písemném oznámení dlužníkovi, z jakého důvodu či v jaké výši bude záruku čerpat. Tuto podmínku však žalovaný nesplnil, neboť nebylo sporu o tom, že takové předchozí písemné oznámení dlužníkovi neučinil. Nutno totiž rozlišovat mezi právy a povinnostmi založenými záruční listinou, tj. právním vztahem mezi bankou-výstavcem a žalovaným, a smlouvou tj. právním vztahem mezi dlužníkem a žalovaným. Ve vztahu mezi dlužníkem a žalovaným je proto třeba pro posouzení otázky, zda byla bankovní záruka čerpána oprávněně, vycházet z článku 16. bod 4 smlouvy o dílo. Bylo-li zjištěno, že tuto povinnost dlužník nesplnil, o čemž ani nebylo sporu, čerpal bankovní záruku neoprávněně. Výše uvedené závěry vyplývají i z judikatury Nejvyššího soudu v obdobných věcech, např. z jeho rozhodnutí ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1872/2019 nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2012, případně ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3480/2017, která se sice týkají právní úpravy bankovní záruky obsažené v bývalém obchodním zákoníku, tedy právní úpravy platné a účinné předtím, než nabyl účinnosti nový občanský zákoník, nicméně podle názoru odvolacího soudu jsou tyto závěry použitelné i na posuzovanou věc. V této souvislosti ještě nutno zdůraznit, že není důvodná námitka žalovaného, že neměl v důsledku zrušení smlouvy o dílo v důsledku odstoupení povinnost písemně oznámit dlužníkovi záměr čerpat bankovní záruku, neboť byť byla smlouva o dílo odstoupením zrušena s účinky ex tunc, ustanovení smlouvy týkající se sjednané bankovní záruky nezanikla, jak bylo vysvětleno výše, a to vzhledem k ustanovení § 2005 odst. 2 věta druhá o. z. Uvedené ujednání obsažené v článku 16. bod 4 smlouvy o dílo se týká bankovní záruky, tedy zajištění dluhu, toto ustanovení proto odstoupením od smlouvy nezaniklo a bylo povinností žalovaného tuto povinnost splnit i přesto, že bankovní záruku hodlal čerpat až poté, co došlo k odstoupení od smlouvy.

10. Nutno uzavřít, že soud prvního stupně v této věci správně a dostatečně zjistil skutkový stav a jeho rozhodnutí, jímž žalobě vyhověl s odůvodněním, že žalovaný čerpal předmětnou bankovní záruku neoprávněně, neboť porušil svou smluvní povinnost, a je proto jeho povinností nahradit dlužníkovi škodu takto vzniklou (ustanovení § 2613 odst.1 o. z), je zcela správné. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnil. Odvolací námitky žalovaného tak vzhledem k výše uvedenému neobstojí a jím uplatněné odvolací důvody nejsou dány, a proto odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil za použití ustanovení § 219 o.s.ř., neboť i navazující výroky II a III jsou správné.

11. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 téhož zákona, podle nichž v odvolacím řízení úspěšnému žalobci přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s jeho právním zastoupením. Advokát žalobce učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby, a to sepis vyjádření k odvolání žalovaného a účast u odvolacího jednání, náleží mu proto odměna za tyto dva úkony právní služby ve výši 14.580 Kč za každý úkon počítaný z tarifní hodnoty 1.568.399,81 Kč (ustanovení § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, advokátní tarif, dále jen AT). K tomu mu náleží 2 x paušální náhrada hotových výloh po 300 Kč (ustanovení § 13 odst. 3 AT) a dále náhrada za ztrátu času stráveného na cestě k odvolacímu jednání z Prahy do Brna a zpět za 10 započatých půlhodin po 100 Kč (ustanovení § 14 odst. 1 a 3 AT). Žalobci rovněž náleží náhrada cestovného jeho advokáta k odvolacímu jednání z Prahy do Brna a zpět, a to v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 a 4 AT osobním vozidlem při ujetí celkem 420 km, při průměrné spotřebě benzínu Natural 95 6 l na 100 km, při ceně 1 l tohoto benzínu ve výši 37,10 Kč (ustanovení § 4a vyhlášky č. 511/2021 Sb.) a při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 4,70 Kč (ustanovení § 1b téže vyhlášky). Cestovní náklady žalobce tak činí 2.908 Kč a celkové náklady právního zastoupení 33.668,91 Kč. Jelikož advokát žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH), je zapotřebí navýšit takto vypočtené náklady právního zastoupení o 21% DPH, neboť i DPH patří k nákladům řízení (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.), na částku 40.739,40 Kč, k jejímuž zaplacení zavázal odvolací soud žalovaného tak, jak vyplývá z výroku tohoto rozsudku, přičemž lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo jsou odůvodněny ustanoveními § 160 odst. 1 o.s.ř., § 149 odst. 1 a § 211 téhož zákona.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Nesplní-li povinná strana dobrovolně a včas to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná strana domáhat jeho splnění návrhem na výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.