KSBR 17 CO 55/2021-292

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem ulice a číslo, obec ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaným: 1. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem ulice a číslo, PSČ obec ⟪LB:lb_010⟫ 2. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_011⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_012⟫ 3. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_013⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_014⟫ 4. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_015⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_016⟫ 5. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_017⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_018⟫ o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a vydání bezdůvodného obohaceí ⟪LB:lb_019⟫ o odvolání žalovaného 1) proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 C 129/2018-234 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 19. 2. 2021, č. j. 6 C 129/2018-261,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II, III, IV, V, VI, VII, VIII, X, XI a XIII potvrzuje.

II. Ve výroku IX se rozsudek soudu mění tak, že žalovaný 1) je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 45.290 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. jméno příjmení, sídlem ulice a číslo, obec.

III. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 19.747 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. jméno příjmení, sídlem ulice a číslo, obec.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3), 4) a 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem ve spojení s označeným usnesením rozhodl soud prvního stupně tak, že zrušil spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných 1), 2), 3), 4) a 5) k pozemku p. č. St. 232, jehož součástí je stavba rodinného domu adresa, a k pozemku p. číslo zapsaných na list vlastnictví pro územní celek, katastrální uzemí, u stát. instituce, Katastrální pracoviště Prostějov (výrok I), do vlastnictví žalovaných 1), 2), 3), 4) a 5) přikázal spoluvlastnické podíly na uvedených nemovitostech tak, že žalovanému 1) přikázal podíl o velikosti id. jedné čtvrtiny, do společného jmění manželů žalovaného 2) a žalované 3) spoluvlastnický podíl rovněž o velikosti id. jedné čtvrtiny, do vlastnictví žalovaného 4) spoluvlastnický podíl taktéž o velikosti id. jedné čtvrtiny a do vlastnictví žalovaného 5) spoluvlastnický podíl rovněž o velikosti id. jedné čtvrtiny (výroky II, III, IV a V), a stanovil žalovanému 1) povinnost, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání spoluvlastnictví částku 331.250 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok příjmení). Dále soud prvního stupně stanovil žalovanému 1) povinnost, aby v téže lhůtě zaplatil žalobkyni částku 168.830 Kč spolu s úrokem z prodlení 9 % ročně z částky 54.250 Kč od 20. 11. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 80.922 Kč od 13. 11. 2019 do zaplacení (výrok VII). Soud prvního stupně stanovil rovněž žalobkyni povinnost, aby zaplatila žalovanému 1) částku 8.277,98 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII), a žalovanému 1) stanovil povinnost, aby v téže lhůtě nahradil žalobkyni náklady řízení ve výši 89.729,70 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok IX). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3), 4) a 5) nepřiznal soud prvního stupně žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok X). Soud prvního stupně stanovil dále žalovanému 1) povinnost, aby nahradil České republice – Okresnímu soudu v Prostějově náklady řízení ve výši 13.436 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok XI), a aby v téže lhůtě zaplatil České republice – Okresnímu soudu v Prostějově soudní poplatky ve výši 7.721 Kč a ve výši 1.806 Kč (výroky XIII a XIV). Konečně soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobkyni stanovil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prostějově doplatek soudního poplatku ve výši 4.221 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok XII).

2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný 1) nejprve blanketním odvoláním, které k výzvě soudu prvního stupně doplnil tak, že výslovně napadá pouze výroky VII, VIII, IX, XI a XIII rozsudku a proti dalším výrokům rozsudku ničeho nenamítá. Ve svém odvolání žalovaný 1) polemizoval především pouze s tou částí rozsudku soudu prvního stupně, jíž mu byla stanovena povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 168.830 Kč s příslušenstvím, neboť s touto svou povinností nesouhlasil. Podrobně popsal důvody, pro něž podle jeho názoru k žádnému bezdůvodnému obohacení na jeho straně na úkor žalobkyně nedošlo, neboť přesto, že předmětné nemovitosti užíval v rozhodné době sám resp. se synem účastníků, stalo se tak po konkludentní dohodě uzavřené s žalobkyní, neboť žalobkyně se z nemovitostí dobrovolně odstěhovala a o jejich užívání nejevila žádný zájem. Právě tato konkludentní dohoda jej opravňovala k tomu, aby nemovitosti užíval, a to i nad rámec svého spoluvlastnického podílu, takže k žádnému bezdůvodnému obohacení na jeho straně nemohlo dojít. Zdůraznil, že po odchodu žalobkyně se také výlučně o nemovitosti staral a udržoval je, takže je pouze jeho zásluhou, že jsou v tak výborném stavu, což se potom také odrazilo ve výši obvyklého nájemného ve vypořádávaných nemovitostech stanovené znaleckým posudkem. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu vydanou v obdobných věcech a vyjádřil přesvědčení, že za této situace se jeví nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení jako v rozporu s dobrými mravy. Nesouhlasil ani s výší bezdůvodného obohacení, neboť soud prvního stupně ji za uvedené období stanovil polovinou měsíčního nájemného zjištěného ze znaleckého posudku, zatímco podíl žalobkyně na investicích, které do společných nemovitostí vložil a jejichž vypořádání se také v souvislosti se zrušením a vypořádáním předmětného podílového spoluvlastnictví domáhal, stanovil soud prvního stupně jednou osminou, a tudíž nesprávně. Vytkl dále soudu prvního stupně, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi ním a žalobkyní nepostupoval podle ustanovení § 150 o.s.ř., jehož použití je v této věci s ohledem na charakter řízení zcela na místě. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech změnil tak, že žalobu na vydání bezdůvodného obohacení jako nedůvodnou zamítne, případně jeho výši stanoví jednou osminou nájemného zjištěného znaleckým posudkem JUDr. příjmení, s tím, že si žalobkyně i žalovaný 1) ponese náklady řízení ze svého a náklady řízení státu budou rozděleny mezi něj a žalobkyni na polovinu.

3. Ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného 1) žalobkyně uvedla, že podle jejího názoru je rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích zcela správný. Odmítla argumentaci žalovaného 1), že odstěhovala-li se ze společné nemovitosti, nemá na náhradu za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovaným 1) na jejich společných nemovitostech na její úkor žádný nárok. Popsala okolnosti, za nichž se z nemovitosti odstěhovala, uvedla, že do nich neměla přístup, neboť žalovaný 1) vyměnil zámky, a rozhodně popřela, že by s žalovaným 1) uzavřela ohledně dalšího užívání nemovitostí jakoukoli dohodu. I sám žalovaný 1) se v průběhu řízení vyjádřil tak, že se na užívání nemovitostí spolu nijak nedohodli. Ohradila se rovněž proti tvrzení žalovaného 1), že jí uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je nemravný, a zdůraznila naopak, že to je žalovaný 1), kdo na její úkor nadužívá společné nemovitosti, aniž by za to cokoli platil. Podle jejího názoru soud prvního stupně rozhodl o jí uplatňovaném nároku na vydání bezdůvodného obohacení zcela správně a rovněž správně stanovil jeho výši, stejně jako správně stanovil výši pohledávky žalovaného 1) z titulu investic do společné věci, neboť byl stanoven ve správném a odpovídajícím poměru, v němž by se měla podílet na jejich úhradě. Podle jejího názoru rozhodl soud prvního stupně také správně v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, v této souvislosti poukázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích jako věcně správný potvrdil.

4. Žalovaní 2), 3), 4), a 5) se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolali a nevyjádřili se ani k odvolání žalovaného 1).

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací posoudil takto podané odvolání žalovaného 1) jako včasné, podané osobou k tomu oprávněnou, jako přípustné a řádné (ustanovení § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanský soudní řád, dále jen o.s.ř., ve spojení s ustanoveními § 201, § 202 odst. 2 a contrario a § 205 téhož zákona). Odvolací důvody, které žalovaný 1) uplatnil ve svém odvolání, lze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly žalovaným 1) v jeho odvolání tvrzeny a odvolací soud je ze spisu ani nezjistil. Odvolací soud z podnětu takto podaného odvolání žalovaného 1) přezkoumal napadený rozsudek v téměř celém jeho rozsahu (mimo výrok XII, který žalobkyně nenapadla), tedy i ve vztahu k žalovaným 2), 3), 4) a 5), a to i přesto, že se žádný z účastníků proti výrokům ve věci samé I, II, III, IV, V a VI rozsudku neodvolal. I když poté, co rozhodl ve věci soud prvního stupně, jde především o spor mezi žalobkyní a žalovaným 1), a to ještě především o vydání bezdůvodného obohacení, o němž by mohlo být rozhodováno v samostatném řízení, nemohl odvolací soud přehlédnout, že předmětem řízení je vedle vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) také zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví všech účastníků řízení ke společné nemovitosti, v jehož rámci se žalovaný 1) domáhal po žalobkyni vyplacení náhrady za tvrzené investice do společné nemovitosti. Šlo tedy o vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším slova smyslu, které žalovaný 1) svým odvoláním mimo jiné napadl, neboť nesouhlasil s výší této náhrady. Nebylo proto možno dojít k závěru, že by rozsudek soudu prvního stupně nabyl zčásti (mimo rozhodnutí o bezdůvodném obohacení) samostatně právní moci. Po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného 1) není důvodné.

6. Z předloženého spisu odvolací soud zjistil, že se žalobkyně podanou žalobou domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným v žalobě a jeho vypořádání tak, jak vyplývá z petitu podané žaloby, a současně se domáhala po žalovaném 1) zaplacení finanční částky z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se podle ní mělo žalovanému 1) na její úkor dostat tím, že užíval v žalobě specifikovanou část společných nemovitostí patřících do jejich spoluvlastnictví nad rámec svého spoluvlastnického podílu, přičemž výši tohoto bezdůvodného obohacení odvíjela žalobkyně od výše obvyklého nájemného žalovaným 1) užívaných nemovitostí. Výši vypořádacího podílu v požadované výši 400.000 Kč odvíjela žalobkyně z ceny předmětných nemovitostí. Žalovaný 1) ani ostatní žalovaní 2) – 5) se navrhovanému zrušení podílového spoluvlastnictví k jejich společným nemovitostem nebránili, žalovaný 1) nesouhlasil pouze s výší vypořádacího podílu, který by měl žalobkyni vyplatit, neboť podle jeho názoru neodpovídá ceně vypořádávané části nemovitostí. Rozhodně ovšem nesouhlasil s tvrzeným nárokem žalobkyně na zaplacení finanční částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť se na úkor žalobkyně nijak neobohatil a tento tvrzený nárok je podle nemravný. Žalovaný 1) rovněž poukázal na to, že prováděl opravu a údržbu nemovitostí, na nákladech s tím spojených se žalobkyně nijak nepodílela, do společných nemovitostí tak investoval nemalou částku, a proto se v rámci tzv. širšího vypořádání domáhal po žalobkyni náhrady vložených investic do společné věci, kterou stanovil částkou 66.223,83 Kč a po žalobkyni požadoval z tohoto titulu zaplacení jedné poloviny.

7. Při posouzení důvodnosti žalobkyní uplatněných nároků na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem i na vydání bezdůvodného obohacení, které nakonec vyčíslila částkou 168.830 Kč za nadužívání společných nemovitostí žalobkyně a žalovaného 1) nad rámec jeho spoluvlastnického podílu v období od 6. 12. 2015 do 25. 8. 2020 (dále jen rozhodné období), i uplatněného nároku žalovaného 1) na vypořádání investic vložených do společné nemovitosti, vyšel odvolací soud ze skutkového stavu tak, jak byl z provedených důkazů zjištěn soudem prvního stupně a jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, který účastníci obdrželi, a je jim proto znám. Odvolací soud považuje na rozdíl od žalovaného 1) skutkový stav v této věci za dostatečně a správně zjištěný, a proto může být zcela nepochybně podkladem pro rozhodnutí ve věci. Nutno uvést, že v průběhu odvolacího řízení již nebylo mezi účastníky žádného sporu ohledně způsobu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, které soud prvního stupně učinil zcela správně a v souladu s ustanoveními § 1140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o. z., když výši vypořádacího podílu, který musí žalobkyně žalovanému 1) na vyrovnání podílů zaplatit, stanovil na základě znaleckého posudku ve věci vypracovaného ohledně tržní ceny předmětných nemovitostí, která byla zjištěna částkou 2.650.000 Kč. V této části odvolací soud zcela odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnil a proti němuž ostatně účastníci ani nebrojili a jsou s ním srozuměni.

8. Mezi účastníky resp. především mezi žalobkyní a žalovaným 1), jejichž právního postavení se dále uvedená sporná otázka především týká, zůstal spor pouze ohledně vzájemného vypořádání pohledávek a dluhů souvisejících se spoluvlastnictvím společné části předmětných nemovitostí, tedy otázka tzv. vypořádání v širším smyslu, neboť žalovaný 1) s tímto vypořádáním tak, jak je stanovil soud prvního stupně, nesouhlasil. Žalobkyně stanovené vypořádání nerozporovala a ničeho proti němu nenamítala. Po přezkoumání i této otázky přisvědčil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž stanovil žalobkyni povinnost, aby v rámci tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví zaplatila žalobci z titulu investic vložených do společných nemovitostí částku 8.277,98 Kč, neboť i v této části je rozhodnutí soudu prvního stupně správné a i v tomto směru odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění tohoto rozhodnutí, jak vyplývá z bodů 35 a 36 napadeného rozsudku. Není důvodná námitka žalovaného 1), že soud prvního stupně nesprávně stanovil výši podílu žalobkyně na vložených investicích, neboť nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla původně podílovou spoluvlastnictví společných nemovitostí, do nichž žalovaný 1) investoval a zvýšil tím hodnotu celých nemovitostí, nejen té části, kterou užíval s žalobkyní, z id. jedné osminy. Za situace, kdy vložené investice, jejichž výši nikdo nerozporoval, činily 66.223,83 Kč, podílí se žalobkyně na těchto investicích právě touto jednou osminou, jak správně uzavřel soud prvního stupně, přičemž i podle názoru odvolacího soudu není žádný důvod pro to, aby se žalobkyně na uvedených investicích podílela nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Je tak zřejmé, že stanovil-li soud prvního stupně náhradu za investice, kterou musí žalobkyně žalovanému 1) v rámci tzv. širšího vypořádání nahradit částkou 8.277,98 Kč, rozhodl správně.

9. Spornou mezi žalobkyní a žalovaným 1) zůstala dále otázka žalobkyní tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se mělo žalovanému 1) dostat na její úkor užíváním společných nemovitostí nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. V tomto směru bylo zjištěno, že společné nemovitosti všech účastníků jsou tvořeny domem se čtyřmi prakticky stejnými bytovými jednotkami o velikosti 3+1, kdy žalobkyně s žalovaným 1) mají ve spoluvlastnictví bytovou jednotku v přízemí domu vpravo o velikosti 3+1, s tím, že ke každému bytu je zahrada, garáž, sklep a chlívek. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně užívala nemovitosti do března 2012 a poté se z důvodu vážných vzájemných neshod s žalovaným 1), které vyústily v rozvod jejich manželství, odstěhovala, neboť společné bydlení s žalovaným považovala za nemožné. O nemovitostech a jejich dalším užívání se žalobkyně a žalovaný 1) nedomluvili, žádnou dohodu v tomto směru neuzavřeli, žalovaný 1) od nich vyměnil klíče a od té doby je v celém rozsahu užívá, aniž by za jejich užívání nad rámec svého spoluvlastnického podílu žalobkyni cokoli hradil. V bytové jednotce poté prováděl údržbu a určité opravy, o nichž žalobkyně nevěděla a na jejichž úhradě se nijak nepodílela. V podrobnostech pak odvolací soud v této části opět odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 10 a 11. Po přezkoumání této části napadeného rozsudku přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že žalovaný 1) tím, že v rozhodné době užíval větší rozsah předmětu spoluvlastnictví, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu ve výši id. jedné osminy, neboť je užíval v rozsahu jedné id. čtvrtiny, aniž by za to poskytoval žalobkyni jakoukoli náhradu, získal na její úkor bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni podle ustanovení § 2991 o. z. vydat. Uvedený závěr o takto vzniklém bezdůvodném obohacení vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu v obdobných věcech, např. z jeho rozhodnutí ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 31 Cdo 503/2011 nebo ze dne 11. 10. 1017 sp. zn. 3259/2017 a odvolací soud nemá žádný důvod jakkoli se od něj v této věci odchylovat. Soud prvního stupně rovněž správně stanovil výši takto získaného bezdůvodného obohacení, vycházel-li ze znaleckého posudku JUDr. jméno příjmení ve věci vypracovaného, z něhož byla zjištěna výše obvyklého nájemného z předmětných nemovitostí v částce 6.500 Kč měsíčně (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. 1207/2007 nebo ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2220/2010). Je zřejmé, že na bezdůvodné obohacení žalovaného 1) připadá polovina této částky, tedy částka 3.250 Kč měsíčně, nikoliv však za celé rozhodné období, neboť za část rozhodného období po něm žalobkyně požadovala z tohoto titulu zaplacení částky 1.750 Kč měsíčně, čímž je soud prvního stupně vázán. V této souvislosti nutno uvést, že není přiléhavá argumentace žalovaného 1) obsažená v odvolání v tom směru, že k žádnému bezdůvodnému obohacení na jeho straně na úkor žalobkyně nedošlo, neboť mezi nimi došlo ke konkludentní dohodě ohledně užívání těchto nemovitostí, která ho k užívání nemovitostí v celém rozsahu opravňovala. V provedeném řízení nebyla zjištěna existence žádné takové dohody, ostatně s touto námitkou se již řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí v bodu 44 i soud prvního stupně, který správně uzavřel, že žádná dohoda žalobkyně a žalovaného 1), že po zrušení rodinné domácnosti zůstal v nemovitostech bydlet žalovaný 1), a to aniž by musel žalobkyni čehokoliv hradit, nebyla zjištěna. Za této situace nemůže obstát ani námitka žalovaného 1), že nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, neboť její požadavek na vydání bezdůvodného obohacení je v této věci zcela opodstatněný a žádný rozpor s dobrými mravy odvolací soud v posuzované věci neshledal. V dalších podrobnostech i v této části odvolací soud odkazuje na zcela přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Námitky žalovaného 1), jimiž brojil proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé, nejsou opodstatněné a ve světle výše uvedených skutečností nemohou obstát, neboť soud prvního stupně v této věci správně a dostatečně zjistil skutkový stav, z něhož vyvodil také zcela správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Byla rovněž správně stanovena výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného 1), když i námitka žalovaného 1), že by měl hradit žalobkyni maximálně jednu osminu částky stanovené ve znaleckém posudku, je nepřiléhavá. Soud prvního stupně zcela správně dovodil, že částka stanovená znalkyní jako obvyklé nájemné se vztahuje pouze k bytové jednotce resp. části společných nemovitostí užívaných dříve s žalobkyní a obohacení v tomto případě vzniklo pouze na úkor žalobkyně a nikoli na úkor ostatních spoluvlastníků, kteří i nadále užívali a užívají nemovitost v rozsahu svých spoluvlastnických podílů. Jelikož spoluvlastnické podíly žalobkyně a žalovaného 1) jsou stejné, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni polovinu stanovené částky.

11. Je zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé zcela správně, a proto odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích ve věci samé a rovněž v navazujících nákladových výrocích jako věcně správný potvrdil za použití ustanovení § 219 o.s.ř.

12. Odvolací soud přisvědčil odvolání žalovaného 1) pouze v tom, že v posuzované věci lze při rozhodování o náhradě nákladů řízení i ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) zčásti postupovat podle ustanovení § 150 o.s.ř. a nikoli v rozsahu celého řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 téhož zákona, tedy podle úspěchu ve věci. Jak již bylo výše uvedeno, předmětem řízení je zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. v širším smyslu, a dále řízení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení, který žalobkyně uplatnila v souvislosti s řízením o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Řízení o vydání bezdůvodného obohacení je však řízením zcela samostatným a tento nárok mohl být uplatněn být i samostatnou žalobou. V části řízení o vydání bezdůvodného obohacení byl žalovaný 1) zcela neúspěšný, v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví však úspěch jednotlivých účastníků řízení není až tak zřetelný, a to i přesto, že šlo o vypořádání tzv. v širším smyslu. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zvláštní charakter, v němž mají obě procesní strany postavení žalobců a žalovaných (tzv. iudicium duplex), návrh mohou podat obě strany a soud není jejich návrhem vázán. I když i v takovém řízení lze zásadně rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., nelze v konkrétním případě vyloučit i rozhodnutí, jímž nebude žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení přiznána, jsou-li pro to dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. Odvolací soud dospěl v této posuzované věci k závěru právě s ohledem na charakter řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a s přihlédnutím k tomu, že na žalovaného 1), který se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví tak, jak navrhovala žalobkyně, souhlasil, byť rozporoval výši vyrovnávacího podílu, který by měl žalobkyni zaplatit, nelze pohlížet jako na neúspěšného účastníka v rozsahu celého řízení, neboť zcela neúspěšný byl pouze v té části řízení, které se týkalo vydání bezdůvodného obohacení. Tento závěr odvolacího soudu, kdy zčásti postupoval podle ustanovení § 150 o.s.ř. a zčásti podle ustanovení § 142 odst. 1 téhož zákona, se promítl do výše nákladů řízení, které musí žalovaný 1) žalobkyni nahradit, neboť odvolací soud při stanovení této výše náhrady nákladů řízení, které jsou spojeny s právním zastoupením žalobkyně, vycházel pouze z tarifní hodnoty představující požadované bezdůvodné obohacení. V řízení před soudem prvního stupně učinil advokát žalobkyně 8 úkonů právní služby, a to přípravu a převzetí věci, sepis žaloby, účast u jednání dne 14. 3. 2019, písemné rozšíření žaloby ze dne 15. 10. 2019, účast u jednání dne 11. 12. 2019, písemné rozšíření žaloby ze dne 25. 8. 2020, účast u jednání dne 26. 8. 2020 a účast u vyhlášení rozhodnutí dne 27. 8. 2020. V prvních třech výše jmenovaných úkonech bylo předmětem řízení bezdůvodné obohacení ve výši 54.250 Kč, z této tarifní hodnoty odvolací soud vycházel při stanovení odměny za 1 úkon právní služby, která v těchto třech případech činí 3.300 Kč (ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, advokátní tarif, dále jen AT, ve spojení s ustanovením § 7 bod 5 téže vyhlášky). U dalšího úkonu rozšíření žaloby o částku 80.922 Kč vycházel odvolací soud z tarifní hodnoty ve výši 80.922 Kč, odměna za tento úkon právní služby tak činí 4.340 Kč. Výše odměny za úkon právní služby účasti u jednání dne 11. 12. 2019 činí 6.540 Kč, kdy byla počítána z tarifní hodnoty 135.172 Kč, neboť v té době bylo předmětem řízení bezdůvodné obohacení právě v této výši. Za úkon písemné rozšíření žaloby ze dne 25. 8. 2020 náleží advokátu žalobkyně odměna ve výši 2.460 Kč, kdy odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty ve výši 33.658 Kč, což je částka, o niž byla žaloba o vydání bezdůvodného obohacení rozšířena. Za úkon účasti u jednání dne 26. 8. 2020, kdy předmětem řízení bylo mimo jiné i vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 168.830 Kč, činí odměna za tento úkon částku 7.860 Kč a ze stejné tarifní hodnoty pak odvolací soud vycházel u posledního úkonu právní služby, a to u účasti u vyhlášení rozhodnutí, nicméně v tomto případě činí odměna za tento úkon polovinu, tedy částku 3.930 Kč (ustanovení § 11 odst. 2 písm. f) AT) Celkem tak odměna advokáta žalobkyně činí 35.030 Kč, spolu s osmi paušálními náhradami hotových výloh po 300 Kč v celkové výši 2.400 Kč (ustanovení § 13 odst. 3 AT) činí odměna advokáta žalobkyně 37.430 Kč. Jelikož advokát žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH), je zapotřebí navýšit takto vypočtenou odměnu o 21% DPH, neboť i DPH patří k nákladům řízení (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady na právní zastoupení žalobkyně v souvislosti s řízením o vydání bezdůvodného obohacení činí po zaokrouhlení částku 45.290 Kč Odvolací soud proto stanovil žalovanému 1) povinnost, aby žalobkyni nahradil náklady řízení ve výši 45.290 Kč, a v tomto směru změnil za použití ustanovení § 220 o.s.ř. výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Lhůta k plnění a platební místo jsou odůvodněny ustanoveními § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 téhož zákona.

13. Stejnými úvahami se odvolací soud řídil i při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení, kdy úspěšné žalobkyni přiznal podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 téhož zákona náhradu nákladů spojených s jejím právním zastoupením v souvislosti s částí řízení o vydání bezdůvodného obohacení a v části řízení týkajícího se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví postupoval podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 150 téhož zákona z důvodů vysvětlených výše. Advokát žalobkyně učinil v odvolacím řízení 2 úkony právní služby, a to sepis vyjádření k odvolání žalovaného 1) a účast u odvolacího jednání, náleží mu proto odměna za tyto 2 úkony počítaná z tarifní hodnoty 168.830 Kč, neboť předmětem odvolacího řízení v části týkající se vydání bezdůvodného obohacení byla peněžní částka v této výši. Odměna za 1 úkon právní služby tak činí 7.860 Kč, celkem tedy 15.720 Kč a spolu se dvěma paušálními náhradami hotových výloh po 300 Kč a navýšená o 21% DPH tak celkem představuje částku 19.742 Kč po zaokrouhlení. K zaplacení této částky tedy odvolací soud zavázal žalovaného 1) tak, jak vyplývá z výroku tohoto rozsudku, přičemž v tomto případě se lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo opírají o ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., § 149 odst. 1 a § 211 téhož zákona. Náhrady ostatních nákladů odvolacího řízení se žalobkyně výslovně vzdala.

14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3), 4) a 5) se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 150 téhož zákona, kdy důvody pro postup tohoto ustanovení shledal odvolací soud stejně jako soud prvního stupně v tom, že tito žalovaní nezavdali příčinu k zahájení řízení, v řízení neuplatňovali žádné vlastní nároky a rozhodnutí soudu se jejich poměru prakticky nedotýká, když řízení se týkalo především vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1).

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Nesplní-li povinná strana dobrovolně a včas to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná strana domáhat jeho splnění návrhem na výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.