KSBR 17 CO 64/2021-443

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem ulice a číslo, PSČ obec ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem ulice a číslo, PSČ obec ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem ulice a číslo, PSČ obec ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 150.000 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 9. 2018, č. j. 9 C 194/2013-387 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 30. 11. 2018, č. j. 9 C 194/2013-398,

Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto:

I. Žaloba, aby byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 150.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky od 2.6. 2010 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 72.703 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení, sídlem adresa.

1. V záhlaví označeným rozsudkem ve spojení s označeným usnesením stanovil soud prvního stupně žalované povinnost, aby zaplatila žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 150.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky od 2. 6. 2010 do zaplacení (výrok I) a aby mu v téže lhůtě nahradila náklady řízení ve výši 59.300 Kč (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku se žalovaná odvolala, a to nejprve blanketním odvoláním, které posléze k výzvě soudu prvního stupně doplnila a odůvodnila je tím, že podle jejího názoru soud prvního stupně předmětnou věc nesprávně právně posoudil. Setrvala na své argumentaci, na jejímž základě se uplatněnému nároku bránila již v řízení před soudem prvního stupně, a znovu namítla, že ujednání účastníků o smluvní pokutě, která představuje uplatněný nárok, je absolutně neplatné, a to pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku ve znění účinném v době sjednání smluvní pokuty. Tento rozpor s dobrými mravy žalovaná spatřuje nejen v nepřiměřené výši sjednané smluvní pokuty, ale i v okolnostech, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, a z celkového jednání žalobce a vztahů mezi účastníky. Poukázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech, z nichž vyplývá, jaká hlediska je nutno zkoumat při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty, a zdůraznila korektiv dobrých mravů, který umožňuje soudu nepřiznat nárok s ohledem na skutečnosti daného případu. Uvedla dále, že Nejvyšší soud dospěl ve svých rozhodnutích k závěru, že právní úkon se příčí dobrým mravům mimo jiné i v případě, je-li v rozporu s pravidly prosté mezilidské slušnosti a poctivého jednání. Poukázala na nepoctivé záměry žalobce, které jsou zcela zřejmé i z předchozího soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 81/2014, a zdůraznila, že bratr žalobce, s nímž žalobce úzce spolupracoval a který rovněž figuruje i v tomto jejím případě, byl za své jednání trestně odsouzen. Uvedla dále, že smluvní pokutě tak, jak byla nastavena, nelze přiznat právní ochranu. Poukázala i na svou tíživou sociální situaci, o níž žalobce dobře věděl, přičemž zaplacení smluvní pokuty ve výši 150.000 Kč by pro ni bylo neúměrně zatěžující až likvidační. Nesouhlasila dále s názorem soudu prvního stupně, že její tíživá finanční situace měla mít za následek, že sjednanou vysokou smluvní pokutu je nutno považovat za přiměřenou. Žalobce si byl dobře vědom toho, že bude pro ni problematické smluvní pokutu ve sjednané výši uhradit, což svědčí o jeho nepoctivém zájmu a o tom, že ji chtěl poškodit. Takto nastavená smluvní pokuta nemůže plnit zajišťovací funkci, jakou po tomto institutu právní řád vyžaduje. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované žalobce uvedl, že rozsudek soudu považuje za věcně správný a jeho skutkové i právní závěry korespondují s výsledky provedeného dokazování. Zdůraznil, že ve svém odvolání žalovaná pouze opakuje námitky, které již v řízení uvedla a s nimiž se soud prvního stupně správně vypořádal. Bylo zjištěno, že žalovaná projevila vůli prodat svůj byt, následně se zavázala jej vyklidit, což však neučinila, přičemž pro případ nesplnění tohoto jejího závazku byla transparentně sjednána smluvní pokuta v žalované výši. Žalovaná věděla, k jaké smluvní povinnosti se zavazuje a jaké jsou následky v případě jejího nesplnění. Poukázal dále na chování žalované, která nejen, že nesplnila svůj závazek a byt ve stanovené lhůtě nevyklidila, ale odmítla s ním i jakkoli dále jednat a v bytě se zapírala. Nereagovala ani na předžalobní výzvu v této věci, a v jejím jednání je tak nutno spatřovat zcela nezodpovědný a ležérní přístup k plnění povinností. Podle jeho názoru bylo sjednání smluvní pokuty v předmětné výši více než přiměřené okolnostem celé záležitosti, neboť je zcela jasně dána proporcionalita mezi výší smluvní pokuty a výší reálně očekávatelných potencionálních škod, a to vzhledem k riziku, které s ohledem na osobu žalované žalobce podstupoval. Neměl žádný záměr ji poškodit, byla to žalovaná, která porušila transparentně nastavené podmínky smlouvy. Je sice pravda, že nabyl členská práva a povinnosti k jejímu bytu, avšak za situace, kdy mu žalovaná byt nepředala, nebylo jej možno užívat k účelu, k němuž slouží. Jednání žalované tak pro něj mělo i finanční dopad, a proto toto riziko, v případě žalované podstatně zvýšené, mělo být kryto právě smluvní pokutou jako zajišťovacím institutem. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací posoudil takto podané odvolání žalované jako včasné, podané osobou k tomu oprávněnou, jako přípustné a řádné (ustanovení § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanský soudní řád, dále jen o.s.ř., ve spojení s ustanoveními § 201, § 202 odst. 2 a contrario a § 205 téhož zákona). Odvolací důvod, který žalovaná uplatnila ve svém odvolání, lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., tedy že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly žalovanou v jejím odvolání tvrzeny a odvolací soud je ze spisu ani nezjistil. Po přezkoumání napadeného rozsudku v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

5. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že se žalobce domáhal podanou žalobou po žalované zaplacení částky 150.000 Kč s příslušenstvím, a to jako smluvní pokuty sjednané účastníky v „ dohodě o skončení závazkového vztahu ze smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu“ ze dne 10. 5. 2010, a to pro případ, že žalovaná nesplní svůj závazek vyplývající z článku VI dohody, totiž vyklidit byt 3+1 ve 4. nadzemním podlaží domu ulice a číslo v obec (dále jen předmětný byt) ve lhůtě do 31. 5. 2010. Žalovaná dle žaloby tento svůj závazek nesplnila, a proto žalobci náleží sjednaná smluvní pokuta. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, poukázala na svou tíživou situaci a celkové okolnosti předcházející uzavření uvedené dohody o skončení závazkového vztahu, dále i na nepoctivé jednání žalobce a jeho bratra jméno příjmení a namítla, že ani žalobce řádně nesplnil své závazky vyplývající z dohody, navíc tato dohoda i jí předcházející smlouva o půjčce uzavřená mezi účastníky byla z její strany uzavírána v krajní tísni a za podmínek, které byly pro ni evidentně nepříznivé. Podle jejího názoru je tak uplatněný nárok v hrubém rozporu s dobrými mravy, a proto navrhla, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

6. Z důkazů ve věci provedených zjistil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že dne 11. 3. 2010 převzala žalovaná podle písemné smlouvy o půjčce, kterou s žalobcem uzavřela, částku 100.000 Kč, kterou se zavázala spolu se sjednanými smluvními úroky vrátit žalobci jako věřiteli do 30. 6. 2010. Návratnost půjčky byla zajištěna žalovanou vystavenou blankosměnkou a smlouvou o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu anonymizováno, se sídlem ulice a číslo, obec, kterou žalovaná uzavřela s žalobcem téhož dne, tedy 11. 3. 2010, a jíž jako nájemkyně předmětného družstevního bytu převedla na žalobce členská práva a povinnosti spojená s předmětným bytem za cenu, kterou účastníci odhadli asi na 1 mil. Kč. V případě prodlení se splněním byť jen části zajištěného závazku z půjčky účastníci dohodli, že se převod stane nepodmíněným a že žalobce jako nabyvatel bude oprávněn členská práva a povinnosti spojená s bytem převést na jinou osobu. Rovněž bylo sjednáno, že pokud by cena takovým převodem získaná, popř. cena obvyklá ke dni prodlení žalované se splněním závazku byla vyšší než zajištěná pohledávka, žalovaná jako převodce a žalobce jako nabyvatel se vypořádají podle zásad o bezdůvodném obohacení. Dále bylo zjištěno, že žalovaná nebyla schopna dluh z uvedené půjčky s příslušenstvím ve sjednaném termínu do 30. 6. 2010 vrátit, a proto požádala žalobce, aby členská práva a povinnosti spojená s bytem a nabytá na základě smlouvy o zajišťovacím převodu převedl na třetí osobu, a to konkrétně na jeho bratra jméno příjmení. V dohodě„ o skončení závazkového právního vztahu ze smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu“ ze dne 10. 5. 2010, účastníci konstatovali, že celkový dluh z půjčky činí 118.000 Kč, že tuto pohledávku žalobce za žalovanou uspokojí bratr žalobce jméno příjmení v rámci vypořádání sjednané ceny za převod členských práv a povinností ve výši 1.018.000 Kč a že rozdíl mezi dosaženou cenou za převod a pohledávkou, tedy částka 900.000 Kč, bude vyplacena přímo žalované. Žalovaná se v uvedené dohodě zavázala předmětný družstevní byt vyklidit a odstěhovat se nejpozději do 31. 5. 2010 pod sankcí předmětné smluvní pokuty ve výši 150.000 Kč. Dále bylo zjištěno, že členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu a s předmětným bytem převedl žalobce za cenu ve výši 1.018.000 Kč smlouvou z 10. 5. 2010 svému bratru jméno příjmení, který se zavázal k rukám žalované, která ovšem nebyla účastnicí této smlouvy, zaplatit celkem 900.000 Kč, a to 50.000 Kč dne 9. 5. 2010 jako zálohu na cenu za převod, 350.000 Kč před podpisem smlouvy, 300.000 Kč dne 11. 5. 2010 a 200.000 Kč dne 12. 5. 2010. Žalované pak bylo vyplaceno jméno příjmení ve třech splátkách 660.000 Kč, zbylý doplatek ceny ve výši 240.000 Kč jméno příjmení zanechal dne 12. 5. 2010 žalobci v jeho kanceláři a tento doplatek pak žalovaný ani jeho bratr jméno příjmení žalované nevyplatil. Žalovaná se proto musela jeho doplacení domáhat soudní cestou v řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 81/2014, v němž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 5. 1. 2015, č. j. 4 C 81/2014-107, mimo jiné tak, že žalobci byla stanovena povinnost tento doplatek kupní ceny ve výši 240.000 Kč žalobkyni zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedený rozsudek Okresního soudu v Prostějově byl posléze potvrzen jako věcně správný rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 28. 6. 2016, č. j. 17 Co 94/2015-157. Dále bylo v řízení zjištěno, že bratr žalobce jméno příjmení, na něhož žalobce převedl členská práva a povinnosti spojené s předmětným bytem byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody, jehož se dopustil záměrně nepravdivým tvrzením, že družstevní byt užívá výlučně s ním smluvená třetí osoba (podnájemník), která nezaplatila sjednané nájemné a v notářském zápisu s přímou vykonatelností vyslovila souhlas se svým vyklizením, čímž dosáhl toho, že žalovaná, která v bytě v té době bydlela, byla dne 9. 2. 2011 na základě zmanipulovaných podkladů pro provedení exekuce z bytu vyklizena. V dalších podrobnostech pak odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Shora zjištěný skutkový stav podřadil soud prvního stupně po právní stránce správně pod příslušná ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), a to v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014, tedy zákona č. 89/2012 Sb. (dále o. z.), neboť k tvrzenému porušení smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku došlo rovněž před nabytím jeho účinnosti. Smluvní pokuta je upravena v ustanovení § 544 odst. 1 a odst. 2 obč. zák., a to tak, že sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

8. Po podřazení shora zjištěného skutkového stavu pod citované zákonné ustanovení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná, neboť bylo nepochybně zjištěno, že žalovaná nesplnila svůj závazek vyklidit předmětný byt v termínu do 31. 5. 2010, k čemuž se zavázala v článku VI uvedené„ dohody o skončení závazkového vztahu ze smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu“, kterou účastníci uzavřeli dne 10. 5. 2010, neboť bylo zjištěno, že byt vyklidila resp. byla z něj exekučně vyklizena až dne 9. 2. 2011. Za této situace soud prvního stupně uzavřel, že sjednali-li si účastníci v uvedené dohodě smluvní pokutu ve výši 150.000 Kč pro případ nesplnění tohoto závazku, je povinností žalované tuto smluvní pokutu žalobci zaplatit. Námitku žalované, že uplatnění nároku na zaplacení předmětné pokuty je v rozporu s dobrými mravy, posoudil soud prvního stupně jako nepřiléhavou a nedůvodnou, neboť podle jeho názoru byla smluvní pokuta sjednána jednoznačně a bez jakýchkoli skrytých ujednání, tvrzení žalované, že se v důsledku finanční tísně ocitla v situaci, kdy uzavřela nevýhodnou smlouvu o půjčce a kvůli této půjčce pak následně přišla o byt, soud prvního stupně odmítl s tím, že žalovaná měla v úmyslu převést členská práva a povinnosti k předmětnému bytu, což zjistil z prostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi účastníky, a tudíž byl zcela nepochybný její záměr předmětný byt prodat. Žalobkyně obdržela cenu za převod členských práv a povinností k předmětnému bytu ve výši 660.000 Kč, zbývající část této ceny ve výši 240.000 Kč jí byla pravomocně přisouzena soudním rozhodnutím. Přesto však žalobkyně svou povinnost ze smlouvy nesplnila a byt ve sjednaném termínu nevyklidila a byla to ona, kdo jako první porušil podmínky smlouvy. Soud prvního stupně neshledal ani žalovanou namítanou nepřiměřenost smluvní pokuty, neboť podle jeho názoru odpovídala zvýšenému riziku na straně žalované jako dlužnice, neboť v době, kdy účastníci uzavírali smlouvu o půjčce, měla žalovaná finanční problémy a závazky výrazně přesahují půjčovanou částku 100.000 Kč. Sjednaná smluvní pokuta tak podle soudu prvního stupně odpovídala zvýšenému riziku splatnosti pohledávky, resp. splnění závazku s ohledem na osobní poměry žalované. Korektiv dobrých mravů jako základního principu, na němž stojí občanský zákoník, tak soud prvního stupně neuplatnil a žádný rozpor s dobrými mravy v posuzované věci neshledal. S tímto jeho závěrem se však odvolací soud neztotožnil.

9. Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

10. Vycházeje z obsahu citovaného ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech a současně ze zjištěného skutkového stavu posoudil odvolací soud vznesenou námitku žalované, že uplatněný nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy, v této posuzované věci jako zcela důvodnou. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu v obdobných věcech, např. z jeho rozsudku ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 52/2001 nebo ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti. Lze mít za to, že právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže je v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními a obecně uznávanými zásadami mravního řádu demokratické společnosti, tedy slušností, poctivostí, čestností, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou apod. Je zjevné, že použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je možné pouze výjimečně, a to jako spravedlivého měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, které má sledovat odstranění případných tvrdostí zákona. Podle názoru odvolacího soudu je ovšem v posuzované věci použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zcela na místě, a to právě s ohledem na konkrétní skutková zjištění učiněná v tomto řízení, jak byla prezentována výše. Nelze nevidět, že při zamýšleném převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a s předmětným družstevním bytem, jehož nájemkyní byla žalovaná, počínaje uzavřením zprostředkovatelské smlouvy a smlouvy o půjčce, přes smlouvu o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, smlouvu o převodu členských práv a povinností, kterou uzavřeli žalobce a jeho bratr jméno příjmení,„ dohodu o skončení závazkového vztahu ze smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu“ až po způsob vyklizení žalované z předmětného bytu, jak byl popsán výše, a s přihlédnutím k nesporně zjištěné tíživé osobní a majetkové situaci žalované v tehdejší době, byl celkový postup účastníků značně nestandartní a problematický a v této souvislosti vyvstává otázka jeho poctivosti a slušnosti a tím i otázka, zda lze takovému jednání poskytnout právní ochranu. Nutno také zdůraznit, a to především, že to nebyla žalovaná, kdo první porušil podmínky smlouvy, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, tím, že v dohodnutém termínu nevyklidila předmětný byt. Podle názoru odvolacího soudu to byl naopak žalobce, kdo první porušil své smluvní závazky, neboť žalované řádně včas a v celém rozsahu nevyplatil cenu za převod členských práv a povinností spojených s předmětným bytem, jak bylo dohodnuto. Žalovaná obdržela pouze částku 660.000 Kč a částku 240.000 Kč si musela vysoudit ve výše uvedeném řízení u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 81/2014. Na závěru, že žalobce nesplnil svůj smluvní závazek, nemůže nic změnit ani to, že ve smlouvě o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, kterou uzavřeli žalobce a jeho bratr jméno příjmení dne 10. 5. 2010, bylo sjednáno, že cenu za převod zaplatí bratr žalobce jméno příjmení„ k rukám žalované za účasti žalobce“. Žalovaná nebyla účastnicí uvedené smlouvy o převodu členských práv a povinností a žádný vztah, na jehož základě by měl žalobkyni cokoli platit jméno příjmení, nebyl zjištěn. Bylo zjištěno, že byt resp. členská práva a povinnosti spojené s předmětným bytem převedl na jméno příjmení žalobce, a z povahy věci tak měla být cena za tento převod zaplacena žalobci jako převodci, což také jméno příjmení jako nabyvatel učinil. Bylo pak na žalobci, aby se finančně vypořádal s žalovanou a zaplatil jí cenu za uvedený převod. To však žalobce neučinil, neboť jak bylo zjištěno, žalované bylo vyplaceno pouze 660.000 Kč a zbytek ceny se stal předmětem dalšího soudního sporu, v němž teprve jí byl přisouzen, neboť žalobci byla rozhodnutím soudu stanovena povinnost tento doplatek žalované vyplatit. Za této situace, kdy žalovaná neobdržela celou cenu spojenou s uvedeným převodem, pak nebylo možno podle názoru odvolacího soudu po žalované spravedlivě požadovat, aby předmětný byt ve sjednaném termínu vyklidila, a splnila takto, k čemu se zavázala. Navíc nelze nevidět i okolnosti toho, jakým způsobem byla z předmětného bytu vyklizena, a to exekučně na základě zmanipulovaných podkladů, čímž došlo dokonce ke spáchání trestného činu (byť jej nespáchal žalobce), a také její následné potíže, neboť se musela prostřednictvím vylučovací žaloby domáhat vrácení svých věcí nesprávně v exekuci sepsaných. Všechny výše uvedené skutečnosti umožňují podle názoru odvolacího soudu přijmout závěr, že uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 150.000 Kč a jeho přisouzení je vůči žalované nepřiměřenou tvrdostí a výkon tohoto žalobcova práva je zcela nepochybně v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se neztotožnil ani s argumentací soudu prvního stupně, že smluvní pokuta ve sjednané výši je zcela přiměřená, neboť odpovídala zvýšenému riziku na straně žalované jako dlužnice. V tomto směru přisvědčil odvolací soud žalované, že takto sjednaná smluvní pokuta nemohla plnit zajišťovací funkci, neboť žalobci byla známa její tíživá finanční situace, sám jí půjčil částku 100.000 Kč, a i když věděl, že ji není schopna splácet, došlo ke sjednání smluvní pokuty ve výši 150.000 Kč, tedy evidentně ve výši, která za tehdejší situace žalované byla pro ni neúměrně zatěžující až likvidační. Odvolací soud proto uzavírá, že v posuzované věci s ohledem na výše uvedená skutková zjištění a celkové konkrétní okolnosti případu shledal důvody pro použití korektivu dobrých mravů k odstranění tvrdosti a příkrosti zákona s cílem dosáhnout spravedlivého rozhodnutí.

11. Je zřejmé, že odvolací důvod, o který žalovaná opřela své odvolání, je ve věci dán, neboť soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, dospěl-li k závěru, že uplatněný nárok žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Za této situace odvolací soud změnil za použití ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl.

12. Jelikož odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, rozhodl nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř.) a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení (ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.) Tyto její náklady jsou tvořeny náklady spojenými s právním zastoupením, přičemž advokát žalobkyně učinil v řízení před soudem prvního stupně 7 úkonů právní služby, a to přípravu a převzetí věci, vyjádření k žalobě a účast u jednání dne 11. 5. 2016, 7. 9. 2016, 22. 11. 2017, kdy doba trvání jednání přesáhla dvě hodiny, a dne 12. 9. 2018. Náleží mu proto odměna za 7 úkonů právní služby počítaná z předmětu řízení 150.000 Kč, tedy 7 úkonů po 7.100 Kč (ustanovení § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, advokátní tarif, dále jen AT), celkem tedy 49.700 Kč. K tomu náleží 7x paušální náhrada hotových výloh po 300 Kč (ustanovení § 13 odst. 3 AT), celkem tedy 2.100 Kč, a dále cestovné ke čtyřem soudním jednáním z Olomouce do Prostějova a zpět vždy při ujetí celkem 48 km a při průměrné spotřebě 7,5 l benzínu Natural 95 na 100 km. Při výpočtu cestovného k jednáním v roce 2016 vyšel odvolací soud z vyhlášky č. 385/2015 Sb., podle níž sazba základní náhrady za 1 km jízdy činila 3,8 Kč (ustanovení § 1b cit. vyhl.) a cena 1 l benzínu Natural 95 činila 29,70 Kč (ustanovení § 4a cit. vyhl.). Cestovné k jednáním v roce 2016 tak činilo 2 x 289,31 Kč. Při výpočtu cestovného v roce 2017 vycházel odvolací soud z vyhlášky č. 440/2016 Sb., podle níž sazba základní náhrady za 1 km jízdy činila 3,9 Kč (ustanovení § 1b cit. vyhl.) a cena 1 l benzínu Natural 95 činila 29,50 Kč (ustanovení § 4a cit. vyhl.). Cestovné v roce 2017 tak činilo 293,39 Kč. Při výpočtu cestovného v roce 2018 vycházel odvolací soud z vyhlášky č. 463/2017 Sb., podle níž sazba základní náhrady za 1 km jízdy činila 4 Kč (ustanovení § 4a cit. vyhl.) a cena 1 l benzínu Natural 95 činila 30,50 Kč (ustanovení § 1b cit. vyhl.). Cestovné k jednání v roce 2018 tak činilo 301,8 Kč Celkem cestovné advokáta žalované k uvedeným soudním jednáním tak po zaokrouhlení činí 1.174 Kč Náklady právního zastoupení žalobkyně před soudem prvního stupně byly tedy zjištěny v celkové výši 52.974 Kč, je však dále zapotřebí navýšit je ještě o 21% daně z přidané hodnoty (DPH), neboť i DPH patří k nákladům řízení (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady řízení žalované před soudem prvního stupně tak činily 64.099 Kč.

13. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 téhož zákona, podle nichž v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady představují náklady spojené s jejím právním zastoupením, přičemž advokát žalované učinil v odvolacím řízení 1 úkon právní služby, a to sepis odvolání proti rozsudku. Náleží mu proto odměna za 1 úkon právní služby ve výši 7.100 Kč, dále 1x paušální náhrada hotových výloh ve výši 300 Kč, to vše navýšeno o 21 % DPH, celkem tedy náklady odvolacího řízení žalované činí 8.954 Kč. Je zřejmé, že náklady řízení před soudy obou stupňů, na jejichž náhradu má žalovaná nárok, představují dohromady částku 73.053 Kč, takže k zaplacení této částky zavázal odvolací soud žalobce tak, jak vyplývá z výroku tohoto rozsudku, přičemž lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo jsou odůvodněny ustanoveními § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 téhož zákona a v případě nákladů odvolacího řízení dále i ustanovením § 211 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Nesplní-li povinná strana dobrovolně a včas to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná strana domáhat jeho splnění návrhem na výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.