KSBR 20 CO 244/2021-504

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Zrůsta, Ph.D. a soudců JUDr. Miroslavy Follové a Mgr. Zory Telecké ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení, Ph.D. ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o vydání věci, in eventum o zaplacení číslo s příslušenství, ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2021, č.j. 34 C 136/2015-429,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 91.365,90 Kč, k rukám Mgr. jméno příjmení, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem soudu I.stupně a to výrokem I. byl žalovaný zavázán povinností vydat žalobci věci zde specifikované a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byl žalovaný zavázán povinností zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 402.034 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce. Výrokem III. byla podání žalovaného ze dne datum a ze dne datum odmítnuta.

2. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný. V jeho písemném vyhotovení ze dne datum uvedl, že rozsudek napadá v celém jeho rozsahu. Odvolává se primárně z důvodu ve smyslu § 205 odst. 2 písm. b) o.s.ř., kdy soud I.stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem, nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 o.s.ř. a také z důvodu ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., kdy rozhodnutí soudu I.stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že v řízení nebylo řádně prokázáno, zda, kdy a jaké konkrétní zboží a v jaké hodnotě bylo ze strany žalovaného převzato a tedy rozhodnutí soudu spočívající v uložení povinnosti žalovaného vrátit žalobci věci uvedené ve výroku I. napadeného rozsudku, in eventum k povinnosti zaplatit žalobci cenu těchto věcí, nemá podle žalovaného žádnou oporu v předložených důkazech. V doplnění odvolání ze dne datum pak žalovaný vyjádřil přesvědčení, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že předmětné věci zůstaly i nadále instalovány a používány v provozovnách smluvních partnerů žalovaného, kteří po skončení obchodní spolupráce účastníků řízení pokračovali ve spolupráci s novým distributorem žalobce, se společností právnická osoba Z předložených důkazů dále vyplývá, že žalobce projevil vůli, aby tyto věci byly nadále používány společností právnická osoba a nedožadoval se jejich vrácení, což měl soud I.stupně správně posoudit tak, že tyto věci se žalobci vrátily zpět prostřednictvím třetích osob a to provozovatelů gastronomických zařízení, resp. prostřednictvím společnosti právnická osoba, tedy osobám, kterým tyto věci žalobce z vlastní vůle přenechal k dalšímu užívání. Z výše uvedeného tak vyplývá, že žalovaný předmětné věci vrátil zpět žalobci krátkou cestou prostřednictvím nového distributora a stávajících gastronomických zařízení, kteří je nadále užívali a navíc, že žalobce prostřednictvím nového distributora znemožnil žalovanému splnění jeho povinnosti vrátit předmětné věci žalobci v místě jeho sídla, což znamená nedostatek součinnosti ze strany žalobce ke splnění povinnosti žalovaným a žalovaný tedy nemohl tuto povinnost bez své viny splnit. Dále dodal, že výše uvedené skutečnosti prokázané v rámci předchozího řízení svědčí o tom, že žalobce uplatnil žalobní nároky nepoctivě, v rozporu s dobrými mravy, když žalobní nároky ve skutečnosti nesměřují k napravení porušení povinnosti žalovaného vrátit předmětné věci žalobci, ale žalobce tím řeší pouze jakési jeho domnělé nároky na náhradu škody. Jinak řečeno, místo toho, aby žalobce složitě prokazoval způsobené škody, které žalovaný popírá, tak žaluje žalovaného na splnění povinnosti vrátit předmětné věci a zaplatit s tím související peněžité sankce, přestože vědomě ve svůj prospěch strpěl situaci, kdy předmětné věci zůstaly„ na svých místech“ v gastronomických zařízeních z důvodu zajištění kontinuity provozu a prodeje zboží vyráběného a dodávaného žalobcem a kdy žalobce pouze nahradil žalovaného jiným distributorem společností právnická osoba Soud I.stupně podle jeho názoru pochybil, kdy za dané situace přiznal žalobci žalobní nároky, přestože byly uplatněny v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, případně sám rozhodl tak, že se žaloba zamítá a žalobci se ukládá povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání žalovaného se písemně vyjádřil žalobce a to podáním ze dne datum, ve kterém uvádí, že odvolání žalobce považuje za nesprávné, irelevantní a nezpůsobilé jakkoli vyvrátit správnost rozsudku, jakož i postupu Městského soudu vedoucího k jeho vydání. Poukázal na to, že odvolání působí místy až zmatečným dojmem a obsahuje značně vnitřně rozporná tvrzení; k tomu např. odvolací námitky žalovaného, kdy tento namítal uplatnění zadržovacího práva k věcem požadovaným žalobou (tedy, že drží tyto věci ve své dispozici), avšak na druhou stranu žalovaný v odvolání současně uvádí, že si svoji povinnost vydat tyto věci žalobci již dříve splnil, resp. že tuto svoji povinnost fakticky splnit nemohl a to mimo jiné pro údajnou nesoučinnost žalobce anebo proto, že tato povinnost žalovaného již dokonce zanikla pro následnou nemožnost plnění. Na rozdíl od žalovaného má žalobce za to, že rozsudek soudu I.stupně je naopak naprosto pečlivě odůvodněn a považuje jej za správný. Nesouhlasil s námitkou žalovaného, že soud při svém rozhodování nezohlednil tvrzení a důkazy žalovaného, například ohledně údajného zadržovací práva žalovaného k žalobou požadovaným věcem. Žalovaný ostatně ani v odvolání žádné bližší okolnosti stran svého údajného nároku neuvedl a nenavrhl v tomto směru ani žádné důkazy. Z tvrzení a důkazů přednesených žalovaným tak žádné uplatnění zadržovacího práva nevyplývá. V tomto smyslu nelze ani pominout samotnou pasivitu žalovaného, který byl opakovaně vyzýván k upřesnění povahy takovéto jeho obrany týkající se údajného zadržovacího práva a to naposledy usnesením Městského soudu v Brně ze dne datum, kdy navíc ani nebylo zřejmé, jsou-li tvrzení žalovaného pouhou obranou v řízení proti nároku žalobce, nebo zda mají mít povahu vzájemného návrhu. Žalovaný však na tyto výzvy žádným způsobem nikdy nereagoval. K nařízenému jednání před soudem I.stupně na den datum, ke kterému byl řádně předvolán, se bez omluvy nedostavil. Zcela pak nelze souhlasit s odvolací námitkou žalovaného ohledně toho, že žalobce měl svoje žalobní nároky na vydání / vrácení věcí uplatnit nepoctivě v rozporu s dobrými mravy. Bylo poukázáno na to, že žalobce se toliko v souladu s právními předpisy prostřednictvím své žaloby pouze domáhá svých práv, do kterých je žalovaným již více než 6 let zasahováno. Žalovanému v souladu s ustanoveními příslušných smluvních dokumentů vznikla povinnost vrátit zpět žalobci příslušné žalobou požadované věci, kdy žalobce žalovaného opakovaně vyzýval k jejich vrácení. Žalovaný tak nicméně neučinil a přes tyto opakované výzvy žalobci požadované věci nevrátil. Žalobci tedy nezbylo, než domoci se svého práva prostřednictvím soudu, kdy na základě žaloby primárně požadoval, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat žalobci zpět všechny žalobou požadované věci a pouze z obezřetnosti pro případ, že by z jakéhokoliv důvodu nebylo možné vyhovět tomuto primárnímu požadavku na vydání věcí, sekundárně navrhl, aby byla žalovanému uložena povinnost nahradit takovéto„ nedostupné“ věci v penězích. Pokud je tvrzeno, že žalovaný měl svoji povinnost údajně splnit prostřednictvím třetích osob apod., tak s těmito námitkami zásadně nesouhlasí a je nutno je odmítnout jako zcela bezpředmětné. Jednak je žalovaný nijak neprokazuje, nedokládá k tomuto žádné důkazy, neuvádí, jakým způsobem povinnost žalovaného vydat věci žalobci zanikla a ve vztahu, ke které konkrétní věci. Žalovaný s těmito alternativními tvrzeními nicméně stejně přichází nově a tudíž z procesního hlediska zcela nepřípustně až v odvolacím řízení a není tak možné k nim jakkoliv přihlížet. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I.stupně v souladu s ust. § 219 o.s.ř. potvrdil a aby byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o.s.ř.) a směřuje proti rozsudku, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 o.s.ř. á contr.), přezkoumal rozsudek soudu I.stupně i řízení mu předcházející a dospěl nakonec k závěru, že odvolání nelze považovat za opodstatněné.

4. Odvolací soud nařídil ve věci odvolací jednání nejprve na den datum, kdy následně obdržel prostým mailem od jednatele žalovaného pana příjmení jméno příjmení žádost o odročení jednání s tím, že se chce jednání zúčastnit a bohužel se v té době zrovna vrací z dovolené na Mauriciu. Žádost o odročení jednání přišla i ze strany zástupce žalobce, pro doloženou kolizi s jiným jednáním. Odvolací soud proto jednání odročil na datum a následně ještě na datum a to k opětovné žádosti zástupce žalobce doložené kolizí jednání, které bylo nařízeno dříve. Dne datum se jednatel žalovaného nedostavil, právní zástupce netrval na jeho účasti, proto odvolací soud rozhodl, že jednání proběhne v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud se předně opět pokusil účastníky přivést k dohodě, resp. k uzavření smíru, nicméně k uzavření žádné dohody nedošlo. V těchto souvislostech lze jen odkázat na předcházející prohlášení žalobce, že pokud dojde k pravomocnému rozhodnutí, bude preferovat se žalovaným cestu spolupráce, nikoliv exekučního řízení.

5. Jak již bylo naznačeno, odvolací soud ve věci již jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č.j. 20 Co 19/2018-316, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I.stupně ze dne 10. 8. 2017, č.j. 34 C 136/2015-272 o povinnosti žalovaného vydat žalobci předmětné věci a rozhodl rovněž o jeho povinnosti nahradit žalobci náklady řízení. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací však rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č.j. 23 Cdo 1327/2019-345 rozsudky soudu odvolacího i soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že při předvolávání žalovaného k jednání soud I. stupně nepostupoval v souladu s čl. 8 nařízení příjmení číslo když žalovanému doručoval předvolání pouze v českém jazyce, resp. bez přiloženého poučení o možnosti odmítnout písemnost; ostatními námitkami žalovaného se dovolací soud již nezabýval.

6. Předně lze uvést, že odvolací soud nemá žádné výtky k závěru soudu I.stupně o jeho pravomoci a příslušnosti, jakož i o tom, že je v daném případě třeba aplikovat české právo, přičemž v tomto směru lze odkázat na předcházející vyčerpávající odůvodnění učiněné soudem I.stupně. Odvolací soud rovněž nesdílí názor odvolatele v tom směru, že řízení před soudem I.stupně bylo stiženo vadami, které musí mít za následek zrušení rozsudku soudu I.stupně a vrácení věci soudu I.stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Vady řízení, tím méně tzv. vady zmatečnostní, nebyly odvolacím soudem v řízení shledány.

7. Soud I.stupně totiž plně vyhověl požadavku dovolacího soudu, kdy jak žalobu, tak i její doplnění ze dne datum, výzvu k případnému dalšímu vyjádření se ve věci a opakovanou výzvu k upřesnění povahy obrany žalovaného (usnesení ze dne 11. 6. 2020, č.j. 34 C 136/2015-375) doručil dne 25. 6. 2020 tehdejšímu právnímu zástupci žalovaného příjmení jméno příjmení, advokátu. Ten na výzvy nijak nereagoval, dne datum doručil soudu oznámení, že žalovaného již nezastupuje. Soud I.stupně tedy zrušil jednání nařízené původně na datum a nařídil jednání na den datum a datum s tím, že do slovenského jazyka přeložené předvolání doručil žalovanému dne datum, formou dožádání u příslušného slovenského soudu, byly-li tu pochybnosti o řádnosti doručení v předchozích fázích řízení. K jednání na den datum pak byl předvolán i tlumočník ze slovenského jazyka, aby měl žalovaný možnost k plnému uplatnění svých práv a aby neutrpěl pouze pro neznalost českého jazyka újmu na svých procesních právech. K jednání nařízenému na den datum se však žalovaný bez omluvy - tak jako v předchozím případě - nedostavil, případnou žádost o odročení soudu nezaslal, soud I.stupně tak měl naplněny podmínky pro jednání v nepřítomnosti žalovaného ve smyslu § 101 odst. 3 občanského soudního řádu.

8. K věci samotné, pak odvolací soud ze spisu ověřil, že žalobou podanou dne datum na Městský soud v Brně se žalobce domáhal po žalovaném vydání movitých věcí uvedených ve výroku I. rozsudku, in eventum - pro případ, že vydání movitých věcí nebude možné - náhrady těchto věcí v penězích v celkové výši 6.753.229,23 Kč s příslušenstvím a též náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tak, že coby prodávající s žalovaným coby kupujícím uzavřel dne datum celkem tři smlouvy, a to smlouvu o výhradním prodeji, jejímž předmětem bylo zajištění výhradního prodeje zboží ve smlouvě uvedeného (pivo) na Slovensku, dále na této smlouvě závislou smlouvu o výpůjčce výčepního zařízení (dále jen„ smlouva VT“) a konečně rovněž na prvně jmenované smlouvě smlouvu závislou - smlouvu o poskytnutí propagačních a reklamních předmětů (dále jen„ smlouva POSM“). Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou kupní ceny za dílčí dodávky zboží ve výši 32.185,79 EUR, současně nesplnil svůj závazek odebrat určité sjednané množství zboží. Z tohoto důvodu žalobce dle čl. 8 číslo smlouvy o výhradním prodeji od této smlouvy odstoupil. Odstoupení doručil žalovanému dne datum, čímž došlo k zániku smlouvy o výhradním prodeji, z opatrnosti žalobce žalovanému doručil ještě jedno odstoupení od téže smlouvy, a to dne datum. V důsledku ukončení smlouvy vznikla žalovanému dle jejího čl. 5 číslo povinnost žalobci vrátit vratné obaly od dodaného zboží dle dodacích listů, případně zaplatit jejich hodnotu ve výši 2.188.572,33 Kč. V důsledku zániku smlouvy o výhradním prodeji zanikla i smlouva VT a POSM. Na základě čl. 2 smlouvy VT pak žalovanému vznikla povinnost žalobci vrátit poskytnuté výčepní zařízení specifikované v příloze této smlouvy, k čemuž byl žalovaný vyzván v obou odstoupeních od smlouvy o výhradním prodeji, případně zaplatit jeho hodnotu ve výši 3.508.330 Kč. Na základě čl. 5 smlouvy POSM žalovanému dále vznikla povinnost žalobci vrátit poskytnuté propagační a reklamní předměty specifikované v příloze této smlouvy, k čemuž byl žalovaný vyzván v obou odstoupeních od smlouvy o výhradním prodeji, případně zaplatit jeho hodnotu ve výši 1.056.326,90 Kč. Žalovaný žalobci tyto věci nevrátil, neuhradil ani jejich hodnotu. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že tato důvodná není, skutečně s žalobcem uvedené smlouvy uzavřel, sám žalovaný však pro porušování smlouvy o výhradním prodeji od nich dne datum odstoupil. Movité věci žalobce pak žalovaný zadržel, a to za účelem zajištění své pohledávky vůči žalobci. Tato pohledávka má svůj původ jednak v nekalosoutěžním jednání žalobce, v jehož důsledku žalovanému vznikla škoda v podobě ušlého zisku zmařením obchodů s obchodními partnery žalovaného, a jednak jde o nárok na náhradu škody způsobené dodáním piva obsahujícího mléčnou bakterii. Nekalosoutěžní jednání mělo spočívat v tom, že žalobce dodával na Slovensko své zboží nikoliv přes žalovaného, ale přímo do obchodních řetězců TESCO a LIDL, aniž tyto odmítly předtím brát zboží od žalovaného ve smyslu č.l 3.4 a 3.6 smlouvy o výhradním prodeji. Dále žalobce dodával své zboží do restauračních zařízení přes spřízněnou právnická osoba s.r.o. tak, že nutil tato zařízení, aby neodebírali pivo od žalovaného, ale od žalobce a oslovoval je na základě informací, které získal od žalovaného, tedy zneužil obchodní tajemství žalovaného. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

9. Soud I.stupně žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že smlouva o výhradním prodeji - coby smlouva kupní obsahovala určitá a srozumitelná ujednání o tom, že zboží bude žalobcem dodáváno v obalech, které bude žalovaný (což dle jeho povahy - nápoje - je i obvyklé), v případě ukončení smluvního vztahu, povinen žalobci vrátit. Ustanovení kupní smlouvy dle obchodního zákoníku jsou v zásadě dispozitivní, nic tedy nebrání účastníkům tohoto právního úkonu si taková práva a povinnosti sjednat. Právní vztah založený smlouvou o výhradním prodeji byl odstoupením ze strany žalobce ukončen (§ 349 obchodního zákoníku). Žalovaný nijak nerozporoval samotné důvody, pro které žalobce od smlouvy odstoupil, sám rovněž od této smlouvy odstoupil - byť z jiného důvodu, je zde tedy jednoznačná vůle obou stran směřující k zániku tohoto právního vztahu. Dle čl. 5 číslo smlouvy byl žalovaný povinen v případě jejího ukončení žalobci vrátit ty vratné obaly, které v tomto okamžiku měl ve svém držení (což je i v souladu se zněním § 351 odst. 2 obchodního zákoníku), pokud tak žalovaný ve sjednané lhůtě a přes výzvu žalobce neučinil, uložil mu soud I.stupně tuto povinnost svým rozhodnutím (výrok I.). Zanikla-li odstoupením smlouva o výhradním prodeji, zanikla též na této smlouvě závislá smlouva VT - výslovně sjednaná jako smlouva o výpůjčce a též smlouva POSM, která je povahou smlouvou inominátní ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (žalobce žalovanému přenechal movité věci za účelem za účelem žalobcovy propagace s tím, že po ukončení smluvního vztahu mezi účastníky je žalovaný žalobci vrátí, nebude-li ujednáno jinak. Dle čl. 2 smlouvy VT byl žalovaný povinen v případě jejího ukončení žalobci vrátit to výčepní zařízení, které v tomto okamžiku měl ve svém držení, jakož i dle čl. 5 smlouvy POSM i reklamní a propagační předměty. Pokud tak žalovaný ve sjednané lhůtě a přes výzvu žalobce neučinil, uložil mu soud I.stupně tuto povinnost rovněž svým rozhodnutím (výrok I.). Jelikož soud I.stupně vyhověl primárnímu petitu žaloby, o sekundárním již v souladu s právní teorií nerozhodoval.

10. Jak správně uvedl soud I.stupně, že pokud by se žalovaný dne datum dostavil k jednání, adresoval by mu soud I.stupně nepochybně poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. v tom směru, aby doplnil tvrzení ohledně výše škody způsobené mu žalobcem (neboť takové zásadní určité a srozumitelné tvrzení ze strany žalovaného zde absentuje) a doplnil a prokázal, jak dospěl k výši požadované škody, od čeho ji odvíjí, v čem spočívá příčinná souvislost mezi jednáním žalobce a tvrzenou škodou, o jakou konkrétní dodávku piva s mléčnými bakteriemi šlo, zda žalovaný vůči žalobci uplatnil nějaké nároky z vad zboží, v jaké výši, jak a kdy, a konečně aby prokázal, že vydání jednotlivých věcí žalovaným mařil sám žalobce. Jelikož se žalovaný, ač řádně předvolán, k jednání před soudem I.stupně nedostavil, připravil se opětovně o možnost být soudem v tomto směru poučen a soud I.stupně správně uzavřel, že žalovaný neprokázal, že by vůči žalobci měl nějakou konkrétní a určitou pohledávku či pohledávky (ať již - právně hodnoceno - z titulu náhrady škody v podobě ušlého zisku, odpovědnosti za vady dodaného zboží či jiného případného titulu).

11. Odvolací soud má tedy po podrobné revizi spisového materiálu za to, že soud I.stupně správně zjistil skutkový stav věci, z něhož při svém rozhodování vycházel i odvolací soud, aniž by dokazování jakkoliv doplňoval. Svá skutková zjištění přitom soud I.stupně v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku vyčerpávajícím způsobem ozřejmil, odvolací soud na něj proto v plném rozsahu odkazuje. Soud I.stupně tedy nejenže správně zjistil skutkový stav věci, ale zcela správně jej i právně posoudil. Rovněž pak může odvolací soud plně odkázat na odůvodnění soudu I.stupně, pokud tento vycházel z kupní smlouvy, neboť v posuzovaném případě byla mezi účastníky sjednána dne datum smlouva o výhradním prodeji piva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobce právnická osoba a žalovaným právnická osoba, přičemž v záhlaví této smlouvy je uvedeno, že smluvní strany tuto smlouvu uzavřeli jako podnikatelé při výkonu své podnikatelské činnosti na základě návrhu kupujícího v souladu s § 745 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (České republiky), jako závazkový vztah v mezinárodním obchodu, přičemž z uvedeného je tedy zřejmé, že běží o rámcovou smlouvu podle ust. § 745 odst. 1 obchodního zákoníku, na základě které se dodavatel zavazuje, že zboží určené ve smlouvě nebude v určité oblasti dodávat jiné osobě, než odběrateli. Na rozdíl od výhradního obchodního zastoupení (§ 665, § 666) není dodavatel v žádném právním vztahu s konečnými odběrateli (uživateli) zboží, neboť oprávněný z tohoto vztahu – odběratel (překupník) kupuje od dodavatele zboží vlastním jménem a na vlastní účet. Hlavním znakem rámcové smlouvy je, že většina podmínek smluvního vztahu je upravena právě v této smlouvě, jakož i v následujících jednotlivých dílčích smlouvách. Taková rámcová smlouva tedy předpokládá opakované uzavírání smluv stejného druhu se stejným nebo podobným předmětem plnění mezi týmiž subjekty, přičemž k realizaci předpokládaného plnění rámcové smlouvy dochází až na základě následných dílčích smluv, jednotlivých smluv kupních. Podmínkou aplikace těchto ustanovení je pak mezinárodní prvek (toto úprava byla obsažena v hlavě III. části III. upravující zvláštní ustanovení pro závazkové vztahy v mezinárodním obchodu, přičemž i tato podmínka byla v posuzovaném případě naplněna.

12. Jak bylo již uvedeno výše, žalobce žalobou podanou dne datum požadoval po žalovaném vydání movitých věcí, k výzvě soudu tyto věci řádně upřesnil, a to v podání ze dne datum, na č.l. 367. Soud I.stupně tedy následně ve výrokové části rozsudku vyšel z této specifikace, která je pak opřena o důkazní materiály soudem I.stupně provedené, jakožto přílohy žaloby, dodací listy, předávací protokoly na č.l. 30 až 44 spisu, přepravní listy CMR s přílohami na č.l. 45 až 56 spisu, seznam předaných obalů na č.l. 56 až 59, seznam výčepního zařízení na č.l. 60 až 100 a seznam propagačních předmětů na č.l. 101 až 112). Žalovaný ostatně v řízení u žádné z těchto věcí netvrdil, že by mu snad nebyla žalobcem předána, nebo že byla již vrácena, či s ní bylo nějak jinak naloženo.

13. Co se pak týká výroku rozsudku soudu I.stupně, kterým soud odmítl podání žalovaného ze dne datum a ze dne datum, tak ani k tomu nemá odvolací soud žádné výhrady, neboť nebylo zřejmé, zda běží toliko o obranu žalovaného, či o vzájemný návrh a dále z těchto podání skutečně nevyplývalo řádné uplatnění zádržného práva a s tím spojená bližší specifikace škody z nekalosoutěžního jednání, či odpovědnosti za vady způsobené dodáním piva s mléčnými bakteriemi. Usnesení soudu I.stupně ze dne 28. 2. 2017, č.j. 34 C136/2015-238 ve smyslu výzvy k opravě a doplnění podání dle ust. § 43 a § 79 odst. 1 o.s.ř. bylo žalovanému doručeno datum na růžovou mezinárodní doručenku, tento však na ni nijak nereagoval, k jednání před soud I.stupně se nedostavil. Po zrušení věci dovolacím soudem soud I.stupně usnesením ze dne 11. 6. 2020, pod č.j. 34 C 136/2015-375 zaslal další výzvu k opravě a doplnění podání dle ust. § 43 a § 79 odst. 1 o.s.ř. Tato byla doručena dřívějšímu právnímu zástupci žalovaného příjmení jméno příjmení dne datum, žalovaný však ani na tuto opětovnou výzvu, ve které byla dokonce soudem I.stupně poskytnuta delší, a to 30 denní lhůta k doplnění obrany či protinávrhu nijak nereagoval. V této souvislosti je nutno připomenout mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), která je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník v průběhu soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem. Žalovaný však ve své věci řádně na ochranu svých práv nedbal, zejména pokud nereagoval na žádnou z výzev, které mu byly soudem I.stupně řádně doručeny, k jednání soudu I.stupně se přes řádnou omluvu nedostavil. Ve svém odvolání rovněž žalovaný žádné bližší okolnosti stran svého údajného nároku neuvádí a nenavrhuje v tomto směru ani žádné důkazy.

14. Pokud pak žalovaný v odvolacím řízení poněkud„ nově“ argumentuje tím, že žalobce uplatnil žalobní nároky nepoctivě, v rozporu s dobrými mravy s tím, že žalobní nároky ve skutečnosti nesměřují k napravení porušení povinnosti žalovaného vrátit předmětné věci žalobci, ale žalobce tím řeší pouze jakési jeho domnělé nároky na náhradu škody, tak ani s tímto názorem nelze souhlasit. obec souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Přitom není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. Po podrobné revizi spisového materiálu je odvolací soud toho názoru, že ani tato námitka nemůže být důvodná. Jak bylo rozebráno výše, žalovanému jako podnikateli vznikla povinnost vrátit žalobci předmětné věci – zařízení. Žalovaný se k vydání věcí zavázal, věděl tedy, že je nemůže nikde ponechat a že je musí vrátit žalobci. Tento na jejich vrácení trval, žalovaného několikrát k vrácení věcí marně vyzýval. Proto nelze žalobci vyčítat, že se se svým nárokem na vydání věcí nakonec obrátil na soud. Žalovaný pak poněkud nelogicky a v rozporu se svým tvrzením, že předmětné věci již nemá a tyto zůstaly v provozovnách nových distributorů, poukazuje na jím údajně (bez bližší specifikace) uplatněné zadržovací právo, kde je žalovaným naopak tvrzeno, že některé z těchto věcí má mít přímo u sebe. Smírného vyřešení dané situace se nepodařilo dosáhnout, byť žalobce vyřešení věci dohodou nevylučoval. Žalovaný se však osobně nedostavil ani k soudu I.stupně a ani k soudu odvolacímu, byť bylo k jeho výslovné žádosti o osobní účast jednatele žalovaného, odvolací jednání odročeno na jiný termín.

15. Soud I.stupně konečně podle názoru odvolacího soudu nepochybil ani v té části rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky, kdy běží o nárok ocenitelný penězi, nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 odst. 1 advokátního tarifu. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že právo na přiznání právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vznikly, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Pokud by soud I.stupně náhradu nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě žalobci nepřiznal, odepřel by mu tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum sp. zn. IV. ÚS 15/99, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, číslo).

16. Byly tedy dány podmínky pro potvrzení rozsudku soudu I.stupně, a to vzhledem k jeho věcné správnosti.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterých odvolací soud uložil žalovanému nahradit v tomto řízení zcela úspěšnému žalobci náklady odvolacího řízení. Účelnými úkony právní služby jsou písemné vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne datum. K uvedeným úkonům právní služby činí opět výše mimosmluvní odměny 2 x 35.340 Kč, jakož i paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč, tj. 600 Kč (dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Na náhradě za promeškaný čas ze sídla právního zástupce žalobce k odvolacímu soudu a zpět (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 AT) náleží advokátu náhrada 1.000 Kč, tedy za 10 půlhodin po 100 Kč. Mezi hotové výdaje advokáta patří i požadované cestovní výdaje (§ 13 odst. 5 AT), na trase z obec do obec a zpět bylo ujeto 418 kilometrů, průměrná spotřeba použitého osobního vozidla činila podle technického průkazu 6,8 litrů na 100 kilometrů, přičemž dle § 1 písm. b/ vyhlášky č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, ve znění účinném od 14. 5. 2022 je základní paušální náhrada za kilometr 4,70 Kč a cena pohonných hmot (benzínu 95 octanů) 44,50 Kč (§ 4 písm. a/ téže vyhlášky). Výše jízdného tak činí částku 3.229 Kč ( (418 × 4,70) + (418 × 6,80 × 44,50: 100)). Celkovou výši těchto nákladů 75.509 Kč je třeba zvýšit o daň z přidané hodnoty v aktuální sazbě ve výši 21 % na území České republiky, tedy o částku 15.856,90 Kč. Právnímu zástupci žalobce tedy bylo přiznáno na nákladech odvolacího řízení celkových 91.365,90 Kč a to opět v 30 denní lhůtě splatnosti, k rukám právního zástupce žalobce.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.