KSBR 29 A 30/2021-46

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph. D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: FAIRWIND TRADING, s r. o., IČO: 07250185 sídlem Brod nad Dyjí 13, 691 81 Brod nad Dyjí zastoupený advokátem JUDr. Radovanem Zubkem sídlem Dykova 2230/2, 636 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2020, č. j. 54659/2020-MZE-16231, sp. zn. 1RM13559/2020-16231 takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Vymezení věci a průběh správního řízení

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 9. 2020, č. j. JMK 127066/2020, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákonač. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonč. 226/2013 Sb.“). Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že v období od 3. 4. 2019 do 3. 7. 2019 nepoužíval systém náležité péče při uvedení 22,99 m3 teakového řeziva dovezeného do České republiky dne 1. 4. 2019 a 23,82 m3 teakového řeziva dovezeného do České republiky dne 3. 6. 2019 na trh, ačkoliv k tomu byl povinný dle čl. 4 a 6 nařízení Evropského parlamentu a Radyč. 995/2010 ze dne 20. 10. 2010 (dále jen „Nařízení“). Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, dále správní orgán prvního stupně uložil žalobci povinnost úhrady nákladů řízení podle § 95 odst. 1 zákonač. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že na základě přezkumu rozhodnutí o přestupku z hlediska správnosti i zákonnosti neshledal důvod pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákonač. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil.

Žalobce v žalobě argumentuje, že správní orgán prvního stupně řádně nevymezil skutek, kterého se měl žalobce údajně dopustit, čímž zatížil rozhodnutí o přestupku vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce pro ověření skutečného významů dokumentů, kterými prokazoval existenci systému náležité péče, ve správním řízení taktéž navrhoval provedení důkazu ve formě vyjádření příslušného orgánu státu Myanmar, jak žalovaný, tak správní orgán prvního stupně však odmítl důkazní návrh provést, čímž měli zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces. Dále žalobce tvrdí, že žalovaný posoudil skutková zjištění správního orgánu prvního stupně v otázce zavedení systému náležité péče žalobcem a taktéž v otázce kvalifikace společnosti Double Helix Tracking Technologies Pte Ltd, 163 Tras Street, # 10-05 Singapure 079024 (dále jen „Double Helix“) v rozporu s podklady řízení. S odkazem na rozhodnutí švédského správního orgánu v obdobné věci namítá, že žalovaný a správní orgán prvního stupně postupovali v rozporu se zásadou legitimního očekávání jako obecně akceptovaného principu evropského správního práva. Konečně žalobce namítá, že správní orgány jsou dlouhodobě přesvědčeny, že není fakticky možné prokázat legálnost těžby teakového dřeva v Myanmaru před rokem 2017, žalobce tak byl ve správním řízení předurčen k neúspěchu.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

Žalovaný ve vyjádření k žalobě v první řadě zmínil účel nařízeníč. 995/2010 spočívající ve snaze o zabránění uvádění nelegálně těženého dřeva na trh Evropské unie. K zajištění tohoto účelu Nařízeníč. 995/2010 i zákonč. 226/2013 Sb. povinují hospodářské subjekty, aby si nastavili systém náležité péče, přičemž v posuzované věci žalobce své povinnosti nedostál, neboť sice doložil legálnost zpracování teakového dřeva na pile, neprokázal však legálnost procesu, který zpracování na pile předcházel. Jednalo se zejména o absenci dokumentace ohledně ročního plánu těžeb, povolení vstupu do lesa za účelem těžby, označení stromů určených k těžbě apod. Nedostatek systému náležité péče pak žalobce nemohl zhojit ani certifikací společnosti Double Helix, jelikož tato společnost nesplňuje kritéria stanovená v čl. 4 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 607/2012 ze dne 6. 7. 2012 (dále jen „prováděcí nařízení“). Žalovaný odmítl tvrzení žalobce o nemožnosti prokázání legálnosti těžby dřeva v Myanmaru před rokem 2017. Žalovaný proto uzavírá, že žalobu by měl krajský soud jako nedůvodnou zamítnout.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce konstatoval, že v letech 2014 až 2016 uskutečnil systém náležité péče odpovídající tehdejším podmínkám, což dokazuje dokument „Certificate of legality of timber products“, vydaný Ministerstvem přírodních zdrojů a životního prostředí Myanmaru (dále jen „MONREC“), přiložený ve spise. Následně žalobce napadl argumentaci žalovaného a správního orgánu prvního stupně v otázce prokázání legality těžby dřeva v Myanmaru před rokem 2017, kdy poukazuje na to, že v nově vydaných rozhodnutích s odkazem na zásadu jednotnosti řízení správní orgány „zamlčely“ v původních rozhodnutích svá vlastní tvrzení, že legálnost těžby dřeva nebylo možné žádným způsobem prokázat.

IV. d) Nemožnost prokázání legality těžby před rokem 2017

V poslední žalobní námitce žalobce s odkazem na zásadu jednotnosti správního řízení tvrdí, že správní orgán prvního stupně ve svých úkonech, které předcházely vydání rozhodnutí o přestupku, dlouhodobě uvádí, že je fakticky nemožné dokázat legalitu těžby teakového dřeva v Myanmaru před rokem 2017 a žalobce byl proto uveden do schizofrenní situace, neboť po něm bylo požadováno doložení skutečností, o nichž předem ví, že jsou předem vyloučena. Žalobce konkrétně poukazuje na odůvodnění příkazu ze dne 23. 12. 2019, č. j. JMK 282018/2019, kterým správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu. Žalobce podal dne 30. 12. 2019 proti tomuto příkazu odpor, dle § 150 odst. 3 správního řádu byl tedy příkaz zrušen a nenabyl právním moci. Žalobce dále poukazuje na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 14. 2. 2020, č. j. JMK 23795/2020. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal a žalovaný jej zrušil svým rozhodnutím ze dne 8. 6. 2020, č. j. 16294/2020-MZE-16231 a věc vrátil k novému projednání. Rozhodnutí, na něž žalobce odkazuje a které má obsahovat tvrzené úvahy správního orgánu prvního stupně o předem nemožném dokazování legálnosti těžby teakového dřeva v Myanmaru před rokem 2017, tak nenabylo právní moci.

Krajský soud rovněž tuto námitku jako nedůvodnou zamítl, neboť rozhodnutí o přestupku a napadené rozhodnutí neobsahuje žalobcem tvrzenou argumentaci, což ostatně uznává i sám žalobce, a proto se snaží argumentovat, že správní orgány kontinuálně zastávají stále stejné stanovisko, avšak nyní pouze „mlčky“. Krajský soud současně poznamenává, že nemůže přihlížet k obsahu rozhodnutí, která nejsou pravomocná a nemohou tedy měnit, rušit či zakládat konkrétní subjektivní práva či povinnosti, tato rozhodnutí právně neexistují (viz např. rozhodnutí Nejvyšší správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 Ads 147/2015-24).

Správní orgán prvního stupně však v rozhodnutí o přestupku uvedl, že výsledky služeb prováděných společností Double Helix pro žalobce nelze považovat za splňující požadavky čl. 4 prováděcího nařízení, systém náležité péče žalobce tedy díky této vadě neobsahoval postupy posouzení rizik. Správní orgán prvního stupně vycházel předně ze záznamu videokonferenceč. j. UHUL/1335/2019/BN ze dne 24. 7. 2019, kterou provedl podatel podnětu na zahájení přestupkového řízení – Ústav pro hospodářskou úpravu lesů. Na videokonferenci společnost Double Helix na otázku, zda může doložit, že teakové dřevo těžené v letech 2014 až 2016 bylo těženo legálně, odpověděla zamítavě. Dále správní orgán prvního stupně vycházel z vyjádření společnosti Double Helix ze dne 22. 7. 2020, č. j. JMK107055/2020, ve kterém uvedla, že se nepovažuje za ověřovací orgán třetí strany ve smyslu čl. 4 prováděcího nařízení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil argumentaci správního orgánu prvního stupně a navázal, že společnost Double Helix nemohla splnit požadavek čl. 4 písm. b) prováděcího nařízení, neboť neprovedla nejpozději jednou za 12 měsíců náležitou kontrolu na místě, s cílem ověřit dodržování právních předpisů Myanmaru, jak vyplývá z jejího vyjádření ze dne 22. 7. 2020. Společnost Double Helix v něm uvedla, že první kontrolu na místě provedla na začátku roku 2018. Těžba předmětného teakového dřeva však probíhala již od roku 2014, jak je uvedeno v dokumentech „delivery order“ ze dne 21. 8. 2015 a „certified letter“ ze dne 27. 12. 2018, které jsou součástí spisu, společnost Double Helix tedy prokazatelně nemohla provádět kontroly na místě v souladu s požadavky čl. 4 písm. b) nařízení.

Žalobce však namítá, že správní orgány v rozporu s vyšetřovací zásadou neposoudily, zda společnost Double Helix (i přes jí předestřené tvrzení o vlastní nepříslušnosti), neposkytovala služby, které odpovídají jinému režimu ověřování postupů posuzování rizik systému náležité péče dle čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení. Správní orgány tedy měly z moci úřední vyhodnotit, zda faktický obsah prováděné služby nebyl oním režimem ověřování.

S odkazem na výše uvedené skutkové závěry správního orgánu prvního stupně a žalovaného nemůže krajský soud námitce žalobce přisvědčit, tím spíše, že je třeba přihlížet i k jednoznačnému vyjádření společnosti Double Helix o tom, že se necítí být způsobilá k certifikaci či jinému režimu ověřování. Nicméně i bez ohledu na toto vyjádření žalobce neprokázal, že společnost Double Helix splňovala požadavky čl. 4 prováděcího nařízení, konkrétně, že provedla ve stanovených lhůtách kontroly legality těžby teakového dřeva na místě. Žalobce tak ve správním řízení neprokázal, že má zaveden prvek systému náležité péče spočívající v postupu posouzení rizik, jak mu ukládá čl. 4 odst. 2 Nařízení, a dopustil se proto přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákonač. 226/2013 Sb.

K návrhu žalobce, aby správní orgány s odkazem na zásadu ochrany legitimního očekávání předvídatelnosti rozhodování správních orgánů států Evropské unie zohlednily závěry švédského správního orgánu SKOGSTYRELSEN o kvalifikaci společnosti Double Helix, krajský soud obecně uvádí, že z rozhodnutí o přestupku, ani z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by správní orgány obecně odmítaly, že by společnost Double Helix nemohla být uznávanou autoritou pro ověřování postupů posouzení rizik, jak však bylo výše vypořádáno, v nyní posuzovaném případě skutkové okolnosti vylučují, aby společnost Double Helix splňovala požadavky čl. 4 písm. b) prováděcího nařízení, neboť neprovedla požadované kontroly na místě.

K námitce zohlednění zásady legitimního očekávání krajský soud podotýká, že v obecné rovině by správní orgány členských států Evropské unie nepochybně měly při výkladu Nařízení postupovat předvídatelně, aby v různých členských státech nebyl totožný právní předpis vykládán odlišným způsobem. Jak ale správně upozornil žalovaný, při vydávání správních rozhodnutí vždy záleží na konkrétních skutkových okolnostech a nelze pouze obecně převzít závěry správních orgánů, které sice vykládají stejnou právní normu, avšak v naprosto odlišné skutkové věci. Krajský soud na okraj poznamenává, že ve věcně velmi podobném případě jako je tento Státní rada Nizozemského království v rozhodnutí ze dne 4. 8. 2021 ve věci X (202001376/1/A3) dospěla ke stejnému závěru jako žalovaný a správní orgán prvního stupně, tedy že společnost Double Helix nemohla v Myanmaru kontroly na místě provádět před rokem 2018 a nebyla tedy oprávněna ověřovat systém náležité péče.

Pokud se má krajský soud vyjádřit taktéž k možné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o přestupku pro nedostatek důvodů, pak musí konstatovat, že v rozhodnutí o přestupku jsou uvedena skutková zjištění, na nichž správní orgán založil své rozhodovací důvody, z odůvodnění plyne vztah mezi skutkovými zjištěními, jejich hodnocením a právními závěry, rozhodnutí o přestupku je tedy přezkoumatelné. Koneckonců skutečnost, že žalobce s těmito právními závěry správních orgánů ve značné části žalobní argumentace podrobně věcně polemizuje, svědčí o tom, že byly z jejich strany předestřeny srozumitelným a seznatelným způsobem.

V. Závěr a náklady řízení

Krajský soud proto na základě výše uvedeného žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 21. října 2022

JUDr. Zuzana Bystřickáv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu