KSBR 44 CO 148/2021-117

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; jméno příjmení, MSc., příjmení, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený JUDr. jméno příjmení, advokátem ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; země - stát. instituce, IČO ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ o 6 600 000 Kč, ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, č. j. 50 C 196/2017-87

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadené části výroku II. ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky ve výši 5 991 457 Kč a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, č. j. 50 C 196/2017-87 bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku ve výši 39 100 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.), žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 5 991 457 Kč a částku ve výši 4 600 Kč, byla zamítnuta (výrok II.), žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalobce, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku II., jeho části týkající se částky 5 991 457 Kč, a ve výroku III.; v odůvodnění odvolání žalobce uvedl, že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávným závěrům ohledně skutkového stavu, nesprávně právně věc posoudil. Soud I. stupně dle žalobce rezignoval na to, aby provedl dokazování v tom smyslu, zda kontaktní osoby obdržely poptávku žalobce o zaměstnání a zda jí vyhověly či nevyhověly, případně z jakého důvodu (k bodu 28. odůvodnění), žalobce dále nesouhlasí se závěry soudu I. stupně uvedenými v části 57. odůvodnění k otázce ušlého zisku; v části 58. rozsudku pak soud I. stupně neuvěřil žalobci, že výpověď od společnosti právnická osoba byla dána z důvodu zahájeného trestního stíhání a jeho medializace, přičemž soud nezohlednil časovou souvislost mezi zahájeným trestním stíháním, jeho medializací a dnem výpovědi (žalobce v podrobnostech rozvedl v odůvodnění odvolání tuto časovou chronologii). Závěr soudu I. stupně uvedený pod bodem 58. rozsudku, že výpověď byla dána pro nadbytečnost, je dle žalobce v rozporu s provedeným dokazováním. Před zahájením trestního stíhání žalobce pracoval v označené společnosti, a to od března 2009 do 30. 5. 2013. Předmětem podnikání společnosti byla od roku 2012 a stále je mimo jiné i technickoorganizační činnost v oblasti požární ochrany Poskytování služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a Provádění staveb, jejich změn a odstraňování (viz výpis z obchodního rejstříku společnosti právnická osoba). Před nástupem do společnosti jednal žalobce v roce 2009 se společníkem právnická osoba s. r. o., která je jediným společníkem společnosti právnická osoba, o spolupráci; podmínkou žalobce k nástupu do zaměstnání u právnická osoba byla majetková účast v této společnosti, s tím, že po vzájemné dohodě byla budoucí majetková účast možná za splnění podmínky dvou let zaměstnání a získání certifikace pro společnost právnická osoba; v době svého zaměstnání ve společnosti žalobce postupně získal odborné profesní certifikáty a osvědčení v oboru bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. I na základě toho došlo v roce 2012 k zapsání těchto činností do předmětu podnikání společnosti právnická osoba Na základě výše osvědčených certifikátů a osvědčení odbornosti byl žalobce více než plně odborně kvalifikován zejména v oblasti předmětu právnická osoba služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nelze uvěřit tomu, že by společnost právnická osoba, která od roku 2012 měla jako předmět činnosti zapsáno Poskytování služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci již na jaře roku 2013 s takto kvalifikovaným odborníkem rozvázala pracovní poměr právě z důvodu nadbytečnosti. Pokud soud I. stupně v bodě 58. odůvodnění vyjadřuje závěry, co žalobce měl a neměl udělat v momentě, kdy mu bezprostředně po medializaci případu anonymizováno byla dána výpověď ze zaměstnání, že mohl využít možnosti podat žalobu na neplatnost výpovědi od společnosti právnická osoba, pak soud zcela pomíjí skutečnost, že bylo proti němu vedeno mediálně sledované trestní stíhání, veškeré prostředky a úsilí žalobce investoval do tohoto trestního řízení, kde mu hrozil citelný trest odnětí svobody, došlo i k devastaci osobního života žalobce; to, že nebyla podána žaloba na neplatnost výpovědi ze zaměstnání, nesvědčí samo o sobě vůbec o ničem. Žalobce uplatňuje majetkovou újmu v celkové částce 5 991 457 Kč, v odůvodnění odvolání pak dále uvedl, že pokud by se však odvolací soud neztotožnil s výpočtem, tak žalobce odůvodňuje alternativní petit, že dne 30. 5. 2013 dochází k výpovědi od společnosti právnická osoba, kde pobíral měsíčně částku 60 520 Kč čistého, za období od 1. 6. 2013 do 1. 8. 2013, kdy žalobce nebyl z důvodu trestního stíhání zaměstnán, přišel o zisk ve výši 121 040 Kč; od 1. 8. 2013 do pravomocného zproštění obžaloby, tj. do dne 28. 5. 2014, žalobce pobíral od společnosti právnická osoba 45 000 Kč, což je o 15 520 Kč méně, než pobíral v době před trestním stíháním od společnosti právnická osoba, žalobce tedy vinou trestního stíhání pobíral po dobu 9 měsíců od 1. 8. 2013 do dne 28. 5. 2014 sníženou mzdu o 15 520 Kč, tedy mu v příčinné souvislosti s trestním stíháním ušel zisk ve výši 139 680 Kč. Pokud by odvolací soud přijal pouze argumentaci, že žalobci ušel zisk v souvislosti s trestním stíháním, a to pouze po dobu tohoto stíhání, pak výše majetkové újmy za shora uvedené období činí 260 720 Kč. Při jednání odvolacího soudu dne 21. 9. 2022 žalobce objasnil, že jeho odvolání proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně nesměřuje proti zamítavé části výroku ohledně částky 4 600 Kč; pokud v části V. odvolání pracuje s výpočtem svým nároků do celkové částky 260 720 Kč, pak uvedl, že trvá na svém žalobním návrhu týkajícím se částky 5 991 457 Kč, jak je uvedeno v napadeném výroku II.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil písemně dne 8. 9. 2021, navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně v jeho napadené části. Pokud jde o nároky, které žalobce odvozuje od ztráty svých zaměstnání, pak ve vztahu k pracovnímu poměru u právnická osoba je nutno uvést, že tento pracovní poměr žalobce skončil dohodou. V žádném případě tedy není možno dovodit příčinnou souvislost mezi trestním stíháním žalobce a ukončením tohoto pracovního poměru, neboť jedinou příčinou tohoto konce byl souhlas žalobce s dohodou o jeho ukončení. Pokud jde o společnost právnická osoba, pak žalobce tvrdí, že od této společnosti obdržel výpověď z důvodu nadbytečnosti, ovšem fakticky že tento důvod dán nebyl; pravým důvodem mělo být jeho trestní stíhání. Zde je však nutno připomenout, že dle zákoníku práce lze dát zaměstnanci výpověď pouze ze zákonem stanovených důvodů, mezi které trestní stíhání nespadá. Samo o sobě tedy nelze chápat trestní stíhání jako příčinu skončení pracovního poměru. Žalovaný ve vyjádření připustil, že mohou ovšem nastat situace, kdy zaměstnavatel pouze předstírá zákonem uznaný důvod, jako je např. nadbytečnost, byť pravý důvod byl jiný, např. trestní stíhání. Taková výpověď je ovšem neplatná a zákoník práce pro takové případy obsahuje i účinnou nápravu. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce platí, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení pak platí, že rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, a to uplynutím výpovědní doby. Pokud byl tedy žalobce pro zaměstnavatele skutečně nadbytečný a výpověď byla dána platně, pak příčinou skončení pracovního poměru žalobce nebylo trestní stíhání, nýbrž jeho nadbytečnost. Pokud naopak žalobce nadbytečný nebyl, jak tvrdí, a zaměstnavatel mu dal výpověď neplatně, pak to nebyla neplatná výpověď, co bylo příčinou skončení jeho pracovního poměru (neboť neplatná výpověď nemá žádné právní účinky). Příčinou skončení pracovního poměru byla fikce, že pracovní poměr skončil dohodou; a tuto fikci vyvolal sám žalobce tím, že neoznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Jde-li o tvrzení, že trestní stíhání snížilo pracovní schopnost žalobce, který proto není schopen pracovat ve svém oboru, pak nutno uvést, že v tomto rozsahu nepovažujeme žalovaný odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za zcela přiléhavé. Soud prvního stupně v bodě 61. uvádí, že má za prokázané, že žalobce práci ve svém oboru nevykonává„ dílem i pro svůj nepříznivý zdravotní stav“. Žalovaný má za to, že takové skutkové zjištění nelze z žádného dokazování dovodit; naopak z toho, že žalobce pracuje jako referent v psychiatrické nemocnici, je zřejmé, že je schopen zastávat i takové (jistě odpovědné a náročné) pracovní místo. Aby bylo možno dojít k závěru, že žalobce nemůže pracovat ve svém oboru, muselo by být provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, v jehož rámci by mimo jiné musela být hodnocena a srovnávána náročnost původní žalobcovy práce a té současné; a při posouzení vlivu žalobcova stavu na možnost vykonávat práci v jeho oboru by se soud jistě neobešel bez znaleckého posudku, neboť sám není schopen tento vliv posoudit.

4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. d/, e/, g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

6. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb., dále též„ OdpŠk“, odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; jelikož tento nárok zákon výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813; rozsudek NS ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

7. Podle ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

8. Podle § 442 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Shodně pak i ust. § 2952 věta první zák. č. 89/2012 Sb.

9. Jestliže v průběhu odvolacího řízení žalobce upřesnil, že jeho odvolání nesměřuje proti zamítavé části výroku II. ohledně částky 4 600 Kč, odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající napadené části, tj. ohledně částky 5 991 457 Kč, coby majetkové újmy (ušlý zisk), spočívající v tom, že žalobci byl u společnosti právnická osoba ukončen pracovní poměr ke dni 30. 5. 2013 výpovědí ze strany zaměstnavatele z důvodu nadbytečnosti, ačkoliv pravým důvodem mělo být zahájení trestního stíhání a jeho medializace, kterého zaměstnavatel měl dle žalobce využít, aby mu nemusel poskytnout přislíbený majetkový podíl ve společnosti (viz žaloba ze dne 20. 7. 2017). V důsledku ztráty zaměstnání od 1. 6. 2013 (den následující po ukončení pracovního poměru žalobce u zaměstnavatele právnická osoba) do 22. 12. 2031 (den, kdy by dle tvrzení žalobce mu měl vzniknout nárok na starobní důchod) měla žalobci vzniknou majetková újma ve výši 5 991 457 Kč (ztráta příjmu ve výši cca 60 000 Kč měsíčně).

10. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil se skutkovými i právnímu závěry soudu prvního stupně jak k otázce absence příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzeným vznikem škody v podobě ušlého zisku a nezákonným rozhodnutím, tak k otázce neprokázání výše ušlého zisku za specifikované období od 1. 6. 2013 do 22. 12. 2031, když žalobce při výpočtu tohoto ušlého zisku vycházel z pouhých hypotetických předpokladů o setrvalosti příjmů za celé období cca 18,5 roků (do dne vzniku nároku na starobní důchod).

11. Soud prvního stupně se pečlivě zabýval okolnostmi, které vedly ke skončení pracovního poměru žalobce u společnosti právnická osoba; žalobce zde zcela pomíjí, že se zákonným způsobem proti tvrzené neplatné výpovědi ze strany zaměstnavatele právnická osoba ze dne 30. 5. 2013 sám ani neohradil, zaměstnavateli neoznámil bez zbytečného odkladu, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (§ 69 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb.), jeho pracovní poměr pak skončil dohodou uplynutím výpovědní doby (fikce); s následujícím zaměstnavatelem společností právnická osoba pak pracovní poměr skončil dne 11. 6. 2014 dohodou, tedy dvoustranným právním úkonem. Dohoda o skončení pracovního poměru typicky přerušuje příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a ušlým výdělkem z takto skončeného pracovního poměru, neboť jde o volní projev poškozeného, ke kterému nebývá nucen právně relevantními okolnostmi při vědomí platnosti principu presumpce neviny. Na budoucí příjem u zaměstnavatele právnická osoba žalobce svobodně rezignoval, přičemž si byl vědom, že zásadním důvodem pro ukončení pracovního poměru, jak i sám uvedl v žalobě ze dne 20. 7. 2017, mohla být snaha zaměstnavatele právnická osoba vymanit se z příslibu o poskytnutí majetkového podílu ve společnosti žalobci po splnění podmínky dvou let jeho zaměstnání a získání certifikace pro společnost. Byla-li příčinou škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.

12. Zcela nestandardní požadavek na ušlý zisk od skončení pracovního poměru dne 30. 5. 2013 až do dne vzniku nároku na starobní důchod pak naprosto neodpovídá současné realitě a pohybu na trhu práce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2121/2110, rozsudek ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4734/2008, usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2242/2011, rozsudek ze dne 29. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012 a další), není důvodný. Pouze ztráta reálně ušlého zisku by případně byla naplněním podmínky odpovědnosti státu v podobě vzniku škody. Za ušlý zisk je možno považovat pouze takovou újmu, která poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu poškozeného v budoucnu, ale musí být postaveno najisto, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Důkazní břemeno v tomto směru žalobce neunesl; stejně tak neprokázal, že práci mimo svoji pracovní kvalifikaci nezískal v důsledku zdravotních obtíží (zejm. psychického rázu), k nimž u něj došlo v souvislosti s vedením trestního řízení; se závěry soudu prvního stupně v tomto směru se odvolací soud ztotožnil.

13. Pokud žalobce v odvolacím řízení navrhoval provedení důkazu článkem„ Žalobce dál stíhá bývalé radní v kauze anonymizováno“, který byl uveřejněn dne 28. 1. 2013, odvolací soud tento důkaz neprovedl, neboť jej vyhodnotil jako nadbytečný.

14. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II., jeho části ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 5 991 457 Kč, jakož i závislém nákladovém výroku III. jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. (výrok I.).

15. Výrok II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení plyne z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, úspěšný žalovaný má nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení za tři úkony nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, příprava na jednání odvolacího soudu, účast na tomto jednání), tj. celkem v částce 900 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání. Dovolání se podává Nejvyššímu soudu ČR ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.