KSBR 44 CO 155/2021-123

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické ⟪LB:lb_001⟫ a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ o 356 667 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 230 C 39/2019-100

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích

a) I. potvrzuje

b) III. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 22 570 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce příjmení jméno příjmení, advokáta.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 8 228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce příjmení jméno příjmení, advokáta.

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 192 937,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 24.9.2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky 163 729,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 24.9.2019 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 356 667 Kč od 20.9.2019 do 23.9.2019 zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 26 684 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Předmětem řízení byl návrh žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného u Úřadu městské části obec část obce, pod sp. zn. spisová značka číslo, který původně projednával žádost právnická osoba spol. s r. o., později anonymizováno, spol. s r. o. (dále jen:„ stavebník“) o povolení přístavby dvorní části domu ulice a číslo, později zahájil řízení o odstranění stavby uvedené přístavby a rozhodoval o žádosti stavebníka o dodatečné povolení přístavby. Soud prvního stupně dovodil, že čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dopadá i na daný případ, kdy se odškodnění domáhá žalobce jako účastník stavebního řízení z titulu vlastnictví sousední nemovité věci. Shledal důvodným nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku, když správní řízení jako celek trvalo více než 23 let, přestože žalobou bylo uplatněno jen období necelých 20 let, které nezahrnuje dobu projednání správní žaloby před správními soudy. Přiznání omluvy žalobci žalovaným, k němuž přistoupil v rámci předsoudního uplatnění nároku u žalovaného, označil za nedostatečné. Námitce žalovaného, že šlo o dvě samostatná řízení – o povolení a následné odstranění stavby, nepřisvědčil, když řízení fakticky tvořila jeden celek, časově se překrývala a pokud jde o povolení stavby, toto řízení nebylo v podstatě ukončeno samostatným rozhodnutím, ale přešlo do řízení o odstranění stavby. Ani stavební úřad řízení nijak neodděloval. Šlo tedy včetně následujících řízení před správními soudy o jedno řízení trvající od roku 1995 do roku 2018 a nelze akceptovat námitku promlčení nároku žalobce vznesenou žalovaným, když k němu mohlo dojít až 6 měsíců po skončení řízení. Ke skončení došlo až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5.9.2018, č.j. číslo jednací. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že žalobce požaduje zadostiučinění jen za fázi řízení proběhlou před správními úřady. Fakt, že žalobce výslovně omezil nárok na odškodnění za fázi před správními úřady, vylučuje důvodnost námitky nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Z hlediska aplikace hmotněprávní normy na uplatněný nárok dovodil aplikaci předchozího odpovědnostního předpisu č. 58/1969 Sb., pro fázi od zahájení posuzovaného řízení do dne účinnosti aktuálně platného odpovědnostního zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen:“ OdpŠk“) k datu 15.5.1998, a pro zbývající fázi aplikaci aktuálního odpovědnostního zákona č. 82/1998 Sb. Jelikož právní úprava nároku žalobce je u obou předpisů shodná, shodné je i právní hodnocení nároku. Při stanovení výše odškodnění vyšel ze základu určeného s ohledem na celkovou délku řízení a veškeré okolnosti případu částkou ve výši 15 000 Kč za rok řízení, z toho za první dva roky řízení v poloviční výši. Celkovou zjištěnou částku za dobu 19 let a 4,5 měsíců dále podle § 31a odst. 3 OdpŠk modifikoval pro abnormální celkovou délku posuzovaného řízení navýšením o 5 %, dále pro složitost řízení v důsledku opakovaného rozhodování dvou stupňů správní soustavy snížením o 5 %, pro kritérium postupu orgánů veřejné moci z důvodu průtahů na straně správního orgánu nejméně v období od vrácení spisu Městským soudem v Brně na jaře 2005 do podzimu 2006 a dále za období 2080 -2010 a 2013 -2014 navýšením základní částky o 5 % a konečně pro snížený význam řízení pro poškozeného ponížením základní částky o 30 %. Pokud jde o kritérium jednání poškozeného, neshledal žádné obstrukční jednání žalobce, a proto ani důvod pro modifikaci z pohledu tohoto kritéria. Ve výsledku tak učinil modifikaci v rozsahu snížení celkové základní částky o 30 %, což odpovídá částce 192 937,50 Kč, kterou žalobci včetně příslušenství přiznal, a ve zbytku žalobu zamítl.

3. Proti výrokům I. a III. rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Má za to, že soud prvního stupně vadně vyhodnotil otázku, zda v daném případě šlo o dvě samostatná řízení, když dospěl k závěru, že šlo o jeden celek. Podle žalovaného se vždy jednalo o dvě řízení s odlišnými okruhy účastníků. Každé z obou řízení mělo vlastní úpravu okruhu účastníků a taktéž odlišný okruh osob oprávněných k zahájení příslušného řízení. Obě řízení tak nelze zahrnout společně do celkové doby řízení, i přesto, že stavební úřad řízení nijak neodděloval. Z uvedeného důvodu považuje žalovaný jím vznesenou námitku promlčení nároku žalobce za relevantní. Pokud jde o ukončení řízení o odstranění stavby, toto se shoduje s datem rozhodnutí odvolacího úřadu 14.4.2015, o dodatečném povolení stavby, které nabylo právní moci 20.4.2015, takže šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 OdpŠk marně uplynula již dne 20.10.2015. Argumentaci soudu prvního stupně o jednotě správního řízení a soudního řízení správního založenou na judikátu Nejvyššího soudu – rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1876/2014 z 12.4.2016 - považuje žalovaný za nesprávnou, jelikož tento judikát byl překonán rozsudkem velkého senátu téhož soudu z 9.12.2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, jenž nerozlišuje mezi správními řízeními, na něž navazoval soudní přezkum a na něž soudní přezkum nenavazoval a v zásadě presumuje vznik nemajetkové újmy v podstatě u všech správních řízení, kde je zasaženo základní právo. Vymezil-li žalobce jednoznačně předmět řízení pouze na zadostiučinění za správní řízení, mělo by být za konec řízení považováno jednoznačně pravomocné skončení správního řízení. Judikát použitý soudem prvního stupně se týká jiné situace, přičemž je silně ovlivněn předchozí judikaturou, která vycházela z premisy celkové jednoty správního a soudního řízení pro účely posuzování presumpce vzniku nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení a aplikaci tří hledisek pro posouzení aplikace čl. 6 Úmluvy na dané řízení, což již neplatí. Navrhl proto zamítnutí žaloby i ve zbylém rozsahu a přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že považuje napadený rozsudek za věcně správný. Posuzovaná správní řízení je třeba hodnotit jako jeden celek uzavřený rozsudkem Nejvyššího správního soudu, jak učinil soud prvního stupně. Správní řízení na sebe plynule navazují a nelze je jednoduše oddělit. Žalobce podal žalobu v souladu s právními předpisy i s ohledem na tehdy platnou judikaturu. Žalovaný v dopise v rámci předsoudního uplatnění uznal nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, čímž uznal i svoji odpovědnost za neúměrně dlouhé řízení. K otázce konce promlčecí doby poukazuje na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn. 206/2010, podle něhož za okamžik skončení řízení je třeba považovat právní moc posledního rozhodnutí v řízení vydaném. Okamžik pravomocného skončení řízení, které dále pokračuje (např. mimořádnými opravnými prostředky nebo ústavní stížností) je nerozhodný. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1508/2011 však pro daný případ vyplývá, že za konec řízení s nepřiměřenými průtahy je potřeba považovat až pravomocné skončení v podobě rozhodnutí o kasační stížnosti. Odkazuje-li žalovaný na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, toto je třeba interpretovat tak, že se dovolací soud neodchýlil od své judikatury řešící počátek promlčecí doby. Pouze rozšířil oprávnění účastníků správních řízení domáhat se náhrady újmy za nepřiměřenou délku řízení již ve fázi správního řízení s upuštěním od podávání žaloby a kasační stížnosti jen z důvodu zachování práva domáhat se náhrady újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, neboť dosud to bylo nutné a odpovídající ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk. Rozsudek velkého senátu tedy k počátku běhu promlčecí doby nic nezměnil. Proto počala běžet promlčecí doba až rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, které bylo posledním rozhodnutím ve věci. V citovaném rozhodnutí velkého senátu byla navíc řešena věc, kdy byla shledána délka posuzovaného řízení 8 let a 9 měsíců enormně nepřiměřená a byla přiznána žalobci požadovaná náhrada újmy ve výši 183 600 Kč, byť soudy dospěly k vyšší částce 231 838,10 Kč. Žalobce se i přes uvedené v nynějším řízení do rozsudku soudu prvního stupně neodvolal, jelikož i jeho zájmem je mít řízení již za sebou, má 81 let a strávil jím čtvrtinu života, což je nepřijatelný exces, proto nemůže akceptovat pouhé konstatování omluvy za nepřiměřenou délku řízení. Namítá-li žalovaný nedostatek pasivní legitimace, doznává, že porušil svoji povinnost podle § 18 odst. 1 OdpŠk, podle něhož měl nárok řádně postoupit k posouzení příslušné organizační složce státu. Žalobce na uvedenou námitku reagoval částečným zpětvzetím žaloby v zájmu neprodlužovat průběh kompenzačního řízení. Podle žalobce nemůže mít dispozice s výší nároku za následek změnu běhu promlčecí doby. S ohledem na uvedené navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

5. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), je uplatněn zákonný odvolací důvod (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Ve věci byl původně uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem způsobeným nepřiměřenou délkou řízení vedeného před správními orgány, jakož i před správními soudy, v nichž žalobce vystupoval jako účastník (dále jen„ posuzované řízení“), uplatněný podle § 13, § 31a OdpŠk, resp. s ohledem na počátek posuzovaného řízení částečně podle tehdy účinného odpovědnostního zákona č. 58/1969 Sb. Po částečném zpětvzetí žaloby v rozsahu zadostiučinění za fázi řízení vedenou před správními soudy zůstal předmětem řízení jen nárok na zadostiučinění za fázi řízení před správním úřadem.

7. Odvolací soud v projednávané věci předně konstatuje, že se plně ztotožnil s napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé, a že odvolací námitky žalovaného nemají vliv na věcnou správnost tohoto rozhodnutí.

8. Soud prvního stupně řádně objasnil skutkový stav a učinil i správné právní závěry co se týče formy zadostiučinění s ohledem na jím učiněný závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, kdy nepovažoval s ohledem na extrémní délku (více než 23 let) na rozdíl od žalovaného za dostatečné zadostiučinění toliko formou omluvy konstatováním porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, nýbrž formou peněžité satisfakce. Odvolací soud taktéž nepovažuje za zjevně nepřiměřenou ani výši peněžité satisfakce určenou se zohledněním modifikačních kritérií tak, jak je v konkrétním případě aplikoval soud prvního stupně ve shodě s platnými postupy přijatými ve sjednocujícím Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Odvolání žalovaného se v podstatě omezilo jen na námitku nesprávného posouzení námitky promlčení nároku žalobce v návaznosti na nesprávně učiněné vyhodnocení posuzovaného řízení před správním orgánem jako toliko jednoho řízení. Žalovaný je přesvědčen, že řízení před správním úřadem, týkající se povolení přístavby a odstranění přístavby, je třeba považovat za dvě samostatná řízení, na základě čehož měl soud prvního stupně samostatně posuzovat běh zákonné promlčení doby k předsoudnímu uplatnění nároku žalobce u každého z takto vymezených řízení.

10. Pokud jde o námitku existence dvou řízení, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně a s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu citovanou soudem prvního stupně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014) konstatuje, že na předmětné řízení před stavebním úřadem spolu s navazujícím řízením před soudem je třeba pro účely kompenzačního řízení pohlížet jako na řízení, tvořící jeden celek. Taktéž s úvahami soudu prvního stupně, podle nichž lze správní řízení před příslušným stavebním úřadem, které se týkalo téže stavby (ať už povolení, odstranění či dodatečného povolení dvorní přístavby či dostavby budovy) považovat v daném případě za jedno řízení, se odvolací soud plně ztotožnil, kdy lze k těmto dodat, že toto řízení se fakticky po celou dobu týkalo téže stavební akce - přístavby a dostavby objektu ulice a číslo, obec, na pozemku parcelní číslo v k. ú. obec – část obce, sousedícího s nemovitostí žalobce, jehož vlastnických práv se měla tato stavba dotýkat. Okolnost, že každé z žalovaným samostatně vymezených dílčích správních řízení má vlastní úpravu okruhu účastníků a taktéž odlišný okruh osob oprávněných k zahájení příslušného řízení, nepovažuje odvolací soud s ohledem na charakter uplatněného nároku žalobce za relevantní a neměla by být tudíž kladena žalobci k tíži.

11. Žalobce disponuje se žalobním nárokem na přiznání peněžitého zadostiučinění, mohl si tedy zvolit, za jakou část řízení požaduje zadostiučinění. Navazovalo-li na řízení před správními orgány řízení před správními soudy a tyto dvě fáze je třeba dle citované judikatury považovat pro účely kompenzačního řízení za jeden celek, je třeba za počátek zákonné šestiměsíční lhůty pro předsoudní uplatnění nároku považovat den následující po dni právní moci posledního rozhodnutí ve věci, což byl v daném případě rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.9.2018, který byl žalobci doručen dne 26.9.2018. Volba žalobce ohledně odškodnění jen za dílčí fázi řízení před správními orgány nemá za následek odlišný (dřívější) počátek běhu zákonné promlčecí lhůty pro předsoudní uplatnění nároku. Byl-li tedy nárok žalobce dle nesporných zjištění u žalovaného uplatněn dne 22.3.2019, byl uplatněn v předepsané lhůtě stanovené § 32 odst. 3 OdpŠk a tedy včas a vznesená námitka promlčení je nedůvodná.

12. Výklad žalovaným citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 45/2021, na základě něhož dovozuje překonání citovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, je nesprávný. Dovolací soud tímto rozhodnutím pouze judikoval, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum. Lze tedy souhlasit se žalobcem, že velký senát toliko rozšířil možnost účastníků správních řízení domáhat se náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení již ve fázi řízení před správními orgány bez nutnosti podávání žaloby a kasační stížnosti jen pro zachování tohoto práva. Citované rozhodnutí nemá žádný vliv na dosavadní rozhodovací praxi, která v souvislosti s uplatněním kompenzačních nároků dovodila posuzování řízení správního a navazujícího řízení před správními soudy jako jednoho celku. Nemění nic ani na závěrech sjednocujícího stanoviska ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, podle něhož za okamžik skončení posuzovaného řízení pro účely posouzení kompenzačních žalob je třeba považovat právní moc posledního rozhodnutí v řízení vydaném, zahrnujícího i rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích (dovolání, kasační a ústavní stížnosti).

13. S ohledem na uvedené je tedy třeba rozsudek soudu prvního stupně považovat za věcně správný, a proto jej odvolací soud ve smyslu § 219 o. s. ř. v napadeném výroku I. potvrdil (výrok I.).

14. Pokud jde o výrok III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě (byť žalobce nebyl úspěšný ohledně přiznání peněžité satisfakce) má žalobce s ohledem na prokázání důvodnosti základu žalovaného nároku bez ohledu na přiznanou výši či formu zadostiučinění nárok na plnou náhradu nákladů řízení, a to ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. včetně způsobu stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby v částce 3 100 Kč. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud žalobci nepřiznal náhradu za odměnu 3 100 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč a z těchto částek vypočtené DPH ve výši 714 Kč, tj. celkem částku ve výši 4 114 Kč jako náhradu za kvalifikovanou předžalobní výzvu související s projednáním nároku u žalovaného, na niž žalobce ve smyslu § 31 odst. 4 OdpŠk nemá právní nárok. Z uvedeného důvodu má žalobce nárok pouze na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně, tj. za pět (nikoliv šest) úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, sepis a podání žaloby, vyjádření ve věci a účast u dvou jednání u soudu prvního stupně) á 3100 Kč, k tomu 5 x režijní paušál hotových výloh v částce 1 500 Kč (5 x 300 Kč), DPH 3 570 Kč, náhrada za zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč, tj. celkem se jedná o náhradu ve výši 22 570 Kč, kterou odvolací soud promítl do výroku II. rozsudku, jímž v uvedeném smyslu změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně.

15. Výrok III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 3 o.s.ř. a vychází ze skutečnosti, že žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný ve věci a žalobce má nárok na plnou náhradu nákladů za účtované dva úkony právní služby (sepis a podání vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) á 3 100 Kč, k tomu náhradu za dva režijní paušály hotových výloh celkem ve výši 600 Kč a DPH 21 % ve výši 1 428 Kč, tj. celkem žalobci přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je odvolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.