KSBR 44 CO 3/2020-125

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické ⟪LB:lb_001⟫ a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ oba bytem adresa ⟪LB:lb_004⟫ oba zastoupeni JUDr. jméno příjmení, advokátem ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_009⟫ za niž jedná: anonymizováno 7 slov, IČO, anonymizováno adresa ⟪LB:lb_010⟫ s adresou pro doručování: anonymizováno 9 slov obec, ulice a číslo, PSČ obec ⟪LB:lb_011⟫ o 395 000 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_012⟫ o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2019, č. j. 72 C 121/2016-97

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 380 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 5.2.2016 do zaplacení (výrok I.), řízení co do zaplacení částky ve výši 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 5.2.2016 do zaplacení zastavil (výrok II.) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Žalobci se podanou žalobou domáhali náhrady nemajetkové újmy formou peněžitého zadostiučinění na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), která jim měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení vedeném u anonymizována dvě slova v obec pod sp. zn. spisová značka týkajícího se změny sídla a posléze zrušení právnická osoba, spol. s r. o., jež měla své sídlo na adrese jejich bydliště a o jehož zrušení žalobci prostřednictvím uvedeného, jimi vyvolaného, řízení usilovali. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na zjištění, že žalobci nebyli účastníci uvedeného řízení, je třeba podle ustálené judikatury a závěrů příslušné odborné literatury dovodit, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobců není dána příčinná souvislost. V případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je poškozeným ve smyslu § 13 odst. 2 zákona OdpŠk, fyzická nebo právnická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u níž jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti. Přestože podle citovaného ustanovení má právo na náhradu škody včetně nemajetkové újmy kdokoliv, komu byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda bez ohledu na účast v řízení, uvedený závěr nelze vztahovat na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Dle ustálené judikatury nemá nárok na odškodnění za takovou nemajetkovou újmu vedlejší účastník, natož pak žalobci jako třetí osoby, které nebyly účastníky řízení. Soud prvního stupně zaujal též stanovisko k průtahům a průběhu samotného průtažného řízení, když konstatoval, že přes nečinnost v letech 2012 až 2014 bylo od zahájení řízení usnesením ze dne 18.3.2014 postupováno v řízení plynule s tím, že ve věci bylo s ohledem na cizí státní příslušnost společníků předmětné společnosti třeba ustanovit tlumočníka k překladu listin a doručovat do ciziny, což mělo objektivně vliv na délku řízení. Namítala-li žalovaná promlčení nároku žalobců, soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na § 32 odst. 3 OdpŠk nedošlo k promlčení nároku ve stanovené šestiměsíční lhůtě od skončení průtažného řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci v zákonné lhůtě odvolání do výroku I. a III. z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. a), b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Namítají, že duchu zákona číslo Sb. neodpovídá nepřiznání nároku na odškodnění žalobcům za nemajetkovou újmu z titulu neučinění úkonu v přiměřené lhůtě či za průtahy v řízení, byť nebyli dle závěrů soudu prvního stupně účastníky předmětného řízení. Považují se nejen za vedlejší účastníky, ale i za navrhovatele a přímé účastníky, což ostatně soud prvního stupně v případě jednoho ze žalobců po určitou dobu trvání průtažného řízení připustil. Žalobci učinili vše, co jim umožňovala právní úprava, aby se bránili tomu, že určitý subjekt má sídlo na nemovitosti ve vlastnictví jednoho ze žalobců. Proti neaktivitě soudu podávali návrhy, jež jim právo umožňovalo. Kdyby nebylo žalobců, nikdo by se danou věcí nezabýval a věc by se nevyřešila. Podle judikátu Nejvyššího soudu v obdobné věci sp. zn. 30 Cdo 5289/2009 nejednání soudu k podnětu třetí osoby podle § 29 odst. 6 věty druhé obch. zák. může založit odpovědnost pro nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti učinit úkon v přiměřené době. Žalobci též nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo k průtahům. Již v roce 1996 žádal druhý žalobce Krajský obchodní soud v obec o nezasílání písemností právnická osoba, spol. s r. o. na adresu sídla právnická osoba, ulice a číslo, neboť se jedná jen o formální sídlo, kde společnosti nesídlí, nýbrž na adresu adresa. Další návrhy a podání žalobců následovaly. Řízení ve smyslu dobrání se kýženého výsledku tak trvalo celkem 19 let, což není ničím odůvodněno. Také Veřejný ochránce práv, jehož závěry žalobci citují, vyslovil, že k průtahům a porušení práva v řízení došlo. Zásadní nečinnost soudu lze spatřovat od září 2006 obec toho, aby soud bez zbytečného odkladu zahájil řízení ve smyslu § 200b odst. 1 o. s. ř., nekonal a věc po více jak 4 letech vrátil obchodnímu rejstříku. S výjimkou období od února do června 2014, kdy řešil otázku jednatele společnosti, byl nečinný do března 2014, kdy zrušil společnost s likvidací; rozhodl tak nepravomocně po více jak 10 letech. Potřeba doručování listin do ciziny či překlady do cizího jazyka neodůvodňují trvání řízení v řádu desítek let. Žalobci se na průtazích nijak nepodíleli. Připomínají judikaturu Ústavního soudu, podle níž není pro posuzování zbytečných průtahů v řízení rozhodné, zda k nim došlo ze subjektivních či objektivních příčin na straně soudu. Takové průtahy nelze vykládat k tíži těch, kteří od soudu očekávají rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva bere v potaz i pokročilý věk poškozené osoby, který vyžaduje rychlejší řízení, což je i případ žalobců. Soud prvního stupně zcela nesprávně pojal myšlenku, k jaké nemajetkové újmě u žalobců došlo. Dle žalobců tato újma spočívá de facto v újmě psychické, již musí během neodůvodněně dlouhého řízení účastníci čelit. Nikomu by se nelíbilo, že na jeho adresu, do jeho privátního prostoru, jímž je osobní bydlení, chodí exekuční příkazy, vstupuje do něj nezvaná osoba jako exekutor a sepisuje věci, jejichž vyloučení se následně musí domáhat soudně. Má-li soud prvního stupně za to, že je v pořádku, pokud se žalobci s prvním podnětem obrátili na Krajský soud v Brně dne 23.5.1996 a jejich požadavku bylo vyhověno až 23.10.2015, dochází jeho zamítavým rozhodnutím k porušení jejich práv daných § 2 odst. 3, § 3 bod a) a e), § 8 a § 6 odst. 2 in fine, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. S ohledem na uvedené navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu tak, že odvolací soud žalobě zcela vyhoví.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správné, kdy zejména s ohledem na judikaturu nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení nenáleží ani vedlejšímu účastníkovi řízení, tj. ani osobě nepochybně mající na věci právní zájem. Tím spíše pak osobě, jež je sice nějakým způsobem na výsledku sporu zainteresována, avšak účastníkem řízení není vůbec. V případě, že by byl odvolací soud odlišného názoru, žalovaná považuje za důvodnou jí v řízení vznesenou námitku promlčení, kterou však soud prvního stupně posoudil nesprávně. Zdůrazňuje, že do 18.3.2014 neprobíhalo žádné řízení, nelze tedy dovodit, že by zde byl nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku jakéhokoli řízení. Ve hře byla pouze povinnost učinit úkon v přiměřené lhůtě, jak ostatně uvádí i žalobci citovaný judikát Nejvyššího soudu. Tímto úkonem mělo být zrušení společnosti s likvidací. Povinnost učinit úkon směřující ke zrušení společnosti přestal soud porušovat 18.3.2014, kdy zahájil z moci úřední řízení o zrušení společnosti. Podle žalované uplatňují žalobci dva nároky: 1) za porušení povinnosti učinit úkon, tj. za dobu, kdy soud porušoval povinnost zahájit řízení o zrušení společnosti, tj. do 18.3.2014 a 2) za nepřiměřenou délku řízení, tj. za dobu, kdy již bylo vedeno řízení o zrušení společnosti, tj. od 18.3.2014. První z nároků je promlčen, neboť nesprávný úřední postup skončil dne 18.3.2014, kdy byl úkon učiněn a žalobci o tom byli informováni dopisem místopředsedy Krajského soudu v obec z 16.6.2014. Nárok se tak promlčel dne 18.9.2014. Nárok za nepřiměřenou délku samotného řízení, zahájeného 18.3.2014, není promlčen, avšak toto řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. I v případě úvah, že by žalobcům měl v obecné rovině nárok na zadostiučinění náležet, bylo by nutno se zabývat otázkou, zda a kdy byl soud povinen přistoupit ke zrušení společnosti. Z judikatury citované žalobci je možno dovodit povinnost s odkazem na § 29 odst. 6 obch. zákoníku. Tato starší judikatura však nereflektuje postupné změny právní úpravy týkající se sídla společnosti. Do roku 2009 platilo ustanovení § 19c odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., podle něhož sídlo musí být určeno adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat. Skutečnost, že společnost byla na předmětné adrese sídla zapsána pouze formálně, tedy již od roku 2009 nepředstavovala rozpor zápisu s donucujícím předpisem a tudíž ani důvod pro zrušení společnosti. Do novelizace ustanovení § 37 odst. 2 obch. zák. č. 351/2012 Sb. s účinností od 1.1.2012 neexistovala ani povinnost společnosti sídlící na určité adrese mít po celou dobu právní důvod k užívání prostor. Tato skutečnost do té doby nebyla důvodem ke zrušení společnosti. Žalobci navíc neprokázali, že by odvolali svůj souhlas s umístěním sídla společnosti. Podle žalované tedy minimálně v mezidobí let 2009 - 2011 neodporoval formální zápis společnosti na předmětné adrese žádnému donucujícímu ustanovení právního předpisu. To, že soud v té době nejednal, tedy nelze označit za nesprávný úřední postup a jakékoli nároky za takový postup v předchozím období jsou zcela promlčeny, jestliže tento skončil v roce 2009. Uvedené skutečnosti se promítly i v samotném usnesení o zahájení řízení o zrušení společnosti, kde soud odkazuje na rozpor zápisu s právními předpisy účinnými od 1.1.2014, podle nichž nemohl soud přistoupit ke zrušení společnosti dříve, než v roce 2014. I s přihlédnutím k uvedené další argumentaci žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a že jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je nedůvodné.

5. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

6. Podle § § 13 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

7. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odstavce 2) téhož ustanovení se nejpozději nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle odst. 3 se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

9. Podle § 200b o. s. ř. ve znění účinném do 31.12.2013 řízení ve věcech obchodního rejstříku se zahajuje na návrh. Má-li být dosažena shoda mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem, lze řízení zahájit i bez návrhu.

10. Podle § 200c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31.12.2013 účastníky řízení (ve věcech obchodního rejstříku) jsou osoba, která podala návrh, k němuž je oprávněna podle zvláštního právního předpisu, a podnikatel; ustanovení § 94 odst. 1 a 2 se nepoužije.

11. Podle § 6 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.

12. Podle § 29 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, a s účinností od 1.1.2014 shodně § 9 ods.t 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, jestliže obsah zápisu v obchodním rejstříku odporuje donucujícímu ustanovení zákona a nelze dosáhnout nápravy jinak, rejstříkový soud vyzve podnikatele ke zjednání nápravy. Jde-li o právnickou osobu a tato osoba ve stanovené lhůtě nezjedná nápravu, může soud i bez návrhu, je-li takový postup v zájmu ochrany třetích osob, rozhodnout o jejím zrušení s likvidací.

13. Podle § 84 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, účastníkem řízení je osoba, která podala návrh na zápis, k němuž je oprávněna podle tohoto nebo jiného zákona, a zapsaná osoba.

14. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem způsobeným nepřiměřenou délkou průtažného řízení vedeného u Krajského soudu v obec (dále jen„ rejstříkový soud“) pod sp. zn. 50 Cm 273/2012 (dále jen„ průtažné řízení“), které bylo zahájeno z podnětu žalobkyně b). Nemajetkovou újmu spatřují žalobci jednak 1) v psychické újmě související s ustavičným zabraňováním výkonu exekucí, které byly nařízeny na právnická osoba spol. s r. o. a 2) v psychické újmě, které museli žalobci čelit během neodůvodněně dlouhého průtažného řízení„ jako účastníci“.

15. Domáhají-li se žalobci zadostiučinění za průtahy v průtažném řízení, nelze jejich nároku vyhovět s odkazem na soudem prvního stupně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2539/2015 a v návaznosti na to učiněné závěry komentářové literatury, kterou soud prvního stupně cituje (příjmení, P. – příjmení, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, C.H. Beck, obec a číslo, s. číslo), a to s ohledem na postavení žalobců jako třetích osob ve vztahu k průtažnému řízení, když zákon jim postavení účastníků řízení nepřiznává (srov. cit. úpravu řízení ve věcech obchodního rejstříku podle § 200a a násl. o. s. ř. (ve znění účinném do 31.12.2013), která v § 200c o. s. ř. jasně vymezovala okruh účastníků daný speciální úpravou § 31 obch.zák. ve spojení s § 21 odst. 1 o. s. ř. umožňující podat návrhy na zápis do obchodního rejstříku jen zapsaným podnikatelům (pro řízení zahajovaná po 1.1.2014 pak obdobně úprava § 84 zákona č. 304/2013 Sb.). Okolnost, že žalobce a) byl v minulosti společníkem anonymizována tři slova r. o. (v období od 20.3.1992 do 4.5.2005) již byla v době probíhajícího řízení před rejstříkovým soudem z pohledu účastenství na řízení bez právního významu. V průtažném řízení před rejstříkovým soudem nebyl ani učiněn žalobci žádný úkon, jímž by vstoupili či projevili zájem vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci ve smyslu § 93 o. s. ř. Od počátku řízení před rejstříkovým soudem bylo zřejmé, že vystupovali jen jako třetí osoby, z jejichž podnětu bylo řízení zahájeno. Odpovídal tomu ostatně i obsah všech v tomto průtažném řízení vydaných rozhodnutí, v jejichž záhlaví nebyli žalobci jako účastníci řízení uvedeni.

16. I v případě připuštění odpovědnosti žalované za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti učinit úkon spočívající ve výmazu sídla právnická osoba spol. s r. o. v bydlišti žalobců z obchodního rejstříku, resp. rozhodnutím o zrušení této společnosti s likvidací v přiměřené době k podnětu žalobkyně b) jako třetí osoby podle § 29 odst. 6 věty druhé obch. zák. (s účinností do 31.12.2013), resp. podle § 9 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb. (s účinností od 1.1.2014) ve smyslu žalobci citované judikatury, nelze dovodit, že předmětné průtažné řízení, které trvalo od 18.3.2014, kdy rejstříkový soud usnesením zahájil průtažné řízení a toto pravomocně skončilo dne 18.3.2015, trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

17. Odvolací soud se v uvedeném směru ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že přes nečinnost od podání návrhu na zahájení řízení v roce 2012 do 2014, kdy bylo formálně zahájeno řízení usnesením ze dne 18.3.2014, bylo v řízení postupováno plynule s tím, že cizí prvek této věci daný cizí státní příslušností části z účastníků řízení měl objektivně vliv na délku řízení.

18. Nad rámec úvah soudu prvního stupně dlužno též konstatovat, že význam předmětného řízení vedeného před rejstříkovým soudem pro žalobce byl v té době podle názoru odvolacího soudu nepatrný. Vztah žalobců k předmětnému řízení byl toliko zprostředkovaný přes skutečnost, že žalobce a) již nebyl v té době po dobu více let společníkem likvidované společnosti a jediné pojítko, které žalobce ke společnosti vázalo, bylo formální v podobě zapsaného sídla likvidované společnosti v místě bydliště žalobců. Vzhledem k tomu, že vykonávací řízení vedená proti uvedené společnosti, která mohla nepříznivě zasahovat do sféry žalobců, již byla v době zahájení řízení před rejstříkovým soudem ve vztahu k žalobcům několik let ukončena, nelze dovozovat význam tohoto řízení pro žalobce.

19. Pokud jde o fázi před zahájením průtažného řízení, tj. od žalobci tvrzeného prvního podnětu rejstříkovému soudu 23.5.1996 do podání návrhu žalobkyně b) na zahájení řízení bez návrhu ze dne 22.5.2012, odvolací soud, oproti přesvědčení žalobců zastává stanovisko, že žalobci nemohou požadovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trvání této vymezené fáze v podobě nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení při použití zákonem předvídaných a judikaturou ustálených pravidel pro výpočet výše peněžité satisfakce (§ 31a OdpŠk ve spojení se sjednocujícím stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), neboť předmětné průtažné řízení ještě v této době neprobíhalo. Žalobci by mohli požadovat toliko náhradu nemajetkové újmy za neučinění úkonu rejstříkovým soudem v přiměřené lhůtě. Tento nárok má však odlišně konstruovaný počátek subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku. Tato lhůta se totiž ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk počítá od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky nesprávného úředního postupu. V daném případě je pak stěžejní lhůta subjektivní.

20. V případě tohoto nároku pak s přihlédnutím k námitce promlčení vznesené žalovanou je třeba dospět k jednoznačnému závěru, že nárok žalobců na náhradu psychické újmy, která jim měla vzniknout v souvislosti s ustavičným zabraňováním výkonu exekucí, nařízených na právnická osoba spol. s r. o., na majetku žalobců tím, že nebyl učiněn úkon ze strany rejstříkového soudu v přiměřené lhůtě, je pro marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty promlčen.

21. Z dokazování listinnými důkazy žalobců k uvedené újmě, které byly provedeny před soudem prvního stupně (usnesení Městského soudu v Brně č. j. číslo jednací a č. j. číslo jednací obou z 15.4.2003) je totiž zřejmé, že nejzazší okamžik, do něhož mohli žalobci jako poškození naposledy pociťovat uvedenou psychickou újmu, bylo datum vydání těchto usnesení, tj. 15.4.2003, jelikož těmito usneseními bylo rozhodnuto k návrhu žalobců o vyloučení zde blíže specifikovaných movitých věcí žalobců sepsaných pro soudně vymáhané pohledávky věřitelů právnická osoba spol. s r. o. vykonavatelem na adrese bydliště žalobců ulice a číslo, obec, čímž došlo k ukončení nepříznivých zásahů do osobní sféry žalobců spojených s probíhajícími vykonávacími řízeními, při nichž se žalobci mohli cítit realizací výkonu ohroženi tím, že do jejich obydlí vstupoval pracovník provádějící výkon a že jim byly doručovány exekuční příkazy. Od tohoto okamžiku se odvíjela nejzazší šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta, v níž mohli žalobci uplatnit svůj nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy u soudu. Jestliže žalobci podali žalobu u soudu až 29.4.2016, je zřejmé, že jejich nárok na náhradu nemajetkové újmy, dovozované z neučinění úkonu v přiměřené lhůtě, je promlčen.

22. Odvolací soud se tudíž v projednávané věci ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé, když dospěl k závěru, že odvolací námitky žalobců nemají vliv na jeho věcnou správnost,, žaloba je nedůvodná ať již z důvodu, že průtažné řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a že tedy není na místě za ně poskytnout jakékoli zadostiučinění, anebo z důvodu, že pokud by šlo případně o odškodnění za neučinění úkonu v přiměřené lhůtě ve fázi před zahájením průtažného řízení, takový nárok je promlčen.

23. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku I. jakož i v závislém nákladovém výroku III. jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. (výrok I.).

24. Výrok II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. a vychází ze skutečnosti, že žalobci nebyli v odvolacím řízení úspěšní a že úspěšná žalovaná má nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení za dva úkony nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (za přípravu účasti na jednání u odvolacího soudu a za účast u odvolacího jednání) á 300 Kč za úkon, (§ 1 odst. 3 písm. c) a § 2 odst. 3 vyhlášky), tj. celkem v částce 600 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.