KSBR 47 CO 110/2021-221

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 1 398 841,44 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 2116 C 73/2016-166,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 1 398 841,44 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 82 428,72 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 699 420,72 Kč od 30. 7. 2016 do zaplacení (I. výrok) a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 200 Kč (II. výrok).

2. Soud konstatoval, že žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení předmětné částky na základě tvrzení, že s žalovaným uzavřela dne 26. 1. 2010 smlouvu o zprostředkovatelské činnosti (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě vykonávala pro žalovaného činnost podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele a (na základě dodatku ze dne 1. 11. 2010) zajišťovala také vedení, podporu a fungování jeho kanceláře. Podle smluvních ujednání měla žalobkyni náležet ze zisku z produktů odměna (provize) dle vnitřního předpisu, jejíž výše byla žalobkyni žalovaným sdělována (spolu s informací o vypočtení) po každém měsíčním zúčtovacím období prostřednictvím tzv. vyúčtování provizí (dále jen„ Vyúčtování“), podle kterých žalobkyni za 4 roky před podáním žaloby náležela odměna ve výši 1 460 917,52 Kč, ze které jí žalovaný nezaplatil minimálně 699 420,72 Kč. Podle žalobkyně dohodnutá odměna neodpovídala zásadám poctivého obchodního styku a dobrým mravům, neboť byla ve srovnání s jinými společnostmi nepřiměřeně nízká; proto žalobkyně považovala smluvní ujednání o výši odměny za neplatné a domáhala se vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny za obdobnou činnost, jež činila dvojnásobek nároku, který měl žalobkyni náležet dle Smlouvy. Na výzvu soudu žalobkyně uvedla, že má za žalovaným také pohledávku z titulu„ nákladového střediska“ ve výši 316 785 Kč; z celkové pohledávky ve výši 1 502 602 Kč však požadovala zaplatit pouze částku 699 420,72 Kč, neboť měla za to, že po odpočtu převzatých záloh činí základ jejího nároku minimálně tuto částku. Žalobkyně doplnila, že podle měsíčních Vyúčtování jí za flotilové pojištění číslo náležely provize ve výši 674 894 Kč, za flotilové pojištění číslo ve výši 2 101 Kč, za ostatní SQL pojištění číslo ve výši 508 701 Kč a SQL číslo ve výši 121 Kč (celkem 1 185 717 Kč) a že úroky z prodlení požaduje od převzetí poslední zálohy. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že předmětem řízení je závazkový vztah účastníků vzniklý na základě smlouvy o zprostředkování, přičemž žalobkyně ani na opětovnou výzvu soudu dle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) nekonkretizovala žalobou uplatněný nárok ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a neunesla břemeno tvrzení, když nespecifikovala, které konkrétní odměny jí byly zaplaceny a které jsou předmětem žaloby. Proto žalobkyně neunesla ani břemeno tvrzení o požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, jehož základ se odvíjí od nedostatečně tvrzené výše konkrétních nezaplacených odměn, a požadovaném úroku z prodlení, neboť nespecifikovala od kdy a v jaké konkrétní částce se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani přes opakované poučení soudu tvrzení o žalovaném nároku nedoplnila, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Na nákladech řízení soud přiznal plně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení za 4 úkony (vyjádření ve věci a účast na třech jednáních soudu) po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

4. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítala, že v žalobě vymezila požadovanou částku, jež spočívala v rozdílu mezi vyúčtovanými provizemi za předmětné období a zaplacenými zálohami. Žalobkyně měla za to, že na výzvu soudu u jednání konaného dne 26. 5. 2020 vysvětlila, že požaduje zaplacení sumy nezaplacených provizí. Žalobkyně nebyla povinna tvrdit výši zaplacených záloh, neboť účastníci jsou povinni tvrdit a prokazovat pouze skutečnosti, které vyplývají ze skutkové podstaty hmotně právní normy, jež má být aplikována (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3959/2018). Soud v projednávané věci nevyjádřil odlišný právní názor na jádro projednávané věci, proto se žalobkyně domnívala, že„ rozhodné skutkové podstaty pro posouzení existence nároku“ jsou obsaženy v § 659 a § 660 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, které nic o podmínce prokazování platebního salda mezi stranami neobsahují. Tvrzení o zaplacených částkách není tvrzením žalobkyně, ale obranou žalovaného, k čemuž se soud pokusil zavázat žalobkyni. Takové rozvržení procesních povinností je v rozporu se zásadami sporného civilního řízení a rovností účastníků, což je v literatuře i judikatuře opakovaně potvrzováno, když komentář k občanskému soudnímu řádu uvádí, že v občanském soudním řízení tvrdí a prokazuje ta sporná strana, jíž má být tvrzení ku prospěchu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 996/17, který odkazuje na příjmení, jméno: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním, obec: anonymizováno, 2017, s. číslo). Soud proto věc nesprávně posoudil a zatížil rozhodnutí vadou. Rozhodnutí soudu bylo pro žalobkyni v kontextu procesního postupu soudu překvapivé, neboť na jednání konaném dne 26. 5. 2020 soud žalobkyni vyzval k doplnění sporných skutečností, a po podaném vysvětlení poskytl lhůtu k doplnění obrany žalovanému. Žalobkyně očekávala, že pokud by soud považoval její tvrzení za nedostatečná, stanovil by jí k dotvrzení lhůtu, či o neunesení břemene tvrzení rozhodl v rámci téhož jednání. To se však stalo až na dalším jednání o rok později. Žalobkyně tak z postupu soudu nemohla seznat, že výzvě nevyhověla, a měla za to, že naopak žalovaný neunesl břemeno tvrzení, neboť dostatečně nereagoval na výzvu soudu dle § 118a o. s. ř. na jednání konaném dne 26. 5. 2020 a nekonkretizoval svoji obranu. Podmínky pro vydání rozsudku opřeného o neunesení břemene tvrzení tak byly dány v neprospěch žalovaného.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání odkázal na svá vyjádření před soudem prvního stupně.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízení jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v žalobě podané k soudu prvního stupně dne 27. 12. 2016 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 398 841,44 Kč, úroku z prodlení od 31. 2. 2012 do 29. 7. 2012 ve výši 82 428,72 Kč a úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 699 420 Kč od 30. 7. 2016 do zaplacení. Tvrdila, že dne 26. 1. 2010 uzavřela se žalovaným Smlouvu, ve které se zavázala provádět zprostředkovatelskou činnost v pozici podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele ve smyslu zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí. Odměna žalobkyně byla sjednána jako podíl na zisku z rozdílu mezi příjmy z její činnosti a náklady na jejich dosažení. V dodatku ze dne 1. 11. 2010 přibyla žalobkyni povinnost zajišťovat vedení, podporu a fungování kanceláře žalovaného na konkrétním místě a v určitém čase. Žalobkyně měla za to, že tímto vztah účastníků nabyl pracovně právní povahy, neboť činnosti vykonávané žalobkyní měly povahu práce závislé na pokynech a zájmech žalovaného, a žalovaný sjednáním po formální stránce obchodního vztahu obcházel pracovně právní předpisy. Do ukončení právního vztahu účastníků (20. 10. 2016) žalobkyně uzavírala a spravovala široké portfolio pojistných služeb, a ze zisku z produktů jí náležela odměna, jejíž výši (včetně informace o vypočtení) jí žalovaný sděloval po každém měsíčním zúčtovacím období ve Vyúčtování zaslaném e-mailem. Podle doručených Vyúčtování náležela žalobkyni za poslední 4 roky před podáním žaloby odměna ve výši 1 460 917,52 Kč, ze které jí žalovaný zaplatil 761 496,80 Kč; na odměnách jí proto dluží 699 420,72 Kč. Žalobkyně považovala výši dohodnuté odměny za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku a všeobecnou lidskou slušností, neboť běžná výše provizí za stejnou činnost činila u jiných společností 80– 90 %, zatímco žalobkyně dostávala provizi ve výši 40– 50 %. Žalobkyně se proto domáhala přiznání obvyklé odměny poskytované za stejnou činnost ve výši dvojnásobku částky, na kterou má dle Vyúčtování nárok. Usnesením ze dne 26. 11. 2019, č. j. 2116 C 73/2016-81, soud vyzval žalobkyni, aby označila důkazy k prokázání tvrzení, že sjednaná výše odměny byla nepřiměřeně nízká. Spolu s přípisem doručeným soudu dne 17. 12. 2019 žalobkyně předložila soudu CD nosič, na kterém měly být nahrány dokumenty ve formátu„ pdf“, obsahující složky označené dle jednotlivých let s předponou„ flo“ (flotilové pojištění vozidel) nebo„ sql.flo“ (ostatní). V každé složce měly být proviznice, v jejichž záhlaví bylo uvedeno období, za které byly vystaveny, a označeny jednotlivé smlouvy (číslo, klient, produkt, pojišťovna, datum sjednání smlouvy), typ a základ provize, procentní sazba a výsledná provize, případně záporné provize u předčasného storna smlouvy. Žalovaná částka byla dána úsudkem žalobkyně, jaká částka provizí by jí měla náležet, pokud by provize byly určeny spravedlivě. Výši nároku navrhovala žalobkyně prokázat provizními směrnicemi pro předmětné období roku 2012 až 2016 nebo výslechem svědků. Na jednání konaném dne 13. 2. 2020 soud vyzval žalobkyni dle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení o předmětném nároku tak, aby konkretizovala smlouvy, z nichž nárok vyplývá, konkrétní výše jednotlivých provizí, kdy měly být (a za jaké období) vyplaceny, a ke konkretizaci požadovaných kapitalizovaných úroků z prodlení (z jakých částek a za jaké období je požadován). Žalobkyně uvedla, že konkrétní procenta a částky jí nikdy nebyly k dispozici, a že při podání žaloby vycházela z Vyúčtování, podle kterých měla za období let 2014 až 2016 obdržet určité plnění, od kterého odečetla převzaté zálohy; splatnosti jednotlivých částek vyplývají ze Smlouvy. V podání doručeném soudu dne 24. 2. 2020 žalobkyně doplnila, že uplatňuje nárok vyplývající z Vyúčtování; vznik jednotlivých nároků se řídil článkem III. odst. 4 a 11 Smlouvy, podle kterého nárok na provizi vznikal okamžikem zaplacení pojistného zprostředkovaným klientem. Splatnost provizí byla stanovena v Interním sdělení 4/ 2014 tak, že provize z flotilového pojištění byly splatné 13. den měsíce následujícího po měsíci, ve kterém na provizi vznikl nárok a provize z ostatních pojištění (SQL) 29. den měsíce následujícího po měsíci, ve kterém na ně vznikl nárok. Interní sdělení číslo 2014 pouze měnilo lhůtu, ve které bylo potřebné zaslat provizní sestavy ke zpracování provizí pro následující měsíc. Žalobkyně v tabulce uvedla součet provizních nároků vzniklých v jednotlivých měsících od 1. 1. 2013 do 1. 8. 2016 (celkem 1 185 817 Kč) za flotilové pojištění číslo (celkem 674 894 Kč), flotilové pojištění číslo (celkem 2 101 Kč), ostatní SQL pojištění číslo (celkem 508 701 Kč) a SQL pojištění číslo (celkem 121 Kč). K podrobnostem každého jednotlivého dílčího provizního nároku (číslo smlouvy, jméno klienta, zprostředkovaná pojišťovna, datum sjednání zprostředkované smlouvy, základ provizního nároku, provizní nárok v procentech a absolutní částce) odkázala na jednotlivá Vyúčtování. Zdůraznila, že Vyúčtování vytvořil žalovaný, pokud by je tedy chtěl zpochybňovat, měl by vysvětlit, proč dokument vyhotovil chybně a jak má znít správně. Pohledávku ve výši 316 785 Kč žalobkyně specifikovala jako nárok související s její činností ve prospěch žalovaného z titulu příspěvků na kancelář za rok 2012 a 2013, superprovize atd. Kapitalizovaný úrok z prodlení požadovala od data zaplacení poslední zálohy (29. 7. 2016). K požadavku na dvojnásobek dlužné částky žalobkyně doplnila, že žalovaný zneužil vyšší vyjednávací síly, odbornosti a hlubší znalosti příslušného segmentu trhu a v rámci jednostranného nastavení výše provizí přiznával žalobkyni provize hluboko pod mírou obvyklou v daném místě a čase. V podání ze dne 24. 2. 2020 žalobkyně navrhla provést dokazování e-maily mezi zaměstnanci žalovaného a žalobkyní a odborným vyjádřením Znaleckého ústavu při fakultě informatiky Masarykovy univerzity v obec, který by měl přezkoumat elektronické soubory žalobkyní předložených e-mailů, a výslechem odesilatelů e-mailů. Žalobkyně zdůraznila, že jí vznikl nárok na zaplacení částky 1 502 602 Kč, ze které požaduje zaplatit částku 699 420,72 Kč zvýšenou o bezdůvodné obohacení žalovaného, které mu vzniklo z důvodu nemravně nízkých odměn. K podání přiložila listiny označené jako„ Produktivita Získatelů“. Na jednání konaném dne 26. 5. 2020 soud vyzval žalobkyni k vysvětlení tvrzení kapitalizace úroku z prodlení, neboť nekorespondují částky provizí s tvrzením na č. l. 111. Žalobkyně uvedla, že má nárok na zaplacení částky 1 502 602 Kč, ze které požaduje s ohledem na převzetí blíže neurčené sumy záloh pouze částku 699 420,72 Kč. Kapitalizovaný úrok žalobkyně požadovala ze všech uvedených položek. Soud poučil žalobkyni, že z jejích dosavadních tvrzení není zřejmé, které provize jí byly vyplaceny, v jaké výši byly vyplaceny zálohy a ze kterých položek požaduje kapitalizovaný úrok z prodlení. Skutková tvrzení proto považoval za nedostatečná a žalobkyni vyzval k jejich doplnění. Žalobkyně uvedla, že rozpor vznikl tím, že materiálu je velké množství, takže došlo k chybě či nebyla zohledněna nějaká listina. Žalovanou částku v podané žalobě nechtěla žalobkyně navzdory zjištění, že její nárok je vyšší, měnit. K tvrzení o přijetí záloh uvedla, že ví, že nelze žalovat více, než na co má nárok. Úrok z prodlení byl vypočítán ze všech položek, které jsou v tvrzeních uvedeny. Nesoulad v tvrzeních o kapitalizovaném úroku byl způsoben chybou v psaní. Žalovaný na jednání uvedl, že se k předloženým přehledům týkajícím se souboru čísel a dat nebude vyjadřovat. Po poučení soudu dle § 118a o. s. ř., uvedl, že se do 14 dnů ke každé položce vyjádří. V podání ze dne 5. 6. 2020 žalovaný namítal, že výpočty a doložené částky jsou špatně, Vyúčtování jsou účelově vyrobená a neodpovídají realitě v jeho informačním systému. Popřel, že žalobkyni zasílal Vyúčtování e-mailem a požadoval, aby žalobkyně tvrzený nárok na odměnu konkretizovala dle uzavřených smluv. Na jednání konaném dne 25. 3. 2021 soud zamítl návrhy žalobkyně na doplnění dokazování výslechy svědků jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení, výpisy z obchodního rejstříku, výslechy odesilatelů e-mailů, dotazem na pojišťovny, znaleckým posudkem, přílohou číslo k mandátní smlouvě, výpisem z evidence ČNB a vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

8. Podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.

9. Úprava § 101 o. s. ř. navazuje na povinnost účastníka v návrhu na zahájení řízení vylíčit rozhodující skutečnosti (§ 79). V návrhu na zahájení řízení (žalobě) jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná (tak, že uvedením rozhodujících skutečností je skutkový děj vymezen nezaměnitelně). V návaznosti na žalobu se povinnost uložená účastníku v § 101 odst. 1 písm. a) týká všech významných skutečností pro rozhodnutí věci. Zbývající (ve smyslu chybějící) tvrzení – ve srovnání s těmi, která účastník uvedl v žalobě anebo ve vyjádření k ní – je proto žalobce povinen uvést v dalším průběhu řízení.

10. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve sporném řízení naplněním projednací zásady, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti (teorie hovoří o břemeni tvrzení). Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován, pak jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1, 2) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby. Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti. Ve sporném řízení je následkem rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil.

11. Podle § 458 odst. 1 obč. zák., musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

12. Občanský zákoník v citovaném ustanovení určuje způsob i rozsah povinnosti toho, kdo nesprávně získal majetkový prospěch, a to tak, že musí vydat vše, co bylo neoprávněně získáno, to znamená, že má dojít k navrácení do předešlého stavu, např. že se má vrátit, co bylo přijato, odcizeno, nebo jinak nabyto. Pokud tato restituce není dobře možná, je třeba poskytnout peněžitou náhradu, která znamená ekonomickou protihodnotu toho, co nebylo možno vrátit in natura. Povinnost vydat vše, co bylo neoprávněně získáno, je třeba splnit tak, aby se buď obnovil původní stav nebo aby vznikl stav, který je ekonomicky rovnocennou náhradou původního stavu (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslo Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše peněžité náhrady ve smyslu § 458 obč. zák. v posuzovaném případě proto představuje (jak správně uvádí žalobkyně v podané žalobě) částku, která by odpovídala odměně obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslo Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

13. Zjistí-li soud v průběhu řízení, že účastníci neunesli důkazní břemeno či břemeno tvrzení, poučí je dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzve je k nápravě v dodatečné lhůtě. Poučení a výzva musí být dostatečně konkrétní, aby účastník měl možnost adekvátně reagovat. Při aplikaci uvedených závěrů na daný případ nelze přehlédnout, že předmětem řízení je nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny za činnost podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele. Aby žalobkyně dostála shora uvedeným požadavkům na vylíčení rozhodných skutečností, nepostačí v žádném případě uvést celkovou výši všech odměn, jež by jí měly za dané období náležet za všechny pro žalovaného zprostředkované obchodní případy a celkovou částku, jež jí byla žalovaným zaplacena (jako to učinila v dané věci žalobkyně), neboť bez uvedení údajů o tom, za které konkrétní zprostředkované smlouvy žalovaný jakou provizi žalobkyni dluží (tedy právě údajů, k jejichž doplnění byla žalobkyně vyzvána) není skutek, jenž má být předmětem řízení, nezaměnitelně individualizován, což je nezbytné nejen pro možnost obrany žalovaného, vymezení okruhu sporných a nesporných skutečností a rozhodnutí ve věci samé, ale též pro posouzení případných překážek věci zahájené a pravomocně rozhodnuté (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1326/2005).

14. Je nutno přisvědčit názoru žalobkyně, že není povinna uvádět částky, které jí za vykonanou činnost zaplatil žalovaný a je též pravda, že soudní praxe připouští možnost splnit požadavek vylíčení rozhodujících skutečností i výslovným odkazem na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě. Tento závěr je však nutno rovněž aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004). Uvedená možnost je pouze výjimkou z pravidla, že vylíčení rozhodných skutečností má být obsaženo v návrhu (žalobě) a jako každá výjimka musí být vykládána restriktivně. Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 830/2002).V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu desítky listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením, na tyto listiny odkázal. Takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1326/2005).

15. Žalobkyně však v dané věci postupovala v rozporu s uvedenými závěry. V žalobě žalobkyně sice vylíčila základní právně významné skutečnosti, na výzvu soudu na jednání konaném dne 13. 2. 2020, aby konkretizovala zprostředkované smlouvy, z nichž nárok na odměnu vyplývá, výši jednotlivých provizí z těchto smluv a období, kdy měly být provize zaplaceny, uvedla, že konkrétní procenta a částky jí nikdy nebyly k dispozici, a odkázala na Vyúčtování z let 2014 až 2016, od kterého odečetla převzaté zálohy. V podání doručeném soudu dne 24. 2. 2020 žalobkyně doplnila souhrnnou výši odměn, které jí měly být zaplaceny v jednotlivých měsících od 1. 1. 2013 do 1. 8. 2016; v podrobnostem o konkrétních nárocích na odměnu za zprostředkované pojistné smlouvy odkázala na předložená Vyúčtování, jež čítají cca 80 stran, a jsou v nich uvedeny veškeré nároky žalobkyně za předmětné období, včetně stornovaných, či zaplacených, odměn.

16. Podle odvolacího soudu byla žalobkyně řádně (dostatečně konkrétně) vyzvána soudem prvního stupně na jednání konaném dne 13. 2. 2020 k vylíčení rozhodných skutečností (ke konkretizaci smluv, za jejichž zprostředkování nárok vyplývá, konkrétní výši jednotlivých provizí a období, kdy měly být vyplaceny), včetně uvedení následků nesplnění výzvy. K odvolacím námitkám lze dodat, že v žalobě (ani v jejích doplněních) nebyly jednotlivé smlouvy, od jejichž zprostředkování žalobkyně odvíjí svůj nárok, konkretizovány, stejně jako konkrétní výše požadovaných provizí za jejich zprostředkování. Údaj, že žalovaný zaplatil žalobkyni poslední zálohu dne 29. 7. 2016 nic nevypovídá o tom, ke kterému okamžiku se dostal do prodlení, proto byla žalobkyně důvodně vyzvána ke sdělení, z čeho (a od kdy) dovozuje okamžik vzniku prodlení žalovaného se zaplacením. Ani po doplnění žaloby však není zřejmé, kdy žalobkyni vzniklo právo na zaplacení provizí, resp. na vydání bezdůvodného obohacení, za zprostředkování jednotlivých pojistných smluv. Žalobkyně přes poučení soudem prvního stupně neuvedla žádná konkrétní tvrzení o jednotlivých zprostředkovaných pojistných smlouvách, v důsledku nichž mělo dojít k bezdůvodnému obohacení žalovaného na její úkor, neboť neuvedla, na základě uzavření kterých konkrétních pojistných smluv se žalovaný na její úkor obohatil. Výzvu nečiní nekonkrétní ani okolnost, že žalobkyně byla vyzývána též ke sdělení, jaká částka jí byla žalovaným zaplacena. Ostatně žaloba nebyla zamítnuta pouze pro neuvedení právě tohoto údaje, ale především proto, že žalobkyně nekonkretizovala žalobou uplatněný nárok, tedy jaké konkrétní zprostředkované smlouvy jsou předmětem žaloby.

17. Na výsledek řízení nemá vliv, že soud vyzval k doplnění tvrzení o obraně žalovaného, neboť jednou ze zásad, která ovládá občanské soudní řízení, je zásada dispoziční, která se odráží i v institutu tzv. dispozičních úkonů, kterým je účastníkům řízení dána možnost disponovat řízením či jeho předmětem. Mezi dispoziční úkony patří v první řadě oprávnění podat žalobu ve sporném řízení. Hlavním účelem žaloby jako projevu vůle žalobce je dát podnět k tomu, aby soud projednal a rozhodl nárok uplatňovaný v žalobě. V řízení je pak primární povinnost žalobce podat (či doplnit) žalobu tak, aby z ní bylo jednoznačně zřejmé, čeho se domáhá. V posuzovaném případě však skutek, tak jak byl popsán v řízení před soudem prvního stupně, nedovoloval soudu interpretaci žaloby, která by umožňovala její meritorní projednání a žalovanému neumožňovala (jak žalovaný uváděl před soudem prvního stupně) se k požadavku splnění povinnosti zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení za zprostředkování pojistných smluv (případně plnění, ke kterému se ve Smlouvě zavázal) kvalifikovaně vyjádřit, a to bez ohledu na skutečnost, že byl soudem k doplnění obrany zavázán.

18. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou ani odvolací námitku, že postup soudu prvního stupně byl pro žalobkyni nepředvídatelný, neboť soud žalobkyni opakovaně k doplnění tvrzení vyzýval a poskytl jí příslušné poučení o důsledcích nesplnění výzvy. Rovněž nelze přehlédnout, že ani v podaném odvolání žalobkyně rozhodná žalobní tvrzení blíže nespecifikovala, pouze vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že vylíčení rozhodných skutečností je nedostatečné.

19. Žalobkyni se prostřednictvím podaného odvolání nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a ze spisu se nepodávají ani vady uvedené v § 212 odst. 5 o. s. ř., k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti. Proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. odvoláním napadený rozsudek, včetně správného výroku o nákladech řízení, jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok tohoto rozsudku).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání samostatně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).