KSBR 47 CO 27/2021-154

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení, LL.M., ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_010⟫ o určení zániku smlouvy, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 10. 2020, č. j. 42 C 171/2019-104,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 20 328 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. jméno příjmení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. jméno příjmení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném 8. 7. 2019 domáhal se žalobce určení, že smlouva o paušální finanční náhradě v souvislosti s odběrem vody z anonymizováno potoka týkající se anonymizováno (malá vodní elektrárna – pozn. odvol. soudu) obec, uzavřená mezi účastníky dne 21. 6. 2004, zanikla již k datu 21. 7. 2014. K tomu uvedl, že předmětem smlouvy bylo zajištění odběru vody ze strany žalovaného (provozovatele malé vodní elektrárny – pozn. odvol. soudu) pro provoz zasněžovacího systému lyžařského areálu žalobce, který je provozovatelem lanových drah příjmení – příjmení. Žalobce se zavázal zaplatit žalovanému paušální finanční náhradu 60 000 Kč za každý kalendářní rok až do ukončení, resp. zániku smlouvy. Žalobce je přesvědčen, že uplynutím dne 21. 7. 2014 došlo v souladu s článkem IX smlouvy k jejímu zániku, neboť uplynula doba, na niž bylo vydáno vodoprávní rozhodnutí Městského úřadu v Jeseníku, odbor životního prostředí, ze dne 29. 6. 2004, číslo jednací (dále jen„ původní vodoprávní rozhodnutí“); trvání smlouvy bylo navázáno na trvání prvního vodoprávního rozhodnutí. Podle názoru žalobce na tom nic nemění skutečnost, že dne 7. 1. 2015 došlo k vydání nového vodoprávního rozhodnutí (č. j. spisová značka číslo číslo jednací), a to na dobu 10 let. Smlouva se v důsledku vydání druhého rozhodnutí nemohla obnovit, neboť: a) již došlo k jejímu zániku uplynutím doby trvání původního vodoprávního rozhodnutí; b) nové vodoprávní řízení bylo zahájeno se značným odstupem (na základě žádosti ze dne 5. 11. 2014) a nelze dovozovat návaznost předchozího a nového vodoprávního rozhodnutí; c) došlo k vydání zcela nového správního aktu, a to až 7. 1. 2015; d) již při uzavírání smlouvy bylo zřejmé, že přiměřená výše paušální náhrady se bude v čase měnit; úmyslem stran bylo v rámci udělování souhlasu s vydáním každého nového vodoprávního rozhodnutí zkoumat případnou změnu okolností majících vliv na výši paušální finanční náhrady, proto si navázaly trvání smlouvy na dobu trvání původního vodoprávního rozhodnutí. K existenci naléhavého právního zájmu na určení zániku smlouvy žalobce zdůraznil, že žalovaný neustále uplatňuje nároky z uvedené smlouvy, což potvrzuje jeho předžalobní výzva ze dne 24. 1. 2019 na zaplacení částky 154 067 Kč. Tento stav vyvolává oprávněné obavy z možnosti podání žaloby, a ačkoliv je žalobce přesvědčen o její nedůvodnosti, jde o nepřijatelný stav právní nejistoty. Předmětná žaloba na určení tak v současné době představuje jeho jediný možný prostředek obrany.

2. Následně žalobce k existenci naléhavého právního zájmu doplnil, že žalovaný kromě částky 154 067 Kč (viz předžalobní výzva ze dne 24. 1. 2019) požaduje také smluvní pokutu a úroky z prodlení, které by v případě trvání smlouvy nadále konstantě narůstaly. Má tak bezpochyby naléhavý právní zájem na určení existence či neexistence smlouvy, aby se případně vyvaroval dalšímu navyšování smluvní pokuty a úroků z prodlení. K tomu žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, a vyjádřil přesvědčení, že negativní určovací žaloba představuje jedinou odpovídající nápravu, již může využít jako prostředek ochrany svých práv. Rozhodnutí soudu je způsobilé eliminovat jeho nejisté postavení a předejít případným právním sporům. Zamítnutím žaloby pro nedostatek právního zájmu by naopak došlo k odepření jeho práva na přístup k soudu, resp. na právní ochranu. K věci samé doplnil, že navázání trvání smlouvy na dobu trvání prvního vodoprávního rozhodnutí je logické, neboť by stranám umožnilo reflektovat případnou změnu okolností majících vliv na výši paušální náhrady právě v souvislosti s udělováním souhlasu žalovaného při vydání dalšího vodoprávního rozhodnutí. Dne 26. 1. 2015 navrhl žalovanému uzavření nové smlouvy na částku 1 482 Kč ročně, a to s ohledem na výsledky energetického auditu Ing. jméno příjmení, podle něhož skutečná výše ztráty žalovaného v důsledku snížení průtoku vody v anonymizováno potoce dosahuje v úhrnném ročním vyjádření částku 1 396 Kč. Dosud sjednaná paušální náhrada je podle žalobce i auditora neadekvátní.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. V prvé řadě namítl nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na určení zániku smlouvy. Podle jeho názoru má žalobce možnost paušální náhradu dále neplatit, domnívá-li se, že smlouva zanikla. V případě, že se bude po žalobci domáhat svých finančních nároků soudní cestou, pak v rámci takového řízení bude doba trvání smlouvy posouzena jako předběžná otázka; v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2331/99. Žalovaný potvrdil, že 21. 6. 2004 uzavřel se žalobcem smlouvu o paušální finanční náhradě, neboť v důsledku odběru žalobce dochází k výraznému snížení množství vody a snížení výkonu jím provozované malé vodní elektrárny (dále jen„ MVE“) a tím i ke snížení jeho výdělku. Zdůraznil, že platnost smlouvy již posuzoval Krajský soud v Brně (řízení vedeno pod sp. zn. spisová značka) i Vrchní soud v Olomouc a oba soudy dospěly k závěru o platnosti smlouvy, což následně v dovolacím řízení potvrdil i Nejvyšší soud. Výklad žalobce, že smlouva měla trvat pouze po dobu platnosti původního vodoprávního rozhodnutí označil za účelový, neodpovídající znění smlouvy ani úmyslu a vůli stran při jejím uzavření. Žalovaný udělením souhlasu s odběrem vody z anonymizováno potoka fakticky umožnil žalobci vybudování zasněžovacího systému a jeho provozování, je tedy zřejmé, že paušální finanční náhrada měla být hrazena po celou dobu provozování zasněžovacího systému a odběru vody žalobcem (jehož činnost nepřetržitě trvá), což potvrzuje znění článků IX a VII smlouvy. Podotkl, že k vydání nového vodoprávního povolení udělil souhlas v rámci správního řízení dne 22. 12. 2014 právě s ohledem na trvání smlouvy. Žádná situace předpokládaná v článku IX smlouvy pro ukončení či zánik smlouvy nenastala.

4. Usnesením ze dne 10. 12. 2019, č. j. 42 C 171/2019-35, soud prvního stupně ve smyslu § 100 odst. 2 o. s. ř. nařídil účastníkům první setkání s mediátorem. Strany se mediace zúčastnily 4. 2. 2020, ke smírnému vyřešení věci však nedošlo (zpráva mediátora příjmení jméno příjmení ze dne 14. 2. 2020).

5. Žalobce při jednání 1. 7. 2020 v reakci na poučení soudu prvního stupně doplnil k výkladu článku IX smlouvy, že nemá pochyb o tom, že pojmem„ vodoprávní rozhodnutí“ je ve smlouvě myšleno pouze původní vodoprávní rozhodnutí vzešlé z původního vodoprávního řízení. Opačný výklad by byl v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání. Poukázal na to, že to byl právě žalovaný, který vytvořil podepsané znění smlouvy a při výkladu smlouvy by neměla být volena interpretace, která je v jeho prospěch; v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01. Textaci„ smlouva může být zrušena pouze dojde-li ke zrušení vodoprávního rozhodnutí na zasněžování lyžařského areálu příjmení“ vykládá tak, že dané ustanovení nad rámec možnosti zániku smlouvy v důsledku uplynutí životnosti zdrojů připouští, že smlouva může být zrušena i dříve, a to automaticky tím, že dojde ke zrušení vodoprávního rozhodnutí, aniž by bylo zapotřebí jakéhokoliv aktivního jednání některé smluvní strany. V případě, že by soud dospěl k závěru, že k zániku smlouvy bylo zapotřebí aktivního jednání některé ze stran, pak žalobce dovozuje svoji vůli směřující k zániku smlouvy z dopisu ze dne 4. 1. 2015 ve věci vrácení faktury č. spisová značka (na nějž žalovaný reagoval dopisem ze dne 13. 1. 2015) a ze dne 6. 1. 2015; nejpozději byl projev vůle žalobce směřující k zániku smlouvy žalovanému doručen jako reakce na předžalobní výzvu ze dne 30. 4. 2019 odeslanou žalobcem 2. 5. 2019 (doporučená zásilka č. RR860007475CZ279).

6. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 23 716 Kč (II. výrok). Soud zrekapituloval tvrzení účastníků a uvedl skutková zjištění z jednotlivých provedených důkazů, včetně účastnických výslechů žalovaného a jednatele žalobce jméno příjmení a výpovědi svědkyně příjmení jméno příjmení. Věc posuzoval podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013. Dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení neexistence smluvního vztahu (§ 80 o. s. ř.), k čemuž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009, a ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14. Uvedl, že žalovaný se již dříve domáhal zaplacení úhrady na základě předmětné smlouvy v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. spisová značka, otázka trvání smluvního vztahu však nebyla v tomto řízení řešena; stejně tak jako v dalším řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 73 C 37/2017, kde žaloba nebyla věcně projednávána vzhledem k fikci uznání nároku. V roce 2019 žalovaný zaslal žalobci předžalobní výzvu k plnění dle smlouvy za další období; ke dni rozhodnutí soudu však žaloba nebyla podána. Soud konstatoval, že účastníci mají odlišný náhled na to, zda smlouva je i nadále platná a účinná a postavení žalobce je tak nejisté, když nemůže žádným způsobem ovlivnit, zda vůbec a v jakém čase podá žalovaný žalobu na plnění. Žaloba na určení je tak pro žalobce jedinou možností a jediným způsobem, jak vyřešit obsah sporného právního poměru mezi účastníky a je schopna odstranit existující stav nejistoty. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda právní vztah účastníků nadále trvá. Za zásadní považoval výklad článku IX předmětné smlouvy (uzavřené mezi účastníky jako podnikateli) a v něm použité výrazy hodnotil dle § 266 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a § 35 odst. 2 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák“). S odkazem na judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98) zkoumal vůli stran při uzavírání smlouvy, která nemůže být v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření daného úkonu. Dospěl k závěru, že doba trvání smlouvy není podle článku IX spojena s dobou, na kterou bylo vydání původní vodoprávní rozhodnutí (jak tvrdil žalobce), neboť v tomto článku je jednoznačně uvedeno, že smlouva je závazná a uzavírá se na dobu životnosti zdrojů, tedy jak zasněžovacího systému žalobce, tak anonymizováno žalovaného. Z okolností vylíčených účastníky vzal za prokázané, že důvodem uzavření smlouvy byla skutečnost, že odběrem vody z potoka žalobcem a snížením průtoku vody bude žalovanému vznikat škoda v důsledku zmenšení množství elektrické energie produkované MVE, za niž od žalobce požadoval náhradu. Uzavření smlouvy bylo podmínkou pro kladné stanovisko žalovaného ve vodoprávním a stavebním řízení. Soud uzavřel, že na základě gramatického i logického výkladu ve spojení s vůlí stran nelze předmětné ustanovení smlouvy vykládat jinak, než že po dobu provozování zasněžování a odběru vody z anonymizováno potoka je žalobce povinen hradit žalovanému ve smlouvě dohodnutou částku, pokud žalovaný bude v dané době stále provozovat předmětnou anonymizováno. Teprve v případě, že by žalobce nadále vodu neodebíral či by žalovaný dále neprovozoval anonymizováno, smlouva by bez dalšího zanikla. Podle názoru soudu by se vůle žalobce uzavřít smlouvu jen na dobu trvání původního vodoprávního rozhodnutí jistě v první větě článku IX smlouvy promítla. Taková vůle žalobce nebyla v řízení prokázána (jednatel žalobce se v účastnické výpovědi nebyl schopen vyjádřit k tomu, zda v době uzavírání smlouvy měl povědomí o tom, že doba trvání prvního vodoprávního rozhodnutí bude časově omezena; v dané chvíli se o to nezajímal). K námitce, že text smlouvy formuloval žalovaný a nemůže tak být vykládán v neprospěch žalobce, soud konstatoval, že takové pravidlo by bylo možno uplatnit jen v situaci připouštějící různý výklad předmětného ustanovení smlouvy. Ohledně věty první článku IX smlouvy však ani ve spojení s vůlí stran jiný výklad ohledně jejího významu, než jak byl učiněn soudem, není možný. Soud zdůraznil, že žalobce jednal při uzavření smlouvy jako podnikatel, tedy osoba nikoliv nepoučená v otázkách uzavírání smluv, a i za situace, kdy text smlouvy formuloval žalovaný (a smlouva nebyla podepisována ihned po jejím předložení) měl žalobce možnost si tuto řádně prostudovat a případně se na textu daného ustanovení podílet. Druhá větu článku IX smlouvy, v níž je užito slovní spojení„ smlouva může být zrušena…“, vyjadřuje podle názoru soudu pouze možnost zrušit smlouvu v případě, že dojde ke zrušení vodoprávního rozhodnutí. Tuto větu je třeba vykládat tak, že za situace, kdy správní úřad z určitých důvodů aktivně zruší vydané vodoprávní rozhodnutí a žalobce již nebude moci dále odebírat vodu pro zasněžování, může (ale také nemusí) se domáhat zrušení smlouvy, když nadále nebude dán důvod jejího trvání, žalovanému nebude nadále odběrem vody způsobována škoda na produkci elektřiny z anonymizováno. Takový výklad je zcela v souladu s výpovědí jednatele žalobce, který měl dobu trvání smlouvy prakticky za časově neomezenou a také zcela v souladu s tím, jak jsou termíny„ zánik či zrušení“ užívány v běžném obchodním styku. To vše svědčí o tom, že v době uzavření předmětné smlouvy neměly smluvní strany o časovém omezení původního vodoprávního rozhodnutí žádné povědomí. Soud uvedl, že neměl za věrohodné tvrzení svědkyně příjmení příjmení o tom, že jednateli žalobce před uzavřením smlouvy sdělila, že první vodoprávní rozhodnutí je časově omezeno, neboť tento takovou skutečnost v účastnické výpovědi nepotvrdil. Její tvrzení je v rozporu s tím, co o okolnostech uzavření smlouvy uváděl jednatel žalobce. Soud prvního stupně uzavřel, že výkladem článku IX smlouvy nelze dojít k závěru, že by doba trvání smlouvy byla vázána na dobu trvání původního vodoprávního rozhodnutí. S ohledem na to, že toto rozhodnutí nebylo žádným aktem správního orgánu zrušeno, nevznikla ani možnost pro některou ze smluvních stran, aby svým následným jednáním učinila úkon vedoucí ke zrušení smlouvy. Mezi účastníky není sporné, že zasněžovací systém žalobce je stále funkční a nic na tom nemění ani jeho případná modernizace. Na dobu trvání smlouvy nemůže mít vliv ani následné zjištění, že sjednaná výše paušální náhrady by mohla být ve velkém nepoměru ke ztrátám, které jsou žalovanému odběrem vody pro zasněžování reálně způsobovány. Soud také vyslovil názor, že z úkonů žalobce, na něž poukazoval (přípisy ze dne 4. 1. 2015, 26. 1. 2015 a 30. 4. 2019) nevyplývá vůle ke zrušení smlouvy, když nebyla splněna podmínka, při jejímž naplnění by bylo možno smlouvu případně zrušit (tzn. že by ze strany správního orgánu došlo ke zrušení vodoprávního rozhodnutí). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšnému žalovanému přiznal náklady řízení v celkové výši 23 716 Kč (odměna za sedm úkonů právní služby po 2 500 Kč, sedm režijních paušálů po 300 Kč, vše podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a náhrada za DPH ve výši 4 116 Kč).

7. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil, žalobě vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nesouhlasí s výkladem článku IX věta druhá smlouvy tak, jak jej učinil soud ani s jeho závěrem, že jediná možnost vedoucí k zániku smlouvy by bylo zrušení vodoprávního rozhodnutí přímou ingerencí správního orgánu. Výklad zaujatý soudem považuje za restriktivní, zakládající nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch žalobce a neodpovídající vůli stran při sjednávání smlouvy. Soud nepřípadně ingeruje do obsahu práv a povinností účastníků na základě striktně úzce gramatického výkladu pojmu„ zrušit“, aniž by jej zasadil do kontextu významů veškerých ve smlouvě použitých pojmů a celkové konstrukce smlouvy a jejího účelu – poskytnout žalovanému přiměřenou náhradu podléhající v čase změnám. Žalobce dále zopakoval svoji argumentaci použitou v řízení před soudem prvního stupně v tom smyslu, že z dikce článku IX smlouvy vyplývá navázání trvání smlouvy na dobu trvání původního vodoprávního rozhodnutí ze dne 29. 6. 2004, nikoliv jiného v budoucnu přijatého rozhodnutí. Opačný výklad by byl podle žalobce v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání. Akcentoval, že podepsané znění smlouvy připravil žalovaný a při výkladu by tak neměla být volena interpretace v jeho prospěch. Smlouva zavazuje žalobce k takřka nikdy nekončící fixní náhradě za odběr vody bez ohledu na vývoj přiměřenosti a souladu takové náhrady s dobrými mravy v čase, kdy jedinou možností pro žalobce by bylo doufat ve zrušení vodoprávního rozhodnutí jiným aktem orgánu veřejné moci. Dále žalobce vyjádřil přesvědčení, že článek IX věta druhá smlouvy zakotvuje i další možnost zániku smlouvy (dříve než uplynutím životnosti zdrojů), a to automaticky v důsledku zrušení vodoprávního rozhodnutí, aniž by bylo zapotřebí jakéhokoliv aktivního jednání smluvních stran.

8. V podání ze dne 8. 3. 2021 doplnil žalobce své odvolání o argumentaci (pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že k zániku smlouvy nedošlo automaticky uplynutím doby trvání původního vodoprávního rozhodnutí), že k zániku smlouvy muselo dojít nejpozději doručením oznámení ze dne 4. 1. 2015 o vrácení faktury žalovaného č. spisová značka, popřípadě doručením dopisu s vyjádřením žalobce ze dne 26. 1. 2015, popřípadě okamžikem doručení reakce na předžalobní výzvu ze dne 30. 4. 2019. Podle přesvědčení žalobce z těchto dopisů vyplývá jeho vůle ukončit smlouvu z důvodu uplynutí doby trvání původního vodoprávního rozhodnutí. Podotkl, že při výkladu projevu vůle je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce se v předmětné době (kdy odesílal písemnosti žalovanému) domníval, že k zániku smlouvy již došlo.

9. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že žalobce v odvolání opakuje svoji argumentaci uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně, která nemá oporu v provedeném dokazování. Opomíjí zásadní důkaz, kterým je výpověď jednatele žalobce, jenž potvrdil, že považoval dobu trvání smlouvy fakticky za neomezenou. Současně (pokud jde o výklad druhé věty článku IX k rozdílu mezi zánikem a zrušením smlouvy) vyplynulo, že si je vědom toho, co znamená pojem„ zrušení smlouvy“ a že tento pojem nelze spojovat s okamžikem uplynutí platnosti vodoprávního rozhodnutí.

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o paušální finanční náhradě v důsledku odběru vody z anonymizováno potoka týkající se anonymizováno obec ze dne 21. 6. 2004, dopisem žalobce ze dne 4. 1. 2015, dopisem žalobce z 26. 1. 2015, reakcí zástupce žalobce ze dne 30. 4. 2019 na předžalobní výzvu žalovaného a výpisem žalovaného z registru ekonomických subjektů anonymizováno v ARES. Dále z připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. spisová značka rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2009, č. j. 4 Cmo 31/2009-76, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, č. j. 23 Cdo 4286/2009-133.

12. Podle výpisu z registru ekonomických subjektů anonymizováno v ARES je žalovaný fyzickou osobou podnikající pod IČO od 15. 3. 1993 dle jiných zákonů než živnostenského a zákona o zemědělství, se sídlem adresa, s předmětem činnosti výroba elektřiny.

13. Smlouva o paušální finanční náhradě v důsledku odběru vody z anonymizováno potoka týkající se anonymizováno obec byla uzavřena datum mezi žalovaným jako majitelem anonymizováno obec na anonymizováno potoce a žalobcem jako provozovatelem lanové dráhy na příjmení, který měl z potoka odebírat vodu pro zasněžování. V článku IV účastníci dohodli paušální finanční náhradu ve výši 60 000 Kč, kterou se žalobce zavázal zaplatit za každý kalendářní rok, splatnou od 1. 12. do 10. 12. běžného roku na účet žalovaného. V článku V bylo dohodnuto jednostranné zvýšení paušální náhrady o procentní nárůst míry inflace vykázané Českým statistickým úřadem. V článku VII. se žalovaný jako majitel anonymizováno zavázal, že podpisem smlouvy souhlasí s odběrem vody maximálně 30 litrů za sekundu na zasněžování lyžařského areálu v celkovém množstvím maximálně 20 500 m3/měsíc, 41 000 m3/rok s tím, že písemný souhlas předá Odboru životního prostředí v obec. V článku IX bylo uvedeno„ Tato smlouva je závazná pro obě strany a uzavírá se na dobu živnosti zdrojů – jak zasněžování tak anonymizováno. Může být zrušena pouze dojde-li ke zrušení vodoprávního rozhodnutí na zasněžování lyžařského areálu Ramzová. Smlouva může být doplněna pouze na základě vzájemné dohody obou stran, a to však neplatí pro odstavec V. této smlouvy“.

14. V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. spisová značka se žalovaný (v pozici žalobce) domáhal po právnická osoba s. r. o. (nynější žalobce) zaplacení částky 153 360 Kč s příslušenstvím podle totožné smlouvy ze dne 21.6.2004, a to jako neuhrazené části paušální náhrady za II. polovinu roku 2004 a paušálních náhrad za rok 2005 a 2006. Žalobě bylo vyhověno, odvolání i dovolání společnosti právnická osoba bylo odmítnuto. Soudy všech stupňů dospěly k závěru, že účastníci jako podnikatelé při podnikatelské činnosti dne 21. 6. 2014 platně uzavřeli tzv. nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák.

15. Spolu s dopisem ze dne 4. 1. 2015 (odeslaným žalovanému doporučeně datum) žalobce vrátil žalovanému fakturu č. spisová značka ze dne 28. 11. 2014 s tím, že smlouva o paušální finanční náhradě zanikla se zánikem oprávnění k odběru vody ke dni 21. 7. 2014. Dále namítl, že žalovaný nemůže fakturovat za celý rok 2014, ale pouze za část roku, kdy měl žalobce oprávnění vodu odebírat.

16. V dopisu ze dne 26. 1. 2015 žalobce sdělil žalovanému, že existence smlouvy o paušální finanční náhradě je vázána na životnost zasněžovacího systému a na existenci vodoprávního rozhodnutí, ke kterému byla uzavřena. Vodoprávní rozhodnutí stát. instituce, vedené pod sp. značkou rok číslo jednací číslo, ke kterému byla smlouva uzavřena, bylo dne 21. 7. 2014 zrušeno a zároveň došlo ke zrušení smlouvy. Dalším vodoprávním rozhodnutím nedošlo k obnovení původního rozhodnutí, ale k vydání zcela nového. Žalobce vyzval žalovaného k opravě fakturované částky, aby odpovídala smlouvě, která skončila 21. 7. 2014 s tím, že uhradí poměrnou část finanční náhrady za dobu od 1. 1. 2014 do 21. 7. 2014. Současně předložil žalovanému návrh smlouvy o finanční paušální náhradě, podle které bude žalovanému hradit kompenzaci za zjištěnou ztrátu výkonu anonymizováno obec ve výši 100 %.

17. V dopisu z 30. 4. 2019 zástupce žalobce v reakci na předžalobní výzvu žalovaného ze dne 24. 1. 2019 uvedl, že nárok na zaplacení částky 154 067 Kč neshledává oprávněným, neboť uplynutím 21. 7. 2014 došlo k zániku této smlouvy ve smyslu článku IX, jelikož její trvání bylo navázáno na trvání původního vodoprávního rozhodnutí. Na tom závěru nemění nic ani to, že 7. 1. 2015 došlo k vydání nového vodoprávního rozhodnutí. Současně dodal, že zániku smlouvy nasvědčuje i skutečnost, že trvání bylo vázáno na dobu životnosti zdrojů, obvyklá životnost zasněžovacího systému se pohybuje v rozmezí 8 až 10 let, přičemž již došlo k obměně původního zasněžovacího systému za nový. Upozornil žalovaného, že veškerá obdržená plnění na základě již zaniklé smlouvy považuje za bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.

18. V souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzoval odvolací soud daný závazkový vztah podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ obch. zák.“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), obojí ve znění do 31. 12. 2013, neboť se jedná o právní poměr vzniklý před 1. 1. 2014.

19. Podle § 269 odst. 2 obch. zák., účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.

20. Podle § 582 odst. 1 obč. zák., jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí.

21. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

22. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem o platném uzavření smlouvy dne 21. 6. 2004 mezi účastníky jako podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. K tomu odvolací soud dodává, že smlouvu posoudil jako smlouvu nepojmenovanou (§ 269 odst. 2 obch. zák.), v níž si účastníci jasně a dostatečně určili předmět svých závazků (shodný závěr se podává i z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ve věci vedené mezi týmiž účastníky u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. spisová značka).

23. Soud prvního stupně dále na základě výkladu článku IX dospěl k závěru, že smlouva nebyla uzavřena pouze na dobu platnosti původního (prvního) vodoprávního rozhodnutí. Otázkou, na jakou dobu byla smlouva uzavřena, se však již dále nezabýval.

24. Smlouva je sjednána na dobu neurčitou, není-li předem stanovena doba, po jakou trvá její účinnost. V případě smlouvy uzavřené na dobu určitou musí být doba, po kterou trvají závazné účinky smlouvy na práva a povinnosti stran, stanovena údajem dostatečně časově určitelným.

25. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 203/2002, kde byl formulován závěr: Dovolací soud dospěl k závěru, že převzal-li žalobce závazek bezplatného a doživotního užívání a bydlení vůči anonymizováno, nebyl tímto závazkem určitě vymezen čas trvání závazku. Závazkem je pouze najisto postaveno, že určitá událost /smrt člověka/ nastane, zánik závazku je vázán na událost, která nastane, ale není jisto, kdy nastane, jedná se tedy o rozvazovací podmínku, nikoliv o stanovení času. Má-li být časový úsek omezen, musí být vymezen pevně, a to tak, že se předem ví, kdy začíná a končí. Časový úsek trvání závazku vymezený neurčitě nelze posoudit jako časově omezený.

26. V daném případě byl časový úsek trvání závazku žalobce platit žalovanému paušální náhradu za odběr vody vymezen„ na dobu životnosti zdrojů“ (článek IX věta první smlouvy). Odvolací soud nepovažuje takto vymezený časový úsek trvání závazku žalobce za dostatečně časově určitelný, a proto smlouvu ze dne 21. 6. 2004 posoudil jako smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou.

27. Závazek uzavřený na dobu neurčitou pak lze vypovědět ve lhůtě 3 měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí (§ 582 odst. 1 obč. zák.). V důsledku toho není v projednávané věci dán naléhavý právní zájem žalobce na určení, že smlouva zanikla, neboť nejde o poslední východisko jeho obrany a v důsledku toho není ani vystaven dlouhotrvající nejistotě z hlediska ochrany jeho práv (viz předpoklady pro posouzení existence naléhavého právního zájmu formulované Ústavním soudem v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14).

28. Žalobce pro případ, že by se soud neztotožnil s jeho argumentací o zániku smlouvy v důsledku ukončení platnosti prvního rozhodnutí, tvrdil, že jeho vůle směřující k zániku smlouvy je zřejmá z dopisů ze dne 4. 1. 2015, 26. 1. 2015 a 30. 4. 2019 (adresovaných a doručených žalovanému). Z obsahu těchto listin (rekapitulovaných výše) však vůle žalobce k ukončení smlouvy zřejmá není (a ani nemůže být), jestliže v nich žalobce opakovaně vyjadřuje své přesvědčení, že smlouva již zanikla v důsledku uplynutí doby platnosti prvního vodoprávního rozhodnutí. Zmiňované dopisy proto nelze hodnotit jako projev vůle směřující k výpovědi smlouvy (§ 582 odst. 1 obč. zák.).

29. Vzhledem k uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil, byť z jiných důvodů, I. výroku rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný.

30. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V projednávané věci je nepochybné, že v řízení zcela úspěšnému žalovanému vzniklo v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud žalovanému nepřiznal odměnu za účast jeho zástupce u mediačního jednání 4. 2. 2020, byť byla mediace nařízena soudem prvního stupně (§ 100 odst. 2 o. s. ř.), neboť jedná se o řízení (nikoliv soudní) probíhající paralelně. Podle § 137 odst. 1 o. s. ř. může být mezi náklady zahrnuta pouze odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem dle ustanovení § 100 odst. 2 o. s. ř., náhradu takových nákladů však žalovaný nežádal ani nedoložil (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3658/17). Náklady žalovaného za řízení před soudem prvního stupně sestávají z: ⟪LB:lb_001⟫ -) odměny za šest úkonů právní služby po 2 500 Kč, a to za převzetí věci, vyjádření ze dne 7. 10. 2019, účast u jednání 1. 7. 2020, 9. 9. 2020 (přesahující 2 hodiny) a 21. 10. 2020, podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996, advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), ⟪LB:lb_002⟫ -) náhrady za šest režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ⟪LB:lb_003⟫ -) náhrady za DPH (21 %) ve výši 3 528 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

Celkové náklady žalovaného za řízení před soudem prvního stupně činí 20 328 Kč.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce jako odvolatel nebyl v řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v plné výši. Náklady žalovaného za odvolací řízení sestávají z: ⟪LB:lb_001⟫ -) odměny za dva úkony právní služby po 2 500 Kč, a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, ⟪LB:lb_002⟫ -) náhrady za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ⟪LB:lb_003⟫ -) náhrady za DPH (21 %) ve výši 1 176 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

Celkové náklady žalovaného za odvolací řízení činí 6 776 Kč.

32. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů úspěšným žalovaným a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k žalobou vymáhané částce. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř.

Proti I. výroku tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.

Proti II. a III. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).