KSBR 49 CO 170/2021-525

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a Mgr. Pavla Mádra ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem obec, ulice a číslo ⟪LB:lb_003⟫ b/ anonymizováno jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem obec a číslo ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_006⟫ advokátem sídlem obec, ulice a číslo ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_009⟫ sídlem obec, ulice a číslo ⟪LB:lb_010⟫ zastoupený anonymizováno jméno příjmení, příjmení ⟪LB:lb_011⟫ advokátkou sídlem adresa. anonymizována dvě slova ⟪LB:lb_012⟫ o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. června 2021, č.j. 5 C 123/2015-423, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. listopadu 2021, č.j. 5 C 123/2015-457.

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.556 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.168 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení.

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci a/ anonymizováno jméno příjmení (výrok I.) a žalobci b/ anonymizováno jméno příjmení (výrok II.) dopisem žalovaného ze dne 20. 2. 2015 je neplatné a žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení žalobci a/ částku 69.744,27 Kč k rukám advokáta anonymizováno jméno příjmení (výrok III.) a žalobci b/ částku 79.489 Kč k rukám advokátky anonymizováno jméno příjmení (výrok IV.). Dále bylo rozhodnuto o tom, že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prostějově na nákladech řízení placených státem 1.193 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok doplňujícího usnesení).

2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobci domáhali určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, k nimž žalovaný přistoupil dopisy ze dne 20. 2. 2015 z důvodu porušení povinností žalobců vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Důvod neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci spařovali v tom, že se porušení pracovních povinností nedopustili, neboť dne 20. 2. 2015 byli v pracovní neschopnosti a nebyli proto schopen konat své pracovní povinnosti; současně žalobci popírali, že by dne 20. 2. 2015 v budově školy, v kabinetu titul, konzumovali alkoholické nápoje a pokud se odmítli podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, bylo to proto, že se cítili způsobem a okolnostmi, za jakých měla být zkouška provedena, ponižováni a dehonestováni.

3. Soud I. stupně tak, jako ve svém předchozím rozhodnutí ve věci, vyšel ze zjištění, že žalobci u žalovaného pracovali jako učitelé odborných předmětů, žalobce a/ na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 8. 1997, žalobce b/ na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 9. 2004, že oba žalobci byli na pedagogické radě dne 26. 1. 2015 seznámeni se směrnicí žalovaného ze dne 19. 3. 2012, podle které byli zaměstnanci povinni podrobit se kontrole, zda nejsou pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek osobami ve směrnici uvedenými s tím, že porušení zákazu požívání alkoholických nápojů na pracovišti stejně jako odmítnutí kontroly dechovou zkouškou nebo vyšetření, zda pracovník není pod vlivem návykové látky, bude považováno za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které může být důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, že dne 2. 3. 2015 žalovaný každému ze žalobců a/ a b/ doručil listinu ze dne 20. 2. 2015, označenou jako„ okamžité zrušení pracovního poměru“, v níž žalovaný každému z žalobců oznámil (výpovědní důvod byl vymezen v obou listinách stejně), že se dopustili zvlášť hrubého porušení povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobci vykonávané práci, a to tím, že A/ dne 20. 2. 2015 v době od 9.25 hod. do 10.10 hod., ač měli konat práci učitele (žalobce a/ ve třídě 1 EI a žalobce b/ ve třídě 1M0), se žalobci do vyučovacích hodiny nedostavili, B/ téhož dne v 10.05 hodin byli zastiženi v kabinetě žalobce b/ jak spolu konzumovali alkoholické nápoje, kdy byli přistiženi ředitelem školy anonymizováno jméno příjmení, bezpečnostním technikem školy a zástupcem odborové organizace pracovníků zemědělství a výživy příjmení jméno jméno, zástupcem anonymizováno pracovníků školství jméno příjmení, zástupkyní ředitele školy pro teoretickou výuku anonymizováno jméno příjmení a zástupcem ředitele školy pro odborný výcvik anonymizováno jméno příjmení, přičemž na výzvu nadřízeného se odmítli podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu a nevysvětlili, proč se nezdržují ve vyučovací hodině a neprovádí výuku, C/ budovu školy bez omluvy a bez souhlasu nadřízených opustili; oba žalobci, žalobce a/ dopisem ze dne 16. 3. 2015 a žalobce b/ dopisem ze dne 22. 4. 2015, (doručení dopisů žalovaný nezpochybňoval), žalobci žalovanému sdělili, že trvají na dalším zaměstnávání.

Dále vyšel ze zjištění, že dne 20. 2. 2015 se žalobce a/ nedostavil do hodiny ve třídě 1 EI, kde v době od 9.25 hodin do 10.10 hodin nekonal práci učitele (dle zápisu v třídní knize nebyla 3. vyučovací hodina odučena pro nedostavení se vyučujícího), že téhož dne se žalobce b/ nedostavil do dvou vyučovacích hodin (dle zápisu tříd knihy nebyla pro nepřítomnost vyučujícího odučena 2. a 3. vyučovací hodina), že oba žalobci byli dne 20. 5. 2015 v 10.05 hodin zastiženi v kabinetě žalobce b/, v němž se nacházely„ zčásti prázdné a zčásti naplněné“ lahve s alkoholem, kde se oba žalobci odmítli podrobit za přítomnosti ředitele školy Ing. jméno příjmení, technika příjmení jméno jméno, zástupců odborové organizace pana jméno, pana příjmení, Ing. jméno příjmení a anonymizováno jméno příjmení dechové zkoušce na alkohol, o čemž byl sepsán zápis, že žalobci nezpochybňovali skutečnost, že byli zastiženi v kabinetě žalobce b/, kde se nacházely prázdné a částečně naplněné lahve od alkoholu, ani že se odmítli podrobit dechové zkoušce, že žalobce b/ se k tomu, že dne 20. 5. 2015 ve svém kabinetu požíval alkohol doznal, a že na osoby, které se dne 20. 5. 2015 do kabinetu žalobce b/ dostavili, oba žalobci působili tak, že byli pod vlivem alkoholu.

V neposlední řadě vyšel též ze zjištění, že žalobce a/ následně opustil budovu školy, že na základě doporučení ošetřující lékařky ORL ze dne 17. 2. 2015 byl dne 20. 2. 2015 žalobce a/ praktickým lékařem titul. jméno příjmení uznán dočasně práce neschopným (titul. příjmení žalobce volal 20. 2. 2015 v 10.20 hodin, lékaře seznámil s doporučením lékařky ORL s tím, že potvrzení o pracovní neschopnosti nestihne vyzvednou do konce ordinační doby, tj. do 11.00 hodin, a proto si pro ně přijde v pondělí 23. 2. 2015). Jde-li o žalobce b/ vyšel dále soud I. stupně ze zjištění, že 20. 2. 2015 si žalobce b/ při návštěvě svého ošetřujícího lékaře titul. jméno příjmení, kam se dostavil okolo 11.30 hodin, stěžoval na bolesti v krku a pokašlávání s tím, že nemůže učit, lékař ho prohlédl, vyšetřil mu hrdlo a poslechem dýchání a zjistil, aniž by při vyšetření z žalobce cítil alkohol, že žalobce je nemocný a nemůže vykonávat práci učitele, a proto jej uznal práce neschopným od 19. 2. 2015; za souhlasu žalobce byla jeho pracovní neschopnost dne 23. 2. 2015 od počátku stornována s tím, že dne 25. 2. 2015 byl žalobce b/ opět uznán práce neschopným, a to do 11. 5. 2015 včetně.

4. Na základě uvedených zjištění: ⟪LB:lb_001⟫ - Soud I. stupně uzavřel, stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí, že žalobci a/ a b/ dne 20. 2. 2015 porušili své pracovní povinnosti tím, že se odmítli podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v dechu, a to přesto, že tuto kontrolu měly provést k tomu oprávněné osoby a oba žalobci byli písemně seznámeni s tím, na co je pamatována v § 106 odst. 4 písm. e/ zákoníku práce (tj. že na pracovišti nesmí požívat alkoholické nápoje a pod jejich vlivem nesmí na pracoviště vstupovat) a současně byli poučeni o tom, že zaměstnavatel je oprávněn dodržování tohoto pravidla kontrolovat, a to mj. i prostřednictvím zařízení, které zjišťuje přítomnost alkoholu v dechu vyšetřované osoby, že tuto kontrolu je oprávněn provést ředitel školy za přítomnosti technika BOZP, že zaměstnanec je povinen se této kontrole podrobit, a že odmítnutí kontroly bude považováno za zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a zaměstnavatel toto může vyhodnotit jako stav, pro který je oprávněn se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce. ⟪LB:lb_002⟫ - Dále uzavřel, že žalovaný v řízení neprokázal, že by žalobce a/ porušil své pracovní povinnosti tím, že by dne 20. 2. 2015 v budově školy konzumoval alkoholické nápoje, a to na rozdíl od žalobce b/, který se k této konzumaci před svědky doznal (byť se muselo jednat o požití nepatrného množství alkoholu, kdy ošetřující lékař žalobce b/ titul. anonymizováno při jeho vyšetření již žádný alkohol z dechu žalobce b/ necítil). Současně konstatoval, že pokud ke konzumaci alkoholu žalobcem a/ v budově školy dne 20. 2. 2015 vypovídali svědci, tito se vyjadřovali velmi obecně, žádný z nich konzumaci alkoholu žalobcem nepotvrdil, uváděli pouze svůj subjektivní pocit, že„ jevil“ známky opilosti, na jehož základě k závěru, že žalobce a / dne 20. 2. 2015 v budově školy alkohol skutečně konzumoval dospět nelze. ⟪LB:lb_003⟫ - Jde-li o porušení pracovních povinností spočívající v nekonání přidělené práce a ve svévolném opuštění pracoviště v pracovní době dne 20. 5.2015, zde soud I. stupě uzavřel, že žalobce a/ se nemohl dopustit porušení pracovních povinností tím, že„ nevykonával přidělenou práci a tím, že v pracovní době svévolně opustil pracoviště“, neboť žalobce a/ byl dne 20. 2. 2015 uznán titul. příjmení zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce, a proto nebyl povinen konat práci ani zdržovat se v budově školy. Stejně tak konat práci a zdržovat se v budově školy nebyl dne 20. 2. 2015 povinen ani žalobce b/, který byl rovněž dne 20. 2. 2015 uznán práce neschopným, a to zpětně od 19. 2. 2015 s tím, že na závěru lékaře, že byl 20. 2. 2015 žalobce b/ pro svůj zdravotní stav práce neschopný nic nemění ani skutečnost, že pracovní neschopnost žalobce b/ byla následně dne 23. 2. 2015 po dohodě se žalobcem b/ lékařem zpětně stornována. ⟪LB:lb_004⟫ - Jde-li o intenzitu porušení pracovních povinností žalobcem a/ a b/ tím, že se dne 20. 2. 2015 odmítli podrobit zkoušce na přítomnost alkoholu v dechu a u žalobce b/ též tím, že uvedený den konzumoval v budově školy alkoholické nápoje soud I. stupně konstatoval, že porušení pracovních povinností na straně ani jednoho z žalobců nedosáhlo takové intenzity, která by žalovaného opravňovala k rozvázání pracovního poměru s nimi okamžitým zrušením. Jde-li o žalobce a/, zde konstatoval, že samotné odmítnutí dechové zkoušky na přítomnost alkoholu v dechu nelze považovat za porušení pracovních povinností zvlášť závažným způsobem za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by intenzitu tohoto porušení pracovních povinností zvyšovaly, např. že by žalobce a/ pracovní povinnosti porušoval opakovaně, že by měl špatný přístup k plnění pracovních úkolů, že by žalovanému svým jednáním způsobil škodu. Obdobným způsobem soud I. stupně hodnotil i intenzitu porušení pracovních povinností žalobcem b/, který pracovní povinnosti vedle toho, že odmítl dechovou zkoušku, porušil i tím, že v budově školy konzumoval alkohol (k čemuž se přiznal). Zde soud I. stupně navíc při posuzování intenzity porušení pracovních povinností konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, jak byl žalobce b/ dne 20. 2. 2015 požitím alkoholu ovlivněn a pokud ošetřující lékař žalobce b/ uvedený den ve cca 11.30 hodin při vyšetření žalobce b/ necítil z jeho dechu alkohol, muselo jít pouze o požití nepatrného množství alkoholu; navíc žalobce v řízení neprokázal, že by žalobce b/ alkohol v práci požíval opakovaně, na čemž nic nemění ani fotografie jeho kabinetu zachycující v něm množství různých lahví od alkoholu, ani oznámení dvou žáků školy zachycující jejich subjektivní názor, že žalobce b/ byl pod vlivem alkoholu ve výuce již dne 19. 2. 2015 (které nebylo s žalobcem b/ nijak řešeno ani projednáno).

S ohledem na uvedené skutečnosti proto soud I. stupně žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl a určil, že okamžitá zrušení pracovního poměru daná žalobci a/ a žalobci b/ dopisem žalovaného ze dne 20.2. 2015 jsou neplatná; o nákladech řízení bylo rozhodnuto s ohledem na jeho výsledek dle § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o.s.ř.

5. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný, který se závěry soudu I. stupně nesouhlasil. Soudu I. stupně vytýkal zejména to, že: ⟪LB:lb_001⟫ - nijak nezohlednil specifické postavení žalobců jakožto pedagogických pracovníků, na které je kladen nejen požadavek trestněprávní bezúhonnosti, ale též požadavek bezúhonnosti morální, ⟪LB:lb_002⟫ - že nezohlednil zákonnou fikci, podle které se na zaměstnance, který odmítne provedené dechové zkoušky na alkohol, hledí jako by byl pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, a následně chybně přenesl břemeno důkazní na žalovaného, ⟪LB:lb_003⟫ - se nijak nezabýval posouzením intenzity porušení tzv. pracovní kázně jakožto otázkou právní, která má zcela zásadní význam pro další rozhodování soudu, ⟪LB:lb_004⟫ - bez dalšího nezohlednil některé další významné skutečnosti, jako např. přiznání žalobce b/ k požívání alkoholu na pracovišti nebo skutečnost, že žalobci byli v kabinetu zamčeni, ⟪LB:lb_005⟫ - bez dalšího nepřihlédl k důkazům předloženým stranou žalovanou nebo důkazy strany žalované zpochybnil, jako např. řidičské záznamy žalobce a/, fotografii kabinetu žalobce b/, v němž byli žalobci při incidentu přistižení, písemné vyjádření žáků školy, svědecké výpovědi pracovníků žalované apod., a při hodnocení některých důkazů postupoval v rozporu s pravidly logického myšlení a důkazy dále hodnotil pouze samostatně a nikoli i v jejich vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, např. v případě řidičských záznamů žalobce a/, ⟪LB:lb_006⟫ - bagatelizoval závažnost situace, když např. bez dalšího došel k závěru, že množství alkoholu požité žalobcem b/, který se k jeho požití sám přiznal, muselo být jen nepatrné, a přikláněl se k výpovědi nedůvěryhodného svědka – žalobce b/, se kterým byl rovněž rozvázán pracovní poměr okamžitě z téhož důvodu, ⟪LB:lb_007⟫ - neposuzoval a nezabýval se dopady jednání žalobců na dobré jméno žalovaného, jakož ani na výchovu a vývoj žáků školy, a dále se nezamýšlel ani nad možnými obavami rodičů žáků školy ani nad riziky pro bezpečnost žáků v případě nepřítomnosti žalobců ve výuce, ⟪LB:lb_008⟫ - nebral v potaz okolnosti vystavení rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalobců, z nichž je zcela evidentní snaha o zhojení protiprávního jednání, a v této souvislosti ani nerespektuje závěry vyplývající z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, že zpětné vystavení rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nemá vliv na právní jednání učiněná před tímto rozhodnutím, ⟪LB:lb_009⟫ - zcela opomněl porušení prevenční povinnost oznámit překážku v práci zaměstnance bez zbytečného odkladu, kdy následně poté, co byli žalobci přistiženi při požívání alkoholu, zneužili svého tvrzeného práva ohledně dočasné pracovní neschopnosti.

V odvolání žalovaný zdůraznil zejména skutečnost, že soud přehlédl imperativy obsažené v § 106 odst. 4 písm. e/ zákoníku práce, který stanoví zákaz požívat alkohol na pracovišti (tedy v pracovní době i mimo pracovní dobu) a zákaz požívat alkohol v pracovní době, a opakovaně tak pominul, že i kdyby byli žalobci v pracovní neschopnosti, bylo jim nejen interní směrnicí žalovaného, ale i zákonem, zakázáno požíval alkoholické nápoje na pracovišti, a to i mimo pracovní dobu. Ve vztahu k žalobci a/ pak žalovaný upozornil na to, že soud I. stupně nijak nevysvětlil, z jakého důvodu vzal na základě výpovědi žalobce b/ (tj. osoby zainteresované na výsledku sporu a současně osoby, která v řízení prokazatelně uváděla nepravdivá tvrzení) za prokázáno, že žalobce a/ v předmětný den nekonzumoval alkoholické nápoje, když dalších 5 svědků, kteří byli incidentu přítomni, shodně vypovědělo, že oba žalobci jevili známky opilosti. Výhrady měl žalovaný též k závěru soudu I. stupně o tom, že i když bylo prokázáno, že žalovaný b/ v předmětný den v budově školy konzumoval alkoholické nápoje, muselo se s ohledem na výpověď svědka titul. jméno příjmení jednat o konzumaci minimální (tento závěr soudu I. stupně žalovaný označil za čirou spekulaci) a k tomu, že soud I. stupně pominul skutečnost, že oba žalobci byli v kabinetu před tím, než byli vyzváni k dechové zkoušce v kabinetu zamčeni, žalobce a/ navíc vyčkával za dveřmi v úmyslu se ukrýt, což významně dokresluje celou vzniklou situaci.

Za další pochybení soudu I. stupně žalovaný označil to, že nepřihlédl k § 20 zákona č. 67/2015 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, podle kterého je na oba žalobce za situace, kdy se odmítli podrobit dechové zkoušce, hledět tak, jako by pod vlivem alkoholu byli (zákonná fikce). Žalovanému proto nezbylo, než aby v řízení konzumaci alkoholu žalobci v budově školy v předmětný den, prokázal, což také učinil výpovědí 5 svědků, kteří byli incidentu přítomni, a též fotografiemi kabinetu žalobce b/, v němž k incidentu došlo.

Jde-li o pracovní neschopnost žalobců, zde žalovaný poukázal zejména na skutečnost, že ani jeden z žalobců nekontaktoval svého praktického lékaře ohledně svého zdravotního stavu před předmětným incidentem, ale až po něm, oba tak onemocněli současně bezprostředně poté, o byli přistiženi v budově školy při konzumaci alkoholu s tím, že tímto zjevně měli v úmyslu zhojit své předchozí protiprávní jednání, když navíc následující pracovní den začínaly jarní prázdniny, v jejichž průběhu neměli žalobci povinnost na pracoviště přijít vystavením pracovní neschopnosti by byli finančně kráceni. Jde-li o žalobce a/, žalovaný upozornil na to, že jeho praktický lékař titul. příjmení sídlí od budovy školy cca 3 km a v uvedený den ordinoval již od 6.00 hodin ráno (žalobci tedy nic nebránilo navštívit lékaře před začátkem pracovní doby), a pominul i to, že pracovní neschopnost byla žalobci vystavena, aniž by byl lékařem osobně vyšetřen. Žalobce tak má za to, že žalobce a/„ zneužil“ dobrodiní zákona ohledně možnosti uznat dočasnou pracovní neschopnost zpětně a toto zneužití práva nemůže požívat právní ochrany. Ve vztahu k žalobci b/ žalovaný upozornil na to, že ač soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce b/ nebyl dne 20. 2. 2015 v pracovní neschopnosti, neboť rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti bylo k žádosti žalobce b/ zrušeno, nevyvodil pro své rozhodnutí z tohoto zjištění žádné závěry, přesto, že na žalobce b/ bylo za dané situace nutno pohlížet tak, že uvedeného dne schopen konat práci byl. V neposlední řadě žalobce upozornil na to, že žalobci předmětný den nekontaktovali (ani osobně, ani telefonicky) nadřízeného ani žádného z kolegů ohledně zástupu ve výuce, na kterou se nedostavili (porušili tak povinnost zaměstnance vyplývající z § 301 zákoníku práce) a neoznámili zaměstnanci překážku v práci, ačkoli o ní věděli (§ 206 zákoníku práce) a poukázal též závěry, vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, týkající se zpětného uznání zaměstnance práce neschopným, jehož závěry lze dle žalovaného vztáhnout i na projednávaný případ.

Velmi obsáhle se žalovaný v odvolání věnoval otázce specifického postavení pedagoga a jeho dopadu na mravní výchovu žáků, které dle jeho názoru soud I. stupně při svém rozhodování nevěnoval pozornost. Uvedl, že z obecných zásad zákona o pedagogických pracovnících a školského zákona vyplývá, že pedagogický pracovník vykonává vedle vyučovací činnosti rovněž výchovně vzdělávací činnost, při níž jedná v souladu s pravidly slušnosti a občanského soužití s přihlédnutím k ochraně žáků před riziky poruch jejich zdravého vývoje, že chování učitele je vzorem pro žáky a rozvíjí etickou stránku osobnosti žáka, že základem pedagogické činnosti je mluvené slovo a osobní příklad učitele, jeho morální bezúhonnost, a že učitel svou prací, chováním a jednáním ovlivňuje morálku žáků (dalších generací), je pro ně morálním vzorem. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 550/2014).

Soud I. stupně dle žalovaného však specifické postavení žalobců jakožto pedagogů, kteří mají na starosti nezletilé žáky, jimž mají být příkladem, morálním vzorem a autoritou zcela přehlédl přesto, že k ohrožení mravní výchovy nezletilých dětí, žáků školy, ze strany žalobců, zejména však žalobce b/, došlo již tím, že žalobce b/ nejenže nebyl dne 20. 2. 2015 přítomen ve výuce v určeném čase, ale v danou dobu se věnoval požívání alkoholických nápojů, o čemž pracovníky žalované informovali právě žáci školy. Ti zároveň ve svém písemném vyjádření, které bylo žalovanou předloženo jako důkaz, uvedli, že obdobná situace nastala již předchozí den 19. 2. 2015 (žalobce b/ přišel do výuky dne 19. 2. 2015 pozdě a v silně podnapilém stavu, žáky neučil a byl dokonce vulgární, přičemž do poslední vyučovací hodiny ten den nedorazil vůbec, nijak nevyjádřil a tuto skutečnost nezohlednil). Dle žalovaného je zřejmé a alarmující, že žáci školy problematickou situaci vnímali a věděli, jaké činnosti se, zejména žalobce b/, místo výuky věnoval. O tom, že si žáci byli vědomi závažnosti situace svědčí také skutečnost, že své vyjádření sepsali do písemné podoby a jmenovitě jej také podepsali a adresovali přímo řediteli školy. Lze předpokládat, že by se pro takovýto postup nerozhodli v případě, že by se jednalo o první pochybení na straně žalobce b/. Svým jednáním tak zejména žalobce b/ nejen že ohrozil mravní výchovu žáků školy, ale ohrozil i reputaci a pověst žalované jakožto školského zařízení. Nad rámec výše uvedeného žalovaný poukazuje na skutečnost, že kromě toho, že byli žalobci pod vlivem alkoholu na pracovišti zaměstnavatele (lhostejno zda v pracovní době či mimo pracovní dobu – viz výše), žalobce a/ svého zaměstnavatele také slovně urážel a ohrožoval tak i výchovu nezletilých dětí.

V neposlední řadě se žalovaný v odvolání vyjádřil k intenzitě porušení povinností žalobci, pro které žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Uvedl, s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, soudu přísluší posouzení, zda zjištěné porušení pracovních povinností dosáhlo zákonem předvídané intenzity a výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, ale že je třeba k některým hlediskům přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení pracovní kázně v konkrétní věci. V této souvislosti pak soudu I. stupně vytkl, že nejenže nezohlednil specifické postavení žalobců jakožto pedagogů, ale že neprovedl ani hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobci (zde s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 367/03 upozornil na to, že ve vztahu k požívání alkoholických nápojů bylo s ohledem na dosavadní soudní praxi Ústavním soudem konstatováno, že se jedná o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem).

Soud I. stupně však dle žalovaného řádné posouzení intenzity porušení pracovních povinností ze strany žalobců neprovedl a řádné se mu nevěnoval, a to přesto, že posouzení této intenzity má zcela zásadní význam pro další rozhodování soudu. Soud prvního stupně pouze povrchně uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynuly žádné okolnosti, na základě kterých by bylo možno dojít k závěru, že odmítnutí dechové zkoušky a konzumace alkoholu dosáhlo takové intenzity porušení pracovních povinností, aby je bylo možno kvalifikovat jako zvlášť závažné porušení pracovních povinností (za takové okolnosti by mohlo být považováno opakované projednávání obdobného jednání zaměstnavatele se zaměstnancem bez jeho nápravy, špatný postoj zaměstnance k plnění pracovních úkolů pro toto jednání, negativní důsledky tohoto jednání, způsobení škody tímto jednáním apod.) s tím, že na tomto závěru nemohlo ničeho změnit ani oznámení žáků (neboť zachycuje subjektivní hodnocení stavu vyučujícího a toto jimi tvrzené porušení pracovních povinností zaměstnavatel se zaměstnancem neprojednal), ani předložené fotografie (neboť není zřejmé, co bylo obsahem lahví), ani záznamy řidiče (neboť se nevážou k projednávanému porušení pracovních povinností). Není tak zřejmé, jak soud I. stupně intenzitu porušení pracovních povinností v projednávané věci hodnotil, když v případě okamžitého zrušení pracovní poměru není nutné, aby k porušení pracovní kázně došlo opakovaně, a když v posuzovaném případě žalovanému vznikla nemateriální újma v podobě poškození jeho dobrého jména (rodiče žáků postup vedení školy, okamžité zrušení pracovních poměrů s žalobci, kvitovali, neboť šlo o jediný možný způsob, jak incident řešit, současně rodiče vedení školy informovali, že pokud by nebylo takto postupováno nebo pokud by se žalobci vrátili zpět do školy, žádali by o přestup svých dětí na jinou školu, neboť se obávají, jaký vliv by mohli tito pedagogové mít na výchovu a vývoj jejich dětí a k čemu všemu také mohlo v nepřítomnosti pedagogů ve třídě dojít). Je tedy nesporné, že jednání žalobců mělo negativní dopad na dobré jméno školy a nepřijetí opatření v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru s těmito pedagogy by mělo za následek také odliv studentů a snížení zájmu o studium na této škole. Soud se však těmito faktory nijak nezabýval a nezamýšlel se ani nad tím, co mohla nepřítomnost žalobců ve výuce způsobit, tedy k čemu všemu mohlo ve třídě plné žáků bez dohledu dojít. V této souvislosti dále žalovaný upozornil na to, že pokud by nevyužil svého práva ukončit pracovní poměr s žalobci jeho okamžitým zrušením a z incidentu vyvodil jiné (méně závažné) důsledky, jednalo by se o zlehčování situace a celého incidentu, který by tak mohl být ostatními pedagogy vnímán jako akceptovatelné jednání bez závažnějších následků; ostatní pedagogičtí pracovníci vyjádřili vedení školy podporu a souhlas s jeho postupem.

Žalovaný má tedy v kontextu veškerých jím tvrzených skutečností a navrhovaných důkazů za to, že okolnosti případu odůvodňují závěr, že po žalovaném jakožto zaměstnavateli nešlo spravedlivě požadovat, aby žalobce a/ ani žalobce b/ zaměstnával nadále nebo až do uplynutí výpovědní doby, neboť došlo k porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015).

6. Žalobce a/ se ve svém vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu I. stupně a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Žalobce a/ se velmi obšírně vyjádřil a argumentaci žalovaného v odvolání a zdůraznil zejména to, že žalovaný ve své argumentaci zcela opomíjí, že soud rozhodl v jeho neprospěch na základě pravidla o dělení důkazního břemena (neprokázání konzumace alkoholu v budově školy), přičemž hodnocení svědeckých výpovědí soudem je zcela přiléhavé, poněvadž žádný ze svědků nepotvrdil, že by ve škole alkohol konzumoval; někteří ze svědků sice popsali, že z jeho projevů usuzovali na ovlivnění alkoholem, avšak některé tyto projevy odpovídají jeho běžnému vystupování (výše zmíněná hlučnost či rozšafnost), jiné byly vyloučeny jinými výpověďmi (zarudnutí obličeje ani špatnou artikulaci na něm např. nepozoroval pan příjmení, který vypověděl, že ho téhož dne kolem poledne potkal). Dále uvedl, že podmínky pro nastoupení fikce požití alkoholu dle žalovaným zmiňovaného § 20 zákona č. 65/2017 Sb. nebyly naplněny (zákona fikci spojuje až s odmítnutím odborného lékařského vyšetření, nikoli již s odmítnutím dechové zkoušky), že ani fikce by nemohla založit důvod pro rozvázání pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, a že soud nijak nepochybil, pokud požadoval prokázání skutečné konzumace alkoholu na pracovišti po žalovaném. Zdůraznil, že dne 20. 2. 2015 byl objektivně zdravotně indisponován, proto vystavením pracovní neschopnosti nebyl„ fingován“ žádný stav, který by dne 20. 2. 2015 objektivně neexistoval, uvedeného dne proto nebyl povinen konat práci dle pracovní smlouvy a nemohl se dopustit porušení svých pracovních povinností tím, že nekonal výuku, ani tím, že opustil školu. Žalovaným citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se sp. zn. 21 Cdo 90/2021 a sp. zn. 21 Cdo 1954/2000 nemohou závěry soudu prvního stupně jakkoli zpochybnit, poněvadž skutkový stav v první uvedené věci vykazoval zásadní odlišnost od naší věci (minimálně v tom, že neexistovaly objektivní závěry o tom, že zdravotní stav zaměstnance mu bránil splnit zadaný úkol) a závěry v druhé uvedené věci odpovídaly na otázku, kdy začíná ochranná doba, během níž nebylo možné dát zaměstnanci platnou výpověď. Jde-li o hodnocení intenzity porušení pracovních povinností, poukázal na to, že soud I. stupně se nemusel blíže věnovat postavení učitele, jelikož samotné odmítnutí dechové zkoušky nemohlo být považováno za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Žalovaný navíc nemá pravdu, tvrdí-li, že soud neprovedl hodnocení intenzity porušení pracovní kázně, jelikož soud jasně uvedl, že pouhé odmítnutí dechové zkoušky nemohlo odůvodnit okamžité zrušení mého pracovního poměru, poněvadž vyžadovanou intenzitu porušení pracovní kázně nenaplňuje. V neposlední řadě zdůraznil i to, že přinejmenším v podáních ze dne 30. 10. 2015 a 16. 11. 2020 rozporoval, že by fotografie předložené žalovaným zachycovaly stav kabinetu žalobce b/, jak byl uspořádán dne 20. 2. 2015 v době, kdy se tam nacházel. Není tedy správný závěr soudu I. stupně, že mělo jít o nespornou skutečnost. Předmětné fotografie navíc nejsou datovány, byly pořízeny bez jeho přítomnosti, lahve mohly být takto nainstalovány právě pro účely pořízení fotografií, nehledě na to, že se nejednalo o kabinet žalobce b/, takže na jeho uspořádání a stav neměl žádný vliv.

7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodu podřaditelných pod § 205 odst. 2 písm. b/, d/, e/ a g/ o.s.ř., přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 2 věta první, § 212, § 212a o.s.ř.) a po doplnění skutkových tvrzení žalobců a/ a b/ a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem přistoupil žalovaný dopisem ze dne 20. 2. 2015, který byl žalobci doručen 2. 3. 2015 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, tj. v době před nabytím účinnosti zákona č. 205/2015 Sb. (dále jen„ zákoník práce“), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ o.z.“).

9. Podle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

10. Podle § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

11. Podle § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

12. Podle § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

13. Již v předchozích zrušovacích rozhodnutích odvolacího soudu bylo konstatováno, že okamžitá zrušení pracovního poměru ze dne 20. 2. 2015 splňují formální náležitosti dle § 60 zákoníku práce, že k nim žalovaný přistoupil ve lhůtě uvedené v § 58 odst. 1 zákoníku práce, že byla oběma žalobcům doručena do vlastních rukou dne 2. 3. 2015, a že žaloby na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru podané u soudu dne 30. 4. 2015, byly podány včas, tj. ve lhůtě dle § 72 zákoníku práce. odmítnutí dechové zkoušky na přítomnost alkoholu

14. V předchozím zrušovacím usnesení byla odvolacím soudem také vyřešena Otázka porušení pracovních povinností obou žalobců dne 20. 2. 2015 tím, že se odmítli podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v dechu byla již odvolacím soudem vyřešena v jeho předchozích zrušovacích usneseních tak, že to, že žalobci odmítli dechovou zkoušku (to, že dechovou zkoušku oba žalobci odmítli nebylo mezi účastníky sporné) nemůže být bez dalšího kvalifikováno jako zvlášť hrubé porušení pracovních povinností jen proto, že ho takto kvalifikoval zaměstnavatel (blíže viz odstavec 17 shora usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2018, č.j. 49 Co 336/2017-193, ve vztahu k žalobci a/ a viz odstavec 13 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2018, č.j. 49 co 337/2017-152, ve vztahu k žalobci b/). Na uvedeném závěru odvolací soud setrvání i nadále pouze dodává, že tím, že se žalobci odmítli podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v dechu, nelze na ně hledět tak, jako by pod vlivem alkoholu skutečně byli. Povinnost zaměstnance podrobit se orientační dechové zkoušce vyplývá z § 106 odst. 4 písm. i/ zákoníku práce, a vyplývá též z § 20 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, který upravuje stejně jako zákoník práce povinnost osob podrobit se orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření. Podle § 20 odst. 2 zákona č. 65/2017 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2021, v případě, že se osoba, která je povinna se orientačnímu vyšetření podrobit, orientační vyšetření, provede se odborné lékařské vyšetření a teprve až poté, co povinná osoba odmítne i toto odborné lékařské vyšetření, nastupuje žalovaným akcentovaná zákonná fikce, podle které, se v takovém případě na povinnou osobu hledí, jako by pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky byla. Pokud tedy žalobci odmítli orientační dechovou zkoušku na alkohol a současně neodmítli odborné lékařské vyšetření, k jehož absolvování nebyli ani žalovaným vyzvání (žalovaný nic v tomto směru v řízení netvrdil, ani nic takového z provedeného dokazování nevyplývá), nemohla výše uvedená zákonná fikce ve vztahu k jejich osobám nastoupit. Soud I. stupně proto nepochybil, pokud při svém rozhodování na žádného z žalobců z důvodu odmítnutí dechové zkoušky nepohlížel tak, jako by pod vlivem alkoholu dne 20. 2. 2015 v budově školy skutečně byl, nehledě na to, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru se v obou případech nestala přítomnost žalobců v budově školy pod vlivem alkoholu, nýbrž konzumace alkoholu v budově školy (závěr o konzumaci alkoholu žalobci v budově školy by navíc nebylo možno učinit ani v případě, nastoupila-li by výše uvedená fikce, neboť pouze na jejím základě by nebylo možno učinit závěr o tom, že žalobci alkohol konzumovali v budově školy).

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek § 237 o.s.ř. do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.