KSBR 70 CO 185/2021-51

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Michala Ryšky ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ o určení neplatnosti výpovědi smlouvy o nájmu, ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. července 2021, č. j. 33 C 70/2021-21,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi smlouvy o nájmu nemovité věci č. rok číslo spisová značka ze dne 17. 6. 2020 dané žalobkyni žalovaným dopisem ze dne 17. 2. 2021 (I. výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 600 Kč (II. výrok). Dospěl k závěru, že účastníci řízení uzavřeli dne 17. 6. 2020 smlouvu o nájmu nemovité věci, jejímž předmětem byl pozemek parcelní číslo o výměře 113,01 m2 v k. ú. část obce, územní celek, ve vlastnictví žalovaného, za jehož užívání se žalobkyně zavázala platit 29 840 Kč ročně a nájem byl sjednán na dobu určitou od 1. 6. 2020 do 31. 5. 2030. Ve smlouvě si účastníci sjednali, že žalovaný jako pronajímatel je oprávněn vypovědět nájem bez uvedení důvodu, kdy výpovědní doba činí 3 měsíce. Žalovaný nájemní smlouvu žalobkyni vypověděl dne 17. 2. 2021, kdy výpověď jí doručil dne 19. 2. 2021. Žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně jednoznačně specifikovala, že požaduje určení neplatnosti výpovědi smlouvy o nájmu a nikoli přezkum její oprávněnosti. Poté dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určovanou skutečnost lze uplatnit v jiném řízení, zejména v řízení o žalobě na plnění a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že zákon stanoví specifický způsob obrany proti neoprávněné výpovědi, který žalobkyně nevyužila.

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, která namítala, že osvědčila svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že není vedeno žádné řízení, v němž by se druhá strana domáhala stanovení povinnosti, ve kterém by soud byl povinen řešit otázku platnosti výpovědi jako otázku předběžnou. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a žalobě vyhověl v celém rozsahu.

3. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a uvedl, že žalobkyně nevznesla v zákonem stanovené lhůtě písemně námitky proti výpovědi, a proto jí zaniklo právo žádat soud o přezkum oprávněnosti této výpovědi.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 16. 3. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil neplatnost výpovědi smlouvy o nájmu nemovité věci č. rok číslo spisová značka ze dne 17. 6. 2020 dané žalobkyni žalovaným ze dne 17. 2. 2021. Uvedla, že žalovaný vypověděl bez udání důvodu smlouvu o nájmu nemovité věci ze dne 17. 6. 2020, na základě které žalobkyně užívala pozemek žalovaného parcelní číslo v k. ú. část obce, a to dopisem ze dne 17. 2. 2021, kdy výpovědní lhůta počala běžet dne 1. 3. 2021. Měla zato, že výpověď není po právu, neboť je v rozporu s občanským zákoníkem, když nájem byl sjednán mezi stranami na dobu určitou a možnost ji vypovědět bez udání důvodu měl pouze žalovaný, nikoli žalobkyně, proto je v tomto směru smlouva nevyvážená a ustanovení článku V. odst. 3 neplatné. Z tohoto důvodu je i výpověď neplatná, neboť není splněna podmínka uvedená v § 2290 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“). Naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 o.s.ř. spatřuje žalobkyně v tom, že bez požadovaného určení nelze prokázat, zda došlo k zániku smlouvy její výpovědí nebo je tento úkon neplatný. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, měl zato, že není vyloučeno, aby si strany ujednaly, že nájem je možné vypovědět i bez udání důvodu, a proto výpověď, která byla dána žalobkyni, je zcela v souladu s ust. § 2290 o.z. Soud prvního stupně žalobkyni u jednání dne 15. 6. 2021 vyzval, aby jednoznačně uvedla, zda se žalobou domáhá určení neplatnosti výpovědi či přezkumu její oprávněnosti, kdy žalobkyně k této výzvě uvedla, že se domáhá určení neplatnosti výpovědi. Poté soud rozhodl napadeným rozsudkem.

6. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 211/2021 je vedeno řízení mezi týmiž účastníky, v němž se žalobkyně domáhá určení neoprávněnosti výpovědi smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 24. 2. 2020, kdy předmětem nájmu je nebytový prostor v domě č. or. anonymizováno, adresa, k. ú. část obce na ulici ulice v obec, kdy s tímto prostorem funkčně souvisí pozemek parc. číslo v k. ú. část obce, který je předmětem smlouvy o nájmu nemovité věci uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 17. 6. 2020. Přestože oba prostory spolu funkčně souvisí, byla ohledně každého z nich (pozemku i nebytového prostoru v domě) uzavřena samostatná nájemní smlouva s odlišným obsahem. Je proto nepodstatné, jaký bude výsledek řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 211/2021.

7. Smlouvu o nájmu pozemku, který měl žalobkyni sloužit jako manipulační plocha funkčně související s nebytovým prostorem v domě č. or. anonymizováno, adresa, k. ú. část obce na ulici ulice v obec, posoudil odvolací soud jako smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019).

8. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2290 o.z. s ohledem na smysl a účel tohoto ustanovení chápat v širším smyslu. Neoprávněná výpověď bude proto i neplatná či zdánlivá výpověď (bez ohledu na naplněnosti výpovědního důvodu). Proto pokud soud v řízení zjistí, že je výpověď z nějakého důvodu neplatná či zdánlivá, rovněž žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi vyhoví, neboť ani taková výpověď nebyla dána v souladu se zákonem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017 ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 542/2019), kdy rozhodnutí se týkají přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu dle § 2290 o.z., ale jsou použitelné rovněž na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání podle § 2314 odst. 3 o.z.

9. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudky ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1509/2019) zdůraznil, že žaloba upravená v § 2314 o.z., je specifickou žalobou, definovanou v hmotněprávním předpise, jíž se může vypovídaná strana ve lhůtě tam stanovené bránit proti oprávněnosti výpovědi, a to jak ve vztahu k naplněnosti výpovědního důvodu, tak i neplatnosti a zdánlivosti výpovědi, žalobce nemusí v řízení prokazovat naléhavý právní zájem, podmínkou pro uplatnění žaloby je podání námitek (§ 2314 odst. 1 o.z.). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, uveřejněný pod číslem 105/ 2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozhodnutí v něm citovaná – dále též jen„ R 105/2020“) také vyplývá, že ustanovení § 2314 o.z. brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi byla posuzována v jiném řízení (a to i jako otázka předběžná); na rozdíl od neplatnosti či zdánlivosti právního jednání (výpovědi z nájmu), k nimž soud přihlédne kdykoliv.

10. V posuzovaném případě si strany v nájemní smlouvě uzavřené na dobu určitou (od 1. 6. 2020 do 31. 5. 2030) sjednaly možnost pronajímatele vypovědět nájemní smlouvu i bez uvedení důvodu, s výpovědní dobou tři měsíce. Výpověď pronajímatele nemusela obsahovat žádný výpovědní důvod, kdy takové ujednání je zcela v souladu s ust. § 2229, § 2309, § 2310 o.z., která jsou ustanoveními diapozitivními. Skutečnost, že nájemce neměl sjednánu možnost vypovědět smlouvu bez udání důvodu, nepovažuje odvolací soud za podstatnou, neboť žalobkyně jako nájemce ve smluvním vztahu s žalovaným jako pronajímatelem vystupovala jako podnikatel, kterému nesvědčí žádná zvláštní ochrana jako např. spotřebiteli, či nájemci bytu. Žalobkyně měla možnost pokusit se prosadit, aby stejné právo ve smlouvě náleželo i jí, případně aby žalovaný takové právo neměl, což neučinila, smlouvu uzavřela s vědomím toho, že žalovaný ji může kdykoliv vypovědět bez udání důvodu. Nemůže se nyní tento nedostatek snažit odstranit tvrzenou neplatností smluvního ujednání obsaženého v článku V. bodu 3 nájemní smlouvy. Navíc, i pokud by tomu tak bylo a stejné právo sjednané pro žalobkyni by nikterak nebránilo žalovanému vypovědět smlouvu bez udání důvodu.

11. Dle shora citované judikatury Nejvyššího soudu, pokud se žalobkyně dovolává neplatnosti výpovědi, lze vyhovět žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi s ohledem na závažné důsledky, které výpověď pro nájemce má, proto nájemci nic nebrání v tom, aby se neoprávněnosti výpovědi domáhal pouze s odkazem na její neplatnost, neboť je-li výpověď neplatná, je bez dalšího neoprávněná. Má-li soud pochybnosti, zda se žalobce skutečně domáhá určení neoprávněnosti výpovědi dle § 2314 o.z., je povinen tento nedostatek za součinnosti žalobce odstranit. V posuzovaném případě se žalobkyně od samého počátku řízení po celou jeho dobu domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu dle ust. § 80 o.s.ř., kdy naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v tom, že nelze jiným způsobem prokázat, zda došlo k zániku nájemní smlouvy výpovědí. Soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když i přes jednoznačná žalobní tvrzení vyzval žalobkyni, aby jednoznačně specifikovala, zda se žalobou domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, která v sobě zahrnuje i posouzení její platnosti nebo určení neplatnosti dle § 80 o.s.ř. K této výzvě učiněné u jednání před soudem prvního stupně dne 15. 7. 2021 žalobkyně setrvala na svých žalobních tvrzeních a uvedla (shodně jako v žalobě), že se domáhá určení neplatnosti výpovědi.

12. Podle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

13. Zákonnou podmínkou, bez jejíhož splnění nemůže žalobkyně s určovací žalobou uspět, je tedy existence naléhavého právního zájmu.

14. V žalobě žalobkyně uvedla k naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení pouze to, že jiným způsobem nelze prokázat, zda došlo k zániku nájemní smlouvy výpovědí či nikoliv, v řízení před soudem prvního stupně tato tvrzení nikterak nedoplnila a neučinila tak ani v odvolacím řízení. K jednání odvolacího soudu se žalobkyně ani její zástupce nedostavili, žalobkyně těsně před jednáním změnila právního zástupce, který souhlasil s jednáním odvolacího v jejich nepřítomnosti, čímž se vzdal možnosti být odvolacím soudem vyzván a poučen dle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. o tom, že skutečnosti, od nichž odvozuje žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení, považuje odvolací soud za nedostatečné.

15. Naléhavý právní zájem je u určovacích žalob dán jen tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Podle ustálené soudní praxe právní nejistota nájemce, zda nájem trvá, nemůže být vyřešena jen posouzením (ne) platnosti výpovědi z nájmu, ta představuje pouze předběžnou otázku pro závěr, zda je nájemcem a zda předmět nájmu (ne) užívá bez právního důvodu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1186/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 639/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3014/13)). Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobkyně dříve, než toto její postavení bylo porušeno, jejím cílem je tedy zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný pod číslem 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Navíc je nutno zohlednit existenci specifické žaloby dle § 2314 o.z., kterou se může nájemce ve lhůtě tam stanovené bránit proti oprávněnosti výpovědi, a to jak ve vztahu k naplněnosti výpovědního důvodu, tak i neplatnosti výpovědi a v tomto řízení žalobce nemusí v řízení prokazovat naléhavý právní zájem. Pokud měla žalobkyně k dispozici speciální žalobu, v níž mohla namítat neplatnost výpovědi, aniž by musela prokazovat naléhavý právní zájem, avšak tento nástroj nevyužila, nemůže mít i z tohoto důvodu na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť tímto způsobem by byl obcházen zákon.

16. Jelikož žalobkyně v průběhu řízení netvrdila žádné skutečnosti, ze kterých by vyplýval naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je rozsudek soudu prvního stupně zcela správný, a proto jej odvolací soud v souladu s § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně závislého výroku o nákladech řízení.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovanému přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti neúspěšné žalobkyni v částce 600 Kč, sestávající ze dvou paušálních náhrad nezastoupeného účastníka po 300 Kč dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhl. č. 254/2015 Sb. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. (písemně vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.