KSBR 70 CO 81/2022-385

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; Ing. jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o ochranu osobnosti, ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2022, č. j. 47 C 209/2019-269,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na omluvu žalovaného na členské chůzi Společenství vlastníků ulice a číslo, obec a na písemnou omluvu žalobkyni a jméno příjmení ve specifikovaném znění (I. výrok), na zaplacení částky 120 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy (II. výrok) a na zdržení se útoků, pomluv, obviňování, sledování, pronásledování, pohybu kolem bytu žalobkyně a urážek na cti (III. výrok). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému k rukám jeho zástupce částku 33 275 Kč (IV. výrok) a státu 1 160 Kč (V. výrok).

2. Soud prvního stupně v řízení o žalobě na ochranu osobnosti, podané pro tvrzené dlouhodobé pronásledování a urážení žalobkyně žalovaným, zjistil, že mezi účastníky, kteří bydlí ve stejném domě, byly minimálně do ledna 2021 velmi konfliktní vztahy, které musela opakovaně řešit i policie a úřad městské části v reakci na oznámení žalovaného a zejména žalobkyně. Řízení o přestupku proti občanskému soužití ze dne 16. 4. 2018 bylo poté, co policie přestupek oznámila s tím, že podezřelými jsou oba účastníci, mezi kterými se udála vzájemná slovní rozepře s vulgarismy (když žalovaný měl žalobkyni nazvat kurvou a ta jeho dědkem plesnivým), zastaveno s tím, že skutek není přestupkem a jde o dlouhodobé konflikty mezi účastníky bez charakteru přestupku. Žalobkyně volala na žalovaného polici i dne 27. 4. 2019, ten na ni naopak podal dne 10. 6. 2019 oznámení o přestupku a ta na něj a na další tři osoby (jméno anonymizována dvě slova jméno příjmení a anonymizováno jméno příjmení) trestní oznámení za tvrzenou lživou výpověď v přestupkovém řízení. Dne 2. 5. 2019 byla policie přítomna setkání účastníků na chodbě domu, účastníci se začali ihned napadat a byli policií poučeni, ať se již spolu nebaví. Řízení o přestupku, kterého se měl žalovaný dopustit tím, že dne 12. 3. 2020 urazil žalobkyni slovy„ ty patříš do blázince, kurvo, naser si“, bylo zastaveno, neboť skutek nebyl prokázán. Ke sporům mezi účastníky byli těmito orgány dotazováni i další obyvatelé domu a měli na konflikty různé názory. příjmení jméno příjmení před úřadem městské části vypovídala o tom, že žalovaný každého (i ji) šmíruje, jméno příjmení naopak řekla policistům, že žalobkyně útočí na žalovaného a ten se jí snaží vyhýbat, ale žalobkyně jej vyhledává. jméno příjmení uvedla policistům, že žalobkyně rýpe do všech a do všeho, a anonymizováno jméno příjmení (předsedkyně výboru společenství) policistům sdělila, že žalobkyně provádí žalovanému schválnosti, které žalovaný psychicky nezvládá. příjmení příjmení (bývalý předseda výboru společenství) policistům sdělil, že u žalobkyně se jedná o velice problémovou osobu, tzv.„ sběračku“, o které byly na schůzích neustále vedeny rozhovory o zabírání prostoru v domě, kde si žalobkyně shromažďovala na chodbách domu nalezené věci, a žalovaný se jako správce domu snaží v domě udržovat pořádek, a proto má s žalobkyní problémy. jméno příjmení policistům sdělil, že problémová je v domě žalobkyně a nikoli žalovaný, který v domě udržuje pořádek a má neustále problémy s žalobkyní jako tzv.„ sběratelkou“, která v domě shromažďuje nepořádek. Došlo dokonce k sepisu petice k ochraně žalovaného před žalobkyní, podpisová listina je asi s 16 podpisy a je v ní uvedeno, že žalovaný je slušný a obětavý člověk, který se s plným nasazením stará o dům, přičemž podepsaní se vymezují proti dlouhodobému osočování žalovaného žalobkyní.

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přes poučení o procesních břemenech žalobkyně svá procesní břemena neunesla. Neprokázala, že ji žalovaný sledoval a pronásledoval, šmíroval za dveřmi jejího bytu, sledoval ji z okna, verbálně napadl na schůzi domu dne 28. 11. 2019 slovy„ Držte hubu!“, dne 13. 12. 2019 jí řekl„ naser si!“, dne 14. 1. 2020 ji nazval hajzlem, dne 15. 12. 2016 ji ohrožoval napřaženou pěstí a řval„ Ty kurvo, já ti takovou švihnu“, dne 16. 4. 2018 na ni se zdviženou pěstí řval„ Ty kurvo, já tě zmlátím, ty kurvo nejsi normální a patříš do blázince!“ a že ji nazval udavačkou. Neunesla břemeno tvrzení o neustálém stalkingu, neboť jediné konkrétní chování popsala ke dni 10. 8. 2021 tak, že žalovaný na ni měl civět, když stála na protějším chodníku v rozhovoru se dvěma pejskaři a žalovaný se zastavil, civěl, a když odcházel, tak se otáčel. K prokázání nenavrhla důkaz, neboť nechtěla, aby byla paní příjmení vyslechnuta jako svědkyně tvrzeného skutku, přičemž takový skutek by ani nebyl způsobilý zasáhnout do osobnosti žalobkyně. Ohledně toho, že dne 7. 1. 2021 měl žalovaný přijít za žalobkyní, že ve sklepě nemá co dělat, křivě ji obvinil, že mu vykradla sklep, a šel si ověřovat k jméno příjmení, zda má od ní žalobkyně půjčený sklep, žalobkyně neoznačila žádný důkaz (nechtěla, aby byla paní příjmení v řízení vyslechnuta). Procesní břemena neunesla ani ohledně toho, že žalovaný se objeví před dveřmi, kdykoli žalobkyně něco nakládá do auta, a šmíruje, neboť nespecifikovala jediný případ a v řízení nechtěla výslech Ing. jméno příjmení. příjmení jméno příjmení před přestupkovým orgánem o šmírování žalovaným je neurčitá a jmenovitě se týká jen její osoby. Ve vztahu k tvrzení žalobkyně o tom, že se žalovaný pohyboval v červenci 2017 v chodbě, kde žalobkyně bydlí, našel u výtahu batoh její dcery a ten se pokusil odcizit, dovodil soud prvního stupně, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že šlo o projev sledování, neboť přítomnost žalovaného na chodbě při kontrole společných prostor byla projevem výkonu jeho práce údržbáře. Ve vztahu ke sledování z okna neunesla žalobkyně břemeno tvrzení, kdy ji žalovaný z okna sledoval, a vágní výpověď jméno příjmení, že o sledování ví, bez specifikace zdroje vědomosti i frekvence a doby sledování nelze považovat za dostačující, přičemž navíc prosté dívání se z okna nelze považovat za objektivně způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobkyně.

4. Žalobkyně dále neunesla břemeno tvrzení ani důkazu, kdy a komu ji žalovaný pomluvil v domě a jeho okolí, že venku sbírá věci, které skladuje v domě. Navržený důkaz výpovědí svědků příjmení příjmení a jméno jméno směřoval toliko k prokázání tvrzení, že žalobkyně věci skladuje v garáži a ne v domě, nikoli k prokázání tvrzení o údajných pomluvách. Jejich výslech ani výslech anonymizováno jméno příjmení nebyl proveden ani proto, že hypotetický výrok nebyl objektivně způsobilý zasáhnout do práva na ochranu osobnosti žalobkyně. Žalobkyně sama přiznává, že sbírá venku věci i z prostoru vedle kontejneru, věci položené na kontejneru a věci ze skládek, přičemž místo, kde pak sesbírané věci skladuje, není z hlediska dotčení osobnostních práv podstatné, neboť podstatou je zde sbírání věcí u popelnic a ze skládek, nikoli místo jejich návazného skladování. Jde-li o výpověď žalovaného na policii a před úřadem městské části, že žalobkyně věci skladuje ve sklepních prostorách v dílně, šlo o specifický typ zásahu, spočívající ve výroku v řízení před orgány veřejné moci, u něhož je tradičně neoprávněnost vyloučena s poukazem na institut zákonné licence s výhradou excesu, který však nelze obsahem ani formou sdělení vysledovat. Výrok byl nadto svou podstatou pravdivý. I proto soud pro nadbytečnost neprovedl výslech svědka příjmení jméno. Ohledně tvrzení, že žalobkyně má poměr s policistou a svítí v bytě do rána, žalobkyně neunesla procesní břemena tvrzení ani důkazu a navíc sama uvedla, že svítí do tří hodin. Neprokázala ani, že ji žalovaný obvinil nepravdivě z krádeže kočáru a že ji při rekonstrukci bytu v roce 2016 křivě obvinil před panem příjmení, že mu ukradla obkládačky, neboť výslech tohoto svědka nenavrhla. Právě tak neprokázala, že ji žalovaný verbálně napadl na schůzi domu 28. 11. 2019 slovy„ Držte hubu!“, neboť nenavrhla žádný důkaz. Důkaz neoznačila ani ke svému podezření, že jí žalovaný do sklepní kóje naházel staré špinavé zavařovací sklenice, k dopisu obviňujícímu ji z krádeže nákupního vozíku z Penny marketu a k tomu, že jí žalovaný strčil do zámku bytových dveří kancelářskou sponku. Totéž se týká jejích dalších tvrzení, že ji žalovaný v prosinci 2019 přivíral ve dveřích výtahu, že dne 13. 12. 2019 byl její pes napaden psem žalovaného a žalovaný jí řekl„ příjmení si!“ a že 14. 1. 2020 ji žalovaný před paní příjmení nazval hajzlem (nenavrhla ani její výslech). Žalovaný není pasivně věcně legitimován za výroky lékařky anonymizováno jméno příjmení na adresu žalobkyně, obsažené v její zprávě, přičemž nedošlo ani ke zproštění povinnosti mlčenlivosti této lékařky, a proto nemohl být proveden její výslech. Žalobkyně dále neprokázala, že by žalovaný po celém domě rozšířil pomluvu, že jej žalobkyně nařkla z krádeže ve společenské místnosti v suterénu domu a seznámil s tím přítomné na schůzi dne 28. 11. 2019, neboť k prokázání navrhla jen listinné důkazy, z nichž její tvrzení neplynou. Z výpovědi jméno příjmení před úřadem městské části totiž naopak plyne, že jí žalobkyně sdělila, že žalovaný musel v místnosti něco ukrást, a Mgr. jméno příjmení uvedla, že má verzi žalobkyně asi jen přímo od ní. Jde-li o tvrzení žalobkyně, že ji žalovaný pomluvil na policii a na úřadu městské části, že jej obvinila z krádeže, pak ani žalobkyně netvrdí, že by žalovaný uvedl nepravdu, tedy že ho policie neinformovala o tom, že ho žalobkyně obvinila z krádeže ve společenské místnosti. Žalobkyně neprokázala, že ji žalovaný v době rekonstrukce jejího bytu dne 15. 12. 2016 ohrožoval napřaženou pěstí a řval„ Ty kurvo, já ti takovou švihnu!“, neboť výslechem navržených svědků jméno příjmení a jméno příjmení nebyl takový skutek zjištěn a z výslechu jméno příjmení navíc vyplývá, že i žalobkyně nadávala žalovanému. Žalobkyně neprokázala ani to, že jí dne 16. 4. 2018 žalovaný hrozil se zdviženou pěstí slovy„ Ty kurvo, já tě zmlátím, ty kurvo nejsi normální a patříš do blázince!“ a že ji nazval udavačkou, neboť výslechem dalších navržených svědků jméno příjmení a jméno příjmení nebyl takový skutek zjištěn a z výslechu svědka jméno příjmení navíc vyplývá, že i žalobkyně se s žalovaným dohadovala. Neprokázala dále, že ji žalovaný dne 12. 3. 2020 verbálně napadl slovy„ Ty kurvo, ty patříš do blázince! příjmení si!“, neboť k prokázání svého tvrzení neoznačila žádný důkaz.

5. S poukazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu k otázce svépomocné satisfakce (autosatisfakce) za zásah do práva na ochranu osobnosti soud prvního stupně rovněž dovodil, že i kdyby byly vulgarismy žalovaného prokázány, poskytla si žalobkyně na úkor zájmů žalovaného satisfakci svépomocí sama návazným označováním žalovaného řadou dehonestujících výrazů (např. dědek plešatej, impotent, výroky o propastném intelektovém rozdílu mezi ní a žalovaným, o tom, že žalovaný je pro žalobkyni méně než vzduch, je patologický lhář, nevychovaný jedinec, stařec, který sotva stojí na nohou, ožralý údržbář), včetně veřejné prezentace své verze událostí umístěním na nástěnku domu či na shromáždění SVJ. Žalobkyni se rovněž již dostalo satisfakce od žalovaného, který při podání vysvětlení na polici uznal svoji chybu, že žalobkyni vulgárně oslovuje. V souhrnu by tak v případě neoprávněného zásahu žalovaného do osobnosti žalobkyně došlo k dostatečně účinnému zadostiučinění pro žalobkyni. Žalobkyně se dále nemůže domáhat omluvy ve prospěch třetí osoby (paní příjmení) a nejsou splněny ani předpoklady pro úspěch zdržovacího nároku, neboť žalobkyně sama opakovaně uvedla, že žalovaný již není údržbářem a má klid, že se již nepohybuje kolem jejího bytu (tedy reálně nehrozí opakování zásahu v budoucnu). Soud prvního stupně dále zdůvodnil, proč pro nadbytečnost neprovedl další navržené důkazy (psychologické a psychiatrické vyšetření účastníků soudním znalcem, trestní rozsudek ve věci obžalovaného jméno příjmení, v níž byla žalobkyně poškozenou, žalobkyní stvrzovanou petici sepsanou na podporu žalovaného, výslech svědka příjmení, že mu žalovaný sprostě vynadal a šikanoval jej).

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny vyhověním žalobě, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl veškeré žalobkyní navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, zejména výslechy navržených svědků. Uvedla, že za svědky označila např. paní jméno příjmení nebo paní příjmení, avšak měla za to, že její skutková tvrzení jsou již prokázána zejména listinami (protokoly od policie a přestupkového orgánu), a proto se nechala fakticky vmanipulovat do odpovědi, že„ žádný důkaz nenavrhuje“. Nesouhlasila s tím, že si již sama poskytla mnohonásobnou satisfakci opakovanými dehonestujícími výrazy na adresu žalovaného. Namítla, že jí nešlo o odvetu za vulgární výroky žalovaného, ale o vrácení žalovaného do mezí běžné lidské slušnosti, čehož mohla dosáhnout jedině jeho mluvou. Satisfakcí není ani projevení neadresné lítosti žalovaným před policejním orgánem. Soud prvního stupně nerespektoval princip proporcionality, neboť nelze dát rovnítko mezi označením„ kurva“ a„ plešatý dědek“. Nelze připustit, aby bylo satisfakce dosaženo tím, že uražený urazí na oplátku urážejícího, přičemž navíc označení„ plešatý dědek“ není skutkové tvrzení, nýbrž nijak přehnaně dehonestující hodnotící úsudek. Nesouhlasila ani s tím, že by část jednání žalovaného byla kryta okolností vylučující neoprávněnost zásahu. Nesouhlas s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně žalobkyně vyjádřila také v příloze podaného odvolání (ve které soudci soudu prvního stupně vytkla např. i to, že jí neposkytl pomoc při silném záchvatu paniky, který v důsledku tíhy zamítavého rozsudku utrpěla) a v rozsáhlém doplnění odvolání. Brojila i proti výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že nereflektuje, že si žalovaný tyto náklady způsobil sám jednáním, které mu bylo minimálně zčásti prokázáno.

7. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedl, že žalobkyně přes poučení soudu výslovně uvedla, že na výslechu některých svědků netrvá, a bylo plně v dispozici žalobkyně navrhnout, jaké důkazy mají být provedeny. Není pravdou, že by ji v tomto směru soud prvního stupně k čemukoli zmanipuloval či donutil. Ve věci byla slyšena řada svědků a z provedeného dokazování vyplynulo, že se žalovaný nedopustil žádného jednání, které by vyžadovalo satisfakci za zásah do osobnostních práv žalobkyně. Žalobkyně již navíc docílila svépomocné satisfakce a nijak se netajila tím, že žalovaného také několikrát urazila a nelichotivě se o něm vyjadřovala dehonestujícím způsobem. Žalobkyně na žalovaného neustále podává různé podněty, přičemž ani v jednom případě nebyl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku či trestného činu.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nutno upřít jakoukoli důvodnost.

9. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který adekvátně skutkově zhodnotil i právně posoudil, a současně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Primárně lze proto odvolacím soudem na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně odkázat a ke zdůraznění jeho věcné správnosti uvést následující:

10. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000). V důsledku uplatnění projednací zásady tak mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky. Nesplnění takové povinnosti má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil.

11. U údajných skutků žalovaného, ohledně kterých žalobkyně (přes poučení soudu prvního stupně o svých procesních povinnostech a břemenech s nimi spjatých) řádně a konkrétně nesplnila svou procesní povinnost tvrzení, respektive k prokázání nenavrhla žádné důkazy, je bez dalšího zcela správný závěr soudu prvního stupně o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně takového okruhu tvrzených neoprávněných zásahů žalovaného do práva na ochranu osobnosti žalobkyně (§ 81 o. z.). Ohledně těch vymezených skutků, k nimž žalobkyně po poučení důkazní návrhy k prokázání učinila (a soud prvního stupně příslušné důkazy provedl), odvolací soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) argumentačně přesvědčivě vypořádal s tím, proč nebyla existence údajných neoprávněných zásahů žalovaného do práva na ochranu osobnosti žalobkyně prokázána. Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů, § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019). Skutkové závěry soudu prvního stupně, činěné v rámci volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), se nikterak nepříčí zásadám logiky a nelze v nich spatřovat prvky svévole.

12. Vytýká-li žalobkyně soudu prvního stupně neprovedení výslechů některých svědků, nutno odvolacím soudem akcentovat, že dle obsahu protokolu o jednání ze dne 19. 11. 2021 jako veřejné listiny tyto důkazy provádět nechtěla a soud prvního stupně neměl v podmínkách projednací (nikoli vyšetřovací) zásady, ovládající občanské soudní řízení sporné, žádný důvod nahrazovat v tomto směru chybějící procesní aktivitu žalobkyně, která přitom byla soudem prvního stupně o svých procesních povinnostech a následcích jejich nesplnění poučena již usnesením ze dne 26. 7. 2021, č. j. 47 C 209/2019-124 Odvolací soud hodnotí jako naprosto účelové a neopodstatněné tvrzení žalobkyně, že měla být k nenavržení důkazů soudem prvního stupně vmanipulována, neboť takové ničím nepodložené tvrzení zcela neguje zásadu vigilantibus iura, dle které práva náležejí bdělým, jejímž výrazem je právě i § 101 o. s. ř. Takové nepodložené tvrzení žalobkyně je v rozporu nejen s protokolem z jednání jako veřejnou listinou a vyjádřením žalovaného k odvolání žalobkyně, ale ve vzájemné souvislosti i s faktem, že žalobkyně si při výslechu (jiných) slyšených svědků u jednání soudu prvního stupně dle autentických zvukových záznamů a doslovných přepisů v žádném ohledu nepočínala submisivně a manipulovatelně, ba právě naopak vystupovala natolik razantním způsobem, že musela být soudem prvního stupně korigována, aby nekladla kapciózní či sugestivní dotazy. Nelze proto rozumně dospět k závěru, že soud prvního stupně neposkytl v řízení žalobkyni adekvátní procesní prostor k uplatňování jejích procesních práv a povinností, respektive že by ji jakkoli krátil v jejím právu na spravedlivý proces, což se týká i otázky navržených a neprovedených důkazů, neboť soud prvního stupně se s důvody, pro které je opodstatněně neprovedl, pečlivě vypořádal, na což odvolací soud pro stručnost plně odkazuje.

13. Ohledně prokázaných výroků žalovaného, učiněných před orgány veřejné moci, tedy ohledně výpovědi žalovaného na policii a před úřadem městské části, soud prvního stupně zcela přiléhavě a v souladu s ustálenou judikaturou (z mnoha např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem) aplikoval institut zákonné licence, vylučující obecně neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti s výhradou excesu, k němuž zde z hlediska povahy ani intenzity výroků nedošlo.

14. Právě tak lze aprobovat závěr soudu prvního stupně, mající oporu rovněž v citované judikatuře (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 157/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 22/2004), že i pokud by k vulgaritám žalovaného vůči žalobkyni došlo, žalobkyně si již pro účely § 2951 odst. 2 o. z. poskytla dostatečnou svépomocnou satisfakci (autosatisfakci) svými následnými četnými a opakovanými urážlivými výpady na žalovaného. Podstatou této judikatorní konstrukce přitom není žádné soudní schvalování urážek či přispívání k úpadku všeobecné mravnosti, jak snad žalobkyně v odvolání naznačuje, nýbrž zohlednění faktu, že osoba dotčená zásahem si poskytla zadostiučinění svým jednáním sama, právě pro účely absence potřeby jiné formy satisfakce. Tento judikatorní přístup je velmi kladně přijímán i respektovanými právními autoritami (viz např. Hajn, P. Právníkovy fejetony aneb PF. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 159 a násl.).

15. Správné jsou i závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně není aktivně legitimována k ochraně osobnosti jméno příjmení jako třetí osoby (zjevně zde nejde o případ podřaditelný pod § 78 odst. 2, § 82 odst. 2 či § 83 o. z.) a že nejsou splněny předpoklady pro uplatnění zdržovacího (negatorního) nároku (§ 82 odst. 1 o. z.) ani z toho důvodu, že za situace, kdy žalovaný již nevykonává svou funkci údržbáře v domě, v souvislosti s jejímž výkonem se tvrzené střety měly odehrávat, nedochází k opakování zásahů a reálně nehrozí obava z jejich opakování.

16. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř., a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení i náhradě nákladů vzniklých státu (svědečné), o kterých soud prvního stupně správně rozhodl z hlediska základu (§ 142 odst. 1, § 148 odst. 1 o. s. ř.) a správně je i vyčíslil, přičemž ohledně náhrady nákladů řízení žalovanému nejsou dány žádné důvody pro případnou aplikaci § 150 o. s. ř. Účelem zákonné povinnosti k náhradě nákladů řízení není trestání ve věci neúspěšné žalobkyně, nýbrž kompenzace nákladů, které byl žalovaný v důsledku na něj podané žaloby při svém právním zastoupení nucen v řízení vynaložit, přičemž zde rozumně není dán žádný relevantní a výjimečný důvod (důvod zvláštního zřetele hodný), pro který by bylo spravedlivé mu náhradu takto vzniklých nákladů odepírat.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení (ohledně kterých není rovněž dán žádný důvod pro případnou aplikaci moderačního práva dle § 150 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že neúspěšná žalobkyně je k jejich náhradě povinna úspěšnému žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Výše žalovaným v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů řízení činí 8 228 Kč a sestává z odměny za zastoupení u 2 úkonů právní služby á 3 100 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 AT se 2 režijními paušály á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), vše s náhradou za daň z přidané hodnoty 1 428 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Nesplní-li povinná řádně a včas povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu (exekuce) rozhodnutí.