KSBR 74 CO 102/2021-293

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M. ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. příjmení příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa anonymizováno obec, ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení, ml., ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 3. 2021, č. j. 6 C 242/2017-256,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 8. 2017 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku mění tak, že žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 80 000 Kč od 23. 10. 2014 do 21. 8. 2017, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 82 281,50 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, mění tak, že

a) Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v

Hodoníně náklady řízení vzniklé státu ve výši 128,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

b) Žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně náklady řízení vzniklé státu ve výši 728,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 687,20 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 10. 2014 do zaplacení (I. výrok), nahradit žalobci náklady řízení ve výši 117 545,37 Kč (II. výrok) a České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení vzniklé státu ve výši 856,70 Kč (III. výrok).

2. Ve vztahu k předmětné platbě ve výši 80 000 Kč, která byla dne 22. 10. 2014 odepsána z bankovního účtu jméno příjmení na účet žalovaného, soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že mezi jméno příjmení a žalovaným nebyl uzavřen žádný závazkový vztah. Tvrzení žalovaného o uzavření smlouvy o zápůjčce neměl i přes opakovaná poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za prokázaná. Žalobou uplatněný nárok proto v souladu s žalobou po právní stránce posoudil jako bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovodil proto povinnost žalovaného vrátit žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, žalovanou částku, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, počítaným ode dne následujícího po odepsání částky z účtu jméno příjmení. Obranu žalovaného v podobě uplatněného zápočtu částky 105 000 Kč za ustájení a péči o koně ve vlastnictví jméno příjmení v období 28. 5. 2015 do 31. 12. 2015 shledal nedůvodnou. Dospěl k závěru, že mezi jméno příjmení a žalovaným došlo konkludentně k uzavření inominátní smlouvy, na základě které byla jméno příjmení oprávněna mít bezplatně ustájené své tři koně Cargo, Lynda a Lejdy (minimálně) v měsících květen až prosinec roku 2015 ve stáji žalovaného, s tím, že žalovanému (synallagmaticky) vzniklo právo tyto koně využívat v rámci provozované agroturistiky. Soud prvního stupně proto uzavřel, že jméno příjmení se na úkor žalovaného nijak bezdůvodně neobohatila a obranu žalovaného tak považoval za vyvrácenou. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu vyplacením svědečného rozhodl dle § 148 o. s. ř.

3. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že nesplnil svoji poučovací povinnost dle ustanovení § 118a o. s. ř., když žalovaného nepoučil o svém závěru o neprokázání započtení pohledávky ve výši 105 000 Kč vůči žalobou uplatněnému závazku ve výši 80 000 Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uvedl, že účelem poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a o. s. ř. je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl teprve z nepříznivého (překvapivého) rozhodnutí, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Konstatoval, že jej soud prvního stupně poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. pouze o tom, že je povinen prokázat kdy a mezi kým byla uzavřena smlouva o půjčce a co bylo jejím obsahem. Dle žalovaného rozsudek dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil se závěrem, že částka 80 000 Kč v daném případě představuje bezdůvodné obohacení. S velkou pravděpodobností totiž byla mezi jméno příjmení a žalovaným uzavřena ústní smlouva o zápůjčce. Poukázal na předchozí usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020, č. j. 74 Co 77/2019-125, ve kterém odvolací soud vedl soud prvního stupně v této věci ke zjištění, kdo zadal příkaz k úhradě částky 80 000 Kč ve prospěch účtu žalovaného a z jakých důvodů. Tuto skutečnost však dle žalovaného jméno příjmení neosvětlila, když vypověděla, že příkaz k úhradě s určitostí nezadávala. Žalovaný považoval za nevěrohodné, že by si této platby odepsané z jejího účtu nevšimla. Z následné pasivity jméno příjmení žalovaný dovozoval, že se nemohlo v daném případě jednat o bezdůvodné obohacení. To vše za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že jméno příjmení běžně bezúročně půjčovala žalovanému finanční prostředky. Zopakoval, že paní příjmení jméno příjmení příjmení (dále jen„ jednatelka žalovaného“) nebyla osobou zadávající platbu ze dne 22. 10. 2014. Dle žalovaného jméno příjmení po vyhrocení vzájemných vztahů účelově„ mlží“ ohledně příkazu k úhradě částky 80 000 Kč ze dne 22. 10. 2014 a křivě jej označuje za plnění bez právního důvodu. Hodnocení výpovědi jméno příjmení ze strany soudu prvního stupně jako vnitřně konzistentní a logické a výpovědi jednatelky žalovaného jako vnitřně rozporné, vyhýbavé a liknavé, označil za nesprávné, stejně jako závěr, že platbu provedla jednatelka žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl žalovaný za to, že jednatelka žalovaného uzavření smlouvy o zápůjčce nepopřela. Závěr soudu prvního stupně o nesplnění notifikační povinnosti označil rovněž za neodpovídající, neboť vychází z předešlé již neúčinné právní úpravy. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobce se v replice k odvolání žalovaného ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i hodnocením jednotlivých důkazů. Zdůraznil, že žalovaný si byl od počátku vědom skutečnosti, že přijetí žalované částky 80 000 Kč bylo plněním bez právního důvodu. Tato skutečnost dle žalobce nepochybně vyplývá z listiny ze dne 11. 12. 2017, ve které sama jednatelka žalovaného předmětné plnění označila za bezdůvodné obohacení. Argumentaci žalovaného k této otázce tak žalobce považuje za irelevantní a účelovou. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek, jako věcně správný, potvrdil.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné pouze částečně, a to z jiných, než jím uváděných důvodů.

6. Ve vtahu k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení se žalovaný v podaném odvolání domáhal fakticky jiného (opačného) hodnocení provedených důkazů.

7. Byť to žalovaný nenamítal, odvolací soud nepřehlédl, že ho soud prvního stupně po provedení dokazování výslechem jednatelky žalovaného (jednání dne 23. 3. 2021) řádně nepoučil, že soud nemá ani po jejím výslechu za prokázané uzavření smlouvy o zápůjčce. Odvolací soud proto toto pochybení napravil a žalovaného u jednání dne 30. 11. 2022 opětovně poučil, že uzavření zápůjčky nemá za prokázané a vyzval jej k případnému dalšímu označení důkazů o jejím uzavření. Žalovaný po poučení uvedl, že již další důkazy navrhovat nebude.

8. Na tomto podkladě odvolací soud souhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně provedl ve věci precizní dokazování, přičemž důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech adekvátně hodnotil.

9. Zcela precizně soud prvního stupně hodnotil i věrohodnost (rozporných) výpovědí jméno příjmení a jednatelky žalovaného, to vše na podkladě možnosti bezprostředně vnímat obě výpovědi a ve vzájemných souvislostech s ostatními zjištěnými skutečnostmi.

10. Byť žalovaný nesouhlasí se závěrem, že nebyla zjištěna jím tvrzená smlouva o zápůjčce, skutečností zůstává, že nelze z žádného soudem prvního stupně provedeného důkazu (ani z výpovědi jednatelky žalovaného) objektivně takový závazkový vztah dovodit.

11. Nadto žalobce správně poukazoval na přípis ze dne 11. 12. 2017, ve kterém sama jednatelka žalovaného označovala předmětné plnění jako bezdůvodné obohacení.

12. Pro stručnost odvolací soud co do skutkových zjištění v plném rozsahu odkazuje na odpovídající a podrobné odůvodnění soudu prvního stupně.

13. Žalovaný při své argumentaci dostatečně nezohledňuje objektivní povahu bezdůvodného obohacení. Vyplynulo-li z dokazování, že z účtu jméno příjmení odešla dne 22. 10. 2014 na účet žalovaného částka 80 000 Kč, aniž by žalovaný prokázal existenci právního důvodu, na jehož základě si smí poukázané prostředky ponechat, byl tím zjednán adekvátní podklad pro naplnění pojmových znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 409/2020 či rozsudek ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2040/2021).

14. Odvolací soud neshledává důvodnou námitku žalovaného, že nebyl řádně poučen podle ustanovení § 118a o. s. ř. o závěrech soudu ve vztahu k uplatněnému zápočtu. Poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. je totiž na místě pouze tam, kdy účastník neunáší své břemeno důkazní, nikoli v situaci, kdy z jím nabídnutých důkazů je positivně prokázán jiný skutkový stav. Soud prvního stupně v daném případě však dospěl na podkladě provedeného dokazování k precizně odůvodněnému závěru, že žalovanému žádná platba za ustájení tří koní v období od 28. 5. 2015 do 31. 12. 2015 nenáleží. Soud prvního stupně proto v tomto ohledu nepochybil a odvolací soud i ve vztahu k uplatněnému zápočtu odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

15. Závěr soudu prvního stupně o důvodnosti žalobou uplatněného nároku na vrácení bezdůvodného, je tedy zcela správný.

16. Soud prvního stupně však pochybil při stanovení počátku prodlení. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je vázána na výzvu věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 485/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 26 Odo 1695/2006).

17. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Splatnost bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, proto jeho splatnost nastala teprve prvního dne poté, co byl obohacený ve smyslu ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. vyzván k plnění. Jak správně zjistil soud prvního stupně, předžalobní výzvou ze dne 11. 8. 2017 jméno příjmení vyzvala žalovaného k vrácení částky 80 000 Kč nejpozději do 21. 8. 2017. V daném případě pak splatnost nastala teprve 22. 8. 2017 nikoli dne 23. 10.2014.

19. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. v části I. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 8. 2017 do zaplacení, jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

20. Podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. pak ve zbývající části I. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 8. 2017 do zaplacení zamítl (II. výrok tohoto rozsudku).

21. Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud nově rozhodl o náhradě dosavadních nákladů řízení. Soud prvního stupně správně vyčíslil náklady řízení účelně vzniklé žalobci na částku 117 545,37 Kč Odvolací soud náklady přepočítal a dospěl ke stejnému výsledku, a proto v plném rozsahu odkazuje na výpočet nákladů řízení v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. V návaznosti na výsledek tohoto odvolacího řízení (s ohledem na částečný neúspěch žalobce) však došlo ke změně poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení. Při novém stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení odvolací soud zohlednil i příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodování soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Výchozí veličinou pro výpočet (ne) úspěchu žalobce je celková výše předmětu řízení vymezeného žalobou. Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 121 321,86 Kč (žalobou uplatněná částka 80 000 Kč; úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 80 000 Kč kapitalizovaný za období od 23. 10. 2014 do 23. 3. 2021 částkou 41 321,86 Kč). Úspěch žalobce je pak představován částkou 103 095,78 Kč (jistina 80 000 Kč; úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 80 000 Kč kapitalizovaný za období 22. 8. 2017 do 23. 3. 2021 částkou 23 095,78 Kč) představující pouze 85 % předmětu řízení, jeho neúspěch představuje 15 %. Žalobci tak vznikl nárok na náhradu 70 % dosavadních nákladů řízení. Plná náhrada nákladů řízení by představovala částku 117 545,37 Kč, z toho 70 % činí 82 281,50 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva úspěšnějším žalobcem, a co do výše i úměrnými k předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (III. výrok tohoto rozsudku).

22. Odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. změnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o žalobě vzniklých státu tak, že žalobce je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 128,50 Kč odpovídající jeho procesnímu neúspěchu v rozsahu 15 % a žalovaný je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 728,20 Kč odpovídající neúspěchu v rozsahu 85 % (IV. výrok tohoto rozsudku).

23. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. Shodného poměru úspěchu a neúspěchu dosáhli účastníci i v odvolacím řízení. Žalobci tak vznikl nárok na náhradu 70 % nákladů řízení před odvolacím soudem Náklady žalobce spočívají v:

i) odměně za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po 4 300 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 80 000 Kč; sepis vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu 30. 11. 2022) dle § 7, § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,

ii) dvou náhradách hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč k úkonům ad i) dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,

iii) cestovném ve výši 2 236,80 Kč k jednání odvolacího soudu dne 30. 11. 2022 osobním vozidlem registrační značka na trase Šumperk - Brno a zpět v rozsahu 272 km při průměrné spotřebě 8,1 l nafty na 100 km, doložené ceně 43,50 Kč PHM a sazbě základní náhrady 4,7 Kč/km dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.,

iv) náhradě DPH v sazbě 21 % ve výši 2 402 Kč počítané z náhrad ad i) až iii) (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

Plná náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem by představovala částku 13 838,80 Kč, z toho 70 % činí 9 687,20 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení úspěšnějším žalobcem. Současně neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (V. výrok tohoto rozsudku).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání samostatně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).