KSBR 74 CO 137/2021-151

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M. ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátkou Mgr. et Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 119 386,66 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 3. 2021, č. j. 13 C 43/2021-111,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 15 004 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem pro uznání soud prvního stupně (dále též jen„ soud“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 119 386,66 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 148,86 Kč, úrok ve výši 19,99 % ročně z částky 117 886,66 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 5,01 % ročně z částky 117 886,66 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení (I. výrok) a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 27 282 Kč (II. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu dne 1. 9. 2020, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 119 386,66 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o služební kreditní kartě číslo uzavřené dne 27. 9. 2012, na jejímž základě žalobce vydal žalovanému kreditní kartu a zavázal se poskytnout úvěr ke kreditní kartě s úvěrovým rámcem 200 000 Kč na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal vyčerpanou jistinu včetně úroku splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1/10 vyčerpané jistiny. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou měsíčních splátek dne 13. 9. 2017. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil, žalobce dopisem ze dne 25. 8. 2017 odstoupil od smlouvy. Žalovaný nezaplatil dlužnou jistinu (117 886,66 Kč) a poplatek za tři upomínky (po 500 Kč) ani na předžalobní upomínku odeslanou dne 5. 8. 2020. Soud dne 29. 9. 2020 vydal elektronický platební rozkaz č. j. EPR 221548/2020-6, kterým návrhu vyhověl. V platebním rozkazu soud žalovanému podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uložil, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podal žalovaný po uplynutí zákonné lhůty neodůvodněný odpor se žádostí o prominutí zmeškání lhůty, které soud vyhověl usnesením ze dne 27. 11. 2020, č. j. EPR 221548/2020-9. Podaný odpor však žalovaný neodůvodnil, ani nesdělil důvody, které mu v tom bránily. S odkazem na § 114b o. s. ř. proto soud rozhodl rozsudkem pro uznání dle § 153a o. s. ř., neboť vydání rozsudku pro uznání nebránila povaha věci ani nesoulad s právními předpisy.

3. Plně úspěšnému žalobci soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 776 Kč, odměny advokáta dle § 6 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby) po 5 900 Kč, náhrady hotových výdajů za tyto úkony dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč a náhrady daně z přidané hodnoty (DPH) ve výši 3 906 Kč.

4. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání, domáhaje se jeho zrušení. Namítal, že již v podaném odporu jasně sdělil, že nárok žalobce ani z části neuznává, jakož i v obecné rovině své důvody. Není proto možné konstatovat, že podaný odpor nebyl zdůvodněn. Především však žalovanému v odůvodnění odporu bránila skutečnost, že mu nebyl znám obsah soudního spisu, se kterým se nemohl seznámit z důvodu epidemiologické situace. Žalovaný proto dne 22. 12. 2020 za účelem odůvodnění odporu (a s ohledem na epidemiologickou situaci) požádal soud o zaslání veškerých listin, které nejsou podáními žalovaného. Žádosti soud vyhověl dne 12. 2. 2021, a teprve od této doby žalovanému začala běžet 30 denní lhůta k odůvodnění odporu. Vzhledem k tomu, že odvoláním napadený rozsudek byl vyhlášen dne 2. 3. 2021, nebyla dodržena 30 denní lhůta určená v § 114b odst. 2 o. s. ř. pro odůvodnění odporu, když od okamžiku, kdy se žalovaný seznámil se soudním spisem uplynulo 20 dní. Uvedený postup považoval žalovaný za rozporný také s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když soudem prvního stupně bylo žalovanému znemožněno se ve věci řádně vyjádřit a podaný odpor řádně odůvodnit.

5. Ve vyjádření k odvolání považoval žalobce rozsudek za správný. Měl za to, že nastaly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a žalobci byla poskytnuta dostatečná lhůta k seznámení se se spisovým materiálem. Veškeré dokumenty, které žalobce zaslal do soudního spisu, měl žalovaný navíc k dispozici již před podáním žaloby, a žalobce popsal dostatečně určitě svoji pohledávku jak v podané žalobě, tak v žalovanému zaslaném odstoupení od smlouvy a předsoudních upomínkách. Argument žalovaného, že se nemohl seznámit se spisovým materiálem, proto považoval za nedůvodný. Podaný odpor považoval žalobce za obecné vyjádření, které nemůže zamezit fikci uznání, neboť v něm žalovaný neuvedl žádné konkrétní okolnosti, na kterých staví svoji obranu.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 4 o. s. ř. přezkoumal rozsudek pro uznání soudu prvního stupně a řízení mu předcházející jen z důvodů uvedených v § 205b o. s. ř., a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným soudu prvního stupně dne 1. 9. 2020, domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 119 386,66 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o služební kreditní kartě číslo uzavřené dne 27. 9. 2012, na jejímž základě vydal žalovanému kreditní kartu a zavázal se poskytnout úvěr ke kreditní kartě s úvěrovým rámcem ve výši 200 000 Kč, prostřednictvím čerpání peněžních prostředků z účtu žalovaného č. bankovní účet. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou měsíčních splátek dne 13. 9. 2017. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil, žalobce dopisem ze dne 25. 8. 2017 odstoupil od smlouvy. Žalovaná částka představovala dlužnou jistinu ve výši 117 886,66 Kč, poplatky za tři upomínky po 500 Kč a úrok a úrok z prodlení v dohodnuté výši. Soud prvního stupně vydal ve věci dne 29. 9. 2020 elektronický platební rozkaz č. j. EPR 221548/2020-6, jehož součástí byla tzv.„ kvalifikovaná výzva“ dle § 114b o. s. ř., který byl žalovanému doručen spolu s návrhem na jeho vydání do vlastních rukou dne 9. 10. 2020. Dne 30. 10. 2020 byl soudu doručen odpor žalovaného, sepsaný advokátkou Mgr. et Mgr. jméno příjmení, ve kterém žalovaný potvrdil, že mu byl dne 9. 10. 2020 doručen elektronický platební rozkaz, citoval jeho obsah a uvedl, že žalovaný nárok neuznává, a to ani z části, neboť tvrzení uvedená v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jsou neúplná, nepřesná či hrubě zkreslená. Proto považoval žalovaný nárok za nedůvodný. Žalovaný uvedl, že skutková tvrzení blíže specifikuje ve lhůtě stanovené ve II. výrokové části platebního rozkazu. Současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu z důvodu komplikované situace související s vládními opatřeními zavedenými z důvodu zamezení šíření viru COVID-19 a vyhlášení nouzového stavu dne 5. 10. 2020. Žalovaný soudu stejný den doručil plnou moc, kterou udělil k zastupování advokátce Mgr. et Mgr. jméno příjmení. Usnesením ze dne 27. 11. 2020, č. j. EPR 221548/2020-9, soud prominul žalovanému zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu č. j. EPR 221548/2020-6. Usnesení bylo právní zástupkyni žalovaného doručeno dne 3. 12. 2020. V podání doručeném soudu dne 22. 12. 2020 právní zástupkyně žalovaného požádala o zaslání veškerých listin ze soudního spisu, které nejsou podáními žalovaného, za účelem odůvodnění odporu. Dne 5. 2. 2021 byly právní zástupkyni žalovaného požadované listiny doručeny. Následně soud vydal odvoláním napadený rozsudek pro uznání.

8. Podle ustanovení § 114b o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy dle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu. Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří, a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

9. Dle § 153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).

10. Ustanovení § 205b o. s. ř. dále určuje, že u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b).

11. Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoli pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. shodně právní názor v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 21/ 2006 a 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2006, pod číslem 49, rozsudek téhož soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2008, pod číslem 80 či rozsudek téhož soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37).

12. „ Uvede-li žalovaný ve vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. skutečnosti, které, pokud by byly prokázány, by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící vzniku uplatněného práva, a tudíž by mohly vést k zamítnutí žaloby, aniž by výslovně uvedl, jaké právní následky jsou s těmito skutečnostmi spojeny, nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 173).

13. Podle právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku uveřejněném pod číslem 73/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek platí totéž i v případě, uvede-li žalovaný právní důvody, na nichž staví svou obranu (aniž by například zpochybňoval skutková tvrzení žalobce) a které mohou představovat právní důvody bránící vzniku uplatněného práva.

14. V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro to, aby soud prvního stupně ve věci vydal elektronický platební rozkaz s kvalifikovanou výzvou k vyjádření a následně rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť v žalobě bylo uplatněno právo na zaplacení peněžité částky nepřevyšující částku 1 000 000 Kč, které vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem (žalobní tvrzení vedla k závěru, podle nichž bylo možné výrokem rozsudku soudu prvního stupně přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhal). Současně nejde o případy uvedené v ustanovení § 172 odst. 2 o. s. ř., neboť v projednávané věci byl znám pobyt žalovaného a platební rozkaz nebyl doručován žalovanému do ciziny. Žalovaný dne 30. 10. 2020, tedy po lhůtě určené mu soudem prvního stupně (jejímž posledním dnem bylo vzhledem k datu doručení elektronického platebního rozkazu dne 9. 10. 2020 pondělí 26. 10. 2020), podal proti platebnímu rozkazu odpor, ve kterém citoval obsah elektronického platebního rozkazu, uvedl, že nárok neuznává, a to ani z části, neboť tvrzení uvedená v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jsou neúplná, nepřesná či hrubě zkreslená a že skutková tvrzení blíže specifikuje ve lhůtě stanovené ve II. výrokové části napadeného platebního rozkazu. Žalovaný v podaném odporu (ani následně v průběhu řízení) neuvedl skutečnosti, které, pokud by byly prokázány, by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící vzniku uplatněného práva, a tudíž by mohly vést k zamítnutí žaloby. Z prohlášení žalovaného, že nárok neuznává, neboť tvrzení uvedená v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jsou neúplná, nepřesná či hrubě zkreslená, nebylo možné dovodit, které právně významné skutkové okolnosti byly mezi účastníky sporné a měly být předmětem dokazování, a které byly nesporné a měly zůstat stranou dokazování, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2607/2020).

15. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4645/2009, nepovažuje odvolací soud za případný, neboť v tam posuzovaném případě se žalovaný již v podaném odporu bránil proti pohledávce žalobce z titulu kupní smlouvy tím, že s žalobcem kupní smlouvu neuzavřel, že od něj nepřijal částku, jíž se domáhá žalobou, a že se o údajných platbách dozvěděl teprve 2. 5. 2003, když zmocněnkyně žalobce urgovala vyúčtování zálohy, kterou však od žalobce neobdržel. Zmíněný obchodní případ byl podle tvrzení žalovaného realizován prostřednictvím leasingové společnosti právnická osoba Podaný odpor tak (na rozdíl od předmětného případu) obsahoval vylíčení rozhodných skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu, tj. takových skutkových okolností, které by - v případě jejich prokázání - vedly k zamítnutí žaloby.

16. Odvolací námitku, že žalovanému počala běžet lhůta k odůvodnění odporu od okamžiku, kdy mu byly (na jeho žádost) doručeny listiny ze soudního spisu, nepovažuje odvolací soud za důvodnou, neboť má za to, že zcela nejzazším datem, kdy si musela být právní zástupkyně žalovaného vědoma, že žalovanému začala běžet lhůta k odůvodnění odporu, byl den 3. 12. 2020, kdy se dozvěděla, že soud prominul zmeškání lhůty k podání odporu. Do 4. 1. 2021 (a dokonce ani do vydání rozhodnutí soudu prvního stupně) však žalovaný odpor neodůvodnil.

17. K tomu odvolací soud považuje za vhodné připomenout obecnou zásadu občanského práva vigilantibus iura scripta sunt (právo svědčí bdělým).

18. Protože se žalovanému prostřednictvím podaného odvolání nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a ze spisu se nepodávají ani vady uvedené v § 212 odst. 5 o. s. ř., k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil ve smyslu § 219 o. s. ř. jako ve výroku věcně správné, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (I. výrok tohoto rozsudku).

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal plně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení spočívající v odměně advokáta podle § 7 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 5 900 Kč a náhradě hotových výdajů za tyto úkony podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč Tyto náklady ve výši 12 400 Kč odvolací soud podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. navýšil o 21 % DPH, jíž je zástupce žalobce plátcem, ve výši 2 604 Kč Celkem proto přiznal odvolací soud žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 15 004 Kč (II. výrok tohoto rozsudku).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání samostatně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).