KSBR 74 CO 69/2022-156

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 833 793,07 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. října 2021, č. j. 13 C 142/2021-22,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve 28 749,60 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem pro uznání uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 833 793,07 Kč s úrokem ve výši 4,3 % ročně z částky 450 126 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 450 126 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 4,9 % ročně z částky 368 776,42 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 368 776,42 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení (I. výrok) a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 75 881 Kč (II. výrok).

2. Soud konstatoval, že žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 833 793,07 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřených smluv o stavebním spoření číslo na jejichž základě požádal žalovaný dne 27. 8. 2015 a 1. 11. 2016 žalobce o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření. První ze smluv umožňovala žalovanému čerpání úvěru do výše 830 000 Kč, druhá do výše 400 000 Kč. Uvedené částky byly žalovaným vyčerpány. Žalovaný své závazky z úvěrových smluv řádně neplnil a žalobce od obou smluv dopisem ze dne 2. 10. 2020 odstoupil. Pohledávka z první úvěrové smlouvy činila k 30. 9. 2020 na jistině 450 126 Kč, částku 14 890,65 Kč představoval úrok kapitalizovaný do data odstoupení, žalobce požadoval též smluvený úrok z dlužné jistiny ve výši 4,3 % ročně a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně, vše od 1. 10. 2020. Pohledávka z druhé úvěrové smlouvy činila k 30. 9. 2020 částku 368 776,42 Kč a žalobce požadoval též zaplacení smluveného úroku ve výši 4,9 % ročně a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 10. 2020. Soud dále vyšel z toho, že ve věci dne 19. 4. 2021 rozhodl platebním rozkazem, jehož součástí byla výzva dle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). Platební rozkaz byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 22. 4. 2021 a žalovaný proti němu podal dne 2. 5. 2021 včasný odpor, který ani následně neodůvodnil. Vzhledem k tomu, že 30 denní lhůta k vyjádření žalovanému uplynula dne 7. 6. 2021, měl soud za to, že žalovaný ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. uplatňovaný nárok uznává a projednávanou věc rozhodl dle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání.

3. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal zcela úspěšnému žalobci náhradu nákladů spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 32 757 Kč, odměně advokáta za tři úkony (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby) po 11 580 Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, paušální náhradu hotových výdajů za tři úkony po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad.

4. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítal, že soud věc po právní stránce nesprávně posoudil a neprovedl důkazy, tedy neúplně zjistil skutkový stav.

5. V podání ze dne 29. 11. 2021 žalovaný doplnil, že soud v odůvodnění rozsudku pouze formalisticky odkázal na ustanovení občanského soudního řádu, aniž uvedl, zda žalobu považuje za důvodnou; přitom Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, apeluje na soudy, aby svá rozhodnutí řádně odůvodňovaly. Žalovaný měl za to, že vydání kvalifikované výzvy nebylo na místě, a že se soud, který nepředvolal žalovaného k jednání, nemohl seznámit s jeho stanoviskem a zjistit skutkový stav věci. Žalovaný zdůraznil, že je spotřebitelem; současně vznesl námitku promlčení, a měl za to, že bylo povinností soudu učinit předběžný závěr, zda nárok uplatněný v žalobě je či není promlčen. K tomu Evropský soudní dvůr např. v rozhodnutí právnická osoba proti jméno jméno příjmení ze dne 21. 12. 2002, C PSČ, uvedl, že národní soud, který posuzuje žalobu o zaplacení mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelem, je povinen se zabývat námitkou promlčení z úřední povinnosti.

6. Žalobce považoval odvolání za nedůvodné. Zdůraznil, že soud ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání, proti kterému lze podat odvolání pouze z důvodu, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, případně z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Žádný z těchto důvodů žalovaný v podaném odvolání neuvedl a pouze namítá, že soud neměl vydat kvalifikovanou výzvu a vznáší námitku promlčení, kterou se podle něj měl soud zabývat. Podané odvolání proto žalobce považoval za účelové, podané s úmyslem odvrátit plnění povinností vyplývajících z rozhodnutí soudu. Žalobce shrnul postup soudu prvního stupně v řízení, který považoval za správný a souladný s § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. a § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. i rozhodnutími Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 4552/2010) a Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1446/2010, III. ÚS 376/04, II. ÚS 27/08). Žalovaný byl řádně poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě a jeho tvrzení v odůvodnění odvolání, že nebyl předvolán k jednání, a soud tak nemohl znát jeho stanovisko, je irelevantní. Žalovaný měl od doručení platebního rozkazu dostatečný čas k tomu, aby soudu sdělil stanovisko k žalobě a předložil důkazy k podpoře případných tvrzení, aby se s nimi soud mohl seznámit. Z předložených důkazů je zřejmé, že žalobce odstoupil od obou smluv s účinností ke dni 30. 9. 2020 (dopisem ze dne 2. 10. 2020). Pohledávka tak byla splatná 30. 9. 2020 a žalovaný je v prodlení s úhradou dluhu od 1. 10. 2020. Vzhledem k tomu, že žaloba byla k soudu podána dne 12. 3. 2021, je rovněž tvrzení žalovaného o promlčení pohledávky nedůvodné.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 4 o. s. ř. přezkoumal rozsudek pro uznání soudu prvního stupně a řízení mu předcházející jen z důvodů uvedených v § 205b o. s. ř., a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou k soudu dne 12. 3. 2021 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 833 793,07 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že žalovaný a žalobce (pod původním obchodním jménem právnická osoba) uzavřeli dne 9. 6. 2015 smlouvu o stavebním spoření číslo dne 29. 9. 2016 smlouvu o stavebním spoření číslo. Na základě smlouvy o stavebním spoření číslo byla dne datum uzavřena Smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému částku 830 000 Kč. Na základě smlouvy o stavebním spoření číslo byla dne 1. 11. 2016 uzavřena Smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému částku 400 000 Kč. Žalovaný neplatil dohodnuté splátky, proto žalobce od obou smluv odstoupil a požadoval úhradu dlužné jistiny a úroků. Žalovaný žalobci nezaplatil svůj dluh ani na předžalobní výzvu odeslanou mu dne 26. 2. 2021. Elektronickým platebním rozkazem č. j. EPR 61830/2021-6, vydaným dne 19. 4. 2021, jehož součástí byla tzv.„ kvalifikovaná výzva“ podle § 114b o. s. ř., soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 833 793,07 Kč s úrokem ve výši 4,3 % ročně z částky 450 126 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 450 126 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 4,9 % ročně z částky 368 776,42 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 368 776,42 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení a náklady řízení ve výši 75 881 Kč. Elektronický platební rozkaz byl žalovanému doručen spolu se žalobou do vlastních rukou dne 22. 4. 2021. Dne 4. 5. 2021 byl na podatelnu soudu doručen odpor žalovaného, ve kterém žalovaný uvedl, že vyjádření k žalobě podá ve stanovené lhůtě do 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu. Žádné doplňující podání žalovaného není ve spise žurnalizováno. Následně soud prvního stupně vyhlásil odvoláním napadený rozsudek pro uznání.

9. Podle ustanovení § 114b o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu. Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

10. Dle ustanovení § 153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).

11. Ustanovení § 205b o. s. ř. dále určuje, že u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b).

12. Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoli pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. shodně právní názor v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 21/ 2006 a 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2006, pod číslem 49, rozsudek téhož soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2008, pod číslem 80 či rozsudek téhož soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37).

13. „ Uvede-li žalovaný ve vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. skutečnosti, které, pokud by byly prokázány, by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící vzniku uplatněného práva, a tudíž by mohly vést k zamítnutí žaloby, aniž by výslovně uvedl, jaké právní následky jsou s těmito skutečnostmi spojeny, nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 173). Podle právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku uveřejněném pod číslem 73/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek platí totéž i v případě, uvede-li žalovaný právní důvody, na nichž staví svou obranu (aniž by například zpochybňoval skutková tvrzení žalobce) a které mohou představovat právní důvody bránící vzniku uplatněného práva.

14. V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro to, aby soud prvního stupně ve věci vydal platební rozkaz s kvalifikovanou výzvou k vyjádření a následně rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť v žalobě bylo uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, které vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem (žalobní tvrzení vedla k závěru, podle nichž bylo možné výrokem rozsudku soudu prvního stupně přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhal). Současně nejde o případy uvedené v ustanovení § 172 odst. 2 o. s. ř., neboť v projednávané věci byl znám pobyt žalovaného a platební rozkaz nebyl doručován žalovanému do ciziny. Žalovaný ve lhůtě, určené mu soudem prvního stupně, podal proti platebnímu rozkazu odpor, ve kterém citoval obsah platebního rozkazu a uvedl, že podává odpor, který odůvodní do 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu. Následně podaný odpor již žalovaný nijak neodůvodnil. Žalovaný tak neuvedl žádný důvod, na němž staví svou obranu a který by mohl představovat právní důvod bránící vzniku uplatněného práva. Proto nelze mít za to, že se proti pohledávce žalobce bránil tvrzením, které, pokud by bylo prokázáno, by mohlo být posouzeno jako skutečnost bránící vzniku uplatněného práva, a tudíž by mohlo vést k zamítnutí žaloby. Z vyjádření žalovaného nebylo možné dovodit, které právně významné skutkové okolnosti byly mezi účastníky sporné a měly být předmětem dokazování, a které byly nesporné a měly zůstat stranou dokazování, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2607/2020).

15. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou odvolací námitku, že soud prvního stupně své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť odůvodnění rozsudku splňuje náležitosti odůvodnění rozsudku pro uznání určené v § 157 odst. 3 o. s. ř., když soud podrobně uvedl, čeho se žalobce žalobou domáhá a z jakých důvodů (vylíčil předmět řízení) a vysvětlil, proč má za to, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř., když konstatoval, že žalovaný sice podal dne 2. 5. 2021 neodůvodněný odpor proti soudem vydanému platebnímu rozkazu, který mu byl doručen dne 22. 4. 2021, avšak ve stanovené lhůtě se k věci písemně nevyjádřil, ani neuvedl rozhodující skutečnosti, ačkoliv k tomu byl řádně vyzván usnesením podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obsaženém v platebním rozkazu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1082).

16. Důvodná není ani odvolací námitka, že soud nepředvolal žalovaného k jednání, pročež se nemohl seznámit s jeho stanoviskem a zjistit skutkový stav věci, neboť Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 906/2009, dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání, která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného. Činí tak bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 93/2001). Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, v jaké fázi řízení nastala právní fikce uznání nároku, nebo byl nárok uznán, soud v rozsudku pro uznání nečiní žádná skutková zjištění ani je nehodnotí. Vzhledem k tomu, že je rozsudek pro uznání vydán na základě uznání nároku (§ 153a odst. 1 o. s. ř.) nebo právní fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), a že je jím soud v případě existence některé z těchto skutečností povinen rozhodnout, ukládá mu zákon formu tzv. zkráceného odůvodnění rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012).

17. Ze stejného důvodu nemůže být důvodná ani odvolací námitka, že předmětná pohledávka je promlčena, a že se tímto měl soud zabývat, neboť odvolacím důvodem u odvolání proti rozsudku pro uznání podle stanovení § 205b o. s. ř. mohou být jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a), a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a, 153b). Odvolání proti rozsudku pro uznání tedy nemůže být založeno na v odvolacím řízení vznesené námitce promlčení, když rozsudkem pro uznání může být rozhodnuto bez ohledu na to, zda k žalobním tvrzením účastníci předložili či označili důkazy a jaký byl obsah nabízených důkazů, přičemž charakter rozsudku pro uznání vylučuje hodnocení důkazů (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99).

18. Protože se žalovanému prostřednictvím podaného odvolání nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a ze spisu se nepodávají ani vady uvedené v § 212 odst. 5 o. s. ř., k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil, ve smyslu § 219 o. s. ř., jako ve výroku věcně správné a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (I. výrok tohoto rozsudku).

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznal odvolací soud plně úspěšnému žalobci odměnu advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 11 580 Kč podle § 7 a § 11 advokátního tarifu, při tarifní hodnotě sporu (požadované jistině) 818 902,42 Kč, náhradu hotových výdajů za tyto úkony ve výši 600 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhradu daně z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobce plátcem, v sazbě 21 %, a ve výši 4 989,60 Kč Celkem přiznal odvolací soud žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 28 749,60 Kč (II. výrok tohoto rozsudku).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není dovolání samostatně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).