KSBR 74 CO 82/2021-157

Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, PSČ obec, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení ml., ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 1 455 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. září 2020, č. j. 43 C 227/2015-122,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 34 994,80 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 1 455 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 11. 8. 2012 do zaplacení (I. výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 52 417 Kč (II. výrok).

2. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobce (jako objednatel) a žalovaný (jako zhotovitel) uzavřeli dne 21. 4. 2010 smlouvu o zpracování a projednání projektové dokumentace anonymizováno obec park příjmení vrch (dále jen„ Smlouva“), ve které se žalovaný zavázal poskytnout žalobci plnění v osmi vymezených částech označených ve smlouvě jako část plnění A až H a žalobce se zavázal žalovanému postupně zaplatit dohodnutou cenu v celkové výši 5 820 000 Kč včetně DPH. Část plnění A byla vymezena jako„ tvůrčí činnost zhotovitele směřující k určení vhodných technických řešení stavby archeologického parku, zpracování DUR (projektová dokumentace pro vydání územního rozhodnutí) a poskytnutí objednateli výhradní licence k výsledkům tvůrčí činnosti zhotovitele a jejich hmotnému zachycení v DUR“. Žalovaný předal část plnění A žalobci dne 2. 7. 2010 a fakturou ze dne 2. 7. 2010, splatnou 2. 8. 2010, vyúčtoval cenu za poskytnutí části plnění A ve výši 1 455 000 Kč včetně DPH. Žalobce žalovanému vyúčtovanou částku 1 455 000 Kč zaplatil dne 20. 7. 2010. Část plnění B byla vymezena jako„ zařízení záležitostí, kterou je vydání pravomocného územního rozhodnutí a získání všech souvisejících povolení, rozhodnutí, souhlasů a stanovisek nezbytných pro vydání pravomocného územního rozhodnutí, spočívající v zastupování žalobce v územním řízení“, část plnění F byla vymezena jako„ zařízení záležitostí, kterou je získání souhlasu příslušného orgánu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu“. Zahájení poskytování části plnění B bylo sjednáno dnem převzetí DUR (tj. části plnění A). Žalobce se zavázal zajistit a předat žalovanému (jako podklad pro žádost o vydání územního rozhodnutí a pro žádost o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu) dohody s vlastníky pozemků dotčených stavbou, případně jejich souhlasy s umístěním stavby, a jejich souhlasy s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu. Žalobce po předání části A z důvodu změny financování jednal se žalovaným od listopadu 2010 o úsporách a redukci projektu, a také o zastavení prací, od smlouvy však neodstoupil, a ještě v únoru 2011 potvrdil pokračování prací na projektu stavebního povolení a projektu výstavní expozice. Žalovaný (jako zástupce žalobce) podal dne 20. 12. 2010 žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby archeologického parku, žádost o vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu a žádost o závazné stanovisko Městského úřadu Pohořelice Městský úřad Pohořelice, stavební úřad, v řízení o žádosti o vydání územního rozhodnutí vyzval žalobce k doložení chybějících podkladů výzvou ze dne 6. 1. 2011. Při ústním jednání ve věci žádosti o závazné stanovisko, konaném dne 10. 3. 2011, Městský úřad Pohořelice informoval žalobce, že bez doplnění dokladů prokazujících, že žádost je podána vlastníky všech pozemků, na nichž má probíhat stavba nelze vydat závazné stanovisko; současně sdělil žalobci navrhované znění závazného stanoviska, podle kterého je stavba nepřípustná. Městský úřad Pohořelice, stavební úřad, usnesením ze dne 11. 7. 2011 řízení o žádosti o území rozhodnutí zastavil, neboť žalobce všechny chybějící podklady nedoložil. Žalovaný dopisem ze dne 10. 8. 2012 od smlouvy odstoupil pro nesplnění povinnosti žalobce zajistit dohody s vlastníky pozemků dotčených stavbou, či jejich souhlasy, jako podklady pro žádost o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu, pro žádost o vydání územního rozhodnutí a pro žádost o stavební povolení. Přílohou odstoupení byl soupis vykonaných činností a úkonů částí plnění B, C, D, F a H. Takto rozpracovaný projekt předal žalovaný žalobci dne 28. 8. 2012. Žalobce vyzval žalovaného dopisem doručeným žalovanému dne 14. 5. 2015 k úhradě částky 1 455 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že se jednalo o právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, věc posuzoval podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen„ obch. zák.“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“). Soud prvního stupně při právním posouzení věci dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 21. 4. 2010 uzavřena v rámci jejich podnikatelské činnosti smlouva, která obsahuje prvky smlouvy o dílo ve smyslu ustanovení § 536 a násl. obch. zák. a prvky smlouvy mandátní dle § 566 a násl. obch. zák. Žalobce žalovanému neposkytl součinnost ke splnění závazku, když přes výzvy žalovaného ze dne 16. 12. 2010 a 21. 12. 2010 nezajistil a nepředal žalovanému, případně příslušnému orgánu, dohody s vlastníky dotčených pozemků, případně jejich souhlasy s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu a s umístěním stavby, ač se k tomu ve Smlouvě zavázal. Tyto podklady byly nezbytnými pro to, aby mohl žalovaný splnit část plnění B (zajištění vydání územního rozhodnutí) a část plnění F (zajištění souhlasu příslušného orgánu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, což je současně jeden z podkladů pro vydání územního rozhodnutí), a dále na to navazující části plnění C, D, E, G a H. Žalovaný pro toto prodlení žalobce v souladu s ustanovením § 346 odst. 2 obch. zák. od Smlouvy dopisem ze dne 10. 8. 2012 odstoupil proto, že mu žalovaný dne 21. 3. 2011 oznámil, že s okamžitou platností zastavuje práce na projektu, čímž dal najevo, že žalovanému součinnost v tomto směru neposkytne a smluvní závazek nesplní. Soud prvního stupně s ohledem na koncipování Smlouvy dospěl k závěru, že závazek žalovaného byl rozdělen na postupná dílčí, relativně samostatná, zřetelně oddělitelná plnění (části A až H), kdy se některé jednotlivé etapy překrývaly. Dílčí část A žalovaný žalobci předal (a žalobce žalovanému zaplatil) před odstoupením žalovaného od Smlouvy. Účinky odstoupení od Smlouvy se proto dle § 347 odst. 2 obch. zák. vztahovaly pouze na dílčí plnění B až H, u kterých byl žalobce v prodlení s poskytnutím součinnosti žalovanému. Dílčího plnění A se odstoupení od Smlouvy netýkalo a nemělo za následek vznik povinnosti vrátit si navzájem poskytnutá plnění vztahující se k této splněné části. S ohledem na rozdělení plnění ve Smlouvě na postupná dílčí plnění a důvod odstoupení od Smlouvy, spočívající v neposkytnutí součinnosti žalobce při zajištění podkladů pro vydání územního rozhodnutí a souhlasu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, jakož i se zřetelem k tomu, že v době odstoupení již bylo dílčí plnění A splněno a žalobcem zaplacena jeho cena, dospěl soud k závěru, že v souladu s § 347 odst. 2 obch. zák. jsou účinky odstoupení od Smlouvy omezeny na dílčí plnění B a F, a na ně navazující plnění C, D, E, G a H, na které se vztahuje prodlení žalobce. Vzhledem k tomu, že se odstoupení netýkalo části (dílčího) plnění A, jehož se netýkalo prodlení, shledal soud žalobou uplatněný nárok na vrácení zaplacené ceny za poskytnutí části plnění A nedůvodným. K argumentaci žalobce o zániku Smlouvy jako celku (neboť část plnění A nemá bez ostatních částí plnění pro žalobce hospodářský význam) poukázal soud na ujednání Smlouvy, podle kterého byl pro případ odstoupení od smlouvy dohodnut způsob vypořádání mezi stranami tak, že i v takovém případě by žalovanému za poskytnutí dílčího plnění náležela odměna ve výši sjednané ceny za část plnění A. Soud se zabýval také tzv. synallagmatickým závazkem a tím, že šlo o dílo s nehmotným výsledkem, kdy straně, která poskytla před zrušením smlouvy plnění, náleží peněžitá náhrada. K argumentaci žalobce, že žalovanému nevznikl nárok na zaplacení ceny, resp. peněžité náhrady, za poskytnuté plnění části A, neboť dílo nebylo provedeno řádně, soud prvního stupně konstatoval, že se žalobce do 10 dnů od předání části plnění A mohl s předanou dokumentací seznámit a v případě neúplnosti či vad mohl dílo odmítnout převzít. Žalobce však žádné výhrady nevznesl a dohodnutou cenu zaplatil. K námitce žalobce, že si žalovaný nevyžádal územně plánovací informaci, soud uvedl, že tato povinnost nevyplývala ze zákona ani ze Smlouvy, a zdůraznil, že v návaznosti na změnu územního plánu (účinnou od 18. 1. 2011) byla v daném území s archeologickými nálezy přípustná exkavace (vykopávky, terénní výzkum), kvalifikovaná záchrana a památková prezentace, zákaz umísťovat stavby dán nebyl, a bylo (dne 3. 8. 2010) vydáno kladné stanovisko Archeologického ústavu, které bylo změněno až následně (dne 18. 2. 2011). K žalobcem tvrzeným vadám předané dokumentace na část plnění A v návaznosti na výsledky jednání u Městského úřadu Pohořelice dne 10. 3. 2011 a následné zastavení řízení o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby archeologického parku (usnesení Městského úřadu Pohořelice, odbor územního plánování a stavební úřad, ze dne 11. 7. 2011), soud uzavřel, že důvodem pro zastavení řízení o vydání územního rozhodnutí bylo nedoložení všech požadovaných podkladů žalobcem, který měl zajistit podání žádosti všemi vlastníky pozemků, jakož i souhlasy či dohody vlastníků pozemků s odnětím půdy a umístěním stavby. Proto soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

3. O náhradě nákladů rozhodl soud prvního stupně dle ustanovení § 142 odstavec 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) a plně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastoupení advokátem v celkové výši 52 417 Kč.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci a je pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné. Nesouhlasil s tím, že závazek žalovaného byl rozdělen na dílčí plnění, vytkl soudu mechanické převzetí závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, a nezohlednění závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1947/2013, k otázce bezcennosti dílčího plnění, a toho, že žalobce obdržel plnění, které samo o sobě nemohlo ani z části splnit hospodářský účel smlouvy. Podle odvolatele soud nesprávně aplikoval § 347 odst. 2 obch. zák., a jeho závěr o dílčím plnění není správný. Poukázal na nesprávnost závěrů soudu prvního stupně, pokud jde o odstoupení od Smlouvy a způsobu vypořádání mezi stranami, přičemž zdůrazňoval, že dílo nebylo žalovaným řádně provedeno a žalovanému tak nárok na zaplacení části plnění nenáleží. Podle žalobce nemohla být vada dokumentace zjištěna při předání, ani (s ohledem na povahu vady) ani v desetidenní lhůtě po předání, a pokud došlo k zaplacení ceny, pak v dobré víře, že dílo bylo provedeno řádně. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu o povinnosti vyžádat si územně plánovací informaci, poukazoval na povinnost žalovaného postupovat s odbornou péčí, rozebíral otázku synallagmatického závazku, nehmotného díla, skutečné využitelnosti díla, zdůrazňoval vadné plnění žalovaného a skutečnost, že pozbyl v důsledku odstoupení od smlouvy žalovaným licenci jím udělenou k poskytnuté dokumentaci, a dílo tak nemůže použít. K žádnému majetkovému prospěchu na straně žalobce proto nedošlo a nelze hovořit o vypořádání postupem dle § 351 odst. 2 obch. zák. Není-li co vypořádávat, žalobce nemohl v žalobě vzájemnost vyjádřit, proto trvání na vyjádření vzájemné podmíněnosti považoval za projev přepjatého formalismu. Žalobce navrhl žalobě vyhovět, případně pro nepřezkoumatelnost napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který se věcí důkladně zabýval, provedl veškeré potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu, správně rozhodl, a z rozhodnutí je zřejmé, jakými myšlenkovými postupy se řídil; argument žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí proto nemůže obstát. Měl za to, že není povinností soudu předpokládat možné budoucí námitky účastníků, ale vyjádřit se k námitkám, které byly v průběhu řízení vyřčeny. V podaném odvolání však žalobce ani neuvádí, že by jím některou z uvedených otázek předestřel již před soudem prvního stupně. Proto nelze na skutečnosti, že se soud prvního stupně nezabýval námitkami obsaženými až v podaném odvolání, stavět závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Rozhodné skutečnosti lze uvést jen do skončení prvního jednání, případě poskytnuté lhůty. Žalobce ani v podaném odvolání neuvádí, kdy tvrzené skutečnosti u soudu prvního stupně uplatnil a nebyly vzaty v potaz. Žalobce neodůvodnil ani naplnění zákonných předpokladů pro možné uvedení nových skutečností. Žalobce se tak snaží pouze obhájit rozdílný právní názor na věc. Žalovaný zdůraznil, že žalobce ničeho nenamítá proti zjištěnému skutkovému stavu věci, který byl řádně vyjasněn. Podle žalovaného nelze aplikovat žalobcem uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo1947/2013, když provedl pro žalobce jednoznačně vymezenou část plnění (tedy takovou část plnění jež odpovídá definici dílčího plnění dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001). K otázce očekávaného, či slibovaného, hospodářského výsledku žalovaný uvedl, že provedl práci v souladu s účelem Smlouvy, tato práce měla svoji hodnotu, a i kdyby svoji hodnotu ztratila, stalo se tak přičiněním žalobce. Závěrem žalovaný konstatoval, že jednoznačně vymezenou část plnění provedl, žalobci odevzdal a pracoval na dalších dílčích plněních, a pro porušení smluvního závazku žalobcem byl nucen od Smlouvy co do zbytku plnění odstoupit.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud předesílá, že odvolací námitka, podle které není odvoláním napadené rozhodnutí přezkoumatelné, není důvodná, neboť soud prvního stupně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku uvedl, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud prvního stupně také dbal o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

8. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto odůvodnění), a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Odvolací soud se ztotožňuje také s právním posouzením soudu prvního stupně, že s ohledem na datum uzavření Smlouvy je nutno daný vztah ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. posuzovat podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (obch. zák.) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.).

10. Podle § 349 odst. 1 obch. zák., odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany.

11. Podle § 351 odst. 1 věty první obch. zák., odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy.

12. Podle § 351 odst. 2 věty první obch. zák., strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžitého závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502.

13. Podle § 347 odst. 2 obch. zák., u smluv s postupným dílčím plněním lze odstoupit od smlouvy pouze ohledně dílčího plnění, s nímž je dlužník v prodlení.

14. V rozsudcích ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 4585/2014, či ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2002, Nejvyšší soud vysvětlil, že o dílčí plnění se jedná v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu), rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách).

15. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že závazek žalovaného z uzavřené Smlouvy byl rozdělen na osm relativně samostatných, zřetelně oddělených, dílčích plnění (označených jako části plnění A až H), přičemž část plnění A byla žalobcem ve sjednaném termínu dokončena, žalobci předána, a žalobci zaplacena, to vše více než dva roky před odstoupením žalovaného od Smlouvy (z důvodu neposkytnutí součinnosti žalobce při zajištění podkladů pro vydání územního rozhodnutí a souhlasu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu). Účinky odstoupení od Smlouvy proto ve smyslu § 347 odst. 2 obch. zák. byly omezeny na dílčí plnění B až H, na které se také vztahovalo prodlení žalobce s poskytnutím součinnosti. Dílčího plnění A (které bylo v době odstoupení od Smlouvy zcela splněno) se odstoupení od Smlouvy netýkalo a nemělo za následek vznik povinnosti vrátit si již navzájem poskytnutá plnění vztahující se k této části.

16. Odkaz odvolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1947/2013, nepovažuje odvolací soud za případné, neboť i v tam posuzovaném případě Nejvyšší soud vyslovil, že:„ Primární zásadou je, že týká-li se prodlení pouze části celého závazku, lze odstoupit pouze od této prodlením dotčené části.“ V tehdy posuzovaném případě pak byl závěr o bezcennosti dílčího plnění, které samo o sobě nemohlo ani z části splnit hospodářský účel smlouvy, vysloven v poměrech, kdy od smlouvy odstoupila smluvní strana z důvodu prodlení osoby povinné k plnění (která předala pouze část plnění), nikoli v situaci, kdy od smlouvy odstoupila osoba povinná k plnění, jež plnila své smluvní závazky, pro neposkytnutí součinnosti objednatele, který se nyní domáhá vrácení již zaplaceného dílčího plnění.

17. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně také v tom, že i pokud by (jak namítá odvolatel) posuzované odstoupení od Smlouvy bylo odstoupením od celé Smlouvy, ani pak by požadavek žalobce na vrácení zaplacené odměny za část A nebyl důvodný, neboť podle smluvních ujednání byl pro případ odstoupení od (celé) Smlouvy dohodnut způsob vypořádání mezi stranami tak, že i v takovém případě by žalovanému za poskytnutí dílčího plnění náležela odměna ve výši sjednané odměny za část plnění A.

18. V otázce hodnocení tzv. synallagmatického závazku ve vztahu ke skutečnosti, že předmětem Smlouvy bylo dílo s nehmotným výsledkem, odvolací soud plně odkazuje na závěry soudu prvního stupně, který zcela správně dovodil, že straně, která poskytla před zrušením smlouvy takové plnění, náleží peněžitá náhrada.

19. Ve vztahu k odvolací námitce, že si žalovaný nevyžádal územně plánovací informaci, odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že tato povinnost nevyplývala ze zákona ani ze Smlouvy. Z provedeného dokazování je zřejmé, že v návaznosti na změnu územního plánu (účinnou od 18. 1. 2011) byla v daném území s archeologickými nálezy přípustná exkavace (vykopávky, terénní výzkum) a kvalifikovaná záchrana a památková prezentace, že zákaz umísťovat stavby dán nebyl a bylo vydáno kladné stanovisko Archeologického ústavu, které však bylo později (dne 18. 2. 2011) změněno.

20. K žalobcem tvrzeným vadám předané dokumentace na část plnění A se odvolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný pro žalobce sjednané dílčí plnění A provedl a předal žalobci dne 2. 7. 2010, žalobce v dohodnuté deseti denní lhůtě žádné vady nevytkl a žalovanému sjednanou cenu dne 20. 7. 2010 zaplatil. Pokud žalobce až dne 14. 5. 2015 vyzval žalovaného k vrácení částky 1 455 000 Kč, aniž mu před tímto datem vytkl jakékoliv vady předané dokumentace, pak odvolací soud pouze doplňuje, že námitka žalobce o vadném plnění žalovaného nemůže obstát především proto, že podle § 562 odst. 2 obch. zák. nemůže soud objednateli přiznat právo z vad, jestliže objednatel neoznámí vady díla: a) bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí, b) bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, c) bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání.

21. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil v I. zamítavém výroku i ve II. nákladovém výroku, kdy odvolací soud přiznanou náhradu prvostupňových nákladů řízení přepočítal a dospěl ke stejnému výsledku. (I. výrok tohoto rozsudku).

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) po 14 140 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 1 455 000 Kč) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za tyto úkony v paušální výši po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu a náhrady daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 6 064,80 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení úspěšným žalovaným. Současně neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (II. výrok tohoto rozsudku).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání samostatně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).