KSBR 17 CO 235/2022-110

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Hany Příhodové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ se sídlem kpt. jméno číslo, PSČ obec ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení, Ph.D., ⟪LB:lb_009⟫ se sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zdržení se zásahů do výkonu práva, ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 11. 2022, č. j. 6 C 227/2021-98,

I. Usnesení soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném výroku II mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Blansku (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 15. 11. 2022, č. j. 6 C 227/2021-98, že řízení se zastavuje (výrok I). Výrokem II byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 12.348,72 Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného příjmení jméno příjmení ve lhůtě do tří dnů od právní moci usnesení. Výrokem III bylo rozhodnuto, že po právní moci usnesení bude žalobci vrácena poměrná část soudního poplatku ve výši 2.200 Kč a výrokem IV soud vyzval žalobce, aby do 10 dnů sdělil číslo účtu, na který mu má být soudní poplatek vrácen.

2. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalobce, které směřovalo pouze do výroku II, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 12.348,72 Kč. Žalobce namítá, že soud prvního stupně při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky nevzal v potaz, že žalobce je částečně osvobozen od hrazení soudních poplatků, a to ve výši 60 %. Žalobci je známo, že tato skutečnost pro něj neznamená automatické osvobození od povinnosti hradit náklady řízení, nicméně má za to, že soud by k této skutečnosti měl přihlédnout a případně aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. V průběhu řízení bylo osvědčeno, že žalobce je starobní důchodce, nemá žádné úspory, nemá vlastní bydlení. Povinnost k náhradě nákladů řízení v rozsahu, v jakém mu byla stanovena, by byla citelným zásahem do jeho majetkové sféry. Dále poukázal na to, že se jednalo o spor mezi otcem a synem, kdy žalovaný (syn) neumožňuje žalobci (otci) bydlení za situace, kdy od něj dostal majetek v řádech milionů a udělal z něj bezdomovce. Byl to také žalovaný, který odmítal dohodu v rámci mediačního jednání. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II změnil tak, že žalobci bude stanovena povinnost hradit žalovanému náklady řízení maximálně v rozsahu 40 %.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce písemně nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal v intencích podaného odvolání usnesení soudu prvního stupně pouze ve výroku II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž bylo třeba ve věci nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Poněvadž odvolání žalobce nesměřovalo proti rozhodnutí soudu vydanému ve věci samé, neuplatní se ustanovení § 205 odst. 2 o. s. ř. o odvolacích důvodech.

5. Odvolání žalobce mělo suspenzivní a devolutivní účinky pouze ve vztahu k výroku II usnesení soudu prvního stupně, kterým mu byla uložena povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 12.348,72 Kč. Odvoláním žádného z účastníků nebyl napaden výrok I usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení ve věci samé zastaveno a výroky III a IV, kterými bylo rozhodnuto, že žalobci bude po právní moci usnesení vrácena poměrná část soudního poplatku ve výši 2.200 Kč a žalobce vyzván, aby do 10 dnů sdělil číslo účtu, na který mu má být soudní poplatek vrácen. Tyto výroky usnesení soudu prvního stupně nabyly samostatně právní moci a nestaly předmětem přezkumu odvolacího soudu (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

6. Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobou doručenou dne datum soudu prvního stupně se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému byla uložena povinnost zdržet se zásahů do výkonu práva žalobce odpovídající právu z věcného břemene bydlení (parc. číslo jehož součástí je stavba adresa, označený jako zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Boskovice, na list vlastnictví) dle smlouvy o zřízení věcného břemene bydlení ze dne datum, uzavřením přívodu pitné vody a elektrické energie a povinnost zdržet se jednání, které by žalobce omezovalo nebo mu bránilo v užívání podkrovního bytu, jež je součástí předmětné nemovitosti. Současně se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zajistit mu vytápění předmětné části nemovitosti a obnovit přívod pitné vody a elektrické energie a další služby spojené s užíváním bytu a zaplacení částky 120.000 Kč z titulu náhrady škody.

7. Uplatněný nárok opíral žalobce o tvrzení, že dne datum uzavřel se žalovaným smlouvu o zřízení věcného břemene bydlení spočívající v užívání bytu v podkroví, jež je součástí stavby adresa na pozemku parc. číslo v k. ú. obec ve vlastnictví žalovaného. Na základě této smlouvy je žalobce oprávněn výlučně užívat v tomto domě podkrovní byt. Žalovaný však omezuje žalobce ve výkonu práva věcného břemene tím, že mu od podzimu roku 2019 uzavřel přívod pitné vody, posléze také přívod elektrické energie, žalobce si tedy byl nucen zajistit bydlení na přechodnou dobu jinde, v důsledku čehož mu vznikají další náklady. Chování žalovaného je dlouhodobě vůči žalobci absolutně společensky nepřijatelné, zejména s ohledem na to, že žalobce je otcem žalovaného, bezúplatně na něj spolu s matkou žalovaného převedli svůj nemovitý majetek v řádech milionů, žalobce je osobou důchodového věku, je o 37 let starší než žalovaný. Žalovaný na něho hrubě a vulgárně pokřikuje na veřejnosti a brání mu nejen v užívání podkrovní bytové jednotky, ale i veškerého zázemí nemovitosti, zahrady, dílny, garáže.

8. Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně s tím, že ji nepovažuje za důvodnou a trval na jejím zamítnutí. Potvrdil, že dne datum byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene doživotního a bezplatného práva bydlení žalobcem v darované nemovitosti v rozsahu výlučného užívání budoucího podkrovního bytu. K datu uzavření smlouvy byla nemovitost rozestavěná, nebyla dokončená nástavba střechy dle stavebního povolení uděleného žalobci a matce žalovaného v roce 2000, nástavba střechy není zkolaudována a dokončena dosud. Darovaná nemovitost dále obsahovala„ černou stavbu dílny“ za domem a„ černou nedokončenou vestavbu podkroví“, kterou začal žalobce v roce 2003 užívat vědomě v rozporu se stavebním zákonem. Dále žalovaný namítl, že žalobce mu znemožnil přístup a užívání půdy, čímž je žalovaný omezen ve svém vlastnickém právu s věcí nakládat, zejména pokračovat ve stavebních pracích na nástavbě střechy. Dle názoru žalovaného žalobce není oprávněn svévolně se stavbou nakládat, užívat ji a bránit žalovanému v dokončení prací dle vydaného stavebního povolení. Žalovaný připustil, že vztahy mezi účastníky nejsou nejlepší, sám je považuje za silně narušené. Žalovaný potvrdil, že uzavřel přívod pitné vody, ale až poté, co se žalobce z nemovitosti odstěhoval, když dne datum obdržel od Stavebního úřadu v obec výzvu k neužívání rozestavěné stavby. Žalovaný popřel, že by se žalobce odstěhoval z nemovitosti v důsledku jeho nevhodného chování. Žalovaný má za to, že cestou k vyřešení vzájemných sporů mezi účastníky je zrušení věcného břemene za náhradu.

9. Soud prvního stupně účastníkům nařídil první setkání s mediátorem příjmení jméno příjmení a řízení přerušil za tímto účelem na dobu tří měsíců. Strany se pokoušely o nalezení generálního mimosoudního řešení, k dohodě však nedošlo.

10. Následně podáním doručeným soudu prvního stupně dne datum vzal žalobce svoji žalobu částečně zpět v části týkající se nároku na náhradu škody ve výši 120.000 Kč a následně u jednání před soudem prvního stupně dne datum vzal žalobu v celém rozsahu výslovně zpět.

11. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením ze dne datum řízení ve věci samé dle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil (výrok I), výrokem II uložil podle § 146 odst. 2 o. s. ř. žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 12.348,72 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právní zástupkyně žalovaného a též rozhodl, že po právní moci usnesení bude žalobci vrácena poměrná část soudního poplatku ve výši 2.200 Kč na účet, který žalobce do 10 dnů sdělí soudu prvního stupně.

12. Při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky postupoval soud prvního stupně dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když uzavřel, že žalobce zpětvzetím žaloby před zahájením jednání zavinil zastavení řízení, přestože v bodě 9 napadeného usnesení uvedl, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému, jenž nenese procesní zavinění na zastavení řízení, přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12.348,72 Kč, jejíž výpočet podrobně specifikoval.

13. Vycházeje ze shora uvedeného lze konstatovat, že v daném případě soud prvního stupně zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem v průběhu řízení před rozhodnutím ve věci samé, nikoliv z důvodů na straně žalovaného. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky musí soud při zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby vždy zkoumat, zda žalobce procesně zavinil zastavení řízení, nebo zda žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo v důsledku chování žalovaného. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku, a nikoliv podle hmotného práva, neboť pak by se jednalo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Proto vezme-li žalobce žalobu zpět, z procesního hlediska zásadně platí, že zavinil zastavení řízení. Pouze v ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. je upraven případ, kdy důvodem zastavení řízení je sice zpětvzetí žaloby, přesto však žalobce zastavení řízení nezavinil. Jedná se o případ, kdy žalobce vezme žalobu zpět, která byla podána důvodně, pro chování žalovaného, který např. po zahájení řízení nárok žalobce uspokojil tím, že žalovanou částku zaplatil, předmětné nemovitosti vyklidil apod. Důvodnost podání žaloby je třeba vždy posuzovat v závislosti na chování žalovaného k požadavkům žalobce. V daném případě byl žalovaný pasivní, nárok žalobce na náhradu škody a na uložení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práva žalobce odpovídající právu z věcného břemene bydlení neuznal, ke změně stanoviska žalovaného, příp. k mimosoudní dohodě mezi účastníky nedošlo ani v průběhu mediačního jednání. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že na straně žalovaného je dáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce zpětvzetím žaloby procesně zavinil zastavení řízení (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.).

14. Odvolací soud je však na rozdíl od soudu prvního stupně názoru, že v daném případě jsou dány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., které umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení účastníkovi zcela nebo zčásti nepřiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele.

15. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a v čem jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech rozhodných okolností konkrétní věci. Soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení na obou stranách sporu, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslo Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a uváží, zda by po úspěšném účastníku bylo s ohledem na konkrétní okolnosti případu možno spravedlivě požadovat, aby vynaložené náklady nesl ze svého (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, nebo ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014).

16. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně. Za okolnosti zvláštního zřetele, které odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení, přitom nelze považovat pouze skutečnost, že by jejich přiznání způsobilo jednomu z účastníků větší újmu než druhému, ale je nutné, aby byly dány i další zvláštní okolnosti mající vliv na spravedlivé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013).

17. Jinými slovy řečeno, soud při aplikaci výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř. přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Porovnání majetkových a sociálních poměrů účastníků tedy není vždy jediným či výlučným hlediskem pro případnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť zásadní vliv mohou mít také jiné konkrétní okolnosti, a to takové, které mají skutečně významný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

18. Ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy s předem neomezeného okruhu okolností.

19. Při posouzení konkrétních okolností, které žalobce vedly k soudnímu uplatnění nároku, tj. k podání žaloby o náhradu škody ve výši 120.000 Kč a uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahů do výkonu práva žalobce odpovídající právu z věcného břemene bydlení a uložení povinnosti žalovanému zajistit žalobci vytápění části nemovitosti a obnovení přívodu pitné vody a elektrické energie, k postoji žalovaného – syna žalobce a obdarovaného hodnotným nemovitým majetkem v průběhu řízení, před jeho zahájením i v průběhu mediace a s ohledem na osobní, majetkové a výdělkové poměry žalobce, jehož jediným příjmem je starobní důchod ve výši 17.932 Kč měsíčně, má odvolací soud za to, že uložení povinnosti žalobci nahradit žalovanému náklady řízení, se v daném případě (charakteru sporu) jeví jako nepřiměřená tvrdost. Žalovanému nebude nepřiznáním náhrady nákladů řízení způsobena zvlášť závažná újma.

20. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti aplikoval při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky ustanovení § 150 o. s. ř. a změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

21. Výrok o nákladech odvolacího řízení se rovněž opírá o ustanovení § 150 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., podle nichž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, kdy toto rozhodnutí se odvolacímu soudu jevilo ve vztahu k účastníkům řízení a okolnostem sporu spravedlivým.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.