KSBR 17 CO 54/2023-364

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Hany Příhodové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ se sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený Mgr. jméno jméno, advokátem ⟪LB:lb_004⟫ se sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený Mgr. jméno jméno, advokátem ⟪LB:lb_009⟫ se sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o určení neúčinnosti darovací smlouvy, ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 2. 2023, č. j. 5 C 417/2009-351,

I. Usnesení soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném výroku II mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Prostějově (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 1. 2. 2023, č. j. 5 C 417/2009-351, že řízení se zastavuje (výrok I). Výrokem II byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17.230,87 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.

2. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalobce, které směřovalo pouze do výroku II, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17.230,87 Kč. Žalobce nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že procesně zavinil zastavení řízení, kdy procesní zavinění je nutno posuzovat bez přehnaného formalismu z objektivního hlediska s uvážením toho, co žalobce v řízení požadoval, jakého výsledku se domáhal ve vztahu ke skutečnosti, pro kterou nakonec vzal žalobu zpět, a způsobil tak zastavení řízení. Pojem zavinění nelze vykládat doslovně, ale pouze jako režim příčinné souvislosti mezi chováním účastníků a zastavením řízení. Žalobce odkázal na názor Ústavního soudu prezentovaný v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 799/11, podle něhož účastníku řízení nelze dávat k tíži, že se rozhodl využít svých práv garantovaných ústavním pořádkem a uplatnil svůj nárok v nalézacím řízení, přičemž však o předmětu řízení bylo následně nezávisle na vůli žalobce rozhodnuto v jiném řízení, čímž byl shodou okolností předmět řízení vyčerpán. Předmětem řízení bylo v dané věci určení neúčinnosti darovací smlouvy, kterou dne datum uzavřel žalovaný s PaeDr. jméno příjmení – svým otcem, řízení bylo přerušeno do skončení insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně na majetek PaeDr. jméno příjmení, v němž byl veden incidenční spor o neúčinnost předmětné darovací smlouvy, který skončil pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne datum, jímž byla určena neúčinnost právního úkonu – darovací smlouvy ze dne datum. Žalobce v návaznosti na toto konstitutivní rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci určující neúčinnost předmětné darovací smlouvy, vzal svoji žalobu v celém rozsahu výslovně zpět, proti čemuž žalovaný neměl žádných námitek. Dle názoru žalobce lze považovat za proporcionální s ohledem na okolnosti sporu, aby si každý z účastníků nesl náklady řízení ze svého za použití ustanovení § 150 o. s. ř., neboť byly v daném případě splněny okolnosti hodné zvláštního zřetele, když ke zpětvzetí žaloby došlo žalobcem se souhlasem žalovaného se záměrem nezapříčinit vznik dalších nákladů řízení za situace, kdy o předmětu řízení bylo pravomocně rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 12 VSOL 197/2020.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil písemně s poukazem na to, že moderační právo soudu zakotvené v § 150 o. s. ř. je mimořádným institutem, které má být využíváno pouze v těch případech, kdy by aplikace ustanovení § 142 o. s. ř. vedla k nepřiměřeným tvrdostem. Dále žalovaný uvedl, že pojem zavinění je třeba posuzovat dle § 146 odst. 2 o. s. ř. výlučně z procesního hlediska, tzn. objektivně podle výsledku nehledě na pohnutky, které ke zpětvzetí žaloby žalobce vedly. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že žalobce zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení, kdy žalovaný svým chováním nijak zpětvzetí žaloby nezavinil. Odkaz žalobce na citovanou judikaturu Ústavního soudu považuje žalovaný za nepřípadnou a týkající se odlišné situace výkonu rozhodnutí. V daném případě však záleželo zcela na vůli žalobce, zda bude v řízení pokračovat, neboť předchozí rozhodnutí v incidenčním sporu nikterak nepředznamenává případný výsledek civilního řízení a není ani překážkou rozhodnutí. Pokud žalobce dobrovolně využil svého práva a svým dispozičním úkonem vzal žalobu zpět, je povinen nést procesní důsledky svého postupu, žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil.

4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal v intencích podaného odvolání usnesení soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž bylo třeba ve věci nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Poněvadž odvolání žalobce nesměřovalo proti rozhodnutí soudu vydanému ve věci samé, neuplatní se ustanovení § 205 odst. 2 o. s. ř. o odvolacích důvodech.

5. Odvolání žalobce mělo suspensivní a devolutivní účinky pouze ve vztahu k výroku II usnesení soudu prvního stupně, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17.230,87 Kč. Odvoláním žádného z účastníků nebyl napaden výrok I usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení ve věci samé zastaveno, tento výrok nabyl samostatně právní moci a nestal se předmětem přezkumu odvolacího soudu (§ 206 odst. 3 o. s. ř).

6. Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne datum (po její následné opravě a upřesnění) se žalobce domáhal určení neúčinnosti darovací smlouvy, kterou žalovaný uzavřel dne datum s PaeDr. jméno příjmení, svým otcem, jejímž předmětem byly nemovitosti v žalobě konkrétně uvedené, zapsané na list vlastnictví pro obec a k. ú. obec, okres okres.

7. Soud prvního stupně meritorně rozhodl rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 5 C 417/2009-2008, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 22. 8. 2013, č. j. 17 Co 570/2012-228, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

8. V dalším řízení byl zjištěn úpadek dlužníka PaeDr. jméno příjmení, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. insolvenční spisová značka, byl prohlášen konkurz na jeho majetek, insolvenčním správcem byla jmenována právnická osoba, v.o.s.

9. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 13. 12. 2013, č. j. 5 C 417/2009-259, vyrozuměl účastníky řízení o přerušení řízení do doby skončení insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. insolvenční spisová značka. V průběhu insolvenčního řízení byl veden incidenční spor o neúčinnost předmětné darovací smlouvy, který skončil pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, č. j. 12 VSOL 197/2020-304, jímž bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená dne datum mezi dárcem PaeDr. jméno příjmení a žalovaným - obdarovaným, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na list vlastnictví pro obec a k. ú obec, je neúčinným právním úkonem.

10. V návaznosti na pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vzal žalobce podáním doručeným soudu prvního stupně dne datum žalobu v celém rozsahu výslovně zpět, žalovaný na výzvu soudu prvního stupně se k tomuto dispozitivnímu úkonu žalobce vyjádřil tak, že se zpětvzetím žaloby souhlasí a požadoval náhradu nákladů řízení.

11. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením rozhodl výrokem I, že řízení ve věci samé se zastavuje (§ 96 odst. 1, 2 o. s. ř.) a výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17.230,87 Kč (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Soud prvního stupně neshledal důvod k aplikaci § 150 o. s. ř. s odůvodněním, že žalobce vzal zpět žalobu, čímž zavinil zastavení řízení, kdy zastavení se posuzuje výlučně z procesního hlediska, nejsou podstatné důvody, které žalobce vedly ke zpětvzetí žaloby, a žalovaný svým chováním nijak zpětvzetí žaloby nezavinil.

12. Vycházeje ze shora uvedeného lze konstatovat, že v daném případě soud prvního stupně zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem v průběhu řízení před rozhodnutím soudu ve věci samé, nikoliv z důvodů na straně žalovaného. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky musí soud při zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby vždy zkoumat, zda žalobce procesně zavinil zastavení řízení, nebo zda žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo v důsledku chování žalovaného. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku, a nikoliv podle hmotného práva, neboť pak by se jednalo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Proto vezme-li žalobce žalobu zpět, z procesního hlediska zásadně platí, že zavinil zastavení řízení. Pouze v ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. je upraven případ, kdy důvodem zastavení řízení je sice zpětvzetí žaloby, přesto však žalobce zastavení řízení nezavinil. Jedná se o případ, kdy žalobce vezme žalobu zpět, která byla podána důvodně, pro chování žalovaného, který např. po zahájení řízení nárok žalobce uspokojil tím, že žalovanou částku zaplatil, předmětné nemovitosti vyklidil, apod. Důvodnost podání žaloby je třeba vždy posuzovat v závislosti na chování žalovaného k požadavkům žalobce.

13. V daném případě byl žalovaný pasivní, nárok žalobce na určení neúčinnosti darovací smlouvy, kterou uzavřel se svým otcem PaeDr. jméno příjmení dne datum, neuznal, ke změně stanoviska žalovaného, příp. k mimosoudní dohodě mezi účastníky, nedošlo ani v průběhu řízení, jež bylo ze zákona přerušeno do skončení insolvenčního řízení, které bylo zahájeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. insolvenční spisová značka, jímž byl zjištěn úpadek dlužníka PaeDr. jméno příjmení a prohlášen konkurz na jeho majetek. Soud prvního stupně správně uzavřel, že na straně žalovaného je dáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce zpětvzetím žaloby procesně zavinil zastavení řízení (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.).

14. Odvolací soud je však na rozdíl od soudu prvního stupně shodně se žalobcem (odvolatelem) názoru, že v daném případě jsou dány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., které umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení účastníkovi zcela nebo z části nepřiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele.

15. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a v čem jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech rozhodných okolností konkrétní věci. Soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení na obou stranách sporu, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslo Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a uváží, zda by po úspěšném účastníku bylo s ohledem na konkrétní okolnosti případu možno spravedlivě požadovat, aby vynaložené náklady nesl ze svého (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014 nebo ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014).

16. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně. Za okolnosti zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení, přitom nelze považovat pouze skutečnost, že by jejich přiznání způsobilo jednomu z účastníků větší újmu než druhému, ale je nutné, aby byly dány i další zvláštní okolnosti mající vliv na spravedlivé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013).

17. Jinými slovy řečeno, soud při aplikaci výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř. přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení. Porovnání majetkových a sociálních poměrů účastníků tedy není vždy jediným či výlučným hlediskem pro případnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., poněvadž zásadní vliv mohou mít také jiné konkrétní okolnosti případu, a to takové, které mají skutečně významný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

18. Ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností.

19. Při posouzení konkrétních okolností, které žalobce vedly k soudnímu uplatnění nároku, tj. k podání žaloby o určení neúčinnosti darovací smlouvy, kterou uzavřel žalovaný jako obdarovaný dne datum se svým otcem PaeDr. jméno příjmení jako dárcem, k postoji žalovaného obdarovaného hodnotným nemovitým majetkem, jakož i k průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka PaeDr. jméno příjmení, v němž bylo v incidenčním sporu vyhověno nároku žalobce a určeno, že právní úkon – darovací smlouva uzavřená mezi žalovaným a úpadcem PaeDr. jméno příjmení dne datum je neúčinným právním úkonem, má odvolací soud za to, že uložení povinnosti žalobci nahradit žalovanému náklady řízení, se v daném případě (charakteru sporu) jeví jako nepřiměřená tvrdost.

20. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí, kterým určil, že darovací smlouva ze dne datum uzavřená mezi žalovaným (obdarovaným) a PaeDr. jméno příjmení (dárcem) je neúčinným právním úkonem, dal v podstatě za pravdu tvrzením žalobce, že dar se uskutečnil mezi nejbližšími pokrevními příbuznými a žalovaný nevynaložil náležitou pečlivost a aktivitu ke zjištění ekonomické situace dárce i toho, zda při darování nesleduje úmysl zkrátit své věřitele, mezi nimiž byl i žalobce.

21. Odkaz žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 799/11 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 465/11 považuje odvolací soud za přiléhavý a ztotožnil se s jeho závěry, že žalobce se rozhodl využít všech svých zákonných práv garantovaných ústavním pořádkem a uplatnil svůj nárok na určení neúčinnosti právního úkonu v nalézacím řízení. O předmětu řízení - určení neúčinnosti darovací smlouvy - bylo následně pravomocně rozhodnuto ve prospěch žalobce v incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení dárce nezávisle na vůli žalobce, čímž byl shodou okolností předmět řízení vyčerpán, nárok žalobce uspokojen.

22. Za dané situace se odvolacímu soudu jeví spravedlivým, pokud si žalobce a žalovaný ponesou náklady prvoinstančního řízení ze svého za použití výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř.

23. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II (§ 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 150 o. s. ř.) tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

24. Výrok o nákladech odvolacího řízení se rovněž opírá o ustanovení § 150 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., podle nichž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, kdy toto rozhodnutí se odvolacímu soudu rovněž jeví ve vztahu k účastníkům řízení a okolnostem sporu spravedlivým.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.