KSBR 18 CO 220/2022-153

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřel a soudců JUDr. Petry Flídrové a Mgr. Kateřiny Mališové, ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a/ jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_005⟫ b/ jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_006⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_009⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_010⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_011⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_012⟫ o určení, že žalobci jsou dědici zůstavitele z titulu zákonné dědické posloupnosti ⟪LB:lb_013⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 4. 2022, č. j. 12 C 237/2019-110,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud určil, že žalobci a/ jméno příjmení, datum narození, b/ jméno příjmení, datum narození, jsou zákonnými dědici po jméno příjmení, narozeném datum, zemřelém dne datum (výrok I). Dále soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům a/, b/ na náhradě nákladů řízení každému částku 2 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, jímž se domáhala jeho znění tak, že bude žaloba zamítnuta. Uvedla, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu dokazování neprovedl způsobem, jaký mu byl uložen. Z rozhodnutí ani po doplnění dokazování neplyne, kdy každý z žalobců zvlášť naplnil zákonné předpoklady, aby se stal dědicem ze zákona. Z provedeného dokazování nevyplývá konkrétní okamžik, kdy měla společná domácnost vzniknout, ani jakými způsoby. Žalovaná nesouhlasí se závěrem soudu, že v projednávané věci jsou naplněny podmínky § 1637 odst. 1 zákona č. 89/2000 12 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“) na straně žalobců splněny, neboť tito po zákonem stanovenou dobu jednoho roku (fakticky 2 roky) před smrtí zůstavitele s tímto žili ve společné domácnosti a z tohoto důvodu o něj pečovali. Z předložených důkazů má za prokázané, že žalobci v domě zůstavitele přebývali až po jeho propuštění z LDN v obec datum (kde se léčil po mozkové mrtvici), a to až do jeho smrti dne datum. Z uvedeného plyne, že spolužití žalobců se zůstavitelem nebylo delší než 1 rok. Tento fakt potvrdili v předešlém řízení, vedeném pod sp. zn. 4 C 89/2016, i sami žalobci, kdy při jednání dne datum žalobce b/ vypověděl, že poté, co se zůstavitel vrátil z LDN před Vánocemi asi v roce 2015, u něj s bratrem bydleli, a dále vyplývá z výpovědi svědkyně jméno příjmení i z výslechu matky žalobců (viz protokol z jednání z datum). Ze spisu vedeného v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli jméno příjmení je patrno, že sám žalobce a/ uvedl do protokolu, že zůstavitel žil sám. Žalovaná dále uvedla, že za nesprávné má také hodnocení důkazů výslechy svědků, kteří byli žalobci, případně jejich matkou, prokazatelně kontaktováni a ovlivňování, jak mají vypovídat. Ve výpovědích dalších svědků (které žalovaná označila) pak shledává rozpory.

3. Žalobci se k odvolání žalované písemně nevyjádřili. Při jednání odvolacího soudu pak navrhli, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrzen. Uvedli, že z výslechu svědků jasně vyplývá, že se o zůstavitele postarali, a že s ním žili déle než 1 rok.

4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal při jednání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Ze spisu soudu prvního stupně vyplývá, že žalobci podali proti žalované žalobu v projednávané věci na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči z 2. 7. 2019, č. j. 19 D 602/2015-174, kterým bylo každému ze žalobců uloženo, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal proti zákonné dědičce jméno příjmení žalobu na určení, že je jako dědic ze zákonné dědické posloupnosti účastníkem řízení o pozůstalosti po zůstaviteli jméno příjmení, zemřelém dne datum, vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 19 D 602/2015. Ze spisu vedeného Okresním soudem v Třebíči v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli jméno příjmení dále vyplývá, že došlo ke sporu o dědické právo mezi jméno příjmení a jméno příjmení, kteří uplatňují své dědické právo jako tzv. osoby spolužijící (když tvrdí, že žili se zůstavitelem asi 2,5 roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, bydleli u něho, o všechno se starali, vařili mu, prali a celkově společně se zůstavitelem hospodařili) a pozůstalou sestrou zůstavitele jméno příjmení (která tvrdí, že nešlo o vedení společné domácnosti, ale o občanskou výpomoc), uplatňují tedy dědické právo ve třetí třídě dědiců (§ 1637 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále„ OZ“), vedle sestry zůstavitele. Je tak třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, proto soud podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. ř. s.“) odkázal jméno příjmení a jméno příjmení, aby uplatnili svá práva žalobou, neboť se zřetelem ke všem okolnostem případu se jejich dědická práva jeví jako slabší. Usnesení Okresního soudu v Třebíči z 2. 7. 2019, č. j. 19 D 602/2015-174, nabylo právní moci datum, žaloba byla označenému soudu doručena datum prostřednictvím datové schránky žalobce b/, včetně zmocnění žalobce b/ k zastupování žalobce a/ v projednávané věci.

6. Podle ust. § 1637 odst. 1 OZ nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

7. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl odvolací soud, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci. Takto zjištěný skutkový stav věci posoudil podle příslušných zákonných ustanovení. Na jeho správné hodnocení žalobkyní uplatněného nároku odvolací soud pro stručnost odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku.

8. Soud prvního stupně přiléhavě uvedl, že podle ustálené judikatury, využitelné k charakteristice společné domácností ve smyslu ustanovení § 1637 odst. 1 OZ, se touto rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.

9. Z provedeného dokazování a závěrů soudu prvního z prvního stupně, je ve vztahu k odvolacím námitkám podstatné zdůraznit následující. Především je z provedeného dokazování zřejmé (a nepopírala to ani žalovaná) že žalobci se svojí matkou dlouhodobě vypomáhali zůstaviteli již před rokem 2013, když k němu docházeli, vykonávali práce na domě, zůstavitel se u nich stravoval, případně mu matka žalobců donášela jídlo a prala mu. Uvedené vyplývá z výpovědi žalobců jakož i svědků, zejména jejich matky jméno příjmení, sousedů zůstavitele jméno příjmení a jméno příjmení, bývalé spolupracovnice zůstavitele jméno příjmení i bývalého starosty obec jméno příjmení. Z výpovědi žalobců a jejich matky pak vyplývá, že k přistěhování žalobců k zůstaviteli došlo na jaře 2013 (poté, co žalobce a/ v březnu 2013 předčasně ukončil studium na SOU), a to na přání zůstavitele, po domluvě s žalobci a jejich matkou. Žalobci pak u zůstavitele bydleli v podkrovní místnosti, kterou si upravili. Žalobci zůstaviteli za bydlení neplatili, ale ve větší míře se podíleli svými prostředky i osobní účasti na nákupech, údržbě domu zůstavitele a obstarávání dalších společných potřeb. Soužití se zůstavitelem probíhalo za přetrvávající účasti matky žalobců, která jim prala prádlo a vařila, případně vařili žalobci se zůstavitelem společně. Tento způsob soužití vyplývá jak především z výpovědi obou žalobců a jejich matky, tak i sousedů zůstavitele jméno příjmení a jméno příjmení a rovněž svědka jméno příjmení, který v domě zůstavitele prováděl v roce 2013 na žádost obou žalobců opravy plynového kotle, ústředního topení a vody, provedené práce mu hradil žalobce b/ (viz faktura vystavená svědkem jako dodavatelem dne datum), přičemž svědek dům zůstavitele navštívil opakovaně. V září 2014 byl zůstavitel postižen mozkovou příhodou a do datum hospitalizován (v nemocnice a v Léčebně dlouhodobě nemocných), přičemž dočasná povaha tohoto pobytu zůstavitele (vyvolaná potřebou jeho léčby) neznamenala ukončení vedení společné domácnosti. Po jeho propuštění do domácí péče o něj žalobci, za pomoci svých rodičů, a ve spolupráci s rehabilitační sestrou, ve stejné formě soužití pečovali až do jeho smrti.

10. Z uvedeného lze mít za prokázané, že v daném případě nešlo o příležitostnou výpomoc žalobců zůstaviteli, ale že žalobci se zůstavitelem vedli dlouhodobě spotřební společenství trvalé povahy, v němž společně a bez rozlišení hospodařili se svými příjmy, pečovali o společnou domácnost, resp. poskytovali prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti, a poskytovali si pomoc a péči jako členové rodiny.

11. Nepochybně jsou to žalobci, které v projednávané věci zatěžovalo břemeno tvrzení o skutečnostech svědčících o vedení společné domácnosti se zůstavitelem a prokázání těchto tvrzení (jak v odvolání připomíná žalovaná). K uvedeným závěrům je však„ a contrario“ možno uvést, že jiné možné formě soužití žalobců a zůstavitele skutečnosti, které vyšly za řízení najevo, nenasvědčují, přičemž není zvláštní (jak připadá žalované), že podstatná zjištění o charakteru soužití žalobců se zůstavitelem vyplývají z výpovědi žalobců, jejich matky a svědků, kteří získali o tomto soužití vlastní poznatky.

12. K námitce žalované, že svědkyně jméno příjmení uvedla, že žalobci bydleli a bydlí u kina za sokolovnou s rodiči a jejich babičkou, lze dodat, že následně, v doplňujícím výslechu, svědkyně uvedla, že měla na mysli jejich trvalý pobyt. k uvedenému lze ještě dodat, že žalobce má v domě rodičů dílnu, do které docházel i v době, kdy bydlel se zůstavitelem.

13. K námitkám žalované, že podle protokolu o předběžném šetření před soudním komisařem sám žalobce a/ vypověděl, že„ zůstavitel žil sám, a poté se staral jméno příjmení“, a že dle protokolu o jednání před soudním komisařem svědkyně jméno příjmení vypověděla, že„ poznala zůstavitele v prosinci 2014, kdy se kamarádila s jméno příjmení, který se začal starat o zůstavitele“, lze uvést, že záznam v protokolu o předběžném šetření v řízení o pozůstalosti, ani sdělení svědkyně, která se měla uvedeným způsobem vyjádřit k okolnostem seznámení se s žalobcem a/, když předmětem jejího výslechu byla účast při sepisu závěti zůstavitele, nejsou způsobilé zpochybnit zjištění o soužití žalobců a zůstavitele, jak vyplývají z dokazování provedeného v projednávané věci. příjmení závěr lze učinit i ve vztahu k poukazům žalované na sdělení svědkyně jméno příjmení, že„ o zůstavitele se po jeho propuštění z LDN starali příjmení z obec“, a žalobce b/, který uvedl, že„ u zůstavitele poté, co se vrátil z LDN, asi v roce 2015, s bratrem bydlel a starali se o něj, a že svůj dům chtěl dát zůstaviteli jemu, ale on ho nechtěl, protože chtěl jít do obec“. Tato sdělení byla učiněna v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 89/2016, v němž byla řešena otázka platnosti závěti zůstavitele datované datum, přičemž výslechy účastníků a svědků byly zaměřeny na okolnosti jejího pořízení, nikoliv na délku a charakter soužití žalobců a zůstavitele.

14. Pokud jde o další žalovanou v odvolání namítané rozpory v provedeném dokazování, případně o námitky ovlivňování svědků v souvislosti s podpisem písemných prohlášení, zde odvolací soud odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 14).

15. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně výroku II o nákladech řízení účastníků, když soud prvního stupně při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů správně vyšel ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

16. Výrok II o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníku vychází z ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když se úspěšní žalobci náhrady nákladů odvolacího řízení vzdali.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím soudu prvního stupně, za splnění podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., tedy jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která do rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).