KSBR 19 CO 155/2022-197

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců Mgr. Radky Nekudové Hajdové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; Ing. jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, obec ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; Statutární město Brno, IČO: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa, obec ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 8 156,96 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30.6.2022, č.j. 37 C 333/2018-182,

I. V napadených výrocích II., IV. a V. se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

II. V napadeném výroku III. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 528 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3 189,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 189,04 Kč od datum do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 8 156,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 156,96 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 4 268 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 13 633,20 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 5 301,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně pouze proti jeho výrokům pod bodem II. a V., podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. o věci samé změnil a žalovaného zavázal povinností zaplatit mu i částku 8 156,96 Kč s příslušenstvím, dále aby podle principu plného úspěchu rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně v jeho prospěch a taktéž i o nákladech státu, které nechť je povinen zaplatit žalovaný. Se soudem I. stupně nesouhlasil s posouzením otázky, že část předmětného pozemku již nemá charakter veřejného prostranství, pročež mu nebylo soudem I. stupně právo na zaplacení částky 8 156,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od datum do zaplacení přiznáno. Argumentoval, že i v případě zbývající části předmětného pozemku je naplněna podmínka neomezeného přístupu každé osobě na pozemky, kterážto skutečnost se ostatně jeví jako mezi stranami nesporná. O naplnění druhé zákonné podmínky, existence veřejně prospěšného účelu, k němuž pozemek slouží, nelze mít podle jeho názoru rovněž pochyb, neboť tento pozemek může využívat široká veřejnost způsobem, který představuje naplňování veřejně prospěšného účelu. Souhlas vlastníka s veřejným užíváním jeho pozemku či jeho části může být dán výslovně nebo i konkludentně. V případě konkludentního souhlasu postačuje jeho pouhá nečinnost, kdy vlastník dlouhou dobu trpí užívání jeho pozemku širokou veřejností. V pochybnostech o existenci konkludentního souhlasu je navíc třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka pozemku. Se soudem I. stupně nesouhlasil zejména v odst. 7 odůvodnění napadeného rozsudku, kdy soud I. stupně odlišoval druhou část pozemku, na kterém se nachází příjezdová cesta k přilehlému domu a neoplocená předzahrádka se smrkovou zástěnou, o nichž soud I. stupně uzavřel, že nemají charakter veřejného prostranství. Argumentoval, že takovéto tvrzení soudu I. stupně je nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem k označenému závěru dospěl. Soud také uvádí, že není zřejmé, na základě jakých skutečností orgány žalovaného považují předmětný pozemek za veřejné prostranství. příjmení přitom doložil k důkazu přípis magistrátu svědčící právě o tom, že i žalovaný považuje celý předmětný pozemek za„ situován v ploše dopravy s podrobnějším účelem využití stanoveným funkčním typem, plocha komunikací a prostranství místního významu“. I z územního plánu města Brna je zřejmé, že pozemek p. číslo v k.ú. obec je v celém rozsahu součástí plochy dopravy s podrobnějším účelem využití stanoveným funkčním typem komunikace a prostranství místního významu. Dále je zde uvedeno, že plochy pro dopravu s podrobnějším účelem využití stanoveným funkčním typem plní podle regulativů ÚPmB funkci veřejného prostranství, konkrétně slouží jako komunikace, chodníky pro pěší, doprovodná zeleň podél komunikací a jsou veřejně přístupná. Závěr soudu, že na této části pozemku se nachází příjezdová cesta k přilehlému domu a neoplocené předzahrádka se smrkovou zástěnou, která nemá charakter veřejného prostranství, je tedy nesprávný. I tato část pozemku je totiž přístupná každému a slouží k uspokojování obecných potřeb. Je nutno zdůraznit, že vlastník pozemku nemůže jakkoli měnit způsob využití, který je veřejným prostranstvím. Z územního plánu navíc nevyplývá jakákoliv možnost využití pozemku žalobcem. To, že vlastníci domů zpevnili nájezdy ke svým domům a vysadili zde zeleň, nemůže jít k tíži žalobce, tyto úpravy nemění charakter této části předmětného pozemku. Reálné funkční oddělení vytyčených částí předmětného pozemku není v žádném případě možné, jemu je zcela znemožněno užívání pozemku jako celku. Přestože se právě z důvodu růstu zeleně nejedná o plochu, která by byla fakticky přístupná, jedná se stále o veřejném prostranství, neboť pojem přístupnost je zapotřebí vykládat extenzivně a pouhá existence porostů charakter veřejného prostranství nemůže vyloučit. Totéž se týká i svévolně zbudované zpevněné plochy na pozemku třetími osobami. Konečně žalobce nesouhlasil ani s nákladovými výroky, které soud I. stupně vynesl. Předně brojil proti tomu, že žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů právního zastoupení podle advokátního tarifu, ačkoli se tak ve světle dostupné judikatury Ústavního soudu nemělo stát, ve prospěch této argumentace se žalobce v odůvodnění svého odvolání rozhovořil.

3. Žalovaný se u jednání odvolacího soudu k odvolání žalobce vyjádřil, kdy poukázal na skutečnost, že i Ústavní soud rozhodoval a posuzoval otázky naplnění znaku veřejného prostranství, kdy uzavřel, že tyto znaky musejí být naplněny fakticky, je nepodstatné, jakým způsobem je ohledně určitého pozemku deklarováno orgánem města. Veřejným prostranstvím je pozemek veřejně přístupný, který však současně musí být užíván obcí, a právě žalobce jako navrhovatele vydání bezdůvodného obohacení tíží, aby naplnění obou zákonných předpokladů prokázal, což se nestalo. Namítal, že v daném případě není část předmětného pozemku užívána obcí, neboť tento neslouží k naplňování obecních potřeb, pročež nejsou pro danou část předmětného pozemku znaky veřejného prostranství naplněny a žaloba ohledně této části pozemku není důvodná. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně dále napadené části jako věcně správný potvrdil.

4. Žalobce u jednání odvolacího soudu poukázal na obsah zákona o obcích a na potřebu posuzovat otázku veřejného prostranství právě v jeho světle, poukázal dále i judikatorně dovozenou podmínku souhlasu vlastníka, když odkaz na územní plán uplatnil v odvolání pouze podpůrně.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedeného dokazování dovodil zcela správné skutkové závěry. Na tyto skutkové závěry přiléhavě aplikoval právo a s nastolenou materií se vyrovnal srozumitelným způsobem. Odvolací soud tak nemá nic, co by chtěl ke správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat, změnit či naformulovat jinak. Z tohoto důvodu lze konstatovat, že na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně může odvolací soud plně odkázat. Odvolací soud se totiž shoduje s posouzením jak skutkového, tak právního stavu věci způsobem, jak tento provedl soud I. stupně. Důvodnou přitom není žádná z odvolacích námitek žalobce, předně není správný jeho názor, že by část předmětného pozemku sloužila k naplnění potřeb žalovaného. Uvedené nelze dovodit zejména proto, že na části předmětného pozemku se nachází příjezdová cesta k rodinnému domu žalobce a prostor, na němž jsou vysázeny dřeviny, soud I. stupně přitom tento prostor fakticky na místním šetření zhlédl, a proto mohl fundovaně vyjádřit svůj názor, jak to fakticky s veřejným užíváním dané části pozemku je právě s ohledem na jeho umístění a osázení. V řízení naopak zcela správně a de facto v souladu se soudem I. stupně argumentoval žalovaný, který upozornil, že ačkoli předmětná část pozemku je veřejně přístupná, účelu užívání obcí neslouží s ohledem na umístění a osázení ani sloužit nemůže, stěží si lze představit, že by na nájezd před rodinný dům či na osázenou část pozemku před domem chodili občané žalovaného na procházku, či si tam rozdělali piknik apod., jak jistě na veřejném prostranství učinit mohou. Správný je i poukaz žalobce na fakticitu daného stavu, která má přednost před odkazy na územní plán či jiné přípisy obce, dle níž je celý předmětný pozemek veřejným prostranstvím. Jako veřejné prostranství předmětná část pozemku sloužit nemůže z důvodů výše vyjádřených, proto žalobci ani nemůže příslušet právo na náhradu bezdůvodného obohacení za užívání pozemku žalovaným, za situace, kdy k žádnému takovému užívání nedochází. Případné nejsou ani výtky žalobce ve smyslu nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu I. stupně, když tento v bodě 7. odůvodnění jednoznačně své úvahy vymezil a ozřejmil.

7. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o věci samé podle § 219 o.s.ř. potvrdil, když se se zamítnutím žaloby v této části zcela ztotožnil.

8. Žalovanému je však zapotřebí přisvědčit v jeho námitkách ohledně nepřípadnosti použití advokátního tarifu pro kalkulaci náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně spočívající v právním zastoupení. Je zapotřebí přisvědčit žalobci, že v dané věci nebylo důvodu, aby žalovanému byla přiznána náhrada podle advokátního tarifu za právní zastoupení, nýbrž správně měla být žalovanému přiznána jen paušálním náhrada dle vyhl.č. 254/2015 Sb., a to sice ve výši stanovené v § 2 odst. 3 této vyhl. 300 Kč za jednu paušální náhradu. Pokud tedy učinil právní zástupce žalovaného 4 úkony právní služby, spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, účasti u jednání soudu dne datum, účasti na místním šetření dne datum a účast na jednání soudu dne datum, náleží žalovanému celkem 4 paušální náhrady dle § 1 odst. 3 vyhl.č. 254/2015 Sb., a to sice za jednu přípravu účasti na jednání a za 3 účasti na jednání před soudem, celkem tak 4× 300 Kč, tj. 1 200 Kč. S ohledem na pouze částečný úspěch žalovaného, co do 44 %, tak správně na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně náleží žalovanému pouze částka 528 Kč, kterou tvoří 44 % z částky 1 200 Kč. Odvolací soud proto ve III. výroku rozsudek soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení právě částku 528 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

9. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů za účast u jednání odvolacího soudu dne datum Kč v paušální částce 300 Kč (§ 1, 3 písm. c/, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.). Přestože se v dané věci jednalo o případ podle § 151 odst. 3 o.s.ř., byla náhrada nákladů řízení přiznána k rukám právního zástupce žalovaného, tak jak to zákon vyžaduje, byť se nejednalo o odměnu dle advokátního tarifu.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).