KSBR 27 CO 47/2022-224

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobkyně: jméno příjmení, narozená dne datum, ⟪LB:lb_001⟫ bytem adresa, zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ o určení neplatnosti smlouvy o úvěru a neexistence zástavního práva smluvního, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. září 2021, č. j. 5 C 260/2019-157, ⟪LB:lb_006⟫ I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném datum domáhala se žalobkyně určení absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru číslo ze dne datum uzavřené mezi právnická osoba, sídlem adresa (žalovaným) a jméno příjmení (žalobkyní) a jméno příjmení a dále určení neexistence zástavního práva smluvního ve prospěch právnická osoba, sídlem adresa, a to k: a) pozemku parc. číslo orná půda, o výměře 732 m² a b) pozemku parc. číslo zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 371 m² a stavbě - rozestavěné na parc. číslo; vše zapsáno na list vlastnictví pro k. ú. obec u obec, obec Moravany, okres okres, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov. K tomu uvedla, že dle stavu zápisu v katastru nemovitostí ke dni podání žaloby váznou na předmětných nemovitostech v jejím vlastnictví omezení jejího vlastnického práva, a to zástavní právo smluvní k zajištění pohledávek ve výši 7 500 000 Kč s příslušenstvím a veškerých budoucích pohledávek až do výše 7 500 000 Kč ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum. Zástavní právo bylo zřízeno na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne datum, právní účinky vkladu ke dni datum (parc. číslo parc. číslo) a na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne datum, právní účinky vkladu ke dni datum (stavba - rozestavěná na parc. číslo). Žalobkyně dále uvedla, že předmětnou smlouvu o úvěru (kterou žalovaný - v postavení žalobce - předložil v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 314/2015, v němž se na základě této smlouvy domáhal zaplacení částky 10 458 269,17 Kč s příslušenstvím) nikdy nepodepsala a je tak absolutně neplatná pro nedostatek projevu vůle na její straně. Dodala, že podpis na smlouvě ani vizuálně neodpovídá jejímu skutečnému podpisu a domnívá se tedy, že byl zfalšován. Dále uvedla, že smlouva, kterou žalovaný předložil v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 314/2015 (dále jen„ jiné řízení“) není smlouvou, kterou ona sama se svým manželem dne datum se žalovaným uzavřela a na základě které byl čerpán hypoteční úvěr zajištěný zástavou. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru a s ohledem na akcesorickou povahu zástavního práva k hlavnímu závazku, tj. zástavní smlouvy ke smlouvě o úvěru, nemohlo dojít ani k platnému sjednání zástavní smlouvy, a i ta je absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.) Městský soud v Brně, u něhož byla žaloba podána, vyslovil ve věci svoji místní nepříslušnost a rozhodl o jejím postoupení Okresnímu soudu Brno-venkov. Následně soud prvního stupně (částečně) vyhověl žádosti žalobkyně, přiznal jí osvobození od soudních poplatků v rozsahu 70 % a následně jí k ochraně jejích zájmů ustanovil zástupkyni - Mgr. jméno příjmení, advokátku se sídlem v obec.

2. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, neboť dne datum uzavřel jako postupitel smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě postoupil na postupníka – společnost právnická osoba, IČO, pohledávku za žalobkyní ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum. Ke dni podání žaloby tak již nebyl věřitelem předmětné pohledávky a není ve věci pasivně legitimován.

3. V replice na vyjádření žalovaného poukázala žalobkyně na čl. X. odst. 1 obchodních podmínek, které měly být přílohou úvěrové smlouvy a podle něhož„ banka je oprávněna postoupit svoji úvěrovou pohledávku jiné bance a zajištění s ní související na ni převést“. Předmětné ujednání dle názoru žalobkyně vylučuje aplikaci § 1879 o. z., dle kterého může věřitel postoupit pohledávku jiné osobě. Zákonná dikce stanoví širší okruh osob, kterým je možno pohledávku postoupit a nejeví se proto jako logické, pokud žalovaný do obchodních podmínek sám uvedl okruh osob užší, než vyplývá ze zákona, aby zároveň požadoval zachovat i okruh osob vymezený zákonem. Podle § 1812 odst. 1 o. z. za situace, kdy lze obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. V daném případě je pro žalobkyni jako spotřebitelku příznivější takový výklad, kdy její smluvní stranou zůstane žalovaný, nikoliv společnost právnická osoba Jestliže byl žalovaný oprávněn postoupit úvěrovou pohledávku pouze jiné bance, je žalobkyně přesvědčena, že nedošlo k platnému postoupení pohledávky na jinou společnost a žalovaný je nadále ve věci pasivně legitimován. Dále žalobkyně doplnila, že v jiném řízení jí manžel zatajoval zásilky od soudu (dopouštěl se vůči ní v tomto směru trestné činnosti) a ona se tak. nemohla účinně bránit. Je proto zásadní, aby v nyní probíhajícím řízení byly její sporné podpisy podrobeny znaleckému zkoumání a z tohoto důvodu navrhla důkaz znaleckým posudkem.

4. Při jednání soud prvního stupně nepřipustil žalobkyní navrhovanou změnu žaloby a po provedeném dokazování rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

5. Žalobu v celém rozsahu zamítl (I. a II. výrok) a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobkyně i obranu žalovaného a uvedl skutková zjištění z provedených listinných důkazů, mimo jiné i z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 9. 2017, č. j. 34 C 314/2015-155, a z rozsudku Krajského soudu v Brně, jako soudu odvolacího, ze dne 29. 7. 2021, č. j. 27 Co 238/2019-441. S odkazem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc posuzoval podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013. Soud konstatoval, že ne/platnost smlouvy o úvěru a na ní navázaných smluv o zřízení zástavního práva byla jako otázka prejudiciální řešena již v uvedených rozsudcích. Přitom podle § 159a o. s. ř. výroky pravomocných rozsudků jsou obecně závazné pouze pro účastníky těchto řízení. S odkazem na judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011) tak soud uzavřel, že není vázán vyřešením předběžné otázky ne/platnosti úvěrové smlouvy, včetně jejích příloh a dodatků, v řízení vedeném u Okresního soud Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 314/2015. Na základě provedeného dokazování však zcela souhlasí se skutkovými zjištěními soudů i jejich právním hodnocením věci v citovaných rozhodnutích (úzce souvisejících s nyní projednávanou věcí) a neshledal žádný důvodu se od jejich závěrů odchýlit. Žalobkyně i v tomto řízení vznesla v zásadě shodné námitky a nepředložila žádná tvrzení a důkazy, které by závěry předchozích rozhodnutí jakkoliv zpochybnily. Soud proto shodně s uvedenými rozsudky posoudil (i s ohledem na průběh obou řízení) námitky žalobkyně jako účelové a nedůvěryhodné. Zdůraznil, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není (§ 80 o. s. ř.), skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci a na požadovaném určení je naléhavý právní zájem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2614/2008 či ze dne 21. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení, práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, není dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Soud uzavřel, že v projednávané věci žaloba o určení neplatnosti úvěrové smlouvy již preventivní funkci splnit nemůže, neboť rozhodnutí o ní již není objektivně způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků a předejít případným dalším sporům mezi účastníky či právními nástupci strany žalované (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013). Soud proto neshledal na požadovaném určení neplatnosti úvěrové smlouvy naléhavý právní zájem a žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl. Dále zdůraznil, že podle judikatury Nejvyššího soudu v řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem předmětu sporného zástavního práva (zástavy). Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla informována o postoupení pohledávky oznámením, které si osobně převzala 12. 3. 2019 (§ 526 obč. zák.) a že v katastru nemovitostí je jako zástavní věřitel zapsána osoba odlišná od žalovaného. Soud tak dospěl k závěru, že v řízení o určení neexistence zástavního práva není žalovaný pasivně legitimován. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně o pasivní legitimaci na straně žalované v důsledku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. K tomu uvedl, že podle ustálené judikatury nemůže být ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem významná otázka platnosti postoupení pohledávky, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi, aniž by bylo podstatné, zda ve skutečnosti k cesi platně či vůbec došlo. Notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2020). Soud proto žalobou i v této části zamítl. Právo na náhradu nákladů v řízení úspěšnému žalovanému nepřiznal, neboť žalovaný se jejich náhrady výslovně vzdal.

6. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání s tím, aby byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V prvé řadě soudu prvního stupně vytkla, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem za účelem posouzení pravosti jejího podpisu na úvěrové smlouvě. Nadto soud v odůvodnění rozsudku ani neuvedl, proč tento důkaz neprovedl a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Další pochybení soudu spočívá v absenci poučení o nutnosti osvědčit naléhavý právní zájem na žalobě za situace, kdy soud měl o jeho existenci pochybnosti a v absenci poučení, že na straně žalované má vystupovat jiný subjekt než žalovaný. Soud rovněž v rozporu s § 40 odst. 1 o. s. ř. nezaznamenával průběh jednání ve formě zvukových záznamů a tyto neuchovával na trvalých nosičích dat, které by byly součástí spisu. Uvedený postup má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stejně tak soud pochybil, pokud nevyhověl námitce žalobkyně o neplatnosti postoupení pohledávky pro rozpor s ustanoveními všeobecných obchodních podmínek. Odůvodnění rozsudku pak obsahuje z velké části rekapitulaci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v jiném řízení a strohé konstatování soudu, že se s těmito závěry ztotožňuje a nemá důvod se od nich odchýlit, představuje dle přesvědčení žalobkyně nesprávný postup, který má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

7. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Brně, jako soud insolvenční, zjistil úpadek dlužnice (žalobkyně) a na její majetek prohlásil konkurs (rozhodnutí ze dne datum, č. j. insolvenční spisová značka). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 11. 2022, č. j. insolvenční spisová značka, spisová značka, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Poté Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 2. 2023, č. j. insolvenční spisová značka, povolil řešení úpadku dlužnice (žalobkyně) oddlužením.

10. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že i přes zjištěný úpadek žalobkyně a povolení oddlužení není řízení dle § 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, přerušeno, neboť v projednávané věci není rozhodováno o pohledávkách ani jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170).

11. Vadou, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jak namítá žalobkyně) není sama o sobě skutečnost, že soud prvního stupně pořizoval o jednání dne 6. 9. 2021 pouze písemný protokol, a nikoliv zvukový záznam, byť nahrávací zařízení bylo v jednací síni zprovozněno již 26. 7. 2021. Je nutno přihlédnout k tomu, že v době konání jednání bylo předmětné zařízení teprve v tzv. zkušebním provozu a docházelo k postupnému zaškolování zaměstnanců soudu a soudců (viz sdělení IT oddělení Okresního soudu Brno-venkov). Nadto soud umožnil při tomto jednání (jednalo se o jediné jednání ve věci) zástupkyni žalobkyně diktovat přednesy do diktafonu a proti protokolaci nevznesla (a to ani dodatečně ani v podaném odvolání) žádné námitky.

12. Za důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalobkyně o nedostatečném poučení ze strany soudu. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o úvěru není založen na neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního, a proto nebyl dán důvod pro její poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Stejně tak žalobkyně věděla o možném nedostatku pasivní legitimace žalovaného v řízení, neboť žalovaný sám tuto námitku uplatnil již v prvním vyjádření ve věci a informaci o postoupení pohledávky žalobkyně měla i z jiného řízení, kde byla otázka ne/platnosti postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy rovněž řešena.

13. Za situace, kdy již byla žalobkyně v jiném řízení pravomocně zavázána k plnění na základě smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, považuje odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, který žalobu v této části pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na určovací žalobě zamítl. K tomu v podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí. Pro úplnost odvolací soud poznamenává, že na projednávanou věc tedy nedopadají ani závěry obsažené v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 1440/14.

14. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve vztahu k určení neexistence zástavního práva k nemovitostem. I v tomto rozsahu odvolací soud odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

15. S ohledem na přijaté závěry soud prvního stupně nepochybil, pokud z důvodu nadbytečnosti neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k posouzení pravosti jejího podpisu na úvěrové smlouvě. Sama skutečnost, že v odůvodnění rozsudku výsledně neuvedl důvod, pro který tento důkaz nebyl proveden, nemá vliv na správnost jeho rozhodnutí. Stejně tak skutečnost, že v odůvodnění svého rozhodnutí citoval závěry obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu v jiném řízení a na základě provedeného dokazování se s nimi ztotožnil, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.

16. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, a proto by byla povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení jakékoliv účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

18. Žalobkyně nebyla v řízení před soudy obou stupňů úspěšná, a proto soud neshledal podmínky pro postup dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, tj. k uložení povinnosti žalovanému zaplatit soudní poplatky za žalobkyni v rozsahu, v jakém byla od jejich placení osvobozena.

Proti I. výroku tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.

Proti rozsudku v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).