KSBR 29 Af 53/2022-103

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše a JUDr. Faisala Husseiniho ve věci žalobce: AUTO GAMES a.s., IČO: 25544608 sídlem Za Olšávkou 365, 686 01 Uherské Hradiště proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2022, č. j. 17903-3/2022-900000-311, sp. zn. 126952/2021-530000-12, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Vymezení věci

Žalobce se v žalobě domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2022, č. j. 17903-3/2022-900000-312 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále též „celní úřad“), ze dne 14. 1. 2022, č. j. 28417/2022-530000-12 (dále též „rozhodnutí o přestupku“), kterým byl uznán vinným ze spáchání: - přestupku podle § 123 odst. 3 písm. j) zákonač. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále též „zákon o hazardních hrách“), kterého se dopustil tím, že jako provozovatel a držitel povolení k provozování hazardní (technické) hry ze dne 28. 8. 2018 č. j. MF-28727/2017/34-58, v provozovně označené jako „Herna Bar Dukla“, umístěné na adrese Holandská 3283/30, 671 81 Znojmo (dále jen „herna“), neprováděl ve dnech 19. 9. 2020, 20. 9. 2020, 2. 10. 2020, 3. 10. 2020 a 4. 10. 2020 ve zjištěných časech identifikaci návštěvníků herny. Žalobce tedy v rozporu s § 71 odst. 1 zákona o hazardních hrách neprovedl identifikaci návštěvníka při jeho vstupu do herny, neověřil jeho věk a neověřil, zda není zapsán v rejstříku fyzických osob vyloučených z účasti na hazardních hrách; - přestupku podle § 123 odst. 3 písm. h) zákona o hazardních hrách účinného v rozhodné době, kterého se dopustil tím, že jako provozovatel hazardní hry umožnil dne 19. 9. 2020 ve 20: 37 vstup do herního prostoru osobě mladší 18 let, čímž porušil zákaz dle § 69 zákona o hazardních hrách.

Za uvedené přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 60 000 Kč a dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákonač. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil.

Žalobce předně namítá, že celní orgány neprokázaly, že došlo ke spáchání zmíněných přestupků. Jádrem žalobní argumentace je pak polemika se závěry žalovaného ohledně zákonnosti postupu celního úřadu v přestupkovém řízení, kdy mělo dojít k zásahu do žalobcova veřejného subjektivního práva na obhajobu. Celní orgány měly totiž žalobci znemožnit unést důkazní břemeno ohledně prokázání zproštění jeho objektivní odpovědnosti za přestupek tím, že nebyly provedeny navržené výslechy svědků. Žalovaný současně dle názoru žalobce dezinterpretoval judikaturní závěry správních soudů, které nejsou přiléhavé na řešenou věc. Žalobce eventuálně navrhl, aby krajský soud, v případě že napadené rozhodnutí nezruší, snížil uloženou pokutu postupem dle § 78 odst. 2 s. ř. s.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný ve vyjádření k žalobě upozornil, že námitky obdobné těm žalobním již žalobce uplatnil v přestupkovém řízení, a proto odkazuje na jejich vypořádání v napadeném rozhodnutí. Žalovaný dále doplnil, že celní úřady postupovaly v souladu se zásadami činnosti správních orgánů, výrok prvostupňového rozhodnutí je dostatečně určitý a splňuje požadavky § 93 zákonač. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Dle žalovaného bylo v přestupkovém řízení řádně prokázáno a odůvodněno, že žalobce zmíněné přestupky spáchal. Žalovaný potvrzuje, že celní úřad byl oprávněn odmítnout další důkazní návrhy žalobce. K tvrzenému zamezení prokázání liberačních důvodů žalovaný odkazuje na závěry judikatury správních soudů a dochází k závěru, že žalobce prováděním školení a kontrol svých zaměstnanců nenaplnil liberační důvody ve smyslu § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ve vztahu k přestupku dle § 123 odst. 3 písm. h) zákona o hazardních hrách žalovaný konstatuje, že nedošlo k excesu zaměstnance žalobce, tudíž nebyly naplněny důvody pro zbavení objektivní odpovědnosti žalobce. Závěrem žalovaný uvedl, že i když nebyl celní úřad oprávněn přihlížet k předchozí přestupkové činnosti žalobce jako k přitěžující okolnosti dle § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky, stále k ní mohl přihlédnout jako ke skutkové okolnosti ve vztahu k hodnocení osoby pachatele. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. D) Pokuta

Závěrem žalobce namítá, že žalovaný měl snížit uloženou pokutu, pokud shledal, že způsob, jakým celní úřad zohlednil předchozí pravomocná rozhodnutí o přestupcích jako přitěžující okolnost, byl v rozporu se zákonem. Krajský soud současně přezkoumá, zda nebyly splněny podmínky pro moderaci sankce dle § 78 odst. 2 s. ř. s.

Celní úřad při stanovování sankce za spáchané přestupky přihlédl jako k přitěžující okolnosti k tomu, že žalobce byl za porušení povinností v oblasti provozování hazardních her do doby provedení kontroly, na základě níž došlo ke shledání viny žalobce za předmětné přestupky, celkem třikrát pravomocně potrestán. Žalovaný v napadeném rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že celní úřad měl na situaci žalobce analogicky aplikovat institut zahlazení v přestupkovém řízení, a tedy neměl k dříve spáchaným přestupkům přihlížet jako k přitěžující okolnosti dle § 40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky. Zároveň však žalovaný uvedl, že celní úřad mohl k předchozím pravomocným rozhodnutím o vině žalobce za spáchání přestupku přihlédnout při určení druhu a výměry správního trestu jako ke skutkové okolnosti ve vztahu k osobě pachatele, svědčící o závažnosti a povaze spáchaných přestupků, což celní úřad na straně 38 rozhodnutí o přestupku učinil. Žalovaný proto neshledal pochybení celního úřadu.

Krajský soud se ztotožňuje s hodnocením provedeným žalovaným, judikatura správních soudů totiž dlouhodobě aprobuje postup správních orgánů, kdy při posuzování osobnosti pachatele, možností jeho nápravy a obecně jeho vztahu k dodržování právních předpisů zohledňují i předchozí pravomocná rozhodnutí o přestupcích (např. podrobné shrnutí judikatury v bodech [27 až 33] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2023, č.j. 2 As 71/2022-34). S ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení je pak nutné rozhodnutí správních orgánů posuzovat jako celek; případné vady rozhodnutí prvního stupně může zhojit správní orgán druhého stupně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013 č. j. 6 Ads 134/2012-47). I když lze tedy souhlasit s žalobcem, že celní úřad v rozhodnutí o přestupku přihlédl k předchozím žalobcem spáchaným přestupkům jako přetěžující okolnosti v rozporu s ustálenou judikaturou, žalovaný jeho postup v napadeném rozhodnutí zhojil. Vadným postupem celního úřadu tak nedošlo k zásahu do veřejného subjektivního práva žalobce.

Žalobce v závěru navrhl, aby krajský soud in eventum moderoval uloženou sankci postupem dle § 78 odst. 2 s. ř. s. Jak však vyplývá z ustálené judikatury správních soudů, k moderaci sankce za přestupek může soud přistoupit pouze v případech, v nichž by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlivosti sankce. Smyslem a účelem moderace sankce totiž není hledání její „ideální“ výše soudem místo správního orgánu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 As 204/2019-62).

Krajský soud nejprve poznamenává, že žalobci byla v přestupkovém řízení uložena pokuta, která dosahuje 2 % maximální zákonné výše (u obou spáchaných přestupků zákon o hazardních hrách stanovuje maximální výši pokuty na 3 000 000 Kč). Obecně přitom platí, že čím nižší je pokuta, tím menší je pravděpodobnost, že soud shledá důvody pro její moderaci, neboť z principu bude obtížné dovodit její zjevnou nepřiměřenost, což potvrzuje též judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000–62, podle něhož „za „zjevně nepřiměřenou“ nejspíše nebude možno považovat pokutu uloženou ve 4 % zákonného rozpětí“). Z citovaného nelze bez dalšího dovozovat, že by pokuta oscilující kolem 4 % zákonného rozpětí, anebo nižší nikdy nemohla být pokutou zjevně nepřiměřenou. Žalobce však ani blíže nerozvedl, v čem konkrétně shledává uloženou pokutu za zjevně nepřiměřenou. V nyní projednávané věci celní úřad při rozhodování o pokutě neshledal ve prospěch žalobce žádnou polehčující okolnost, a naopak přihlédl k okolnostem přitěžujícím. K námitce, že celní úřad přihlédl k předchozím pravomocným rozhodnutím ve věcech obdobných přestupků jako k přitěžující okolnosti, kterou žalobce odůvodňuje také svůj návrh na moderaci uložené pokuty, krajský soud vypořádal výše. K tvrzení žalobce, že provedení alespoň „prvotní“ identifikace (a tedy splnění části povinností dle § 71 zákona o hazardních hrách) by mělo být zohledněno při stanovení pokuty, krajský soud nepřihlédl, neboť jak uvedl výše, pouze provedením všech identifikačních úkonů mohl žalobce dostát své povinnosti. Ve zbytku se krajský soud ztotožňuje s odůvodněním výše pokuty provedeným celním úřadem, korigovaný žalovaným, uložená pokuta není zjevně nepřiměřená a krajský soud proto neshledal důvod pro její snížení postupem dle § 78 odst. 2 s. ř. s.

Mezi účastníky není sporu o skutkovém ději, krajský soud jej proto pouze zrekapituluje. Dne 19. 9. 2020 ve 20: 37 vstoupila do herny osoba zjevně mladší 18 let, bezprostředně po ní pak do herny vstoupila žena a muž jako doprovod. Ihned po vstupu do herny žena a osoba mladší 18 let přešly do prostoru za barovým pultem, přímo k obsluze herny. V tomto prostoru pak setrvaly po celou dobu jejich přítomnosti v herně, kterou následně opět v doprovodu muže opustily. Na straně 32 rozhodnutí o přestupku pak celní úřad z provedených svědeckých výpovědí zjistil, že žena vstoupivší do herny přinesla obsluze (svému manželu) večeři v doprovodu jejich syna, pro něhož nestihla zajistit hlídání. Manželka obsluhy zároveň nechtěla nechat nezletilého před hernou samotného. Muž, v jehož doprovodu do herny vstoupila, měl být dle tvrzení žalobce taxikář, který je k herně zavezl.

Žalobní námitka je nedůvodná. Krajský soud se plně ztotožňuje s hodnocením skutkového stavu provedeným celním úřadem i žalovaným. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2011, č. j. 5 Afs 26/2011-81, podle něhož je smyslem a účelem zákona již prevence, tj. aby mladiství do prostor, v němž se provozují hazardní hry nemohli vstupovat, tzn. účastnit se provozované hry ani pouze „vizuálně“. Krajský soud souhlasí s názorem, že závěry rozsudku k ustanovení zákonač. 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách, je možné plně vztáhnout i k aplikovaným ustanovením zákona o hazardních hrách. Ostatně žalobce ani nepopírá, že osoba mladší 18 let do herny skutečně vstoupila a došlo tedy k porušení povinnosti dle § 69 zákona o hazardních hrách, za níž je odpovědný žalobce.

K žalobní námitce neprovedení výslechu zletilých osob vstoupivších do herny (manželky obsluhy a muže) a obsluhy herny krajský soud uvádí, že žalovaný řádně odůvodnil, proč navržené důkazní prostředky nebyl celní úřad povinen provést. Krajský soud má za to, že na posouzení skutkového stavu nemohla mít vliv znalost identity muže, který nezletilou osobu do herny doprovodil, ani zda se jednalo o ojedinělou událost, jak tvrdil žalobce, a proto lze konstatovat, že skutkový stav byl zjištěn řádně a mimo důvodná podezření. Krajský soud nerozumí, jak by se hodnocení spáchaného přestupku změnilo, pokud by bylo prokázáno, že nezletilou osobu do herny doprovodil taxikář, že se tak stalo poprvé či že obsluha herny byla prokazatelně proškolena o povinnosti nevpouštět do herny nezletilé osoby. Jak navíc vyplývá ze správního spisu, některé z těchto skutečností již byly zjištěny v průběhu dokazování, navrhované důkazy byly tedy taktéž částečně nadbytečné.

Otázkou, kterou se pak musely celní úřady zabývat, bylo, zda nedošlo k umožnění vstupu nezletilé osoby do herny v důsledku excesivního jednání osoby (zaměstnance – obsluhy herny), které je přičitatelné žalobci. Žalobce na podporu svého tvrzení citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 6 Tdo 499/2014-48, jehož závěry převzal i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 As 213/2016-60: „[p]ro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním jejího zaměstnance (případně člena nebo statutárního orgánu), je podstatné, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby, tedy zda při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba není za excesivní jednání svého zaměstnance odpovědná“.

Krajský soud má za to, že v okamžiku vstupu nezletilé osoby do herny vykonávala obsluha herny své pracovní úkoly, neboť k porušení právních povinnosti dle § 69 zákona o hazardních hrách došlo v souvislosti s místní, časovou i věcnou vazbou k činnosti žalobce, jenž je zaměstnavatelem obsluhy herny. Místní vazba je dána tím, že ke vstupu nezletilé osoby došlo v provozovně žalobce, v níž obsluha vykonávala své pracovní úkoly. Časová vazba je dána tím, že ke vstupu nezletilé osoby došlo v době, kdy obsluha plnila své pracovní úkoly, jinak by si jistě zvládla obstarat večeři odlišným způsobem. Konečně věcná vazba je dána tím, že právě jedním z pracovních úkolů obsluhy bylo nevpouštět do herny nezletilé osoby.

K argumentaci žalobce, že uspokojováním vlastních zájmů obsluha herny neplnila pracovní úkoly, krajský soud uvádí, že k naplnění skutkového stavu přestupku dle § 123 odst. 3 zákona o hazardních hrách dochází již umožněním vstupu osoby mladší 18 let do herního prostoru. V ten okamžik se obsluha herny nacházela za barovým pultem, z čehož je patrné, že vykonávala své pracovní povinnosti, neboť z kamerových záznamů vyplývá, že z tohoto místa prováděla identifikaci návštěvníků. Je proto naprosto irelevantní, za jakým účelem či jakých okolností vstoupila nezletilá osoba do herny, obsluha měla povinnost ji do herny nevpustit, či jí neprodleně z herního prostoru vyvést. Za nesplnění této právní povinnosti odpovídá žalobce, neboť jednaní (či opomenutí) jeho zaměstnance mu bylo přičitatelné. Další tvrzení žalobce ohledně skutečností, proč nezletilá osoba musela vstoupit do herny se svojí matkou, na otázku zproštění odpovědnosti z důvodu excesivního jednání jeho zaměstnance nemá vliv.

Jak krajský soud konstatoval výše, „prvotní“ identifikací nemohl žalobce dostát své povinnosti vyplývající z § 71 zákona o hazardních hrách, výslech svědka M. K. by byl tedy nadbytečným, neboť by neosvědčil skutečnosti zpochybňující dostatečné zjištění skutkového stavu. I kdyby totiž celní úřad (ačkoliv nemusel) provedl výslech tohoto svědka, stále by nebyla zpochybněna skutečnost, že dle kamerových záznamů do herny vešlo více návštěvníků, než jich bylo uvedeno v denní evidenci. Dále nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že u dalších navržených svědků (Q. P. P. a T. K. N. N.) dostatečně zdůvodnil, v čem jejich svědecká výpověď povede k bližšímu objasnění skutkového stavu (obě svědecké výpovědi měly dle žalobce objasnit systém školení a kontrol, nikoliv provádění identifikace návštěvníků herny v inkriminovaných dnech). Krajský soud zároveň souhlasí s žalovaným, že žalobce neuvedl, v čem konkrétně byl skutkový stav celními orgány zjištěn nesprávně. Krajský soud tak má za to, že celní orgány zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností (v souladu s ust. § 3 správního řádu), nebyly proto povinny provádět další žalobcem navržené důkazy, což ve svých rozhodnutí náležitě odůvodnily.

Jádrem další části žalobní argumentace je polemika žalobce s posouzením naplnění liberačních důvodů pro zproštění objektivní odpovědnosti žalobce za spáchané přestupky dle § 21 zákon o odpovědnosti za přestupky. Žalobce je toho názoru, že vytvořil několikastupňový systém kontrol a školení pro předcházení a nápravu protiprávního jednání, což značí, že vynaložil veškeré možné úsilí a učinil nezbytná opatření k zamezení a odvrácení přestupku, což se pokoušel prokázat i výslechem navrhovaných svědků, jehož provedení celní úřad odmítl. Žalobce konečně rozporuje i přiléhavost závěrů citované judikatury na posuzovanou věc.

Dle § 20 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky platí: „[p]rávnická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu; za porušení právní povinnosti uložené právnické osobě se považuje též porušení právní povinnosti uložené organizační složce nebo jinému útvaru, který je součástí právnické osoby“.

Dle § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky „[p]rávnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila“.

Dle § 21 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky se „[p]rávnická osoba nemůže odpovědnosti za přestupek zprostit, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení přestupku“.

Z rozhodnutí o přestupku (strany 31 až 33) krajský soud zjistil, že celní úřad z provedeného dokazování seznal, že žalobce zavedl systém kontrol a opatření, které umožňují i vypnutí herny na dálku v případě zjištění pochybení. Celní úřad se následně zabýval otázkou, nakolik je tento systém nastavený žalobcem v běžném provozu funkční a efektivní a došel k závěru, že snaha žalobce o zabránění protiprávního jednání byla nedostačující, neboť pouhé provádění školení a kontrol za liberační důvod považovat nelze. Tento závěr podpořil citací závěrů rozsudků správních soudů. Žalovaný se s tímto hodnocením ztotožnil a upozornil, že liberace je institutem výjimečným, aplikovatelným v úzce vymezených případech. Navíc důkazní břemeno ohledně prokázání liberace spočívá výhradně na osobě, která se domáhá zproštění objektivní odpovědnosti.

Krajský soud k žalobcem tvrzené nepřiléhavosti citované judikatury konstatuje, že jak z napadeného rozhodnutí žalovaného i z rozhodnutí o přestupku je seznatelné, že správní orgány právní věty rozsudků aplikovaly na podporu stěžejního argumentu, který pregnantně vyjádřil Nejvyšší správní soud v bodu [23] rozsudku ze dne 21. 10. 2021, č. j. 2 As 352/2020-55: „provádění (jakéhokoli) školení a poučování zaměstnanců zásadně nemůže být vynaložením veškerého možného úsilí právnické osoby směřujícího k zabránění přestupku, a tedy ani (pouze ve zcela výjimečných případech nastoupivším) liberačním důvodem“. Opačný výklad by totiž vedl k vyprázdnění významu objektivní odpovědnosti za přestupky. Nejvyšší správní soud v bodu [24] citovaného rozsudku připustil, že odlišná je situace „v případě realizace kontrol zaměstnanců, kdy nelze a priori paušálně konstatovat, že žádná kontrolní činnost (jakéhokoli charakteru, kvality, intenzity či způsobu provádění) nemůže nikdy, ani ve spojení s dalšími okolnostmi (jako je např. ono školení a poučování, či značně specifická náplň činnosti), vést ke zproštění odpovědnosti právnické osoby za jí přičítané jednání jejího zaměstnance. Podstatné však je, že by se muselo jednat o výjimečné případy (mimořádně precizní a efektivní kontroly), přičemž tuto jejich exklusivitu by musel tvrdit a prokázat sám odpovědný subjekt“. Je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud argumentačně vycházel z předchozí judikatury, kterou citoval i celní úřad (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2015, č. j. 5 As 10/2015–27; ze dne 17. 1. 2019, č. j. 1 As 299/2018–31). Další, celním úřadem citované rozsudky krajských soudů, pak na rozsudekč. j. 5 As 10/2015-27 argumentačně odkazovaly. Rozhodovací praxe správních soudů ve věci posuzování liberačních důvodů tedy očividně tyto rozsudky za přiléhavé shledala, konkrétní skutkové odlišnosti (například různé způsoby, jakými se právnické osoby pokoušely liberovat ze své deliktní odpovědnosti) nemají vliv na (ne)přiléhavost citovaných rozsudků, když právě obecné právní věty přesahující význam konkrétní věci slouží k dotváření práva při interpretaci obecných právních norem.

V průběhu přestupkového řízení se žalobce snažil prokázat, že jím nastavený systém kontrol a školení byl natolik komplexní, že ve smyslu výše citované judikatury vedl ke zproštění objektivní deliktní odpovědnosti, pročež navrhl provedení svědeckých výpovědí, které toto tvrzení měly potvrdit. Žalobce upozornil, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že kontroly na provozovně jsou prováděny „třeba 20krát za měsíc“, dále probíhají namátkové kontroly, žalobce taktéž zřídil samostatné oddělení Dohledu, které provádí vzdálenou kontrolu kamerového systému.

Téměř totožnou skutkovou situací se zabýval Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudkuč. j. 2 As 352/2020-55 (stěžovatelem byl ostatně právě žalobce), kdy v bodu [24] uvedl, že „[V] projednávaném případě stěžovatel toliko tvrdil, že vyvíjí kontrolní činnost, zřídil kontrolní oddělení a provádí namátkové kontroly. Tato tvrzení jsou ovšem natolik obecná, nekonkrétní a zcela standardní (nikterak výjimečná), že ani na jejich základě nemohlo dojít k naplnění přísných liberačních důvodů. Kasační soud akcentuje, že správní orgány i v případě tvrzené kontrolní činnosti nepopřely její realizaci, nýbrž stejně jako u školení a poučení naznaly, že tato činnost nemůže vést ke zproštění objektivní odpovědnosti. Nejvyšší správní soud s ohledem na velmi obecná až lakonická tvrzení stěžovatele učiněná ve správním řízení dospěl k závěru, že správní orgány nepochybily ani tehdy, když neprovedly navržený výslech pracovnice kontrolního oddělení; její výpověď totiž mohla pouze potvrdit pro liberaci stěžovatele nedostatečná skutková tvrzení“. Žalobce si je tohoto rozsudku vědom a v žalobě namítl, že se závěry tohoto rozsudku řídil a jmenovitě proto u každého navrženého svědka uvedl, co může být jejich výslechem objasněno.

Ve vyjádření ze dne 11. 5. 2021 žalobce k navrženému svědku M. K. uvedl, že „jako odpovědná osoba se vyjádří k systému kontrol a dalších opatření ze strany obviněného, které jsou zaměřeny na předcházení nezákonných jednání, jaký způsobem probíhá poučení, školení a kontroly, kým a jak často bývá takto proškolena apod.“ Ke svědkům Q. P. P., T. K. N. N. a D. L. N. pak shodně uvedl: „popíše systém opatření a školení ze strany provozovatele a kontrolních orgánů společnosti, jejich četnost, způsob provádění apod. Tyto okolnosti jsou nutné k posouzení liberace.“

Krajský soud považuje žalobní argumentaci za nedůvodnou. Krajský soud neshledal, že by se musel odchýlit od právního hodnocení provedeného Nejvyšším správním soudem v rozsudkuč. j. 2 As 352/2020-55, neboť z tvrzení žalobce nevyplývá, že by se systém kontrol a školení v obou posuzovaných případech v rozhodných skutečnostech odlišoval. I nyní lze totiž shrnout, že žalobce tvrdil, že vyvíjí kontrolní činnost, zřídil oddělení Dohledu a provádí namátkové kontroly. Lze proto shodně konstatovat, že systém kontroly zavedený žalobcem nebyl natolik výjimečný, aby došlo k naplnění liberačních důvodů. Pouze pro ilustraci je vhodné zmínit, že v inkriminovaných dnech se podíl neidentifikovaných návštěvníků herny pohyboval mezi 25 procenty až 43 procenty, což dále nezavdává k přesvědčení, že byl systém kontrol a školení natolik precizní a efektivní, jak se snažil tvrdit žalobce. Nelze souhlasit ani s tvrzením žalobce, že v důkazních návrzích konkrétně specifikoval, jaké skutečnosti jimi hodlá prokazovat, naopak se omezil pouze na obecná a nekonkrétní tvrzení, neprovedení navržených svědeckých výpovědí tak nepředstavovalo pochybení celních úřadů. Krajský soud se taktéž neztotožňuje s argumentem, že celní úřady vykládaly povinnosti stanovené právními předpisy pro prokázání liberace způsobem, který byl v podnikatelském prostředí pro žalobce nesplnitelný. Jak již žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí, v průběhu dokazování bylo zjištěno, že obsluha herny mohla návštěvníky do herny vpouštět prostřednictvím elektronického zámku, avšak očividně tak (při plném vědomí žalobce) nečinila. Toto opatření (kterým již žalobce disponuje) jistě nelze označit za nesplnitelné či absurdní při posouzení jeho liberace z odpovědnosti za přestupek.

V další námitce žalobce namítá, že dlouhodobě s celními úřady komunikoval ve snaze o předcházení možným porušením zákona a jako důkaz přikládá dokument „Žádost o spolupráci při aplikaci základních zásad činnosti správních orgánů“ ze dne 6. 2. 2020 a odpověď žalovaného ze dne 18. 2. 2020. Toto jednání tak dle žalobce dále prokazuje, že vyvíjel úsilí ke zlepšení kontrolních mechanismů, což však bylo ze strany celních orgánů přehlíženo. Námitka je nedůvodná. Z judikatury správních soudů vyplývá, že poučovací povinnost správních orgánů nezahrnuje poskytování komplexního návodu, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl kýženého účinku ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010-214). Žalobce byl povinen dodržet povinnosti dle § 71 zákona o hazardních hrách, případné odpovědnosti za nedodržení této povinnosti se nemohl zprostit tím, že komunikoval s celními orgány ohledně poučení, jak má tyto povinnosti dodržovat.

V. Závěr a náklady řízení

Krajský soud proto na základě výše uvedeného žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta) a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 21. duben 2023

JUDr. Zuzana Bystřickáv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu