KSBR 31 Af 55/2018-109

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph. D. a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobce: Vodovody a kanalizace Pardubice, a.s. sídlem Teplého 2014, 530 02 Pardubice – Zelené předměstí zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Nohejlem sídlem Římská 104/14, 120 00 Praha 2 – Vinohrady proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 1. 6. 2018, č. j. ÚOHS-R0053/2018/VZ-16143/2018/322/HSc, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

I. Předmět řízení

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 1. 6. 2018, č. j. ÚOHS-R0053/2018/VZ-16143/2018/322/HSc, kterým předseda žalovaného podle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákonač. 500/2004 Sb., správní řád, zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2018, č. j. ÚOHS-S0042/2018/VZ-08205/2018/523/Gho.

Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. d) zákonač. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, kterého se dopustil tím, že při vyřizování námitek podaných stěžovatelem EUROVIA CS, a.s., které směřovaly proti zadávacím podmínkám veřejné zakázky „Rekonstrukce a intenzifikace ÚV Mokošín“, postupoval v rozporu s § 245 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, neboť se v rozhodnutí ze dne 2. 3. 2017 o námitkách stěžovatele v odůvodnění podrobně a srozumitelně nevyjádřil k námitkám stěžovatele ohledně nastavení nepřiměřených a diskriminačních kritérií technické kvalifikace v části 6.4 zadávací dokumentace a nezbytnosti prokázat zkušenosti s otevřenými gravitačními pískovými filtracemi a drenážními systémy s dvousměrným průtokem médií. Za spáchání tohoto přestupku byla žalobci uložena pokuta 50 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení 1 000 Kč.

II. Obsah žaloby

Žalobce namítá, že žalovaný nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci, nesprávně se vypořádal s tvrzeními žalobce o tom, že ke spáchání přestupku nedošlo, námitkou překážky věci rozhodnuté a porušením zásady ne bis in idem, a došel k nesprávným právním závěrům.

Podle žalobce bylo správní řízení o přestupku zatíženo překážkou věci rozhodnuté. Žalovaný vedl řízení pod sp. zn. S0098/2017/VZ, v rámci něhož bylo rozhodnutím ze dne 10. 4. 2017, č. j. ÚOHS-S0098/2017/VZ-12065/2017/523/Aso, zrušeno rozhodnutí žalobce o námitkách stěžovatele EUROVIA CS, a.s. ze dne 2. 3. 2017, žalobci byl uložen zákaz uzavřít smlouvu a uložena povinnost uhradit náklady řízení 30 000 Kč. V tomto řízení byla naplněna definice správního řízení jako procesu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, kterým se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby. Tím byla vyčerpána možnost ukládání dalších povinností žalobci. Nadto, zabýval-li se žalovaný určitou věcí v rámci řízení zahájeného na návrh a tato věc byla pravomocně ukončena (byť bylo uloženo pouze nápravné opatření), není možné následně pro totožný skutek zahájit nové řízení z moci úřední (byť by v tomto řízení měla být uložena „pouze“ sankce). Pokud chtěl žalovaný žalobci uložit rovněž pokutu, měl tak učinit v původním řízení zahájeném na návrh stěžovatele EUROVIA CS, a.s.

Žalobce rovněž namítal neúčelnost uložené pokuty. Žalovaný totiž není oprávněn k uložení sankce za jednání, které bylo zrušeno a nahrazeno novým jednáním (žalobce o námitkách stěžovatele EUROVIA CS, a.s. opětovně rozhodl), navíc za situace, kdy došlo ke zpětvzetí návrhu stěžovatele, který byl podnětem pro vedení řízení u žalovaného. Za nestandardní považuje žalobce zahájení řízení, jehož výsledkem bylo uložení pokuty 50 000 Kč, s odstupem bezmála jednoho roku, ačkoliv skutečnosti, které jsou shledávány jako závažné, byly žalovanému známy již od 10. 3. 2017. To je rovněž v rozporu se zásadou právní jistoty (opětovné „otevření“ věci) a zásadou hospodárnosti správního řízení (k uložení pokuty mohlo dojít již v řízení, v rámci něhož bylo uloženo nápravné opatření).

Žalobce nesouhlasí ani se závěry žalovaného stran obsahové stránky prvostupňového a napadeného rozhodnutí. Žalobce se s námitkami stěžovatele EUROVIA CS, a.s. vypořádal dostatečným způsobem a v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Závěry žalovaného nejsou dostatečně a srozumitelně odůvodněny a žalovaný používá nekonkrétní a vágní formulace; žalobce tak považuje obě rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Žalovaný se rovněž dopouští nesprávných volných hodnotících úvah a domněnek a činí na jejich základě chybné závěry o objektivních skutečnostech, tyto volné úvahy nahrazují právní argumentaci a jsou použity zásadně v neprospěch žalobce.

Žalobce proto navrhuje zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí a na svém postoji setrval v podané replice i během celého řízení před soudem.

III. Vyjádření žalovaného

Předseda žalovaného se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a setrvává na závěru, že v případě rozhodnutí ve věci zahájené na návrh nevzniká překážka věci rozhodnuté vůči řízení zahájenému z moci úřední, což podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č. j. 6 Ads 139/2012-58. I předseda žalovaného setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem

IV. E Použité znění zákona o zadávání veřejných zakázek

Dále se zdejší soud zabýval otázkou, na kterou upozornil Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku, tj. zda žalovaný postupoval podle správného znění zákona o zadávání veřejných zakázek.

Nejvyšší správní soud totiž upozornil na skutečnost, že krajský soud zcela přehlédl, zda žalovaný v přestupkovém řízení postupoval podle správného znění zákona o zadávání veřejných zakázek. Skutek, kterým se měla v daném případě žalobkyně dopustit „přestupku“, se totiž stal dne 2. 3. 2017, tedy před účinností novely provedené zákonemč. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, tj. do 30. 6. 2017, kdy zákon vytýkané jednání považoval za správní delikt zadavatele. Přestupkové rozhodnutí bylo vydáno až po účinnosti novely, která změnila správní delikty zadavatele na přestupky. Zásadou plynoucí z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a stejně tak zakotvenou v § 2 odst. 1 zákonač. 250/2016 Sb., o přestupcích, je, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době jeho spáchání, přičemž podle nového zákona se postupuje jen, je‑li to pro pachatele příznivější. Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci sp. zn. 2 Afs 314/2020 poukázal na skutečnost, že novelou sice nedošlo ke změně ve vymezení skutkové podstaty ani ve výši pokuty, součástí trestnosti jsou však i veškerá další ustanovení mající vliv na přísnost postihu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2020, č. j. 3 As 140/2018 ‑ 64). Vzhledem k tomu, že novela změnila rovněž § 270 zákona o zadávání veřejných zakázek, který mj. upravuje zánik odpovědnosti zadavatele za porušení zákona, a ze srovnání znění § 270 zákona o zadávání veřejných zakázek před novelou a po její účinnosti je zřejmé, že nová právní úprava trestnosti porušení zákona se nejeví být pro pachatele příznivější, nebyl dle Nejvyššího správního soudu zřejmě důvod posoudit jednání žalobkyně jako přestupek podle zákona o zadávání veřejných zakázek po novele, nýbrž jako správní delikt podle znění téhož zákona před zmíněnou novelou.

Zdejší soud tedy na základě pokynu Nejvyššího správního soudu vyhodnotil vliv novely na postih jednání žalobce.

Ustanovení § 270 zákona o zadávání veřejných zakázek ve znění účinném v době spáchání deliktu (2. 3. 2017) znělo takto: (1) Zadavatel za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil. (2) Při určení výměry pokuty zadavateli se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Byl-li uložen zákaz plnění smlouvy, přihlédne se rovněž k tomu, v jakém rozsahu bylo již ze smlouvy plněno. (3) Odpovědnost zadavatele za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. (4) Správní delikty podle tohoto zákona v prvním stupni projednává Úřad.

Ustanovení § 270 zákona o zadávání veřejných zakázek ve znění účinném po novele provedené zákonemč. 183/2017 Sb., podle něhož postupoval žalovaný, zní takto: (1) Má se za to, že čin, který vykazuje formální znaky přestupku podle tohoto zákona, je společensky škodlivý. (2) K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle tohoto zákona se nevyžaduje zavinění. Fyzická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. (3) Má-li být uložen zákaz plnění smlouvy, přihlédne se při určení výměry pokuty zadavateli též k tomu, v jakém rozsahu bylo již ze smlouvy plněno. (4) Přestupky při uveřejňování nejsou trvajícími přestupky. (5) Promlčecí doba činí 5 let. (6) Promlčecí doba se přerušuje

Soud v daném případě neshledal ani porušení zásady hospodárnosti řízení, jelikož zákon o zadávání veřejných zakázek umožňuje žalovanému vést řízení na základě návrhu stěžovatele, že jeho námitky nebyly dostatečně zadavatelem určité veřejné zakázky vypořádány, a následně vést řízení o souvisejícím přestupku z moci úřední.

Žalobce namítal porušení zásady ne bis in idem (nejprve uložení nápravného opatření v rámci řízení zahájeného na návrh stěžovatele, až následně uložení pokuty za spáchaný přestupek v řízení ex offo). S tímto tvrzením žalobce však zdejší soud nemůže souhlasit, neboť v řízení vedeném na návrh stěžovatele EUROVIA CS, a.s., nebylo jakkoliv posuzováno, zda se žalobce dopustil spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona o zadávání veřejných zakázek; toliko byla posuzována dostatečnost vypořádání námitek stěžovatele EUROVIA CS, a.s., který se domníval, že jeho námitky byly vypořádány nedostatečně. Obecně lze poukázat také na již žalovaným vyřčený závěr, dle něhož nelze považovat existenci věci rozhodnuté v případě řízení zahájeného na návrh a následně rozhodnutí v řízení zahájeném z moci úřední. V této souvislosti lze odkázat na žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č. j. 6 Ads 139/2012-58, nebo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 2 As 310/2016-52, z něhož vyplývá odlišnost návrhového řízení zahájeného na podnět určitého stěžovatele a řízení zahájeného žalovaným ex offo, i s ohledem na jiné účastníky obou řízení.

Zdejší soud tak nezpochybňuje oprávnění žalovaného rozhodnout nezávisle na sobě o uložení nápravného opatření a o přestupku, aniž by tím byla porušena zásada ne bis in idem. Ani tato námitka tedy nebyla shledána důvodnou.

a) oznámením o zahájení řízení o přestupku,

b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným. (7) Přerušením promlčecí doby počíná běžet promlčecí doba nová. (8) Byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zanikne nejpozději uplynutím 10 let od jeho spáchání. (9) Přestupky podle tohoto zákona projednává Úřad. (10) Alespoň jedna oprávněná úřední osoba podílející se na řízení o přestupku vedeném Úřadem v každém stupni musí mít vysokoškolské vzdělání nejméně v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. Ustanovení zákona upravujícího řízení o přestupcích, která se týkají požadavků na vzdělání oprávněných úředních osob, se na řízení o přestupcích, k jejichž projednání je příslušný Úřad podle tohoto zákona, nepoužijí. (11) Na postup Úřadu podle tohoto zákona se ustanovení § 13 odst. 1, § 15 až 17, 19, 24 až 27, § 32, § 35 písm. a), d) a e), § 38 písm. e), § 42, 43, 45, 48 až 50, § 51 písm. b), § 53, 54, 59, 68, 70, 71, 76, § 80 odst. 2 a 3, § 82, 87, § 88 odst. 1 a 2, § 89, § 93 odst. 1 písm. d), g) a h), § 94, § 95 odst. 2 a § 96 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich nepoužijí.

Z uvedeného (zejména z ustanovení o zániku odpovědnosti) plyne, že novou právní úpravu zákona o zadávání veřejných zakázek nelze jednoznačně označit za právní úpravu pro žalobce příznivější. Ostatně ke shodnému závěru opatrně dospívá i Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku. Jak navíc uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2020, č. j. 3 As 140/2018 – 64, „Má-li totiž dopadnout „příznivější“ právní úprava na rozhodnutí ve věci správního trestání, je nutné, aby zřetelně a jasně odrážela společenský zájem a vůli zákonodárce buď určité jednání do budoucna vůbec netrestat (viz k tomu pojem „dekriminalizace“ opakovaně užitý v rozhodnutí RS z listopadu 2016), anebo alespoň aby sankcionovaná právní povinnost, jíž měl pachatel porušit, byla novou úpravou způsobem nepřipouštějícím významné výkladové problémy a jednoznačně ve prospěch tohoto pachatele změněna či modifikována, popřípadě aby za totéž jednání nově upravovala mírnější formu postihu“. K ničemu takovému v projednávané věci nedošlo. Vzhledem k tomu nebyl důvod posoudit jednání žalobce jako přestupek podle zákona o zadávání veřejných zakázek po novele, ale jako správní delikt podle znění téhož zákona před zmíněnou novelou.

Je tedy třeba uzavřít, že žalovaný pochybil, pokud jednání žalobce postihl jako přestupek podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona o zadávání veřejných zakázek po novele provedené zákonemč. 183/2017 Sb. a nikoli jako správní delikt podle téhož ustanovení zákona ve znění před touto novelou.

Dále se zdejší soud zabýval tím, jaký dopad mělo toto pochybení žalovaného na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že žádný. Novelou nedošlo ke změně ve vymezení skutkové podstaty ani ve výši pokuty. Liberační důvody jsou rovněž upraveny shodně. Prekluzivní ani promlčecí lhůta v projednávané věci žalovanému rovněž neuplynula. Podle zdejšího soudu tedy pochybení žalovaného nijak nezasáhlo do žalobcových práv a nemělo tak žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil jakoukoli vadu, jež by atakovala zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

V. Náklady řízení

O nákladech řízení účastníků bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, to by náleželo procesně úspěšnému účastníkovi – žalovanému. Zdejší soud však nezjistil, že by žalovanému v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 24.1.2023

Petr Šebekv. r. ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu