KSBR 31 Af 6/2022-140

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph. D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: ABEL-Computer, s. r. o., IČO 47678488 sídlem Oblouková 2831/1, 746 01 Opava zastoupený advokátkou JUDr. Lenkou Grofovou sídlem Minoritská 10, 602 00 Brno proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno za účasti osoby zúčastněné na řízení: Olomoucký kraj, IČO 60609460 sídlem Jeremenkova 1191/40a, 779 00 Olomouc o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 3. 12. 2021, č. j. ÚOHS-40477/2021/162/JSr, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Předmět řízení

Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 10. 2021, č. j. ÚOHS-33258/2021/500/Alv (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl návrh žalobce na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Žalobce tímto návrhem brojil proti postupu Olomouckého kraje (dále jen „zadavatel“) při zadávání veřejné zakázky „Centrální nákup originálního spotřebního materiálu do tiskáren, kopírovacích a multifunkčních zařízení 2020-2021“, ev. č. Z2020-015625 (dále jen „veřejná zakázka“). Následně předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 3. 12. 2021, č. j. ÚOHS-40477/2021/162/JSr (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl rozklad žalobce podaný proti prvostupňovému rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Předmětem sporu je otázka, zda centrální zadavatel postupoval v souladu s § 89 odst. 5 zákonač. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), když stanovil technické podmínky předmětu veřejné zakázky přímým odkazem na konkrétní výrobky určitých dodavatelů.

II. Stanoviska účastníků řízení

Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá, že požadavek centrálního zadavatele na dodání spotřebního materiálu konkrétních značek není odůvodněn předmětem veřejné zakázky, vytváří překážky hospodářské soutěže, zvýhodňuje pouze některé dodavatele a je diskriminační. Žalovaným nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, konkrétně, zda existují legitimní důvody pro použití odkazu na určité dodavatele a jejich výrobky a zda existují stejně kvalitní alternativní výrobky k výrobkům originálním. Dle předchozího zrušujícího rozhodnutí předsedy žalovaného si měl žalovaný vyžádat vyjádření nestranného subjektu. Žalovaný tak však neučinil, jelikož oslovil servisní obchodní společnosti, které se také podílí na prodeji originálního spotřebního materiálu. Vyjádření těchto společností žalovaný navíc nepodrobil kritickému posouzení, nepřihlédl k tomu, že se jedná o zevšeobecňující a zcela neexaktní tvrzení. Odpovědi servisních společností nejsou jednoznačně dány v neprospěch alternativních spotřebních materiálů. Žalovaný tyto důkazy hodnotí v rozporu se zásadou materiální pravdy. Závěr žalovaného, že alternativní materiály provází neoddiskutovatelně obecně vyšší riziko, které překračuje obecnou míru vždy přítomného rizika z vadného plnění, je nepřezkoumatelné, jelikož není jasné, jak a kým je tato hranice určována. K originálním produktům existují obdobné produkty se srovnatelnými parametry. Riziko z vadného plnění je vždy přítomné, nemůže tak být důvodem pro použití výjimky dle § 89 odst. 5 ZZVZ. Je v rozporu se zásadou přiměřenosti předem vyloučit z hospodářské soutěže dodavatele alternativního spotřebního materiálu, který je stejně kvalitní jako ten originální, s odůvodněním, že zadavatel není schopen tuto kvalitu posoudit. Centrální zadavatel má možnost stanovit technické podmínky vyjadřující požadavky na výkon nebo funkci, popis účelu nebo potřeb, které mají být splněny, aniž by bylo přímo odkazováno na konkrétní výrobky. Existují také další způsoby, jak veřejnou zakázku zadat, aniž by v prvotní fázi řízení došlo k omezení hospodářské soutěže (kritéria kvalifikace, reference, kritérium ekonomické výhodnosti). Také výrobci originálních materiálů pouze deklarují soulad jejich výrobků s normami ISO/IEC 19752, 19789 a 11798. Je tudíž v rozporu se zásadou rovného zacházení, pokud by u alternativních produktů byla vyžadována jejich certifikace. Kvalitu alternativního plnění lze ověřit také pomocí norem ISO 9001 a ISO 14001, které se týkají systému managementu kvality a environmentálního managementu v oboru výroba, renovace a prodej tonerových, inkoustových a jehličkových kazet. Certifikáty vztahující se k těmto normám žalobce disponuje. Certifikační autoritou TÜV SÜD je posuzován systém řízení kvality žalobce, je sledováno, zda jsou splněny výtěžnostní normy i norma týkající se archivovatelnosti. Závěr, že zadávací podmínky by neměly obsahovat odkazy na konkrétní výrobky, nedávno vyslovil španělský správní soud pro odvolání ve věci veřejné zakázkyč. PAB/072/2021/2003. Požadavek na dodání originálního spotřebního zboží je navíc v rozporu s pravidly odpovědného veřejného zadávání s ohledem na environmentální aspekty podle směrniceč. 2014/24/EU. Pracovní dokument s názvem Kritéria zelených veřejných zakázek EU stanovuje, že by výrobci neměli konstruovat tonerové kazety tak, aby blokovali jejich opětovné využití. Ministerstvo životního prostředí vydalo metodiku k šetrné veřejné správě, kde za příklad dobré praxe uvádí dodávku renovovaných kazet pro Hlavní město Řím.

Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Dodává, že servisní společnosti mají zkušenosti s originálními a alternativními spotřebními materiály, neboť se v rámci jejich činnosti setkají s přístroji, které využívají oba tyto typy materiálu. Na položené otázky společnosti odpověděly jednoznačně a s dostatečnou odborností. Společnosti nejsou na výsledku řízení zainteresovány natolik, aby nemohly podat nestranná a nezávislá vyjádření. Z argumentace žalobce plyne, že si je vědom obecného rozdílu mezi kvalitou alternativních a originálních materiálů. K rozhodnutí případu by nepřispělo vypracování znaleckého posudku, jelikož není důležité, zda se žalobcem nabízené materiály vyrovnají materiálům originální, ale zda u alternativních materiálů obecně existuje zvýšené riziko vadného plnění. Žalovaný odmítá, že provedl selektivní výběr z odpovědí servisních společností, které jsou jinak vzájemně protichůdné. Z odpovědí jednoznačně vyplývá, že se u alternativních materiálů obecně vyskytuje unikátní zvýšené riziko poruchovosti a nedostatečné výtěžnosti. Pokud by zadavatel stanovil technické požadavky pomocí parametrů a funkcí, musel by se značnými náklady ověřovat, zda nabízené produkty tuto kvalitu opravdu splňují. Žalobce přitom neuvádí žádná tvrzení, proč by kontrola kvality ze strany zadavatele měla být přiměřená. Certifikáty ověřující management kvality a environmentální management nenahrazují ověření kvality samotných produktů. Zvýšený výskyt vad u alternativních materiálů ospravedlňuje rozdílný přístup vůči ověřování kvality těchto materiálů a materiálů originálních. Jelikož však nezávislá certifikační autorita neexistuje, byl zadavatel oprávněn požadovat pouze originální materiály. Tuzemskému právnímu řádu není znám účinek precedentu, tím spíš na základě zahraničního rozhodnutí. Rozhodnutí španělského soudu není zcela přiléhavé, jelikož neřeší kvalitu dodávaných materiálů.

Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou. Nad rámec žalobních námitek doplňuje, že žalovaný nesprávně formuloval dotazy na servisní společnosti, když nerozlišoval mezi kazetami vyrobenými na základě renovace tiskové kazety a jednorázovými neoriginálními kompatibilními kazetami. Společnost HP umožňuje využívat opakovaně použité, recyklované a znovu naplněné kazety. Servisní společnosti mohou hodnotit toliko poruchovost zařízení, která používala alternativní materiály, riziko nekvalitního tisku, ztráty archivovatelnosti výtisků, menší výtěžnosti, nebezpečnosti či neekologičnosti hodnotit nemohou. Žalovaný měl oslovit skutečně nezávislou a nestrannou instituci (např. Polygrafickou zkušební laboratoř při Univerzitě Pardubice). Argumentace žalovaného stran rozdílů ve výrobě originálních a alternativních materiálů je nesmyslná.

V rámci ústního jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Nad rámec svého vyjádření žalovaný uvedl, že rozhodnutí Správního soudu pro smluvní opravné prostředky Kastilie a Leónu ze dne 2. 12. 2021 na posuzovaný případ nedopadá, neboť v daném případě nebyl požadavek zadavatele náležitě odůvodněn.

III. b) Použití odkazů na konkrétní výrobce a výrobky v zadávacích podmínkách

Zadavatel má povinnost ve vztahu k dodavatelům dodržovat zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace (§ 6 odst. 2 ZZVZ). Zásada rovného zacházení se projevuje například v tom, že zadávací podmínky nesmí být stanoveny tak, aby určitým dodavatelům bezdůvodně přímo nebo nepřímo zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely bezdůvodné překážky hospodářské soutěže (§ 36 odst. 1 ZZVZ). Součástí zadávacích podmínek jsou mimo jiné také technické podmínky, které představují požadavky na vlastnosti předmětu veřejné zakázky. Technické podmínky zadavatel stanoví prostřednictvím parametrů vyjadřujících požadavky na výkon nebo funkci, popisu účelu nebo potřeb, které mají být naplněny, odkazu na normy nebo technické dokumenty, nebo odkazu na štítky (§ 89 odst. 1 ZZVZ). Zadavatel nesmí zvýhodnit nebo znevýhodnit určité dodavatele nebo výrobky tím, že technické podmínky stanoví prostřednictvím přímého nebo nepřímého odkazu na určité dodavatele nebo výrobky, nebo patenty na vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory, ochranné známky nebo označení původu (§ 89 odst. 5 písm. a) a b) ZZVZ). Z tohoto zákazu platí dvě výjimky, zadavatel může odkaz ve smyslu § 89 odst. 5 písm. a) a b) ZZVZ použít, pokud je to odůvodněno předmětem veřejné zakázky (§ 89 odst. 5 ZZVZ) nebo pokud stanovení technických podmínek podle § 89 odst. 1 ZZVZ nemůže být dostatečně přesné nebo srozumitelné, zadavatel však musí uvést možnost nabídnout plnění rovnocenné (§ 89 odst. 6 ZZVZ).

V rozsudku ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008-152, publikovaném podč. 1771/2009 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „smysl a cíl zákazu diskriminace nutně vede interpreta §6 ZVZ k závěru, že tento zákaz zahrnuje jednak zákaz diskriminace zjevné, tedy odlišného zacházení s jednotlivcem ve srovnání s celkem, jednak též zákaz diskriminace skryté, pokud tato vede v podstatě k obdobným právem zakázaným důsledkům (v oblasti práva veřejných zakázek tedy poškozování hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli).“ (všechna zde citovaná judikatura je dostupná na www.nssoud.cz) Zákaz diskriminace tedy spočívá v tom, že žádný z dodavatelů nesmí být zvýhodněn oproti jiným dodavatelům. Tento zákaz ovšem není možné chápat absolutně, jelikož je nutné vždy vzít v potaz odůvodněné potřeby a požadavky zadavatele veřejné zakázky.

Zadávací podmínky by měly být koncipovány tak, aby byla zaručena spravedlivá soutěž dodavatelů schopných realizovat veřejnou zakázku, ale také aby plnění veřejné zakázky dle zadávacích podmínek bylo způsobilé naplnit potřeby a legitimní očekávání zadavatele. Z povahy věci by nebylo spravedlivé na zadavateli požadovat, aby zadávací podmínky měly vždy na všechny dodavatele stejný dopad. Zadavatel je proto oprávněn stanovit i takové zadávací podmínky, v jejichž důsledku bude vyloučena určitá skupina dodavatelů na trhu z možnosti ucházet se o veřejnou zakázku (typicky se jedná o podmínky kvalifikace).

Zadavatel tak může omezit hospodářskou soutěž o veřejnou zakázku prostřednictvím zadávacích podmínek, ale musí unést důkazní břemeno, že se nejedná o bezdůvodnou překážku v hospodářské soutěži dodavatelů o veřejnou zakázku, resp. že se nejedná o bezdůvodné přímé či nepřímé konkurenční zvýhodnění (protežování) určitého dodavatele či skupiny dodavatelů stanovenými zadávacími podmínkami. Zadavatel by se tak měl zdržet stanovení zadávacích podmínek, které omezují hospodářskou soutěž bezdůvodným zvýhodňováním nebo znevýhodňováním určitých hospodářských subjektů, nemá-li příslušná zadávací podmínka oporu v legitimních (odůvodněných) potřebách zadavatele. Na případnou bezdůvodnost omezování hospodářské soutěže je nutné pohlížet právě z pohledu předmětu veřejné zakázky a z něj vyplývajících oprávněných požadavků zadavatele (viz Dvořák, D., Machurek, T., Novotný, P., Šebesta, M. a kol. § 36 [Zadávací podmínky]. In: Dvořák, D., Machurek, T., Novotný, P., Šebesta, M. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 252), avšak nikoli úzce jen z nich. Tento závěr plyne z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde konstatoval, že „[z]adavatel je oprávněn využít prostor daný zákonem a prostřednictvím stanovení úrovně ekonomických a finančních kvalifikačních předpokladů nebo technických kvalifikačních předpokladů znevýhodnit určité dodavatele. Toto je možné pouze tehdy, je-li to odůvodněno objektivními okolnostmi. Navíc tyto požadavky musí být přiměřené, jinak se zadavatel dopustí porušení zásady diskriminace.“

Shora uvedené soud konstatuje také s ohledem na závěry odborné literatury: „[s] ohledem na textaci komentovaného ustanovení se lze dle názoru autorů tohoto komentáře domnívat, že zadávací podmínky můžou ve svém důsledku vytvářet určitou nerovnováhu mezi dodavateli, ale pouze za předpokladu, že pro to existuje závažný a objektivní důvod na straně zadavatele, přičemž není v možnostech zadavatele, jak takovou nerovnováhu odstranit jiným způsobem, aniž by to pro zadavatele znamenalo nepřiměřené náklady či obtíže. V takovém případě lze však usuzovat, že zadavatel ponese důkazní břemeno ohledně objektivní povahy důvodů pro vznik nerovnováhy a nemožnosti jejího odstranění“ (§ 36 [Zadávací podmínky]. In: Podešva, V. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

Výše uvedené se vztahuje k obecnému zákazu diskriminace na základě zadávacích podmínek dle § 36 odst. 1 ZZVZ. Tyto úvahy jsou však zcela použitelné také v případě diskriminace na základě technických podmínek dle § 89 ZZVZ, jelikož dané ustanovení pouze konkretizuje obecný zákaz diskriminace. Přímo k problematice stanovení technických podmínek plnění soud zdůrazňuje, že pokud zadavatel vymezí technické podmínky způsobem ukazujícím na určitý komponent či výrobek konkrétního výrobce, ačkoliv takto úzkou specifikaci nelze legitimně a v souladu se zákonem zdůvodnit, dopouští se diskriminačního postupu (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2015, č. j. 30 Af 81/2013-77, potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2013, č. j. 7 As 7/2016-44).

Není pochyb o tom, že „[p]ředmět veřejné zakázky vychází z potřeb zadavatele a může mít nejrůznorodější charakter daný jeho věcným obsahem, potřebami zadavatele, jeho finančními možnostmi apod.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 9 Afs 87/2008-81). Technické podmínky však musejí být odůvodněny předmětem veřejné zakázky a stanoveny jednoznačně, objektivně a způsobem vyjadřujícím účel použití. Musí se tedy jednat o parametry vyžadované odůvodněnou potřebou zadavatele, tj. objektivně zdůvodnitelné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2013, č. j. 7 As 7/2016-44). Při zadávání veřejné zakázky každý zadavatel reaguje na svoji potřebu a k té samozřejmě směřuje svou snahu o uzavření smlouvy prostřednictvím veřejné zakázky. Je naprosto v pořádku, pokud zadavatel reaguje vypsáním zakázky na svoji vzniklou potřebu řešení určité situace. Z povahy věci tak samotná potřeba zadavatele v sobě implikuje omezení pro její řešení, neboť určité zájmy zadavatelů v sobě implikují pouze limitní množství řešitelů (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2016, č. j. 31 Af 3/2015-29). Je však zásadní odlišovat, co je oprávněnou a odůvodněnou potřebou zadavatele a co je již autoritativním stanovením způsobu jejího řešení, kterého by se zadavatel měl s ohledem na § 89 odst. 5 ZZVZ vyvarovat. Pokud lze účelu sporného požadavku dosáhnout různými srovnatelnými způsoby, není zadavatel oprávněn určovat a volit toliko jeden z možných způsobů rovnocenných řešení (přiměřeně viz rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2019, č. j. ÚOHSS0327,0328/ 2019/VZ-35855/2019/523/VHm).

V předmětné věci zadavatel odůvodnil odkaz na konkrétní dodavatele a výrobky obavou ze zvýšeného rizika vadného plnění, které se pojí s alternativními spotřebními materiály. Existence zvýšeného rizika vadného plnění u alternativních materiálů obecně byla potvrzena průzkumem trhu, který provedl žalovaný. Dle názoru soudu však toto zjištění samo o sobě nestačí k odůvodnění odkazů na konkrétní dodavatele a výrobky, jelikož průzkum trhu také ukázal, že existují alternativní materiály, které jsou svojí kvalitou schopné vyrovnat se originálním materiálům. V tomto případě lze odkazy na konkrétní dodavatele a výrobky ospravedlnit pouze v případě, že zadavatel nemohl koncipovat zadávací podmínky tak, aby byl s vynaložením přiměřeného úsilí schopen ověřit kvalitu jemu nabízených materiálů nebo jinak minimalizovat dopady zvýšeného rizika z vadného plnění.

Kvalitu spotřebního materiálu do tiskových zařízení by mohli výrobci spotřebního materiálu prokázat pomocí souladu jejich výrobků s normami ISO/IEC 19752, 19789 a 11798. V České republice však neexistuje certifikační autorita, která by vydávala certifikace v oblasti dodržování uvedených norem. Výrobci tak soulad s těmito normami pouze deklarují. Není proto možné, aby zadavatel odkázal v zadávací dokumentaci na tyto normy, jelikož soulad s nimi nemohou dodavatelé prokázat. Pouhé deklarování souladu přitom nemůže pro zadavatele představovat žádnou garanci.

Tvrzení žalobce o možném diskriminačním charakteru požadavku na to, aby pouze dodavatelé alternativních materiálů dokládali certifikaci, se zcela míjí s důvody napadeného rozhodnutí i podmínkami stanovenými v nyní posuzované zadávací dokumentaci. Možnost certifikace žalovaný zkoumal poté, co ověřil, že s alternativními materiály se obecně pojí zvýšené riziko vadného plnění, avšak existují také kvalitní alternativní materiály. Pokud by možnost certifikace těchto materiálů existovala, požadavek zadavatele na dodání pouze originálního materiálu by zřejmě ztratil svoji odůvodněnost. Jelikož však taková možnost neexistuje, je nadbytečné posuzovat, jak přesně by v případě této varianty měly být nastaveny zadávací podmínky. Zadavatel nemohl v posuzovaném případě vymezit technické podmínky odkazem na technické normy.

Stejně tak zadavatel nemohl vymezit technické podmínky pomocí požadavků na výkon nebo funkci, popisu účelu nebo potřeb, které mají být splněny. Zadavatel totiž nedisponuje vhodnými prostředky, aby u každého nabízeného materiálu předem ověřoval, zda technické podmínky skutečně splňuje. Sám žalobce totiž tvrdí, že v případě ověřování kvality konkrétních spotřebních materiálů je třeba využít znalostí skutečně nestranné instituce, jakou může být například technická laboratoř, jež je součástí vysoké školy. Nutnost zpracování znaleckých posudků ohledně kvality dodávaného plnění, které představuje spotřební materiál do tiskáren, je nepřiměřená. Po zadavateli nelze požadovat, aby tak činil v případě, že chce zajistit dodávky kvalitního spotřebního materiálu. Zadavatel by kvalitu dodávaného materiálu (z pohledu možného zvýšení poruchovosti či nižší výtěžnosti) byl schopen odhalit až s odstupem času po dodání plnění, tedy nikoliv před vyhodnocením nabídek.

Stejně tak nemohl ani jinými způsoby nastavit zadávací řízení tak, aby zvýšené riziko vadného plnění minimalizoval. Žalobce navrhl několik možných změn způsobu, jakým byla veřejná zakázka zadána. Dle názoru soudu však žádná z těchto změn není dostatečná pro to, aby zadavateli garantovala dodání kvalitního plnění nebo aby alespoň zmírnila riziko vadného plnění do té míry, že by bylo legitimní požadovat po zadavateli, aby toto riziko nesl.

K jednotlivým návrhům žalobce soud uvádí následující. Stanovení kritérií technické kvalifikace spolu s požadavkem na uvedení referencí sice bude primárně eliminovat začínající či malé dodavatele. U větších dodavatelů však kvalitu alternativního materiálu takřka vůbec nezaručí, neboť zadavatel může požadovat pouze omezené množství referencí, které však mohou u konkrétního dodavatele představovat pouze zlomek z jeho dodávek. Požadavek na popis technického vybavení a opatření k zajištění kvality také požadovanou kvalitu dodávek nezajistí ze shora popsaných důvodů. Splnění těchto požadavků mohou dodavatelé pouze deklarovat a zadavatel nemá reálnou možnost pravdivost jejich tvrzení kvalifikovaně ověřit. Kritérium ekonomické výhodnosti nemůže eliminovat dodavatele nekvalitního alternativního plnění ze stejného důvodu. Jedním z faktorů ekonomické výhodnosti je totiž kvalita dodávaného plnění. Naopak kritérium ekonomické výhodnosti by v daném případě bylo nevhodné, neboť by popíralo legitimní požadavek zadavatele na to, aby byl dodaný spotřební materiál co nejkvalitnější. V případě nekvalitního materiálu by totiž mohla být nabídková cena řádově nižší a taková nabídka by pak mohla při použití kritéria poměru ceny a kvality zvítězit. Institut mimořádně nízké nabídkové ceny taktéž nelze považovat za dostatečný nástroj zadavatele pro vyloučení dodavatelů nekvalitního spotřebního materiálu, kteří mohou nabízet alternativní materiál za ceny srovnatelné s materiálem originálním. Žádná korelace mezi cenou a kvalitou spotřebního materiálu nebyla zjištěna a obecně rozhodně neplatí pravidlo, že by dražší zboží bylo automaticky kvalitnější.

Soud tudíž dospěl k závěru, že odkazy na konkrétní dodavatele a výrobky v zadávací dokumentaci ve smyslu § 89 odst. 5 ZZVZ jsou odůvodněné předmětem veřejné zakázky. Zadavatel měl obavu ohledně kvality alternativních spotřebních materiálů a z výsledku průzkumu trhu vyplynulo, že tato obava byla legitimní. Současně soud nedospěl k závěru, že zadavatel mohl zadávací řízení upravit tak, aby zadavatel nemusel nést zvýšené riziko vadného plnění pojící se s alternativními materiály, ale současně došlo k menšímu zásahu do hospodářské soutěže.

Ke zbývajícím námitkám žalobce se soud vyjadřuje následovně. Rozsudek španělského správního soudu pro odvolání ve věci veřejné zakázkyč. PAB/072/2021/2003, může být díky harmonizaci předpisů v oblasti zadávání veřejných zakázek relevantní. Krajský soud v nyní projednávané věci vyložil právní úpravu takřka totožně jako španělský soud. Oba soudy totiž dospěly k závěru, že odkaz na konkrétní výrobky nebo dodavatele musí být odůvodněn předmětem veřejné zakázky. Jelikož se však odůvodnění postupu zadavatelů v předmětných věcech liší, liší se také rozhodnutí soudů. V případě španělského sporu zadavatel odůvodnil požadavek na dodání originálních výrobků nutností předejít riziku nedostatku zásob a zajištění bezpečného distribučního kanálu (originální znění: „[…] para evitar el riesgo de desabastecimiento y conseguir un canal seguro de distribución.“. Toto odůvodnění španělský soud neshledal legitimním, jelikož skutečnost, že jsou dodávány originální materiály nevede k vyloučení rizika nedostatku zásob a zajištění bezpečného distribučního kanálu. V nyní projednávané věci však zadavatel odkaz na konkrétní výrobky odůvodnil kvalitativními požadavky, rozsudek španělského soudu tak v této části není na projednávaný spor přiléhavý. Soud souhlasí s žalobcem, že směrniceč. 2014/24/EU jako jeden ze strategických cílů stanovila, že veřejné zakázky by obecně měly být zadávány s ohledem na sociální a environmentální aspekty. Z tohoto požadavku však zcela jistě nevyplývá, že by zadavatel nemohl požadovat dodávky originálního zboží. Uplatňování pravidel uvedených v dokumentu Kritéria veřejných zakázek EU je dobrovolné. Tento dokument navíc neukládá povinnost zadavatelům, aby v případě spotřebního materiálu specifikovali předmět veřejné zakázky, aniž by použili odkaz na konkrétní výrobky. Pouze je zde uvedeno, že výrobci nesmějí konstruovat tonerové kazety tak, aby zabraňovali jejich opětovnému využití, což je však pro rozhodnutí předmětného sporu irrelevantní. Stejně irrelevantní je také skutečnost, že Ministerstvo životního prostředí vydalo metodiku k šetrné veřejné správě, kde za příklad dobré praxe uvádí dodávku renovovaných kazet pro Hlavní město Řím. Krajský soud se nezabýval argumentem žalobce, že disponuje certifikací na normy ISO 9001 a ISO 14001, které se týkají systému managementu kvality a environmentálního managementu v oboru výroba, renovace a prodej tonerových, inkoustových a jehličkových kazet. Dle žalobce lze z certifikace těchto norem vyvodit závěr o kvalitě žalobcem dodávaných alternativních materiálů. Soud se však touto otázkou nezabýval, jelikož se míjí s předmětem řízení. Tím nebylo zjišťování, zda konkrétně žalobce dodává kvalitní spotřební zboží. Jádrem sporu bylo posoudit, zda zadavatel mohl mít legitimní obavy ze zvýšeného rizika vadného plnění, které se obecně pojí s alternativními materiály, a zda v důsledku této obavy mohl omezit okruh dodávaného zboží pouze na originální materiálů. I pokud by žalobce prokázal (např. místním šetřením v jeho provozovně), že jím vyráběné alternativní materiály patří do skupiny kvalitních alternativních materiálů, nevyvrátil by tím závěr o existenci obecného zvýšeného rizika vadného plnění spojeného s alternativními materiály. Soud se tak nezabýval ani argumentací žalobce ohledně dohledu certifikační autority TÜV SÜD, která měla posuzovat systém řízení kvality žalobce. Žalobce dále tvrdí, že se předseda žalovaného s těmito námitkami v napadeném rozhodnutí nevypořádal, a to i přesto, že je uplatnil v rozkladu ze dne 19. 10. 2021. Soud však ověřil že v rozkladu ze dne 19. 10. 2021 žalobce neuplatnil námitky týkající se certifikace společností TÜV SÜD nebo norem ISO 9001 a ISO 14001. IV. Shrnutí a náklady řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s. a contrario).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 29. března 2023

Mgr. Petr Šebekv. r. ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu