KSBR 74 CO 125/2022-76

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka LL. M. ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa, ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 46 895,20 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2022, č. j. 14 C 53/2021-52,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném IV. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně řízení ohledně smluvní pokuty ve výši 7 695,20 Kč zastavil (I. výrok), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od datum do zaplacení (II. výrok), zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 5 600 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč (III. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Nákladový výrok odůvodnil s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., za situace, kdy z procesního hlediska v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

2. Proti IV. nákladovému výroku podal žalobce dne datum odvolání. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08, namítl, že soud prvního stupně nevzal při rozhodování o náhradě nákladů řízení v úvahu, že v žalobě byly uplatněny dva různé nároky se samostatným skutkovým základem, a to nárok na vrácení plnění ze smlouvy o úvěru (pohledávka 1 ve výši 29 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení), na straně jedné, a nárok z dohody o smluvní pokutě (pohledávka 2 ve výši 17 695,20 Kč), na straně druhé, proto je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve vztahu ke každému žalobnímu nároku zvlášť. Připustil, že ve vztahu ke smluvní pokutě měl plný procesní úspěch žalovaný, kterému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto mu je nelze přiznat. Namítal však, že ohledně náhrady nákladů řízení o uplatněném nároku na vrácení plnění ze smlouvy o zápůjčce mělo být dle jeho názoru soudem prvního stupně rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci úspěch v převážné části a má tak nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení vůči žalovanému. příjmení přisouzená žalobci v rozsudku soudu prvního stupně činila 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni datum ve výši 5 750,14 Kč, tzn. celkem 25 750,14 Kč, zatímco částka zamítnutá činila pouze 9 200 Kč. Součet obou těchto částek (včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku) činí 34 950,14 Kč. Žalobce tedy (pokud jde o první pohledávku) měl prokazatelně procesní úspěch v rozsahu 73,68 % a neúspěch pouze 26,32 %. Odečtením míry neúspěchu od úspěchu lze dovodit nárok žalobce na náhradu nákladů řízení o první pohledávce v rozsahu 47,36 %. Žalobce tak má za to, že soud prvního stupně v dané věci nesprávně vyhodnotil míru procesního úspěchu účastníků sporu. S opětovným odkazem na nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2717/2008, dále zdůraznil, že je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky (jistiny) též její příslušenství (např. úroky či úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Uvedl, že rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí práva na spravedlivý proces a otázku správného stanovení výše jejich náhrady nelze podceňovat ani opomíjet. Žalobce navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v IV. výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zrušen a aby mu v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním (§ 212a odst. 6 o. s. ř.), tj. co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu ve vztahu k předmětu odvolacího řízení podává, že žalobou ze dne datum se žalobce domáhal zaplacení částky 29 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od datum do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 17 695,20 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jeho právní předchůdce (právnická osoba) uzavřel dne datum s žalovaným smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě mu poskytl úvěr ve výši 20 000 Kč s úrokovou sazbou 25,85 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve třinácti splátkách po 2 600 Kč, nezaplatil však žádnou splátku. Žalovaná částka ve výši 29 200 Kč se tak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 20 000 Kč, neuhrazeného poplatku za správu úvěru ve výši 3 600 Kč a z dlužného úroku z úvěru ve výši 5 600 Kč za období od datum do datum Smluvní pokuty se žalobce domáhá na podkladě článku V. smlouvy o úvěru, v důsledku prodlení žalovaného s úhradou úvěru. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum. Dne datum vzal žalobce žalobu částečně zpět co do smluvní pokuty ve výši 7 695,20 Kč, resp. uvedl, že s ohledem na zákonnou limitaci smluvní pokuty dle ustanovení § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru se nadále domáhá smluvní pokuty pouze ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Poté soud vydal odvoláním napadený rozsudek. Žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení v návaznosti na závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

6. Odvolací soud vyšel z pravomocného I., II. a III. výroku rozsudku, kterým soud prvního stupně rozhodl bezezbytku o celém předmětu řízení, kdy řízení na podkladě částečného zpětvzetí žaloby co do částky 7 695,20 Kč zastavil, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od datum do zaplacení a žalobu o zaplacení„ smluvních“ nároků (úroku z úvěru ve výši 5 600 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč) zamítl.

7. Podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

8. Komentářová literatura vztahující se k ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. (a ve shodě s ní i soudní praxe) vychází z toho, že„ je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. příjmení se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň dvě podmínky: žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je nutno usuzovat z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ke zpětvzetí pro chování žalovaného dochází většinou tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby uplatněný nárok zcela uspokojil. Ukáže-li se již z porovnání žalobního petitu s plněním, které poskytl žalovaný žalobci, že se jedná o totéž plnění, lze učinit závěr, že k následnému zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného“ (srov. příjmení, L., příjmení, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za Komentář. I. vydání Praha: C. H. Beck, 2009, str. 991).

9. Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

10. Na podkladě odvolacích námitek je veden spor o způsob vyčíslení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení. Žalobce namítá, že v žalobě uplatnil dva samostatné nároky (jistinu a smluvní pokutu) a má za to, že je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve vztahu ke každému žalobnímu nároku zvlášť, přičemž dovozuje, že v částí řízení o zaplacení jistiny zaznamenal převažující úspěch a má právo na odpovídající náhradu nákladů řízení.

11. V řízení byly ve skutečnosti uplatněny tři samostatné nároky (na vrácení jistiny úvěru, zaplacení sjednaného poplatku za správu úvěru a zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou dluhu), byť se souvisejícím skutkovým základem (vznikly z jedné smlouvy uzavřené mezi účastníky, a to v důsledku porušení smluvní povinnosti žalovaného vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky). Jde o objektivní kumulaci nároků v důsledku rozhodnutí žalobce.

12. V usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12.2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, dospěl dovolací soud k závěru:„ Odvolací soud vyšel správně z toho, že se v případě objektivní kumulace nároků se o náhradě nákladů řízení účastníků rozhoduje jediným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015). I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit.“ Rozhodnutí uspělo před Ústavním soudem, neboť stížnost proti němu podaná, týkající se také posouzení náhrady nákladů řízení, byla odmítnuta (usnesení ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 886/17). Jestliže žalobce upozornil v odvolání na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08, odvolací soud poukazuje na odlišnost věci řešené v odkazovaném nálezu, v níž došlo ke spojení původně samostatně zahájených a projednávaných žalob rozhodnutím soudu. Lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2499/2017, v jehož odůvodnění se uvádí, že při posuzování poměru úspěchu a neúspěchu ve věci se vychází z toho, v jakém rozsahu bylo žalobě vyhověno, přičemž„ věcí se rozumí předmět řízení, jež byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá“.

13. Dle názoru odvolacího soudu pak právě naznačený způsob jedině zajišťuje matematicky korektní vyčíslení procesního úspěchu a neúspěchu účastníka ve sporu.

14. Soud prvního stupně však pochybil, pokud poměr úspěchu a neúspěch účastníků vůbec nevyčíslil. Odvolací soud proto toto pochybení napravil a nejprve se zabýval, ve smyslu ustanovení § 146 o. s. ř., tím který z účastníků zavinil částečné zastavení řízení. Žalobce podáním ze dne datum (dle jeho obsahu) vzal žalobu v části o zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 695,20 Kč zpět s ohledem na zákonnou limitaci smluvní pokuty, tedy ponížil dříve uplatněný„ nadměrný“ nárok. V této části tedy zjevně žalobce zavinil zastavení řízení.

15. Při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení odvolací soud zohlednil i příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodování soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Výchozí veličinou pro výpočet (ne) úspěchu žalobce je celková výše předmětu řízení vymezeného žalobou. Tímto předmětem byla celkem částka 52 645,34 Kč (žalobou uplatněná jistina 20 000 Kč; kapitalizovaný úrok 5 600 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč, úrok z prodlení ve výši 9 % z jistiny kapitalizovaný za dobu od datum do datum částkou 5 750,14 Kč a smluvní pokuta 17 695,20 Kč). Neúspěch žalobce je pak představován částkou 26 895,20 Kč (smluvní pokuta ve výši 17 695,20 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 3 600 Kč, úrok z úvěru ve výši 5 600 Kč) představující 51,1 % předmětu řízení, jeho úspěch tak představuje (48,9 %). Z uvedeného plyne právo žalovaného na náhradu nákladů řízení v rozsahu 2,2 %. Jelikož však žalovanému v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, je rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, učiněné v souladu s popsanou soudní praxí jediným výrokem týkajícím se všech tří nároků, věcně správné.

16. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. ve IV. výroku potvrdil (I. výrok tohoto usnesení).

17. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v tomto odvolacím řízení úspěšný, proto by byl povinen nahradit žalovanému jemu vzniklé náklady řízení. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v rámci odvolacího řízení nějaké náklady vznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok tohoto usnesení).

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).