KSBR 21 Co 189/2024-152

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Leoše Nováka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_003⟫ b) Jméno zainteresované osoby 1/0Datum narození zainteresované osoby 1/0 ⟪LB:lb_004⟫ Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovanému: Ing. Jméno zainteresované osoby 2/0Datum narození zainteresované osoby 2/0 ⟪LB:lb_009⟫ Adresa zainteresované osoby 2/0 ⟪LB:lb_010⟫ zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0 ⟪LB:lb_011⟫ sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0 ⟪LB:lb_012⟫ o určení vlastnictví k pozemku ⟪LB:lb_013⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 5. 2024, č. j. 3 C 240/2023-111, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2024, č.j. 3 C 240/2023-119,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 35 726,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 520 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. parcelní číslo v katastrálním území adresa, každý s výší podílu id. ½ (výrok I), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení 33 403,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců (výrok II).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Uvedl, že soud I. stupně sice správně posoudil skutkovou situaci tak, že se jedná o konkurenci dvou právních titulů k předmětnému pozemku (vydržení a nabytí od nevlastníka), přičemž u obou je podstatná dobrá víra zúčastněných osob, v dalším se však žalovaný se soudem I. stupně neztotožňuje. Nezbytným pro vyřešení samotné aktivní legitimace žalobců je posouzení jejich dobré víry. E-maily z roku 2011 soud I. stupně, podle názoru žalovaného, posoudil jako limitní okamžik pro časové omezení dobré víry žalobců, nikoli však jako důkaz minimálně spornosti jejich dobré víry jako takové. Žalovaný dále poukázal na to, že dalším nezbytným prvkem pro přezkum postupu soudu I. stupně je, že při posouzení dobré víry žalovaného mělo dojít k přesunu důkazního břemene, neboť ve smyslu § 984 o. z. je jeho dobrá víra presumována. Bylo tedy na žalobcích, aby unesli své důkazní břemeno a prokázali skutečnosti vylučující objektivně presumovanou dobrou víru protistrany. Žalovaný pokládá za neúplnou, logicky neprovázanou a ve své podstatě nepřezkoumatelnou tu část odůvodnění rozsudku, z níž vyplývá, že právní předchůdce žalovaného jako soused musel vědět o užívání předmětného pozemku žalobci. Nemůže být totiž pravdou, že původní žalovaný věděl, že v katastru nemovitostí zapsané vlastnické právo manželů jméno FO k pozemku p. č. parcelní číslo není dlouhodobě vykonáváno, neboť parcela p. č. parcelní číslo vznikla teprve v roce 2019. Žalovaný shrnul, že soud I. stupně klade investigativní povinnost na žalovaného a jeho právního předchůdce, aniž by totéž vyžadoval po žalobcích, kteří v průběhu mnoha let (minimálně od roku 2011) ničeho neučinili na obranu svého tvrzeného práva. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

3. Žalobci a) a b) k odvolání žalovaného uvedli, že rozsudek soudu I. stupně pokládají za správný. Nalézací soud provedl podrobné dokazování a jeho výsledky se pečlivě zabýval. Bylo zjištěno, že předmětný pozemek žalobci, resp. jejich právní předchůdci vydrželi, když sporný pozemek byl od roku 1964 nerušeně užíván jako součást oplocené zahrady rodiny žalobců, a to až do násilného zásahu, kdy otec žalovaného v září 2023 nechal spornou parcelu vyklidit. Naopak, právní předchůdce žalovaného nemohl při koupi sporného pozemku být v dobré víře toliko s ohledem na zápis ve veřejném seznamu, neboť existovaly okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu stavu skutečného se stavem katastrálním. Žalobci dále poukázali na nesprávnost vyčíslení nákladů řízení soudem I. stupně, když soud vyúčtoval cestovné k jednání soudu ve dnech datum a datum vždy pouze jednosměrně a dále jednotlivé částky vzniklé na nákladech žalobců nesprávně sečetl (v součtu jednotlivých položek nepřezkoumatelně uvedl částku o 1 500 Kč nižší).

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání do merita věci není důvodné. Z úřední povinnosti pak odvolací soud u jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal a rozhodl o změně výroku II o nákladech řízení před soudem I. stupně.

5. Z obsahu spisu se podává, že v roce 2019 na základě opravy katastrálních údajů byla z pozemku žalobců p. č. parcelní číslo v k. ú. adresa (původně zapsaného s výměrou číslo m2) oddělena a nově označena p. č. parcelní číslo o výměře číslo m2, která je předmětem vlastnického sporu mezi účastníky (dále též jen „sporná parcela“ či „sporná část zemského povrchu“). Žalobci a) a b) v rámci své žaloby uváděli, že předmětnou část zemského povrchu minimálně vydrželi, když tato byla již od 60. let až do září 2023 připlocena k jejich pozemku p. č. parcelní číslo v k. ú. adresa; žalobci a jejich právní předchůdci celou plochu p. č. parcelní číslo (včetně později oddělené sporné parcely č. parcelní číslo) užívali jako zahradu, konkrétně na sporné parcele měli umístěný hnojník, keře angreštu a rybízu. Plot oddělující jejich pozemek od sousedního pozemku p. č. parcelní číslo byl již od 60. let umístěn až na hranici mezi současnými parcelami č. parcelní číslo a p. č. parcelní číslo, naopak mezi p. č. parcelní číslo a p. č. parcelní číslo žádná viditelná hranice vedena nebyla. Žalovaný svůj vlastnický nárok ke sporné parcele odvozuje od svého právního předchůdce (svého otce), který nově vzniklou parcelu p. č. parcelní číslo v k. ú. adresa nabyl na základě kupní smlouvy ze dne datum od manželů jméno FO a darovací smlouvou ze dne datum ji posléze převedl na žalovaného.

6. Podle § 3028 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném a účinném znění (dále jen o. z.), není-li stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

7. V souladu s § 129 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Podle § 130 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 obč. zák.). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

8. Podle § 984 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Podle § 994 o. z. se má za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.

9. Odvolací soud se po přezkoumání věci zcela ztotožnil s meritorními závěry nalézacího soudu, který správně zjištěný skutkový stav (viz odst. 40 až 53 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně) správně právně posoudil (viz odst. 55 ž 85 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Soud I. stupně se zcela správně nejprve zabýval otázkou vlastnického práva žalobců a) a b) k předmětné sporné parcele a dospěl závěru, který sdílí i soud odvolací, a to že žalobci a) a b), resp. jejich právní předchůdci, své vlastnické právo minimálně vydrželi, když splnili podmínky § 134 obč. zák. (v podrobnostech viz zejm. odst. 70 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně).

10. Pokud přitom žalovaný namítal, že – na rozdíl od něj, resp. jeho právního předchůdce – soud I. stupně po žalobcích a) a b) nevyžadoval pro prokázání jejich dobré víry žádnou investigativní povinnost či dostatečnou míru bdělosti, lze pouze konstatovat, že právní předchůdci žalobců a) a b) se nikým nerušené a nezpochybňované držby dnes sporné části zemského povrchu ujali na základě (putativního) titulu kupní smlouvy ze dne datum, přičemž výměra p. č. parcelní číslo v k. ú. adresa byla uváděna číslo m2, podle výkazu výměr z datum „po sloučení dílů a, b a c dokonce číslo m2. Zároveň, výměra sporné parcely p. č. parcelní číslo je číslo m2, tedy vzhledem k zaplocenému celku jde o relativně malou část. Zaplocení a užívání celé zahrady (a to včetně dnes sporné p. č. parcelní číslo) ze strany žalobců, resp. jejich právních předchůdců, nebylo až do obdržení e-mailu od p. jméno FO v roce 2011 ve vztahu k nim nikdy zpochybněno, a tito tedy ze všech shora uváděných důvodů neměli důvod k pochybnostem o tom, že/zda nabyli vlastnické právo i k předmětné (dnes sporné) části zemského povrchu. Žalobce a) přitom odvozuje své vlastnické právo od darovací smlouvy ze dne datum od jméno FO a žalobkyně b) na základě dědického usnesení Okresního soud v Blansku č. j. D 186/98-17 jako dědictví po právní předchůdkyni (matce) jméno FO.

11. Pokud tedy Katastrální úřad Anonymizováno, katastrální pracoviště adresa přípisem ze dne datum oznámil žalobcům a) a b), že provedl zápis a zákres nově vzniklé parcely č. parcelní číslo v k. ú. adresa s vlastnickým právem pro SJM tituly před jménem jméno FO a jméno FO, došlo tím - ve vztahu k této nově vzniknuvší parcele č. parcelní číslo - k založení rozporu mezi skutečným stavem vlastnického práva žalobců a) a b) (viz shora odst. 10) a stavem katastrálním (viz též odst. 71 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Následná pasivita žalobců, kteří nereagovali na dané oznámení katastrálního úřadu, mohla mít – ve vztahu k nim – negativní důsledek v podobě případného vydržení jejich vlastnického práva ke sporné parcele či nabytí vlastnického práva k ní 3. osobou podle § 984 o. z.; k tomu však, jak je vyloženo dále, nedošlo.

12. S ohledem na shora uvedené nalézací soud správně přikročil k posouzení, zda žalobci a) a b) následně své vlastnické právo nepozbyli ve prospěch žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, tj. zda posléze žalovaný, resp. jeho právní předchůdce nabyl vlastnické právo k předmětné sporné parcele od nevlastníka ve smyslu § 984 o. z. Dospěl k závěru, že nikoliv. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na přiléhavé zdůvodnění obsažené v rozsudku soudu I. stupně (odst. 71 až 85) a dále uvádí následující. S ohledem na fakt, že žalovaný je jako katastrální vlastník sporné parcely evidován na základě darovací smlouvy ze dne datum, nemohlo u něj dojít k naplnění podmínek § 984 o. z. již proto, že své tvrzené vlastnické právo nenabyl za úplatu. Nabývací titul právního předchůdce žalovaného (otce žalovaného, jméno FO), však byl úplatný, soud I. stupně proto správně posuzoval jeho dobrou víru při uzavření kupní smlouvy ze dne datum s manželi jméno FO jakožto prodávajícími. Závěry soudu I. stupně o nedostatku dobré víry na straně právního předchůdce žalovaného jsou podrobně odůvodněné, a to včetně odkazů na relevantní judikaturu. K odvolací námitce žalovaného, že je po něm bezdůvodně požadována vyšší míra investigativní povinnosti než u žalobců, lze poukázat zejména na to, že zde byly dány (a soudem byly procesně řádně) zjištěny takové okolnosti, pro které právní předchůdce žalovaného jakožto kupující sporné parcely mohl a měl získat pochybnosti o stavu zápisu v katastru nemovitostí. Existovaly zde tedy okolnosti objektivně způsobilé narušit jeho dobrou víru, a to: fakt, že sporná část zemského povrchu (od r. 2019 označená jako nově vzniklá sporná parcela parcelní číslo byla dlouhodobě připlocena k p. č. parcelní číslo v k. ú. adresa, přičemž žalobci (tj. osoby odlišné od prodávajících) spornou část zemského povrchu užívali společně a bez rozlišení se svou p. č. 299/2 jako zahradu. Tato skutečnost byla jméno FO známa (viz jeho výslech – odst. 32, 33 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Nadto, kupujícímu jméno FO byla prodávajícími předložena jejich e-mailová komunikace s žalobcem a) z roku 2011, z níž nelze dovodit, že by došlo k „dořešení“ rozporu tvrzeného vlastnického práva pana jméno FO versus faktického užívání sporné parcely žalobci (v podrobnostech viz odst. 15-19 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Jelikož si tedy právní předchůdce žalovaného byl vědom toho, že spornou část zemského povrchu, o jejíž koupi měl zájem, dlouhodobě fakticky užívají žalobci a zároveň mu nebyl doložen, ba ani tvrzen žádný právní titul tohoto užívání, jenž by odlišnost faktické držby a knihovního zápisu jakkoliv vysvětlil (např. věcné břemeno, pachtovní smlouva, výprosa, atp.), nemohl být - s ohledem na okolnosti dané věci - v dobré víře ve stav zápisu v katastr nemovitostí; nemohl k němu tedy ani nabýt vlastnictví (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2698/2015).

13. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

14. Odvolací soud dále jako závislý výrok (§ 212 písm. a) o. s. ř.) přezkoumal rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II rozsudku soudu I. stupně). Soud I. stupně náhradu nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil k úhradě neúspěšnému žalovanému a správně uvedl, že žalobcům a) a b) náleží náhrada zaplaceného soudního poplatku a nákladů právního zastoupení. Správně rovněž určil jak výši odměny za 1 úkon právní služby, tak počet úkonů, které zástupce žalobců pro žalobce a) a b) vykonal. Na výčet jednotlivých úkonů i způsob určení výše odměny lze pro stručnost odkázat. Pro přesnost je možné pouze dodat, že úkon právní služby vykonaný dne datum nebyl účastí u jednání (jak mylně uvádí soud I. stupně), ale písemným vyjádřením žalobců (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen „a. t.“). Soud I. stupně však následně nesprávně vyčíslil náhradu cestovného a náhrady za promeškaný čas (§ 14 odst. 3 a. t.) za cesty k a z jednání soudu ve dnech datum a datum a jednotlivé položky pak i nesprávně sečetl (správný součet soudem I. stupně vyjmenovaných položek je o 1 500 Kč vyšší než soudem konstatovaná celková výše nákladů žalobců, došlo tedy k zjevné početní chybě). Žalobcům a) a b) tedy náleží náhrada nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku ve výši 5 000 Kč, odměně za právní zastoupení za 5 úkonů právní služby při hodnotě 4 960 Kč za úkon (tj. 24 800 Kč) a odměně za právní zastoupení za 1 úkon právní služby v hodnotě 2 480 Kč za úkon, 6x režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 a. t. (tj. 1 800 Kč), 2x cestovné osobním automobilem se spotřebou paliva BA 95 3,8 l/100 km na trase adresa a zpět (tj. 2 x 60 km) při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady ve smyslu vyhl. č. 398/2023 Sb. (tj. 846,18 Kč). Dále žalobcům přísluší náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 a. t. za 2 cesty k jednání a zpět (8 půlhodin), tj. 800 Kč, dohromady tedy 35 726,20 Kč. V tomto smyslu proto odvolací soud změnil výrok II rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení.

15. Žalobci, kteří byli v řízení před odvolacím soudem zcela úspěšní, požadovali náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v odměně za dva úkony právní služby a dva režijní paušály (vyjádření k odvolání ze dne datum a účast u jednání odvolacího soudu dne datum). Odvolací soud proto výrokem III uložil žalovanému povinnost náklady žalobcům a) a b) uhradit (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), a to na odměně za 2 úkony právní služby po 4 960 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) a. t. ve spojení s § 7 bod 5 a. t. a § 12 odst. 4 a. t. (celkem tedy 9 920 Kč) a za 2 paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. za uvedené úkony ve výši 2 x 300 Kč (600 Kč). Dohromady tedy 10 520 Kč. Tuto částku zavázal žalovaného zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně (s ohledem na jejich hmotněprávní postavení), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejich zástupce – advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí / exekuci.