KSBR 29 Af 81/2020-163

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Ľubomíra Majerčíka a Mariana Kokeše v právní věci žalobkyně: ELKO TRADING, spol. s r. o. – v konkurzu, IČO 607 20 743 sídlem K terminálu 507/7, 619 00 Brno zastoupená společností vykonávající daňové poradenství ORKÁN plus, s. r. o., IČO 276 86 710 sídlem Makovského náměstí 3147/2, 616 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno za účasti osoby zúčastněné na řízení: ALFA insolvenční v. o. s., IČO 079 70 692 sídlem Kostelní náměstí 233/1, 412 01 Litoměřice insolvenční správce žalobkyně zastoupený Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph. D., advokátem sídlem Hlinky 505/118, 603 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2020, č. j. 39356/20/5300-22443-702189, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Vymezení věci

Žalobkyně brojí proti výměru daně z přidané hodnoty (dále „DPH“) jako důsledku účasti na kolotočovém daňovém podvodu. Zdejší soud vyhověl žalobnímu bodu spočívajícímu v tvrzení, že platební výměr byl vydaný po uplynutí prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že žádosti o mezinárodní spolupráci při šetření daňového podvodu byly důvodné a jako takové způsobilé pozastavit běh prekluzivní lhůty. Vedle běhu lhůt žalobkyně namítala také opodstatněnost závěru správních orgánů o její účasti na daňovém podvodu.

II. Skutkové okolnosti a rozhodnutí správních orgánů a soudů

Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2020, č. j. 2694349/20/3002-50521-706477, vyměřil Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále též „správce daně“) žalobkyni DPH za zdaňovací období červenec 2016 ve výši 1 203 566 Kč. Odmítl její nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění (elektronika – CISCO compatible, SSD disk) od dodavatelů TEFCO CZ, a. s. (dále „TEFCO CZ“), a N.I.N.A. INVEST s. r. o. (dále „N.I.N.A.“), neboť dospěl k závěru, že byla součástí daňového podvodu. Toho se žalobkyně účastnila, o čemž na základě objektivních okolností mohla a měla vědět. Současně v rámci obchodování s daným zbožím nepřijala dostatečně účinná opatření k zamezení své možné účasti na identifikovaném podvodu na DPH.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, č. j. KSBR 56 INS 9764/2020-A-16, byl zjištěn úpadek žalobkyně, na její majetek byl prohlášen konkurz. Ustanovený insolvenční správce informoval zdejší soud o uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení podle § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Náleží mu podle § 229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dispoziční oprávnění ve vztahu k majetkové podstatě žalobkyně.

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil platební výměr. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila u zdejšího soudu, který ho rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 29 Af 81/2020-126, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle zdejšího soudu byla daň stanovena až po uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení. Běh lhůty nebyl staven v důsledku mezinárodních dožádání zaslaných žalovaným do Spolkové republiky Německo a na Slovensko, neboť je soud považoval za nadbytečná.

Žalovaný tento rozsudek napadnul kasační stížností, jíž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 2 Afs 77/2023-40, vyhověl. Dospěl na rozdíl od krajského soudu k závěru, že žádost o mezinárodní spolupráci do Spolkové republiky Německo byla opodstatněná. Prekluzivní lhůta pro stanovení daně se tak v části stavěla a rozhodnutí žalovaného nabylo právní moc před jejím uplynutím. Nejvyšší správní soud věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení a posouzení zbylých námitek žalobkyně.

III. Argumentace žalobkyně

Žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně aplikoval závěry judikatury ve věcech týkajících se podvodů na DPH. Správce daně navíc vydal platební výměr po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, neboť na danou věc nesprávně aplikoval § 148 odst. 4 písm. f) tohoto zákona ohledně stavení běhu lhůty pro stanovení daně z důvodu mezinárodní spolupráce při správě daní.

Dle žalobkyně nelze souhlasit se závěrem žalovaného, že v řetězci firem, které si přeprodávaly zboží, jež následně žalobkyně koupila a z něhož jí žalovaný odmítl přiznat nárok na odpočet daně, chybí příslušná daň. Společnosti stojící v řetězcích před žalobkyní, které si zboží přeprodávaly, daň z těchto plnění přiznaly. Chybějící daň tak žalovaný nesprávně vztahuje ke zcela jinému zboží a k nekontaktnosti zúčastněné osoby, i když ona daň z dotčeného zboží přiznala. V řetězcích společností tak daň z obchodovaného zboží nechyběla, žalovaný ji přesto požaduje zaplatit po žalobkyni, a to ve formě nevrácené DPH, kterou žalobkyně svým dodavatelům zaplatila. Tento postup je v rozporu s principem spotřeby, tedy vybírání DPH v tom členském státě, do něhož bylo zboží dodáno, případně v němž bylo spotřebováno. Žalovaný tak na žalobkyni nepřípustně přenáší daňovou povinnost osob stojících v řetězci daleko před ní, aniž by prokázal příčinnou souvislost mezi žalobkyní a daní chybějící ze zcela jiného zboží, přičemž s nekontaktními osobami žalobkyně neměla co do činění. Žalobkyně totiž své povinnosti plnila, nechovala se neobvykle a se správcem daně při daňové kontrole spolupracovala. Z popisu okolností zjištěných správcem daně vyplývá, že to byly právě osoby stojící v řetězci před žalobkyní, které se chovaly nestandardně. Přitom to byla ale žalobkyně, jíž nebyl v souvislosti s účastí na těchto obchodech přiznán nárok na odpočet daně. Ovšem i z okolností podvodu popsaných ve zprávě o daňové kontrole musí být zřejmé, že chování žalobkyně a osob stojících před ní bylo zcela rozdílné.

Žalobkyně dále namítla, že správce daně neshromáždil dostatečné množství silných objektivních okolností, které jsou krajně neobvyklé a nevýhodné, na jejichž základě by bylo možné usoudit, že mohla a měla vědět o tom, že se účastní řetězce zasaženého podvodem na DPH. Žalovaný zcela ignoroval okolnosti, za nichž žalobkyně obchodovala, tedy to, že se předmětné obchody nijak nevymykaly běžnému obchodnímu modelu žalobkyně, a to ani co do sortimentu, ani co do výše obchodovaného zboží. To, že je potřeba okolnosti obchodních případů posuzovat z hlediska běžného obchodního modelu, přitom plyne i z judikatury.

Žalobkyně přijala dostatečná opatření, aby vyloučila svoji účast na daňovém podvodu. Přestože samotné obchody byly vyššího objemu, nebyla tato okolnost pro ni nijak neobvyklá. Obchodovalo se s komoditou, která odpovídala obchodnímu portfoliu žalobkyně a na trzích, které jsou k těmto účelům zřízeny (tzv. „tradingové obchody“). Žalobkyně činila řadu opatření k ověření dodavatelů, k fyzickému ověření dodávek zboží, i ve vztahu k placení za zboží. Neexistovaly žádné okolnosti, které by v ní měly vzbudit podezření o účasti na podvodu na DPH a jež by vyvolaly potřebu podrobného zkoumání dodavatelů.

Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

IV. Argumentace žalovaného

Žalovaný setrval na svých skutkových a právních závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že nijak nerozporuje, že by každá mezinárodní žádost (tj. prověřování kohokoli kdykoli či nesouvisející s obchodní činností žalobkyně) musela nutně mít vliv na běh prekluzivní lhůty, nicméně ve zde řešených případech byla odůvodněna nutnost jejich provedení, a to bez ohledu na výsledek, kdy v případě žádosti do Německa kolotočový podvod se zbožím nebyl prokázán a ve druhém případě odpověď na mezinárodní žádost přispěla k detekci podvodu na DPH. Rozporované žádosti o mezinárodní spolupráci tak byly plně způsobilé pozastavit běh prekluzivní lhůty. Nic na tom nemění ani tvrzení žalobkyně ohledně časové nenáročnosti těchto žádostí (celkem obě přibližně 3 měsíce). Správce daně řádně daňovou kontrolu dokončil v prodloužené lhůtě pro stanovení daně, přičemž rozklíčování podvodných řetězců, zjištění narušení neutrality DPH včetně chybějící daně v každém řetězci a provedení vědomostního testu zabere určitý čas.

Odůvodněn byl též závěr, že šetřené obchodní transakce byly zasaženy daňovým podvodem ve smyslu ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále „SD EU“). K tíži žalobkyně však byly přičteny pouze objektivní okolnosti související s jejími přímými dodavateli, které byly samozřejmě prověřovány ex post po uskutečnění předmětných obchodů. V případě žalobkyně byly dány silné objektivní okolnosti, z nichž vyplynulo, že o předmětném daňovém podvodu žalobkyně měla a mohla vědět. Rovněž není možné mít za to, že v rámci šetřených obchodních transakcí postupovala žalobkyně v dobré víře, neboť nebylo zjištěno, že by přijala opatření, která by byla k dané situaci adekvátní a jež by její účasti na daňovém podvodu mohla zamezit. Žalobkyně sice zdůrazňuje, že učinila, co učinit mohla, přijatá opatření však žalovaný považuje za nedostatečná, přičemž okolnosti stran úhrady předmětných plnění se jevily jako podezřelé. Obchodování mimo oficiální trh s sebou nese určitá specifika, kterých si žalobkyně byla evidentně vědoma, přesto právě s přihlédnutím k nákupu zboží mimo oficiální distribuci toto v rámci přijatých opatření nezohlednila. Správce daně činil žalobkyni odpovědnou pouze za jednání ve vztahu k jejím přímým dodavatelům, neboť si vůbec nemusela být vědoma, že někdo v řetězci neodvedl DPH.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

V. Další podání ve věci

Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného setrvala na své žalobní argumentaci. K námitce prekluze dále sdělila, že nezpochybňuje pravomoc žalovaného ověřovat okolnosti obchodních případů. Pokud však mají tak zásadním způsobem zasahovat do jejího práva na stanovení daně v zákonem stanovených lhůtách, nesmí tato pravomoc přesahovat rámec toho, co ještě žalobkyně je povinna strpět. Jinými slovy optikou žalovaného by mohla prověřovat obchodní případy do hloubky a v podstatě „donekonečna“, protože vždy v každém obchodním případě lze „mapovat řetězec“ toku zboží a úhrad v řadě obchodníků před obchodníkem i po něm. S tímto nelze souhlasit. Ze zaslaných žádostí a lhůt je zřejmé, že správce daně mohl daňovou kontrolu dokončit v řádných lhůtách, neboť dožádané členské státy informace poskytly relativně rychle a správce daně měl dostatek času na vyměření daně.

Žalovaný ve svém navazujícím vyjádření též setrval na své již dříve uplatněné argumentaci.

Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že dle jejího názoru je žaloba oprávněná, postup správce daně a žalovaného byl nezákonný. Orgány finanční správy neoprávněným způsobem rozšiřují okruh subjektů, jejichž přesná znalost poměrů, resp. neznalost byla žalobkyni kladena k tíži. Dále též neoprávněně přenesly důkazní břemeno na žalobkyni. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vyšších soudů se nezabývaly skutečnou povahou obchodování žalobkyně, tj. tradingem a jeho specifiky, pročež nemohly dojít k závěru, že došlo k naplnění tzv. „objektivních skutečností“. Jejich závěry jsou mnohdy nelogické, v rozporu s předloženými důkazními prostředky a z převážné části jsou založeny toliko na jejich subjektivních pocitech, které však nemají jakoukoliv důkazní hodnotu. Namísto řádné snahy o postižení případných pachatelů potenciálních daňových podvodů postihly jediný subjekt, který s nimi v rámci kontroly spolupracoval, neboť se zjevně jednalo o nejjednodušší způsob vyřešení dané věci. Osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

V návaznosti na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený ve výše zmíněném rozsudku se zdejší soud opětovně dotázal účastníků řízení na jejich stanoviska k věci.

Žalobkyně na výzvu nereagovala. Žalovaný setrval na svém stanovisku. Připomenul současně zamítavý rozsudek zdejšího soudu podaný stejnou žalobkyní v obdobné věci ze dne 21. 2. 2023, č. j. 29 Af 31/2020-168, a navazující zamítavý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2023, č. j. 2 Afs 124/2023-59. Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že na svých tvrzeních trvá a nijak je nemění ve světle právního názoru Nejvyššího správního soudu.

VI. 4 Přijatá opatření

Žalobkyně podrobně vysvětlovala každou ze zmíněných objektivních okolností a v této souvislosti upozorňovala, že obchodování na „tradingových trzích“ má své odlišnosti. V porovnání s jinými formami a způsoby výkonu ekonomické činnosti jsou jiné. To by měly soudy zohlednit při posuzování, nakolik objektivní okolnosti odpovídaly běžným obchodním zvyklostem, čemuž odpovídá dle žalobkyně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 8 Afs 46/2019-33).

Zdejší soud k tomu dodává, že správní soudy už měly příležitost se této argumentační linii věnovat a vyjádřit se k odlišnostem „tradingového obchodování“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 1. 2021, č. j. 5 Afs 337/2019-39, uvedl: „ I přes specifickou povahu tradingových obchodů, které spočívají podle svědků B. a P. především v rychlosti, a tudíž důsledné znalosti nabídky a poptávky, nelze na vlastní kontrolu svých dodavatelů zcela rezignovat (ať už vlastní činností, příp. činností jiného subjektu, který bude k takové kontrole zavázán). Daňový subjekt musí naopak svou obchodní činnost takovýmto specifickým podmínkám přizpůsobit a při sjednávání obchodů (zvláště se značným finančním dopadem – srov. výši nárokovaných nadměrných odpočtů) se v rámci možností snažit dbát na bezproblémovost svých obchodních partnerů. Z tohoto pohledu je tak požadavek uzavření smlouvy s ELKO TRADING, spol. s r. o., která by obsahovala závazek prověřovat obchodní partnery žalobkyně, zcela oprávněný, neboť sama žalobkyně žádné prověřování nečinila, což ani sama nerozporovala. V opačném případě by totiž mohl daňový subjekt prakticky vždy argumentovat tím, že kontrolou svých obchodních partnerů pověřil jinou společnost na základě pouhé ústní dohody. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalobkyně nejenže tvrzení o kontrole svých dodavatelů údajně prováděné jinou společností neprokázala, ale k jejich výběru ani neudělila žádné pokyny. Projevila tak vůči spol. ELKO TRADING, spol. s r. o. v podstatě bezmeznou důvěru, čímž se ale sama vystavila vysoké míře podnikatelského rizika spojené s následným odepřením nárokovaného nadměrného odpočtu. … Charakter tradingových obchodů sám o sobě rozhodně neumožňoval žalobkyni, aby rezignovala na vlastní obezřetnost při realizaci těchto obchodů, příp. důkladné smluvní zakotvení povinnosti ELKO TRADING, spol. s r. o. pečlivě vybírat a prověřovat obchodní partnery.“

Krajský soud v Brně zase dospěl ve věci stejné žalobkyně k závěru (za zdaňovací období prosinec 2014), že podstatné z hlediska šetření správních orgánů bylo, že se jedná o obchody odlišné od oficiálních a zda v tomto kontextu žalobkyně přijala potřebné kontrolní mechanismy, aby rizika vyplývající z povahy těchto obchodů minimalizovala. Výsledkem pak bylo, že úměrně tomuto typu obchodování žalobkyně nepřijala potřebná opatření (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2023, č. j. 29 Af 31/2020-168; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2023, č. j. 2 Afs 124/2023 – 59). Zdejší soud se s tímto hodnocením ztotožňuje, neboť žalovaným vymezené objektivní okolnosti neshledal pouhou odchylkou od běžného způsobu obchodování, ale indiciemi, které ačkoliv každá sama o sobě nebyly nezákonné, tak ve svém souhrnu tvořily logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které spolehlivě a jednoznačně prokazovaly skutečnost, že žalobkyně o podvodu na DPH věděla či minimálně vědět měla a mohla.

Avšak ani v projednávané věci nenabyl soud přesvědčení, že by žalobkyně přijala odpovídající opatření, která by mohla být po ní s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu rozumně požadována k zajištění její neúčasti na daňovém podvodu.

Správní spis obsahuje popis interních kontrolních mechanismů od počátku realizace tradingových obchodů do roku 2014 (vyjádření k výzvě správce daně z 9. 6. 2017, protokoly o výsleších svědků ze dne 11.-12. 1. 2017). Zejména se jedná o prověřování dodavatelů z hlediska řádných registrací, informací dostupných ve sbírce listin, insolvenčním rejstříku, označení dodavatele jako nespolehlivého plátce DPH. V případě odběratelů měla být rovněž kontrolována registrace DIČ, měly být vyžadovány jejich firemní dokumenty a ověřovány veřejné zdroje. Žalobkyně si platila členství na tradingových platformách, na kterých jiní registrovaný členové informují o negativních zkušenostech se svými obchodními partnery. V následujícím období až do 27. 4. 2017 žalobkyně tyto kontroly prohloubila, současně je konzultovala s pracovníky správce daně. Zavedla např. kamerový systém sledující příjezd dodavatele se zbožím, převažování zboží, focení zboží s GPS souřadnicemi, snímání sériových čísel zboží. Dne 2. 5. 2017 přijala Směrnici pro prověřování dodavatelů. Žalobkyně uzavírá, že učinila, co učinit mohla, ověřila dodavatele v registru plátce, zda je, či není nespolehlivý plátce, platby činila transparentním způsobem bezhotovostně na zveřejněné bankovní účty, zboží kontrolovala. Zboží kupovala na trzích, kde se s ním běžně obchodovalo. Nemůže být činěna odpovědnou za to, že někde „daleko“ před ní v řetězci neodvedl DPH.

Žalovaný nezpochybnil existenci těchto opatření, pouze dovodil, že pokud byla skutečně prováděna, jednalo se o nedostatečné prověřování dodavatelů. Výše uvedené objektivní okolnosti nebylo potřeba nijak složitě dohledávat, byly snadno veřejně zjistitelné. Krajský soud s tímto hodnocením souhlasí.

Především však výše uvedená směrnice byla přijata až po sledovaném období červenec 2016, stejně tak řada záznamů o prověřování dodavatelů ve správním spise je datována až k roku 2017. Opatření uplatňována dříve směřovala zejména k prevenci neobdržení plateb, krádežím zboží, dodání repasovaného zboží místo nového zboží, což připouští i sama žalobkyně. Postupně bylo přistoupeno k ověřování dodavatelů, zejména prostřednictvím členství na tradingových serverech. Takováto lustrace vždy závisí na tom, do jaké míry je konkrétní subjekt recenzován jinými obchodníky. Nemusí se proto objevit vůbec, pokud se jedná o lokální subjekt, případně taková recenze nemusí být objektivní či spolehlivá. Po zahájení daňové kontroly za měsíc 12/2014 došlo ke zpřísnění formou zavedení tříúrovňového testu (tzn. Level 1 – 3). Správce daně připouští, že ten mohl do jisté míry riziko eliminovat, to by ale musel být důsledně dodržován. Na základě testování správcem daně se ukázal tento systém ověření v případě společnosti TEFCO CZ jako nedostatečný. Tato společnost nemohla projít minimálně kritériem spočívajícím v používání firemního e-mailu, nikoliv freemailu.

V tomto ohledu je proto třeba odmítnout námitku žalobkyně, že jí nemůže být kladeno k tíži to, že její obchodní partneři nesplnili své daňové povinnosti, přičemž ona sama provedla jejich základní ověření, ale jako nespolehlivými plátci nebyli v té době označeni. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. 10 Afs 338/2017-70, z něhož se podává, že: „Chtěl-li daňový subjekt minimalizovat riziko zapojení do daňového podvodu, rozhodně se nemohl uspokojit nahlédnutím do registru plátců, kde byli jeho obchodní partneři vedeni jako spolehliví plátci. Z povahy věci může být údaj o nespolehlivosti plátce DPH do registru vložen až následně, tj. po odhalení a prokázání nesrovnalostí v jeho daňových povinnostech. I s ohledem na presumpci neviny tedy dochází ke značnému zpoždění uveřejnění tohoto údaje. Informace o „čistém“ registru tedy slouží jen jako orientační údaj, třeba jej vždy posuzovat ve vzájemné souvislosti s ostatními specifiky obchodních partnerů.“

Stejně tak považuje soud za nepřiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2020, č. j. 7 Afs 420/2018-37, který uvádí, že za dostatečnou indicii samu o sobě nelze považovat nezveřejnění účetní závěrky obchodního partnera či použití virtuálního sídla. O takové závěry se zdejší soud neopírá, ani s nimi nepolemizuje.

Je bezpochyby na uvážení každého podnikatele, do jaké míry si ověřuje své obchodní partnery, ale zároveň musí nést riziko negativních důsledků toho, pokud své obchodní partnery prověřuje jen málo nebo vůbec, jak už ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2008, č. j. 9 Afs 67/2007-147, kde uvedl, že „je (…) věcí podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika přizpůsobil svou obchodní činnost konkrétním podmínkám a při sjednávání obchodních kontraktů (zvláště se značným finančním dopadem) se v rámci možností snažil dbát na bezproblémovost svých obchodních partnerů.“ Výše zmíněné objektivní okolnosti měly žalobkyni vést s ohledem na její zkušenost v oboru (tradingovému obchodování se věnovala od roku 2011), rozsah a hodnotu plnění (v milionech korun) k obezřetnému postupu a úvahám o možné účasti na podvodném řetězci. Ostatně nedostatků v prověřování si byla žalobkyně vědoma, když (teprve) po zahájení daňové kontroly zavedla zmíněný třístupňový test. Nicméně výše uvedená opatření neodpovídala rizikům, která z tradigových obchodů pramenila. Přitom bez skutečné snahy o prověření podezřelých skutečností a bez adekvátní reakce na ně nelze jakýkoliv interní kontrolní systém hodnotit jako dostatečné opatření k předcházení účasti na daňovém podvodu.

Na uvedeném nic nemění ani žalobkyní (a osobou zúčastněnou na řízení) odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 153/2017-67 ve věci SALMON (odběratel žalobkyně), ze kterého dle žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně nemohla vědět, že se účastní transakcí zapojených do podvodného jednání. Tento rozsudek je nepřiléhavý jednak z toho důvodu, že dané konstatování ve vztahu k žalobkyni z uvedeného rozsudku nevyplývá. Především Nejvyšší správní soudu tento rozsudek po kasační stížnosti žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 18. 1. 2021, č. j. 5 Afs 337/2019-39. Naopak v něm zpochybnil standardnost a důvěryhodnost obchodních transakcí, do nichž byla žalobkyně zapojena: „To, co činila společnost ELKO TRADING, spol. s r. o. při svém vlastním obchodování (uzavírání smluv svým vlastním jménem, nikoli jménem žalobkyně), nevypovídá ničeho o tom, zda vůbec žalobkyně své obchodní partnery nějak prověřovala. Obsah spisu naopak odpovídá závěrům stěžovatele – a sice že obchodování žalobkyně objektivně doprovází tak zásadní nesrovnalosti, že žalobkyně s ohledem na svou naprostou pasivitu nemohla být v dobré víře, že se svými plněními podvodu neúčastní (srov. výše uvedené – navázání spolupráce s ELKO TRADING, spol. s r. o. v době, kdy byl této společnosti zadržován nadměrný odpočet; obchodování s rizikovou komoditou, aniž by byla spolupráce dostatečně smluvně ošetřena; absence jakéhokoli pojištění zboží v hodnotě několika milionů; naprostá pasivita žalobkyně spojená s přenecháním veškerého obchodního rozhodování jinému subjektu bez určení konkrétně odpovědných osob, nepřiměřeně nízká odměna za manipulaci se zbožím v milionových hodnotách apod.). Tyto skutečnosti nasvědčují spíše tomu, že se žalobkyně celého tohoto obchodního modelu účastnila pouze formálně proto, že byl společnosti ELKO TRADING, spol. s r. o. zadržován nadměrný odpočet, tj. proto, aby mohla ELKO TRADING, spol. s r. o. dále uplatňovat prostřednictvím žalobkyně nadměrné odpočty, neboť fakticky prostřednictvím žalobkyně obchodovala právě tato společnost. Logicky se tak nabízí otázka, zda v případě takto uměle nastaveného modelu obchodování vůbec žalobkyně přijala plnění deklarovaná v daňových dokladech – tedy zda se skutečně jednalo o dodání zboží žalobkyni ve smyslu zákona o DPH.“

Krajský soud tak shodně s žalovaným uzavírá, že popsané objektivní okolnosti sledovaných transakcí, které ačkoliv samostatně nemusí být v rozporu se zákonem, ve svém souhrnu prokazují, že žalobkyně o své účasti na podvodu na DPH mohla nebo měla vědět. Žalobkyně sice prováděla základní nepsaná opatření proti zapojení do daňového podvodu, ta však nebyla důsledně aplikována v praxi. Podrobnější interní směrnici pro prověřování dodavatelů žalobkyně přijala teprve v květnu 2017, tedy po sledovaném zdaňovacím období.

VII. Závěr a náklady řízení

Krajský soud proto na základě výše uvedeného žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

O náhradě nákladů osoby zúčastněné na řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení soud plnění žádné povinnosti neuložil, krajský soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v souvislosti s plněním povinnosti, uložené soudem, žádné náklady nevznikly, a na náhradu jiných nákladů řízení ze zákona nárok nemá.

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 27. listopadu 2024 Zuzana Bystřická předsedkyně senátu