KSBR 41 Az 8/2024-38

41 Az 8/2024-38

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: V. C. státní příslušnost: […][…] zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2024, č. j. OAM-79/ZA-ZA11-ZA01-2024, takto:

I. Ustanovení § 16 odst. 4 věta druhá zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (podle něhož se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany uvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, jsou-li tu důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 2 téhož zákona) odporuje čl. 32 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany.; II. Ustanovení čl. 37 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany brání tomu, aby třetí země mohla být bezpečnou zemí původu, pokud některé části jejího území nesplňují materiální požadavky takového označení, jež uvádí příloha I k této směrnici. Splnění požadavků přílohy I k uvedené směrnici na celém území země zařazené na seznam bezpečných zemí původu musí dokládat informace o této zemi, které jsou součástí správního spisu.

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2024, č. j. OAM-79/ZA-ZA11-ZA01-2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Matěje Šedivého, advokáta se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1.

I. Podstata věci

Žalobce neuspěl se svojí žádostí o mezinárodní ochranu. Žalovaný ji zamítl pro zjevnou nedůvodnost, protože žalobce pochází z Moldavska, které Česko považuje za bezpečnou zemi původu. Ze spisu však neplyne, že Moldavsko na celém svém území splňuje podmínky pro označení za bezpečnou zemi původu. Jediný podklad ve spise totiž neobsahuje dostatečné informace o situaci v Podněstří. Žalovaný proto nemohl žádost žalobce zamítnout pro zjevnou nedůvodnost.

II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti

Žalobce podal v lednu 2024 žádost o udělení mezinárodní ochrany v Česku. Jako poslední místo svého bydliště uvedl vesnici Sadova v okrese Călărași (tato vesnice není v Podněstří – poznámka soudu). Žalobce si vzal půjčku od soukromé osoby a vycestoval, aby ji mohl splatit. Zbývalo mu splatit asi 3 000 až 4 000 eur. Po cestě z Moldavska věřiteli sdělil, že jede do zahraničí vydělávat peníze. Věřitel mu vyhrožoval, že pokud se nevrátí, tak mu zláme nohy. Byl agresivní. Již před odjezdem z vlasti došlo mezi žalobcem a jeho věřitelem ke dvěma potyčkám. Věřitel žalobce bil, kopal a fackoval. Sdělil mu, že neplatí tolik, kolik by měl. Poprvé to žalobce nahlásil policii, ale jeho věřitel dostal pouze pokutu za napadení. Podruhé to žalobce na policii nenahlásil, protože to bylo zbytečné. V případě návratu do vlasti se žalobce obává jen věřitele. Nemůže se vrátit, dokud mu nevrátí peníze. V Moldavsku si žalobce nemůže vydělat na víc než na základní potřeby. Nedokázal by tam splatit dluh. A nedokáže si představit, jak moc by musel pracovat, aby to dokázal.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 2. 2024, č. j. OAM-79/ZA-ZA11-ZA01-2024 („rozhodnutí žalovaného“), zamítl žádost žalobce pro zjevnou nedůvodnost podle § 16 odst. 2 zákona o azylu. Opřel se o zprávu Hodnocení Moldavska jako bezpečné země původu, Stav: říjen 2023 ze dne 3. 10. 2023. Použil § 2 bod 16 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců („vyhláška“), podle nějž se celé Moldavsko považuje za bezpečnou zemi původu.

Žalovaný vysvětlil, že se podle § 16 odst. 2 zákona o azylu žádost o mezinárodní ochranu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Žalobce je státním příslušníkem Moldavska, které Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu. Žalovaný poté dodal, že v Moldavsku obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestům a hrozbě svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Lidé Moldavsko neopouštějí z důvodů podle § 12 nebo § 14a zákona o azylu. Moldavsko rovněž ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků. Umožňuje také činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.

Žalovaný pak obsáhle cituje obecné informace o Moldavsku ze zprávy s hodnocením této země jako bezpečné země původu. A mj. zmiňuje, že mimo kontrolu ústřední vlády v Kišiněvě zůstává tzv. Podněstří, které se od Moldavska odtrhlo v roce 1991, vytvořilo paralelní státní struktury a je z velké části závislé na Ruské federaci.

Důvodem žádosti žalobce byla jeho neuhrazená pohledávka. Sám sdělil, že se v Moldavsku nepotýkal s jinými problémy, ze kterých by mu hrozilo pronásledování či vážná újma. Neprokázal, že by jednání věřitele vůči jeho osobě nějakým způsobem tolerovaly či podporovaly moldavské státní orgány. Neprokázal, že by mu neposkytly ochranu v případě, že by se na ně obrátil o pomoc.

Žalovaný pak odkázal na judikaturu, podle které (a) označení země za bezpečnou zemi původu zvyšuje důkazní břemeno na žadatele, kteří musí prokázat, že jim hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70). Podle judikatury se také (b) při použití konceptu bezpečné země původu neposuzuje, zda by žadatel mohl být v zemi původu vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že by mu hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Toto zkoumání je již nadbytečné. Daná země původu totiž v tomto ohledu prošla hodnocením při zařazování na seznam bezpečných zemí původu a při pravidelném přezkumu tohoto seznamu či jeho aktualizaci (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2020, č. j. 34 Az 19/2019-29).

Žalovaný poté uzavřel, že podle § 16 odst. 4 zákona o azylu se v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné neposuzuje, zda žadatel splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. A jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 2, tak se rovněž neposuzuje, zda žadatel uvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

Žalobce namítá, že žalovaný nevedl řízení způsobem vedoucím ke zjištění skutečného stavu věci, pokud se nijak nezaobíral pozicí moldavské policie, potažmo existencí orgánu vnitřní kontroly (obdobou GIBS), který by dohlížel na zákonnost postupů policistů. Odůvodnění napadaného rozhodnutí nabízí jen obecné hodnocení úrovně dodržování lidských práv v domovském státě žalobce bez důrazu na individuální situaci žalobce, resp. na jeho obavy.

Rozhodnutí tak nerozptyluje obavy žalobce, že tamní policie bude v případě, že se na ní žalobce obrátí se svými obavami, postupovat objektivně a spravedlivě, a že z důvodu profesní solidarity nepřijme pozici věřitele. Taktéž nenabízí závěr o tom, zda v Moldavsku existuje orgán vnitřní kontroly, který by v případě nezájmu policejního orgánu o ochranu žalobce shledal takovéto jednání za protiprávní a žalobce se tak mohl s úspěchem dovolávat ochrany.

Žalobce je toho názoru, že původně soukromý spor přerůstá v pravděpodobné pronásledování jeho osoby státem z důvodu profesní solidarity policistů s agresorem. Pokud žalobce čelil výhružkám již v době pobytu v domovském státu i po přesídlení do zahraničí, tak se nedomnívá, že by se situace v případě jeho návratu uklidnila. Podle žalovaného žalobce nečelil žádným potížím v době před vycestováním z domovského státu. Byť těžiště azylového příběhu žalobce vyvěrá ze soukromoprávního vztahu, tak tato skutečnost sama o sobě nestačí pro zamítnutí žádosti. Je třeba k ní přihlížet v kontextu toho, zda by domovský stát žalobce v případě hrozící újmy ochránil před násilím ze strany soukromých osob. Touto otázkou se však žalovaný nijak nezabýval.

Při hodnocení bezpečnostní situace v domovském státě žalovaný vychází z nepřípustného podkladu v podobě dokumentu nazvaného Informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi. Jde o podklad zpracovaný týmž správním orgánem, který opírá závěry rozhodnutí o podkladový materiál, jehož je on sám autorem.

Žalobce pak namítá že argumentoval špatnou ekonomickou situací a nemožností zajištění si obživy. Proto na něj dopadají důvody pro udělení humanitárního azylu. Tomuto tématu se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí nijak nevěnuje.

Žalovaný uvedl, že Moldavsko je bezpečnou zemí původu. Žalobce neprokázal, že v jeho individuálním případě nelze Moldavsko za bezpečnou zemi považovat. Nic na tom nemění ani obecný a účelový text žaloby, například nepodložené výroky o jakési „profesní solidaritě“ policistů s původcem tvrzených žalobcových problémů. Žalobce měl problémy s věřitelem, kterému dluží peníze. Věřitel ho měl dokonce napadnout. Případ řešila i policie, která agresorovi uložila finanční postih. Žalobce však neprokázal, že v jeho konkrétním případě nebudou moldavské státní orgány schopny nebo ochotny mu poskytnout adekvátní ochranu a zastání. Žalobce se již jednou v Moldavsku úspěšně na bezpečnostní složky obrátil. Následky napadení si nevyžádaly lékařské ošetření. Za neopodstatněnou žalovaný považuje i námitku směřující do neudělení humanitárního azylu. Žalovaný odkazuje na § 16 odst. 4 zákona o azylu.

IV. Další procesní vývoj v řízení před soudem

Dne 8. 4. 2024 krajský soud vyhověl návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku jeho žalobě. A přerušil řízení s ohledem na předběžné otázky položené Soudnímu dvoru usnesením krajského soudu ze dne 20. 6. 2022, č. j. 41 Az 14/2022-30. Velký senát Soudního dvora o nich vedl řízení pod sp. zn. C-406/22, CV proti Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky. Šlo také o věc moldavského žadatele o mezinárodní ochranu, jehož žádost žalovaný zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona o azylu za použití konceptu bezpečné země původu.

Krajský soud se mj. Soudního dvora ptal, zda lze označit za bezpečnou takovou zemi, která ve vztahu k celému svému území nesplňuje podmínky vymezené v příloze I směrnice 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany („procedurální směrnice“). Vyjádřil názor, že pokud některá území konkrétní země nesplňují tyto podmínky, diskvalifikuje to danou zemi jako celek z možnosti jejího zařazení na seznam bezpečných zemí původu. Kromě toho se krajský soud Soudního dvora ptal, zda z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice plyne, že má v případě diskvalifikace země z možnosti jejího zařazení na seznam bezpečných zemí původu k této skutečnosti přihlížet z vlastní iniciativy i bez žalobní námitky.

Krajský soud proto považoval za vhodné vyčkat, zda se Soudní dvůr přikloní k výše uvedenému názoru, že určitá země nemůže být na seznamu bezpečných zemí původu, pokud její část nesplňuje podmínky v příloze I procedurální směrnice. To u Moldavska mohl být případ Podněstří, které Moldavsko nemá pod svojí efektivní kontrolou. Kromě toho se také Soudní dvůr mohl vyjádřit k argumentaci Evropské komise, která v daném řízení o předběžných otázkách označila § 16 odst. 4 větu druhou zákona o azylu za rozporný s unijním právem. Podle Evropské komise nelze ani u bezpečných zemí původu (tj. procesním institutem procedurální směrnice) vyloučit hmotněprávní požadavky směrnice 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany („kvalifikační směrnice“). Nelze proto vyloučit hodnocení, zda žadatel může v zemi původu čelit hrozbě pronásledování nebo vážné újmy.

Dne 30. 5. 2024 ve věci CV přednesl své stanovisko generální advokát Nicholas Emiliou („stanovisko generálního advokáta“). Navrhl Soudnímu dvoru, aby na relevantní předběžné otázky odpověděl, že čl. 37 odst. 1 procedurální směrnice ve spojení s její přílohou I umožňují, aby bylo označení za bezpečnou zemi původu učiněno pouze ve vztahu k celému území, jsou-li použitelné podmínky v příslušné třetí zemi splněny pro celé její území. Kromě toho podle generálního advokáta čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice znamená, že pokud vnitrostátní soud zjistí, že označení země za bezpečnou zemi původu je neslučitelné s procedurální směrnicí, pak musí tuto otázku uplatnit z vlastní iniciativy, přestože ji žalobce nevznesl. Konkrétní argumenty plynoucí ze stanoviska generálního advokáta soud pro přehlednost zakomponuje do odůvodnění níže.

Velký senát Soudního dvora poté ve věci CV rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2024 („rozsudek Soudního dvora“) takto: „2. Článek 37 procedurální směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby třetí země mohla být označena jako bezpečná země původu, pokud některé části jejího území nesplňují materiální požadavky takového označení, jež jsou uvedeny v příloze I této směrnice.

3. Článek 46 odst. 3 procedurální směrnice ve spojení s článkem 47 Listiny EU musí být vykládán v tom smyslu, že je-li k soudu podán opravný prostředek proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, která byla posouzena ve zvláštním režimu použitelném na žádosti podané žadateli pocházejícími z třetích zemí, které jsou v souladu s článkem 37 této směrnice označeny za bezpečné země původu, musí uvedený soud v rámci úplného a ex nunc posouzení, které stanoví tento čl. 46 odst. 3, přihlédnout na základě skutečností obsažených ve spise a těch, se kterými byl seznámen v průběhu řízení, k tomu, že došlo k porušení materiálních požadavků takového označení uvedených v příloze I uvedené směrnice, i když toto porušení není na podporu tohoto opravného prostředku výslovně namítáno.“

Také relevantní argumenty plynoucí z rozsudku Soudního dvora, které ho vedly k těmto závěrům, krajský soud zakomponuje pro přehlednost do odůvodnění níže.

Soud dal účastníkům řízení možnost, aby se k věci po rozsudku Soudního dvora vyjádřili. Žalobce pouze uvedl, že setrvává na svém původním návrhu. Žalovaný pak namítal, že by přísně formalistický přístup soudu by znamenal nepřiměřené prodlužování správního řízení a především jeho „odindividualizování“. Účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy. Důvody pro udělení mezinárodní ochrany tu nejsou.

Žalovaný v řízení o udělení mezinárodní ochrany mimo jiné zkoumá, zda žadatel vůbec uvádí jakékoliv důvody vztahující se k mezinárodní ochraně (tedy zda by vůbec mohlo dojít k pronásledování nebo hrozbě vážné újmy). Pokud je neuvádí, je namístě postup podle § 16 odst. 1 zákona o azylu, jestliže žalovaný nevyužije postupu podle § 16 odst. 2 zákona o azylu. I v případě použití konceptu bezpečné země původu žalovaný musí zkoumat důvody, pro které žadatel usiluje o udělení mezinárodní ochrany, avšak v jiném režimu rozložení důkazního břemene. I v případě postupu podle § 16 zákona o azylu jde vždy o rozhodnutí meritorní, ve kterém se žalovaný věcně vypořádává s důvody uvedenými žadatelem. Žalobce ovšem neuvedl důvody, které by bylo možné za relevantní pro udělení mezinárodní ochrany považovat. Věcně je tedy rozhodnutí žalovaného správné a forma, kterou rozhodnul, nemá vliv na celkový výsledek řízení, kterým je nenaplnění definičních kritérií uprchlíka a neexistence hrozby vážné újmy.

Pokud krajský soud apeluje na rychlé řízení, pak rozsudek Soudního dvora – i přes možné pochybnosti o zařazení Moldavska na seznam bezpečných zemí původu – nezakládá důvod pro dosažení jiného, pro žalobce příznivějšího výsledku. Žalovaný meritorně obavy žalobce posoudil a mezinárodní ochranu mu neudělil (resp. žádost věcně posoudil jako zjevně nedůvodnou).

Pro účely rychlého postupu tedy žalovaný navrhuje, aby soud v rámci přezkumu ex nunc (tj. podle stavu ke dni rozhodování soudu) posoudil důvodnost žalobcem uváděných důvodů, jak vyplývají z napadených rozhodnutí a k nim se vážících správních spisů. A pokud důvody k udělení mezinárodní ochrany neshledá, nechť žaloby zamítne. Co se týče posouzení reálného dopadu odstoupení od vybraných ustanovení Úmluvy, pak žalovaná navrhuje, aby opět krajský soud tuto otázku vyhodnotil za použití ex nunc přezkumu a posouzení potřeby mezinárodní ochrany.

V. d. Zbylé námitky žalobce nejsou důvodné

Žalobce namítá, že žalovaný vychází z nepřípustného podkladu v podobě Informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi. Jde totiž o podklad zpracovaný samotným žalovaným.

Tato námitka však není důvodná. S žádnou takovou zprávou totiž žalovaný nepracoval. Ve spise je pouze jiná zpráva Hodnocení Moldavska jako bezpečné země původu, Stav: říjen 2023. Jejím autorem je sice také žalovaný, ale v tom ve skutečnosti není problém. Podstatné je, že tato zpráva vychází z různých důvěryhodných zdrojů, jak to vyžaduje čl. 10 odst. 3 písm. b) procedurální směrnice. Tyto zdroje daná informace uvádí. Samotná skutečnost, že autorem zprávy je žalovaný, tedy nepředstavuje rozpor s použitelnými předpisy (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2024, č. j. 41 Az 26/2023-25, bod 21).

Pokud pak žalobce namítá, že se žalovaný nezabýval otázkou možného udělení národního humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, pak zde již soud musí použít § 16 odst. 4 větu první zákona o azylu. Podle ní platí: „Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § (…) 14.“ Národní humanitární azyl nemá svůj původ v unijním právu. Zákonodárce tedy již nepostupoval v rozporu s unijním právem, pokud toto pravidlo zakotvil. A žalovaný nepostupoval formálně chybně, pokud toto ustanovení použil, jestliže shledal důvody pro zamítnutí žádosti žalobce pro zjevnou nedůvodnost.

Právě k otázce, zda tu ovšem jsou důvody pro zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost, se však žalovaný ještě bude muset vrátit (viz body 57 a 58 výše). Bude pak záležet, zda v dalším řízení použije koncept bezpečné země původu. Pokud ano, bude moci znovu použít i § 16 odst. 4 větu první zákona o azylu a nevěnovat se národnímu humanitárnímu azylu. Pokud však koncept bezpečné země důvodu nepoužije, pak se v plnohodnotném řízení již bude muset i na otázku udělení národního humanitárního azylu hypoteticky zaměřit.

V řízeních, kde se postupuje podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, také žalovaný většinově zakládá do spisu jedinou zprávu s názvem Hodnocení [té které země] jako bezpečné země původu. Tyto zprávy bývají velmi povšechné a mnohdy v nich chybí informace, které by představovaly odpověď na všechna kritéria bezpečnosti země původu podle přílohy I procedurální směrnice (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 10 Azs 161/2022-56, č. 4410/2022 Sb. NSS, či rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2022, č. j. 41 Az 8/2022-37, ze dne 19. 5. 2022, č. j. 41 Az 19/2021-37, ze dne 30. 6. 2022, č. j. 41 Az 47/2021-26 a mnohé jiné). Zprávy, které obyčejně bývají součástí spisu v režimu „plného přezkumu“, jsou mnohem kvalitnější. I v tomto aspektu tedy dochází ke snížení procesní úrovně ochrany práv žadatelů o mezinárodní ochranu.

Mezi významné rozdíly lze zařadit i podobu pohovoru, který je přitom pro posouzení žádosti stěžejní. Ve věcech, kde žalobce pochází ze země uvedené na seznamu ve vyhlášce, bývá pohovor kratší, zjednodušený a žalovaný v něm obyčejně nevytváří žadateli potřebný prostor, aby prokázal skutečnosti, které mohou mít relevanci z hlediska některé z forem mezinárodní ochrany. Nepředpokládá totiž, že tyto formy bude následně posuzovat.

Dále lze zmínit, že se žalovaný v řízeních, kde se postupuje podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, na rozdíl od řízení v režimu „plného přezkumu“ nevěnuje dalším formám mezinárodní ochrany, jako jsou azyl či doplňková ochrana za sloučením rodiny (§ 13 a § 14b zákona o azylu), resp. národní humanitární azyl (§ 14 zákona o azylu). V neposlední řadě má pak procesní režim hodnocení žádosti o mezinárodní ochranu vliv i na právo žadatele setrvat na území (viz bod 32 výše).

Soud proto nemůže souhlasit se žalovaným, že se ve výsledku „nic neděje“, pokud žádost žalobce vyhodnotil jako zjevně nedůvodnou kvůli použití konceptu bezpečné země původu, byť vymezení dané země jako bezpečné nesplňovalo požadavky unijního práva. Soud také již výše vysvětlil, že žalovaný doposud neprovedl řádné zjišťování hmotněprávní důvodnosti žádosti žalobce (bod 41 výše). Lze proto pochybovat o vhodnosti jeho nynější argumentace, kterou se k tomuto aspektu věci již nyní vyjadřuje. Jde tu totiž jen o správnou procesní cestu, nikoliv o meritum žalobcovy žádosti.

Následně žalovaný navrhuje, aby soud sám posoudil důvodnost žádosti žalobce v rámci úplného a ex nunc přezkumu, jak to předvídá čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Krajský soud by to udělal moc rád. Judikatura Soudního dvora totiž vysvětluje, že se podle daného ustanovení úplným a ex nunc posouzením jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany žadatele, míní posouzení, které je „vyčerpávající a aktualizované“. Tento standard soudního přezkumu unijní normotvůrce stanovil tak, aby vnitrostátní soud mohl závazně rozhodnout o otázce, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany, jestliže disponuje všemi skutkovými a právními okolnostmi nezbytnými v tomto ohledu [viz rozsudky Soudního dvora ze dne 25. 7 2018, Alheto, C‑585/16, body 111 až 113 („rozsudek Alheto“), ze dne 29. 7. 2019, Torubarov, C‑556/17, bod 65, a ze dne 8. 2. 2024, Bundesrepublik Deutschland (Přípustnost následné žádosti), C‑216/22, bod 62].

Z toho podle soudu mj. plyne, že by soudy prvního stupně, o kterých hovoří čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, měly mít jistou „posílenou“ roli coby unijní soudy tvořící důležité články společného evropského azylového systému. Měly by respektovat i další požadavek procedurální směrnice, která v čl. 31 odst. 1 a 2 ukládá členským státům, aby zajistily, že řízení o posouzení žádosti skončí co nejdříve, aniž by tím byla dotčena přiměřenost a úplnost posouzení (srov. rozsudek Alheto, bod 112; či nejnověji rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 10. 2024, Elliniko Symvoulio gia tous Prosfyges a Ypostirixi Prosfygon sto Aigaio, C-134/23, bod 52). Ustanovení čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice by proto zejména mělo předejít nekonečnému ping-pongu mezi soudy a žalovaným – obzvláště opakovanému rušení rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost či nedostatečně zjištěný skutkový stav. To v praxi někdy vede k tomu, že o žádosti není ani po letech finálně rozhodnuto.

Český zákonodárce však dodnes čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice v jeho úplnosti netransponoval. V zákoně o azylu sice od 1. 7. 2023 je nový § 32 odst. 9, podle kterého platí: „Při posuzování žaloby ve věci mezinárodní ochrany soud zohlední i nové důležité skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva, jedná-li se o takové skutečnosti, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy; v tomto rozsahu není soud vázán žalobními body. Mají-li skutečnosti podle věty první vliv na rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, soud napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí k dalšímu řízení žalovanému.“

Tohle ustanovení však stále nepromítá do vnitrostátního práva všechny aspekty čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Umožňuje jen ex nunc přezkum v případě nových důležitých skutečností, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva, pokud se navíc týkají pronásledování nebo vážné újmy. Ale neříká nic o tom, že by správní soud mohl provést úplný a ex nunc přezkum skutkové i právní stránky věci, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany žadatele. Správní soud tedy musí postupovat formálně v tom smyslu, že nemůže nahradit hodnocení žalovaného, které žalovaný vůbec neprovedl, protože se vydal chybnou procesní cestou.

Zákonodárce by se přitom mohl inspirovat na Slovensku, kde díky § 206 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 162/2015 Z. z., správny súdny poriadok, v aktuálním znění, lze hovořit o tom, že se tamější azylové soudnictví v mnohém blíží běžným evropským standardům. Podle těchto ustanovení: správní soud „posudzuje správnu žalobu neformálne a nie je pri svojom rozhodovaní viazaný žalobnými bodmi.“ Rozhodujícím je „stav veci v čase vyhlásenia alebo v čase vydania jeho rozhodnutia“. A správní soud může zrušit napadené rozhodnutí, „ak dospel k záveru, že od jeho vydania sa podstatne zmenili okolnosti věci“. Takové možnosti krajský soud v této věci nemá.

Má-li chybná či chybějící transpozice vést k pomyslné „sankci“ pro stát, že se pak netransponovaného ustanovení směrnice nemůže dovolávat v neprospěch jednotlivce, pak české správní soudy prostě nemohou toto ustanovení použít k jeho tíži. To by se přitom mohlo stát, pokud by krajský soud nyní namísto žalovaného důvodnost žádosti žalobce hodnotil, jestliže by ji shledal nedůvodnou. Možnost hodnotit důvodnost žádosti „oběma směry“ by nicméně byla žádoucí. I podle krajského soudu by to s ohledem na požadavky unijního práva mělo být možné. Ustanovení čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice by mělo takto v praxi fungovat. V našem nynějším procesním prostředí to ovšem bohužel možné není. Ustanovení čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice je v jeho úplnosti možné použít – opět jako onu pomyslnou „sankci“ pro stát – pouze ve prospěch jednotlivců, protože má v tomto směru přímý účinek.

Soud proto nemůže v této věci provést úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně posouzení potřeby mezinárodní ochrany žadatele. Nové posouzení žádosti bude úkolem žalovaného v dalším řízení, které už musí proběhnout ve správném procesním režimu.

Druhou možností – pokud žalovaný na základě aktuálních informací o Moldavsku nedoloží, že je tato země již bezpečná na celém svém území včetně Podněstří – je posouzení žádosti žalobce v plnohodnotném řízení odpovídajícím požadavkům čl. 31 odst. 1 až 7 procedurální směrnice (tedy v řízení ničím neurychleném ve smyslu čl. 31 odst. 8 procedurální směrnice). Ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu žalovaný v takovém případě nebude moci použít.

Na tomto závěru nic nemění krátké úvahy žalovaného o podstatě azylového příběhu žalobce, které se týkají možné vnitřní ochrany žalobce proti soukromému původci vážné újmy (viz bod 6 výše). Vnitřní ochrana je až třetím aspektem posuzovaní důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu. Má smysl se jí zabývat, až pokud je azylový příběh věrohodný a plyne z něj, že by v případě návratu do země původu žadatel čelil pronásledování nebo vážné újmě. Pokud se žalovaný zaměřil až na vnitřní ochranu, vlastně tím uznává, že by žalobce vážné újmě v zemi původu čelil. Přitom současně uvedl, že se na základě § 16 odst. 4 věty druhé zákona o azylu právě otázka hrozby vážné újmy neposuzuje, což také žalovaný výslovně neučinil. Použití tohoto ustanovení tedy vedlo k vnitřní rozpornosti jeho rozhodnutí.

Ustanovení § 16 odst. 3 věty druhé zákona o azylu – vložené do zákona za účelem překonání usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010-107, č. 2289/2011 Sb. NSS – kromě toho všeho nedává smysl. Pokud se má posuzovat, zda žadatel podle § 16 odst. 2 zákona o azylu prokázal, že v jeho případě nelze jeho zemi původu považovat za bezpečnou, pak se to nedá učinit jinak než právě posouzením, zda prokázal, že by mohl v zemi původu čelit pronásledování nebo že mu tam hrozí vážná újma. Žalovaný tedy tuto otázku posoudit musí. Přesto ho má závěr, že žadatel nebude čelit pronásledování nebo vážné újmě, vést k tomu, že tuto otázku posuzovat nemusí. To mnoho rozumu nedává.

Smysl naopak dává větu druhou § 16 odst. 4 zákona o azylu pro rozpor s unijním právem nepoužít a držet se čl. 32 odst. 2 procedurální směrnice. Podle něj lze – zcela logicky – žádost zamítnout pro zjevnou nedůvodnost, jen pokud předtím žalovaný zjistí, že žadatel nesplňuje podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany podle kvalifikační směrnice. To bude muset žalovaný učinit v novém rozhodnutí (pokud v dalším řízení tedy bude vůbec postupovat za použití konceptu bezpečné země původu; viz body 57 a 58 níže).

Námitky žalobce, že se žalovaný nezabýval individuální situací žalobce, resp. jeho konkrétními obavami, jsou proto důvodné

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Krajský soud z výše uvedených důvodů zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V něm žalovaného váže právní názor plynoucí z tohoto rozsudku.

Pokud jde o náklady řízení, žalobci jako úspěšnému účastníkovi řízení vzniklo právo na jejich náhradu. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 8 228 Kč. Tuto částku tvoří odměna právního zástupce žalobce za dva úkony právní služby – příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci proto činí 3 100 Kč. K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 300 Kč a DPH, jehož je zástupce žalobce plátcem, ve výši 1 428 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, pokud má stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno dne 16. října 2024 Martin Kopa samosoudce