KSBR 54 Co 208/2024-53

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a Mgr. Tamary Karáskové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozená Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno zainteresované osoby 1/0Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 ⟪LB:lb_004⟫ zastoupená advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 ⟪LB:lb_005⟫ sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení částky Anonymizováno s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. července 2024, č. j. 20 C 51/2024-34,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně rozsudkem jednak uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku Anonymizováno Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), jednak výrokem II. téhož rozsudku zamítl žalobu ve zbývající části (tedy ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 11,75 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 11,75 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 11,75 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 11,75 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum, ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno Kč od datum do datum a ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno od datum do datum). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně výrokem III. téhož rozsudku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku Anonymizováno Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám advokáta Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0.

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně odkazem na ustanovení § 2991 odst. 1 a 2, § 1936 odst. 1, § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále též jen „nařízení vlády č. 351/2013 Sb.“), tím, že žalobkyně sice neprokázala, že by došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi žalobkyní a žalovanou, prokázala však, že žalované poskytla částku Anonymizováno, přičemž žalovaná jí vrátila pouze částku Anonymizováno. Jelikož mezi účastníky nebylo prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce ani jiné smlouvy, posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně jako nárok na vrácení bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně. Počátek prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení žalobkyni soud prvního stupně odvodil od předžalobní výzvy ze dne datum, kterou byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky do datum.

Anonymizovaný odstavec

Anonymizovaný odstavec

5. Soudu prvního stupně rovněž vytkla, že vůbec nezohlednil tvrzení žalované o platebním místě, na které měla být zápůjčka sjednaná mezi žalobkyní a panem jméno FO poskytnuta. Namísto toho soud prvního stupně dospěl k předčasnému závěru o tom, že smlouva o zápůjčce mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena, a proto poskytnutí finančních prostředků na bankovní účet vedený na jméno žalované představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Pokud by soud prvního stupně na doplnění žalobních tvrzení (jak mu ukládají procesní předpisy) trval, musel by zjistit, že žalovaná ve sporu není vůbec pasivně legitimovaná a musel by tedy žalobu vůči ní jako nedůvodnou zamítnout. Soud prvního stupně tedy podle žalované zatížil řízení procesní vadou, která mohla mít (a rovněž měla) vliv na správnost rozhodnutí ve věci, jakož i správnost právního hodnocení.

6. Své odvolání žalovaná podpořila odkazem na právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, a ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 179/2014 a v rozsudcích téhož soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Odo 679/2003, a ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 575/2015.

7. Žalobkyně se k podanému odvolání nevyjádřila.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i řízení mu předcházející, a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Na tomto místě je třeba uvést, že odvoláním žalované bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně toliko ve výroku I., kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit peněžité plnění žalobkyni, a v závislém výroku o nákladech účastníků (ust. § 212 věta druhá, písm. b/ o. s. ř.) a tedy pouze v tomto rozsahu byl odvolací soud oprávněn věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat (ust. § 212 věta první o. s. ř.). V zůstávající části (ve výroku II., kterým byla žaloba částečně zamítnuta) zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotčeno a je tudíž již pravomocné (ust. § 159 o. s. ř.).

10. Poněvadž žalovaná vyslovila souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání bez nařízení ústního jednání a ze strany žalobkyně byl tento souhlas předpokládán, když se k navrhovanému procesnímu postupu odvolacího soudu (tedy k tomu, že tento o odvolání rozhodne i bez nařízení ústního jednání) nijak nevyjádřila, ač na to byla dotázána a o následcích své případné nečinnosti (nevyjádření se) poučena, rozhodl odvolací soud o odvolání žalované bez nařízení jednání.

11. Podle ustanovení § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Je ustálenou rozhodovací praxí i náhledem právní teorie, že žaluje-li zapůjčitel na náhradu za to, co poskytl, ač nevznikla platná a účinná zápůjčka, soud bez dalšího posoudí, zda má zapůjčitel právo na vrácení podle úpravy bezdůvodného obohacení (viz např. § 2390 [Základní ustanovení]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 30.). Uvedený závěr je důsledkem toho, že právní kvalifikace je věcí soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotně právní normu, než jak ji uvádí žalující strana, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalující strana (k tomu v podrobnostech srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 805/2014, a ze dne datum, sp. zn. 29 ICdo 81/2015).

14. Žalované (jako odvolatelce) lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že právní teorie i praxe rozlišuje na jedné straně případy, kdy je peněžité plnění poukázáno na účet bez platného právního důvodu, na druhé straně případy, kdy je takové plnění poukazováno na účet proto, že se jedná o smluvně dohodnuté místo plnění. Tyto závěry přehledně včetně odpovídající dřívější judikatury shrnul Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 575/2015, kde vysvětlil, že jsou-li peníze na účet zaslány omylem, je pak k jejich vydání z titulu bezdůvodného obohacení povinna právě osoba, jejíž majetková sféra se takto bez právního důvodu rozrostla navýšením její pohledávky vůči peněžnímu ústavu, nehledě na to, jak je s nimi dále naloženo (srov. obdobně úvahy vyslovené například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 24/2011, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013). Od těchto situací je ovšem třeba odlišit případy, v nichž bankovní účet figuruje pouze jako místo plnění, jehož prostřednictvím má být splněn závazek ze vztahu mezi osobami od majitele účtu odlišnými. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Odo 679/2003) a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 179/2014). Shodné závěry se dále podávají například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009. Zasláním peněz na bankovní účet třetí osoby, určený za platební místo, pak lze dostát i závazku ze smlouvy o půjčce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 29 Cdo 1826/2012).

15. Od výše uvedených právních závěrů nemá odvolací soud důvod se jakkoliv odchylovat ani ve zde řešeném případě. Uvedené teoretické úvahy vztahující se k otázce hmotněprávního posouzení věci je nicméně zapotřební doplnit o připomenutí procesních pravidel upravujících otázku rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene ve sporném soudním řízení. Tak např. v rozsudku ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, Nejvyšší soud opět s odkazem na dřívější ustálenou rozhodovací praxi shrnul, že ohledně rozložení důkazního břemene ve sporném řízení platí zásada, dle níž určitou pro věc právně významnou skutečnost prokazuje ten, kdo s její existencí (a důkazem o ní) spojuje pro sebe příznivé právní důsledky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, či ze dne datum, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017).

16. Předně tedy platí, že věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v jeho znění účinném do datum (dále též jen „obč. zák.“) splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) jednak o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, jednak o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je). Přitom peníze lze dlužníku půjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, a ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011). Uvedené závěry pak platí rovněž pro právní úpravu zakotvenou v § 2390 o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019). V případě prokázání existence smlouvy o zápůjčce finančních prostředků a přenechání peněz pak vydlužitele tíží břemeno tvrzení a důkazní o tom, kdy a jakým způsobem zápůjčku vrátil.

17. Jak dále připomněl Nejvyšší soud ve shora odkazovaném rozsudku ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, a ze dne datum, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne datum, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013).

18. Na úvod je nutné předeslat, že soud prvního stupně si opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání provedl (s ohledem na uplatnění zásady projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od datum) dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami odvolatelky vznesenými v průběhu řízení.

Anonymizovaný odstavec

20. Soud prvního stupně poté nařídil ve věci ústní jednání na datum. Jak vyplývá z obsahu úředního záznamu ze dne datum, o termínu ústního jednání byla žalovaná vyrozuměna, přičemž posledně uvedeného dne telefonicky omluvila svoji neúčast na ústním jednání ze zdravotních důvodů, přičemž současně sdělila, že s jednáním v její nepřítomnosti souhlasí a o odročení ústního jednání na jiný termín nežádá.

21. Ústního jednání před soudem prvního stupně, které se konalo dne datum, se tak osobně zúčastnil pouze právní zástupce žalobkyně. Jemu pak soud prvního stupně při jednán poskytl poučení postupem podle § 118a o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a důkazní návrhy k prokázání takových skuteční, z nichž bude vyplývat, že mezi účastnicemi řízení byla uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalobkyně (resp. její zástupce z řad advokátů) ani v reakci na poučení, které se jí od soudu prvního stupně dostalo, skutková tvrzení nedoplnila, ani nenavrhla další důkazy. Pro případ však, že by soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena, navrhla žalobkyně při ústním jednání před soudem prvního stupně (ústy svého zástupce), aby jí byla žalovaná jistina (včetně odpovídající části příslušenství v podobě úroků z prodlení) přiznána z titulu bezdůvodného obohacení žalované na její úkor, neboť poskytnutí peněžních prostředků, jakož i výzva k jejich vrácení, byly prokázány.

22. Na tomto místě pak odvolací soud připomíná, že podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

23. Citované zákonné ustanovení pak vykládá ustálená rozhodovací praxe tak, že ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

24. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když v reakci na obranu žalované uvedenou v jejím písemném vyjádření ze dne datum, která však zůstala (a dlužno podotknout, že i v odvolacím řízení stále zůstává) pouze v rovině skutkových tvrzení žalované, vycházel z předpokladu, že je to žalobkyně, která musí nejen tvrdit, ale i prokázat existenci uzavření smlouvy o zápůjčce. Za tím účelem pak žalobkyni též poskytl v průběhu ústního jednání před soudem prvního stupně dne datum poučení podle § 118a o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně existenci smlouvy o zápůjčce neprokázala, správně též přistoupil soud prvního stupně k variantnímu právnímu hodnocení žalobkyní prokázaných skutečností (tedy přenechání částky Anonymizováno žalované bezhotovostním převodem peněžních prostředků na účet vedený na její jméno u bankovního ústavu a doručení výzvy k vrácení zbytku jistiny ve výši Anonymizováno Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení) jako k žalobě na vydání bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně vzniklého jí poskytnutím plnění bez platného právního důvodu. Aby tedy bylo možno za popsané situace v nyní řešeném sporu pohlížet na částku Anonymizováno Kč, kterou na svůj účet žalovaná nesporně od žalobkyně obdržela, jako na plnění poskytnuté žalobkyní na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené s panem jméno FO, bylo by samozřejmě nezbytné přesvědčivě doložit, že šlo právě o plnění 0z uváděné smlouvy, neboť pouhé tvrzení, ve vztahu k němuž by žalovaná neunesla důkazní břemeno, by nebylo s to zvrátit správnost závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na její straně.

25. O tom, že i žalovanou v řízení tížilo důkazní břemeno o posledně uvedené skutečnosti, pak musí soud žalovanou poučit postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Jak bylo nicméně vysvětleno shora, poučovací povinnost podle posledně odkazovaného zákonného ustanovení stíhá soud toliko při ústním jednání. Tím, že se žalovaná ústního jednání před soudem prvního stupně nezúčastnila, tak sama sebe připravila o možnost být soudem prvního stupně poučena o jejích procesních povinnostech. Za popsané situace tedy nelze soudu prvního stupně vytknout ani jakékoliv procení pochybení. Za situace, kdy soudu prvního stupně nelze vytýkat procesní pochybení z důvodu neexistence poučení o důkazním břemeni žalované, nebyl tak dán prostor pro poskytování jakéhokoliv procesního poučení o důkazním břemeni ani ze strany odvolacího soudu, a to lhostejno, zda by o odvolání rozhodoval po uskutečnění ústního jednání, či zda k rozhodnutí přistoupil bez jeho nařízení.

26. Zbývá dodat, že je pro rozhodnutí o žalobě na zaplacení zde požadovaného peněžitého plnění z titulu bezdůvodného obohacení zcela bez významu, proč žalobkyně požadovala zaplacení pouze částky Anonymizováno Kč, ačkoliv na účet žalované poukázala částku Anonymizováno, tedy zda zbývající část poskytnutého plnění ve výši Anonymizováno Kč považovala za již uhrazenou, či se uplatnění této části nároku bez důvodu vzdala. Jinými slovy, za situace, kdy žalobkyně požadovala méně, než by v teoretické rovině činil její nárok na vrácení bezdůvodného obohacení, je pro vyhovující část rozhodnutí o žalobě nepodstatným, zda neuplatnění zbývající teoretické části nároku ve výši Anonymizováno Kč žalobkyně zdůvodnila a (pokud snad ano) jak.

27. Soud prvního stupně tedy správně vyhověl žalobě v té její části, pokud požadavek žalobkyně odpovídá jejímu nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalované na její úkor. Odvolací soud tudíž rozhodnutí v napadené vyhovující části jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, který má svoji oporu v ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

28. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých by náhrada nákladů odvolacího řízení příslušela v tomto řízení zcela úspěšné žalobkyni, které však žádné takové náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání za předpokladu, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V takovém případě lze dovolání podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí, k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci nebo na soudní výkon rozhodnutí.