KSBR 59 Co 89/2024-138

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený dne Anonymizováno. AnonymizovánoAnonymizováno Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Mgr. Miroslavem Michajlovičem sídlem Adresa zainteresované osoby 0/1: Jméno zainteresované osoby 1/0, narozená dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 1/1 sídlem Adresa zainteresované osoby 1/0 ⟪LB:lb_002⟫ o ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno, č. j. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno-Anonymizováno ⟪LB:lb_003⟫ takto:I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zdržet se rušení

práva odpovídajícího věcnému břemeni svědčícímu žalobci na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitostí uzavřené žalobcem a žalovanou dne datum, a to tak, že nebude užívat pro bydlení ani jiným způsobem bytovou jednotku umístěnou v přízemí domu č. p. Anonymizováno, jež stojí a je součástí pozemku p. č. Anonymizováno/Anonymizováno, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště adresa, pro obec adresa a katastrální území adresa, na listu vlastnictví č. hodnota, jakož ani žádné jiné části této nemovité věci, nebude pronajímat třetím osobám žádné prostory nacházející se v těchto nemovitých věcech, stávající nájemní vztahy týkající se těchto nemovitých věcí ukončí, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 23.512,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Papeže, advokáta.

Odůvodnění:1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zdržet se rušení práva odpovídajícího věcnému břemeni svědčícího žalobci na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitostí uzavřené žalobcem a žalovanou dne datum, a to tak, že nebude užívat pro bydlení ani jiným způsobem bytovou jednotku umístěnou v přízemí domu č. p. Anonymizováno, jež stojí a je součástí pozemku p. č. Anonymizováno/Anonymizováno, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště adresa, pro obec adresa a katastrální území adresa, na listu vlastnictví č. hodnota, jakož ani žádné jiné části této nemovité věci, nebude pronajímat třetím osobám žádné prostory nacházející se v těchto nemovitých věcech, stávající nájemní vztahy týkající se těchto nemovitých věcí ukončí, a to do tří měsíců ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částka k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně v podstatném uvedl, že v katastru nemovitostí je žalovaná zapsána jako výlučný vlastník pozemku p. č. Anonymizováno/Anonymizováno, zahrada, p. č. Anonymizováno/Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. Anonymizováno (dále též jen „rodinný dům“), a p. č. AnonymizovánoAnonymizováno3, ostatní plocha, ostatní komunikace, vše v k.ú. adresa (dále též „nemovité věci“ nebo „nemovitosti“) a ve prospěch žalobce je zapsáno věcné břemeno užívání na základě smlouvy darovací a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené mezi účastníky dne datum s právními účinky vkladu práva ke dni datum. Soud I. stupně dovodil, že smlouva ze dne datum byla mezi účastníky platně uzavřena, pro žalobce bylo ujednáno věcné břemeno práva doživotního bezplatného bydlení a užívání dotčených nemovitostí bez omezení. Žalovaná užívá bytovou jednotku umístěnou v přízemí rodinného domu, garsonku v prvním patře pronajímá třetí osobě, žalobce užívá další bytovou jednotku v prvním patře. Žalovaná uvedeným jednáním žalobce ve výkonu jeho práva omezuje, neboť žalobce nemůže nemovitosti užívat na základě věcného břemene neomezeně. Žalovaná nemá právo užívat nemovitosti společně s žalobcem a nemůže prostory v nich pronajímat třetím osobám.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že věcné břemeno spočívá v právu doživotního bezplatného bydlení a užívání nemovitostí bez omezení, neboť právo bydlet v rodinném domě bylo zřízeno tak, jak jej doposud žalobce užíval, tj. jak v něm žalobce doposud bydlel. Rodinný dům sestával z garáže a bytu, který žalobce užívá ve 2. nadzemním podlaží (zkolaudováno jako byt a garáž), bytu, který užívá žalovaná v 1. nadzemním podlaží (kolaudováno jako nebytové prostory), garsonky v 2. nadzemním podlaží, kterou užívá k bydlení nájemník (není kolaudována jako obytný prostor, byla určena k užívání s obchodem k pronájmu jako kancelář), obchodu v 1. nadzemním podlaží (určen jako nebytové prostory k pronájmu). Tyto prostory existovaly v době zřízení věcného břemene a jejich užívání se nezměnilo s výjimkou garsonky, která byla užívána zpočátku jako kancelář. Právo bydlení se dle žalované mohlo vztahovat jen na část určenou k bydlení, ne na nebytové prostory, které žalobce nikdy neobýval. Ke dni uzavření smlouvy byl obchod označen jako obchod a pronajat 3. osobě, v r. 2012 žalobce poptával v realitní kanceláři zprostředkování nájmu obchodu a bytu v 1. nadzemním podlaží, žalobce tyto prostory nikdy sám neužíval a nechtěl užívat. Podle gramatického výkladu smlouva rozlišuje mezi právem bydlení a právem užívání a pokud by měl platit výklad soudu I. stupně, bylo by zřízeno věcné břemeno užívání, popř. požívání k celé nemovitosti, nikoli věcné břemeno bydlení. bydlení. Právo bydlení bylo omezeno na prostory užívané žalobcem, tj. byt ve 2. nadzemním podlaží. Pokud žalobce ostatní prostory v rodinném domě pronajímal, práva bydlet v nich se od počátku vzdal a nemohou se k nim vztahovat žádná práva z věcného břemene. Proto žalobce není oprávněn bydlet v prostorách užívaných nyní žalovanou, což je v souladu s vůlí účastníků. Žalovaná vytýkala soudu I. stupně, že neprovedl ke zjištění jejich vůle výslech a sám uzavřel, že účastníci chtěli sjednat věcné břemeno široce, ačkoli dikce článku III smlouvy je mezi účastníky sporná. Žalovaná měla od počátku v úmyslu zřídit právo bydlení k bytu v 2. nadzemním podlaží a právo užívání k pozemkům, žalobce zastává opačný názor, s čímž se soud I. stupně nevypořádal a neuvedl, proč vychází jen z tvrzení žalobce a rozsudek měla proto za nepřezkoumatelný. Dále žalovaná vytýkala soudu I. stupně, že neprovedl další navrhované důkazy k prokázání, v jakém rozsahu měl žalobce v úmyslu nemovitosti užívat, které by doložily, že věcné břemeno se nemohlo týkat celého objektu. Věcné břemeno zůstává mezi účastníky sporné a dle žalované se soud I. stupně nevypořádal ani s námitkou jeho neurčitosti. Formulace věcného břemene „v rozsahu, v jakém užívali doposud“ je podle judikatury (např. rozsudek sp. zn. spisová značka) neurčitá a nejednoznačná, smlouva rozsah dále nespecifikuje. Žalovaná dále navrhla provést důkaz spisem Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. spisová značka, týkajícím se žaloby podané žalovanou o omezení věcného břemene. Do skončení daného řízení navrhla řízení v této věci přerušit. Žalovaná navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo změněno tak, že žaloba se zamítá, event. bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.

4. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání navrhl rozsudek soudu I. stupně potvrdit, s nímž se ztotožnil. Uvedl, že nelze vycházet jen z gramatického výkladu smlouvy, spojení „právo doživotního bezplatného bydlení“ nemá povahu rozlišování mezi bydlením a užíváním, bydlení je pouze způsob užívání, tyto výrazy jsou ve smlouvě zaměnitelné. Žalovaná potvrdila, že v době uzavření smlouvy v rodinném domě bydlel jen žalobce, darovací smlouva neměla na zažitých zvyklostech užívání v úmyslu nic měnit. Žalobce nemovité věci užíval bez omezení, popř. s omezením, které sám připustil (nájmy, přistěhování žalované), nelze přijmout tezi žalované, že mu výkon břemene neumožňuje jiné užívání než bydlení. K námitce, že žalobce se pronajímáním prostor sám vzdal práva v nich bydlet, žalobce uvedl, že právo užívat nemovitosti mu zůstalo v celém rozsahu, neboť je v celém rozsahu užíval, i když nikoli k bydlení. K tvrzení o neurčitosti smlouvy žalobce uvedl, že neurčitost není dána tam, kde je stranám při projevu vůle známo, jak jsou prostory užívány. Neurčitost vnáší do vztahů účastníků až žalovaná v r. 2022, do té doby proti užívání žalobcem ničeho nenamítala a nyní popírá své chování za posledních 10 let. Mezi účastníky nebylo sporné, že některé části žalobce užíval k bydlení, další k pronájmu. Žalovaná brojí proti výkladu pojmů „bydlení“ a „užívání“, avšak právní větu z žalovanou označeného rozsudku nelze automaticky aplikovat na tuto věc. S návrhem na přerušení řízení žalobce nesouhlasil, neboť žalobce má právo na ochranu svého práva a nejasnosti ve výkladu smlouvy je s to vyřešit i toto řízení.

5. Odvolací soud konstatuje, že žalovaná podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), je osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), odvolání směřuje proti rozhodnutí, které lze odvoláním napadnout (§ 201, § 202 a contrario, o. s. ř.) a uvádí v něm způsobilé odvolací důvody, podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), c), d), g) o. s. ř.

6. Po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení jemu předcházejícího v podmínkách plynoucích z ustanovení § 212a o. s. ř. dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované nelze upřít důvodnosti.

7. Žalovaná v odvolání navrhla řízení v této věci přerušit do skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. spisová značka. V něm se žalovaná (v předmětném řízení v postavení žalobkyně) domáhá vůči žalobci (v předmětném řízení v postavení žalovaného) omezení práv z věcného břemene pro změnu poměrů.

U jednání žalovaná uvedla, že na návrhu na přerušení řízení netrvá, tzn. vzala jej zpět. Z toho důvodu odvolací soud o návrhu na přerušení řízení nerozhodoval a o věci jednal.

8. Prvořadě odvolací soud uvádí, že neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Při posouzení námitky žalované vyšel odvolací soud z ustálené judikatury, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum, sp.zn. spisová značka). Rozsudek soudu I. stupně zákonným požadavkům na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, upraveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., vyhovuje. Soud I. stupně v něm zcela dostatečným způsobem uvedl, které skutečnosti a na základě kterých důkazů považuje v řízení za prokázané, neopomenul se vypořádat s důkazy, které jím nebyly provedeny a vyložil, jakými úvahami se při hodnocení věci řídil, přičemž se vypořádal i s námitkami žalované, které v řízení uplatnila včetně námitky rozsahu užívání nemovitostí a otázky ne/určitosti smlouvy, když na posouzení této otázky je rozhodnutí o uplatněném nároku v podstatě založeno. Nadto lze poznamenat, že žalovaná byla schopna formulovat své odvolací námitky, o čemž svědčí samotný obsah jejího odvolání, a formulace odůvodnění napadeného rozhodnutí jí nebyla na újmu. I tato skutečnost vypovídá o tom, že nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jak je pojímána soudní praxí.

9. Z hlediska skutkové stránky odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, neboť soud I. stupně pro účely rozhodnutí věci provedl důkazy v rozsahu potřebném pro posouzení věci, jeho skutková zjištění vyplynula z řádně procesně provedeného dokazování, a důkazy hodnotil soud I. stupně v souladu s kritérii vyplývajícími z ustanovení § 132 o. s. ř. v jejich jednotlivosti i vzájemném kontextu s přihlédnutím k tomu, co v řízení vyplynulo a uvedli sami účastníci. Odvolací soud na skutková zjištění soudu I. stupně tímto odkazuje.

10. Žalovaná vytýká soudu I. stupně, že neprovedl k důkazu všechny jí označené důkazy. Konkrétně v odvolání zmínila především vyjádření realitních kanceláří za účelem zjištění poptávky žalobce na pronájem prostor v rodinném domě, kdy tímto důkazem by byl doložen rozsah, jehož se věcné břemeno mohlo týkat. Dále měla za to, že měl být proveden výslech účastníků ke zjištění jejich vůle při uzavření smlouvy.

Soud I. stupně se s důkazy, které byly ze strany účastníků navrženy k prokázání jejich tvrzení a k důkazu nebyly provedeny, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal, neboť uvedl důvody, pro které nad rámec provedených důkazů další dokazování neprováděl. Odvolací soud neshledává pochybení soudu I. stupně v tom, že nevyhověl všem důkazním návrhům. Soudu I. stupně lze přisvědčit, že rozhodnutí o žalobním návrhu záviselo především na právním zhodnocení věci a skutkový stav v rozsahu, jenž byl zjištěn, byl pro právní hodnocení věci dostačující.

Z těchto důvodů dokazování nebylo doplněno ani odvolacím soudem a odvolací soud neprovedl důkaz smlouvou o připojení zařízení pro výrobu a odběr elektřiny k distribuční soustavě a letákem právnická osoba o povinnostech provozovatele výrobny elektřiny, kterými žalovaná navrhovala prokázat, že v případě vyklizení nemovitostí by nemohla jako provozovatel fotovoltaiky, zřízené na rodinném domě, vykonávat své povinnosti z veřejnoprávních předpisů. Pro závěr, který byl odvolacím soudem ohledně posouzení věcného břemene přijat, není takové zjištění potřebné.

11. Žalobce se v řízení domáhal ochrany práva vyplývajícího z věcného břemene. Nesouhlasil s tím, aby žalovaná užívala konkrétní bytovou jednotku v rodinném domě, v níž žalovaná v současné době bydlí, ani jiné části nemovitosti, pronajímala prostory v nemovitosti třetím osobám a požadoval, aby stávající nájemní vztahy k nemovitostem ukončila.

12. Dle zjištění soudu I. stupně účastníci dne datum uzavřeli darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitosti (dále též „předmětná smlouva“ nebo „smlouva o věcném břemenu“), kterou žalobce daroval žalované nemovité věci a žalovaná zřídila ve prospěch žalobce věcné břemeno. Od existence věcného břemene zřízeného předmětnou smlouvou žalobce odvíjí svůj žalobní nárok.

13. Pro rozhodnutí věci bylo podstatné, zda věcné břemeno bylo mezi účastníky sjednáno platně. Otázka platnosti smlouvy o věcném břemenu byla otázkou předběžnou pro posouzení práva žalobce.

14. Jelikož smlouva o věcném břemenu byla mezi účastníky uzavřena přede dnem 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud I. stupně správně s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. posuzoval vznik věcného břemene podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

15. Podle § 151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě.

Podle § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

16. Soud I. stupně dospěl k závěru, že ujednání o zřízení věcného břemene není pro neurčitost neplatné, neboť účastníci chtěli věcné břemeno sjednat značně široce, čemuž odpovídá dikce čl. III smlouvy. Podle tohoto článku „obdarovaná zřizuje dárci věcné břemeno – právo doživotního bezplatného bydlení v objektu občanské vybavenosti čp. 220 na p. č. 235/2 a užívání pozemků (…), jak jsou uvedeny v sub. I. a II. darovací smlouvy, a to tak, že oprávněný bude tyto nemovitosti užívat bez omezení v tom rozsahu, jak je doposud užíval“. Široké vymezení věcného břemene neznamená dle soudu I. stupně neurčitost a tím neplatnost předmětné smlouvy; žalobce může nemovitosti užívat bez jakéhokoli omezení.

17. S právním závěrem soudu I. stupně, že smlouva o věcném břemenu byla účastníky platně uzavřena, se odvolací soud neztotožňuje. Žalovaná důvodně namítá, že právní posouzení platnosti předmětné smlouvy v napadeném rozhodnutí není v souladu s ustálenou soudní judikaturou.

Žalovaná konkrétně zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 226/2012. V něm dovolací soud považoval za správný závěr nižších soudů o neplatnosti ustanovení o zřízení věcného břemene, neboť že rozsah práva užívání vymezený slovy „v rozsahu, v jakém užívali doposud“, je neurčitý. Dovolací soud uvedl, že ze samotné smluvní listiny nevyplývá, o jaký rozsah se jedná. Poukázal přitom na své rozhodnutí ze dne 31. 7. 1996, sp.zn. 3 Cdon 227/96, týkající se téměř totožného smluvního ujednání.

18. Obdobně Nejvyšší soud rozhodl v rozsudku ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3358/2009, ve kterém se vyjadřoval k platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, ve které bylo věcné břemeno sjednáno jako právo „doživotního výlučného a bezúplatného užívání nemovitosti při plném respektování stávajících nájemních smluv“ a byly vyjmenovány prodejny a pivnice umístěné v objektu. Uvedl, že formulace obsahu zřízeného věcného břemene ve smlouvě vykazuje nedostatky, které nelze překlenout ani výkladem obsahu smlouvy tak, jak je zachycen v písemné formě. Vymezení rozsahu věcného břemene je natolik neurčité, že to má za následek neplatnost smlouvy. Shledal tedy správným závěr odvolacího krajského soudu o neplatnosti smlouvy pro její neurčitost.

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud připomenul také svoji ustálenou judikaturu ohledně výkladu právních úkonů (§ 34 a násl. obč. zák.), dle které jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to zřejmé z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat (např. rozsudek ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, ze dne 2. 10. 2002, sp.zn. 22 Cdo 507/2001 nebo ze dne 13. 08. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008).

19. Závěry o neplatnosti smlouvy o věcném břemenu pro neurčitost dle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., podávající se ze shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, se dle odvolacího soudu prosadí i v přezkoumané věci, neboť ujednání o věcném břemenu obsažené v článku III předmětné smlouvy vykazuje shodné rysy neurčitosti jako v případech posuzovaných dovolacím soudem.

V inkriminovaném článku žalovaná zřídila žalobci věcné břemeno – právo doživotního bezplatného bydlení v objektu občanské vybavenosti č. p. 220 na p. č. 235/2 a užívání pozemků uvedených výše, a to tak, že žalobce bude tyto nemovitosti užívat bez omezení v tom rozsahu, jak je doposud užíval.

20. Takové vymezení rozsahu věcného břemene je neurčité, neboť rozsah, v jakém žalobce nemovité věci v té době užíval, není z předmětné smlouvy zřejmý. Rozsah tehdejšího užívání nemovitostí žalobcem nevyplývá ani z článku III smlouvy, ani z jiných ustanovení smlouvy. V článku I smlouvy jsou popsány nemovitosti, které byly předmětem smlouvy, v článku II je definováno, z jakých prostor sestává rodinný dům, avšak ani v těchto či jiných ustanoveních smlouvy není specifikováno, v jakém rozsahu žalobce prostory nacházející se v rodinném domě doposud užíval.

21. Smlouva o zřízení věcného břemene vyžadovala podle § 151o odst. 1 obč. zák. obligatorní písemnou formu. Určitost vymezení rozsahu věcného břemene musela proto vyplývat přímo z písemné smlouvy, takový projev vůle musel být natolik určitý, aby nevzbuzoval pochybnosti o jeho obsahu ve vztahu k třetím osobám (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné shora). Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť ze smlouvy nebylo možné bez dalšího dovodit, které konkrétní prostory v rodinném domě žalobce tehdy užíval. Rozsah užívání nelze a priori vztáhnout na všechny prostory specifikované v článku II smlouvy, neboť v něm se toliko uvádí, jaké prostory se v rodinném domě nacházejí, ale již se z tohoto článku nepodává, zda všechny tyto prostory nebo jen některé z nich byly žalobcem v době uzavření smlouvy užívány, a dosavadní rozsah užívání nebyl vymezen ani v článku III předmětné smlouvy či v jiných jejích ustanoveních. Není přitom rozhodné, zda účastníkům bylo zřejmé, které z těchto prostor fakticky žalobce v dané době užíval, což je odpovědí na zmínku ve vyjádření žalobce k odvolání, že konflikty o užívání rodinného domu žalobce mezi účastníky do roku 2022 nevyvstaly. Nutno rovněž poukázat na to, že věcné břemeno mělo spočívat v právu doživotního bezplatného bydlení v rodinném domě (a dále v právu užívání pozemků), avšak v rodinném domě se nacházely jak prostory bytové, tak i nebytové – komerční (obchod, sklad), které k bydlení účelově určeny nebyly. I z toho důvodu byly dány pochybnosti o rozsahu sjednaného věcného břemene, způsobující neurčitost uvedeného ujednání.

22. Neuplatní se proto závěr soudu I. stupně, že jediný možný výklad je, že žalobci svědčí právo užívat všechny nemovitosti, tedy celý rodinný dům a pozemky. Takový výklad předmětné smlouvy jde nad rámec písemného projevu vůle účastníků a jejich vůli dotváří, což není přípustné.

23. Ujednání o věcném břemenu obsažené v předmětné smlouvy je neurčité a tudíž podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné.

24. Vzhledem k tomu, že věcné břemeno nebylo mezi účastníky platně sjednáno, nelze žalobci ochranu práv z věcného břemene, opírající se o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou dne 20.3.2013, poskytnout.

Z tohoto důvodu bylo nadbytečné, aby se odvolací soud zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí v otázce, zda žalobce byl z věcného břemene oprávněn užívat jen ty prostory, které byly určeny k bydlení, nebo i další prostory nacházející se v rodinném domě.

25. Veden výše uvedenými důvody, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení procesně úspěšná, proto jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.

27. Účelně vynaložené náklady žalované v řízení před soudem I. stupně tvoří náklady za zastoupení advokátem, sestávající z odměny advokáta za 4 úkony právní služby po 2.500 Kč podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), a to převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření ze dne 7. 11. 2023 na výzvu soudu, účast u jednání (§ 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ advokátního tarifu) a 1 úkon právní služby v poloviční výši 1.250 podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, a to odpověď na předžalobní výzvu, náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč k 5 úkonům právní služby podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH ve výši 4.777,50 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 16.027,50 Kč.

28. Účelně vynaložené náklady žalované v odvolacím řízení tvoří náklady za zastoupení advokátem, sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 2.500 Kč podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), a to sepis odvolání, účast u jednání (§ 11 odst. 1 písm.g/, k/ advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč ke 2 úkonům právní služby podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, cestovné k jednání ve výši 585,90 Kč z bydliště advokáta a žalované adresa a zpět o celkové vzdálenosti 70 km vozidlem s průměrnou spotřebou 8,1 litrů nafty/1 km při ceně pohonných hmot 38,70 Kč/+ litr a základní náhradě za použití vozidla 5,60 Kč/1 km podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., a náhrada 21 % DPH ve výši 1.299 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 7.484,90 Kč. Náhradu za soudní poplatek žalované nelze přiznat, neboť žalovaná se u jednání jiných, než výše uvedených nákladů vzdala.

29. Náklady žalované před soudy obou stupňů činí celkem 23.512,40 Kč. K jejich zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. lhůta do tří dnů od právní moci rozsudku; platebním místem byl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. určen advokát žalované.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.