KSBR 15 Co 105/2025-135

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Libora Daňhela a soudců Mgr. Jiřího Vašíčka a Mgr. Pavla Mádra ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované., ⟪LB:lb_007⟫ IČO: IČO žalované ⟪LB:lb_008⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_009⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_010⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_011⟫ o zaplacení 295 353 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované a odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2025, č. j. 13 C 96/2024-111,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 21 853 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta.

1. Soud I. stupně rozsudkem zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky Anonymizováno Kč s Anonymizováno % úrokem z prodlení od datum zaplacení (výrok I.), zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku Anonymizováno Kč s Anonymizováno % úrokem z prodlení od datum zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení další částky Anonymizováno Kč s Anonymizováno % úrokem z prodlení od datum zaplacení (výrok III.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku Anonymizováno Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV.).

2. Proti rozsudku, a to do výroku II. o věci samé, podala odvolání žalovaná, která navrhla jeho zrušení a vrácení věci soud I. stupně k dalšímu řízení. Do výroku III. rozsudku o nákladech řízení podala odvolání žalobkyně, která navrhla jeho změnu tak, že bude jí přiznána náhrada nákladů v částkách Anonymizováno Kč.

3. Podanými odvoláními není napaden rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o částečném zastavení řízení a výroku III. o zamítnutí žaloby v tam uvedené části, které z toho důvodu nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) a odvolací soud se jimi nezabýval (§ 212 o. s. ř.).

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání jsou přípustná a včas podaná osobami oprávněnými (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že ani odvolání žalované ani odvolání žalobkyně důvodná nejsou.

5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobkyně jako bývalé zaměstnankyně žalované na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou pro období trvání pracovního poměru žalobkyně jako Anonymizováno žalované od datum do datum. Tento nárok má vyplývat ze skutkového základu, který je mezi účastnicemi nesporný, že žalobkyně byla z pracovní pozice Anonymizováno neplatně odvolána k datum, od kdy jí žalovaná přestala přidělovat práci, poté s ní žalovaná výpovědí ze dne datum rozvázala pracovní poměr, přestože žalovaná trvala na tom, aby ji žalovaná nadále zaměstnávala a žalobkyni byl umožněn výkon práce. Rozsudkem Anonymizováno soudu v Brně z datum, č. j. Anonymizováno, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Anonymizováno soudu v Anonymizováno z datum, č. j. Anonymizováno, bylo určeno, že žalobkyně je i od datum nadále Anonymizováno žalované, a usnesením Anonymizováno soudu v Anonymizováno dne z datum, č. j. Anonymizováno, byl schválen smír účastnic, že výpověď z pracovního poměru z datum je neplatná. Dne datum žalovaná podruhé odvolala žalobkyni z funkce Anonymizováno a pokračovala v nepřidělování práce žalobkyni, která trvala na pokračování pracovního poměru, ale žádné z pracovních míst, které jí byly nabídnuty, nepřijala (skutečnost, zda nabízená pracovní místa odpovídala kvalifikaci žalobkyně je mezi účastnicemi sporná), a žalovaná dala žalobkyni podle § 52 písm. c) zákoníku práce výpověď pro tzv. „fikci nadbytečnosti“ podle § 73a odst. 2 zákoníku práce, a to výpověď z datum, v důsledku níž skončil pracovní poměr žalobkyně k datum.

6. Žalovaná vyplatila žalobkyni náhradu platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, včetně náhrady za nevyčerpanou dovolenou, pouze za dobu trvání pracovního poměru do datum, a náhrady platu za období od datum do datum se pak žalobkyně domohla v řízení vedeném u Anonymizováno soudu v Anonymizováno skončeném rozsudkem z datum, č. j. Anonymizováno, ve spojení s rozsudkem Anonymizováno soudu v Anonymizováno z datum, č. j. Anonymizováno. V tamním řízení se žalobkyně původně domáhala i náhrady platu za nečerpanou dovolenou pro dobu trvání pracovního poměru tam vymezenou, ale v té části vzala žalobu zpět a tohoto nároku se nyní domáhá v tomto řízení.

7. Soud I. stupně odůvodnil napadené rozhodnutí ohledně základu přiznaného nároku ustanovením § 222 odst. 1 a 2 zákoníku práce, neboť žalobkyně ve vymezené době trvání pracovního poměru dovolenou za kalendářní rok nečerpala, a ustanoveními § 69, § 73a odst. 2 a § 208 zákoníku práce, neboť za výše uvedeného skutkového stavu dospěl k závěru, že i po (druhém) odvolání žalobkyně z funkce Anonymizováno její pracovní poměr nadále trval, žalovaná jí nepřidělovala práci, což představovalo překážku v práci na straně zaměstnavatele, v důsledku čehož je to považovat dle § 348 odst. 1 zákoníku práce za výkon práce žalobkyně pro žalovanou.

8. Otázku, zda nárok na náhradu platu (mzdy) za nevyčerpanou dovolenou přísluší i v situaci, kdy zaměstnanec fakticky pro zaměstnavatele nepracuje, ale vzniká mu nárok na náhradu platu (mzdy), vyřešil soud I. stupně výkladem příslušných ustanovení zákoníku práce v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) z 12. 10. 2023 sp. zn. C-57/22, podle něhož „musí být čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88/ES (o dovolené za kalendářní rok) vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž pracovník, který byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání, a poté do něj znovu přijat v souladu s vnitrostátním právem v návaznosti na soudní rozhodnutí o zrušení jeho propuštění nemá nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za období ode dne propuštění ze zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat z důvodu, že tento pracovník by jen v této době pro zaměstnavatele skutečně nepracoval, jelikož mu zaměstnavatel nepřiděloval práci, a že v souladu s vnitrostátním právem už mu za uvedené období přísluší náhrada mzdy nebo platu“. Pokud žalovaná v řízení před soudem I. stupně namítala nesprávnost této „evropsky konformní“ interpretace ustanovení zákoníku práce o náhradě platu (mzdy) za nevyčerpanou dovolenou v tom, že zde projednávaný případ má jiný skutkový základ, neboť žalobkyně nebyla do zaměstnání znovu přijata, učinil k o tom soud I. stupně závěr, že takto restriktivní jazykový výklad rozsudku SDEU nemůže obstát, že aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu je neudržitelná vzhledem k obsahu a účelu dané právní normy, což také vyplývá z judikatury Ústavního soudu, na níž soud I. stupně v odůvodnění rozsudku odkázal, a konkrétně nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nelze vykládat restriktivně a jakoukoliv výjimku z něho lze připustit pouze v mezích výslovně uvedených ve Směrnici 2003/88/ES, s čímž soud I. stupně také odkázal na další rozhodnutí SDEU č. C-233/20 a C-124/05. Dále soud I. stupně poukázal i na rozsudek SDEU ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19, jímž bylo také rozhodnuto tak, že vznik nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok nelze činit závislým na skutečně odpracované době, pokud skutečnost, kvůli které zaměstnanec skutečně nepracoval, nelze předvídat a je nezávislá na vůli pracovníka.

9. Žalovaná proti těmto závěrům soudu I. stupně v odvolání namítá, že soud I. stupně se dopouští výkladu rozsudků SDEU nad jejich rámec, neboť případná náhrada nároku na dovolenou se týká protiprávně propuštěného zaměstnance, což není případ žalobkyně, neboť ta byla propuštěna z pracovního poměru po právu, nedošlo k následnému opětovnému zaměstnání žalobkyně, proto nejsou podle žalované závěry uvedené v rozsudku SDEU uplatnitelné. Pokud se přiznaná náhrada za dovolenou vztahuje k případům, „kdy zaměstnavatel tento nárok zaměstnanci uplatnit neumožní z důvodu protiprávního jednání spočívajícího v rozvázání pracovního poměru“, tak v případě žalobkyně se žalovaná žádného protiprávního jednání nedopustila, neboť odvolání žalobkyně bylo provedeno po právu a podaná výpověď nebyla žalobkyní rozporována. Dále žalovaná v odvolání uvedla, že účelem dovolené je odpočinek zaměstnance, proto je nárok žalobkyně podle žalované neoprávněný, pokud žalobkyně pro žalovanou nevyvíjela v žalovaném období žádnou pracovní činnost, nota bene je od datum ve starobním důchodu.

10. Odvolací námitky žalované však důvodné nejsou, shora uvedené závěry soudu I. stupně jsou zcela správné a odvolací soud pro stručnost odkazuje s odůvodněním jejich správnosti na dostatečné odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části. Pokud žalovaná namítá, že k „propuštění“ žalobkyně z pracovního poměru došlo po právu, přehlíží zcela zásadní okolnost, že zde uplatněný nárok se netýká období po datum, kdy už došlo k platnému ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované, ale předchozího období trvání pracovního poměru od datum do jeho skončení, za které žalobkyni příslušela náhrada platu z důvodu výše uvedeného, tedy nepřidělování práce žalobkyni poté, co byla žalobkyně (poprvé) odvolána z funkce Anonymizováno, a to neplatně a následně jí byla dána (první) výpověď z pracovního poměru, a to neplatná. Právě tyto skutečnosti založily právo žalobkyně na náhradu platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, která jí byla přiznána ve výše uvedeném řízení, a tyto skutečnosti zakládají i zde uplatněné právo žalobkyně na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou pro dobu trvání pracovního poměru od datum do datum (jejich částí, jak bude uvedeno níže) podle příslušných výše uvedených ustanovení zákoníku práce interpretovaných v souladu s výše uvedenou judikaturou SDEU.

11. Ta je i pro tuto věc zcela aplikovatelná, neboť je správný závěr soudu I. stupně, že pokud právo na náhradu platu (mzdy) za nevyčerpanou dovolenou přísluší zaměstnanci za období nepřidělování práce skončeném opětovným přijetím do zaměstnání a obnovením přidělování práce, tím spíše musí tento závěr platit v případě, kdy je takové období ukončeno ukončením pracovního poměru, po němž přidělování práce zaměstnanci obnoveno není. Z rozsudku SDEU, na něž soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku odkázal, vyplývá, že jím stanovené výkladové pravidlo není závislé na tom, jakou skutečností je rozhodné období ukončeno, ale právě na tom, že zaměstnanec nemůže pracovat z důvodů na straně zaměstnavatele, v důsledku čehož nemohl čerpat dovolenou a přísluší mu nárok nejen na náhradu mzdy (platu), ale i nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou.

12. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že po neplatném skončení pracovního poměru v roce Anonymizováno, pod něm žalovaná žalobkyni přestala přidělovat práci, došlo k druhému odvolání žalobkyně z funkce Anonymizováno, po němž došlo k již platnému rozvázání pracovního poměru, neboť i pro tuto dobu trvání pracovního poměru platí výše uvedené závěry odůvodňující uplatněný nárok žalobkyně na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou.

13. Ohledně výše nároku uplatněného žalobkyní přiznaného napadeným rozhodnutím soudu I. stupně je nutno uvést, že soud I. stupně správně vyšel z ust. § 212 odst. 3 zákoníku práce, dle něhož činí výměra dovolené žalobkyně v její funkci u žalované celkem Anonymizováno týdnů v kalendářním roce, z ust. § 222 odst. 1 a 2 zákoníku práce, podle nichž přísluší náhrada platu za nevyčerpanou dovolenou až po skončení pracovního poměru, a to ve výši průměrného výdělku, a z ust. § 354 odst. 1 a 355 odst. 1 zákoníku práce, podle nichž je rozhodným obdobím pro průměrný výdělek žalobkyně kalendářní čtvrtletí předchozí před skončením pracovního poměru, zde tedy pravděpodobný výdělek, neboť v tomto období žalobkyně neodpracovala alespoň Anonymizováno dnů, neboť v něm nepracovala vůbec.

14. K výši, v níž byl nárok uplatněn, je nutné uvést, že žalobkyně podáním z datum vzala žalobu zpět v části o zaplacení částky Anonymizováno Kč s úrokem z prodlení od datum zaplacení, jednak z důvodu, že proti původně požadované výši nároku vycházející z průměrného výdělku Anonymizováno Kč za hodinu vychází z průměrného výdělku jen Anonymizováno Kč za hodinu, a jednak z důvodu, že náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou se již nedomáhá pro dobu pracovního poměru v měsících Anonymizováno Anonymizováno a Anonymizováno, v nichž pracovala v jiném pracovním poměru. Rozhodnutí o částečném zastavení řízení ve výroku I. rozsudku soudu I. stupně sice není předmětem odvolacího přezkumu, ale z důvodů zde uvedených níže, je významné, na jakém základě byla žaloba v této části vzata zpět.

15. Po výše uvedeném částečném zpětvzetí žaloby se tedy žalobkyně domáhala nároku pro dobu trvání pracovního poměru od datum do datum, od datum do datum a od datum do datum ve výši pravděpodobného průměrného výdělku žalobkyně ve Anonymizováno kalendářním čtvrtletí roku Anonymizováno, a to ve výši Anonymizováno Kč měsíčně. V této výši byl zohledněn i soudem I. stupně jako skládající se z tarifní mzdy pro rok Anonymizováno ve výši Anonymizováno Kč (ust. § 5 odst. 4 vládního nařízení č. 341/2017 Sb. pro Anonymizováno. platový stupeň a Anonymizováno. platovou třídu) a dále z osobního příplatku Anonymizováno Kč a zvláštního příplatku Anonymizováno Kč, které by žalobkyni dle jejího názoru příslušely i v roce Anonymizováno stejně jako v předchozím období, kdy práci vykonávala. Soud I. stupně tedy dospěl ohledně výše nároku k závěru, že pravděpodobný průměrný hodinový výdělek žalobkyně v rozhodném období by činil Anonymizováno Kč, a pro stanovení výše náhrady ve shora uvedených poměrných částech období roku Anonymizováno stanovil výši těchto nároků žalobkyně pro rokAnonymizovánoAnonymizováno v částce Anonymizováno Kč, pro rok Anonymizováno v částce Anonymizováno Kč a pro rok Anonymizováno v částce Anonymizováno Kč.

16. Podle odvolacího soudu však závěr soudu I. stupně o průměrném pravděpodobném výdělku žalobkyně ve zde rozhodném období není správný, neboť důvodné bylo vyjít z výdělku výrazně vyššího, a to včetně příplatku za vedení Anonymizováno Kč měsíčně, byť ani žalobkyně výši svého nároku takto nevymezila. Ust. § 355 odst. 2 zákoníku práce o pravděpodobném výdělku nelze pro zde daný skutkový stav vyložit tak, že žalobkyně by ve zde rozhodném období Anonymizováno čtvrtletí roku Anonymizováno „zřejmě dosáhla“ platu Anonymizováno (nikoli Anonymizováno) Anonymizováno příplatku za vedení Anonymizováno Kč. Stejně jako u nároku na náhradu platu uplatněném ve výše uvedeném řízení, v němž tato okolnost byla mezi účastnicemi sporná, nelze druhé, byť už platné, odvolání žalobkyně z funkce Anonymizováno zohlednit tak, že v období po něm následujícím by již „zřejmě nedosáhla“ platu ředitelky s příplatkem za vedení, což platí i pro nárok na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou. Bez ohledu na to, proč žalovaná nedala žalobkyni výpověď z pracovního poměru bezprostředně po (druhém) odvolání z funkce Anonymizováno, je i pro toto období dána „fikce překážek v práci na straně zaměstnavatele“ (§ 73a odst. 2 zákoníku práce), což vede k závěru o nároku žalobkyně na náhradu platu, a to i za nevyčerpanou dovolenou, kterého by dosáhla výkonem práce podle uzavřené pracovní smlouvy, tedy ve funkci, z níž byla odvolána. Zde navíc příslušel žalobkyni za celé období nárok na náhradu platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce v důsledku předchozího neplatného skončení pracovního poměru až do jeho platného skončení, jak bylo zohledněno také ve výše uvedeném řízení.

17. Z dokazování soudu I. stupně vyplývá, že podle platebních výměrů žalobkyně pro dobu, kdy pro žalovanou ještě pracovala, a to v letech Anonymizováno jí byl příplatek za vedení přiznán v částkách Anonymizováno Kč měsíčně, Anonymizováno Kč měsíčně, Anonymizováno Kč měsíčně a Anonymizováno Kč měsíčně. Z toho lze učinit závěr, že v roce Anonymizováno, jehož Anonymizováno kalendářní čtvrtletí je rozhodné období pro průměrný výdělek žalobkyně pro zde uplatněný nárok, by tento příplatek nebyl nižší než Anonymizováno Kč měsíčně. To, zda mohl být ještě vyšší, je pro toto řízení již nevýznamné, neboť žalobkyně se domáhá svého nároku v částce výrazně nižší (jak bude uvedeno níže) a soud I. stupně byl její žalobou vázán, navíc napadeným rozhodnutím žalobkyni přiznal částku ještě nižší a zamítavé rozhodnutí o zbylé části nároku není napadeno a zůstalo pravomocné, čímž je vázán odvolací soud. Již z těchto skutečností vyplývá, že žaloba je důvodná nejméně v těch částkách, v nichž jí soud I. stupně vyhověl a byla by důvodná i v částkách výrazně vyšších, přesto provedl odvolací soud vyčíslení uplatněného nároku žalobkyně v důvodné výši.

18. Pravděpodobný průměrný výdělek žalobkyně ve Anonymizováno kalendářním čtvrtletí roku Anonymizováno by tedy činil nejen Anonymizováno Kč měsíčně zohledněnou žalobkyní, i soudem I. stupně, ale i částku Anonymizováno Kč měsíčně jako příplatek za vedení, což celkem činí Anonymizováno Kč měsíčně. Přitom toto rozhodné období zahrnuje Anonymizováno pracovních dní, tedy Anonymizováno pracovních hodin, z čehož vyplývá pravděpodobný průměrný hodinový výdělek žalobkyně (§ 356 odst. 1 zákoníku práce) ve výši Anonymizováno Kč. Vzhledem k tomu, že dovolená za kalendářní rok a její poměrná část je ve smyslu § 213 odst. 1 a 4 zákoníku práce stanovena v závislosti na Anonymizováno kalendářních týdnech a stanovené týdenní pracovní době, je nutno výši nároku za poměrné části dovolené za kalendářní rok, tedy poměrné části platu za její nevyčerpání stanovit v závislosti na týdnech. V období od datum do datum jde o Anonymizováno týdne, tedy Anonymizováno hodin pracovního poměru, což činí Anonymizováno Kč, za dobu od datum do datum jde o Anonymizováno týdne, tedy Anonymizováno hodin pracovního poměru, což činí Anonymizováno Kč a v období od datum do datum jde o Anonymizováno týdne, tedy Anonymizováno hodin pracovního poměru, což činí Anonymizováno Kč, vše celkem tedy Anonymizováno Kč. Pokud tedy soud I. stupně napadeným rozhodnutím ve výroku II. svého rozsudku přiznal žalobkyni její nárok (v jistině) ve výši Anonymizováno Kč, čímž je odvolací soud vázán, je v tomto rozsahu nárok žalobkyně jednoznačně důvodný, neboť je důvodný i v částce výrazně vyšší.

19. Pokud se týká nároku žalobkyně na úrok z prodlení rovněž přiznaného napadeným rozhodnutím, vyplývá jeho základ z § 1970 občanského zákoníku, jeho výše z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a správné stanovení prvního dne prodlení datum z předžalobní výzvy žalobkyně z datum, která byla žalované doručena datum.

20. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil v napadeném výroku II. jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

21. Pokud se týká výroku IV. o nákladech řízení, který je předmětem odvolacího přezkumu v důsledku své závislosti na výroku II. o věci samé a je napaden i samostatným odvolání žalobkyně, odůvodnil jej soud I. stupně ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a tím, že vzhledem k původnímu žalobnímu požadavku byla žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby o Anonymizováno Kč a po částečném zamítnutí žaloby v částce Anonymizováno Kč úspěšná v rozsahu Anonymizováno %, tudíž žalovaná v rozsahu Anonymizováno % a žalobkyně má právo na náhradu svých nákladů řízení v rozdílovém rozsahu Anonymizováno %. Žalobkyně proti tomuto závěru soudu I. stupně v odvolání namítá, že po částečném zpětvzetí žaloby byla projednávaným předmětem řízení již jen částka Anonymizováno Kč, v níž již byla zcela úspěšná, proto mají být náklady žalobkyně za zastoupení advokátem na jednání dne datum přiznány žalobkyni zcela, a to podle snížené hodnoty předmětu sporu a tedy tarifní hodnoty úkonu právní služby.

22. Tato odvolací námitka však není důvodná a výše uvedený závěr soudu I. stupně je správný. Byť se ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. samo o sobě týká úspěchu účastníků daného částečným vyhověním žalobě a jejím částečným zamítnutím, je v případě částečného zastavení řízení důvodné aplikovat § 146 odst. 2 o. s. ř. ohledně zavinění za částečné a hodnotit je jako procesní neúspěch takového účastníka řízení společně s „věcným“ úspěchem v řízení. Proto byla žalobkyně se svou žalobou úspěšná jen ohledně přisouzené částky Anonymizováno Kč s příslušenstvím a „neúspěšná“ ve zbývající částce (zčásti věcně a zčásti procesně), což činí soudem I. stupně správně stanovenou míru jejího úspěchu Anonymizováno % nároku na náhradu nákladů v rozsahu Anonymizováno %. Rovněž výši nákladů žalobkyně stanovil soud I. stupně správně v částce Anonymizováno Kč, s čímž odvolací soud pro stručnost také odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z ní poměrná část Anonymizováno % činí částku Anonymizováno Kč, kterou soud I. stupně žalobkyni na náhradě nákladů proti žalované správně přiznal.

23. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně i ve výroku IV. o nákladech řízení jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

24. Výrok II. tohoto rozsudku o nákladech odvolacího řízení je pak odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. a plným úspěchem žalobkyně, neboť předmětem odvolacího řízení bylo jen vyhovující rozhodnutí ve výroku II. rozsudku. Žalobkyni přitom vznikly v odvolacím řízení náklady za zastoupením jejím advokátem, a to za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), za něž přísluší odměna Anonymizováno Kč za každý (§ 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – dále „advokátní tarif“), tedy Anonymizováno Kč, k čemuž přísluší Anonymizováno paušální částky náhrad hotových výdajů po Anonymizováno Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), tedy Anonymizováno Kč, což vše činí Anonymizováno Kč. K tomu má advokát žalobkyně právo na náhradu daně z přidané hodnoty, jíž je plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v sazbě Anonymizováno %, tedy v částce Anonymizováno Kč, což vše celkem činí Anonymizováno Kč.

25. Proto odvolací soud zavázal neúspěšnou žalovanou k povinnosti zaplatit úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení tuto částku, a to k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku.